terimila přečtené 929

Stínozem 2020, Peter Straub

Tohle bylo děsný trápení. Kdysi jsem Strauba čítávala a celkem mi seděl, a Černej dům, co napsal ve spolupráci s Kingem, naprosto miluju... ale tohle... to bylo zlý. Přitom námět dobrej. Škola s vyjevenýma dětma, šikanujícíma mazákama a lhostejnejma nebo přímo zákeřnejma učitelema skýtá super prostor na seznámení s hlavními hrdiny... a připravila by půdu pro rozjezd v tajemné kouzelné zemi. Ale je to naprosto šíleně napsáno. Postavy mě nepřitáhly a nezaujaly, byly jaksi divně ploché... děsivé věci, co mají být děsivé, vlastně nejsou vůbec děsivé... a hrozně brzy jsem se začala ztrácet v tom, co je něčí vidina a co realita. Neříkám, v určitých chvílích je fajn prožívat ztrácení spolu s hrdiny... ale pak to chce vysvětlit, co bylo co, jinak se čtenář ztratí úplně a je v pytli. Blbě se to pak čte, čtenář nedrží nit, nechápe, co se děje... a absolutně nemůže dělat to, co je na dramatické literatuře od detektivek až po thrillery a horrory nejkrásnější, tj. nemůže se snažit pochopit, co se tam vlastně děje a o co komu jde. A takhle strašně selhává i Stínozem. Straub vlastně celou knihu jen vrší podivné události a vize a celé se to vůbec nikam neposouvá. Fajn, Coleman jim ukázal, jak se zrodil kouzelník. Ale to, co ho provázelo, bylo co a jak a proč to "na něj" sedlo? A podle čeho si "to" vybírá, koho si to vybere dál? Tisíc nejasností, žádný nebo děsně mlhavý odpovědi. Chlapci nic neodhalují, nepoznávají pravdu, motají se na místě a vlastně ani neví, co chtějí... a neví to ani čtenář. Jako jo, dočetla jsem to a stále mě trošku zajímalo, co se s chlapci stane, takže dávám dvě hvězdy... ale když jsem to dočetla, byla jsem fakt ráda, že to můžu zahodit a vrátit do knihovny. Trápila jsem se s tím snad 3 týdny, což je na horor prostě strašně mizerný vysvědčení. Dobrej horor má člověk jako já zhltat za dva dny. Přečteno v rámci čtenářské výzvy (kniha autora zemřelého 2022).... celý text

Genesis 2023, Chris Carter

Fíha, tak to byla jízda. Moje první seznámení s Carterem... a hned plná palba. Otevřela jsem v sedm večer a dočetla v jednu v noci. Sama na chatě, vzhledem k průběhu vražd vskutku skvělý nápad.... ano, několikrát jsem si kontrolovala, že mám zamknuto :-D. Zhltnuto během několika hodin, takže fakt něco, od čeho se nedá odtrhnout. Skvěle psáno, nehorázně živá líčení, dobré a uvěřitelné postavy, luxusní vtažení do děje a obrovskej soucit s oběťma. A samozřejmě ten uspokojivej pocit z odhalování tajemství, co za tím vším stojí. Rozmotává se to právě tak akorát rychle. Prostě... paráda. Carter se toho nebojí. Takhle hnusný vraždy jsem četla naposled v nejbrutálnějích časech Harryho Holea. Tady je to navíc akcentovaný nevinností obětí. Fuj, tenhle způsob "srovnání účtů" z pohledu vraha je naprosto děsivej, odpornej... a vlastně do značný míry pochopitelnej, což je na tom nejděsivější. Mám pocit, že tady Carter vyhmátl něco příšerně pravdivýho... a i proto ta knížka tak skvěle zafungovala. Výborná práce a těším se na další. Myslím, že budu mít dalšího oblíbenýho autora thrillerů. PS: Čtenářská výzva - nová kniha 2023.... celý text

