alekis komentáře u knih

Tak už se tedy nebudeme za nocí toulávat,
ač oba dosud milujeme, ač stejně bude luna plát...
Lord Gordon Byron - použito v knize (úryvek)

Den trifidů, vzniklý na počátku vzdálených 50. let 20. stol., by měl být zařazen jako povinná učebnice do školních osnov, a ne že to je támhle nějaký starý fantasmagorický románek pro pár milovníků žánru sci-fi...
Psaný jednoduchým jazykem, výborně se čte! Samotné citace myšlenek a postřehů by vydaly na čtvrtinu původní knihy. Je to tak skvělá věc, že nenacházím slov, jak velmi.
Téma zpracované z tolika pohledů. Zánik civilizace a obrovský problém lidí vyrovnat se s tím. Nenásilné, ale o to jasnější varování před genetickými manipulacemi. A už v té době, kdy je "dobývání vesmíru" v plenkách, autor zřetelně vidí možnost využití satelitů pro zničení lidstva...
Píšu komentář o Dni trifidů... a možná právě z nějakého satelitu padají na planetu smrtící viry, bakterie... A ti, kdo je posílají, jsou očkovaní a zabezpečení. Možná v utajené laboratoři vědci vyvíjejí nové rostliny, živočichy, vytvářejí úplně nové materiály, přístroje, techniku... něco, co dovolí skupině lidí ovládnout svět. Možná, že se zítra probudím slepá... Nebo se vůbec neprobudím, nějakými vibracemi se prostě rozpadnu v prach, a pár jedinců, schovaných ve zvláštních krytech, pak vyjde na světlo a svět, tichý, prázdný, bez překážejících podlidí, jim bude ležet u nohou...
Myslíte si opravdu, že to není možné? Vážně?
Možná byl John Wyndham jasnovidec. Zkuste si to představit, tu situaci. On to viděl dokonale. Nejde psát víc. To se musí číst. To se musí zažít.

44 15.03.2019

Nesnáším sousloví "úsměvný příběh" Zhusta ho užívaly televizní hlasatelky, než skončily v propadlišti dějin, jako charakteristiku nějakého veselého filmu, třeba z Bakalářů.
Ale když jsem přemýšlela, jak jednoduše popsat Saturnina, napadlo mě právě toto - že je to úsměvný příběh.
Pravděpodobně se nikdo při čtení nebude svíjet smíchy, hýkat jak osel, slzet, či tak podobně. Ale je téměř jisté, že čtenář i čtenářka se budou (skoro - ať to zas nepřeženu) celou dobu nad knihou usmívat :-).
Autor používá velmi krásně jazyk a jeho popisy prostředí a především přírody jsou moc pěkné, fakt. A musím vypíchnout něco, o čem se domnívám, že mnozí čtenáři ani nepostřehli. V příběhu o panu Brudíkovi, který marně hledá svůj dům, je dvakrát zmíněno zatemnění! První vydání totiž vyšlo v roce 1942...
Mám dojem, že kdysi jsem Saturnina už četla, vybavila se mi příhoda se zápalkami bez hlaviček... Jinak absolutně vše zapomenuto... Bylo to milé osvěžení, ale stačilo, a nyní, jak říká můj oblíbenec Rexo v reklamě: pá...pá! :-)
Ale podotýkám, že nejméně jednou by se s tím nesmírně schopným a šikovným chlapíkem měl seznámit každý!

P. S. Ještě toto musím doplnit. Tuší vůbec někdo, odkud pochází všeobecně známá informace, že tři mušketýři nebyli čtyři, nýbrž dva?
Je to sice spoiler jak Brno, ale prozradím to! Ze Saturnina!

32 19.06.2023

Tuto knihu jsem si zařadila do ČV 2023 - podotýkám, rozhodla jsem se ji plnit poprvé a ani to nebolí :-), a to do tématu Kniha kterou nebudete číst poprvé.
Takže něco k prvnímu čtení: četla jsem ji hodně dávno (to ještě o DK nebylo slechu ani dechu) a bylo to strašně, strašně depresivní...
Když si to představím jako realitu - i když z děje mi zůstaly spíš jen útržky a hlavně pocity - beznaděj a absolutní děs - tak se musím zamyslet: co bych dělala, žít v Oceánii jako Winston Smith? Mělo by smysl pokusit se jako on aspoň o něco málo, ale nakonec, v závěru, být naprosto zlomený a absolutně bezmocný?
No nic. Neudělala bych nic, protože mraveneček proti mašinérii není vůbec ničím! Na to zapomeň, kámo, že porazíš molocha!

