knedlik přečtené 385

Vrány 2020, Petra Dvořáková

Velké drama na malém prostoru. Dospívající Bára je umělkyně tělem i duší, hlava se jí zmítá v tvůrčí inspiraci a v jejím kypícím nadbytku prostě nezbývá místo na srovnané boty, vyleštěnou vidličku a pastelky srovnané v řádku. Kontrastním protikladem je Bářina matka, pro kterou je uklizený, vycíděný a nablýskaný domov vrcholem existence a snad i odrazem zdánlivě dokonalého, neposkvrněného života. Jen kdyby to ta Bára pořád tak nekazila... Vrány se zabývají konfliktem mezi matkou a dcerou, více ale konfliktem mezi zcela rozdílnými povahami, které se navzájem nechápou. Ale zatímco jedna na jejich nepochopení má vzhledem k nízkému věku jaksi nárok, ta druhá zaslepeně setrvává na svých plytkých nárocích a vymáhá je všemi způsoby. Celý zážitek umocňují dvojí výpovědi zúčastněných a jejich výklady skutečností stávajících i minulých. Vrány jsou kniha o sobectví a ubližování, kniha o ranách tělesných i duševních. Vyvolávají úzkost, lítost a bolí. A nepochybuji, že s podobnými osobnostními kontrasty se v denním životě setkávají všichni, mnozí snad i ve svých rodinách. Lze jen doufat, že Vrány některým lidem alespoň trochu otevřou oči a nastolí cestu porozumění. A nakonec ještě věcně - anotace knihy je lehce zavádějící a slibuje něco, co čtenář nedostane. Na druhou stranu o zklamání nemůže být řeč. Naopak, konkrétně mě se kniha v osobní rovině velmi hluboce dotkla. Mezikapitoly s vránami mají snahu o jakousi přidanou uměleckou hodnotu, kterou tím dílo, bohužel, nenabylo. Ale i přesto jsem ráda, že vzniklo, neboť jeho hodnota se pohybuje jinde.... celý text

Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět 2016, Jan Urban

Okolnosti konfliktů na Balkáně mi zůstávaly po strašně dlouhou dobu skryté a vlastně jsem se o ně nikdy nezajímala. A přitom takové aktuální téma, tak nedávná historie děsu a hrůz... Jan Urban vydal knižně své zážitky z první linie z dob obléhání Sarajeva ve formě reportáží a zpovědí tamních, od světa, elektřiny a zdrojů odříznutých občanů. A dá se čekat, že to nejsou dojmy a zážitky snadno stravitelné. Z každého slova knihy čpí rozčarování a smutek nad faktem, jak snadné je přestat být člověkem a jak nepoučitelní vlastně všichni jsme. Zároveň je všude patrná nekonečná bezmoc - ve světě, kde za provázky chaoticky tahá někdo jiný a následky si nesou nevinní. Kniha si neklade za cíl historicky a objektivně popsat konflikt na Balkáně, ale zprostředkovat čtenáři právě tu první linii. A vlastně i nesmyslnost podobných válečných konfliktů. Čtení to není lehké a je potřeba, (pokud jste obdobný ignorant jako já), se trochu doinformovat o historickém a politickém kontextu popisovaných událostí. Ale jinak vřele doporučuji. Všem sráčům navzdory. "Středoevropští nacionalisté, fašisté i populisté jsou osoby povýtce připrcatělé, s těžkými zadky a krátkýma nohama. jejich středoameričtí a tichomořští bratranci jsou naopak lehcí a hubení, protože ve své většině nejprve prošli kariérou v armádě. Jen oči mají všichni stejné - nepoučitelné a neschopné laskavosti. Přemýšlejí ve stejných, jen pokaždé jinak natřených, klecích paranoie. Kdesi po cestě se jim stalo, že šlápli do kobylince, ale namísto, aby se umyli, nebo šli jinudy, prohlásili ten kobylinec za jedinou svatou pravdu. Nabrali si ho plné kapsy i ústa, přestali se učit a žít, protože oni už přece pochopili podstatu světa, a ničeho jiného netřeba."... celý text

