Atlasova vzpoura

09. listopadu

Took me three months to read this book. I put it down three times and had a hard time to return to it. There is a lot of to say about this book and most of it was said. So just a few of my observations:
I think you can have a perfect characteristic of her by reading this book. She hates people, she doesn't trust them and she thinks she's better than everyone else. Also, she hates men and sex.
Like yes, it's kinda good book, but it's unnecessary long. Do you want to have the leitmotiv of her philosophy and this book? Just read last 60 pages (the broadcast of John Galt) and you’ll get the spirit. And, most important, you’ll save some time.
This is a criticism of socialism. But it’s socialism pushed so much to the extreme, that it can’t be applied to reality. Majority of her population is incompetent men who I wouldn’t let to fix my plumb. Is it corresponding with a reality? Don’t think so.
There are a lot of great sentences in this book. Lot of great pages. But her philosophy, her book as a whole (as I think) is not great. She’s failing to follow her own advice: ”Whenever you think you are facing a contradiction, check your premises.”

6 29. září

Když jsem sahala po Atlasově vzpouře, netušila jsem, jak kontroverzní knihu beru do ruky. Zároveň jsem ani nedoufala, že bude tak úžasně čtivá. Ne, vůbec nepřeháním – nemohla jsem se od ní odtrhnout a ikdyž jsem zrovna nečetla, neustále jsem na ni musela myslet, na továrnu Hanka Reardena, vysoké pece, zářivé mosty z Raerdenova kovu, na koleje Taggart Transcontinentalu a Dagny, jak hrdě pozoruje vlaky uhánějící do tmy. Cílevědomost, intelekt, vize, schopnosti – zastesklo se mi vždy přesně po tom, po čem se stýskalo následně i hlavním hrdinům. Už za to, že ve mně dokázala autorka probudit takovou vášeň při popisu zpracování oceli a plánování železničních tratí, si zaslouží respekt a uznání.
A za napsání tak rozsáhlého, kontroverzního, hluboce rozpracovaného filosofického díla, bez ohledu na zlé jazyky, taky. Já netvrdím, že s ní ve všem souhlasím. A taky netvrdím, že nepřehání a že ta knížka nemá chyby. Na druhou stranu, takto propracovaná argumentace, nové pohledy na běžné skutečnosti, hodnotové žebříčky, i komplikované vztahy a pohnutky některých (vedlejších) charakterů… mohla jsem se u té knihy permanentně nad něčím zamýšlet, zvažovat, jak moc velkou roli co hraje pro mě, o kolik větší pak pro daný charakter v kontextu jeho osobnosti, … - mě to prostě bavilo. Od začátku až do konce. Úžasnost a bezchybnost kapitalistické společnosti je tu samozřejmě vyhnaná ad absurdum v kontrastu s přehnaně a nechutně manipulující a zmanipulovanou nepracující chátrou vydávající v zájmu všeobecného blaha další a další opatření stěžující výrobcům bohatství život. Volně parafrázováno z jejího životopisu - Rand odmítala altruismus, podporu a služby chudým z přesvědčení, že podobné ideály jsou základem komunismu, nacismu a původcem světových válek. Eliminovala všechny ctnosti, které by teoreticky mohly ospravedlnit totalitarismus. A myslím, že z tohoto úhlu je potřeba na knihu nahlédnout.
Dlouho jsem váhala, jak Atlasovu vzpouru ohodnotím. Objektivně vzato je dosti (a zbytečně) dlouhá, mnoho se v ní opakuje, vedlejší vztahová linka je opravdu strašně lichá a svým způsobem taky zbytečná. Vezmu-li v potaz hlavní dějovou linii, paradoxně mi vůbec nevadila myšlenka a existence Atlantidy kdesi v horách. Myslím, že nějakého podobného prostředku bylo třeba, aby autorka dosáhla svého cíle a poukázala tak na jevy a skutečnosti, o které jí šlo. Tímto způsobem vlastně vnímám celou knihu. A nemyslím si, že by sama Rand nevěděla, že podobná společnost by za takovýchto striktních podmínek nepřežila. Ale je lepší způsob, jak poukázat na zlo, které se skrývá v mocných rukou nemohoucích líných příživníků na tvrdě pracující inteligenci?
Co se stylu psaní Ayn Rand týče: autorka prý ve svém osobním životě nebyla schopná vést plytké plané konverzace o obyčejných záležitostech, byla schopná rozebírat jen intelektuálně náročnější filosofická témata. To se velmi dobře odráží i v samotné knize – dialogy jsou přesně tohoto rázu, mnohdy se zvrhnou v několikastránkové monology (vlastně se ani nedivím, že při jejich psaní potřebovala pojídat amfetaminy). A ještě bych se ráda vyjádřila k postavám knihy – rozdělení na černé a bílé, božské a nechutně odpudivé, mi nevadilo ani za mák. A ani vlastně nemám za to, že by to bylo takto. On i každý ten über-bůh (díky - Pečivo- za ten trefný pojem) měl nějaké své nešvary a prohřešky, to, že a jak si je nakonec ospravedlnil, je věc druhá. V kontextu knihy mi ale vykreslení charakterů přišlo povětšinou přiměřené. Bylo fajn potkat se s lidmi, kteří nekňourají a prostě makají.