Čert mi napískal, abych se k této knize odhodlala znovu přiblížit, když jsem si kdysi slíbila, že už nikdy! Dokonce jsem už začala číst... Naštěstí je kousek níže komentářík od Renike, kde se praví: "už se k tomu vracet nechci a ani nebudu".
Člověk nerozhodný, váhavý, jako jsem já, přemítá: ale, co kdyby... ale jo, stojí to za to... kultovní spisek... skoro 11 000 hodnocení... všichni to četli...
Jo, rozhodla jsem se! Je tolik knih, které si mohu přečíst podruhé, a neupadnu z nich do depresí, smutků a zoufalství. V životě lidském je totiž těchto věcí tolik, že se lopatami dají přehazovat...
Orwelle, pane autore, při vší úctě, vaši knihu podruhé číst nebudu.
Ale když přihlédnu k tomu, jak dlouho a jak hluboko ve mně zůstaly potopeny, zakopány pocity z ní, vím, že nejvyšší hodnocení si 100% zaslouží.

31 26.02.2023

(SPOILER) SPOILER - komentář obsahuje informace, které prozrazují část děje

Napsala jsem sem komentář a pak jsem ho omylem smazala... I to se stává, život je plný malých a někdy bohužel i velkých ztrát...
Vynasnažím se napsat nový, kniha si to zaslouží, ale až se znovu vynoří pravé dojmy ze čtení a pravá slova k popsání.
--
Takže co bych mohla pravými slovy, krátkým, úderným a vyčerpávajícím způsobem sdělit o téhle válečné frašce? No, nevím. Je v ní mnoho legrace, čtenář(ka) se bude skoro stále smát. Kdo má rád absurdní situace, takový ten lehce skrytý humor, užije si ho dost a dost.
Poručík Goodbody, naivní nadšenec stále studující vojenské příručky, je prostě trouba a jeho dvanáctá četa mušketýrů se ho mnohokrát neúspěšně pokouší zbavit. Projdou společně bojišti Evropy, od Alžírska po Německo. A cestou se pořád dějí neuvěřitelné a strašně směšné věci...
Poslední korunuje vše: Goodbody koupí jediný neporušený most přes Rýn, most u Remagenu, od německého velitele stráže za šek ze svých vlastních peněz a smlouvu o budoucím zaplacení tisíců liber britskou armádou. Jak to, že se tak lehce dohodli? Dva zaměstnanci firem obchodujících obilím, které spolupracovaly před válkou, se osobně setkávají v tomto důležitém bodě. Němec padne při útoku (v knize nejsou žádní mrtví, jen tento, a italský voják pořád zpívající Figaro..!) a obezřetný Goodbody urychleně roztrhá šek i smlouvu...
Boj s hořícími tramvajemi, sběr vzorků stolice domorodců, toaletní papír jako signál při zamoření yperitem, honička za italskými víny, bezvýsledná ochrana mušketýrů před povětrnými ženštinami, za což mu jeho podřízení nejsou ani trochu vděční... Nejsou to nesmysly, příběh má hlavu a patu. Je to opravdu legrační a tak čtenář(ka) tu knihu také musí brát.
Ale stejně jako u Švejka, není to žádný sled rádoby humorných situací pro pobavení. Čtěte mezi řádky, v úryvcích originální korespondence a zápisků... Nebo třeba o tom, že se omylem střílelo, či vrhalo bomby do vlastních...
Ta válka tam je. Kniha je to opravdu zábavná, ale - autor v úvodu krátce cituje z Tolstého Vojny a míru, a ač jeho vyjádření k tomu vytrhnu z kontextu, snad bude myšlenka zřejmá: "...patrně se musíme rozhodnout pro smích - ze strachu, abychom se nerozplakali".

29 10.03.2020

Peter May se stává mým oblíbencem. V této knize, krom všeho ostatního, hodnotím dotažení příběhu (vedlejší postavy) Ira Michaéla, a díky Bohu, že autor nepodlehl dnešním zvráceným móresům a ukončil záležitost ve jménu pravdy oko za oko, zub za zub.
Co tedy ještě říct k Ostrovu Entry?