Nejhorší obavy 2020, Michal Sýkora

Sýkora prostě umí psát skvěle a ukázal to i na souboru delších povídek. Každá je úplně jiná a každá svým způsobem dokresluje příběh detektivů od Trojice, olomouckého rybníčku, kde se skoro všichni znaj... a hlavně Marie. V první povídce mě zaujal osud Lucie - jako kdyby Mariiny mladé spolupracovnice a chovanky stíhalo nějaký prokletí, nelze si nevzpomenout na Kristýnu z předchozích dílů. Ve druhé mě asi nejvíc oslovil detail - vtažení o pár let zpátky, kdy Mariin oblíbenec dostal Nobelovku, sama jsem vzpomínala, jak mě to překvapilo a potěšilo. Nejvíc strhující je samozřejmě poslední povídka, kterou jsem sice už znala z audioverze na Českém rozhlase... ale i tak mě znovu vzala. To není detektivka z knížky, ale detektivka jako ze života. Já teda happyendy obecně nemám ráda, přijdou mi umělý a mnohdy vylhaný... ale tady jsem až do poslední strany doufala, jestli tam třeba není ještě oproti audioverzi nějaké autorovo PS s aspoň trochu uhlazujícím koncem... Jako abych ještě pět minut před koncem/jedno otočení stránky před koncem (u zastávky na Červenohorským sedle) doufala v zázrak, a navíc by to byl zázrak fakt lacinej, umělej a přesně takovej, jaký nemám ráda... to se mi stává málokdy. A mám pocit, že přesně to autor chtěl a přesně takhle chtěl čtenáře vybičovat - aby těm dvěma skoro až nadával "nechlemtejte to kafe a běžte na tu pitomou procházku do kopců". Sýkora holt je drsňák... a právě to se mi na něm líbí, že se s tím nemaže. Ale někdo by si už o něm moh začít myslet, že nemá rád určitou část populace. :)... celý text

Paměti agenta FBI 1993, Scott Frost

Pefektní dílo ze světa Twin Peaks. Narozdíl od Deníku Laury Palmer mi seděla i forma... tady prostě toho Coopera i slyšíte. Tohle JE Dale Cooper. Děj sice letí dost rychle a letem světem a tak trochu zkratkovitě... ale tak už to má agent v povaze. Je to fajn počtení, který krásně zapadá do TP absurdního, zkratkovitýho... a děsivě kouzelnýho světa. Je to objevný, je to cooperovsky roztomile naivně vtipný, ale když vtip dojde, zůstane obrovská naléhavost a odkryje se smutek. Cooper prostě jinde a jinak než v Twin Peaks skončit nemohl, protože on tou cestou mezi dvěma světy (one chants between two worlds) a provázen ohněm (fire, walk with me) kráčel až moc dlouho. Ale zrovna on patří k těm, pro které možná i návštěva Černého vigvamu není konečnou... no nic, jen, co dokončím několik současnejch projektů, co mi žerou čas po večerech, dám se konečně do nové řady TP. Volá to čím dál víc a víc.... celý text

Tajný deník Laury Palmerové 1993, Jennifer Lynch

Spíš průměrné čtení, po kterém jsem sáhla a dočetla jen proto, že vnáší trochu víc světla do Černýho vigvamu a jeho okolí. Některé pasáže byly celkem zajímavé (setkání s Log Lady... i když tady mě dral starý překlad - jaká Lesní paní a její pařízek, přece Dáma s polenem, hernajs :), ale jinak to byla spíš sonda do dospívání zoufalé, zneužívané a unikající dívky, která špatně zvoleným útěkem k drogám a sexu postupně ztrácí úplně vše, co má. A nakonec stejně ničemu neunikne. Vlastně je otázkou, jestli se nedostala přesně tam, kde ji BOB chtěl mít. Pseudopuberťáckej sloh se mi nečetl nejlépe a ani si nejsem jistá, zda se ho povedlo dostatečně napodobit, vím, že se sice bavíme o 35 let staré knížce (TYVOLE! :) , ale jestli puberťáci v té době psali takhle, tím si nejsem zcela jistá. No... sečteno, podtrženo, dávám tři hvězdy, průměr (a uvidím, zda to časem nezvednu podle toho, jak mi to zůstane v hlavě). Nevtáhlo mě to tak nádherně jako Tajná historie TP, ale špatné to nebylo... a minimálně to mělo ten efekt, že mi jsem líp pochopila Lauru, která pro mě v seriálu vyzněla jako dost okázale trpitelská pozérská slépka. Ne, Laura byla pozérská sova... ale to její pozérství aspoň mělo dobrej důvod a Laura coby správná sova nebyla tím, čím se zdála být.... celý text

