Atlasova vzpoura

4 01. dubna

Byl jsem připraven již přečtením Zdroje, který mě donutil seznámit se i s objektivismem Ayn Randové, nicméně rozsah Atlasovy vzpoury mě nejprve vyděsil. Nutno ale říci, že četbu jsem si opravdu užil (koneckonců Tři mušketýři ve všech dílech taky nejsou zrovna útlí).
Zejména první dva díly mě oslovily a na rozdíl od některých kritiků mi nevadila určitá plochost postav. Chápu, že Randová psala dystopii a zavržením Atlasovy vzpoury bychom museli zavrhnout Morovu Utopii, Campanellův Sluneční stát a další známá díla s obdobným zaměřením. Každý dobrý román je nosičem idejí. Je možné soustředit se na kritiku těchto idejí, ale soustředit se na literární hodnoty znamená posuzovat dílo z té méně důležité stránky. Ideje jsou ideje a jako takové jsou ideální, bez hran a stínů. Pokud by Randová měla popisovat všechny stíny, musel by být román minimálně 3x obsažnější a to už by opravdu bylo neúnosné (nehledě na to, že Randová sama se viděla zcela nestínově...). Když ideje podáte bez oněch stínů, vystoupí na odiv v plném světle a již svou existencí vykreslí svůj opak ve stejně jasném ostrém světle. Teze a antiteze. A je A, B je B. Hranice jsou jasné a koleje vedou dokonale vedle sebe. Takto já osobně čtu Utopii a všechny ostatní ideově jednoznačné romány včetně Orwellovy Farmy zvířat.
V tomto pojetí mě nejvíc uchvátila zejména kapitola VI.-Nekomerční sféra, která podle mého dosáhla až balzakovských rozměrů. Koneckonců Balzac ve své Božské komedii i Randová řešili oba stejný problém, byť každý ve své době a svými způsoby.
Z literárního hlediska bychom museli zavrhnout kapitolu, v níž se Dagny ocitne v Atlantidě, ale je jasné, že tomu se autorka nemohla vyhnout a právě ve chvílích popisu dokonalé společnosti se vystavujeme nebezpečí komičnosti; proto jsem tuto kapitolu nehodnotil. Podle mého nejslabší částí díla je rozhlasový projev Johna Galta, ve kterém Randová porušila svou zásadu nevměšovat filozofii do románu; kdyby obsah vměstnala do pěti, nu buďme velkorysí, do deseti stránek, bylo by to únosné. V této třetí části, všeobecně slabší, mohla podle mého rovněž zcela vynechat pasáž o mučení Galta. Jeho vzdor, kdy vše snášel téměř s úsměvem na rtech, byl už opravdu směšný. Pokleslá kovbojka.
Celkově však dílo hodnotím na všechny hvězdičky, neboť zápory jsou vysoce překryty klady. Jsem rád, že jsem si to mohl přečíst, nelituji vynaloženého času. V dnešní bruselské době je dobře, že to ještě mohlo vyjít.
Nejvíc osobně souzním s recenzí J. Kelbla z XB-1C.

2 30. března

Tato kniha by měla být povinnou četbou kolem 20. roku života každého člověka. Hluboké myšlenky, které mají dopad na celou společnost. Krásný román napsaný velice čtivou formou. Hluboce smekám před autorkou a děkuji.

3 18. února

Na knihu jsem se těšil, protože jiný autorčin román - Zdroj - patří do mých "Big 5". Ale jak už to tak bývá, očekávat se nemá. I když u Atlasovy vzpoury nejsem vyloženě zklamaný, tak dávám 4 hvězdičky a ne plný počet. V knize monumentálního rozsahu totiž bylo poměrně dost míst, kdy jsem se přistihl, že nesleduji děj. Třeba proslov Johna Galta byl k neučtení. Ale výsledek knihy je velmi dobrý a celkový nápad - co by se stalo, kdyby tvořiví lidé vyhlásili stávku - mi přijde aktuální i po sto letech. Člověk se skoro automaticky dívá směrem do Bruselu :)

5 19.12.2018

Atlasova vzpoura se zařadila mezi knížky, které jsou pro mě zásadní. Přesto, nebo možná právě proto, že s autorčinými názory tak docela nesouhlasím. Jenže jako příspěvek k debatě o směřování společnosti je to skvělé.

