Tisíce planoucích sluncí

Uf. Tohle není lehké čtení a s každou podobnou knihou se více utvrzuji v tom, v jak pohodové době a zemi máme privilegium žít. Ano, občas jsme dole, občas nahoře, ale ženy v Afghánistánu jsou "dole" pořád už hodnou řádku desetiletí a nejspíše i staletí a stejně si umí vážit i toho, že je jen o něco méně zle, než hrozně. Že i v naší době někde existují praktiky a přístup k právu, jako v našich končinách v dobách středověku a nebo dokonce horší, to je opravdu frustrující představa. Že to ty ženy dokáží snášet bez naděje na zlepšení, to je neuvěřitelné. Ale co s tím? Přečtěte si toa budete si klást stejnou otázku...

Díky za tenhle vzkaz do naší rozežrané a permanentně přežrané společnosti, kde se denně řeší hromada čehosi, čemu máme tendenci říkat problémy. Plníme tím stránky novin, sociální sítě, překřikujeme jeden druhého. A zatím v jiné části světa lidé umírají, potichu, nepovšimnuti. To není patos, to je realita. Skvělé, ale těžké čtení.

Skvělá a silná kniha, která člověka autenticky přenese do Afghánistánu a zdejších poměrů, kde to pro ženy bylo neuvěřitelně tvrdé. Člověk si pak o dost víc váží toho kde žije.
Příběh je napsaný skvěle, umí vyvolat spoustu emocí a člověk se od knihy neodtrhne, dokud ji nedočte.

Jsem moc ráda, že jsem na knihu náhodou narazila v Audiotéce a rozhodla se ji poslouchat. Příběh mě zcela pohltil. Syrové, často smutné, ale reálné vykreslení života v Afghánistánu v posledních desetiletích. Je neskutečné, jak těžký život tam je.

Zajímavá kniha o životě v Afghánistánu, především o těžkém , nesvobodném údělu žen v této zemi. Bylo to místy hodně smutné. Jsem ráda za naši zemi a naši kulturu.

Moje první kniha autora. A určitě ne poslední. Příběh Marjam se mi moc líbil, hodně dobře se mi to četlo.
Mám přečtených několik knih z arabského světa a na podobné téma, ale vždycky dokáže překvapit, jak pro nás nepředstavitelný život tam je.
A hlavně pro ženy :(
A opět si říkám, že můžeme být rádi za to, kde a jak žijeme, i když to občas taky stoji za prd.
Těším se na další příběh autora.

Občas na knížku s podobnou tématikou narazím a nebývá to veselé čtení. U Tisíce planoucích sluncí je to podobné. Psaná je velmi dobře a až děsivě vykresluje, jak ženy v Avganistánu žily. Vůbec si neumím představit, co zažívaly. Člověku hlava nebere, jak je možné, že v dnešním světě jsou ženám takto šíleně upírány práva, žijí v bezmoci a zoufalství bez možnosti změny.
Jsem neskutečně vděčná za to, jak se tady máme dobře a doufám, že to tak ještě dlouho zůstane.
Určitě stojí za to, si takovouto knihu přečíst, ať si člověk rozšíří obzory.

Téma knihy mi vůbec není blízké a dlouho jsem ji odkládala právě proto, že mentalita ani kultura této části světa mi nic neříká. Naprosto ale nelituji, že jsem si nakonec knihu přečetla, protože její hodnocení je naprosto zasloužené.
Je to strhující a syrový příběh na pozadí historických událostí, které ovlivnily životy milionů lidí, silný příběh, který vás nechá pohlédnout na Afghánistán nedaleké minulosti prostřednictvím těch, které jsou v této zemi nejméně ceněné - místních žen. Zoufalství, bezmoc, hrůza a utrpení, které místní ženy zažívají, jsou pro člověka z našeho prostředí nepředstavitelné.
Příběh jsem prožívala s dvěma hlavními hrdinkami Marjam a Lajlou naprosto ochromená, bezvýchodnost jejich situace mi nedávala spát a nepamatuji, kdy jsem vůbec naposledy s knihou zažila tolik emocí. Byl to obdivuhodný příběh o odvaze žen, které se nebály postavit nesmyslným pravidlům své společnosti a já si uvědomila, že jsem vděčná za svůj život. Jsem vděčná za to, že žiju v zemi, kde nemusím nosit burku, mohu se volně pohybovat, zkrátka jsem vděčná za tak prostou věc, že nemusím slepě poslouchat jenom proto, že jsem žena a nemám tak naprosto žádná práva.
Román byl pro mě i velmi poučný, protože o historii Afghánistánu jsem měla jen mizivé informace a změny, ke kterým tam za relativně krátkou dobu docházelo byly velmi složité. O to víc je mi líto, že je tam opět Tálibán.
Stručně: strhující příběh

