Povídky malostranské

kniha od:


Koupit

Sbírka povídek Povídky malostranské je vrcholným prozaickým dílem Jana Nerudy a jedním z nejvýznamnějších literárních děl české literatury vůbec. Soubor třinácti povídek, které původně samostatně vycházely v různých časopisech (Květy, Národní listy, Podřipan, Lumír), autor sestavil a prvně společně vydal v roce 1877. Náměty k povídkám autor čerpal ze vzpomínek na léta svého dětství a dospívání strávená životem na Malé Straně. Čtenářům v nich předkládá věrný obraz každodenního života měšťanů i prostých obyvatel města v polovině 19. století. Jeho postavy jsou vždy pečlivě a podrobně vylíčeny a charakterizovány. Nemalý význam v jeho povídkách zaujímá i přesný místopis prostředí, v němž se děje povídek odehrávají....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/97_/97/povidky-malostranske-97.jpg 3.52381
Žánr
Povídky, Literatura česká
Vydáno, Albatros (ČR)
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (222)

Kniha Povídky malostranské

Přidat komentář
Messa
21. září

No, asi tady půjdu proti proudu a možná budu vypadat jako nevzdělanec a hlupák, ale tahle stará klasika mi vůbec nesedla. Možná, že na to ještě nejsem dost zralý, ale kromě toho jeho květnatého jazyka, v dnešní době už docela nesrozumitelného mi ty povídky nic moc neřekly. Jsou tam vyjímky, které mě bavily (Hastrman, Přivedla žebráka na mizinu, Pan R a pan S a Doktor Kazisvět) ale zbytek mě hrozně nudil a hned první povídka Týden v tichém domě mě přiváděla skoro k šílenství.
Asi se radši vrátím k Čapkovi.

Sidonka3
13. září

Kdo by neznal alespoň některou z klasických třinácti povídek (novel), které jsou v knize Povídky malostranské? Povídky se dočkaly toho nejlepšího ocenění, jaké mohou literární texty mít, staly se nesmrtelnými. Na to, že byly texty původně určené pro časopisy (byť na svou dobu prestižní), to je velké štěstí nejenom pro autora, a je to štěstí zejména i pro nás, čtenáře.
Jazyk trochu zastaral, obsah nikoli. Náměty jsou ze života, něco je odkoukané, něco odposlouchané, něco vyfabulované, charaktery lidí a kritika nešvarů společnosti je pořád živá a aktuální. Charakteristika hrdinů i jejich příhod je bezvadná a pražský život 19.století jako malovaný. Pomluvy, zlomyslnost, hamižnost, pokrytectví, nespravedlnost a jiné vlastnosti jsou s námi lidmi pořád a ovlivňují životy obětí, stejně jako to dobré, co někdo vykonal. Běžné obrázky ze života lidí, šťastných a zejména těch nešťastných, obyčejných a zvláště těch podivínštějších, mají stále co říct, jak už to u klasických příhod bývá.
Mám doma starou knihu po matce s půvabnými ilustracemi a moc lituji toho, že kouzelné ilustrace se už v knihách nenosí. Byla bych jednoznačně pro, aby se vrátily zpět i v novějších knihách pro dospělé čtenáře a obohacovaly tak děj a pomáhaly nám se dostat do světa postav, dělat nám radost a doplňovat, oživovat vyprávěný děj.


Ninjer
09. září

Ta knížka, kterou si chudáci žáci pletou s povídkami od Čapka.

První věc, co mě zarazila, je ta, že mnoho Nerudových povídek tak nějak postrádá pointu. Spíše se jedná o určité obrazy ze života Pražanů (můžete hádat třikrát kde přesně ubytovaných). Sem tam nějaký ten údernější konec přijde, ale nějaké velké zvraty nebo finální odhalení jako v detektivce opravdu nečekejte.

Je tu i možnost, že jsem leccos nepochopil, protože Neruda píše sice velmi bohatou češtinou... ale taky dnes už místy docela nesrozumitelnou. Možná existují nějaké verze upravené do současnější češtiny (a pevně v to doufám, když je tenhle češtinářský rébus tak oblíbený u maturit), ale já četl tu nejpůvodnější verzi, a to bylo někdy náročné. Paradoxně ale musím Nerudovi přiznat, že ten jeho styl má určitý švih a dá se do jeho textů ponořit.

