Atlasova vzpoura

2 08. května

Ayn Randová geniálně již tehdy popsala, jak bude fungovat EU, potažmo i ČR, současný tzv. fialismus nevyjímaje - rozhazování plnými hrstmi "potřebným".
Já dílo hodnotím jako hodně dobré. Jasný, pravdoláskaři a pražští kavárenští povaleči a tlučhubové nadšeni nejsou. Popsala cestu do pekel. A tam má celá EU namířeno.

88 28. března

Život rozcupovaný na kusy, rozoraná cesta, žádný cíl!
Ztráta schopnosti konat!
Člověk nepotřebující záruku vítězství, ale MOŽNOST, jednat.
Ruce spoutané za zády, tak jde vstříc zkáze.
Ruce v řetězech, a přesto – jde dál!

„Se světem není něco v pořádku,“ prohlásil. „Odjakživa. Akorát to nikdy nikdo nepojmenoval ani nevysvětlil.“

Až se o to ve víc jak 1000 stran dlouhém příběhu pokusila Ayn Randová, zastánkyně laissez-fair kapitalismu („volná ruka trhu“) a duchovní představitelka tzv. objektivistického hnutí.
O příběhu samotném toho moc nepovím (tohle si opravdu každý musí přečíst sám), jen snad, že se pro mě jednalo o doslova nervy drásající čtení, zkuste si totiž číst 1000 stran, kdy máte potřebu o každé druhé větě s autorkou buď polemizovat nebo zuřivě diskutovat (vznikla by tak možná pěkná 50ti stránková seminární práce, to ale není cílem komentářů zde na DK, takže pryč od zuřivé polemiky zpět k rozsahem i zdejším účelem omezenému komentáři určenému výhradně čtenářům).

Tak, abych to shrnula, vězte, že všichni lidé mají rozum! Opravdu všichni .
Naštěstí ale, podle Ayn Randové, existence existuje nezávisle na něm!
Tedy, realita tu byla už před tím, než člověk získal vědomí, a bude tu i po něm.
Rozum pak máme k tomu, abychom poznávali svět, ovšem pouze na takové té pojmové úrovni, kde se navíc naše omezené poznání dopouští úplně běžně dost četných omylů. Díky našemu rozumu si tak všechny nabyté poznatky (i ty, o kterých ani netušíme, že jsou omylem) uspořádáme pěkně do nějakého (pro nás) bezrozporného hierarchického systému, který pak považujeme (pro sebe) za určitý světa řád – díky němu se domníváme, že lépe pochopíme funkci všech objektů, které nás obklopují, přidělili jsme jim tak totiž určitou hodnotu, což nám pak zase pomáhá orientovat se ve všech možných nastalých situacích, reagovat na ně a jednat (až na to, a na to bychom neměli zapomínat, že na vstupu je náš systém plný omylů o kterých ovšem nemáme ani potuchy).
Abychom to zkrátili, ty pak vedou k tomu, že si vytvoříme naprosto nevhodný systém morálky! … a že jich historie, a bohužel i tak aktuální současnost, je požehnaně plná.

Jak vidíte, přijmout „rozum“ jako základnu pro vytvoření si reality má svá úskalí – a samozřejmě, dalekosáhlé následky, jenže odmítnout ho, taky nejde! Podle paní Randové byste tak totiž sklouzli k iracionalitě a mysticismu – tedy odtržení od přírody a k velebení zhoubné fikce namísto skutečnosti.
Pro Ayn Randovou má rozum prostě velký význam, ovšem v trochu jiném smyslu, než jak je možná běžně chápaný, či přijímaný (proto také z jejích myšlenek vzešel celý filozofický proud), takže než začnete číst, možná není od věci uvědomit si, jak to Ayn vlastně myslí ...
Rozum může udělat chybu, ale realitu to nijak nezmění, rozum totiž pro ni není rozhodující – jediné co dělá je, že skládá věci dohromady a přiřazuje jim hodnoty.

A jak se s takovým systémem hodnot, který neodpovídá realitě, vypořádat?
To je otázka za všechny prachy – v Atlasově vzpouře se právě o takovou odpověď Ayn pokusila.
Odvyprávěla tak příběh o člověku – jako potenciálně racionálním individualistovi, poznávajícím zákony přírody a svou prací formujícím své okolí (samozřejmě ve svůj prospěch) …

„Abychom mohli pochopit, co máme chtít, musíme pochopit, jací jsme.“

Před očima vám tak doslova vyvstane „zářivá vize člověka“ coby racionální bytosti, jež tvrdě využívá svůj dar – myšlenky …

„Myšlenka je nástroj, jehož prostřednictvím se člověk rozhoduje.“ ...
ovšem nezapomínejte přitom, že není jen cílem, ale i cestou k němu!

„Byl to boj, ve kterém nezbývá než tlouct hlavou o hluchou zeď, o zeď z toho nejzvukotěsnějšího materiálu – lhostejnosti.“

Živoucí síla vyprchala, zbyl jen pocit nesmírné, nevypověditelné zrady, o to strašlivější … když netušíte, co vlastně bylo zrazeno!

„Ale slečno Taggartová, kdo dneska ví, co je pravda?“

5 22. ledna

Fantastická kniha. Její smysl je jasný po první třetině. A je to jasná kapitalistická úderka. Autorka s kořeny z Ruska je tím jasná. Taková zvláštní pleasure guilty bichle. Ale zvláštním způsobem stojí za to.

3 20.12.2021

rozvlekla nuda o tisici stranach, ani nedocteno

7 16.10.2021

Někdo pochopí plně.
Někdo vůbec.
Znamená to snad, že je ten první lepší než ten druhý?
Neznamená.
Znamená to snad, že není nic mezi těmi dvěma?
Naprosto.

100/100.

2 27.06.2021

Ufffffff... Bylo to příliš dlouhé. Myšlenky celého románu se mi líbí 5*, ale autorka neumí moc dobře budovat příběh atd. je to příliš dlouhé, příliš mnoho monologů a proslovů... To bych hodnotila maximálně 3*...

4 22. ledna

Mrzí mě už ten špatně zvolený název, který przní češtinu - správně by mělo být Atlantova vzpoura. Proč to Argo takhle zprznilo, netuším. Ze začátku jsem byla nadšená, schválně jsem si nic nestudovala předem, kniha na mě spadla prakticky z modrého nebe. Nadšení rychle vystřídala únava a wtf pocit. Ráda bych řekla, že jsem knihu pochopila, že je to úžasné dílo, protože je za ním vidět ta velká snaha předat lidstvu "velké" myšlenky. A to je právě ten problém. Jakmile jsem pochopila, kdo je černý a kdo bílý, přestalo mě to táhnout, a začalo to být až trapné. Repetitivní atd. Pro autorku, která utekla z Ruska je snad její názor pochopitelný. Nicméně o 70 let později už tyto myšlenky "skvělého kapitalismu" vidíme vážně jinak. Takže za mě i mimo mísu ideově, dnes je to již passé.