Někdy narazíte na něco, co vám připomene, že lidská síla dokáže přežít i v těch nejžhavějších peklech s grácií, kterou by záviděla i hollywoodská diva, a právě tohle vás vezme za ruku a nenechá ji pustit, i když byste nejradši odložili všechno na světě a šli se někde schovat před světem. Emocionální horská dráha, která vás občas kopne do žeber a jindy hladí po duši tak jemně, že skoro zapomenete dýchat, ale naštěstí vás nakonec nezabije, protože přesně ví, kdy si máte dát pauzu. Všechno, co jste si mysleli o odvaze, se tady promění v ohnivý tanec, který vám nechce pustit nohy ani po poslední stránce. Není to zrovna ten typ, co si můžete jen tak odškrtnout na seznamu, spíš taková, co vám zůstane v kapse jako nečekaný dárek, který vás rozesměje i rozpláče v jednom. Když se zeptáte, proč si jí zamilovat, odpověď je jednoduchá – protože někdy i zlomená žena umí zářit jasněji než milion sluncí, a pokud tohle neoceníte, asi jste ještě nikdy nezapálili svíčku v pořádné bouři. A věřte, že tohle záření vás udrží při životě i v těch nejtemnějších chvílích, kdy už se vám nechce věřit ani vlastnímu stínu. Takže pokud hledáte něco, co vás překvapí a donutí se na chvíli zastavit a zamyslet, tady máte jasnou volbu.

Silny pribeh.

26.09.2025

Vždy mě znovu překvapí a zarmoutí, jakou krásnou zemí byl Afghánistán. Kolik v něm žilo osvícených, pokrokových lidí. U této knihy se setkáte s muži i ženami, kteří jsou tak naprosto rozdílní, že to v jedné zemi snad ani více nejde. Jedni stále ještě usilují o svobodu žen, o jejich možnosti studia, cestování, rozhodování o svém vlastním osudu. Ten zbytek to má přesně naopak. Nicméně když v rozhlase začne Táliban vyhlašovat svá nařízení, běhá z toho hrůza po zádech. Marjam a Lajla, dvě nepravděpodobné spojenkyně, přítelkyně. Rodina. Velmi těžký osud obou musí zarmoutit i ty největší tvrďáky. Smutné čtení.

21.09.2025

Takový ten smutný a šokující příběh, u kterého člověk přemýšlí, jak je možné že lidstvo dopustí, že se tohle může dít. Některé pasáže z druhé poloviny knihy jsem poslouchala doslova s hrůzou a zoufalstvím vytřeštěnýma očima. Až jsem si říkala jestli četba/poslech takovýchto knih není tak trochu literární forma masochismu. Přesto bych ale knihu doporučila úplně každému, protože čtenáři přináší lidský pohled na minulost i současnost Afghánistánu a nepřímo i dalších podobných zemí a může v nás vzbudit trochu více pochopení a soucitu s válečnými a politickými uprchlíky.

Kniha je napsaná a dějově ukončená pár let po osudném 11. září 2001, v době kdy se Američanům podařilo svrhnout radikální Tálibán a končí optimisticky - čtenáře po těch předchozích hrůzách konejší a dává mu naději. My dnes už ale bohužel víme, jak příběh v Afghánistánu pokračuje a tak se nám toho závěrečného optimismu bohužel nedostává.

Autor Khaled Hosseini je skvělý a citlivý vypravěč a napsat příběh z pohledu dvou žen - Marjam a Lajly, které dá dohromady společný krutý osud v domácnosti násilnického Rašída - se mu podařilo na výbornou.

Reálný příslušník talibánské hlídky: “Zbil jsem ji tak, až z ní stříkalo mateřský mlíko.”

