Jak jsem vyhrál válku

Že jsem sáhl po Ryanově válečně-humorném (jakkoli je to těžko slučitelné) díle, za to může John Lennon a jeho účast ve stejnojmenném filmu Richarda Lestera. S překvapením jsem zjistil, že kniha je podstatně košatější, ironičtější až tragikomická, i když kapitola o těžkém boji poručíka Goodbodyho proti chtíči vlastního mužstva je - podobně jako ostatní - geniální. Styl, který mi plně vyhovuje a mnoho pasáží, například trpělivé zdolávání remcajícího obyvatelstva výkladem pravidel kriketu, se prostě vryje do paměti, stejně jako popis pouštních válečných akci.

Ať je to, jak chce, inspirace Švejkem je v knize viditelná a je stoprocentní, že Patrick Ryan ho určitě četl. Rozhodně ale nevytvořil britského Švejka, protože Goodbody je čistá duše, která bere všechno doslova, dělá vše v dobré víře a nedochází jí základní věci, kdežto Švejk je chytřejší než celá armáda dohromady a vším, co dělá, armádu záměrně zesměšňuje. A je to dobře, protože tím pádem jde o dost jinou knihu, která je humorná a na absurditu války ukazuje zase jiným způsobem. Epizodičnost asi nelze autorovi úplně vytýkat, protože byla záměrná a nijak nevadí a naopak evokuje určitou nevyzpytatelnost bojů, kdy jeden den bojuje jednotka na jednom místě a hned ten následující se přesouvá o tisíce kilometrů dál. Větším problémem je stereotypnost, k níž se kniha velmi brzy uchýlí a začne nabízet de facto to samé jen v různých jiných variacích a na jiných lokacích a s jinými lidmi. Naštěstí je dost vtipná na to, aby to až tak nevadilo, protože některé scény jsou opravdu bezmála geniální (hned úvod v arabském hampejzu, scéna s prodejem mostu nebo snaha vojáků zůstat v místě, kde jsou kněžky lásky) a humor je typicky anglický a ironický, že minimálně nějaké to pousmání ve čtenáři přece jen vzbudí. Výsledku taky hodně pomáhá ichforma, která staví do přímého kontrastu smrtelnou vážnost konání hlavního protagonisty a reakci na něj od ostatních postav, které on vnímá radikálně jinak, než ve skutečnosti jsou. Jestli ale knize něco chybí, jsou to vážnější momenty, protože pořád se děj odehrává ve druhé světové válce a vůbec tu není zmínka o nějakých padlých a celé to vypadá jako jedna velká pohodová dovolená, což by u válečné satiry úplně nemělo a přece jen určitou tragiku by autor měl zachovat. How I Won the War určitě stojí za přečtení, protože je většinu času hodně vtipná a zajímavě napsaná a beze zbytku potvrzuje rčení, že nejhorší ze všeho je aktivní blbec, jen pro některé asi nebude až tak dobrá, jak se o ní obecně píše, což je ale dáno i tím, že tradice Švejka, jehož přístup je úplně jiný, je u nás výrazně zakořeněna. 80 %

Tohle je prostě klasickej příklad suchýho anglickýho humoru. Každýmu nemusí sedět, ale pokud jo, tak jak hrnec na prdel.

Z knihy jsem měl podobné pocity jako spousta čtenářů pode mnou.
I když to je asi objektivně fajn dílo, mě osobně nějak nezaujalo a nebavilo. Po pár desítkách stran jsem vrátil do knihovny. Život není tak dlouhý, abych vždy dočítal věci, co mě nebaví. I názory ostatních zde mi dávají zapravdu

