Atlasova vzpoura

31. července

Jedná se o román velmi obsáhlý, čtivostí pro mne ve svém průběhu průběžně kolísající. Hlavní filozoficky/politicky laděná myšlenka, na které A. Rand svůj děj staví, má určitě racionální jádro - jakýsi radikální pravicový liberalismus. Osobně s ní ale v mnohém nesouhlasím. Nemyslím si třeba, že fungování společnosti, které by ona stavila na pedestal, by bylo zdaleka ideální, resp. udržitelné. Například naprosto pominula fakt, že redistribuce není jen o volbě morální, ale i celospolečensky pragmatické - z hlediska stabilizace. Společnost, kde přerozdělování absentuje, nikdy nebude politicky stabilní (alespoň jsem o tom pevně přesvědčen). Ve shrnutí si ale myslím, že se jedná o román, který by si člověk v rámci svého všeobecného přehledu měl přečíst.

7 28. května

Vyjádřit se k Atlasově vzpouře a přitom se nevyjádřit k jeho filozofii, bude nesmírně těžké. Jenže komentář by měl mít formu komentáře, nikoliv samostatného pojednání. Jaká tedy je kniha?

Budeme-li se na to dívat jako na běžný román se všemi náležitostmi, jakými jsou příběh, postavy a úroveň psaní, musela bych celou záležitost ohodnotit třemi hvězdičkami. Ano, postavy jsou poněkud černobílé. Všichni kladní hrdinové jsou bez výjimky krásní, všichni záporní hrdinové jsou bez výjimky oškliví. Pestrost charakterů je také poněkud chudá. Styl psaní pak není vyloženě chabý, nedá se však ignorovat, že se v něm některé fráze objevují až příliš často, a za umělecký či košatý ho považovat nelze. Příběh je však zajímavý, distopický se špetkou utopie, dobrodružný, napínavý a jasně spěje ke svému konci.

Jenže Atlasova vzpoura není román. Je to filozofické pojednání a tak ho člověk musí brát. Románová složka by s přehledem pokryla maximálně 400 stran a šlo by se dál. Většina obsáhlého objemu je však věnována filozofii a to filozofii propracované, úderné, dechberoucí. Ayn Randová složila do slov neurčitý obraz, který si každý, kdo vyznává sílu jedince, svobodu, samostatnost, uchovává v srdci a často marně hledá slova, aby ji popsal. Pokud bych o nějaké knize měla říct, že mi změnila život, byla by to Atlasova vzpoura. Neotočila mě o 180 stupňů, ani nezměnila mé chápání světa. Zaostřila ho, ucelila a dodala mu na propracovanosti. Smála jsem se, brečela, vzteky přecházela po pokoji. Nikoliv proto co se dělo hrdinům, ale kvůli principu, na základě kterého se to dělo. Principu, který dnes a denně vidím kolem sebe. Prožívala jsem silné emoce nikoliv kvůli knize, ale kvůli sobě samé. A také jsem se bála.

Bála jsem se světa, do něhož pravděpodobně spějeme. Do světa banditů, umělého soucitu a nezasloužených odměn. A bála jsem kladných hrdinů Ayn Randové, protože byli silní, schopní, odhodlaní. Byli vším, čím chci být já. Nebála jsem se jich však proto, že by byli příliš dokonalí, příliš neskuteční, jak je jim zde několikrát vyčteno. Bála jsem se jich, protože mě postavili čelem k pravdě – že nejsem ani na půli cesty k nim, že jsem jeden z důvodů, proč bandité vítězí.

Většina z nás má doma knihu, ke které vzhlíží jako k jakémusi průvodci životem. Někde je to Bible či Korán, jinde Aristoteles či Marx. Já mám Atlasovu vzpouru. Je to totiž kniha, která pomáhá definovat vaši motivaci a cíl. A pokud máte obojí, dojdete kamkoliv a k čemukoliv.

4 22. dubna

Když se okolo sebe tak dívám, tak vlastně podle knihy už úpadek pomalu začal. Regulace, buzerace, danění, příkazy... to vše nám náš stát a EU dává a zvyšuje úsilí to vše ještě navyšovat. Nevim jak u koho, ale všude kolem mě, lidé, kteří v práci nejvíc makaji, jsou nejvíc dřeni z kůže. A ti co to flákají a maji vše na háku, jsou odměňováni stejně a vedení po nich ani radši nic nechce (ani to zlepšení).