Medvědín 2017, Fredrik Backman

Hodně dobrá a zajímavá věc a strhující seznámení s autorem, kterého jsem doteď neznala. Ze začátku se to tváří jako lehce humorná a optimistická kniha o hokeji a komickým maloměstě plným svéráznejch postaviček a nadějí... ale smích hodně brzy přejde a je z toho drama se vším všudy. Základním předpokladem, abyste si tuhle knížku užili, je, abyste měli rádi hokej. Pokud tuhle hru rádi nemáte, bude vás čtení spíš otravovat, protože hokej tady je všude. Já ho svýho času fakt milovala, takže jsem si to hodně užila. Ale nedejte se mást, tohle není kniha o hokeji. Je to kniha o lidech, životě na maloměstě, o odpuštění... a hlavně o rodičovství. A je skvěle napsaná - protože se líbí i mně, a mně tahle témata obvykle těžce nesedí až mě jaksi odpuzují, protože já rodič nejsem, nikdy nebudu a představa rodičovství mě spíš děsí. Ale tohle je skvělý. Je to knížka v mnoha ohledech značně drsná a nemilosrdná, i když v pár věcech je možná až moc sluníčková a happyendově "správná" (zázračně prorazivší podceňovaný kluk - syn svobodné mámy imigrantky, Davidův pohled na Benjiho poté, co odhalí jeho tajemství, pevnost a zásadovost Boba, síla mladé Maji, která je nakonec silnější než oba její rodiče). Ale funguje to. Backman psát prostě umí - v některejch situacích si čtenáře doslova vodí na provázku, aby v nich vyvolal přesně to, co chce (Davidův pohled na Benjiho poté, co odhalí jeho tajemství). Hodně dobrá věc. Zkonzumováno během dvou výšlapů jako audiokniha. Těším se na další díly - pokud mě druhej nezklame, pořídím si tuhle trilogii i v papíru... a třetí díl mi snad splní jeden z bodů čtenářské výzvy. Moc mě těšilo a těším se i dál.... celý text

Šarlatán 2020, Josef Klíma

Knížka je napsaná fantasticky a čte se sama, čtenář jí jen letí, což je fajn. Seznamuje s osudem člověka, kterej za připomenutí stojí. Fajn je i Klímův dovětek o tom, jak to mohlo být ve skutečnosti. Ale co sakra má být to největší drama celýho filmu/knížky, který si tvůrci, pokud jsem Klímu dobře pochopila, vycucali z prstu? Takže vezmete osud člověka, kterej to neměl lehký a snažil se asi lidem pomáhat... a ověsíte ho lákavou "zajímavostí" vnitřních démonů agrese, zakázanejch tužeb a nakonec toho zoufalýho - nebo slabošskýho - závěru před soudem? Sakra, tohle fakt ne. Nespekuluju, jestli Mikolášek byl zázračnej altruistickej léčitel, nebo jen šikovnej průměrnej bylinkář, co v tom uměl chodit, a kterej pomáhal především sám sobě. Ale to, co z něj dělá film/kniha, to dost pravděpodobně nebyl. Nalepit na reálnej příběh přídavky, který ze zobrazenýho člověka vlastně udělaj ubohou slabošskou svini, to se nedělá. Pokud chci mít film o slabošské skoro-svini, tak si ji mám vymyslet sama, ne nalepit masku slabocha na člověka, co se už nemůže ohradit. Forma je super, ale obsah mě tady těžce naštval. PS: Čtenářská výzva - minimálně dvě varianty. V tomto ohledu jsem ráda, že jsem četla a přečetla; knihy se vztahovou tematikou absolutně nevyhledávám, takže splnění Šarlatánem se hodilo velmi.... celý text

