Svědectví
Margaret Atwood
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/435165/bmid_svedectvi-7vh-435165.jpg
4
558
558
Příběh služebnice / Príbeh služobníčky série
< 2. díl
Když se za Fredovou na konci Příběh služebnice zabouchly dveře dodávky, neměli čtenáři ani ponětí, zda ji čeká svoboda, vězení, nebo smrt. Ale kdo si počkal, ten se po pětatřiceti letech napětí dočkal Svědectví. Margaret Atwoodová pokračuje v příběhu Gileádu více než patnáct poté, co June zmizela neznámo kde, a rozvíjí ho ve zdrcujících výpovědích tří ženských hrdinek, které mají s tímto režimem co do činění, byť každá v jiné roli. Ne náhodou získala věhlasná autorka za své čím dál aktuálnější dílo prestižní Bookerovu cenu.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2020 , ArgoOriginální název:
The Testaments , 2019
více info...
Přidat komentář
Po závěru z prvního dílu jsem byla na pokračovaní velmi zvědavá. Příběh je velice dobře zpracován, čtenář zjišťuje nové doplňující a vysvětlující informace k světu vytvořeném v prvním díle.
Na rozdíl od první části, tady je děj vyprávěný třemi postavami, co poskytuje ucelenější pohled na svět vytvořený autorkou. Každá z hlavních postav má úplné jiný pohled – jedna je významnou součásti systému od jeho počátku, další v něm vyrostla a poslední se dostala z běžného světa, který poznáme. Je to sice žánr sci-fi, ale psaný až moc reálně, snad se to nestane realitou.
První část byla snad i na víc než na 5*, ale druhá včetně předvídatelného a rychlého závěru mě oslovila o něco míň. Celkově 85%
První půlka byla asi ještě lepší než Příběh služebnice. Od odhalení Nikolčiny mise to jde ale dost dolů. Jak se zrychluje děj, tak se i zplošťuje vyprávění a druhé půlce bych dal spíš tři hvězdičky. Oproti prvnímu dílu je to taková obyčejnější kniha. Celkově ale prevažuje spokojenost nad povedeným příběhem a trefně vykreslenou totalitou.
Jak už bylo řečeno, jsem ráda, že jsem na druhý díl nemusela čekat víc jak třicet let. Tahle kniha naprosto perfektně odpoví na téměř všechny otázky, které máte po přečtení Příběhu služebnice. A i když moc nemusím texty ve formě deníků - a ještě od několika různých postav- tady to skvěle sedělo, neubralo to čtivosti ani napětí v knize.
Tento svět je opravdu zajímavý a moc dobře napsán. Velice zajímavá myšlenka psát s pohledu tří osob díky kterému se opět dozvíme více z fungování Gileádu. Jedná výtka je že ani jedna postava není muž. Bylo by zajímavé sledovat život v Gileádu s pohledu muže.
Super pokračování. Ve Svědectví pokračuje příběh postav z Příběhu služebnice a dozvídáme se i jejich konečné osudy. Objevují se zde i zajímavé nové postavy. Rozšiřují se zde informace o samotném vzniku Gileádu a celkový pohled na jeho fungování. A také jak na Gileád nahlížejí v ostatních zemích (především v Kanadě).
Jsem rád, že jsem měl možnost číst Příběh služebnice a Svědectví krátce po sobě. Nezávidím lidem, kteří museli na pokračování čekat 34 let
Výborný druhý díl, který byl možná ještě lepší, než díl první Příběh služebnice. Díky pohledu tří hlavních hrdinek je zde možno nahlédnout víc pod pokličku fungování státu Gileád. Doporučuji.
Příběh jsem poslouchala jako audioknihu a strašně mě bavil. Oproti Příběhu služebnice má o něco větší spád, což je dáno především třemi vypravěčkami. Zároveň má čtenář možnost nahlédnout do pozadí Gileádu.