„Neexistují zlé myšlenky kromě jediné: odmítání myslet.“

6 28. září

"Stát má jednu jedinou pravomoc - zatočit s tím, kdo překročí zákon. Jenže když není dost pachatelů, musí si nějaké obstarat. A tak začne stavět mimo zákon kde co, až už není možné normálně žít, aniž by se člověk proti něčemu neprovinil. Národ poctivců není nikomu k užitku. Z takového nic nekouká. Stačí ale schválit pár zákonů, které nelze ani dodržovat, ani vymáhat, ani objektivně vykládat, a rázem máme národ provinilců. A těm už vládnout lze."

Tak dlouho jsem se chystala knihu okomentovat, až to za mě udělala Aqua-bella. Takže jen pár věcí za sebe mohu doplnit:
1) proslov Johna Galta (někde za stranou 950) shrnuje na pár desítkách stran celou autorčinu filosofii, tedy to, co se celým románem snažila čtenáři zprostředkovat - nečte se lehce (tedy čte se lehce jen tam, kde čtenář souhlasí)
2) námět železnice mě velice oslovil, protože tyhle velké stavby a technologie vyžadují tolik umu po všech stránkách, že jsou obdivuhodné za všech okolností - a tady v stále horších podmínkách bylo obtížné si poradit; líbila se mi hlavní hrdinka Dagny, která si smysluplně poradit dovedla (ale také jsem postrádala více ženských hrdinek, těch doslova pár dalších nestálo za nic a stálo na vedlejší koleji), vlastně ze všech hrdinů byla právě Dagny jediná pro mě živoucí a přijatelná, až sympatická
3) obdivovala jsem autorku, že vlastně ztvárnila takovou vizi světa (podloženou už svými zkušenostmi z původní - tehdy ještě raně - komunistické domoviny v protikladu s tvrdým americkým kapitalismem), že mnohé obrazy mi připomněly naprosto dokonale v barvách nejen dobu naší domácí socialistickou, ale i porevoluční.
Díky románové podobě jsem se s chutí seznámila s autorčinou filosofií, protože být to čistě filosofické dílo, tak bych se o to patrně nikdy nezajímala.

(Pozn.: chvíli se o Atlasově vzpouře diskutovalo i zde https://www.databazeknih.cz/diskuze/volna-diskuze-5/nightlybird-s-yj-night-pub-73/str-45 )