Rudá zem 2021, Adam Nevill

Auuuu, mám chuť kvílet se starou Creel. Měla jsem chuť na pořádnej krvavej horor, což slibuje už obálka.... a dostala jsem bejkárnu (moje osobní kategorie hororů a fantasy, které jsou tak nesmyslně pitomé, že si je neužije ani jedinec, co v dobře napsané fantasy akceptuje skoro cokoli). Přitom... začátek mě namlsal. Hodně namlsal. Než ke Kat domů přišla nezvaná návštěva, vypadalo to celkem slibně. Dokonce to vonělo obstojnou lovecraftovinou, což je pro mě vždycky ingredience chutnosti. Jenomže jakmile přišla návštěva, zvrtlo se to do laciný, nechutný, nesmyslný splácaniny. Jsem zvyklá na leccos, takže se mi aspoň nedělalo šoufl... ale letěla jsem tím rychle, jen abych měla dočteno a věděla, jak to skončí (to jediný mě zajímalo). Jinak to nedávalo smysl. Nelogický chování postav, nesympatická Kat, které jsem nevěřila ten strach a hrůzu, ukňouraná Helene, které jsem nevěřila to hrdinství... a naprosto nezajímaví rudí. V závěru jsem sice dostala víc, než jsem se odvážila doufat - cosi jako vysvětlení toho, co se dělo a proč se to dělo... ale to už bylo jen rozhodování mezi jednou a dvěma hvězdičkama. Navíc je to strašně pitomě, šroubovaně a komplikovaně napsaný (nebo přeložený). Hodně vět jsem musela číst dvakrát, abych vůbec pochopila, co mi mají říct. Sorry jako, ale věty typu "Panebože, zamumlala občas, o mnoho víc toho znečištěnému vzduchu nabídnout stodoly nabídnout nemohla. Tohoto znaku jejího traumatu si ale nikdo nevšímal." do hororu nepatří. Tomu se musíte smát nebo kroutit hlavou, ale bát se u toho nelze. A smích, jak známo, je jeden z nejlepších odháněčů strachu a úzkosti. Prostě... tohle dílo je názornej příklad toho, jak obstojnej námět totálně zničit mizerným zpracováním - pitomýma postavama a šíleným jazykem a překladem. Samotnej námět - existence čehosi děsivýho hluboko pod zemí a realitou, kam lze proniknout jen někdy a nějak a kde se prolínají všechny časy a prostory... ten je skvělej. Stejně je postavené i To, Temná věž, Twin Peaks a další věci, které nekonečně uctívám. Ale tohle... tohle je hřích proti kvalitní brakové literatuře.... celý text

Lazar 2018, Lars Kepler

No... dobrý, celkem dobrý. Z hlediska formy parádní - fantastická čtivost, děj fičí jako rychlík, dost zvratů, zlomů dobrejch i zlejch, no a do toho pár hnusáren, který v severský detektivce očekávám. A skoro vším prolézající amotsféra rostoucí hrůzy a bezmocnosti před všehoschopným agresorem. Z toho, jak se z nemožného stávala realita a ta se stahovala kolem postav, z toho tryskala ledová hrůza. To se povedlo. Ale... Ty postavy a ta přitaženost za vlasy. Já nevim, to mi prostě nesedí. Nejvíc se tu povedla Saga, ta holka si to tady teda vyžírá až na dřeň. Toho trpaslíka sis měla vzít, děvče - tenhle naprosto podružnej motiv mě z celé knihy zasáhl snad nejvíc... Jinak...už dlouho jsem Keplera nečetla a od Joony Linny jsem si nějak odvykla, takže mi přišel jaksi nemastnej neslanej. Což zrovna v tomhle díle je divný. Jurek je skoro nesmrtelnej, ok, to už je takový detektivkový klišé, ale ještě to beru. Ale už se mi u něj dost zajedla ta jeho nekonečná genialita, vyčůranost, schopnost všecko plánovat, předvídat a všecky dovést přesně tam, kde je chce mít. Včetně zkušenejch policajtů, kteří už ho znají a vědí své. A přesto si je Jurek vodí přesně podle svejch plánů... a pak se ve finále jen tak nechá připravit o to, o co mu celou dobu šlo. A parťák... achjo. Převleky, ve kterejch musel být někdo takovej nenápadnej jako vidle ve výstavní galerii, a nikdo si ničeho nevšimne? Ehm. A ještě jeden střípek absurdity - Lumiina připravenost, statečnost a vůbec celá precizní připravenost a propracovanost únikovýho plánu. Achjo. Tak nevím. Zatím dávám čtyři hvězdy za čtivost a atmosféru, ale je možný, je se mi to rozleží a jednu ještě uberu. Uvidíme, jakej to bude mít "ocas". * Upraveno, sníženo na 3. Ono to fakt je absurdní a ten závěr tuplem.... celý text

