alef komentáře u knih

"Ačkoli se všeobecně má za to, že jsem člověk klidný, není to úplně pravda."

Je to tak, pan Eben je známý svým jemným humorem, vysokou jazykovou kulturou, prostě, jako člověk kultivovaný, a přesto, jak brzo zjistíte, i on občas kleje :-), a to má co do činění, jak správně z názvu knihy vytušíte, s volantem, resp. s některými "pocity" člověka, který nemá rád neslušnost, a přesto za volantem občas taky zuří :-) ...

Knížku jsem s sebou vzala na dovolenou a bavila jsem se!
Na začátku to vypadalo, že je to to hlavní, co má tato malá knížečka za cíl, brzo jsem ale zjistila, že přeci nabízí ještě něco ... že má svou přidanou hodnotu ...
Asi nejvíc se mi na "myšlenkách" líbilo to, co se mi na panu Ebenovi líbí vždycky - je to totiž jeho značka - za všech okolností, ať už řekne nebo dělá cokoliv, vždycky všechno vyzní opravdu a téměř bez výjimky, pozitivně! Je to proto "můj" člověk :-).

Výsledkem v téhle knížce pak je, že vznikl takový malý sborníček - společenských postřehů, a protože dnes je doba sdílení, tak je pan Eben s námi čtenáři sdílí, a to je moc dobře, že to udělal, protože on to umí opravdu s grácií, ať už přemýšlí o letních vzorcích na pneumatikách, vánočním cukroví, nebo nesnesitelné pubertě, je to vždycky jen pár minut, taková skoro letmá myšlenka, ... z které se ale nakonec vyklube skoro filozofické přemítání ...

Díky, za pěkné chvíle na pláži! :-)

112 25.07.2023

Báje, půl pravda, půl smyšlenka, prolínání dávné reality s fantazií,
jež ji patřičně „okoření“.
Přírodní a společenský řád tu je daný,
lidský život je zcela ovládaný rozhodnutími, která činí bozi,
přesto, hrdiny mohou být bozi i lidé,
a také polobozi, s jedním rodičem lidským a druhým božským.

I ti, jež mají nadlidskou moc, mají kupodivu také spoustu lidských potřeb,
a tak i bohy ovládají stejné radosti a starosti, jako mají lidé,
a tak i bozi se milují i nenávidí, stejně, jako lidé,
a také, bez výjimky, i oni musí vykonávat svou, předem určenou, „práci“,
být správci podsvětí, starat se o nebeskou klenbu, stát v čele vojsk a ochraňovat je,
být správcem stád, či hlavním organizátorem zábavy a veselí,
s čímž souvisí i vrchní dohled nad produkcí vína.

Všichni, a to bez rozdílu, bozi i lidé, jsou nositeli kladných i záporných lidských vlastností,
a taky většinou, jako správní hrdinové, hodně velkých ideálů.
Pro něž musí projít přetěžkými zkouškami,
překonat všechny a zvítězit nad zlem,
anebo jen obyčejnou hloupostí, nevraživostí či nenávistí,
zdolat pletichaření a intriky,
a taky, odolat mámení a svodům,
prostě platí tu, účel světí prostředky.

Díky panu Petiškovi pak můžete i vy
(spolu s vašimi dětmi, protože tato knížka je určená primárně pro ně, ale mě se tedy líbí, i jako už hodně dlouho dospělé :-) ...)
navštívit starověké jižním antickým sluncem ozářené krajiny,
a spolu s lidskými hrdiny jako Herakles, Odysseus, nebo Prométheus, či Orfeus,
potkat se se záhadnými bytostmi, podivuhodnými tvory,
ocitnout se ve víru krutých válek,
ztroskotat na moři,
učinit nevídané objevy,
ale hlavně,
poznat rozsáhlou rodinu mocných olympských bohů ,
se všemi jejich ctnostmi i slabostmi.

112 21.09.2022

V malém krámku nalezený, tajemství skrývající, do prastarých run zašifrovaný,
dokument z 16. století, výtvor islandského alchymisty, jenž na rozluštění čeká,
nakonec najde svého luštitele,
a tomu šifra vyjeví své tajemství,
spouštějíc tak vlnu událostí …
… lákajících srdce dobrodruhů.

Objevná cesta, jež sestupuje hluboko, až k jádru země, může začít!

Čeká vás tradičně verneovsky podaná, a věřte, že ač se to na první pohled vůbec nezdá, dobrodružná a strhující cesta, plná napětí a záhad …

„Po tříhodinné, namáhavé cestě byli jsme na úpatí Snaefieldu. Jakub dal znamení k zastávce; posnídali jsme. Strýc jedl za dva, bychom tím rychleji postupovali. Ale poněvadž byla zastávka určena též k odpočinku, vydali jsme se teprve za hodinu na cestu. Tři Islanďané, jež byli právě tak mlčenliví jako Bjelke, po celou cestu ni nehlesli, a jedli střídmě. Stoupali jsme po svahu Snaefieldu. Zasnězený vrchol jeho zdál se mi klamem optickým, jaké se v horách často jeví, velmi blízkým, a přece to trvalo tolik hodin, než jsme ho došli! Co zakusili jsme obtíží! Kamení smekalo se nám pod nohama a valilo se rychle jako lavina dolů.“

… čekají vás bravurně vykreslení, sympatičtí hrdinové plní entuziasmu, vč. dokonale popsaných duševních rozpoložení nebojácných dobrodruhů …

„Příští noci měl jsem úzkostné sny; zdálo se mi, že jsem ve kráteru nebo ve hlubinách zemských, zdálo se mi, že jsem byl vyvržen jako kus skály do výše.“

… čeká vás skvělý popis zemských hlubin, jež skrývají netušený poklad …

„Všecko to odehrálo se bez násilných výbuchů; trachytové hmoty nalezly si ohromný výtok, a roztavené látky vyvržené z nitra zemského šířily se bez překážky v mohutných pruzích nebo bublinatých vrstvách. V době té povstaly živce, syenity a porfyry.“

… čekají vás oživlá pravěká zvířata, prehistorická fauna, jež dorůstá monumentálních rozměrů …

„Vysoké palmovité stromy rodů nyní vyhynulých, smrky, tisy, cypřiše i thuje byly síťovitě propleteny liány. – Koberec z mechův a játrovek pokrýval půdu. … Na březích jejich rostlo stromovité kapradí jako v našich sklenících. Ale všecky tyto stromy, křoviny i byliny byly bezbarvé, poněvadž se jim nedostávalo oživujícího slunečního tepla. … Listí bez zeleni, ba i květiny, jež bujely za doby třetihorní, jsouce bez barvy i vůně, podobaly se papírovým, jež účinem vzduchu vybledly. Strýc odvážil se do obrovského lesa …“

… a čeká vás svět, v němž Verneova bujná fantazie detailně vytvořila geniální atmosféru podzemní říše …

