knedlik komentáře u knih

Empusion je kniha zasazená do neklidné slezské krajiny a prostor plicního sanatoria roku 1913, kde se ve společnosti jiných pánů léčí z tuberkulózy i hlavní "hrdina" Mieczyslaw Wojnitz. Lázeňské dny, naplněné opakujícími se procedurami, odpočinkem a zdravotními procházkami se dlouze táhnou a společné chvíle si pánové krátí nekonečnými filosofickými debatami zahalenými do prohlubujícího se oblouznění domácím likérem Schwärmerei. Ať už je téma debat jakékoli, zpravidla vždy končí u žen, jejich méněcennosti, mentální, údajně fyziologické nedostatečnosti a podřadnosti. Pohled na ženu je zde mnohdy až zbaven lidských atributů, degradován, připomíná spíše pohled na věc než na myslící a cítící lidské bytosti. Zakomponovány jsou i historické vsuvky o postavení žen ve společnosti v minulosti daleké i blízké, včetně jejich, z lokální historie čerpající, vyhnání do lesů s cejchem čarodějnic. Tento všudypřítomný a z každého slova čišící útlak ženského elementu se zde pak projevuje ve formě jakési nadpřirozené, divoké přírodní moci, bájných démonických empús, které trhají v temných lesích mladé muže na cucky. Jednou ročně v listopadu v Görbersdorfu záhadně zmizí nějaký muž. Je to jen náhoda nebo zde opravdu přichází ke slovu jakási nadpřirozená pomsta ženských démonů? Zabíjí sama krajina?
Samotná smrt zde konečně zastává také jaksi paradoxní postavení. Ač přítomná na každém kroku, nevnímají ji postavy románu jako skutečnou, je popírána a ignorována. Ostatně, v Görbersdorfu není ani hřbitov. Zajímavá je pak i linka samotného hlavního hrdiny, který, na rozdíl od jiných, v sanatoriu dojde skutečného uzdravení a která otevírá aktuální genderové otázky.
O Empusionu se mnohde hovoří jako o feministickém románu, ve kterém nepromluví jediná žena. Ženy zde ale promlouvají různými způsoby, ikdyž možná ne přímo.

Troufám si říct, že Olga Tokarczuk není autorka pro každého a je potřeba na ni být vnitřně nastavený. Mnohovrstevnost a mnohovýznamovost jejích lze na tomto prostoru těžko komplexně pokrýt.
Na mě z nich dýchá záměr, kterého dosahuje neobvyklým, fascinujícím a velmi chytrým tvůrčím způsobem. Přidanou hodnotou pak je atmosféra celého příběhu, temná a svíravá, zároveň ale uklidňující, jakkoli paradoxně to může znít. Označení přírodně-léčivého hororu je tak vlastně adekvátní.

8 29.12.2023

Tohle je těžké čtení, a přece se ta kniha čte sama. Člověk ji číst nechce, a přece se od ní nemůže odtrhnout.
"Akoby si kameň jedla" reflektuje nejen válečné období v Bosně, se všemi válečnými zvěrstvy, utrpením, mučením, rozvrácením rodin, vztahů,... , ale hlavně zničené, rozervané a prázdné životy lidí, kteří ji přežili. Životy lidí, kteří se nemají kam vrátit, kteří přišli o všechno. Životy v bídě, hladu a apatii. Životy vyplněné čekáním na to, zda při exhumacích masových hrobů náhodou nenajdou alespoň kousek šatů vlastního dítěte...

" - Mubina, neplač. Těš sa. Ja by som bol šťastný, keby som vedel, že sa náš Kiram odpálil granátom.
- Áno, dobré je vedieť. Dušu to odrazu menej bolí.
- Náš Kiram zostal v Potočari. Toľko viem. Vošiel do haly."

Drsné čtení o (ne)lidských krutostech a ranách, které nejdou zahojit. Psané strohým stylem umocňující celkový dojem. Po knize "Všem sráčům navzdory" je jakousi mojí druhou, jinou sondou do Jugoslávských dějin devadesátých let minulého století, do dějin poválečných s "novým uspořádáním" Bosny a jeho nefungováním. Zároveň jsem vděčná i za vhled do problematiky vyšetřování válečných zločinů, podávání svědectví, způsob exhumačních a identifikačních prací - problematiky, o které se příliš nemluví.