Karanténa 2020, Peter May

Na Maye velká slabota. Nechápu, jak může někdo, kdo napíše dokonalosti jako série z ostrova Lewis, potom tvořit takovéhle podivnosti bez špetky uvěřitelnosti a psychologie postav. Celé to bylo jaksi ploché, hlavní hrdina sice něco prožíval, ale přenos na čtenáře nefungoval. Nejlepší a nejvěrnější psychologii v celé knížce má KOČKA zavražděné paní. Asi i proto mi z celé knihy nakonec nejvíc záleželo na tom, jestli ji najdou včas. Což je v knize, kde umírá jeden za druhým, včetně dětí, dost absurdní a něco to o ní vypovídá. Strašně mi to připomínalo nedávno čteného Muže bez tváře, ale tam jsem to přičítala tomu, že to je starší dílo z Mayových začátků. Tohle už omluvu nemá. Jedinými plusy byla obstojná čtivost a strhující prostředí, jehož demoverzi jsme si nedávno zažili. Z toho mrazilo a pořád jsem si říkala "dopr..., ještě jsme z toho vyvázli lacino". Mohla to bejt tříhvězdičková thrillerodetektivka s obyčejným námětem a skvělým prostředím a čtivostí.... ale ten konec s Pinkiem to srazil na podprůměr. Naprosto uhozená, samoúčelná a děsně laciná snaha šokovat. A úplnej závěr... tykráso. May by měl dostat doživotní zákaz používání postav nájemnejch vrahů ve svejch knihách. Celý to na mě nakonec působí dojmem, že May měl rozpracovanou šuplíkovku v zajímavejch kulisách, no a když přišla odpovídající situace, musel to během pár dní dokončit a došil to zatraceně horkou jehlou. Škoda, no.... celý text

Poslední poklona Sherlocka Holmese 2001, Arthur Conan Doyle

Nesmrtelná klasika, čtená jako e-kniha (chválím počin Městské knihovny :-). Holmes a Watson - ty snad není nutno představovat. Formát je fajn - kratší povídky se dobře a příjemně čtou. I když jsem to už kdysi dávno četla, s radostí jsem si to teď dala znova jako takové to oddychové "počtení k obědu", když se nechce jít nikomu z kolegů a není s kým tlachat (a navíc se mi to opakovaným čtením hodilo do čtenářské výzvy). Většina příběhů mi brzy splynula s jinými holmesovkami, ale některé motivy a povídky utkvěly - hlavně Lví hříva, Strakatý pás, Ďáblovo kopyto. Povedené, příjemné a mile nostalgické detektivní čtení za pěkné čtyři hvězdy. PS: Knižní výzva 2023 - Kniha, kterou nebudete číst poprvé... celý text

Sicilský román 2019, Ann Radcliffe

Naprostý souhlas s komentářem 666Jitky. Posloucháno na Vltavě. Gotické romány samy o sobě mohou mít značný půvab, ale tady se to moc nepovedlo. Naivní červená knihovna uměle zdramatizovaná opakovanými motivy (v té době se asi ještě neříkalo, že opakovanej vtip není vtipem), neustálými útěky, obecně stupidním chováním, omdléváním, hrůzou, vzkřikáváním a nyvým (tohle slovo mě z celé knihy zaujalo asi nejvíc) smutkem krásných dam. Nicméně... doposlouchat to mi nečinilo obtíž, poživatelné to bylo. Vzhledem k tomu, že to napsala žena v době, kdy ženy úplně běžně spisovatelkami nebyly (natož aby uměly pracovat s psychologií postav) tak budu v hodnocení hodnější a dám tři hvězdy. Ono hodnotit staré, absolutně přežité dílo a napařit mu Odpad, protože to dnešního drsného a akčního čtenáře nudí a oblbuje naivitou, to mi přijde trochu krutý. Na svou dobu to určitě bylo pro určitou skupinu čtenářů/řek zajímavé. A z dnešního pohledu je to zajímavé tím, jak to vypovídá o své době a tehdejší literatuře. A jak jsem už říkala... poživatelný to bylo. :)... celý text

Prašina 2018, Vojtěch Matocha

Příjemné počtení. Jako děcko jsem milovala foglarovky, takže jsem nezaváhala a po téhle věci sáhla. Parádně se to čte a má to spád, i když možná až moc (ano, pro některé děti to může být až moc dramatické a hororové). Myšlenka vzniku záhadné lokality, kde nefungujou moderní technologie, uprostřed hlavního města, je dobrá a dost dobře rozpracovaná. Přiznám se, že mě trošku tahala za oči šikovnost a genialita hlavního hrdiny a hrdinky, jak jim všecko klapalo a vycházelo na první dobrou, no a ta jejich ohromná klika (hlavně jedna událost mě hodně drala a v podstatě jsem měla chuť kvůli tomu hodnotit jen třemi hvězdami, ale naštěstí se to vysvětlilo :). Ale v dětské knize to asi své místo má, proto jsem nakonec shovívavější. Pak mi také nedávalo smysl, jak mohl náhrdelník takové roky být tam, kde byl... a nakonec jsem nepochopila, jak vlastně Prašina mohla fungovat dál, když... . No, možná to byla daň za rychlé dočtení po půlnoci. Oceňuju úžasnou čtivost (už dlouho mě žádná knížka nedržela, abych dočítala po půlnoci :) a parádně propracovanou atmosféru. Pro děti to musí být dost velká síla. PS: Čtenářská výzva 2023 - kniha, která obsahuje mapu / kniha se štítkem Tajemství... celý text