A když jsem nedávno četl, že francouzský adept na prezidenta chce danit výplatu nad určitou částku 90%, tak jsem si okamžitě vzpomněl na tuto knihu. Co se asi stane? Proč by se lidé měli snažit, když jim to pak stát vezme a dá to flákačům, kteří volí takováto individua?

Za mě povinná četba. Jen škoda té ceny, to moc nechápu...

2 18. dubna

Knize dávám nejvyšší hodnocení pro hodnoty, které reprezentuje. Měla by být povinnou četbou a zasloužila by si důstojné (opravdu myslím důstojné) filmové zpracování. Tragikomické je, že kniha předpověděla vývoj východního bloku, stejně jako EU.

Na knize mi vadilo několik věcí. 1) Přebujelost. Autorka se megalomansky utápí v třicetistranových monolozích. Kniha by šla zkrátit na 250 stránek, což by navíc prospělo k rozšíření filosofie, jíž představuje. 2) Dětinský jazyk nestačící držet krok s eposem rádobyvysoké literatury. Neustálé omílání týchž výrazů ("he/she shrugged and laughed"), k tomu všechny postavy používají dokola tytéž věty a obraty (tedy ani jejich charaktery nejsou pořádně odlišené) 3) Absolutní plochost postav 4) Naivita děje.

Pozn.: To právě skutečně pravicově smýšlející politik provádí sociální opatření. Spokojený zdravý člověk bude víc pracovat a odvádět víc daní. To věděl už Baťa.

2 05. dubna

Přiznávám se bez mučení, že hodnotím knihu po přečtení cca poloviny a troufám si tvrdit, že je do konce stále stejná. Hlavní myšlenka knihy padne v podstatě na prvních stránkách a pak ji stále dokola ze všech možných úhlů autorka opakuje v dlouhých monolozích hlavních hrdinů následujících 1100 stránek. Každý má právo na úspěch a na monopol, když na něm roky makal. Díky tomu, že se staráme jen o vlastní blaho, pomáháme i ostatním. Jakákoliv regulace, socialismus, přerozdělování bohatství, starání se o slabší je zlo. Vlastní zisk je nade vše.

Tahle knížka je bible všech kapitalistů a já jako podnikatel jsem v plno věcech musel dávat knize za pravdu. Ale pokud máte alespoň základní kritické myšlení, musíte si uvědomit, že ta nejtvrdší forma kapitalismu, jak ji blahořečí autorka, je překonaná (kniha je z roku 1957), že to není ideální stav. Stejně tak vám dojde, že ne každý, kdo chce veřejné blaho, je stejný jako záporáci v knize - neskutečně odporní a slizcí hajzlové a paraziti, za to kapitalisti jsou zde líčeni jako vzor ctnosti, pracovitosti, celý život budují velké firmy, "dávají" lidem práci a nikdy by se nesnížili k nějakým dotacím, heh.

I když je kniha příběhově nuda, tak se mě četla celkem svižně. Asi je to tím, že to je kniha psaná pro podnikatele/kapitalisty přímo na tělo :-). Po čase mě ale začaly ploché a černobílé postavy vadit čím dál víc a hlavně jsem z té knihy začínal mít depku - nic na čtení večer před spaním. Podle knihy jde celý svět do kopru. Atlasové (rozuměj úspěšní podnikatelé) se vzpouřili a postupně mizí. Už dále nedokáží vydržet ty regulace a parazity (rozuměj politiky) a ať si to dělají sami. Díky tomu vše jde jejich odchodem do ještě většího kopru. Proč vůbec ráno vstávat a snažit se něco dělat, když pokud uspějete, tak vám vše zdaní a seberou. A kdyz neuspějete, tak budete bankrotář a zavřou vás. V knize beznaděj hlavních hrdinů přituhovala a já na to už neměl dost pozitivní energie v zásobě, abych odolával ústřední otázce knihy: "Kdo je John Galt?"