"Doktorka Ewa neverí, že Boh existuje. Ale vie, že rodiny, pre ktorých to robí, veria. Bude Boží súd a Zmŕtvychvstanie.
- Chcela by som, - vraví, - aby stáli pred svojím Alahom na svojich nohách, nie na cudzích. A mali na krku svoju lebku. Aby nejako vyzerali, keď vstanú z mŕtvych."

5 11.12.2021

(SPOILER) "I když Liston až příliš dobře věděl, co pacienty na operačním stole čeká, často hrůzy zlehčoval, aby jim šetřil nervy. Jen pár měsíců před experimentem s éterem uřízl nohu dvanáctiletému chlapci jménem Henry Pace, který trpěl tuberkulózním edémem pravého kolene. Hoch se chirurga zeptal, jestli ho operace bude bolet, a Liston mu odpověděl: "O nic víc než vytržení zubu." Když přišel čas amputace, přinesli Listonovi asistenti Henryho se zavázanýma očima do sálu a pevně ho přivázali ke stolu. Chlapec napočítal šest tahů pilkou, než mu noha odpadla."

„Liston dokázal oddělit nohu za méně než třicet sekund a aby měl obě ruce volné, často svíral při práci zkrvavený nůž mezi zuby. Jeho rychlost však byla současně dar i prokletí. Jednou nešťastnou náhodou pacientovi spolu s nohou uřízl i varle. Jeho nejslavnější (a možná jen smyšlená) nehoda se měla přihodit při operaci, během níž si počínal tak rychle, že svého asistenta připravil o tři prsty a při výměně čepelí prořízl jednomu divákovi kabát. Asistent i pacient později zemřeli na gangrénu a vyděšený přihlížející vypustil duši přímo na místě. Jedná se zřejmě o jedinou operaci v historii s třísetprocentní úmrtností.“

Lehce děsivý vhled do chirurgické praxe viktoriánské Anglie, kdy největší a nejceněnější kvalitou chirurga byla především jeho rychlost. Vhled do dob, kdy se na čerstvé rány špinavýma rukama přikládaly obvazy ze špinavých, zakrvácených a cizími vnitřnostmi pokrytých hadrů, „blahodárný“ hnis se řinul z ran a pacienti záhy po operačním výkonu umírali na sepsi. S nebývalou úlevou si člověk představí prostředí dnešního sterilního operačního sálu. Cestu, která k takovému prostředí vedla, respektive její úplné počátky, nastiňuje tato kniha zabývající se životem a dílem Josepha Listera jakožto zakladatele a velkého průkopníka antisepse. Cesta to byla trnitá, a za to, že ji podstoupil a obětoval jí život, mu buďme všichni vděčni.

„Když jsem si přečetl Pasteurův článek, řekl jsem si: stejně jako můžeme u dítěte vymýtit vši, když mu na hlavu pokrytou hnidami naneseme jed, který neublíží pokožce, tak věřím, že můžeme pacientovy rány ošetřit toxickými přípravky, které zničí bakterie, aniž by poškodily měkké části tkáně.“

Knihu lze jen doporučit každému, kdo si chce udělat obrázek o tom, jaké mílové kroky medicína za poslední staletí urazila a zároveň i o tom, s jakými zarputilými odpůrci se pokrok (tehdy i dnes) setkává. Přes lékařskou tematiku se jedná o velmi čtivou, zábavnou, i když lehce morbidní knihu.

7 05.06.2021

Pro vyváženost (mnoho)vesmíru přihodím na tu negativnější kupičku komentářů.
Pohyby ledu jsou knihou, která mě svojí první, zdlouhavou a relativně nezáživnou polovinou dost štvala (no, možná mě štvala primárně hlavní postava a její myšlenkové pochody) a druhou polovinou dost udivila. Přehoupla se ve velmi čtivou, dobrodružnou záležitost ze zajímavého, a pro mě neobvyklého, prostředí. Pointa děje mě zaujala, mile překvapila, příjemně zmátla. Nicméně následně došlo k další ztrátě bodů a to při závěrečném rozuzlení(?)/ vysvětlení kapitána Světlíka, které mi přišlo opravdu zbytečné a navíc na mě působilo dojmem snahy o přidanou hodnotu, které nebylo třeba.
Na jednu stranu hezky promyšlené, vypointované dílo, na druhou se nejde zbavit dojmu jakési překombinovanosti a absence elegance.