Tajná historie Twin Peaks 2017, Mark Frost

Kniha nádherná zpracováním (přemýšlím, zda mám vůbec v knihovně něco hezčího a lépe propracovaného) a fascinující obsahem. Nenazvala bych to románem, ale spíše pseudodokumentární koláží... bezprecedentně krásnou. Pro příznivce Lynchova seriálu absolutní povinnost. Tohle je ukázkový příklad transmediálního vyprávění příběhu, o kterém jsem kdysi psala diplomku. Takhle krásně a propracovaně rozvinout a rozšířit příběh z kanonického díla... to je nádhera. Je vidět, že to psal jeden z hlavních tvůrců seriálu. (Dechberoucí soundtrack už máme, tak ještě počítačovou hru bych prosila!) Moc se mi líbí důraz na linku nikoli přímo ze Soví jeskyně a Glastonburského háje, ale na věci související zdánlivě trochu méně... ale jen zdánlivě. Vede to k dalším úvahám, kombinování, pátrání... a to je přesně to, co od mysteriózního díla a jeho doprovodných děl chci. Krásně to původní příběh rozšiřuje a oživuje. No a u setkání s Dámou s polenem a s nádherně oddaným a vědoucím majorem Briggsem jsem málem slzu uronila. To bylo jako potkat se se starými přáteli. Četla jsem to pomaličku snad půl roku a vychutnávala si to jako vzácnej koňak. A myslím, že tímto nastal ten pravý čas pustit si konečně novou řadu TP. Plná palba a není co řešit. Pro příznivce TP povinnost; pro ty, kdo seriál ještě neviděli a maj rádi komplexní mysteriózní a fantasy příběhy - koukejte to napravit (a nedejte se probůh odradit tou přepjatostí a důrazem na vztahy, to, co je uvnitř, fakt stojí za to). Uvařte to nejlepší kafe na světě, upečte třešňovej koláč a vzhůru za tajemstvím. Já se tam taky znovu vypravím... a do plánu své vysněné životní cesty na západ USA přidávám vodopády ve Snoqualmie... pardon, Twin Peaks, samozřejmě. PS: Jé, a ještě se hodí do Čtenářský výzvy :) Původně jsem doufala, že mi zaplácne Knihu, která obsahuje mapu; no, nakonec je z toho jen kniha brýlatého autora :) I tak dobrý.... celý text

Nůž 2019, Jo Nesbø

Opět klasická holeovská jízda. Skvěle se to čte, postavy jsou už staří známí, se kterýma se člověk zase rád shledá... a děj je opět perfektně vygradovaný. Tentokrát v něm nefigurují extrémní nechuťárny nebo kdovíjak zvrácené způsoby vraždy (i když linka s prasákem Sveinem je hooodně odporná a v něčem mi vlastně přišla děsivější než některé vraždy z předchozích dílů), ale zato perfektně funguje taková ta hustá, hmatatelná úzkost z nevědění. S Harrym jsem ten děs z postupného rozpomínání se skoro sdílela, skoro jsem taky cítila to hnusné tušení a postupné naskakování střípků z něčeho, na co se vlastně vůbec rozpomenout nechcete. Ohledně odhalení vraha... ne, to, co se hned nabízelo, jsem autorovi samozřejmě nesežrala, ale zato jsem se dala strhnout jednou pěkně voňavou falešnou návnadou. Nakonec mě převelice potěšilo, že byla pouze falešná. Ale i to jsem si užívala, to navádění čtenáře k děsně smutnýmu a bolavýmu odhalení, a pak jeho milosrdný odvedení stranou. No, knížku, kdy vrahem může být snad více než polovina hlavních postav, a všecky jsou svým způsobem logické, jsem už dlouho nečetla. Netvrdím, že mě na knížce pár věcí nedralo (hlavně to s tou autonehodou bylo na hoodně velký ach-jo), ale pořád je to parádní počtení. Nepřekvapilo mě ani tak moc odhalení vraha (i když trošku jo :) , ale hlavně to mistrné a pochopitelné spletení závěru (i když drobet přepjaté, já vím). Jo, tohle mé pomstychtivé čtenářské duši dělá dobře. Krásné čtyři hvězdy a napjatě čekám na další díl. PS: Původně jsem dala pět, ale když nad tím přemýšlím a porovnávám se svýma osobníma špičkama HH série (Policie, Levhart, Sněhulák), tak snižuju. Ale i čtyři jsou paráda.... celý text