„Stanuli jsme nepohnutě všickni užaslí. – Leč bylo zřejmo, že máme prchnouti. „Pojďte, pojďte!“ volal jsem táhna za sebou strýce, jenž poprvé tehdy mi povolil. … A nyní, když klidně o tom přemýšlím, – nyní, kdy duch můj opět nabyl rozvahy, když už několik měsícův uplynulo od nadpřirozené té příhody, co si mám mysliti? – Čemu mám věřiti? Nikoli! Holá nemožnosť! – Byl to klam smyslový, co zrak náš viděl, nestalo se to vskutku?“

A víte, co mě nejvíc na všech Verneových příbězích nejvíc baví? … ten důvěrně známý, dnes už vlastně archaický jazykový projev, na který se vždy těším, a který se mi asi nikdy neomrzí :-),
a pak to, jak nám čtenářům předkládá i ty úplně nejabsurdnější fantastické výmysly, které jeho mysl dokázala zplodit, naprosto přesvědčivě a skoro dokonale věrohodně :-) …

„Dosti! Vyslovila-li se věda, jest nám mlčeti.“

… díky tomu s dobrodruhy můžete prožít všechny jejich obavy, strach a úzkosti, ale hlavně a především, radost z objevování … takže se připravte, výprava na chladný Island může začít …

„Divy země této nejsou na povrchu, nýbrž pod ním.“

112 14.09.2022

„Já nikdy nepláču.“

Seznamte se, tohle je Pipi, plakající nad mrtvým ptáčkem a zároveň jednoznačně popírající, že by „brečela kvůli nějakému ptákovi“.
Totiž, ona pláče, jako každé jiné dítě, ale … nikdy neukazuje své slabosti!

Drzá, provokativní, revoltující podivínka bořící konvence, dokonale šťastná a svobodná volnomyšlenkářka, která má všechny předpoklady uskutečnit snad jakýkoliv dětský sen – to je Pipi.
Miluju tuhle veselou, odvážnou, nezkrotnou Pipi, oplývající geniální fantazií, s níž pitvoří slova (ve škole by se určitě ujala „nabosilka“ nebo „legracilka“), a která má pro všechny své podivnosti vždy nějaké vysvětlení.
Miluju na ní asi úplně všechno, i to jak lže, a pak sama přizná, že lže, aby původní tvrzení úplně popřela a případně ho nakonec obrátila úplně naruby … jak jinak než v další nesmysl.
Miluju i jak je jí všude plno, jak je vždy vidět a slyšet, i to, jak z jejího chování úplně čiší absolutní absence respektu k jakýmkoliv autoritám, touha uniknout pravidlům a zákazům dospělých … díky čemuž má pak dokonalé předpoklady k realizaci snad všech dětských snů.
V Pipině světě jsou totiž hranice od toho … aby se pokoušely a překračovaly!

Paní Lindgrenovou nejenom za Pipi upřímně obdivuji :-).

112 11.02.2022

„Kdo šel právě Ostruhovou ulicí, zůstal stát; kdo stál právě tak po domácku venku, zavolal honem něco dovnitř domu; z krámů vybíhali lidé.“
Nj, všichni museli nutně vědět, co se děje, to je pořád stejné, tehdy i dnes, lidi jsou prostě zvědaví :-).

O Janu Nerudovi je samozřejmě známé, že na Malou Stranu nedal dopustit, a že se s ní cítil propojený.
Taky se o něm ví, že rád pozoroval lidi kolem sebe, do detailu sledoval a studoval jejich způsoby chování, že ho fascinovala rozmanitost lidských vlastností a charakterů.
A tak, protože měl rád Malou Stranu a rád studoval lidi, dal tyhle dvě svoje záliby dohromady, výsledkem jsou pak třeba Povídky malostranské, kde hlavní roli hrají zcela obyčejní lidé, žijící v této pražské lokalitě … žebrák, doktor, obchodník, svobodná slečna, služka, policajt, prostě lidé, které jste tehdy mohli kdykoliv a kdekoliv na Malé Straně potkat, a protože pan Neruda uměl poslouchat o čem si lidé povídají a dívat se, jak se chovají, věrně a se svým osobitým smyslem pro humor převedl všechny ty běžné situace, co viděl, do povídek, kterými si po víc jak 140 letech stále můžeme tamní lidičky a jejich způsob života připomínat. :-)

A co o povídkách psala tehdejší kritika? … „S hlubokým politováním musím říci, že jsou všelijaké. A s politováním ještě hlubším dodávám, že není ani jediná mezi nimi, která by byla vážena z kruhů vyšších, vznešenějších. Zdá se, že spisovatel žije zcela určité domněnce, že u nás jsou „dole“ celejší lidí než nahoře.“
Někdy, když se podívám do těch našich současných vyšších a vznešenějších kruhů, zejména politických … já bych s tím /s panem Nerudou/ asi i souhlasila :-).
„Vzácnou výsadou „Malostranských povídek“ jest jejich humor, jenž se často usmívá skrze slzy a nepotřebuje již ani burlesky, ani násilných protikladů; kniha v něm sládne jako hrozen v laskavém slunci pozdního léta.“
A tohle bych i podepsala!

PS: Než syn odmaturuje, ještě si nejspíš nejednu povinnou četbu zopakuji :-), navíc ta „domácí výuka“ … no nevím nevím, syn by už radši chodil do školy, totiž, hodnotíc kriticky sama sebe, asi bych byla náročnější češtinářka :-).
PS2: jejich češtinářku obdivuji, za její přístup, za to, jak učí češtinu (prezenčně i současnou on-line), i za to jak dokáže kriticky stanovit přiměřené množství, toho, co jsou současní středoškoláci schopní ještě zvládnout a navíc přiměřeně zajímavou formou :-).
PS3: některé povídky podrobněji v sekci – povídky.

112 24.03.2021

"Den v té chvíli vrcholil jedním z nejkrásnějších podzimních večerů ... Sklizeň byla dobrá; ukazovalo se, že letošní víno bude výborné. Bylo proč radovat se v tomto koutě Beaujolais. Zvonokosy zaznívaly duněním kutálených sudů."

K zakončení letošních knižních výletů, s vědomím toho, že na konci roku, víc než bilancovat co se povedlo a co ne (ono na tom stejně už nic nezměníte), je lepší být příjemně naladěn na ten nadcházející, tedy, vykročit do něj s dobrou myslí, a tudíž je potřeba na to jít zvesela, jsem se tedy vydala do Zvonokos, do kraje plného vína a tudíž veselých a bodrých venkovanů, z nichž většina jsou vinaři, lidé (povětšinou) dobře naladění :-).
Příběh, který jsem četla, je sice sžíravou satirou, kritikou společnosti, lidských charakterů, a toho všeho kolem (však víte), ale pro mě byl především psaný tak překrásně laskavými slovy, že je vám při čtení tak úžasně lehce a příjemně. A taky je to příběh, který absolutně nikam nespěchá, vypravěč prostě sedí někde u vínka a povídá, přemítá, občas se vrací, občas něco přeskočí, aby si vzápětí vzpomněl, a k patřičnému bodu příběhu se vrátil a dovyprávěl, pak si v klidu dá další skleničku, a nevzrušeně pokračuje ve vyprávění, a celé to "posezení" s vypravěčem je tak neskutetčně milé, prostě se tam cítíte fakt dobře, a navíc je to vypravěč s vekrze vtipnými postřehy, takže se taky moc dobře bavíte (samozřejmě, jak jinak než na úkor všech zvonokoských občanů :-).