3 06. července

Velmi zajímavá a kvalitní kniha, která donutí člověka k zamyšlení. Autorka vykresluje svět, ve kterém jsou lidé (přišlo mi že dost striktně) rozděleni na dobré a špatné. V podstatě tam nelze najít nic mezi tím. Ačkoliv jsou myšlenky v knize zajímavé, přesto s autorkou v mnohém nesouhlasím. Její myšlenka, že každý se může vypracovat, pokud bude dostatečně tvrdě dřít a bude věrný svým morálním zásadám (resp. zásadám, které ona předkládá jako ty jediné správné) mi přijde nesmyslná. Nemyslím, že by to reálném světě a ve společnosti, která má dlouhodobě dobře fungovat, bylo možné. Nejtvrdší formu kapitalismu autorka ukazuje jako jedinou správnou - rovněž nesouhlasím. Myslím, že určitá forma redistribuce a sociální soudržnosti je ve společnosti nutná. Ale to by bylo na delší debatu a zamyšlení.
Kniha se četla obtížně, obzvláště v některých částech. Rozhodně to není četba pro každého. Cca první polovinu bych hodnotila jako skvělou a poměrně čtivou. Ovšem pouze do doby, než se ukáže, co se vlastně stalo se všemi úspěšnými osobnostmi. !SPOILER! Když se Dagny dostane do údolí, kam se všichni přesídlili, přišel mi příběh někdy až naivně směšný. Ano, všichni tam tvrdě pracovali, spravedlivě obchodovali, žili podle svých morálních zásad... ale nevěřím, že by to tam dlouhodobě fungovalo. Časem by se i v tomto báječném údolí vytvořila obdoba "běžné" společnosti s lidmi ziskuchtivými, nemorálními, bažícími po moci. Navíc v údolí se nevyskytovaly skoro žádné ženy - a skutečně si neumím představit společnost, která by dlouhodobě prosperovala a byla z většiny tvořena pouze muži.
Část hlavních postav mi byla dost nesympatická, např. Hank Rearden. U něj jsem měla velký problém s nevěrou a vztahem k jeho ženě. Chápu, že ji neměl rád, ale považovat za morální, že je nevěrný? Inu, každý máme jiné morální zásady. Pochopila jsem, jak to u něj autorka myslela, ale přesto s tím vnitřně nesouhlasím. Rovněž i postava Johna Galta mi přišla dost nesympatická, ze všech postav asi nejvíc.
Kniha mi přišla místy nevyvážená. Nekonečně dlouhé proslovy by si často zasloužily zkrátit, přiznávám, že projev Galta jsem přeskočila. Neměla jsem sílu ho přečíst. Kniha v druhé části poměrně dost ztrácí na čtivosti. Navíc se v celé knize stále dokola opakují ty samé výrazy - morální zásady byly zmíněny skoro v každém třetím odstavci, Dagny přibližně "milionkrát" nakloní hlavu na stranu ve znamení souhlasu apod.
Ale i přes drobné výtky a nesouhlas s autorkou v některých věcech hodnotím knihu 4/5. Rozhodně stojí za přečtení a nabídne spoustu témat k zamyšlení.

2 12. června

"Atlasova vzpoura“ od Ayn Randové je jednou z mých nejmilejších knih.

V světě se tato kniha považuje za druhou nejinspirativnější hned po Bibli. Musím jen souhlasit. Donutí se zamyslet nad hodně věcmi, které jsou sami o sobě pozitivní (třeba podělit se něčím, pomoct někomu), jenže když jsou dovedený do absurdna, stávají se téměř zločinem. Když jsou takové bohulibé skutky jsou vynucovaný násilím, ztrácejí pozitivní nádech. Dobře čtivý román s prvky sci-fi, detektivky a milostné romance mě uchvátil hned od začátku, a i přes jeho 1100 stránek byl „smlsnuty“ za velmi krátkou dobu.

1 28. května

Je tam všechno...asi by to měla být povinná četba do dnešního světa...co dodat

5 21. dubna

Toto monumentální dílo Ayn Randové má vlastně spoustu much. Ty však jdou většinou pouze a jedině na vrub většího důrazu na její hlavní filozofické poselství, kterým je objektivismus (v protikladu k subjektivismu) a na svobodu jednotlivce, kterou staví do opozice idejím sebeobětování a kolektivismu. Randová ve svůj prospěch užívá řadu literárních nástrojů. Její dystopický román je vskutku jedinečné dílo svého druhu. Pouští se do politiky, sociologie, náboženství, filosofie, zdůrazňuje roli vědy a techniky pro budoucnost společnosti. Poněkud lichá je podle mě místy až nemožně uměle protahovaná milostná linka. Pak se dá úspěšně přeskočit pár stránek či desítek stránek a o nic nepřijdete.

Román byl vydán před více než 60 lety a přece jsou jeho základní myšlenky platné dnes, v době politické korektnosti, více než kdy jindy. Ano, jistě lze dílu vytknout přehnaný důraz na přílišný egoismus a obtížně akceptovatelnou, naprostou absenci pochopení a podpory sociálně, mentálně aj. slabých jedinců společnosti, kteří tu tvůrčí, vzdělanou a pracovitou část společnosti, podle Randové, jen vysávají a zbavují svobody. Pravdou je, že jeden extrém vyvolává druhý extrém. To bychom měli mít vždy na paměti, politici, kteří udávají ve společnosti tón a krok, pak především. Ve stejné době, kdy Randová v USA vydala toto pro mnohé kultovní dílo, vstoupila ve Velké Británii do politiky Thatcherová, která by jistě mohla napsat dílo podobné. Její jedna hláška za všechny, se kterou vstupovala do politiky: "... to change Britain from "give it to me" to "do it yourself" nation". Atlasova vzpoura určitě stojí za přečtení.