Naposloucháno v audioverzi v podání Martina Písaříka. Stále uvažuji, co mi na té knížce vadilo. Měla všechno, co se od ní čekalo - vtipné až absurdní příběhy z války postavené na doslovném (a následně humorném) řešení situací, přesto mi něco nesedlo. Nevím, jestli to bylo až příliš žoviálním podáním hlavní postavy v audioverzi, ale Goodbody byl prostě až příliš, příliš přesnaživý, příliš doslovný a tím pádem neschopný, příliš převtipně ukecaný, prostě všechno bylo příliš, až moc. Válka v tomhle podání byla vlastně samá sranda, vždyť neustále chodili či jezdili od ničeho k ničemu, sháněli chlast nebo ho konzumovali, blbnuli s děvkama, přitom doslova nic neudělali správně a ... nic se vlastně nedělo, pohoda. Jasně, některé příhody (Řecko, Argonauti) byly tak humorné, že jsem je prořehtal, většinou ale byly situace příliš přehnané, prvoplánovité nebo šablonovité, že mi připadly spíš trapné. Asi mi vyhovuje víc Hlava XXII.

Poručík Goodbody je guma. Guma, guma, guma!
Co kapitola, to důkaz, jaký je Goodbody úkaz.
Zuby, děvky v Tunisu, víno, alkohol, most a další a další rádoby překážky v jeho vojenské "kariéře".
Atmosféru děje podporují citáty na začátku každé kapitoly. Nepřeskakovat! Dají kapitolám větší smysl. Nebo nesmysl?
Některé historky byly lepší, některé slabší a místy jsem se nemohl začíst.
Kritiku války schovanou v humoru sice chápu, ale ne vždy to fungovalo.
Málem jsem knihu i odložil, ale ještě že jsem to neudělal.
Nakonec jsem v pohodě dočetl a dávám solidní tři z pěti.

Tuhle knihu jsem dostal k přečtení od tchána, který druhou světovou Válku miluje. Přestože jsem svým založením spíš na knihy jako Hlava XXII (tu považuji za jednu z nejlepších knih co jsem kdy četl), tady jsem se bavil taktéž královsky. Čtivost nebyla nijak závratná, takže jsem ji četl na třikrát, ale když už jsem se začetl, užíval jsem si to. Vyvážená směs humoru, "faktičnosti" a kreativity, neotřelé zápletky; už jen to, že se základní motiv nevyčerpal ani neomrzel na 250 stránkách tohoto malého díla, je známkou jeho kvality. Citáty, které doprovázení úvod každé kapitoly, jsou pak krásným mementem světa, ve kterém žijeme.

Satirická klasika, kterou jsem četl už asi popáté a pokaždé pobaví. Poručík Goodbody a jeho úsměvné působení za války totiž krásně pobaví neboť on je takový správný "zelený" mozek, který vše plní do puntíku. Což samozřejmě vede k vtipným situacím, které drásají hlavy jeho mužů a jeho vedoucích. Nebyl by to on, aby se vždy nezamotal do něčeho. Celkově se jedná o krásnou knihu plnou suchého britského humoru takže pokud ho milujete dejte ji přiležitost.

Tuhle knihu jsem kdy si četla společně s kamarádkou a pamatuji se, jak jsme se při tom hlasitě nasmály, všem těm pošetilým armádním příhodám. Dnes by to na mě působilo asi trochu dětinsky, ale kdysi mi tahle knížka přidala pár roků života.

Návod, jak triumfálně zvítězit nad realitou pomocí razítek, optimismu a mírné demence v důstojnické hodnosti. Takovej orchestr z armády, kde dirigent netuší, kde má taktovku, ale zato má plán: nejlépe na mapě, kterou ještě nikdo neviděl. Vypravěčská „hrdinství“ porážejí nepřítele způsobem, že se nepřítel většinou porazí sám smíchem; odvaha se měří ochotou vyplnit hlášení a strategii nahrazuje víra, že chaos je jen přísně utajená taktika.
Parádní čtení, kde hrdinství stojí frontu u kantýny a vojenská logika salutuje paradoxům. Smál jsem se nahlas až jsem se bál, abych nerušil ten nádherně absurdní pochod směrem k „vítězství“. Uděluji Řád britského smíchu, salut!

Jedna z nejlepších knich, které jsem četla.