Na tuhle knihu jsem narazila zcela náhodně v knihovně. Oproti Příběhu služebnice, o kterém si myslím, že je v knižní verzi docela slabý, Svědectví naprosto předčilo mé očekávání. Dozvěděli jsme se něco o počátku Gileadu, stejně jako o jeho dalším fungování, a více úhlů pohledu dalo příběhu hloubku. 5/5
Svědectví se čtou velmi dobře, dozvídáme se hodně detailů z fungování Gileádu a také ze života tety Lydie, jejíž příběh je jedním ze třech svědectví. Zároveň ale moc vlastně nechápu, proč tato kniha vznikla, protože Gileád si žije svým, velmi dobře napsaným, životem v seriálu Hulu Příběh služebnice, kde je jeho vznik a fungování rovněž vylíčeno velmi dobře, v mnohém o dost lépe než se to povedlo samotné M. Atwoodové. Autorka měla asi pocit, že si k tomu musí říci svoje, na což pochopitelně má plné právo. A co mi na knize vadí? Autorka sama tvrdí, že se inspirovala fungováním různých totalit a i např. současnými USA. Já mám ale z toho pocit, jakoby svět Gileádu v této knize existoval v jakémsi vzduchoprázdnu a neovlivňoval ho příliš život a existence dalších despotických států, jako je Rusko a Čína, ale i státy Jižní Ameriky a Afriky, se kterými by jistě dle svého založení Gileád čile koexistoval a jistě by ho nenechaly tak snadno padnout. Celé to na mě působí až moc neuvěřitelně. Škoda. Jsem zvědav jak bude zakončen, dle mého názoru velmi vydařený seriál. Uvidíme.
(SPOILER)
Audiokniha dává tomuhle příběhu další rozměr, právem byla oceněná. První polovina knihy se mi líbila snad ještě víc než první díl Příběh služebnice, ale pak když začalo být naprosto jasné, co spřádá teta Lydie a kdo je kdo, se vytratilo napětí i věrohodnost. A útěk s pádlováním na širém moři v podání polomrtvé holky s otravou krve a druhé, která je naprosto slabá zase z toho důvodu, že celý život seděla poslušně s rukama v klíně, nebyl vůbec uvěřitelný. Nemluvě o úplně závěrečném happy endu, kde se dozvídáme, že se Agnes v novém světě zařadila do společnosti, tedy vdala se a měla děti. Přitom Agnes je holka, která v Gileádu po traumatickém sexuálním obtěžování ve třinácti letech zrušila domluvené zásnuby a dala se na dráhu celibátní vychovatelky.
Je to skvěle rozehraný svět, při čtení mě trochu obcházel mráz, protože taková společnost by klidně mohla nastat. A stejně tak jako ve Svědectví by ji brzy někdo podkopal zevnitř, protože tak to s totalitními režimy je. Ale druhá polovina knihy, kde všechno jen spěje k ukvapenému konci, se povedla míň.
Tohle bylo super čtení, od kterého jsem se nemohla odtrhnout. Líbil se mi kontrast mezi Nikol a Ágnes. Co je pro Nikol naprosto běžné, je pro Ágnes nemyslitelné a naopak. Jak krásně se s těmi lidmi dá manipulovat... Konec mě úplně dostal. Když jsem četla, hlavou mi pořád šrotovalo, kdo nakonec bude ta spojka Mayday. No, tohle jsem fakt nečekala.
(SPOILER) Vzhledem k událostem Příběhu služebnice (hlavně v seriálu nad rámec knihy) mě trochu zklamalo, jak to měly všechny podezřele lehké. Ocenila bych víc zvratů a dobrodružství. Ale četba je to i tak příjemná.
Pokračování nezklamalo. Užila jsem si každou stránku, a když jsem nečetla, tak jsem přemýšlela, kdo kuje jaké pykle.