3 27. března

Atlas Shrugged, dystopický filosofický epos od Ayn Rand je prý v USA druhá nejvlivnější kniha po Bibli. Ideově patří do objektivismu, liberalismu a individualismu. Autorka je přesvědčenou kapitalistkou, bytostně věří v minimální stát, pasivní lidské svobody, v právo člověka být úspěšný a nezávislý. Odmítá socialismus jako cestu vedoucí k utlumení lidské podnikavosti a k destrukci rozumu. Odmítá náboženství, v němž vidí protiklad rozumu. U nás je román prakticky neznámý. Začátek jsem si půjčil ze svého komentáře k filmové adaptaci. Knižní předloha je krapet odlišnější, ovšem nijak výrazně. Na to jak svobodomyslná prý autorka je, až podezřele urputně odmítá jakékoliv odchýlení od svého světonázoru. Postavy buď vyznávají stejnou ideologii jako ona, a v tom případě nemají žádnou chybu, nebo jsou ztělesněním zla. Tečka. Jsem zvyklý na naivní černobílost foglarovek, ale tohle bylo moc i na mě. Beletristicky jde tedy o lepší průměr, respektive by šlo, kdyby příběh nezabíral úmorných 1000 a něco stran. Ideologická rovina je znatelně kvalitnější a to je důvod, proč je kniha v zámoří tak populární. Jakkoliv s ní s mírnými a občas většími výhradami můžu souhlasit, styl psaní a zejména nekompromisnost Ayn Rand mě chvílemi stavěl do názorové opozice. Ve výsledku na mě kniha působila úplně opačně než autorka zamýšlela. Nesnáším rčení "pravda je někde uprostřed", ale v tomhle případě musím říci, že svět není ani omylem takhle jasně nalinkovaný.

kniha skvělá
poznámka pod čarou, nechápu proč je tak drahá!

Když bylo roku 1917 malé Alise Rozenbaumové třináct let, vešel do světnice zdrchaný otěcko a sprásknul ruce; „tak nám bolševik zavřel apatiku“. Krušné časy přišly na židoliberální buržousty v Petrohradě, i hlad měli. To by ale naše nastávající autorka nebyla správný motýl, kdyby se jí při první příležitosti nepovedlo na výletní vízum frnknout k Rozenbaumovi New Yorskému, majiteli kina. Panorama Manhattanu a bijáky udělaly s tvárnou myslí své, a tak náš neposeda znovu roztáh křídla, sednul na vlak a napříč kontinentem si to prosvištěl až do srdce Hollywoodu. Tam si Alise, plna obdivu nad kypícím kastrolem jménem Amerika, změnila jméno, před zrcadlo postavila komunistický manifest a pár budovatelských románů a v kroužku nekritických pochlebovačů, jímž se obklopila, je začla přepisovat.
A právě tak, milé děti, vzniklo kapitalní, kapitalistické porno o triumfu vůle. Atlasova vzpoura.
Podívejte, já chápu autorčin oprávněný hněv, a taky chápu, že utilizovat jediný, lidstvu všeobecně společný jmenovatel, totiž sobectví, je více méně nutnost. To ale nic nemění na tom, že mi z Aynina Titaniku bezbřeze fanatické slepoty a dojemně účelových replik záporáků, bylo v podstatě imrvére trapně. Ani kontroverzně, ani pobouřeně, jen a pouze trapně; dokonce víc, než při poslechu Bicycle Race od Queenů. A to už je co říct.

Ne, tyhle dvě zabržděné ** dočítat nehodlám.

Pomohla mi ledacos pochopit. To ostatní už tady bylo řečeno.

6 29. ledna

Probohaživýho to bylo nekonečný. Nejlepší a nejdelší pitomá kniha, jakou sem kdy čet. Ayn Randová napsala 1.100 stránkovou ságu, kde všechno je buď černý nebo bílý. Nic mezi. Kapitalista je nažehlenej über-bůh a socialista je slizkej pod-pičus. K tomu je sloh autorky dost podobnej slohu Haliny Pawlowský. Nebo si aspoň takhle Haliny sloh představuju. Atlasova vzpoura tlačí jako tank svojí stěžejní myšlenku a neuznává jakejkoli jinej názor. A to všechno příšerným slohem. Co je Mein Kampf pro hitleriány, je Atlasova vzpoura pro zarytý kapitalisty.