Je tam všechno.
I bolest, i zmar...
I lásky dar.
Zas další příběh pod kůži mi vnik...
a mimochodem -
vrah je zahradník! :-)

Dodatek: na you tube je ukolébavka Hush hush, o násilném vysídlování Skotů - verze mého srdce je od The Corries :-).

28 05.07.2018

Je těžké vtělit myšlenky do slov. Nepodaří se mi to. Snad stačí, že Tajuplný ostrov je geniální kniha geniálního autora. Četla jsem ji podruhé, poprvé někdy v 10 - 12 letech...
Ano, spisovatel využil beze zbytku autorskou licenci. Ano, stvořil charaktery, jaké se dnes nenosí, podle některých názorů ani neexistují. Ano, s jeho svolením trosečníci dokázali provést postupy, které známe spíš z průmyslu. Ano, použil pár oslích můstků, pár šťastných náhod a několik zázračných zákroků "tajemné bytosti". Každý ví, kdo to byl, ale - mlčím! :-)
To tam všechno je... Drobné nesmysly, jakože Lincolnův ostrov, s výběrem rostlinstva, živočichů a nerostného bohatství, je taková planeta v malém. Ale jinak je to (krom pár vědeckých pasáží, které mi v hlavě neutkvěly, pardon, monsieur Verne) úžasné, napínavé a dobrodružné čtení.

Dnes by do takové knihy musela být zamontována všechna předepsaná klišé, která tu nebudu rozvíjet. Knihy a filmy jsou jich plné. Dnes by taková kniha nemohla vůbec vyjít!
Díky, krásné 19. století, století páry a velkých objevů! Díky, až nyní mnou doceněný pane Verne! Bylo to nádherné čtení! Nádherný návrat!
:-)

Objevila jsem nového detektiva, je to opět sympaťák, další do mojí oblíbené party. Objevila jsem krásná místa kdesi v Kanadě, a protože založením jsem venkovanka, ten (zde převážně frankofonní) barvitý kanadský venkov, malá vesnička a její okolí, se mi moc líbí.
Příběh samotný odsýpá, dobře se čte. Postav je sice celkem hodně a kdo si je má pamatovat... ale to opravdu není problém autorky, ale čtenářky... :-). Na rozdíl od dřívějších některých detektivů čtenářů - čtenářek, jsem vraha tipovala špatně, ale podstatné je, že závěr knihy mi všechno osvětlil a teď už to vím - zase šlo jen a jen o prachy...
Jo, ten mamon, to je silná motivace... Aniž by si člověk uvědomil, jak zcestné to je. Stačí si jedenkrát denně opakovat: prach jsi a v prach se obrátíš...
Bezva čtení, podstatné je, že pro mě se tu otevírají dvířka do nových příběhů a nových událostí...
:-)

27 24.05.2021

Stručné hodnocení
Pro pobavení: 5*
Pro poučení: 5*
Pro zamyšlení: 5*

Velmi dlouhá kniha, bohatý děj, mnoho událostí... Okamžiky dramatické, humorné i tragické...
Kultovní román, jehož název znám odedávna a až teprve teď jsem se rozhodla ho přečíst. Dobrý nápad, stálo to za to.
Jen ten Sinuhet... Zdá se mi, že nepoučil ze všeho, co za svůj život prožil a zůstal naivní, neřkuli trochu přihlouplý... a bohužel docela smutný - ale k tomu měl, tuším, důvod a taky povahu...
Přes všechna protivenství měl naštěstí možnost zestárnout a svůj příběh pro nás sepsat.

P. S. Zjistila jsem, že existuje ještě jedna kniha stejného jména, rovněž známá, jejím autorem je historik Vojtech Zamarovský. Tu si přečtu taky, bude to trochu iné kafé, podle komentářů bude ale nejspíš taky stát za to...
Nikdy není pozdě přečíst si dobrou knihu... :-)