Kniha, od které jsem očekávala pouze splnění dalšího bodu letošní čtenářské výzvy. A dostala jsem víc. Švejkovský humor po anglicku. Vtipné scény pramení z Goodbodyho schopnosti dělat vše doslovně. A většinou z toho byly problémy nejen pro něj, ale i pro čtvrtý mušketýrský, ať už při výcviku nebo při nasazení v boji... No, boj bych k tomu asi neříkala ale každopádně jim šlo o krk i tak.
Takže oddechovka která pobaví.

Tato kniha ve mě musela uzrát. Skoro do poloviny mi to přišla děsná blbost ......ale pak jsem se začal trampotám poručíka Goodbodyho smát , asi jsem tomu suchému humoru přišel na chuť. Poslouchal jsem audioknihu namluvenou Jiřím Gabryšem Bauerem, dle mě se jeho hlas na Goodbodyho hodí mnohem líp , než mladší audio s Martinem Písaříkem. A má také krásnou ústřední písničku . Tištěnou knihu taky vlastním. Určitě se k ní v budoucnu ještě vrátím.

Asi to bude znít zvláštně, ale prostě odpočinková kniha o 2. světové. Často zmiňované srovnání se Švejkem sedí.
Jen!! Zajímalo by mne, zda už není ve Státech zakázána. Proč? Protože černé huby.

Pokud jste viděli tu příšernost s Johnem Lennonem a knihu nikdy nečetli, jděte do ní. Filmaři z ní totiž vyňali jen jedinou kapitolu, a i tu dokázali strašlivě zmršit. Ryanův poručík Goodbody patří spolu s naším Švejkem k tomu nejlepšímu, pokud jde o to, udělat si legraci z takového hnusu, jakým jsou války. Do svých patnácti jsem si myslel, že Britové bojovali v Evropě proti Němcům, Italům a tu a tam i vichystickým Francouzům, ale tento svazek mi tenkrát otevřel oči. Britům byli zavilými nepřáteli i Američané, Australané, Novozélanďané i Svobodní Francouzi. A nejhorším nepřítelem britského vojáka byla jednoznačně britská hierarchie velení. Jedna z mála knih, které mě i při opakované četbě přinutí k hlasitému smíchu.

Kniha je už dnes možná trochu zastaralá, nicméně její humor mě stale bavil a komediální pohled na válku mi nevadil. Myslím, že to skvěle využívá toho, že tragédii od komedie dělí vlastně jen kousek. Z knihy jsem se dozvěděla trochu více o fungování armády.

Tento typ suchého anglického humoru mě vyloženě minul. Nejvíce mě bavila asi kritika armády a absurdit, které jsou s ní spojené. Těch kritických komentářů skrytých za humor je zde poměrně dost. Ale jako celek dle mého kniha selhává. Navíc se vyhýbá tomu, co je na válce nejhorší a co její naprosto integrální součástí. Smrti, utrpení a barbarství.

Bohužel. Kniha mě opravdu nebavila, ale protože nerad nechávám rozečtené knihy, dočetl jsem ji. Možná nejsem cílovka pro komediální literaturu, ale téhle knize jsem dal šanci, kterou u mě bohužel nevyužila. Děj mi přišel nesourodý a zmatený, často jsem vůbec netušil, kde se hlavní hrdina nachází, o čem mluví nebo co vlastně dělá (což bylo dáno asi tím, že jakmile vás něco nebaví, tak tomu věnujete menší pozornost). Nechci být úplně nespravedlivý – některé kapitoly byly lepší a párkrát jsem se i pousmál, ale celkově jsem čekal něco úplně jiného. Možná je to jen o mém vkusu, ale kniha mě zkrátka neoslovila.
41%

Je to s podivem, ale kdysi jsem se u této knihy válel smíchy. Měl jsem ji pěkně očtenou. Bohužel historku, kterou slyšíte stokrát už nechcete slyšet po sto prvé. A tak mě i knížka nakonec omrzela. Přál bych si How I Won the War číst znovu poprvé....