Hlavním motivem knihy je otázka, co se stane, když hybatelé světa (nejbohatší, nejchytřejší, nejkrášnější a nejpracovitější lidi) začnou stávkovat a přestanou se aktivně podílet na chodu společnosti - Any Randová je víc filozofka než spisovatelka a tak veškerý její myšlenkový pochody a logický postupy maji hlavu a patu. Což je u 1.100 stran velmi pozoruhodný a obdivuhodný, pokud teda čtenář přistoupí na její logiku. Dle očekávání se svět posere a skončí v záhubě. Což snad ani neni spoiler. Bohužel v knize ale zbytečně často prosvítá Halina - hlavní hrdinka Dagny Taggertová, se tak nechá poštelovat skoro všema hlavníma mužskejma hrdinama. Naštěstí je každá kladná mužská postava směs Steva Jobse, Mirka Dušína, Ryana Goslinga a Dwayna Johnsona, takže je vlastně všechno v pořádku.

Že bych čet knihu necelej měsíc se mi dlouho nestalo - navíc sem todle hovado čet v tištěný verzi, takže sem celej měsíc nemusel ani posilovat. Atlasova vzpoura je jednoduchá, čtivá pohádka, jejíž filmová verze bude takový peklo, že se bojim i toho traileru na youtube. Vsadim se, že takovej Václav Klaus si ho u knihy nejednou vyhonil. 6/10. To nedávám Klausovo honění, ale knize. Klausovo honění nebude určitě ani za 2/10.

22. ledna

Od doby, kdy jsem jako dívka četla Schody do nebe od Lenky Lanczové, jsem nezažila ten pocit, zadostiučinění, kdy se autorka nebojí vylíčit běžné chyby a po zásluze potrestat lidi, bez ohledu na jejich statut (Lanczová v onom románu potrestala matku hlavní hrdinky), taktéž jsem po dlouhé době zažila onu úlevu a radost z dobrého konce. Oceňuji také, že autorka odmítla přehlížet, nebo dokonce omlouvat lenost a tzv. potřebnost, je to první kniha, ve které je použito slovo „parazit“, slovo, které já používám již delší dobu pro tuto sortu lidí, ale dosud jsem se nesetkala ani s náznakem porozumění.

Po přečtení mnoha knih s různou tématikou jsem objevil Ayn Rand a Atlasovu vzpouru. Je mi líto času, který jsem strávil nad knihami, které oproti této, zcela pozbývají na významu. Ještě pro doplnění doporučuji autorčin dřívější počin Zdroj. Obrovská osobní síla, ukrývající se v románu, je ideálem, o který je třeba se nejen pokusit, ale i bojovat. Bojovat se sebou.

1 28.11.2016

Nejlepšejší kniha všech dob 110/10

1 17.11.2016

Zcela nepochybně nejlepší kniha, kterou jsem kdy četl.

5 10.11.2016

Možná o něco delší kniha, než by bylo nutné, s originálním stále aktuálním námětem a průměrnou beletristickou úrovní. Postavy jsou od začátku do konce často až nelogicky černobílé bez jakéhokoliv vývoje s výjimkou toho jediného, který je ústředním motivem díla. A je A, dobro je dobro, zlo je zlo a kladní nemají záporné vlastnosti.
Výše uvedené ovšem neznamená, že jde o špatnou knihu. Naopak, i přes dobu svého vzniku, kdy tuny oceli a kilometry kolejí patřily mezi hlavní měřítka výkonnosti ekonomiky, se jedná o neuvěřitelně dnešní dílo plné zajímavých pohledů a často precizně vyložených myšlenek. Zatímco průběh děje je popsán poněkud plochým stylem, filozofická rovina knihy je na velmi vysoké úrovni. Nebudu se zde pouštět do konfirmace či polemiky s uváděnými názory autorky, protože by to přesahovalo rámec tohoto komentáře. Jsem ovšem přesvědčen, že v knize prezentovaný pohled na ideální svět Ayn Randové (jenž je mimochodem naprostým opakem marxismu) a zároveň rozsáhle zpracovaná argumentace pro jeho podporu, jsou zdrojem velmi zajímavých úvah pro všechny jeho stoupence ale i odpůrce. A tak by to u každého filozofického názoru mělo být především.

4 09.07.2016

Knihu určitě doporučuji, změnila moje vnímání politických problémů. Už vždycky, když uslyším o regulaci ekonomiky, tak mi bude v hlavě znít ten totálně odmítavý hlas pí Randové, na který se nesmí zapomínat. Pokud rádi o knihách konverzujete s přáteli, nedovedu si představit podnětnější téma než právě Atlasovu vzpouru.