Muž bez tváře 2021, Peter May

Naprostý souhlas s Oksalakkou. Bylo to dost velké trápení a dočetla jsem to jen proto, že ze zásady rozečtené romány neodkládám (pokud nejsou úplné peklo). Buď je na téhle knize poznat, jak šíleně se za posledních 40 let zrychlil svět, a děj knihy vycházející ze "starých časů", kdy se informace získávaly v archivech a rozhovory, je na dnešní dobu šíleně pomalý a vláčný... ...anebo je to blbě postaveno a napsáno. Obávám se, že platí spíš tato varianta. Nejen, že mě nestrhl děj (politické thrillery obecně moc nemusím, to přiznávám, a po tomhle jsem sáhla jen proto, že to je May, který umí skvělé věci), ale ani postavy. Nikdo z nich mi nebyl sympatický, nikdo mě nezaujal, natož abych s někým souzněla... nikomu jsem nepřála dobrý konec (snad špetkou jen autistické Tanie). Všichni se chovali šíleně unáhleně, přepjatě, skoro nic jsem jim nevěřila. Hlavní hrdina superhrdina novinář, co po něm můžete střílet, chrstat jedovatý plyn, pořezat ho, poslat do mrazu a sněhu, nechat vedle něj bouchnout minu a on to stejně přežije, no tak určitě. Mladá holka, co neví, co chce, ale stejně se s ním musí vychrápat po jedné puse. Policejní důstojník, co se začne svěřovat cizinci o obtížnostech kariérního postupu v dvojkulturní zemi. Protivní, arogantní nebo ožralí politici a novináři, tragédi, kam se podíváš. A jako bonus... nájemnej vrah, co brečí nad zadáním úkolu. Ne, tohle fakt ne. Snad 2/3 knihy ve mně hlodalo, že bych to taky mohla odložit a nedočíst... ale přece jen tak příšerný to nebylo. Ale bylo to utrápený čtení, který jsem dohltala jen proto, abych už od toho měla pokoj a mohla to vrátit do knihovny. Na druhou stranu... hodí se mi to do výzvy (což jsem zjistila až po dočtení a trošku mi to zkompenzovalo tu knižní otravu). A především to je extrémně zajímavá sonda do toho, jak se může vyvinout autor. Současný May, autor Ostrova Lewis nebo Akt Enzo, je brilantní autor, a jeden by nevěřil, že se takovej diamant může vyloupnout z neotesanýho a tupýho šutru, co stvořil Muže bez tváře. Na druhou stranu, pořád lepší vývoj než u mého milovaného Johna Irvinga, co kdysi psával Modlitbu za Owena Meanyho a Svět podle Garpa, a doplácal se ke knižním utrpením typu Ulice záhadných tajemství.... celý text

Sestry 2019, Bernard Minier

Tohle bylo fakt divný. Nějak mě to pořád ne a ne vtáhnout. Linka z roku 1993 byla jaksi odosobnělá, stručná, obětí vraždy mi nějak vůbec nebylo líto, přišly mi divné a že svému osudu vlastně šly naproti... a nějak jsem nepochopila ty šaty k přijímání. Spousta motivů jako by tentokrát neměla logiku. Linka ze současnosti byla snad ještě divnější. Motivace vraha/vrahů nejasná, propojení dalších postav nevěrohodné, jejich jednání nedávalo smysl. A ten závěr... achjo. Vyumělkovaný, přehnaný... Teda, on Minier obecně rád některý věci přehání a dovádí do krajnosti. Ale většinou mu člověk na tu hru může přistoupit a užívá si to. Tady to nejde. Bída, bída. Vychází mi tady z toho dvě možnosti: buď je to tak nepoutavě a divně psáno, že jsem nedokázala vnímat souvislosti (odfláknutá forma zabila obsah), anebo jsou postavy tak pitomě prokreslené, že člověk nedokáže pochopit jejich motivace a jednání (obsah je odfláknutej). Tak či tak, za mě dobrá knížka takhle fakt nevypadá. Když to srovnám třeba s Kruhem, nebo třeba i s Údolím, ať zůstanu u těch novějších věcí, tak by jeden nevěřil, že to stále je jedna série jednoho autora. Dlouho jsem dumala, jestli dám hvězdy dvě nebo tři, ale když si vezmu, jak těžce mě to nebavilo... tak se nedá svítit. Snad příští setkání se Servazem bude lepší.... celý text