25 22.02.2023

Kniha, o které těžko napíšu něco lepšího, než je ona sama. Autorka musí znát dobře prostředí o kterém píše, a popsala ho perfektně. Močály se vším všudy, s bohatou faunou, flórou, k tomu moře a pobřeží, prostor, kde se stýká sladká a slaná voda... To, co u nás ve vlídné a klidné českomoravskoslezské (atd.) kotlince prostě neznáme...
Když řeknu, že mě to fascinovalo, tak toto pouhé slovo prostě nestačí. Že se mi to nesmírně líbilo, a že bych si přála ta pro mě skoro nepředstavitelná místa vidět, čichat jejich vůně a vůbec všechny pachy, slyšet křik ptáků a sledovat je, jak se míhají mezi větvemi, vidět racky, jak poletují nad oceánem a slétají na pláž... Jo, ten - pro mě - zvláštní svět bych si přála vidět a zažít.
Hlavní postava knihy, dívka Kya, "holka z bažin", jak jedině ji všichni znají, zná svůj prostor dokonale, protože v něm od malička žije, donucená starat se sama o sebe, a posléze téměř navždy úplně obklopená svou osamělostí. Její životní příběh je těžký, složitý, dramatický, nebezpečný.
Víc už nebudu psát, kniha je to neobyčejná a stojí za přečtení.

25 03.04.2021

Dobře si dokážu vybavit svoje pocity při prvním čtení Nonstopu. Když to shrnu: začátek opravdu velmi zajímavý... a úplný konec opravdu velmi překvapující!
Na to, že je to tak stará vesta, měla by stát na čestném místě v každé knihovně milovníka sci-fi.

25 27.11.2019

Každý máme nějaký život. A asi každý člověk, když přijde soumrak jeho dne a na krajinu padne stín, který zahalí všechny cesty a zavře všechny dveře, přemýšlí, co teď? Kam teď? Dá se vůbec ještě něco dělat? Nebo už jenom stárnout a za soumraku svého žití čekat smrt?
Dokonalý majordom pan Stevens je tak dokonalý, tak suchý, tuhý a ušněrovaný, že by ho člověk někdy i praštil. Veškerý svůj osobní život položil na oltář "důstojnosti", o které několikrát dost obšírně a poněkud nudně hovoří. A tak nevím: mám ho obdivovat, pro jeho vytrvalost, s níž plní úkoly, ke kterým se zavázal, když se stal majordomem... nebo ho litovat, protože v sobě potlačil veškeré jiné lidské potřeby a přání tak dokonale, že v něm, v jeho těle, duši, srdci nezbyla žádná šťáva? Žádná horká krev? Veselí, smích, ba tuším, že ani radost, byť by to byla třeba pouze radost z dobře splněné práce?
Chudáček pan Stevens, zdá se, i když autor pouze naznačuje, že byl dokonce milován, a kdyby se jen maličko odvázal, mohl milovat, mohl prožít možná komplikovanější, ale rozhodně zajímavější, veselejší a pestřejší život v rodinném svazku. Neprožil. Byl dlouhá léta dokonalým, vynikajícím, perfektním majordomem velkého anglického domu... ale ničím více.
Takový byl pan Stevens. Nepromluvil o své osamělosti ve svém životním příběhu, ale myslím, že byl těžce osamělý.

24 23.02.2021

Byla krásná, zářivá, vtipná, suverénní, někdy tvrdá k sobě i k ostatním, měla několik silných láskyplných vztahů, z nichž poslední, už ve vyšším věku, jí podle všeho konečně přinesl spokojenost a klidné soužití.
Byla přelétavá, někdy možná neomalená, ale také nesobecká a často připravená pomoci. Mnohdy nedomýšlela důsledky svých činů a kroků, což je ale, soudím, docela běžné též u každého z nás... Byla to nesporně velice zajímavá žena.
Její život byl komplikovaný, ale myslím, že v mladším věku, byť nebylo vždycky všechno takové, jak bychom u hvězdy jejího formátu asi předpokládali, si ho užívala.
Po okupaci, asi tak jako všichni, proplouvala nebezpečnými vodami, v nichž někdy nalezla vstřícnou ruku, a jindy byla v nebezpečí potopení... až nakonec, asi jako jedna z mála, doplatila na toto období a její život se úplně změnil.
Všechno je to v knize. Asi se k ní podruhé už asi nevrátím, ale rozhodně mě zaujala a získala jsem zase o něco bližší představu o části naší historie.

24 05.06.2020

Nechci, nemůžu hledat slova, jimiž tento příběh popíšu. Kdo chce, ať si ho přečte, a věru že to stojí za to. Tak snad jen ocitovat úplný konec knihy:
"Všechno žije dál v mých vzpomínkách. Rány se zacelí. Láska přetrvá. My přežijeme."