1 27. března

Nejhezči kniha co jsem kdy četla (teda jedná z nejhezčích)

5 08.10.2017

Z románové roviny je to vlastně "verneovka" říznutá červenou knihovnou. Z filozofické roviny, je kniha, dle mého názoru, více hodnotná, i když jsou některé filozofické teze sot okatě naroubované na rzhovory, ze kterých se stávají mnohastánkové monology. Na jedné straně autorku - filozovku chápu a v dnešní době je její filozofie víc než aktuální. Natažené ruce všech "potřebných", ziskové neziskové organizace atd. Na druhou stranu mi v celém ego-konceptu tak nějak schází dvě nezanedbatelné skupiny lidí: nemocní a přestárlí. O těch se v celé filozofii nehovoří a celkem i chápu proč, ale tím pádem se s takovou filozofii nemůžu ztotožnit. Každopádně je kniha zajímavá a mohu ji jen doporučit k přečtení.

2 31.07.2017

Jedná se o román velmi obsáhlý, čtivostí pro mne ve svém průběhu průběžně kolísající. Hlavní filozoficky/politicky laděná myšlenka, na které A. Rand svůj děj staví, má určitě racionální jádro - jakýsi radikální pravicový liberalismus. Osobně s ní ale v mnohém nesouhlasím. Nemyslím si třeba, že fungování společnosti, které by ona stavila na pedestal, by bylo zdaleka ideální, resp. udržitelné. Například naprosto pominula fakt, že redistribuce není jen o volbě morální, ale i celospolečensky pragmatické - z hlediska stabilizace. Společnost, kde přerozdělování absentuje, nikdy nebude politicky stabilní (alespoň jsem o tom pevně přesvědčen). Ve shrnutí si ale myslím, že se jedná o román, který by si člověk v rámci svého všeobecného přehledu měl přečíst.

19 28.05.2017

Vyjádřit se k Atlasově vzpouře a přitom se nevyjádřit k jeho filozofii, bude nesmírně těžké. Jenže komentář by měl mít formu komentáře, nikoliv samostatného pojednání. Jaká tedy je kniha?

Budeme-li se na to dívat jako na běžný román se všemi náležitostmi, jakými jsou příběh, postavy a úroveň psaní, musela bych celou záležitost ohodnotit třemi hvězdičkami. Ano, postavy jsou poněkud černobílé. Všichni kladní hrdinové jsou bez výjimky krásní, všichni záporní hrdinové jsou bez výjimky oškliví. Pestrost charakterů je také poněkud chudá. Styl psaní pak není vyloženě chabý, nedá se však ignorovat, že se v něm některé fráze objevují až příliš často, a za umělecký či košatý ho považovat nelze. Příběh je však zajímavý, distopický se špetkou utopie, dobrodružný, napínavý a jasně spěje ke svému konci.

Jenže Atlasova vzpoura není román. Je to filozofické pojednání a tak ho člověk musí brát. Románová složka by s přehledem pokryla maximálně 400 stran a šlo by se dál. Většina obsáhlého objemu je však věnována filozofii a to filozofii propracované, úderné, dechberoucí. Ayn Randová složila do slov neurčitý obraz, který si každý, kdo vyznává sílu jedince, svobodu, samostatnost, uchovává v srdci a často marně hledá slova, aby ji popsal. Pokud bych o nějaké knize měla říct, že mi změnila život, byla by to Atlasova vzpoura. Neotočila mě o 180 stupňů, ani nezměnila mé chápání světa. Zaostřila ho, ucelila a dodala mu na propracovanosti. Smála jsem se, brečela, vzteky přecházela po pokoji. Nikoliv proto co se dělo hrdinům, ale kvůli principu, na základě kterého se to dělo. Principu, který dnes a denně vidím kolem sebe. Prožívala jsem silné emoce nikoliv kvůli knize, ale kvůli sobě samé. A také jsem se bála.

Bála jsem se světa, do něhož pravděpodobně spějeme. Do světa banditů, umělého soucitu a nezasloužených odměn. A bála jsem kladných hrdinů Ayn Randové, protože byli silní, schopní, odhodlaní. Byli vším, čím chci být já. Nebála jsem se jich však proto, že by byli příliš dokonalí, příliš neskuteční, jak je jim zde několikrát vyčteno. Bála jsem se jich, protože mě postavili čelem k pravdě – že nejsem ani na půli cesty k nim, že jsem jeden z důvodů, proč bandité vítězí.