A tak v téhle knížce najdete jedinečnou ukázku - městského machiavelismu ... "který neponechává nic náhodě a od samého počátku postupuje tajnými oklikami" ... aby nakonec přerostl ve zvonokoský skandál :-).

Jednoznačně tak doporučuji ... určitě si nenechte tyto bouřlivé události ujít :-) ... jsou totiž jedinečnou ukázkou úpornosti a toho, jak (nejen) zvonokoští občané "dokážou houževnatě, až do krajnosti, setrvávat v dobru a zlu".

112 29.12.2019

„Mezi těmito místy a kol nich rozkládají se smutné močály bez života. To jest tedy jeviště, na kterém se tragedie odehrála, a na kterém přičiněním naším se dále odehrávati bude.“
„Jest to asi pěkná poušť.“
„Ano, sídlo hodné dějův oněch. Chtěl-li ďábel míti skutečně ruku svou ve věcech lidských –“

Před nedávnem čtená kniha (Noc v osamělém říjnu ...kdo má rád „urban fantasy“ doporučuji) mi připomněla Velkého detektiva (najdete v ní spoustu odkazů), a protože Psa baskervillského znám jen z filmového zpracování, řekla jsem si, že je na čase to napravit.

„Svět jest samá věc samozřejmá, kterou však nikdo zpravidla nepozoruje.“
…
„Uniklo mně snad něco?“ tázal se Watson s jistým vzrušením své samolibosti. „Myslím, že jsem nic důležitého nepřehlédl.“
„Bojím se, milý Watsone, že většina závěrků vašich byla mylná. Řekl-li jsem, že jste mne povzbuzoval leckdy, mínil jsem tím, abych upřímně řekl, že přezkoumáváním omylů vašich býval jsem tu a tam uveden na pravou cestu.“
„Holmes vrátil se na své místo s klidným pohledem vnitřního uspokojení, kterýž svědčil, že má před sebou úkol sebe důstojný … ve chvílích úsilného soustředění myšlenek, … kdy odvažuje každou součástku důkazu, kdy buduje různé theorie, kdy staví jednu proti druhé, a kdy rozhoduje v mysli své, která věc jest důležitá, a která bez váhy.“

Sherlock Holmes, jeden z prvních velkých detektivů, je opravdu originální osobnost … se spoustou excentrických návyků, výstřední, přesto gentleman, který si ovšem s oblibou dělá věci po svém – účel světí prostředky, a je jedno, jestli je/není záležitost společensky považovaná za konvenční a přijatelnou, … a v neposlední řadě pak, se sklony k špatné životosprávě (kouření, drogy, zanedbávané jídlo) … zvlášť, když spletitý propletenec věcí, událostí, detailů (pro ostatní – totální chaos, pro Holmese – uspořádaný soubor) …vede k nevyřešené záhadě, v tu chvíli není nic důležitějšího … vše ostatní, vč. zmíněných konvencí, jde stranou - je to totiž VÝZVA! – to je to, co Holmese pohání, dokázat něco, co nikdo jiný nedokáže, objasnit i tu nejpodivnější záhadu.

S detektivním žánrem to mám tak, … „jdu spíš po klasicích“, po těch z kterých tento žánr vychází – jako např. E.A. Poe, který je nejen průkopník hororu, ale i detektivního románu, Chesterton a jeho otec Brown, paní Agáta a její pan Poirot, a samozřejmě sir Doyle a jeho Velký detektiv … s nimi si naprosto vystačím, je to takové hezké a už dlouhodobé „přátelství“ s občasnými, vždy zajímavými návštěvami. V téhle poloze mi detektivní žánr naprosto vyhovuje (přiznávám, že současným detektivkám nijak zvlášť neholduji, ani knižním, a už vůbec ne televizním, to už musí být, když mě v nějaké formě zaujmou, … ale jsou i takové výjimky). Tohle je totiž poloha, kde se mísí nevysvětlitelná tajemství, často dobrodružství, občasné mystické prvky, a pronikavý intelekt … a k tomu si dosaďte, jako bonus, detektiva – gentlemana :-) … tak to je přesně to, co mě na těchto příbězích baví a proč se k ním pravidelně čas od času vracím ... a sledovat metody pana Holmese, vždycky stojí za to :-).

„Ovšem docela nepravdu v nynějším případě jste, milý Watsone, neměl. … Neuhodnete toho sám? Znáte přece moje methody. Užijte jich!“

Zkuste to taky … na chvíli se zastavit, nalít si sklenku vína (jako podpůrný prostředek doporučuji :-), v klidu se usadit a přemýšlet … nechat plynou volné asociace … přebírat a třídit … prostě dívat se slavnému detektivovi „pod ruce“, ale ještě víc „do mysli“ … za mě, bezva zkušenost :-).

112 24.05.2019

„Narodil se v živoucím domě, byla to součást jeho podstaty.“

Potomek původního majitele, i dům sám, vyprávějí magický příběh … „to co slyšíš, jsou jen ozvěny, které si dům uchoval, aby vám mohl připomenout, kolik lidí už v jeho zdech žilo“.

Vůně levandule a pomerančovníků vyvolává vzpomínky,
med z květů se dotýká smyslů,
bzukot včel nutí vydat se na cestu do dětství …
… všemi smysly vnímat ten dům a vzpomínat…

Před očima se vám velmi zvolna začne odvíjet příběh, o pocitech, že člověk někam patří, o tradicích a hodnotách, jež vám byly vštípeny, o ztrátách, jež přicházejí spolu
… s pošetilostí války – nenasytné, nekonečné, zákeřné jak jed – drsný vetřelec ničící vše kolem „usadil se jim v životě, jako nezvaný host“ – s odvetou pomstychtivých mužů a bolestí a strachem jejich žen,
… se zákeřnosti nemocí, jež přináší zármutek a nenávratně mění životy, snažíc se přerušit ten nekonečný koloběh,
a v neposlední řadě, příběh o žhavém slunci, jež vychází nad krajinou, navzdory všem zmařeným nadějím, každé ráno, znovu a znovu … „přesvědčit srdce, aby tomu uvěřilo“ …