24 16.10.2019

Hledala jsem ve štítkách cestování časem a nabídla se mj. tato kniha. V komentářích je asi vše řečeno, tak k ději nebudu nic doplňovat.
Už jsem kdysi psala, že když si představím svoje přečtené knihy jako pyramidu, tak nahoře na špici budou ty, které mě nejvíc oslovily. Protože čekám, že tu úplně nejlepší knihu teprve potkám, tak jako potkám největší zážitek svého života - třeba výstup na Everest... jako potkám jedinečnou lásku svého života... no prostě, čekám, že ještě zažiju nějakou úžasnou pecku, z které budu štěstím bez sebe... Tohle je zas věta přes tři řádky, chci jen říct, že Dallas 63 je sice nadmíru skvělá kniha, ale asi zůstane těsně pod vrcholem té pyramidy - i když fakt hodně vysoko!

King je jedním slovem Král, vo tým žádná a teprve s ním začínám, asi čtyři přečtené věci - ovšem, hlavně žádné horory... i když i do Dallasu dokázal podstrčit tíseň a stálý pocit tušeného nebezpečí... Napsat přes 700 stran a udržet pozornost téměř na každé z nich, s tím, že před koncem jsem už spěchala jak to jen šlo, toužící zvědět, jak to dopadlo... to dokáže jen mistr...

Kniha mě přiměla zamýšlet se opět, neb nad tím jsem přemýšlela víckrát, co by bylo, kdyby... Kdybychom tehdy šli jinou ulicí než tamtou... Kdybychom přijali - nepřijali pozvání, nabídku, kdybychom vybrali právě tu z mnoha dalších možností... Jak by pak to něco dopadlo. Nejde to, vždycky vybereme jen jedinou možnost a protože se minulost bez následků nedá změnit - a autor to tady dokonale potvrzuje, dopadají věci tak, jak dopadají...

I to staré známé, že mávnutí motýlích křídel může na druhém konci světa způsobit zemětřesení, použil celkem úspěšně, a ačkoliv je to možná trochu nadsazené, do jisté míry je to pravda. Kolik věcí, setkání, přečtení či vyslechnutí drobné zprávy, vše, co si ani neuvědomíme, může ovlivnit naše další rozhodnutí... a otočit směr našeho života jinam, než jsme původně zamýšleli...

No, dosti filosofování a mudrování! Na zimní večery je tato kniha rozhodně vhodná, a naštěstí ani zdaleka není jen o atentátu na JFK. Je to příběh plný všeho možného, mě opravdu hodně zaujal. Doporučuji ze všech sil! :-)

P. S. Komentář opět přemrštěně natažený, ale musím dodat - to prostě nejde pominout, že věci mají na nás a na naše osudy vliv... Když už se někdo narodí - podědí příjmení King - Král, tak to holt něco znamená...

23 24.10.2022

Nejdřív bylo trochu těžké se začíst, protože forma románu v dopisech, ačkoliv ne neznámá, mi nesedla a hlavně: zkraje se zdá, že "to bude nuda". Na konci jsem si pak představila všechny mnou přečtené knihy jako pyramidu: dole jsou ty méně zajímavé, čím dál víc nahoru ty lepší. No... tahle asi není na úplné špici, ale má tam opravdu hodně blízko... :-)
Přemýšlela jsem, co o knize říct, abych ji charakterizovala co nejlíp. Když se děj rozvine, začne to být všechno úplně "iné kafé". Některé dopisy... Ne! Nikoliv! Všechny dopisy jsou moc zajímavé, vtipné, některé smutné - jako sám život! Děj plyne zdánlivě pomalu, zlehka, jak široká pomalá řeka, ale pod klidnou vodou jsou těžké nánosy, hrozivé víry, skrývají se tam vzpomínky všeho druhu...
Kniha je to naprosto úžasná! A subtilní, rozkošná, velice nenápadná romance, která se tu vyskytne, jí dodává tu nejlepší, nejsladší třešinku na dortu.
Když někdo napíše, že je to plytce napsaná romanťárna a konec je kýčovitý a přeslazený, tak soudím, že některé čtenářky by měly vyhledávat literaturu, kde není nikdy hezký konec, kde se postavy věší, vrhají z mostu do vody a tonou, navzájem se vraždí, znásilňují a všeobecně se tam všichni nenávidí!
A teď to hlavní: věděla jsem, vzpomínka však dávno zasutá, že anglická država Normanské ostrovy byla okupována Němci. Tento román mi ale přinesl hodně užitečných informací a navíc jsem si vyhledala něco málo dalšího. Celkem dobrý, i když oproti knize suše informativní, je dvoudílný článek na stoplusjednicka.cz: Německá okupace Normanských ostrovů: Hitlerův kousek Británie.
Doporučuji, nemá to chybu! :-)