Babičky 2019, Petr Šabach

Babičky jsou hořce vtipným vyprávěním o těžké době a vyrovnávání se s ní. Příběhem obyčejných lidí s obyčejnými starostmi a obyčejnými tužbami, kterým nás provází dospívající Matěj. Jeho osobnost je utvářena naprostými politickými protipóly v podobě komunisticky smýšlející babičky Marie a kapitalisticky orientované babičky Ireny. Místy je kniha opravdu vtipná (za mě vedou dopisy babičkám z Londýna), místy čtenáře zachvátí spíše smutek. Nicméně Šabach je skvělým vypravěčem a i nehezké věci popisuje s citem a pochopením, smířlivě. Jistě stojí za přečtení.... celý text

Růženka je z příbuzenstva 1973, Gerald Durrell

*Komentář obsahuje spoilery.* Milé a zábavné čtení o úředníkovi Hadriánovi, kterému jeho umírající strýc svěří do opatrování svoji přítelkyni Růženku, ze které se vyklube obří slonice se sklony k alkoholismu. Při putování do nejbližšího cirkusu jsou samý malér, díky kterým nakonec skončí i před soudem. Díky zdatnému obhájci Magnusovi a slonímu expertu panu Filigreem, vlastnícím v jednom ze svých minulých životů sto a jednoho slona ale všechno dobře dopadne. Laskavá kniha o zvířatech i lidech, cestách prašných i životních. Je psaná jemným inteligentním humorem a jako lehčí čtení na dovolenou vás určitě nezklame. "Zjistil jsem, že je daleko pohodlnější cestovat v dobytčáku se slonem než ve voze první třídy se spoustou nudných volů."... celý text

Kniha smíchu a zapomnění 2017, Milan Kundera

Opuštěná společnost 2017, Erik Tabery

Díky. Díky za tuhle knihu, kterou považuji za velmi důležitou. Tabery odvedl obrovský kus práce ve snaze nabídnout vysvětlení věcí minulých i současných a zasadit je do kontextu, navíc s notnou dávkou objektivity. To se mu, myslím, povedlo naprosto bravurně. Dále upozorňuje na mnoho velmi nebezpečných fenoménů a jevů, které snad ani není v mých silách všechny okomentovat. Předesílám, že s většinou věcí, které Tabery nastínil, se vnitřně naprosto ztotožňuji. Znepokojení nad "naším" odklonem k Rusku, odvracení se od EU, manipulace ze strany nejvyšších představitelů a jimi ovládaných médií, znepokojení nad postupným utloukáním pilířů demokracie u nás, tak pozvolným, nenápadným... Podložení těchto niterných obav fakty, zkušenostmi a událostmi v okolních státech mi na optimismu příliš nepřidalo. Navíc je v knize i velmi hezky vystižena povaha nás Čechů jako národa a já se obávám, že dost trefně. Až člověka přemůže dojem, že si za to všechno, k čemu potenciálně může dojít, opravdu budeme moct úplně sami. A navíc si to ani nepřiznáme. Je třeba budovat politickou uvědomělost a je třeba se o svoji svobodu starat, usilovat o ni, vážit si jí. Nebrat ji jako samozřejmost, protože samozřejmou není. A to je potřeba vzít v potaz. Opuštěná společnost na tuto skutečnost opakovaně upozorňuje. A i proto by si ji mělo přečíst co nejvíce lidí. Ráda na konec svých komentářů přidávám citáty, které mě nejvíc oslovily nebo o kterých se domnívám, že nesou něčím obohacující poselství. V tomto případě bych musela odcitovat skoro celou knihu. Tleskám.... celý text