Článek na blogu: http://goo.gl/Bo50XW

I zlaté monstrum je pořád monstrem.

6 13.06.2016

Zrejme som totálne mimo cieľovej skupiny čitateľov, pre ktorú autorka Atlasovu vzpouru písala. Myslel som si, že keď oddelím filozofickú stránku tohto diela od príbehu, aspoň ten si dokážem užiť. No nepodarilo sa. A keby aj, ako sa baviť na príbehu, kde nie je žiadna, čo i len trochu sympatická postava? Kde záporní hrdinovia nemajú ani jednu pozitívnu vlastnosť, ich konanie je absolútne nepochopiteľné a neodvôvodniteľné. Čo je to za životný postoj, schválne škodiť iným? Neuveriteľné a prvoplánovo nastavené záporácky. Navyše mi akosi moc pripomínali do dokonalosti dovedené absurdnosti z dielne dnešnej EU.
A tí „akože kladní“ hrdinovia? Žijú mottom „Přísahám na svuj život a svou lásku k němu, že nebudu nikdy žít pro druhé, ani žádať, aby oni žili pro mně“. Mám blízkeho človeka, ktorý v istých životných obdobiach fungoval v „Reardenovskom režime“, kde práci obetoval všetok čas a úsilie. A z prvej ruky som videl, že reálne takto fungovať nejde a ani ten najlepší vynález a tisíce vyrobených ton toho najlepšieho kovu za to v skutočnosti nestoja. Že život je o inom.

Ale tieto „kladné“ postavy autorka vedie ešte ďalej, k domnelej dokonalosti. Mal by som sa pri nich cítiť previnilo, svojou pracovnou morálkou a životnými hodnotami mám od nich rovnako ďaleko, ako od zlosynov z toho diela. Ale necítil som sa. Žeby trochu? Po dlhej dobe som si upratal pracovný stôl... Ale inak boli pre mňa rovnako odpudiví ako ich nepriatelia. Práca, dobre vykonaná je najvyššou hodnotou. Všetko dokážu, všetko zariadia, nič nie je problém. Supermanov v literatúre som stretol už mnoho, ale doteraz každý z nich robil hrdinské činy pre niekoho a dávalo to zmysel. Hrdinovia Atlasovej vzpoury sa chovajú hrdinsky pre zisk. Pre mňa je to úplne cudzia hodnota.
A keď už príde k niečomu ľudskejšiemu, konkrétne trochu obskúrnej romantickej linke, hrdina to celé zabije vrúcnym vyznaním svojej milovanej:
„Miluji tě jako stejnou hodnotu, jakou vyjádřuje moje práce... jako miluji svou ocelárnu, svuj kov, své hodiny strávené za pracovním stolem... jako miluji pochody své mysli při řešení chemické rovnice...“ Sic! Dámy, ktorá z Vás by dokázala odolať takémuto romantikovi?

Už som možno starý a zbavený ideálov. Neviem možno posúdiť, čo svet potrebuje a čo ho ťahá ku dnu. Ale filozovia, ktorú predkladá autorka v Atlasovej vzpoure je jednoznačne slepou uličkou. Veď keby jej rodičia konali len v mene vlastného prospechu, bez jediného nezištného skutku, bez toho, aby mali zo svojej „práce“ zisk, nebola by na svete ani Ayn Randová a nemohla by napísať túto čudnú knihu.

1 12.05.2016

úchvatný začátek bohužel končí těžkopádnými monology ze kterých se mi pak ústřední myšlenka nějak nejdříve vytratila a potom přestála " se líbit". Silný příběh namísto vyústění skončil manifestem filosofického směru, což bylo asi cílem, proto ok, ale ty závěrečné zdlouhavé proklamace mi celý dojem z knihy dost pokazily.

3 28.04.2016

Kniha s velkým K a jedna z největších čtenářských výzev. Přeci jen víc jak 1100 stránek není zrovna málo. Každopádně úžasné čtení s filozofickým přesahem, které sedne líp, pokud budete s myšlenkami díla souznít a souhlasit.

3 13.02.2016

po dočítaní mi zostal dlhý zoznam hodnotných citátov, napr.:

"Umírala jste někdy touhou po něčem, co byste mohla obdivovat? K čemu byste mohla vzhlížet, nikoli se na to dívat spatra?"