Většina z nás má doma knihu, ke které vzhlíží jako k jakémusi průvodci životem. Někde je to Bible či Korán, jinde Aristoteles či Marx. Já mám Atlasovu vzpouru. Je to totiž kniha, která pomáhá definovat vaši motivaci a cíl. A pokud máte obojí, dojdete kamkoliv a k čemukoliv.

5 22.04.2017

Když se okolo sebe tak dívám, tak vlastně podle knihy už úpadek pomalu začal. Regulace, buzerace, danění, příkazy... to vše nám náš stát a EU dává a zvyšuje úsilí to vše ještě navyšovat. Nevim jak u koho, ale všude kolem mě, lidé, kteří v práci nejvíc makaji, jsou nejvíc dřeni z kůže. A ti co to flákají a maji vše na háku, jsou odměňováni stejně a vedení po nich ani radši nic nechce (ani to zlepšení).

A když jsem nedávno četl, že francouzský adept na prezidenta chce danit výplatu nad určitou částku 90%, tak jsem si okamžitě vzpomněl na tuto knihu. Co se asi stane? Proč by se lidé měli snažit, když jim to pak stát vezme a dá to flákačům, kteří volí takováto individua?

Za mě povinná četba. Jen škoda té ceny, to moc nechápu...

3 18.04.2017

Knize dávám nejvyšší hodnocení pro hodnoty, které reprezentuje. Měla by být povinnou četbou a zasloužila by si důstojné (opravdu myslím důstojné) filmové zpracování. Tragikomické je, že kniha předpověděla vývoj východního bloku, stejně jako EU.

Na knize mi vadilo několik věcí. 1) Přebujelost. Autorka se megalomansky utápí v třicetistranových monolozích. Kniha by šla zkrátit na 250 stránek, což by navíc prospělo k rozšíření filosofie, jíž představuje. 2) Dětinský jazyk nestačící držet krok s eposem rádobyvysoké literatury. Neustálé omílání týchž výrazů ("he/she shrugged and laughed"), k tomu všechny postavy používají dokola tytéž věty a obraty (tedy ani jejich charaktery nejsou pořádně odlišené) 3) Absolutní plochost postav 4) Naivita děje.

Pozn.: To právě skutečně pravicově smýšlející politik provádí sociální opatření. Spokojený zdravý člověk bude víc pracovat a odvádět víc daní. To věděl už Baťa.

3 05.04.2017

Přiznávám se bez mučení, že hodnotím knihu po přečtení cca poloviny a troufám si tvrdit, že je do konce stále stejná. Hlavní myšlenka knihy padne v podstatě na prvních stránkách a pak ji stále dokola ze všech možných úhlů autorka opakuje v dlouhých monolozích hlavních hrdinů následujících 1100 stránek. Každý má právo na úspěch a na monopol, když na něm roky makal. Díky tomu, že se staráme jen o vlastní blaho, pomáháme i ostatním. Jakákoliv regulace, socialismus, přerozdělování bohatství, starání se o slabší je zlo. Vlastní zisk je nade vše.

Tahle knížka je bible všech kapitalistů a já jako podnikatel jsem v plno věcech musel dávat knize za pravdu. Ale pokud máte alespoň základní kritické myšlení, musíte si uvědomit, že ta nejtvrdší forma kapitalismu, jak ji blahořečí autorka, je překonaná (kniha je z roku 1957), že to není ideální stav. Stejně tak vám dojde, že ne každý, kdo chce veřejné blaho, je stejný jako záporáci v knize - neskutečně odporní a slizcí hajzlové a paraziti, za to kapitalisti jsou zde líčeni jako vzor ctnosti, pracovitosti, celý život budují velké firmy, "dávají" lidem práci a nikdy by se nesnížili k nějakým dotacím, heh.