2 26.09.2020

Jsou hrůzy, které si mnozí z nás nedovedou představit…

Kniha plná smutku a utrpení, hlubokých tržných ran na těle i na duši. Každý se s nimi vyrovnává jinak a někdy je prostě nejvhodnější reakcí k realitě zešílet.
Kniha je rozdělená do tří částí, z nichž každá má svou generační hrdinku. Příběh následně postupně odkrývá spletitou a mnohdy strastiplnou rodinnou historii, a kupodivu vede k jakémusi hořkému smíření. Možná, lépe řečeno, k jakémusi cynickému akceptování životního údělu.

„Neměla jsem proč žít, ale neuměla jsem umřít.“

Hana, i přes svůj bolestivý příběh, je velmi čtivou knihou, od které se těžko odtrhává. Válečná tématika je obecně velmi silným tématem, zde se mi navíc líbila psychologie jednotlivých postav, líbilo se mi zpracování příběhu Hany, toho nekonečného zoufalství s pachutí viny. Nic víc mi ale v zásadě nepřinesla, takže superlativy a vynášení do nebe pošetřím na jiné.

„Z knihovničky vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože ti lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou.“

18 11.06.2020

Neobyčejná kniha. Kniha jaksi nestálá, v pohybu; kniha, která je řekou. A tato řeka, jako jakási hlavní kostra příběhu, teď a tady, plyne - někdy pomaleji, jindy rychleji, dynamická a neustále se měnící. Žije svým životem, jednotlivými zákruty i zátočinami a odehrává se v ní část příběhů. Sem tam se odpojí drobnější potůček, který doteče do míst, kde autorka chvíli setrvává a rozehrává magický koncert. Někdy se onen potůček vleje zpátky do hlavní linie mohutné řeky a jindy odplyne v dál a už se o něm nikdy nic víc nedozvíme. Jindy slýcháme o jiných potůčcích a jiných řekách, které už dávno vyschly nebo se změnily v jiné. Myšlenka ale zůstává.

„Když jsem stála na protipovodňovém valu a dívala se do proudu, uvědomila jsem si, že – přes všechno nebezpečí – bude vždy lepší to, co je v pohybu, než to, co nedělá nic; že změna je ušlechtilejší než klid; že nehybnost se časem rozpadne, zdegeneruje a obrátí se v prach a všechno, co se hýbe, bude trvat věčně.“

V kontrastu k jednomu z hlavních motivů - pohybu - nacházíme ještě zcela opačný – klid, setrvávání, konzervaci, uchování daného okamžiku, hmotné tkáně, jsoucna, aby bylo dostupné navždy, nejen teď a tady. A zároveň hledání smyslu toho všeho, smyslu bytí.

„Strávil jsem svůj život na cestách, cestoval jsem do nitra vlastního těla, dovnitř vlastní odřezané končetiny. Vypracoval jsem nejpodrobnější mapy. Rozebral jsem zkoumaný předmět na prvočinitele na základě těch nejlepších postupů. Spočítal jsem svaly, šlachy, nervy a cévy. Používal jsem k tomu vlastní oči, ale spoléhal jsem i na bystřejší zrak mikroskopu. Mám dojem, že jsem neopomněl ani tu nejmenší část. Dnes si tak mohu položit otázku: co jsem hledal?“

Běguni jsou knihou složenou z příběhů různých lidí v různých časech, s odlišnými pohnutkami, motivy, děsy a obavami. Je to kniha natolik specifická, že je pro mě vcelku obtížné napsat nějaký konkrétní komentář. Stejně tak jako vyprávět, „o čem to vlastně je“. Nicméně je skvělá a já jsem si ji nesmírně užívala. A užívám - ještě stále rezonuje...