Plavovláska 1995, Mika Waltari

Známý autor v nevídané podobě - tak na mě zapůsobila na první dojem, když na mě shlížela z regálu v cizí knihovně. Dostatečně lákavé, abych si ji vypůjčila. No, ne vždy má člověk šťastnou ruku a správnou intuici. Nelze říct, že by mě snad vyloženě zklamala, ale očekávání zcela nenaplnila. Plavovláska je román o postupném pádu jednoduché, avšak velmi krásné mladé dívky, která vyrůstala v rodině s nevlastním otcem, který ji nikdy nepřijal za svou a celý život ji odvrhoval. Na cestě k němu a ostatním mužům se tak naučila postupně využívat jedinou opravdovou zbraň, kterou vlastnila - svoji opojnou krásu. Následně sehrál svoji roli sled nemilých okolností a Maire se dostala až na samé dno. Oproti Plavovlásce ve mně Už nikdy nebude zítra zanechalo daleko hlubší dojem. Příběh milostného trojúhelníku a ošklivé dopravní nehody, při které je zabit malý chlapec. Příběh o břemenu viny, působícím postupný rozklad duše a nahlodávajícím mysl. Ty nesmazatelné kapky krve na rukou. Vysvobození pak autor spatřuje v doznání zločinu a v pokání. Oba miniromány jsou psány "náladově", zavedou vás na místa, kde jste nikdy nebyli, rozezní se ve vás pocity bídy, chudoby, zoufalství a bezvýchodnosti meziválečného Finska. Oba mají snahu rozebírat lidské nitro, každý lehce jiným způsobem. Ve Waltariho případě se však tato tematika u mě jaksi minula účinkem, na rozdíl od jiných literárních velikánů. "Řekl jsem: tělesné štěstí. To je také bezpochyby nejčistší a nejtrvalejší lidské štěstí. Blízkost milované ženy mě nečiní šťastným, neboť vášeň je stejně velkým utrpením jako štěstím. A o duši se nestarám. Není děsivější představy než myšlenka na věčný život, když ji jednou zkusíte domyslet do konce."... celý text

Kniha o životě a smrti 1991, Axel Munthe

Faktomluva 2018, Hans Rosling

I já řadím Faktomluvu mezi knihy, které by si měl přečíst každý. A povinně pak lidé vzdělávající další lidi jako impuls k tomu předávat aktuální a pravdivé informace. Neboť nejzarážejícím faktem pro mě bylo zjištění, že můj názor na svět, světovou chudobu a zdraví je opravdu do velké míry jednoduše převzat z hodin ze školních lavic, kde mi ho přednášeli lidé tak, jak jim byla problematika přednášena před těmi třiceti, čtyřiceti lety. Takhle jsem se dlouho nezastyděla. Nejen za to, že jsem neměla čas a prostor doplnit si aktuální údaje, ale hlavně za to, že jsem nepocítila ani tu potřebu. Faktomluva je velmi zajímavá kniha zabývající se důvody a motivy, jak a proč dochází ke zkreslenému vnímání faktů, proč máme tendence informace dramatizovat a do jaké míry se na tom podílejí vrozené instinkty. Snaží se, abychom si těchto podvědomých zkreslení byli vědomi a když k nim dojde, aby se někde v koutku naší mysli zvedl ukazováček. Nejde se jim samozřejmě vyhnout zcela, ale je dobré o nich vědět. Sám Rosling demonstruje na několika situacích, kdy a jak jim podlehl a o kolik efektivnější by bylo zastavit se, zhluboka se nadechnout a zaměřit se na fakta. Faktomluva je pro mne knihou plnou nových zjištění, některých více, některých méně překvapivých. Čeho si na ní ale vážím nejvíc je, že mi poskytla jakýsi ucelený pohled na vývoj společnosti v posledních letech. A že s odstupem poukazuje na ty mílové kroky, o které se posunula - a to nijak imaginárním či nepředstavitelným způsobem, ale poměrně jednoduše je demonstruje na životě dvou tří generací. Kniha plná poselství. Kniha (kupodivu) plná optimismu. Kniha výrazně rozšiřující obzory.... celý text