Sofii Segovii se podařilo napsat přívětivý a silný, téměř intimní (z pohledu vypravěče) příběh o tom, že lidskost a sepětí s přírodou mají své místo na světě, příběh, který snese bez nejmenších potíží srovnání s příběhy Gabriela Márqueze (mírně light verze), a který rezonuje v mysli, ale tak jako sympaticky lehce s mírným nádechem, vlastně nevím, jak bych to nazvala, asi něco jako, pragmatického optimismu, kdy i morové rány typu revoluce nebo smrtící epidemie mají skoro optimistický podtext (jakoby očekávání toho lepšího, co by se mohlo stát), z příběhu navíc sálá taková důvěryhodná opravdovost vyprávění o tom skutečném světě, ale taky, o tom magickém v něm …

„… byly to roky naděje, … všechno, co život sliboval měli před sebou, … parníky umožňovaly přeplout Atlantik … díky telegrafu se člověk mohl i na velikou vzdálenost ještě tentýž den dozvědět o narození či smrti v rodině nebo rychle uzavřít obchod … elektrické osvětlení otevřelo netušené možnosti … jenže místo toho, aby lidé tohoto sblížení využili, spíš se od sebe vzdalovali … nejprve přišla do Mexika revoluce … a potom zachvátila celý svět válka …“
…
„… smysl pro praktičnost chápal, a tak odvážel všechny, živé i mrtvé, protože ze zkušenosti věděl, že řada těch, které vyzvedl živé, stejně dorazí na hřbitov už po smrti...“

A jakoby navzdory všemu … „neexistuje nic, jako náhoda … bylo to z nějakého důvodu“ … se příběhem line podmanivě sladká vůně, a ta mi připomněla léto … a to se mi teď v únoru, taky moc líbilo :-).

111 23.02.2023

"jsi ohromná, krásná, ... jiná"

A pak,
poryv štěstí,
bláznivý smích,
nese se létem,
omamná vůně...
"Je léto, plné léto, léto k zbláznění."
... line se krajinou.

Malebný, létem vonící, laskavý příběh vás unese ... na pastviny,
kde kovboj gentleman,
noblesní pasáček krav,
potká svou životní lásku...
"Já věděl, že někde existuješ!"

K loňskému poslednímu čtenářskému zastavení jsem si vybrala letním sluncem vonící, jemnou melancholií přetékající, notoricky (filmově). známou letní romancí... a nechala se unést....
"Nepůjdete se (taky) projít?"

Svět kolem je prostý, louky a pastviny, kam se podíváš, je tak obyčejnsky upřímný, jak jen venkov dokáže být...
"Já znám široko daleko všechny krávy, ale vás sem tady ještě neviděl."

Shrnuto ... vánočně silvestrovské, jako ohňostroj zářící, 5ti * pohlazení po duši:-).

111 01.01.2023

Třídní sraz se začíná v baru Krásný ztráty v šest hodin …

… na pořadu dne je vyprávění – situační komedie o životních eskapádách 4 kamarádů ze střední, kteří i přesto, že už dávno ne šestnáctiletí puberťáci, stále neví co se svým životem, navzdory tomu, že už by to nejspíš dávno vědět měli (tak třeba takový Prvok s jeho 3, vlastně už skoro 4, dětmi).

A protože výše uvedené setkání je ke zpytování vlastních životních úspěchů i proher přivedlo, odstartoval se tak sled událostí, které nabraly tempo a spád rychle se blížící kalamity …

„Myslíte, že byste třeba měli dost odvahy vysvlíknout se veřejně do naha?“

Byla to jen obyčejná zvědavost, jak se milí páni s danou situací vypořádají, která mě pak přinutila číst dál …

„A když dejme tomu (dotyčný) do pěti minut nezareaguje, je sráč.“

A pak se začnou dít věci … ty humorné věci, o kterých tahle knížka je především … sled událostí a situací, v nichž četnost používaných vulgarismů (jako např. – volím ty z textu mírnější – „zmrd, kurva, sráč) podle mě dost překročila hranici vtipnosti, nejde tak ani o výrazy samy, nevadí mi ani mě nijak nepohoršují, ale prostě mě začaly nudit.
Nenáročná oddechovka, do které spadají příběhy Patrika Hartla, jejímž cílem je nejspíš čtenáře jen obyčejně pobavit (když se to povede, pak klidně dám 5* - třeba Malý pražský erotikon si mě získal) musí být svižná (což příběh za mě splňuje) a vtipná (jenže mě to až na pár okamžiků neupoutalo) … ovšem právě díky nim (hořko-sladkým, banálním a přesto dovedně spleteným) stálo za to číst dál …

„Dokázali byste třeba aspoň jeden den říkat všem lidem, se kterýma se potkáte, jenom to, co si opravdu myslíte?“

„Zrovna ty jsi v šestnácti opovrhoval každým, kdo neměl odvahu říct, co si myslí.“

„Myslíte, že kdybysme zkusili vylézt zase na Petřínskou rozhlednu, cejtili bysme se líp?“
…
„A jsou pravdivé teorie, že IT společnosti, které vytvářejí bezpečnostní aplikace, zároveň taky platí hackery, kteří ve vhodný okamžik dané programy napadají? Aby přesvědčili trh, že jsou zastaralé a že musí být nahrazeny novými?“

Na závěr, jedno z „mouder“, které bych i podepsala :-) …

„Ještěže člověk nikdy neví, co ho čeká. . .“

111 23.02.2022

"Vysoko čnící skalní hřbet, jemuž dominují bičující vichřice a hrozné vlny ... do oceánu se noří tři skalní výběžky ... voda se o ně tříští a zuřivě pění ... kolem nich v tisících krouží ptáci ..."

Malý neobydlený skotský ostrov v severním Atlantiku, jehož název tvoří dvě slova ve skotské gaelštině: sula – terej a sgeir – skála, je od Lewisu vzdálený asi 70 km, a každoročně na něm hnízdí více jak 5 tisíc párů terejů bílých; k tomu divoká a nespoutaná krása přírody Vnějších Hebrid, a skoro až nepřátelsky nehostinné podmínky k životu, a když k tomu pak ještě přidáte Mayův naturalistický popis způsobu tradičního lovu guga (pro mě dost šokující záležitost, o které jsem neměla moc potuchy) ... máte na světě úžasně lákavé až exotické "kulisy" pro životní příběh hlavního hrdiny, Fina Macleoda (navíc vyprávěný částečně retrospektivně, kdy návraty do dětství a dospívání na ostrově leccos objasní), které zároveň vyprávějí svůj vlastní příběh ... historie této oblasti, proměn krajiny i společenství lidí, v ní žijících, a trochu tak zastiňují třetí linii - příběh detektivní, který tak funguje spíš jako doplňující dílky skládanky Finova života, samotná drsná vražda, vč. způsobu jejího provedení, pak už jen dokresluje stejně drsný zdejší život. Úloha, kterou tak May detektivní zápletce v příběhu stanovil mě zaujala, vyloženě mi sedla, asi jsem našla způsob, jak si oblíbit ... detektivku :-). Takže, děkuji a těším se, na opětovné shledání s Finem, a taky na spoustu nových zajímavých informací o životě lidí, kteří žijí své životy navzdory turbulentním vzdušným proudům, mlhám a dešťům, bouřlivým vlnám omývajícím břehy ostrovů, těžkým mrakům, skrz které jen stěží pronikají sluneční paprsky, ale i neoblomným a svazujícím náboženským konvencím, kam jen stěží pronikají svobodná rozhodnutí ...