I když je kniha příběhově nuda, tak se mě četla celkem svižně. Asi je to tím, že to je kniha psaná pro podnikatele/kapitalisty přímo na tělo :-). Po čase mě ale začaly ploché a černobílé postavy vadit čím dál víc a hlavně jsem z té knihy začínal mít depku - nic na čtení večer před spaním. Podle knihy jde celý svět do kopru. Atlasové (rozuměj úspěšní podnikatelé) se vzpouřili a postupně mizí. Už dále nedokáží vydržet ty regulace a parazity (rozuměj politiky) a ať si to dělají sami. Díky tomu vše jde jejich odchodem do ještě většího kopru. Proč vůbec ráno vstávat a snažit se něco dělat, když pokud uspějete, tak vám vše zdaní a seberou. A kdyz neuspějete, tak budete bankrotář a zavřou vás. V knize beznaděj hlavních hrdinů přituhovala a já na to už neměl dost pozitivní energie v zásobě, abych odolával ústřední otázce knihy: "Kdo je John Galt?"

3 27.03.2017

Atlas Shrugged, dystopický filosofický epos od Ayn Rand je prý v USA druhá nejvlivnější kniha po Bibli. Ideově patří do objektivismu, liberalismu a individualismu. Autorka je přesvědčenou kapitalistkou, bytostně věří v minimální stát, pasivní lidské svobody, v právo člověka být úspěšný a nezávislý. Odmítá socialismus jako cestu vedoucí k utlumení lidské podnikavosti a k destrukci rozumu. Odmítá náboženství, v němž vidí protiklad rozumu. U nás je román prakticky neznámý. Začátek jsem si půjčil ze svého komentáře k filmové adaptaci. Knižní předloha je krapet odlišnější, ovšem nijak výrazně. Na to jak svobodomyslná prý autorka je, až podezřele urputně odmítá jakékoliv odchýlení od svého světonázoru. Postavy buď vyznávají stejnou ideologii jako ona, a v tom případě nemají žádnou chybu, nebo jsou ztělesněním zla. Tečka. Jsem zvyklý na naivní černobílost foglarovek, ale tohle bylo moc i na mě. Beletristicky jde tedy o lepší průměr, respektive by šlo, kdyby příběh nezabíral úmorných 1000 a něco stran. Ideologická rovina je znatelně kvalitnější a to je důvod, proč je kniha v zámoří tak populární. Jakkoliv s ní s mírnými a občas většími výhradami můžu souhlasit, styl psaní a zejména nekompromisnost Ayn Rand mě chvílemi stavěl do názorové opozice. Ve výsledku na mě kniha působila úplně opačně než autorka zamýšlela. Nesnáším rčení "pravda je někde uprostřed", ale v tomhle případě musím říci, že svět není ani omylem takhle jasně nalinkovaný.

21.02.2017

kniha skvělá
poznámka pod čarou, nechápu proč je tak drahá!

Když bylo roku 1917 malé Alise Rozenbaumové třináct let, vešel do světnice zdrchaný otěcko a sprásknul ruce; „tak nám bolševik zavřel apatiku“. Krušné časy přišly na židoliberální buržousty v Petrohradě, i hlad měli. To by ale naše nastávající autorka nebyla správný motýl, kdyby se jí při první příležitosti nepovedlo na výletní vízum frnknout k Rozenbaumovi New Yorskému, majiteli kina. Panorama Manhattanu a bijáky udělaly s tvárnou myslí své, a tak náš neposeda znovu roztáh křídla, sednul na vlak a napříč kontinentem si to prosvištěl až do srdce Hollywoodu. Tam si Alise, plna obdivu nad kypícím kastrolem jménem Amerika, změnila jméno, před zrcadlo postavila komunistický manifest a pár budovatelských románů a v kroužku nekritických pochlebovačů, jímž se obklopila, je začla přepisovat.
A právě tak, milé děti, vzniklo kapitalní, kapitalistické porno o triumfu vůle. Atlasova vzpoura.
Podívejte, já chápu autorčin oprávněný hněv, a taky chápu, že utilizovat jediný, lidstvu všeobecně společný jmenovatel, totiž sobectví, je více méně nutnost. To ale nic nemění na tom, že mi z Aynina Titaniku bezbřeze fanatické slepoty a dojemně účelových replik záporáků, bylo v podstatě imrvére trapně. Ani kontroverzně, ani pobouřeně, jen a pouze trapně; dokonce víc, než při poslechu Bicycle Race od Queenů. A to už je co říct.

Ne, tyhle dvě zabržděné ** dočítat nehodlám.

Pomohla mi ledacos pochopit. To ostatní už tady bylo řečeno.