Stolek s citróny 2015, Julian Barnes

Kniha o životě hořkém a kyselém. O životě takovém, jaký (minimálně místy zcela jistě) je, ale mnozí si to odmítají přiznat. Barnesova povídková kniha se tentokrát zaměřuje na stáří a vyrovnání se s ním a vlastně i na vyrovnání se se životem, láskou, osaměním. Nebere si příliš servítky, ale za to ho máme přece rádi. A na druhé straně ve vás opravdu rozechvěje jakousi neutěšenou vnitřní strunu, tak neklidnou a plnou obav, pochyb... "Když pukne srdce, napadlo ho, roztrhne se jako dřevo, po celé délce fošny. Když byl na pile teprve pár dní, viděl, jak Gustaf Olsson vzal pořádný kus kulatiny, vrazil do ní klín a pak tím klínem trochu pootočil. Dřevo se rozlomilo po vláknu, od jednoho konce na druhý. Nic víc jste o jádru dřeva ani o lidském srdci nepotřebovali vědět, jen kde se nacházejí vlákna. Pak je zakroucením, gestem, slovem dokážete zničit." (Příběh Matse Israelssona)... celý text

Devadesát dnů za železnou oponou 2018, Gabriel García Márquez

Zajímavá sonda do jaksi "jiného světa" známých míst. Do světa, o kterém se zdaleka nemluví tak, jak by se mělo. Márquezovi jsem vděčná nejen za jeho postřehy místní i lidské, za kritický a barvitý pohled na jednotlivé státy, vycházející mnohdy z detailů. Ale i za jeho střízlivé vystihnutí mentalit Evropanů, byť mu mnohdy nebylo poskytnuto většího prostoru pro širší kontext. A taky za odbourání části mých předsudků (a potvrzení těch dalších). Poznámka pod čarou: Ve vztahu k Česku mě pak obzvlášť zaujal jeden Márquezův komentář: "Nepotkal jsem žádného Čecha, který by nebyl víceméně spokojený se svým údělem. Studenti si sotva postěžují na zbytečné omezování zahraniční literatury a tisku a na obtíže spojené se zahraničními cestami." Docela by mě zajímalo, kde se to v nás bere a z čeho tento postoj vyplývá - dnes i tehdy....... celý text

Válka s Mloky 2003, Karel Čapek

"Koukejte se, Bellamy," řekl jsem mu, "vy jste slušný člověk a jak se říká, gentleman. Není vám někdy proti srsti, že sloužíte něčemu, co je v podstatě nejmizernější otrokářství?" Bellamy krčil rameny. "Mloci jsou Mloci," bručel vyhýbavě. "Před dvěma sty lety se říkalo, že negři jsou negři." "A nebyla to pravda?" řekl Bellamy. "Šach!" Tu partii jsem prohrál. Připadalo mi najednou, že každý tah na šachovnici je starý a byl už kdysi nějakým hrán. Snad i naše dějiny už byly kdysi hrány, a my taháme své figurky stejnými tahy ke stejným porážkám jako kdysi. Možná, že právě takový slušný a tichý Bellamy lovil kdysi negry na Slonovém pobřeží a vozil je na Haiti nebo do Louisiany, nechávaje je chcípat v podpalubí. Nemyslel tím tehdy nic zlého, ten Bellamy. Bellamy nemyslí nikdy nic zlého. Proto je nenapravitelný. " Kniha, při jejímž čtení je vám úzko, protože už od začátku tak nějak víte, kam směřuje a jak chtě nechtě musí dopadnout. Začíná nevinně - jakousi vzájemnou výpomocí, zdánlivě jednostranně výhodnou a postupným vykořisťováním jednoho druhu, živočicha, národa nenároda. A když se tento národ nenárod díky vymizení přirozeného nepřítele a za hojné pomoci lidí rozmnoží natolik, že potřebuje rozšířit své teritorium, karta se obrací a esa z rukávu najednou tahá někdo jiný. Lidé se ale, snad paradoxně, nebrání, a aktivně přispívají ke své záhubě. Což vlastně ale není nijak překvapivý poznatek... Historických paralel je v knize spousta, nemohu ale souhlasit se všeobecně šířeným názorem, že je celá o šíření nacismu v Evropě. Z mého pohledu zdaleka a vlastně vůbec ne, snad až na zmínky o ušlechtilých baltských Nadmlocích a Wolfův projev, které následně zavanuly. Naráží na vykořisťování levné pracovní síly, na vzhledové/ rasové odlišnosti, na světové uspořádání postavené na politice a hospodářství, státy financující svůj vlastní konec,.. a takhle bych mohla pokračovat. Závěr knihy je rozpačitý, nicméně opět je zde patrna Čapkova neutuchající naděje v ponaučení, zdravý rozum, lidství. Poselství knihy hodnotím bez většího rozmýšlení pěti hvězdami. Forma knihy mi oproti tomu ale vůbec nevyhovovala. První část mi přišla relativně zdlouhavá, povídání kapitánovo vyloženě otravné. Nicméně jako dokreslení jeho pohnutek jsem ji skousla. Mnohé poznámky pod čarou měly své místo a doplňovaly a dokreslovaly hlavní děj (při zmínkách o mločích pokusech a věděckých zkoumáních se mi úzkostí svírala hruď), nicméně za texty v čínštině a podobný balast bych Čapkovi utrhla hlavu (přišlo mi to dobré poprvé na začátku jako vtip). Vydání z Levných knih je pak vůbec peklo, protože místy listujete pět stránek dopředu poznámkami, následně pět zpátky k pokračování hlavní linky.... celý text