"Fin v hlavě uslyšel zpěv gaelských žalmů, podivné tribální zpěvy bez doprovodu nástrojů, které mohly netrénovanému uchu připadat chaotické. Něco v nich však bylo čarovně dojemné. Něco z toho kraje i krajiny, z boje o existenci proti drtící nepřízni osudu. Něco z lidí mezi nimiž vyrostl. ... něco z jedinečného způsobu, jakým vyslovovali vděčnost za těžký život v němž nalezli smysl. ... i z pouhé vzpomínky Finovi naskočila husí kůže."

111 19.04.2020

„Většina lidí prožije svůj život, aniž by zjistili, co leží pod kamením, po kterém kráčejí. Policista svůj život zasvětí tomu, že ty kameny obrací a zabývá se tím, co nachází pod nimi.“

Asi jsem se stala pravidelnou čtenářkou příběhů Petera Maye (druhou přečtenou určitě nekončím), příčinou je prostředí, které pro své příběhy zvolil. Je to totiž právě prostor, který výrazně definuje Mayovi knihy, a který je pro detektivní zápletku, kterou vždy na pozadí najdete, vyloženě prostředím (se svou uzavřenou a trochu schizofrenní náladou severských ostrovů) lukrativním. A navíc, pokud bych měla říct jen jednu věc, ve které je Peter May opravdu dobrý, tak je to popis (přírody, krajiny, vztahů, historie), ten jeho je dokonale barvitý a hlavně plastický, není to žádný strohý, plochý popis prostředí, ale před očima vám vyvstane 3D prostor, obývaný lidmi s jejich jinými a přitom tak podobnými starostmi, s jejich každodenním životem, jiným, díky prostředí ve kterém žijí a stejným díky starostem, které prožívají, jiný v životních zkušenostech, stejný v jejich důsledcích. Pokud se totiž potácíte v bezcílném kruhu a podléháte momentální existenční krizi, důsledky jsou stejné, ať už žijete na severním, větrem a mořem bičovaném ostrově Vnějších Hebrid, nebo uprostřed Evropy, cestu ven z toho začarovaného kruhu, ale především sílu k návratu, si vždycky musíte najít sami, to platí pro hrdiny Mayových příběhů, stejně jako pro každého z nás.

Nebudu se už rozepisovat o geografickém popisu, který je, díky zvolenému prostředí, dost zajímavý už sám o sobě, ani o tom historickém, kdy jsem se dozvěděla spoustu nových, zajímavých a pro mě dosud neznámých informací o historii této oblasti, obojí bylo opravdu výborné, radši ještě napíšu pár řádků k příběhu samotnému a jeho hrdinech. Prvně, musím říct, že hlavní postava Fin (jak jinak než policista, tentokrát ovšem mimo službu, pátrající po záhadě, z které se vyklube trestný čin) byl pro mě daleko větším sympaťákem (ač řešil spoustu podobných a smutných životních proher a nedorozumění) než depresivní Simo z ostrova Entry (první přečtená od Maye), a zrovna tak je to i s příběhem, ten Lewiský, vč. všech postav, mě přeci jen o nepatrný kousek zaujal víc než Entry, možná právě díky všem těm vedlejším nitkám, které se v příběhu odvíjely, jako je příběh o stáří a demenci, která ho provází, tedy příběh ztrácející se paměti a s ní i identity, ale taky příběh o životních rozhodnutích, která je třeba pořádně zvážit, protože ovlivní celý budoucí život, jako třeba, když děti mají děti, nebo o odpovědnosti, kterou rodiče dokážou na dítě navalit jak balvan, který pak vláčíte životem, tedy příběh o rodině a rodinné soudržnosti a odpovědnosti.

Právě jsem tedy dočetla umně poskládanou mozaiku složenou ze všech těch spojení, která se po generace mezi krajinou a lidmi vytvořila, a já pocítila jejich sílu, a to se mi líbilo, to mě nejvíc zaujalo i poučilo.

111 09.12.2019

„Člověk je náš jediný opravdový nepřítel. Odstraňme Člověka a hlavní příčina hladu a přepracování zmizí!“

Člověk, jako lidská rasa - nepřítel, jenž nejvíc ze všeho ohrožuje hlavně sám sebe - člověka, jako jedince, osobu, svobodnou bytost.
To je Farma zvířat ve své skryté podstatě - kde Orwellovo pojetí člověka svléká lidské bytosti až na holou kůži ... nazí (svlečení ze svých masek, póz, konvencí a předsudků) se totiž stávají extra zranitelnými! ... navíc, ne nadarmo známé úsloví říká ...„člověk člověku vlkem“.

Orwell ukazuje hlavně to, jak se sebeabsurdnější idea může stát skutečností! A to je to nejzrůdnější, co si člověk sám na sebe dokázal vymyslet. Dějiny a bohužel i současnost se svými událostmi nejen na východ od nás (v tom je svět opravdu globální, děje se to všude, bez výjimky) ukazují, jak tuto svou „dovednost“ dokáže přivést k „dokonalosti“ ... sebeabsurdnější ideu (výmysl, nápad, zrůdnou myšlenku) uvést v život.

V čem je ten dnešní svět jiný, než jak ho popisuje Orwell?

„Každá revoluce končí tím, když se nová prasata dostanou ke korytům.“

Opravdu běhá mráz po zádech, když si přečtete třeba tuhle větu ... a pohádkový příběh se vám tak před očima změní v thriller, zvlášť, když si uvědomíte, co tomu předchází a co bude následovat ...