„Tak se hýbej, kývej se, houpej, choď, běž, utíkej, jak se jen zapomeneš a zůstaneš stát na místě, zmocní se tě jeho velké ruce, promění tě v kukačku, ovane tě jeho dech páchnoucí po kouři, spáleništi a po velkých smetištích za městem. Promění tvou barevnou duši v malou plochou dušičku vystřiženou z papíru, z novin, a bude ti vyhrožovat ohněm, morem a válkou, bude tě zastrašovat, až ztratíš svůj klid a přestaneš spát. Ocejchuje tě, zanese do svých rejstříků a vydá ti dokument stvrzující tvůj pád. Ovládne tvé myšlenky nedůležitými věcmi, co máš koupit a co prodat, kde je laciněji a kde zas dráž. Odteď se budeš trápit maličkostmi – cenou benzínu a tím, jaký má vliv na splácení půjčky. Každičký den budeš prožívat v bolestech, jako kdybys žila za trest, ale kdo spáchal zločin, jaký a kdy, to se nikdy nedozvíš.“

8 23.05.2020

Deníkové zápisky z cest dodávkou po Balkáně s přibližně ročním dítětem. Knížka je psaná poměrně bez obalu a jasně a výstižně popisuje jednotlivé fáze cesty, zážitky, dojmy, ale i obavy, které jsou zcela pochopitelně na pořadu dne. I jako nematka musím obdivovat odvahu vyrazit na takovou pouť bez všech těch jistot v podobě lékařské péče, dostupnosti jídla, vody, ...

Cestopisy ani deníky běžně nečtu, takže na mě byla knížka dost stručná a bez přesahu. Zároveň bych ocenila více fotografií, protože podle popisu musely být všechny ty krajinky a přírodní scenérie opravdu nádherné a dech beroucí. Za přečtení kniha Balkán, bejby zcela jistě stojí. Obzvlášť pokud se na podobnou dovolenou s prckem chystáte ( - součástí jsou i praktické tipy a například i seznam propriet).

3 28.03.2020

Velké drama na malém prostoru. Dospívající Bára je umělkyně tělem i duší, hlava se jí zmítá v tvůrčí inspiraci a v jejím kypícím nadbytku prostě nezbývá místo na srovnané boty, vyleštěnou vidličku a pastelky srovnané v řádku. Kontrastním protikladem je Bářina matka, pro kterou je uklizený, vycíděný a nablýskaný domov vrcholem existence a snad i odrazem zdánlivě dokonalého, neposkvrněného života. Jen kdyby to ta Bára pořád tak nekazila...

Vrány se zabývají konfliktem mezi matkou a dcerou, více ale konfliktem mezi zcela rozdílnými povahami, které se navzájem nechápou. Ale zatímco jedna na jejich nepochopení má vzhledem k nízkému věku jaksi nárok, ta druhá zaslepeně setrvává na svých plytkých nárocích a vymáhá je všemi způsoby. Celý zážitek umocňují dvojí výpovědi zúčastněných a jejich výklady skutečností stávajících i minulých.
Vrány jsou kniha o sobectví a ubližování, kniha o ranách tělesných i duševních. Vyvolávají úzkost, lítost a bolí. A nepochybuji, že s podobnými osobnostními kontrasty se v denním životě setkávají všichni, mnozí snad i ve svých rodinách. Lze jen doufat, že Vrány některým lidem alespoň trochu otevřou oči a nastolí cestu porozumění.

A nakonec ještě věcně - anotace knihy je lehce zavádějící a slibuje něco, co čtenář nedostane. Na druhou stranu o zklamání nemůže být řeč. Naopak, konkrétně mě se kniha v osobní rovině velmi hluboce dotkla.
Mezikapitoly s vránami mají snahu o jakousi přidanou uměleckou hodnotu, kterou tím dílo, bohužel, nenabylo. Ale i přesto jsem ráda, že vzniklo, neboť jeho hodnota se pohybuje jinde.

8 08.03.2020

Okolnosti konfliktů na Balkáně mi zůstávaly po strašně dlouhou dobu skryté a vlastně jsem se o ně nikdy nezajímala. A přitom takové aktuální téma, tak nedávná historie děsu a hrůz...
Jan Urban vydal knižně své zážitky z první linie z dob obléhání Sarajeva ve formě reportáží a zpovědí tamních, od světa, elektřiny a zdrojů odříznutých občanů. A dá se čekat, že to nejsou dojmy a zážitky snadno stravitelné. Z každého slova knihy čpí rozčarování a smutek nad faktem, jak snadné je přestat být člověkem a jak nepoučitelní vlastně všichni jsme. Zároveň je všude patrná nekonečná bezmoc - ve světě, kde za provázky chaoticky tahá někdo jiný a následky si nesou nevinní.
Kniha si neklade za cíl historicky a objektivně popsat konflikt na Balkáně, ale zprostředkovat čtenáři právě tu první linii. A vlastně i nesmyslnost podobných válečných konfliktů.
Čtení to není lehké a je potřeba, (pokud jste obdobný ignorant jako já), se trochu doinformovat o historickém a politickém kontextu popisovaných událostí. Ale jinak vřele doporučuji. Všem sráčům navzdory.