Poznáváme - Thajsko 2013, China Williams

Doposud nejpitomější průvodce, který se mi dostal do rukou. Na vině je patrně už samotný záměr - totiž výtah ze zevrubného skvělého průvodce do čehosi rádoby uchopitelnějšího a stručnějšího. Povedla se pouze ta stručnost. Ta kniha obsahuje jednu jedinou rozumnou a přehlednou mapu, totiž mapu celého Thajska hned na začátku. Dále nacházíme v jednotlivých kapitolách jen jakési výřezy z map, bohužel nikdo neví, ze které části, co mají znázorňovat, co je kolem. Uspořádání knihy je zdánlivě přehledné, ale nenechte se mýlit, pokud potřebujete něco najít, tak to jde různě, jen ne rychle. Obsah samotný je pak částečně samozřejmě kvalitní, částečně zahlcený zbytečnými informacemi vedle absentujících zajímavějších. Kapitola "Co je nového" oproti předchozímu vydání pak snad vůbec neměla spatřit tištěnou podobu, respektive já jsem neodhalila její smysl. Pozitivně hodnotím tu užitečnou půlku obsahu se zajímavými tipy na turistická místa. Ubytování je lehce obsolentní a co se restaurací týče, tak narazíte na spoustu super míst i bez doporučení.... celý text

Na prahu ráje 2000, Francis Scott Fitzgerald

Fitzgeraldova parciálně autobiografická prvotina točící se kolem dospívání a studenstských let jistého Amoryho Blaina, jeho blízkých, jeho prvních, dalších a osudových lásek, ale především kolem jeho ega. A ještě jednou kolem jeho ega. Vyprávění o těch dlouhých letních provoněných nocích, kdy se studenti ze zbohatlických rodin poflakovali Princetonskou univerzitou, bez obav z budoucnosti, bez konkrétních vyhlídek do života, s postupnou ztrátou iluzí, nechutí o cokoli usilovat a tíhnutím k socialismu jako jediné možnosti dostat se bez vlastního přičinění vzhůru ve společenském žebříčku. Zajímavý vhled do života určité skupiny lidí jedné éry, svým způsobem ale i zbytečný a jaksi bezobsažný. Přesto ale psaný tím kouzelným Fitzgeraldovým stylem, ač ne zcela dotaženým. "Časná luna zalila oblouky staveb bledou modří a pavučinové předivo měsíčních paprsků protkával nějaký nápěv, nápěv nesoucí se nocí s náznakem nesmírného smutku, nekonečně pomíjivý, nekonečně tesklivý."... celý text

Viditelná temnota: Paměti šílenství 2015, William Styron

Krátký, ale přesto obsáhlý text a subjektivním prožívání depresivního stavu, upadání do něj, potácení se v té nekonečné tísnivé temnotě a postupném vyplouvání z beznaděje kamsi směrem k povrchu. Výpověď, která mnohým pomůže snad naznačit, pochopit, o jak vážný stav se jedná a že deprese v pravém slova smyslu je opravdu peklem. Takových publikací je třeba a je třeba je číst.... celý text