110 06.10.2023

Karel Čapek se s TGM pravidelně vídali v klubu „pátečníků“ a pan Čapek byl často zvaný i na Hrad a na zámek do Lán a Topoľčianek, kde spolu pak ti dva často hovořili. Čapek tak příležitostně prožil s TGM vlastně „9 let hovorů a mlčení“ … z nich pak vznikla tato kniha.
Čapek se v této dlouhé „diskusi“ snažil TGM neovlivňovat, svoje myšlenky prostě nevyslovuje, jen se ptá, pokládá otázky a poslouchá odpovědi, jeho úkolem, jak říká, je dát příležitost, vyjádřit svoje stanoviska široké veřejnosti, a dát tak prostor čtenáři, aby si udělal názor sám. A tak pan Čapek svým vlastním stylem zachytil Masarykův život, …
„Já jsem nebyl horlivý učitel; přednášel jsem často nerad. Nerad veřejně mluvím, i do psaní se musím nutit. Nezajímalo mě vykládat těm hochům, co jiní už napsali a učili; říkal jsem jim, o tom jsou ty a ty knížky, pročtěte si je a basta. Raději jsem s nimi přemýšlel o konkrétních a přítomných otázkách; mně bylo milejší, když se mě na něco ptali nebo se se mnou přeli: aspoň jsem viděl, že myslí a jak myslí, a sám jsem se v ledačems poučil.“
… jeho politické názory i postřehy z kulturního života, …
„Politika mě zajímala vždycky. Už ty vesnické půtky mezi Slováky a Hanáky, později mezi námi českými a německými kluky v Brně byly politika v malém - musel jsem si uvědomit poměr Čechů a Němců. I ten můj úmysl jít na konzulární akademii byl zpola romantika, zpola neujasněný zájem politický. Můj vztah k politice byl nejdřív jen teoretický; to už Plato mě poutal tím svým filosofováním o politice, … i národní hospodářství mě poutalo; ve Vídni jsem poslouchal Mengra, v Lipsku Roschra, a jako universitán jsem se již prokousal druhým vydáním Marxova "Kapitálu". To se rozumí, že jsem vždycky reagoval na politické události.“
… jeho odpovědi na filozofické a náboženské otázky, …
„Říkáte, co bylo mezi mou padesátkou a šedesátkou... Nu, celkem nic... aspoň já měl spíš pokoj; ty zlé patálie byly za mnou. Byla kampaň pro osmihodinovou pracovní dobu, byla agitace pro obecné hlasovací právo - toť takové věci, to se rozumí, jsem dělal s sebou. Měl jsem přednášky na universitě, … dotýkal jsem se při nich našich poměrů, zejména v praktické filosofií - měl jsem v posluchárně plno ...
… A když už mluvíme o církvi: ani církev ani teologie mně není náboženstvím, totiž není náboženstvím celým. My intelektuálové se snadno zakousáváme jenom do učení, do teorií té oné církve; ale to není náboženský život. Já o náboženství neumím uvažovat abstraktně. Vidím podnes takovou neděli v Čejkovicích: celá obec se sejde, známí se pozdravují, hoši se potkávají s děvčaty, všichni hezcí a vyšňoření; voní kadidlo, hraje hudba, celá vesnice zpívá, všichni zároveň vstávají a klekají, starosta i pacholek; máte celé drama u oltáře, máte kázání, kterému rozumíte, a tajemnou latinu, které nerozumíte. Vemte si, co ta neděle člověku dá a jak ho to sdružuje … Katolická mše, to je taková lidová slavnost; … Církve vůbec mají vliv tím, že celý rok je nábožensky členěn a rámován: neděle a svátky - de facto svátky z dob pohanských a přírodní. Celý život člověka …“
… názory na jeho češství a demokracii a samozřejmě i jeho úvahy o dalším vývoji Československé republiky …
„Já jsem byl vlastně na půl Slovačiskem od malička; můj otec byl Slovák z Kopčan, mluvil slovensky do smrti, a i já jsem mluvil spíš slovensky - nějakého rozdílu mezi Slováky uherskými a moravskými, mezi kterými jsem jako dítě rostl, nebyl jsem si vědom. K nám chodívala z Kopčan babička … Neodmítal jsem nikdy právo takzvané historické, ale slučoval jsem je s právem přirozeným: předně je demokratičtější - právo není zděděná výsada, ale nárok každého národa i každého člověka na svůj život; a za druhé mně šlo o Slovensko - podle historického státního práva bychom musili Slovensko nechat Maďarům. A nakonec mně právo historické bylo nesympatické jako plod porevolučního reakčního Německa“.

Čapek k Masarykovi vzhlížel jako k určité autoritě, z textu je taky cítit dávka obdivu, a taky pokory, ale ještě spíš se dá říct, že se Masaryk a Čapek respektovali vzájemně (ve spoustě otázek se ve svých názorech shodovali, ale v mnoha taky lišili).

Co se mi líbilo, že Čapek Masaryka nijak nezveličuje, nedělá z něj legendu ani ho nestaví na piedestal a jeho myšlenky neprezentuje jako dogma, ale spíš jen prostě zachycuje „život a myšlení člověka z masa a kostí, protože při svých hovorech s ním ho tak i poznal“.
I Masarykovi je toho totiž spoustu vytýkáno, a určitě i více méně oprávněně (jako třeba dějinný optimismus … válka překonávající starý svět, válka jako přežitek, který se už nebude opakovat, lidstvo dosáhlo vítězství a nastoupilo cestu míru, demokracie a prosperity … to že už to nedopadlo, jak si představoval, dávno víme, na druhou stranu právě bylo po první světové válce, tragické události, která s člověkem každopádně zahýbe, je jasné že si mnozí přáli, aby se to už nikdy neopakovalo, … ovšem o lidech bych se tak optimisticky asi nevyjadřovala, a když se podíváte do budoucnosti … ani dnes tenhle pohled na budoucnost neobstojí … a zas to kazí lidi a lidi a lidi :-)), ale je toho samozřejmě daleko víc.

Což ovšem vůbec nic nemění na tom, že Masaryka je stejně dobré číst! … a o jeho názorech přemýšlet! A pokud bych si měla vybrat mě příjemné prameny, tak u mě jednoznačně zvítězí pak Čapek, … a taky Jan Patočka, jehož citací to moje „shrnutí“ asi ukončím …
„Tak se mi zdá, že Češi, tito sluhové osvobození akcí shora, propásli příležitost vybojovat si dostatečně samostatným rozhodnutím svou svobodu. Nevyužili procesu, … v první světové válce jsme povstali proti svým pánům, ale když šlo o to uhájit tuto situaci proti znovu se zvedajícímu panstvu, bylo naší odpovědí selhání – ovšem neodpustitelnou vinou jednotlivcovou, protože společnost byla připravena ve své většině k oběti.“ (Patočka, J., Co jsou Češi?, s. 103–104)

110 15.09.2021

Nestárnoucí konverzační drama, které je dodnes inscenováno po celém světě, poprvé bylo uvedeno v londýnském St. James’s Theatre roku 1895 na svátek sv. Valentýna - dobrá volba, když se děj točí okolo lásky :-).

V novinách The St. James's Gazette vyšel měsíc před premiérou následující rozhovor s Oscarem Wildem:
"Myslíte, že kritici vaší nové hře porozumějí?“
„Doufám, že nikoliv.“
„Na jaký druh hry se máme těšit?“
„Je vybraně lehkovážná, je to jemňounká bublina fantazie a má svou filozofii.“
„Jakou filozofii?“
„Že všechny bezvýznamnosti v životě máme brát vážně a všechno vážné máme brát s upřímnou a uváženou lehkovážností."