P. S. Doplním, že tento příběh byl zfilmován, což jsem doteď nevěděla. Jsem ale moc ráda, že jsem přečetla knihu dřív, než jsem zhlédla film. Prostřednictvím dopisů mi postavy byly bližší, poznala jsem je líp. Přesto je film velmi hezký a protože předpokládám, že se natáčelo na Guernsey, musím konstatovat, že tam je nádherně! Svět je prostě krásný :-) .

23 11.01.2022

Lásko nenaplněná, lásko prokletá,
přijdeš si jenom tak, otevřeš dveře do léta,
a pak je zase zavřeš. Jo, to je fakt moc prima!
A potom navždy tma... A potom navždy zima...

Lásko prokletá, lásko nenaplněná,
přijdeš si jenom tak, uděláš ramena,
zatroubí fanfáry a potom už jen ticho.
A bolí z tebe srdce! A bolí z tebe břicho!

A bolí sny a představy a myšlenky a obrazy...
Lásko, děláš fakt ukrutné podrazy!

Dům na pobřeží je kniha, kterou jsem četla nejvíckrát, možná i 15x. "Jde podzim, je čas přečíst si Dům na pobřeží" - citace z mojí hlavy :-). Teď už jsem ho pár let neměla v ruce. Vlastním velmi poničené vydání Odeon 1972. Psáno krásným způsobem, krásným jazykem, a také krásně přeloženo. Získáno trochu nečestně - ale jinak to nešlo :-). Snad už je zločin promlčen... :-). Na obálce je malý obrázek jezdce na koni, a pak ten starý dům, který nejspíš autorce pošeptal něco ze své historie.
Alespoň dvě citace: 1. Věděl jsem že v mé vlastní době bylo plné léto, i když se obloha zatáhla a zamračila, teď ale kolem mne bylo pronikavé světlo blížící se zimy, zřejmě časné odpoledne, kdy jasné slunce, planoucí už na západě, zabarvuje nebe do temně ruda, než přijdou noční mraky. 2. Díval jsem se na jezdce a jeho koníka, pohyboval jsem se na vzdálenost čichu a na dosah. Z obou silně čpělo, jako by byli samou trestí života. Stružky potu na koníkových bocích, chundelatá hříva, skvrna pěny u udidla, a silné koleno a noha v punčoše, kožený kabátec šněrovaný přes tuniku, pohyb v sedle, ruce na otěžích i sama zrůžovělá tvář, s dlouhou útlou čelistí, orámovaná černými vlasy, sahajícími až po uši - to byla skutečnost, a já vetřelec.
Ta věta o pronikavém světle blížící se zimy a o nočních mracích mě fakt pokaždé dostane! Je sice léto.. ale měla bych si zase přečíst Dům na pobřeží :-).

23 24.06.2018

Když si čtenářka přečte komentáře předešlé, uvědomí si, že jsou psány s přídechem nostalgie... Většina, včetně mě, kteří se do této knihy pustili, ji četli poprvé v dětství, kdy nebyly, nebo teprve začínaly počítače, mobily a už vůbec neexistovaly dokonalé satelitní snímky Země, jak je známe dnes. O Africe sice bylo hodně známo, ale protože to byl pořád tak trochu bájný kontinent, tato kniha rozhodně pobavila a zaujala mnohé z nás, dnes již dospělých čtenářů...

A jaká to teprve musela být bomba v dávném 19. století! První vydání, jak zde uvedeno, je z roku 1863! Těch málo znalostí o Africe, získaných pro Evropu cestovateli - odvážlivci, z nichž mnozí smutně skončili, skolení všemožnými nemocemi, útrapami, či dokonce na pekáči divých kanibalů, ještě zvětšovalo zájem a touhu poznávat neobjevené kraje...
Většina obyvatel v té době vůbec necestovala, turistika byla neznámý pojem, a tak popisy letu balónem, ač s jeho víceméně nesrozumitelnými technickými vymoženostmi, popisy krajiny, hor, pralesů, pouští, vesnic domorodců, podivných měst, a k tomu všechna dobrodružství, která cestovatelé zažili... Fantazie čtenářů pracovala jistě na plné obrátky.