Co by můj syn měl vědět o světě 2017, Fredrik Backman

Slibné a nosné téma utopené v sentimentu a neustále se omílajícím citovém vyznání k synovi - což je, samozřejmě, pěkné, ale po chvíli docela otravné. Několik málo opravdu vtipných pasáží a pěkně vypointovaných příběhů, zbytek jakási vycpávka knihy. Navíc psáno stylem, na který já nejsem stavěná. Abych ale jen nekritizovala, tak dodávám, že se Backman téma snažil podat opravdu něžně a citlivě a v tomhle smyslu slaví vcelku úspěch.... celý text

Sentimentální román 2018, Bianca Bellová

Kniha plná bolesti, ulit, komplexů, falešných nadějí i beznaděje. Kniha plná temnoty. Kniha tnoucí do živého. Kniha o tom, jaký dopad má nefunkční rodina na jednotlivce, jejich vztahy, vnímání sama sebe i druhých. Kniha o bezbřehém zoufalství. Spíš mentální než sentimentální román. Bianca Bellová odvedla skvělou práci, co se rozpracování jednotlivých charakterů, jejich pocitů a jejich pohnutek týče. Tak dobrou, až mi z toho místy bylo zle. V celkovém dojmu se nemůžu zbavit dojmu podobnosti s Janem Balabánem, minimálně její slova na mě dopadala s podobným efektem. Dost možná je to ale pouze tím pochmurným laděním.... celý text

Atlasova vzpoura 2014, Ayn Rand (p)

Když jsem sahala po Atlasově vzpouře, netušila jsem, jak kontroverzní knihu beru do ruky. Zároveň jsem ani nedoufala, že bude tak úžasně čtivá. Ne, vůbec nepřeháním – nemohla jsem se od ní odtrhnout a ikdyž jsem zrovna nečetla, neustále jsem na ni musela myslet, na továrnu Hanka Reardena, vysoké pece, zářivé mosty z Raerdenova kovu, na koleje Taggart Transcontinentalu a Dagny, jak hrdě pozoruje vlaky uhánějící do tmy. Cílevědomost, intelekt, vize, schopnosti – zastesklo se mi vždy přesně po tom, po čem se stýskalo následně i hlavním hrdinům. Už za to, že ve mně dokázala autorka probudit takovou vášeň při popisu zpracování oceli a plánování železničních tratí, si zaslouží respekt a uznání. A za napsání tak rozsáhlého, kontroverzního, hluboce rozpracovaného filosofického díla, bez ohledu na zlé jazyky, taky. Já netvrdím, že s ní ve všem souhlasím. A taky netvrdím, že nepřehání a že ta knížka nemá chyby. Na druhou stranu, takto propracovaná argumentace, nové pohledy na běžné skutečnosti, hodnotové žebříčky, i komplikované vztahy a pohnutky některých (vedlejších) charakterů… mohla jsem se u té knihy permanentně nad něčím zamýšlet, zvažovat, jak moc velkou roli co hraje pro mě, o kolik větší pak pro daný charakter v kontextu jeho osobnosti, … - mě to prostě bavilo. Od začátku až do konce. Úžasnost a bezchybnost kapitalistické společnosti je tu samozřejmě vyhnaná ad absurdum v kontrastu s přehnaně a nechutně manipulující a zmanipulovanou nepracující chátrou vydávající v zájmu všeobecného blaha další a další opatření stěžující výrobcům bohatství život. Volně parafrázováno z jejího životopisu - Rand odmítala altruismus, podporu a služby chudým z přesvědčení, že podobné ideály jsou základem komunismu, nacismu a původcem světových válek. Eliminovala všechny ctnosti, které by teoreticky mohly ospravedlnit totalitarismus. A myslím, že z tohoto úhlu je potřeba na knihu nahlédnout. Dlouho jsem váhala, jak Atlasovu vzpouru ohodnotím. Objektivně vzato je dosti (a zbytečně) dlouhá, mnoho se v ní opakuje, vedlejší vztahová linka je opravdu strašně lichá a svým způsobem taky zbytečná. Vezmu-li v potaz hlavní dějovou linii, paradoxně mi vůbec nevadila myšlenka a existence Atlantidy kdesi v horách. Myslím, že nějakého podobného prostředku bylo třeba, aby autorka dosáhla svého cíle a poukázala tak na jevy a skutečnosti, o které jí šlo. Tímto způsobem vlastně vnímám celou knihu. A nemyslím si, že by sama Rand nevěděla, že podobná společnost by za takovýchto striktních podmínek nepřežila. Ale je lepší způsob, jak poukázat na zlo, které se skrývá v mocných rukou nemohoucích líných příživníků na tvrdě pracující inteligenci? Co se stylu psaní Ayn Rand týče: autorka prý ve svém osobním životě nebyla schopná vést plytké plané konverzace o obyčejných záležitostech, byla schopná rozebírat jen intelektuálně náročnější filosofická témata. To se velmi dobře odráží i v samotné knize – dialogy jsou přesně tohoto rázu, mnohdy se zvrhnou v několikastránkové monology (vlastně se ani nedivím, že při jejich psaní potřebovala pojídat amfetaminy). A ještě bych se ráda vyjádřila k postavám knihy – rozdělení na černé a bílé, božské a nechutně odpudivé, mi nevadilo ani za mák. A ani vlastně nemám za to, že by to bylo takto. On i každý ten über-bůh (díky - Pečivo- za ten trefný pojem) měl nějaké své nešvary a prohřešky, to, že a jak si je nakonec ospravedlnil, je věc druhá. V kontextu knihy mi ale vykreslení charakterů přišlo povětšinou přiměřené. Bylo fajn potkat se s lidmi, kteří nekňourají a prostě makají. „Neexistují zlé myšlenky kromě jediné: odmítání myslet.“... celý text