Šepot z lesa 2022, Kateřina Surmanová

První knížka nového roku, první knížka nové výzvy, první knížka autorky... a hned takováhle bomba. Naprosto dokonalá záležitost. Výborně napsáno, obsazeno dobrými a uvěřitelnými postavami (úplně v tom ty vesnické chlapy a baby vidím). Na postavách mi záleželo, obavy ve mně rostly tak, jak rostly v nich... a ke konci jsem jen dumala, kdo za tím může stát a trnula "proboha, jen ať to není" ten či onen, podle toho, co zrovna přelítlo dějem. Když děj takhle prožívám s postavama, je to výborná knížka. Děj je perfektně vygradovanej. Že to bude něco mimořádnýho, mi došlo už cca ve třetině knihy, když se ...něco... stalo, a já si říkala, hergot, kam to chce autorka hnát ještě dál? To by přece... počkat, jako... fakt? A pak to byla totální jízda s výborným a dechberoucím závěrem. Logická, propracovaná, promyšlená, všecko více či méně dávalo smysl. Navíc se to četlo hrozně dobře, čtení byl požitek. Obvykle u takhle strhujících knih letím a jen ten děj hltám, abych věděla, jak to skončí, ale tady mě to nutilo číst trošku pomaleji, abych si to vychutnala. Vtahovalo to, cítila jsem pachy, vůně, chutě, struktury pod rukama. Podobně mi fungoval cyklus z Ryhopského lesa od Roberta Holdstocka, a ten považuju za vrchol geniality. Jediné, co nemůžu říct, že to je originální. Snad všecky motivy jsem už někde viděla - tuhle Kingův Černý dům, onde Karikův Strach, tamhle jeho Trhlinu, za rohem Žítkovské bohyně. Ale ty motivy jsou perfektně nakombinované a výsledek je... fantastickej. Už teď se těším na další autorčiny věci, protože když tohle někdo vysolí jako prvotinu, dají se od něj čekat obrovský věci. Snad to nezklame.... celý text

Antarktida na prahu konce 2000, Martin Vopěnka

Náhodou jsem ji našla v souboru knih z pozůstalosti kolegy v práci... a pročtení pár stran mě okouzlilo natolik, že jsem usoudila, že ji chci. Přirozené, křehké a důvěrné čtení o věcech křehkých i zcela naturalistických a neněžných (otázky defekace v polárním prostředí). Je v ní skoro vše, co chci od vyprávění z cest - exotické místo, na které se asi sama nikdy nepodívám, obrovská spousta pozorování, zážitky vážné i humorné, úvahy nad světem i sebou samým. Líbilo se mi moc a jsem ráda, že jsem si knížku dala nadělit k Vánocům.... celý text

Svědectví 2020, Margaret Atwood

Sáhla jsem po ní hlavně kvůli čtenářské výzvě končícího roku, ale výzva výběr jen urychlila, jednou bych se k tomu stejně dostala, protože Příběh služebnice mě kdysi hodně zaujal. A bylo to parádní počtení - strhující jako ďas, zhltla jsem to během jednoho klidného odpoledne a ještě klidnějšího dopoledne v práci. Souhlasím s gladyou, že to v něčem je ještě lepší než Příběh služebnice. Perfektně to vykresluje fungování gileádské diktatury, líčí ji to mnohem komplexněji a uceleněji než Příběh služebnice. Potěšilo mě i to, že se tam najednou všecko nemotá jen kolem potomstva, plození a rození, uf. Samozřejmě nejzajímavější byl vhled do rezidence Ardua a příběhy jednotlivých tet. Příběh hlavních hrdinek děvčat, hlavně ten Daisyin/Jadein/Xxx, mi přišel trošku přepjatý a přetažený (proto ta jedna ubraná hvězda). Já holt na ty akčňárny, udatné skutky superhrdinů a dokonale spolupracujících sítí tajných agentů moc nejsem, no... Mnohem víc mi sedí tiché spřádání střípků a dlouhé vyčkávání tety Lydie a tichý vzdor a nekonečná statečnost mladé Beky. Spokojenost veliká.... celý text