Je mi jedno, jestli je Svědectví lepší nebo horší počin než první díl. Obě knihy jsou svým způsobem jedinečné a obě jsem si (zvráceně) užila. O tom to je, to naše čtení, ne?
Trochu zbytočná kniha. Autorkin pôsobivý štýl je prítomný aj tu, kniha sa číta dobre, no všetko dôležité bolo povedané v prvej knihe. Naviac autorka občas príliš tlačí na pílu a svet, v ktorom sú všetky ženy trpiteľky a všetci muži uslintané, násilnícke hovädá, pôsobil chvíľami ako umelá potrava pre feministky.
Rovnako ako prvý diel - strhujúce, mrazivé čítanie.
Je to napísané nesmierne pútavo - listujete stránkami a ste proste v Gileáde, teokratickej diktatúre. A presne si viete predstaviť, ako by to v realite prebiehalo.
Knižka je písaná z 3 uhlov pohľadu. "Tety" zakladateľky, najvýznamnejšej ženskej autority v Gileáde. Dcéry "Fredovej", hlavnej predstaviteľky predchádzajúcej knižky. A z pohľadu "Nikolky" - dievčaťa uneseného z Gileádu, ktoré sa stalo akousi modlou, symbolom mocenského boja.
Napriek ťaživej atmosfére sa dejom vinú záblesky sebairónie, či úsmevných momentov.
Proste skvelá kniha.
Jediné, čo ma neohúrilo, bol záver. Otvorený koniec prvého dielu tomuto príbehu svedčal viac.
"Chodit do otcovy pracovny bylo zakázáno.
Jen jsem věděla, že tam dělá nějakou moc a moc důležitou práci - důležitá práce byla totiž vždycky pánskou záležitostí, ženám se nesvěřovala, protože na ni nestačí, máme menší mozek, kam se žádná veliká myšlenka nevejde, jak nám v hodinách náboženství vysvětlovala teta Vidala. To by bylo jako učit kočku háčkovat, dodávala teta Estée v hodinách ručních prací a my se smály, protože ta představa byla opravdu k smíchu!"
Bůh není to, co nám tvrdí, prohlásila. A dodala, že se dá věřit buďto v Gileád, nebo v Boha, ale ne v obojí. A že tak překonala svou vlastní krizi.
Já jí na to řekla, že si nejsem jistá, jestli si dokážu vybrat. V skrytu duše jsem se totiž obávala, že nedokážu věřit ani v jedno. Ale pořád jsem věřit chtěla: toužila jsem po tom. Ostatně - kolik víry pochází právě z touhy?
Kniha mě bavila a já si příběh užila, ale nemyslím si však, že bylo nutné, aby autorka napsal pokračování mistrovského díla, kterým je Příběh služebnice.
Část toho, co dělá tuto knihu tak šokující a silnou, je její dvojznačnost. Svědectví odpověděl na 35 let staré otázky, které z nějakého důvodu zůstaly nezodpovězeny. Postavy neměly ani zdaleka takovou hloubku, jakou měl první román, a tím, že vše pěkně spojilo dohromady a dalo knize šťastný konec, ubralo na její síle.
Tohle se mi hodně líbilo. Nebyla tam jediná stránka, která by mě nudila, hltala jsem větu za větou jako bonbóny. Rukopis z Rezidence Ardua byl z těch tří linek asi nejlepší. Ač jsem brzy odhalila, kdo je kdo a jakou hraje roli, příběh mě udržel až do konce. Možná autorce o nějaká tajemství ani příliš nešlo.
Jsem moc ráda, že pokračování vyšlo a já mohla knihu přečíst ihned poté, co jsem dočetla Příběh služebnice. Je tu spousta zodpovězeného, také se člověk dozvídá i nové detaily z gileádské společnosti. Mrazivá představa.
A ano, ještě to, že poslední odstavec (nápis) mi vehnal slzy do očí.
PS: Ačkoli ji podruhé číst také nebudu, neznamená to, že si těch 5/5 nezaslouží.