Podivný případ se psem 2014, Mark Haddon

Mark Haddon se v knize Podivný případ se psem snažil přiblížit běžnému čtenáři mysl autisty, to, jak funguje a nefunguje. Poukázat na to, jak i zdánlivě běžné věci denního života jako je jízda dopravním prostředkem nebo interakce s prodavačem, mohou být nepřekonatelnou překážkou, jež vás uvrhne do panického záchvatu. A že rádiový šum a čísla mohou být balzámem na duši, protože vytváří jakési plné, bezpečné prostředí beze lží a složitých sociálních interakcí. Kniha ale není jen o patnáctiletém Christopherovi, nýbrž i o jeho rodičích, čtěte: o těch nekonečně trpělivých duších a jejich životech, které jsou obětovány starání se o blízkou osobu, vlastní dítě, které nemůžete ani obejmout. Hlavním dějem a zároveň základním poselstvím knihy je pak téma důvěry, kterou lze velmi těžko vybudovat, ale velmi velmi snadno pozbýt. Podivný případ se psem je psán jednoduchým jazykem (kniha je výtvorem Christopherovým, takže rozvitá souvětí a barvité popisky a metafory nelze očekávat, zároveň to knížce dává šmrnc.) Četla jsem ji v originále, nicméně předpokládám, že v češtině tomu bude obdobně. Zainteresovaným v oblasti "jiných" duševních světů mohu jen doporučit (a samozřejmě nejen jim).... celý text

Erik 1996, Terry Pratchett

Překvapují mě ta vysoká hodnocení, protože pro mě je Erik zatím největším zklamáním Zeměplochy. Příběh je za a) velmi stručný, (na což teď s knihami o Hlídce vůbec nejsem zvyklá, ale beru v potaz dobu vzniku knihy a ostatně, to by byl ten nejmenší problém,) za b) je příběh dost neucelený, skokovitý a za c) na mě působí dojmem jakési nepromyšlené rychlovky sepsané na koleni. U Terryho jsem zvyklá na jakousi rovnováhu - při absentujícím příběhu suplují vtipné hlášky a při měnším množství vtipných hlášek je o to propracovanější příběh. Tady jsem nenašla ani jedno, ani druhé, snad až na pár světlých momentů, které ale vyplynuly spíš z charakteristik jednotlivých postav. A takhle odbýt samotné peklo? Ne, to by nešlo... "Poly chce suchárrek."... celý text