12.02.2016

Asi jsem po nadšeném doporučování z různých stran čekala víc, ale rozhodně jsem ráda, že jsem ji četla a až do Galtova proslovu mě bavila opravdu hodně, pak už se mi zdála slabší.

7 27.11.2015

Ayn Rand nám pomohla konkretizovat to, co jsme sami dávno věděli, ale nedokázali pojmenovat. Pojmenovala a ukázala čiré zlo, v jeho nejrůznějších podobách, které bují na naší jinak krásné planetě.
Odteď už vím, že Wesley Mouch, James Taggart, Orren Boyle, dr. Robert Stadler a především dr. Ferris v nejrůznějších podobách vyskytujících se na naší Zemi, jsou mými úhlavními nepřateli, kteři si nepřejí nic, krom smrti (té mé především).

Prokousat se knihou byl běh na dlouho trať, připouštím některé zmíněné ulítlosti, které ovšem stejně tvoří drobnosti. Celkový přínos je k nezaplacení.

Napadá mě mnoho myšlenek, vzhledem k současnému dění v Evropě, většinu se ovšem dočte čtenář v knize. Kdo tu usiluje o smrt a kdo o život je jasné neboť pravda má jednu vlastnost, kterou se snaží tzv. dobroseři popírat a přehlížet, totiž že se dere vždy na povrch.

[Přidáno 2. ledna 2016] "Projev Angely Merkel vyvolal v Německu mezi voliči poprask, protože Angela se v celém projevu vyjadřovala v tom smyslu, že Německo je zemí uprchlíků a ne Němců. Projev je plný výzev k přijímání uprchlíků, přesvědčování o tom, jakým budou přínosem pro Německo a zároveň opatrné naznačování, že toto je teprve začátek a Němci se musí připravit a obětovat sami sebe daleko více, než kolik se obětovali dosud."

Když slyším kecy o obětování, nejdřív si vzpomenu na Atlasovou vzpouru a pak se mi chce hned zvracet. Utopistický román se stává skutečností právě teď !

5 16.11.2015

Vzhledem k tomu, že jsem Atlase četl v originále už před lety a poté, co jsem se prokousal Zdrojem i odbornými pracemi od Objektivismu, byl tenhle svazek vlastně už jen doplnění filosofie, se kterou jsem se seznámil předtím. Ovšem doplněním majestátním, které potřebuje nějakou dobu na strávení.
Tuhle vzpouru nelze plně shrnout několika větami, ani oním "Kdo je John Galt?", které je jejím mottem. Ale možná je trefnější citace ze začátku dokumentu Ayn Rand and The Prophecy of Atlas Shrugged, který ukazuje i dnešní ohlasy na knihu a autorku.
Reportérka: "Paní Randová, máte nějaký komentář ohledně proroctví, které jste učinila v knize Atlas Shrugged?"
Ayn Rand: "Jen to, že se omlouvám, že se to stává skutečností tak přesně."

4 29.10.2015

Stylisticky místy dobré, místy to sklouzává do dikce budovatelských románů, Červené knihovny a dokonce i Foglarovek :-) Postavy totálně černobílé bez vývoje. Filozofickou rovinu těžko hodnotit, protože obhajuje přirozenou vlastnost jakéhokoliv živočišného druhu a člověk není nic jiného, než jeden z nich.
Místy nechtěně k popukání, např.:

-A víš ty co? Když ty koleje tak nutně potřebuješ, já ti zvýším cenu o 20%.
-Jinak bych to ani nechtěla.

Každopádně po přečtení knihy napadají čtenáře různé otázky. Například "K čemu je u dieselové lokomotivy topič?"

6 24.07.2015

Kurňa, to byla jízda... Ne se vším bych bezvýhradně souhlasila, nicméně... Proč mi po celém těle naskakovala husí kůže, když jsem četla, jak se společnost hroutí, a nechápe proč, jak zoufale hledá viníka? Proč jsem nevěřícně kroutila hlavou nad nespočtem výmluv, které jsme schopni ze sebe vykřesat, abychom si zachránili (opravdu???) vlastní zadek? Proč mi to sakra přišlo tak aktuální?
Ale jinak - já vím, kdo je John Galt. Přišel si pro mě. Stěhuju se do údolí. Zdar...