PS: To šokující a zásadní přichází hlavně až v druhé polovině knihy. Nenechte se odradit cca druhou čtvrtinou, kde se seznamujeme s Lajlou - tam jsem i já chvíli uvažovala, jestli stojí za to pokračovat dál. Přesto tento “problém” do závěrečného hodnocení nepromítám, protože kniha opravdu stojí za to!

Čte se to krásně, čte se to hrozně.
Krásně, protože autor má moc hezký styl, pasáže plné akce, i ty s popisem běžného života, plynou lehce a člověk chce vědět, co bude dál.
Hrozně, protože děj není lehké čtení.
Přečetla jsem toho za život spousty, ale jen jednou za čas se objeví kniha, která mě nutí vnitřně skutečně prožívat pocity a vztahy k postavám. Toto je jedna z nich. V pasážích o Rašídovi jsem byla fakt rozčílená a zahlcoval mě pocit nespravedlnosti a beznaděje.
Při představě, že příběh je sice vymyšlený, ale popisovaný styl života je realitou mnoha lidí na světě, není člověku moc lehko. A o to víc si pak váží svého života, lidí a situace, která nás obklopuje.

Knihu jsem četla tak před 2 lety, ale zanechala ve mně nesmazatelnou stopu a čas od času o ní samovolně přemýšlím. Doporučuji.

(SPOILER) Od autora jsem četla Lovce draků a teď po zkušenosti s Tisícem planoucích sluncí můžu napsat, že Hosseini je mistr vyprávění lidských osudů zasazených do dramatického kontextu afghánské historie. Tisíce planoucích sluncí není jen román o válce a bojích mocenských skupin, ale především o ženské síle, přátelství, bolesti a naději.
Hlavními postavami jsou Marjam a Lajla – dvě ženy z odlišných prostředí a různých koutů země, které spojí tragické okolnosti. Marjam je „harámí“, dítě narozené mimo manželství, které je ve společnosti stigmatizováno. Lajla je vzdělaná a vyrůstá v liberálnější rodině. Osud je však po odchodu Lajlina milence ze země a smrti jejích rodičů svede dohromady jako manželky jednoho násilnického muže, Rašída. Z počátečního napětí mezi nimi se rodí hluboké přátelství, které se stává jejich jedinou oporou v nelítostném světě.
Hosseini popisuje brutální realitu života žen v Afghánistánu – domácí násilí, ztrátu dětí, válku, bezmoc. Přesto v příběhu nechybí momenty něhy, odvahy a obětavosti. Marjamina cesta od opuštěné dívky k hrdince, která se obětuje pro druhé, je srdcervoucí. A Lajlino opětovné setkání s láskou, kterou považovala za mrtvou, je strašně dojemné.

Velmi poutavá kniha, čte se jedním dechem. Je to kniha, která nutí člověka přemýšlet, jak je možné, že se něco tak odporného může dít na přelomu 20. a 21. stoleti. Islám je rakovina, lituji všechny ženy, které musí žít v takové společnosti. Taliban je jedno z nejzdegenerovanejsich hnutí, co existuje a přála bych si, aby těm uchylum, co jim evidentně napíná kalhoty i oholený obličej jiného muže už někdo zatnul tipec.

Krásně napsaná kniha o nelehkém životě afghánských žen. Bohužel nemají úniku před touto krutou realitou. Je mi jich upřímně líto. Doporučuji přečíst.

(SPOILER) Kniha je nepochybně skvele napsaná, tema je pro mě dostatečně zajímavé, ale nějak jsem se nemohla začíst. Nejlepší pro mě byla asi poslední třetina, kterou jsem se přinutila přečíst v kuse. Líbí se mi, že autor má postavy uvěřitelné, realistické - jako třeba syn Lajly. V jakékoli jiné knize by byl pasován na rozmazleneho spratka a hotovo, ale v knize je plastický a vyvíjí se, i když je to postava na okraji.
Nicméně faktem zůstává, že i když mám pro autora obdiv, jeho knihy mě nezasahují tak, jak by vlastně měly a proto jen 4 hvězdy. Pořád ale s klidem doporučím, knihy jsou dobře napsané a někomu jinému můžou sednout o něco líp

(SPOILER) Skutečně smutný příběh, kontrast mezi výchovou Marjam a Lajly, venkova a města, vliv kultury a výklad náboženství. Mnohdy mi šel mráz po zádech, ještě když se člověk zamyslí nad tím, jaká je situace v Afgánistánu nyní a jak tam především ženy a dívky trpí.