Obyvatelé Malé Strany jsou samý pavlač natřískaný sousedy, co se všichni navzájem znají, navštěvují a pomlouvají. Chlapi hodně chlastají, ženský dřou od rána do noci a děti jsou třískáni hlava nehlava. Je fajn, a upřímně řečeno pro mě i docela překvapivé, že tohle Neruda nijak zvlášť neidealizuje. Najdou se samozřejmě i nějaké hezké chvíle, hlavně když jde o lásku, ale jinak je spíše kritický. Nejvíc to autor rozjede v poslední, dlouhé povídce Figurky, ve které se hlavní hrdina pod vlivem jakéhosi spisovatele Nerudy (heh) přestěhuje ze Smíchova na Malou Stranu, a zjišťuje, že to tam není až taková hitparáda. Všichni kolem něho jsou docela bizarní postavičky, a on sám je takový nekňuba, který neustále na lidi kolem sebe mění názory .

Malostranské povídky se poměrně náročně čtou. Ukazují poměry tehdejších Pražanů, ale jsou spíš o atmosféře než o nějakém pořádném příběhu.


Pět pavlačových drben z deseti.

Greenfingers
09. září

Česká klasika, kterou by si neměl nechat ujít žádný knihomol.

Ava365
01. září

Notoricky známá klasika

Set123
01. srpna

Konečně! Konečně jsem si je také přečetl. Poprvé jsem se s Povídkami Malostranskými setkal na druhém stupni základní školy. Konkrétně se jednalo o Doktora Kazisvěta a Hastrmana. Bože, jak já jsem to nesnášel! Ale dnes? Dnes, když jsem si je konečně s klidnou myslí a bez předsudků přečetl čistě dobrovolně? Inu, hned z nich mám podstatně lepší pocit.

Víte, Povídky Malostranské se pro pana Nerudu ukázaly býti poněkud nevděčnou knihou, myslím. Jan Neruda píše okouzlujícím jazykem, který plyne jako řeka, jeho čeština je jednou z nejkrásnějších co jsem kdy viděl a zároveň nejimaginativnějších. Ale! Ale pro moderního čtenáře – tedy běžného konzumenta – to není to pravé ořechové. Inu, jedná se o čiročirý realismus. Opravdu jsem nikdy nečetl tak realistickou, prostou knihu. Vše v ní je uvěřitelné, přiměřené, nic není vyhnáno do surrealistických extrémů. Přes to však Neruda do díla včlenil mnoho satiry, kousavých vtípků, ale i moralit a dosti neoptimistických ukázek lidského charakteru. A toto dílo, zahleděné do lidských duší v melancholické části Prahy nemá u dnešních konzumentů šanci. Sex? Inu, nějaká ta tajemná nekonkrétní zmínka. Násilí? Jen ve vtipu. Vulgarita? Snad žádná. Akce? Inu, letěla tam jedna pánvička. Ale to je vše. Je to špatné? Ne.

Mohu-li si dovolit netradiční srovnání… U knihy Společenstvo prstenu, jsem kdysi napsal v reakci na hanobící komentáře, které tvrdily, že je to kniha o ničem, nic se tam neděje a vede téměř k ničemu, že i kdyby to byla pravda – jako že není -, co by na tom vlastně bylo špatného? Když je něco krásné, budeme tomu vyčítat, že to není akční? Hloupost! Povídky Malostranské jsou knihou, která zpytuje lidskou duši, zesměšňuje ji a zároveň podává jisté svědectví o mládí jednoho z českých literárních – hlavně co do poesie – velikánů. Není to dost?

K jednotlivým povídám se snad jednou vyjádřím individuálně. Zde řeknu pouze, že na mě nejsilněji působila extrémně lyrická „U Tří lilií“, satirická „Figurky“ a neuvěřitelně smutná „Přivedla žebráka na mizinu“, spolu s „Doktorem Kazisvětem“.

Plně doporučuji, i když se vám nebudou líbit všechny. Není na světě sbírka povídek, kde by se všechny líbily všem.

Adele02
18. července

Nerudův pohled na svět se mi zamlouval víc, než jsem čekala. A za mě byly nejlepší Figurky. :)

Briv
12. července

Už se nějakou dobu snažím dohnat povinnou četbu ze střední školy a tahle přišla na řadu. Do Prahy jezdím celkem často a velmi ráda. Znám ji moc dobře a tak jsem si říkala, že si ji nechám přiblížit i tímto způsobem.
Věděla jsem jakým jazykem je psaná a celkem se to i dalo číst i když to není úplně můj šálek kávy. Asi jako většinu mě některé povídky bavily více a některé méně. Více mě, ale rozhodně bavila druhá část knihy, kdy popisuje své bydlení a vztahy se sousedy a místními. Výzva k souboji na závěr se povedla.

1 ...

Doporučujeme

Má rodina a jiná zemětřesení
Má rodina a jiná zemětřesení
Zahradníkův rok
Zahradníkův rok
Království za story
Království za story
V zámku a v podzámčí
V zámku a v podzámčí