"Středoevropští nacionalisté, fašisté i populisté jsou osoby povýtce připrcatělé, s těžkými zadky a krátkýma nohama. jejich středoameričtí a tichomořští bratranci jsou naopak lehcí a hubení, protože ve své většině nejprve prošli kariérou v armádě. Jen oči mají všichni stejné - nepoučitelné a neschopné laskavosti. Přemýšlejí ve stejných, jen pokaždé jinak natřených, klecích paranoie. Kdesi po cestě se jim stalo, že šlápli do kobylince, ale namísto, aby se umyli, nebo šli jinudy, prohlásili ten kobylinec za jedinou svatou pravdu. Nabrali si ho plné kapsy i ústa, přestali se učit a žít, protože oni už přece pochopili podstatu světa, a ničeho jiného netřeba."

10 09.02.2020

Babičky jsou hořce vtipným vyprávěním o těžké době a vyrovnávání se s ní. Příběhem obyčejných lidí s obyčejnými starostmi a obyčejnými tužbami, kterým nás provází dospívající Matěj. Jeho osobnost je utvářena naprostými politickými protipóly v podobě komunisticky smýšlející babičky Marie a kapitalisticky orientované babičky Ireny.
Místy je kniha opravdu vtipná (za mě vedou dopisy babičkám z Londýna), místy čtenáře zachvátí spíše smutek. Nicméně Šabach je skvělým vypravěčem a i nehezké věci popisuje s citem a pochopením, smířlivě. Jistě stojí za přečtení.

5 11.01.2020

*Komentář obsahuje spoilery.*
Milé a zábavné čtení o úředníkovi Hadriánovi, kterému jeho umírající strýc svěří do opatrování svoji přítelkyni Růženku, ze které se vyklube obří slonice se sklony k alkoholismu. Při putování do nejbližšího cirkusu jsou samý malér, díky kterým nakonec skončí i před soudem. Díky zdatnému obhájci Magnusovi a slonímu expertu panu Filigreem, vlastnícím v jednom ze svých minulých životů sto a jednoho slona ale všechno dobře dopadne.
Laskavá kniha o zvířatech i lidech, cestách prašných i životních.
Je psaná jemným inteligentním humorem a jako lehčí čtení na dovolenou vás určitě nezklame.

"Zjistil jsem, že je daleko pohodlnější cestovat v dobytčáku se slonem než ve voze první třídy se spoustou nudných volů."

7 28.12.2019

Díky. Díky za tuhle knihu, kterou považuji za velmi důležitou.
Tabery odvedl obrovský kus práce ve snaze nabídnout vysvětlení věcí minulých i současných a zasadit je do kontextu, navíc s notnou dávkou objektivity. To se mu, myslím, povedlo naprosto bravurně. Dále upozorňuje na mnoho velmi nebezpečných fenoménů a jevů, které snad ani není v mých silách všechny okomentovat. Předesílám, že s většinou věcí, které Tabery nastínil, se vnitřně naprosto ztotožňuji. Znepokojení nad "naším" odklonem k Rusku, odvracení se od EU, manipulace ze strany nejvyšších představitelů a jimi ovládaných médií, znepokojení nad postupným utloukáním pilířů demokracie u nás, tak pozvolným, nenápadným... Podložení těchto niterných obav fakty, zkušenostmi a událostmi v okolních státech mi na optimismu příliš nepřidalo. Navíc je v knize i velmi hezky vystižena povaha nás Čechů jako národa a já se obávám, že dost trefně. Až člověka přemůže dojem, že si za to všechno, k čemu potenciálně může dojít, opravdu budeme moct úplně sami. A navíc si to ani nepřiznáme.
Je třeba budovat politickou uvědomělost a je třeba se o svoji svobodu starat, usilovat o ni, vážit si jí. Nebrat ji jako samozřejmost, protože samozřejmou není. A to je potřeba vzít v potaz. Opuštěná společnost na tuto skutečnost opakovaně upozorňuje. A i proto by si ji mělo přečíst co nejvíce lidí.