9 29.01.2017

Probohaživýho to bylo nekonečný. Nejlepší a nejdelší pitomá kniha, jakou sem kdy čet. Ayn Randová napsala 1.100 stránkovou ságu, kde všechno je buď černý nebo bílý. Nic mezi. Kapitalista je nažehlenej über-bůh a socialista je slizkej pod-pičus. K tomu je sloh autorky dost podobnej slohu Haliny Pawlowský. Nebo si aspoň takhle Haliny sloh představuju. Atlasova vzpoura tlačí jako tank svojí stěžejní myšlenku a neuznává jakejkoli jinej názor. A to všechno příšerným slohem. Co je Mein Kampf pro hitleriány, je Atlasova vzpoura pro zarytý kapitalisty.

Hlavním motivem knihy je otázka, co se stane, když hybatelé světa (nejbohatší, nejchytřejší, nejkrášnější a nejpracovitější lidi) začnou stávkovat a přestanou se aktivně podílet na chodu společnosti - Any Randová je víc filozofka než spisovatelka a tak veškerý její myšlenkový pochody a logický postupy maji hlavu a patu. Což je u 1.100 stran velmi pozoruhodný a obdivuhodný, pokud teda čtenář přistoupí na její logiku. Dle očekávání se svět posere a skončí v záhubě. Což snad ani neni spoiler. Bohužel v knize ale zbytečně často prosvítá Halina - hlavní hrdinka Dagny Taggertová, se tak nechá poštelovat skoro všema hlavníma mužskejma hrdinama. Naštěstí je každá kladná mužská postava směs Steva Jobse, Mirka Dušína, Ryana Goslinga a Dwayna Johnsona, takže je vlastně všechno v pořádku.

Že bych čet knihu necelej měsíc se mi dlouho nestalo - navíc sem todle hovado čet v tištěný verzi, takže sem celej měsíc nemusel ani posilovat. Atlasova vzpoura je jednoduchá, čtivá pohádka, jejíž filmová verze bude takový peklo, že se bojim i toho traileru na youtube. Vsadim se, že takovej Václav Klaus si ho u knihy nejednou vyhonil. 6/10. To nedávám Klausovo honění, ale knize. Klausovo honění nebude určitě ani za 2/10.

1 22.01.2017

Od doby, kdy jsem jako dívka četla Schody do nebe od Lenky Lanczové, jsem nezažila ten pocit, zadostiučinění, kdy se autorka nebojí vylíčit běžné chyby a po zásluze potrestat lidi, bez ohledu na jejich statut (Lanczová v onom románu potrestala matku hlavní hrdinky), taktéž jsem po dlouhé době zažila onu úlevu a radost z dobrého konce. Oceňuji také, že autorka odmítla přehlížet, nebo dokonce omlouvat lenost a tzv. potřebnost, je to první kniha, ve které je použito slovo „parazit“, slovo, které já používám již delší dobu pro tuto sortu lidí, ale dosud jsem se nesetkala ani s náznakem porozumění.

Po přečtení mnoha knih s různou tématikou jsem objevil Ayn Rand a Atlasovu vzpouru. Je mi líto času, který jsem strávil nad knihami, které oproti této, zcela pozbývají na významu. Ještě pro doplnění doporučuji autorčin dřívější počin Zdroj. Obrovská osobní síla, ukrývající se v románu, je ideálem, o který je třeba se nejen pokusit, ale i bojovat. Bojovat se sebou.

1 28.11.2016

Nejlepšejší kniha všech dob 110/10

2 17.11.2016

Zcela nepochybně nejlepší kniha, kterou jsem kdy četl.

6 10.11.2016

Možná o něco delší kniha, než by bylo nutné, s originálním stále aktuálním námětem a průměrnou beletristickou úrovní. Postavy jsou od začátku do konce často až nelogicky černobílé bez jakéhokoliv vývoje s výjimkou toho jediného, který je ústředním motivem díla. A je A, dobro je dobro, zlo je zlo a kladní nemají záporné vlastnosti.
Výše uvedené ovšem neznamená, že jde o špatnou knihu. Naopak, i přes dobu svého vzniku, kdy tuny oceli a kilometry kolejí patřily mezi hlavní měřítka výkonnosti ekonomiky, se jedná o neuvěřitelně dnešní dílo plné zajímavých pohledů a často precizně vyložených myšlenek. Zatímco průběh děje je popsán poněkud plochým stylem, filozofická rovina knihy je na velmi vysoké úrovni. Nebudu se zde pouštět do konfirmace či polemiky s uváděnými názory autorky, protože by to přesahovalo rámec tohoto komentáře. Jsem ovšem přesvědčen, že v knize prezentovaný pohled na ideální svět Ayn Randové (jenž je mimochodem naprostým opakem marxismu) a zároveň rozsáhle zpracovaná argumentace pro jeho podporu, jsou zdrojem velmi zajímavých úvah pro všechny jeho stoupence ale i odpůrce. A tak by to u každého filozofického názoru mělo být především.