Kniha přinášela čtenáři ve století, kdy technika byla teprve na vzestupu, neskutečný zážitek, a ten ještě umocňovaly skvělé ilustrace... Jo, to bylo pravých dobrodružných a fascinujících Pět neděl v balóně... To bylo to pravé vzrůšo a krása! A v srdcích mnoha generací kluků a a dívek bouřlivě tepala touha moci letět také tak nad Afrikou a všechno prožít s doktorem Fergussonem a jeho přáteli.

Co může dát tato kniha dnešním dětem. Asi nic. Ale když promluvím za sebe, ve mně provždy vzbudila tato, i další díla autora touhu po cestování a tím poznávání světa. Věřím, že mnozí čtenáři, a že jich verneovky hltaly spousty, pocítili to samé.

Když to shrnu: na dnešní dobu je to román trochu jednoduchý. Ale vzal to nešť! Je to skvělé, je to zábavné, ať jsem klidně stará vykopávka, která čte naivity.
Podotknu ještě, že Verne nebyl jen dobrý spisovatel, nýbrž dokázal využít a předat mnohé informace, které by se jinak asi ke čtenářům nedostaly, navíc byl i docela vtipný, žádný suchar.

Závěr: dnes by tato kniha v takovéto podobě nevyšla, kdo ji četl, jistě ví, proč asi. Další věc: jak se změnila Afrika od dob 19. století. Když lovec - cestovatel Kennedy zastřelí obrovského slona, úplně mi zatrnulo. Ale tehdy pláně černého kontinentu brázdila nespočetná stáda všech druhů zvířat... takže koneckonců... co řešit.

Dnes je všechno úplně jinak. Ale je skvělé, že svého času psal a "jules" - transkripce "žil" takový skvělý autor jakým byl - Jules Verne! :-).

P. S. Když já vyrazím mimo domov, musím se vždycky v cizím místě poohlédnout po důležitém zařízení... V lese obvykle stačí keřík...
Ale tady nám po celou dobu čtení autor nenaznačil, jak to cestovatelé vychytali v tom koši?? Muži to mají jednodušší, ale přece jen občas... Že by - sednout na rantl, dobře se držet... a bác s tím dolů? :-)

22 16.02.2023

SPOILER
Mladá žena, nespokojená se životem od jeho začátku až po současnost, se rozhodne s tím bídným žitím skoncovat. Ve zvláštní knihovně dostane možnost vyzkoušet si, jak by to vypadalo, kdyby se její život vyvinul jinak. Prožije desítky, možná stovky příběhů - životů, všech se krátce dotkne a když si uvědomí, že jí žádný vlastně nevyhovuje, vrací se opět do knihovny a zkouší znovu a znovu... A přitom se jí spousta věcí otevírá...
Krom toho, že kniha, až na rozvláčný začátek, je zábavná, díky těm životům docela pestrá, tak má mnohem větší přesah. Není to román říznutý špetkou fantasy. Je to čtivě psané zamyšlení, je tu plno skvělých myšlenek a čtenář(ka) může zapřemýšlet, může analyzovat, jak ona sama vidí svůj život, nebo jaký by ho vidět chtěla a zda s tím může něco udělat.
Druhé čtení už ne, ale pro jednou - určitě stojí za to :-).

22 09.02.2023

Úplně jsem v kostech cítila tu příšernou zimu... Fičel vítr, sněhové vločky hustě vířily, pomalu nebylo vidět na krok... a Kate, mladá amiška, uprchlá od své komunity, která se dobrovolně stala "Angličankou" a navíc policistkou, lovila v omrzlých ulicích městečka, na opuštěných kukuřičných polích a kolem farem, za jejichž okny svítí petrolejky a místo aut stojí ve stodolách bryčky, brutálního vrahouna mladých žen.
Úchylové nejsou moje parketa! Zajímali mě víc ti zajímaví amiši, ale o nich v prvním dílu série toho až tak moc není. No, snad se dozvím později víc.
Nejhorší je, když čtenářka s drobnou výčitkou svědomí odstrčí všechny rozečtené a plánované knihy, když hospodyňka dbá o svoji domácnost jen ledabyle... a když každé vyrušení vnímá jako útok na svou osobu... Když nade všemi povinnostmi zvítězí dobrý příběh... Na celé čáře.
Toto byl dobrý příběh, i když kolem a kolem... Vraždící úchyl byl opravdový hnus fialový... Nedoporučuji citlivějším povahám.
Hezký komentář od work.