Ráda na konec svých komentářů přidávám citáty, které mě nejvíc oslovily nebo o kterých se domnívám, že nesou něčím obohacující poselství. V tomto případě bych musela odcitovat skoro celou knihu. Tleskám.

17 05.10.2019

Známý autor v nevídané podobě - tak na mě zapůsobila na první dojem, když na mě shlížela z regálu v cizí knihovně. Dostatečně lákavé, abych si ji vypůjčila. No, ne vždy má člověk šťastnou ruku a správnou intuici. Nelze říct, že by mě snad vyloženě zklamala, ale očekávání zcela nenaplnila.
Plavovláska je román o postupném pádu jednoduché, avšak velmi krásné mladé dívky, která vyrůstala v rodině s nevlastním otcem, který ji nikdy nepřijal za svou a celý život ji odvrhoval. Na cestě k němu a ostatním mužům se tak naučila postupně využívat jedinou opravdovou zbraň, kterou vlastnila - svoji opojnou krásu. Následně sehrál svoji roli sled nemilých okolností a Maire se dostala až na samé dno.

Oproti Plavovlásce ve mně Už nikdy nebude zítra zanechalo daleko hlubší dojem. Příběh milostného trojúhelníku a ošklivé dopravní nehody, při které je zabit malý chlapec. Příběh o břemenu viny, působícím postupný rozklad duše a nahlodávajícím mysl. Ty nesmazatelné kapky krve na rukou. Vysvobození pak autor spatřuje v doznání zločinu a v pokání.

Oba miniromány jsou psány "náladově", zavedou vás na místa, kde jste nikdy nebyli, rozezní se ve vás pocity bídy, chudoby, zoufalství a bezvýchodnosti meziválečného Finska. Oba mají snahu rozebírat lidské nitro, každý lehce jiným způsobem. Ve Waltariho případě se však tato tematika u mě jaksi minula účinkem, na rozdíl od jiných literárních velikánů.

"Řekl jsem: tělesné štěstí. To je také bezpochyby nejčistší a nejtrvalejší lidské štěstí. Blízkost milované ženy mě nečiní šťastným, neboť vášeň je stejně velkým utrpením jako štěstím. A o duši se nestarám. Není děsivější představy než myšlenka na věčný život, když ji jednou zkusíte domyslet do konce."

2 18.08.2019

Kniha o životě hořkém a kyselém. O životě takovém, jaký (minimálně místy zcela jistě) je, ale mnozí si to odmítají přiznat. Barnesova povídková kniha se tentokrát zaměřuje na stáří a vyrovnání se s ním a vlastně i na vyrovnání se se životem, láskou, osaměním. Nebere si příliš servítky, ale za to ho máme přece rádi. A na druhé straně ve vás opravdu rozechvěje jakousi neutěšenou vnitřní strunu, tak neklidnou a plnou obav, pochyb...

"Když pukne srdce, napadlo ho, roztrhne se jako dřevo, po celé délce fošny. Když byl na pile teprve pár dní, viděl, jak Gustaf Olsson vzal pořádný kus kulatiny, vrazil do ní klín a pak tím klínem trochu pootočil. Dřevo se rozlomilo po vláknu, od jednoho konce na druhý. Nic víc jste o jádru dřeva ani o lidském srdci nepotřebovali vědět, jen kde se nacházejí vlákna. Pak je zakroucením, gestem, slovem dokážete zničit." (Příběh Matse Israelssona)