Svědectví mě oslovilo daleko více než samotný Příběh služebnice,
ať už to bylo rozložením příběhu (z pohledu tří žen) a nebo tím, že jsme se konečně dozvěděli něco více a dospěli také k nějakému závěru.
Přesto vše to není kniha, ke které bych se v budoucnu vrátila.
Není to četba, co bych chtěla číst 2x. Přesto mnohé z 1.dilu vysvětluje a ukazuje pád daného režimu díky statečnosti žen. Co dodat? Asi nic než že fanatismus jakýkoliv není dobrý a díky bohu nikdy netrvá věčně. Vždy se najdou odvážní a změní situaci.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie kanadská literatura feminismus Bookerova cena
Autorovy další knížky
| 2008 |  Příběh služebnice |
| 2018 |  Alias Grace |
| 2020 | Svědectví |
| 2001 | Slepý vrah |
| 2005 | Přežívá nejsmutnější |
(SPOILER) Že se příběhu Gileádu dostalo pokračování, je zásadní, protože už v prvním, desetiletí starém díle se skýtal velký potenciál, přičemž poselství díla je v posledních letech bohužel stále aktuálnější a aktuálnější.
Druhá kniha je jiná než kniha první. Nedokážu posoudit, jak moc lze tyto změny zařadit do kontextu vývoje stylu a způsobů autorky (a literatury) obecně, který za pětatřicet let patrně nastal. Každopádně Svědectví se čte snadněji než Příběh služebnice: střídání vypravěcích způsobů a perspektiv různých postav je mimořádně svěží, kniha má v zásadě konvenční průběh směřující k happy endu, což je v dramatickém kontrastu s neforemnou a bezbřehou beznadějí prvního dílu. Mnohem menší prostor je věnován poetickým líčením prožívání vypravěčky. Čtenáři se dostane možnost prožívat příběh Gileádu i z pozice lidí, kteří drží moc jej potenciálně zničit, lidí z prvních pater režimní hierarchie i lidí vně země, o čemž v prvním díle z logiky věci nemůže být řeč. Zjednodušeno, sumarizováno, Příběh služebnice představuje především svébytný estetický prožitek, zatímco Svědectví je mnohem konvenčnější a masovější četbou, jednodušší a přístupnější. A priori nevyzdvihuji jeden způsob jako lepší či horší, svou úlohu ve výsledku vykonají oba.
Autorka zdařile prohlubuje míru vědění o Gileádu a odhaluje řadu aspektů, které v prvním díle nemohly být nutně odpovídajícím způsobem rozpracované. Není vyčerpávající, nezodpovídá všechny otázky, ale řadu ano. Snad jen gileádská realita zkrátka napodruhé už působí důvěrněji, a její popisování už nemá tak šokující a opařující efekt. V politologické a sociologické rovině je tato fikce znovu velice přesvědčivá, byť poučenému čtenáři jisté rozpory neuniknou (např. si myslím, že pro tak dalekosáhlou proměnu společnosti bez užití opravdu masivního a brutálního sociálního inženýrství by bylo stále potřeba spíše několik desetiletí než něco přes dvě dekády, ale lze rozumět nezbytnosti podobných zjednodušení pro účely konstrukce příběhu). Pro lepší pochopeni mentality nedemokratických režimů je pak zásadní nazírání na příběh z vícero vrstev, ne pouze dvoubarevnou perspektivou. Toho Atwood ve Svědectví perfektně docílila prolínajícím se příběhem tety Lydie, díky němuž na tento charakter -- v prvním díle opravdu silně negativně vykreslený -- můžeme dramaticky změnit náhled.
Svědectví je velmi povedeným počinem a zaslouží si plné hodnocení, byť se k němu neuchyluji často. Moje plné hodnocení je třeba chápat i jako ocenění celého myslenkoveho konceptu včetně prvního svazku