21 26.08.2022

(SPOILER) Ex post: den po napsání komentáře. Nechápu, že někdo (kdo jen to může být? Není to poprvé!) nahlásí SPOILER ke komentáři, kde je už ten SPOILER autorem komentáře (zde mnou, viz níže) předem připsaný!! To už je na konzultaci s Chocholouškem!

SPOILER!!
Tuto knihu jsem přečetla podruhé a doufám, že stačilo. Bylo to náročné. Je to velkolepý, hodně dlouhý příběh, dost těžký na čtení, složitý, zamotaný a místy beznadějný až bezvýchodný... Je to jednoduše Příběh.
Doporučuji, pokud se do něj někdo chce pustit, pročíst si komentáře, hlavně ty s 5*, protože podle nich se případný čtenář - čtenářka rozhodne, zda vkročí do viktoriánského Londýna 19. století, či raději svůj záměr odloží, nebo úplně vzdá, a chopí se méně obsáhlé a méně komplikované knihy.
Po zralé úvaze nebudu psát další komentář podobného ražení, jakých je zde už celkem dost, ale pozabývám se hlavní postavou Sugar a jejího protikladu Agnes Rackhamové.

Sugar je prostitutka. Děvka, kurva, prodejná žena. Jak k tomu přišla? Chtěla to?
Ach ne, milí čtenáři! Považte, že jako třináctileté dívence jí matka - prostitutka, již v knize potkáváme již jako bordelmamá, přivede do postele "hodného pána", aby ji zahřál. Její osud je zpečetěn, od té doby její tělo použily stovky mužů...
Jenže Sugar má v sobě něco, co ostatní prodejné ženy a dívky nemají - pár jich totiž cestou poznáme. Je to cílevědomá dívka silného ducha, ducha, který usilovně rozvíjí - prozradím, že přes všechny překážky, a aby je překonala, musí docela hodně obětovat, předstírat a kalkulovat, se jí to podaří.
Ovšem, není to díky úsilí pana Rackhama, jehož milenkou se stane, protože on nemá v úmyslu ze své konkubíny, od níž čeká milostnou péči, udělat intelektuálku. To, kam se dostala je jenom její dílo.
Choť pana Rackhama, Agnes, vyrostlá v bohatství, je úplně jiná. Produkt prudérní viktoriánské morálky, jemná, naivní, shodou okolností nikým rozumným nepoučená, nepochopí a nepozná co se s ní děje, když prožije hrůzu svatební noci, posléze těhotenství a porod. Tyto věci jednoduše vytěsní, neví ani, že porodila dítě, vlastně neví co sama se sebou.
Sugar život otřískal hrozným způsobem, a ačkoliv prošla bůhví čím, zachovala si vizi svého vysvobození, svoje vnitřní světlo. Ubohá Agnes, podléhající šílenství a náporu své zhoubné nemoci, nalézala vyžití v nemožných hloupých zábavách a postupném ničení sebe i své domácnosti...
Obě tyto mladé ženy si prošly očistcem, ale předpokládám, že pouze Sugar z něj vyšla se vztyčenou hlavou, když to nadneseně zkonstatuji. Ovšem...
Ano, ovšem! Autor napsal knihu povídek Jablko, které souvisí s Kvítkem! Doufám, že se dozvím víc...

Řekla jsem si, že tuto "kládu" už nikdy, že stačilo. Ale kdo ví? Nikdy neříkej nikdy! Třeba se ještě vrátím do Londýna čistých, bezpečných klidných čtvrtí, kde služebnictvo leští stříbrné příbory, i do Londýna špinavých páchnoucích ulic plných žebráků, chudáků, kteří dřou za šilink ve fabrikách, do ulic, kde vládne zločin... a kde na každém rohu prodejné ženy nabízejí mužům svá těla...
Jo, o tom je život... Je to boj!

20 15.03.2023