7 05.05.2019

I já řadím Faktomluvu mezi knihy, které by si měl přečíst každý. A povinně pak lidé vzdělávající další lidi jako impuls k tomu předávat aktuální a pravdivé informace. Neboť nejzarážejícím faktem pro mě bylo zjištění, že můj názor na svět, světovou chudobu a zdraví je opravdu do velké míry jednoduše převzat z hodin ze školních lavic, kde mi ho přednášeli lidé tak, jak jim byla problematika přednášena před těmi třiceti, čtyřiceti lety. Takhle jsem se dlouho nezastyděla. Nejen za to, že jsem neměla čas a prostor doplnit si aktuální údaje, ale hlavně za to, že jsem nepocítila ani tu potřebu.
Faktomluva je velmi zajímavá kniha zabývající se důvody a motivy, jak a proč dochází ke zkreslenému vnímání faktů, proč máme tendence informace dramatizovat a do jaké míry se na tom podílejí vrozené instinkty. Snaží se, abychom si těchto podvědomých zkreslení byli vědomi a když k nim dojde, aby se někde v koutku naší mysli zvedl ukazováček. Nejde se jim samozřejmě vyhnout zcela, ale je dobré o nich vědět. Sám Rosling demonstruje na několika situacích, kdy a jak jim podlehl a o kolik efektivnější by bylo zastavit se, zhluboka se nadechnout a zaměřit se na fakta.
Faktomluva je pro mne knihou plnou nových zjištění, některých více, některých méně překvapivých. Čeho si na ní ale vážím nejvíc je, že mi poskytla jakýsi ucelený pohled na vývoj společnosti v posledních letech. A že s odstupem poukazuje na ty mílové kroky, o které se posunula - a to nijak imaginárním či nepředstavitelným způsobem, ale poměrně jednoduše je demonstruje na životě dvou tří generací.
Kniha plná poselství. Kniha (kupodivu) plná optimismu. Kniha výrazně rozšiřující obzory.

15 05.05.2019

Zajímavá sonda do jaksi "jiného světa" známých míst. Do světa, o kterém se zdaleka nemluví tak, jak by se mělo. Márquezovi jsem vděčná nejen za jeho postřehy místní i lidské, za kritický a barvitý pohled na jednotlivé státy, vycházející mnohdy z detailů. Ale i za jeho střízlivé vystihnutí mentalit Evropanů, byť mu mnohdy nebylo poskytnuto většího prostoru pro širší kontext. A taky za odbourání části mých předsudků (a potvrzení těch dalších).

Poznámka pod čarou:
Ve vztahu k Česku mě pak obzvlášť zaujal jeden Márquezův komentář: "Nepotkal jsem žádného Čecha, který by nebyl víceméně spokojený se svým údělem. Studenti si sotva postěžují na zbytečné omezování zahraniční literatury a tisku a na obtíže spojené se zahraničními cestami."
Docela by mě zajímalo, kde se to v nás bere a z čeho tento postoj vyplývá - dnes i tehdy....

6 09.03.2019

Doposud nejpitomější průvodce, který se mi dostal do rukou. Na vině je patrně už samotný záměr - totiž výtah ze zevrubného skvělého průvodce do čehosi rádoby uchopitelnějšího a stručnějšího. Povedla se pouze ta stručnost.
Ta kniha obsahuje jednu jedinou rozumnou a přehlednou mapu, totiž mapu celého Thajska hned na začátku. Dále nacházíme v jednotlivých kapitolách jen jakési výřezy z map, bohužel nikdo neví, ze které části, co mají znázorňovat, co je kolem.
Uspořádání knihy je zdánlivě přehledné, ale nenechte se mýlit, pokud potřebujete něco najít, tak to jde různě, jen ne rychle.
Obsah samotný je pak částečně samozřejmě kvalitní, částečně zahlcený zbytečnými informacemi vedle absentujících zajímavějších. Kapitola "Co je nového" oproti předchozímu vydání pak snad vůbec neměla spatřit tištěnou podobu, respektive já jsem neodhalila její smysl.
Pozitivně hodnotím tu užitečnou půlku obsahu se zajímavými tipy na turistická místa. Ubytování je lehce obsolentní a co se restaurací týče, tak narazíte na spoustu super míst i bez doporučení.

1 27.01.2019

"Koukejte se, Bellamy," řekl jsem mu, "vy jste slušný člověk a jak se říká, gentleman. Není vám někdy proti srsti, že sloužíte něčemu, co je v podstatě nejmizernější otrokářství?"
Bellamy krčil rameny. "Mloci jsou Mloci," bručel vyhýbavě.
"Před dvěma sty lety se říkalo, že negři jsou negři."
"A nebyla to pravda?" řekl Bellamy. "Šach!"
Tu partii jsem prohrál. Připadalo mi najednou, že každý tah na šachovnici je starý a byl už kdysi nějakým hrán. Snad i naše dějiny už byly kdysi hrány, a my taháme své figurky stejnými tahy ke stejným porážkám jako kdysi. Možná, že právě takový slušný a tichý Bellamy lovil kdysi negry na Slonovém pobřeží a vozil je na Haiti nebo do Louisiany, nechávaje je chcípat v podpalubí. Nemyslel tím tehdy nic zlého, ten Bellamy. Bellamy nemyslí nikdy nic zlého. Proto je nenapravitelný. "