Pokud bych to brala jako varování před jedním z možných scénářů vývoje společnosti, je to v pořádku. Ale je tu problém. Člověk je tvor společenský a při sledování svých zájmů nutně naráží na zájmy ostatních. V ideálním „modelovém“ světě je řešení obchod. Jenže svět není ideální. Obchod by opravdu mohl vést k nejlepšímu výsledku pro všechny, jenže to musí být skutečně dobrovolný obchod a žádná ze stran by neměla mít významně navrch. Když se vlk a jehně snaží sledovat své zájmy, jak to dopadne? Jehně uteče, nebo si najme ostré rotvajlery a vlčáky jako ochranku, jinak má smůlu. Uznávám, když ochráním jehňátka, vlk pojde hlady. Takhle to ale mezi lidmi přece nefunguje. Stejně jako osobní iniciativa Atlasů je důležitá kooperace a použiji pro autorku asi téměř sprostá slova, cosi jako altruismus a solidaritu se slabými. Navíc, Atlasové nás ostatní taky potřebují. Samozřejmě, solidarita nesmí iniciativu podvazovat příliš nebo dokonce likvidovat.
Ano, A je A. Jenže když se řekne A, musí se říct i B. Bez debaty platí, že v první řadě by se měl o sebe postarat každý člověk a jeho rodina. Jenže co s těmi, kdo se o sebe postarat nemohou nebo prostě nedokážou? Já ve sledování svých zájmů občas dám něco na charitu, ne z donucení, pro dobrý pocit. Ale stačilo by spoléhat na charitu?
Literárně Atlasova vzpoura není žádný zázrak. Je to jedna z mála knížek, kterou považuji za zbytečně dlouhou. Postavy mi přijdou až moc schematické, jak stávkující a s nimi spolupracující lidé, tak bandité. Sympatický mi nebyl skoro nikdo. Pěkně popsáno je, jak někteří lidé nemají problém nechat se živit (přímo či nepřímo) těmi, kým pohrdají jako sobeckými otroky mamonu.
Johnův proslov není nic, co by oslovilo masy diváků či posluchačů, to je esej, ne promluva k lidem.
Je pravda, že lidé, kteří posunuli svět dál, byli často a možná většinou podobní jako Atlasové. Ale jsou skutečně všichni ti, kdo sledují své zájmy a jsou z ekonomického hlediska velmi úspěšní, takovými Atlasy?

Etika, kterou autorka představuje, má podle mě dost vad na kráse.

4 16.12.2018

Po prvním přečtení nic moc. O pár let později, při druhém čtení, jsem objevil až nepříjemně mnoho paralel se současnou EU a vývojem společnosti.
Přestože, kvůli svému věku, na mnoha místech působí úsměvně a naivně, rozhodně stojí za přečtení.

3 21.11.2018

Ještě dlouho po přečtení jsem se sama sebe ptala Who is John Galt... Hodně zajímavé čtení. Literárně trochu slabší, místy, ta zápletka se skrytým údolím atd. je mírně přitažená za vlasy, to si nebudeme zastírat. Ale popis úpadku společnosti a i vztahy jednotlivých hrdinů to bohatě vyváží. Přestože Zdroj jsem hltala mnohem nadšeněji, i Atlas pro mě už navždycky bude nezapomenutelná knížka.