A právě proto mám Oskara Wilda ráda, baví mě jeho laskavě-ironická hra se slovy a jejich významy (sami pak zjistíte, že právě jména a jejich významy mají v tomto příběhu svou roli - což pro překladatele muselo být možná trochu oříškem ... jak přenést do češtiny fiktivní jméno obou mužských hrdinů Ernest a zachovat autorův záměr - jméno vzbuzující důvěru, vyjadřující vážnost a svědomitost, nebo, dle českého překladu - důvtipnost) ... co z toho pak vyplyne, když se do toho zamíchá vroucí láska, imaginární osoba a řada úmyslných i neúmyslných nedorozumění, které dohromady rozehrají skvělou šarádu, k tomu se přidají další a další bláznivé nápady, pak spousta bonmotů, slovních hříček a paradoxů, až je pak celá zápletka absurdní až nepravděpodobná /i tohle muselo být pro překladatele výzvou, takže klobouk dolů/ ... to už musíte zjistit sami ... každopádně, tahle vtipně bláznivá komedie o užívání si života za to opravdu stojí, za mě je vždy, stále znovu a znovu ... jedinečně úžasná, inteligentní a přitom dokonale zábavná. Vřele doporučuji k přečtení, případně poslechu či shlédnutí!

"Algernon: No, v žádosti o ruku nevidím opravdu nic romantického. Být zamilován, to je velmi romantické. Ale žádat o ruku, v tom není romantického pranic. Dovol, člověk může být přece vyslyšen. A obyčejně taky vyslyšen bývá. A pak je všechno vzrušení to tam. To nejlepší na lásce je nejistota. jestli já se někdy ožením, tak se určitě vynasnažím na to zapomenout.
Jack: To si dovedu představit, milý Algy. Rozvodové řízení bylo zvlášť vynalezeno pro lidi s pamětí takhle pozoruhodně seřízenou."

110 13.04.2020

„Myslí si, z jednej časti žena, z troch dieťa
Že sa nikto nepozerá;“
(W. B. Yeats – Dlhonohá mucha)

Ona si nehraje s panenkami, v bezpečí se cítí jen ve světě z 64 čtverců.
Její mysl je kreativní, ale taky, v podstatě nevyzpytatelná; geniální, ale taky, trochu šílená … a s touto výbavou vstupuje do mužského světa, a začíná se strmá cesta ke slávě …

„Muži tě budou chtít leccos naučit, ale to neznamená, že jsou chytřejší. Ty si jdi po svém …!“

Intuitivní hráčka … tak si ji označili … „Ty tahy se mi někdy zjeví před očima.“ … však právě takovým jejím rychlým tahům nejvíc tleskají a ona má ve tváři svůj specifický výraz.

„Beth, intuice nepochází z knih.“

Introvertka ve velkém světě …

„Byla sama a líbilo se jí to. Právě tak se totiž naučila všechny důležité věci v životě.“

… osamělá hledatelka smyslu … především vlastního života …

„Zítra začíná turnaj. Potřebuji zapracovat na koncovkách.“
Paní Wheatleyová seděla na kraji postele a obdivovala vlastní nohy. „Beth, moje drahá,“ povídala zasněně, „možná bys měla zapracovat na sobě. Šachy docela určitě nejsou všechno.“
„Ale šachy umím hrát.“
Paní Wheatleyová si dlouze povzdechla. „Život mě naučil, že ne vždy záleží na tom, co umíš.“
„A na čem záleží?“
„Na tom, aby sme žili a rostli,“ … „aby sme žili svůj život.“

109 27.10.2021

Stíny pochybností. Otázky bez odpovědí. Souvislosti. Abstraktní slova. Chlad skrývající strach - přiznat si pravdu!

Hlavní důvody, proč spisovatel a alkoholik, Josef Formánek, napsal svůj příběh ... "přiznat si pravdu a přijmout porážku" ... tvrdá slova, jenže teprve pak, máte, možná, šanci!

"Kdy přijmout prohru?
Když se rozhlédnete po úplném dnu a vidíte, že už se tam nikdy nechcete vrátit."

A tak zloděj příběhů vypráví o své cestě ke střízlivosti a snaze, z té cesty neuhnout. A skrze svůj příběh zároveň vypráví příběhy všech smutných mužů, se kterými se na té cestě potkal. Příběhy, které jsou každý jiný, a přesto všechny tak podobné, a ve svých důsledcích téměř stejné.

Byla to bolestná cesta a jsem ráda, že se panu Formánkovi podařilo neztratit směr, a tak mu moc držím palce!
A taky, mám ráda jeho ukradené příběhy :-) ... a to, jak je vypráví, takže se tak můžu těšit, až zas bude nějaký další vyprávět!

Tak prosím, držte směr .... "život je volba".

109 11.02.2021

"Nikdy jsem nepochyboval o tom, že se bohové často pletou do záležitostí lidí. A Tanus je Horův člověk a Horus je bohem větru. ... Už po tři dny vanul vítr ... byl to silný vítr, napůl vichřice ... a teď najednou utichl ..."

Mezi odvážným generálem Tanem a mladou faraonovou manželkou Lostris vzplane láska a teď co s tím, milý Taito?
"Jaký trik jsi vymyslel tentokrát? Byl to zase jeden z tvých obvyklých snů, které na tebe sesílají bohové?" ... ptal se sametovým hlasem, ale já v něm slyšel chřestění posvátného hada, ... varování kobry plazící se po kamenných dlaždicích podlahy."

Jakou asi tak šanci může mít tahle láska? ... to je asi každému jasné, navíc na Egypt se hrnou další pohromy ... "na jihu ležely černé africké hordy a podél severního pobřeží se proháněly lodi pirátů. Dole na Nilu čekaly legie nepravého faraóna a na západě číhali zrádní beduíni a prohnaní Libyjci. Na východě se denně objevovaly divoké smečky a naháněly hrůzu ..." .

Otrok a vychovatel Lostris Taita je ale po čertech mazaný chlapík, nadlidsky inteligentní, pevně propojený s egyptskou moudrostí a magií, znalý proroctví ... tak Taito, řekni, jak zachránit egyptský lid?

Egyptské dobrodružství začíná ...

Je to už docela dávno, co jsem četla africké dobrodružné příběhy Wilbura Smitha (tenkrát skoro jak na běžícím páse). Přiznám, že se mi trefil do vkusu, vlastně mě to neskutečně bavilo, u těch příběhů jsem si vždycky odpočinula, byla to pro mě taková příjemná relaxace, asi zvlášť díky zvolenému prostředí - Afrika je prostě lákává - černý kontinent, kde se spojuje stará magie, moudrost a mystika, kde běžně narazíte na nějaké to proroctví, musíte si dát dobrý pozor na rituály, jichž jste svědky, protože i jen přihlížet jim nemusí být pro vás zrovna bezpečné, kde s lidmi žijí nadlidští hrdinové, kde spousta slov, resp. jejich významů, může znamenat v podstatě to samé něco jako kouzlo, zvlášť pak v Egyptě, kde se to hemží magickými kletbami, kde se na lidi běžně hněvají jejich bohové, případně zlí duchové, případně na sebe svolávají hněv faraona, a kde se i bozi běžně vraždí, natož pak lidé, kteří jsou proti nim a jejich moci naprosto bezmocní ...