28.10.15:
Kniha mi od podzimního veletrhu v HB říká mami a už ji mám zase přečtenou. A chci na ni zapomenout, jen abych ji hned mohla číst znovu. Udělejte to nějak, dejte mi mentální dávidlo, nebo co já vím! Není fér, že už jsem ji přečetla. Já za to nemůžu, to Ayn Rand! Neměla to tak napsat!
No vida, jde to skoro samo... Jenže A je A, takže se musím smířit s tím, že jen tak nezapomenu.

4 07.07.2015

K obsahu toho již bylo řečeno hodně, přidám tedy několik postřehů.
Neříkám, že se mi toto obří dílo četlo vyloženě špatně, ale rozhodně bych to neřadil mezi knihy, které se čtou jedním dechem (a teď nenaražím na gigantický rozsah). Hlavně neustále se opakující části sálodlouze popisující rozpadající se morálku všech "banditů" a především šedesátistránkový monolog Johna Galta ke konci knihy jsem louskal s potížemi a chvílemi i trochu nechutí, protože to je mletí stejné písničky stále dokola. Naopak nefilozofické pasáže se mi četly dobře.
Jinak souhlas se zde vyrčenými názory, že vyjadřování kladných hrdinů jsou příliš vyšperkované, dokonalé až poměrně nelidské. Stejně tak psychologie postav mi přijde příliš podrobná... A nevím, zda jsem divnej jenom já, ale takovou plejádou pocitů a schopností porozumění beze slov, jakou disponují hlavní kladné postavy... No nevím, některé věci působí opravdu nerealisticky.
Přes to všechno je to ale velké dílo, kterému stojí za to věnovat ty hodiny a hodiny času.

5 10.05.2015

Tato mamutí kniha je vlastně filosofickým a politickým manifestem, podaným literární (románovou) formou. K té lze mít oprávněné výhrady (zejm. rozvleklost textu a neskutečně dlouhé monology), ale jako celek to funguje. Příběh o tom, že hybatelé, kteří drží svět na svých bedrech, toto břemeno shodí a vstoupí do stávky, je nesmírně čtivý, napínavý a strhující. Žánrově je to vlastně antiutopie, na rozdíl od klasiků žánru nepopisuje jen cílový stav, jako spíše zhoubný proces, kterým se relativně zdravá společnost dostane na scestí. Kniha je prodchnuta nenávistí k levičáctví a rovnostářství všeho druhu, tedy ideologií, kterou ztělesňuje prohlášení: „Já na to mám právo.“ Dobro a zlo je jasně rozlišeno, což ze všech postav činí v menší či větší míře karikatury. Asi nejvíce se mi líbila spousta výborně formulovaných postřehů, aktuálních i v dnešní společnosti. Třeba příběh společnosti Twentieth Century Motor je nezapomenutelnou konfrontací s „čirým zlem“. Nedivím se, že je Atlasova vzpoura tak slavnou knihou – rozhodně stojí za přečtení!

4 27.01.2015

Fenomenální více než 1000stránkový epos o životě ve světě, v němž rozum prohrál. Jaké to je, když vám na cestě za cílem někdo neustále háže klacky pod nohy, jsa neochvějně přesvědčen, že tak činí pro vaše dobro?

Kniha vyšla v 50. letech, přitom na mě i dnes působila tak nesmírně naléhavě. Marný boj s větrnými mlýny ve světě, kde nikoho nezajímají argumenty, čísla, peníze, ale jen potřebnost.

Naprosto fascinující jsou pasáže vysvětlující podstatu soudního systému a Galtův rozhlasový projev, v němž se poprvé (a naposledy) pokusí otevřít oči všem, kteří zapomněli, jako té je myslet a řídit svůj vlastní život.

"Pane Reardene," řekl Francisco vážným, klidným hlasem, "kdybyste viděl Atlase, obra, který nese na ramenou svět, kdybyste viděl, že stojí shrbený, po hrudi mu teče krev, klesají pod ním kolena, chvějí se mu ruce, a přesto se z posledních sil drží na nohou, ale čím víc se namáhá, tím víc ho svět drtí k zemi - co byste mu řekl?"
"Já... nevím. Co by mohl dělat? Co byste mu řekl vy?"
"Aby to břímě shodil."