5 09.07.2016

Knihu určitě doporučuji, změnila moje vnímání politických problémů. Už vždycky, když uslyším o regulaci ekonomiky, tak mi bude v hlavě znít ten totálně odmítavý hlas pí Randové, na který se nesmí zapomínat. Pokud rádi o knihách konverzujete s přáteli, nedovedu si představit podnětnější téma než právě Atlasovu vzpouru.

I zlaté monstrum je pořád monstrem.

7 13.06.2016

Zrejme som totálne mimo cieľovej skupiny čitateľov, pre ktorú autorka Atlasovu vzpouru písala. Myslel som si, že keď oddelím filozofickú stránku tohto diela od príbehu, aspoň ten si dokážem užiť. No nepodarilo sa. A keby aj, ako sa baviť na príbehu, kde nie je žiadna, čo i len trochu sympatická postava? Kde záporní hrdinovia nemajú ani jednu pozitívnu vlastnosť, ich konanie je absolútne nepochopiteľné a neodvôvodniteľné. Čo je to za životný postoj, schválne škodiť iným? Neuveriteľné a prvoplánovo nastavené záporácky. Navyše mi akosi moc pripomínali do dokonalosti dovedené absurdnosti z dielne dnešnej EU.
A tí „akože kladní“ hrdinovia? Žijú mottom „Přísahám na svuj život a svou lásku k němu, že nebudu nikdy žít pro druhé, ani žádať, aby oni žili pro mně“. Mám blízkeho človeka, ktorý v istých životných obdobiach fungoval v „Reardenovskom režime“, kde práci obetoval všetok čas a úsilie. A z prvej ruky som videl, že reálne takto fungovať nejde a ani ten najlepší vynález a tisíce vyrobených ton toho najlepšieho kovu za to v skutočnosti nestoja. Že život je o inom.

Ale tieto „kladné“ postavy autorka vedie ešte ďalej, k domnelej dokonalosti. Mal by som sa pri nich cítiť previnilo, svojou pracovnou morálkou a životnými hodnotami mám od nich rovnako ďaleko, ako od zlosynov z toho diela. Ale necítil som sa. Žeby trochu? Po dlhej dobe som si upratal pracovný stôl... Ale inak boli pre mňa rovnako odpudiví ako ich nepriatelia. Práca, dobre vykonaná je najvyššou hodnotou. Všetko dokážu, všetko zariadia, nič nie je problém. Supermanov v literatúre som stretol už mnoho, ale doteraz každý z nich robil hrdinské činy pre niekoho a dávalo to zmysel. Hrdinovia Atlasovej vzpoury sa chovajú hrdinsky pre zisk. Pre mňa je to úplne cudzia hodnota.
A keď už príde k niečomu ľudskejšiemu, konkrétne trochu obskúrnej romantickej linke, hrdina to celé zabije vrúcnym vyznaním svojej milovanej:
„Miluji tě jako stejnou hodnotu, jakou vyjádřuje moje práce... jako miluji svou ocelárnu, svuj kov, své hodiny strávené za pracovním stolem... jako miluji pochody své mysli při řešení chemické rovnice...“ Sic! Dámy, ktorá z Vás by dokázala odolať takémuto romantikovi?

Už som možno starý a zbavený ideálov. Neviem možno posúdiť, čo svet potrebuje a čo ho ťahá ku dnu. Ale filozovia, ktorú predkladá autorka v Atlasovej vzpoure je jednoznačne slepou uličkou. Veď keby jej rodičia konali len v mene vlastného prospechu, bez jediného nezištného skutku, bez toho, aby mali zo svojej „práce“ zisk, nebola by na svete ani Ayn Randová a nemohla by napísať túto čudnú knihu.

1 12.05.2016

úchvatný začátek bohužel končí těžkopádnými monology ze kterých se mi pak ústřední myšlenka nějak nejdříve vytratila a potom přestála " se líbit". Silný příběh namísto vyústění skončil manifestem filosofického směru, což bylo asi cílem, proto ok, ale ty závěrečné zdlouhavé proklamace mi celý dojem z knihy dost pokazily.