9 29.09.2018

Když jsem sahala po Atlasově vzpouře, netušila jsem, jak kontroverzní knihu beru do ruky. Zároveň jsem ani nedoufala, že bude tak úžasně čtivá. Ne, vůbec nepřeháním – nemohla jsem se od ní odtrhnout a ikdyž jsem zrovna nečetla, neustále jsem na ni musela myslet, na továrnu Hanka Reardena, vysoké pece, zářivé mosty z Raerdenova kovu, na koleje Taggart Transcontinentalu a Dagny, jak hrdě pozoruje vlaky uhánějící do tmy. Cílevědomost, intelekt, vize, schopnosti – zastesklo se mi vždy přesně po tom, po čem se stýskalo následně i hlavním hrdinům. Už za to, že ve mně dokázala autorka probudit takovou vášeň při popisu zpracování oceli a plánování železničních tratí, si zaslouží respekt a uznání.
A za napsání tak rozsáhlého, kontroverzního, hluboce rozpracovaného filosofického díla, bez ohledu na zlé jazyky, taky. Já netvrdím, že s ní ve všem souhlasím. A taky netvrdím, že nepřehání a že ta knížka nemá chyby. Na druhou stranu, takto propracovaná argumentace, nové pohledy na běžné skutečnosti, hodnotové žebříčky, i komplikované vztahy a pohnutky některých (vedlejších) charakterů… mohla jsem se u té knihy permanentně nad něčím zamýšlet, zvažovat, jak moc velkou roli co hraje pro mě, o kolik větší pak pro daný charakter v kontextu jeho osobnosti, … - mě to prostě bavilo. Od začátku až do konce. Úžasnost a bezchybnost kapitalistické společnosti je tu samozřejmě vyhnaná ad absurdum v kontrastu s přehnaně a nechutně manipulující a zmanipulovanou nepracující chátrou vydávající v zájmu všeobecného blaha další a další opatření stěžující výrobcům bohatství život. Volně parafrázováno z jejího životopisu - Rand odmítala altruismus, podporu a služby chudým z přesvědčení, že podobné ideály jsou základem komunismu, nacismu a původcem světových válek. Eliminovala všechny ctnosti, které by teoreticky mohly ospravedlnit totalitarismus. A myslím, že z tohoto úhlu je potřeba na knihu nahlédnout.
Dlouho jsem váhala, jak Atlasovu vzpouru ohodnotím. Objektivně vzato je dosti (a zbytečně) dlouhá, mnoho se v ní opakuje, vedlejší vztahová linka je opravdu strašně lichá a svým způsobem taky zbytečná. Vezmu-li v potaz hlavní dějovou linii, paradoxně mi vůbec nevadila myšlenka a existence Atlantidy kdesi v horách. Myslím, že nějakého podobného prostředku bylo třeba, aby autorka dosáhla svého cíle a poukázala tak na jevy a skutečnosti, o které jí šlo. Tímto způsobem vlastně vnímám celou knihu. A nemyslím si, že by sama Rand nevěděla, že podobná společnost by za takovýchto striktních podmínek nepřežila. Ale je lepší způsob, jak poukázat na zlo, které se skrývá v mocných rukou nemohoucích líných příživníků na tvrdě pracující inteligenci?
Co se stylu psaní Ayn Rand týče: autorka prý ve svém osobním životě nebyla schopná vést plytké plané konverzace o obyčejných záležitostech, byla schopná rozebírat jen intelektuálně náročnější filosofická témata. To se velmi dobře odráží i v samotné knize – dialogy jsou přesně tohoto rázu, mnohdy se zvrhnou v několikastránkové monology (vlastně se ani nedivím, že při jejich psaní potřebovala pojídat amfetaminy). A ještě bych se ráda vyjádřila k postavám knihy – rozdělení na černé a bílé, božské a nechutně odpudivé, mi nevadilo ani za mák. A ani vlastně nemám za to, že by to bylo takto. On i každý ten über-bůh (díky - Pečivo- za ten trefný pojem) měl nějaké své nešvary a prohřešky, to, že a jak si je nakonec ospravedlnil, je věc druhá. V kontextu knihy mi ale vykreslení charakterů přišlo povětšinou přiměřené. Bylo fajn potkat se s lidmi, kteří nekňourají a prostě makají.

„Neexistují zlé myšlenky kromě jediné: odmítání myslet.“