"... instinkt, nebo to, že jsem ho tak dobře znal, či snad zásah bohů ochraňujících ... zažehl myšlenku v mé hlavě, náhle jsem s naprostou jistotou rozpoznal příčinu ..."
"Tane!" vykřikl jsem "Pozor! Je to léčka. Chce tě ..." Mé výkřiky pohltilo bouření davu ... "Hore, dej mi sílu!" pronesl jsem tichou prosbu ...".

V prvním díle jsem se prostě stala Taitovou fanynkou a pročetla se postupně až k poslednímu, a bylo to vážně fajn napínavě odpočinkové, skoro pohádkové, dobrodružství /plné magie ne reálné historie, to je potřeba mít na paměti/ ... čistě jako relax, třeba na dovolenou, doporučuji ... Taita je sympaťák :-).

108 13.04.2023

„Život je někdy takovej kopec srandy, že se jeden smát musí.“

Víte co, stejně je to divný, … „jak si lidi někdy o něčem dovedou udělat komplet mylnou představu, a přitom by se řeklo, že to mají přímo před očima.“

Dolores je vypravěčkou svého životního příběhu, celý příběh je pak jednolitým monologem – líčením jedné ponuré existence.
Dolores žije na Little Tall Islandu už léta páně, a tak ví nekonečný spousty věcí, na každýho, kdo má co do činění s Little Tall.
Dolores je obhroublá stará žena, jenže, takovou ji udělal život, jaký si tak úplně sama nevybrala.
Dolores je totiž obětí, udělala jen to, co prostě udělat musela.

I její autor zas a znovu udělal jen to, co musel … jedinečně zachytil pocity!
On přirovnává příběhy ke zkamenělinám – „částem světa, který tu byl před námi“. A úkolem spisovatele je, použít své nářadí (umění psaní) k tomu, aby je vyhrabal ze země /S.King – O psaní/. A přesně tak to pan King dělá, používá ty nejjemněší nástroje, aby ty částečky světa, o kterých chce vyprávět, nepoškodil, používá svou intuici, s kterou neomylně nachází ty správné „situace“ (jsou všude, jen musíte, jako správný archeolog-spisovatel hledat na správných místech, správně se dívat), a z nich pak tvoří své příběhy … „v hlavě je vidím, jako film“, říká … a já (věřím, že všichni jeho čtenáři) je vidím úplně stejně. Příběh se mi v jedinečném vyprávění (on je prostě mistr vypravěč) odvíjí přímo před očima, a v tom je jeho síla.
Stephen King opět v jiné rovině, takový, jakého jsem dosud neznala. Jeho literární prostor se mi tak rozvětvuje do nových nečekaných rozměrů – vlastně už je z něj pořádně košatý vzrostlý dub, prostě majestátní strom :-).

„Myslíte, že mluvím v legraci? Zasmát se tomu můžete, jestli chcete, ale mně do smíchu není, to tedy ne. Člověk je skoro až slyší, … jde to odkudsi úplně zvnitra a vy … posloucháte to a víte celou dobu, že půjdete … zase znovu, není síly, aby to zastavila, a to všecko je kus ženskýho údělu …“.

… věřte, že Dolores vám právě o ženským údělu opravdu má co říct, má toho totiž v hlavě, daleko víc, než by se zdálo …

„Ono asi bude pravda, že lidská mysl nespí nikdy, i když si člověk myslí, že ano. Ona prostě myslí pořád pryč a někdy se přihodí, že odvede lepší práci, když ten dotyčný u toho není a neplete jí do toho takový ty denní starosti, co se v hlavě normálně melou – co se musí uklidit, co uvařit k obědu, na co se dívat v televizi, a tak.
Určitě to tak bude, poněvadž důvod, že jsem ráno měla takový dobrý pocit, bylo, že jsem se probudila a věděla, jak mě ona napálila. A předtím jsem to nevěděla z jediné příčiny, totiž že jsem ji podcenila – no ba, dokonce i já – a to jsem věděla, jak umí být občas mazaná. Ovšem, jakmile jsem jednou ten trik pochopila, tak jsem si už uměla poradit.“

108 01.02.2023

Partnerské, milenecké, rodinné i přátelské vztahy, všemožné zvraty v osobním životě, které zahrnují mj. těhotenství, nevěru, nemoc, rozpad rodiny, odcizení, nebo třeba krizi středního věku – to jsou Bábovky – příběhy 12ti žen, které se, jak záhy zjistíte, vzájemně proplétají (jedna udržuje milenecký vztah s mužem druhé, tak zas vypráví příběh ze svého úhlu pohledu, atd., atd.), a tak tvoří příběh jeden, který vás nutí udržet si pozornost.
Každá z žen (hlavních hrdinek) tedy vypráví příběh z toho svého zorného úhlu - manželky, milenky, matky, či dcery – vždy záleží na dané situaci, daném kontextu, i ty se ovšem mění a situace se tak porůznu komplikují, navíc, lži, intriky, polopravdy či různá zatajování uvádí většinu ze situací do různě komických, až spíš absurdních poloh.
Nečekejte ale žádné extra hluboce prožité emoce, uvědoměné či neuvědoměné životní pravdy, protože takové ambice, řekla bych, Bábovky úplně nemají, spíš se úspěšně řadí do linie (lehké) odpočinkové četby (nejen) pro ženy, jejímž cílem je více méně zábavnou formou ukázat na pokrytectví ve vztazích, a tak porůznu na každodenní životní problémy.
Ovšem pozor … humorné čtení to zas není! Vztahy, o kterých budete v Bábovkách číst, totiž spíš nefungují, navíc, každé z těch žen, vždycky NĚCO chybí – něco, co naopak jiná zase třeba má, a tak jedné chybí peníze, druhé city, třetí má moc pozornosti, čtvrtá naopak málo, a tak dále a dále … životem tak všechny! zúčastněné provází pocity nějaké vnitřní rozepře – pocity špatného rozhodnutí, které je potřeba nějak odčinit k získání vnitřního klidu.

Bábovky Radky Třeštíkové rozhodně neurazí, ale ani nenadchnou, více méně jsem dostala, to, co má zvědavost očekávala (před časem jsem zkusila Patrika Hartla, a tak jsem si chtěla doplnit zkušenost i s další autorkou podobné literatury), tedy knihu z takové té „viewegovské“ linie, a to prosím nechápejte jako nějaké hanlivé označení (pan Viewegh prokázal, že umí napsat výborný román a některé jeho tituly si zaslouží uznání, jiné ale méně a některé vůbec), spíš, že se jedná o lehké čtivo, či komerčně úspěšné tituly, a tak je potřeba je i brát.

108 01.03.2022