Kniha, při jejímž čtení je vám úzko, protože už od začátku tak nějak víte, kam směřuje a jak chtě nechtě musí dopadnout. Začíná nevinně - jakousi vzájemnou výpomocí, zdánlivě jednostranně výhodnou a postupným vykořisťováním jednoho druhu, živočicha, národa nenároda. A když se tento národ nenárod díky vymizení přirozeného nepřítele a za hojné pomoci lidí rozmnoží natolik, že potřebuje rozšířit své teritorium, karta se obrací a esa z rukávu najednou tahá někdo jiný. Lidé se ale, snad paradoxně, nebrání, a aktivně přispívají ke své záhubě. Což vlastně ale není nijak překvapivý poznatek...

Historických paralel je v knize spousta, nemohu ale souhlasit se všeobecně šířeným názorem, že je celá o šíření nacismu v Evropě. Z mého pohledu zdaleka a vlastně vůbec ne, snad až na zmínky o ušlechtilých baltských Nadmlocích a Wolfův projev, které následně zavanuly. Naráží na vykořisťování levné pracovní síly, na vzhledové/ rasové odlišnosti, na světové uspořádání postavené na politice a hospodářství, státy financující svůj vlastní konec,.. a takhle bych mohla pokračovat. Závěr knihy je rozpačitý, nicméně opět je zde patrna Čapkova neutuchající naděje v ponaučení, zdravý rozum, lidství.

Poselství knihy hodnotím bez většího rozmýšlení pěti hvězdami. Forma knihy mi oproti tomu ale vůbec nevyhovovala. První část mi přišla relativně zdlouhavá, povídání kapitánovo vyloženě otravné. Nicméně jako dokreslení jeho pohnutek jsem ji skousla. Mnohé poznámky pod čarou měly své místo a doplňovaly a dokreslovaly hlavní děj (při zmínkách o mločích pokusech a věděckých zkoumáních se mi úzkostí svírala hruď), nicméně za texty v čínštině a podobný balast bych Čapkovi utrhla hlavu (přišlo mi to dobré poprvé na začátku jako vtip).
Vydání z Levných knih je pak vůbec peklo, protože místy listujete pět stránek dopředu poznámkami, následně pět zpátky k pokračování hlavní linky.

10 27.01.2019

Fitzgeraldova parciálně autobiografická prvotina točící se kolem dospívání a studenstských let jistého Amoryho Blaina, jeho blízkých, jeho prvních, dalších a osudových lásek, ale především kolem jeho ega. A ještě jednou kolem jeho ega. Vyprávění o těch dlouhých letních provoněných nocích, kdy se studenti ze zbohatlických rodin poflakovali Princetonskou univerzitou, bez obav z budoucnosti, bez konkrétních vyhlídek do života, s postupnou ztrátou iluzí, nechutí o cokoli usilovat a tíhnutím k socialismu jako jediné možnosti dostat se bez vlastního přičinění vzhůru ve společenském žebříčku.
Zajímavý vhled do života určité skupiny lidí jedné éry, svým způsobem ale i zbytečný a jaksi bezobsažný. Přesto ale psaný tím kouzelným Fitzgeraldovým stylem, ač ne zcela dotaženým.

"Časná luna zalila oblouky staveb bledou modří a pavučinové předivo měsíčních paprsků protkával nějaký nápěv, nápěv nesoucí se nocí s náznakem nesmírného smutku, nekonečně pomíjivý, nekonečně tesklivý."

4 29.12.2018

Krátký, ale přesto obsáhlý text a subjektivním prožívání depresivního stavu, upadání do něj, potácení se v té nekonečné tísnivé temnotě a postupném vyplouvání z beznaděje kamsi směrem k povrchu. Výpověď, která mnohým pomůže snad naznačit, pochopit, o jak vážný stav se jedná a že deprese v pravém slova smyslu je opravdu peklem. Takových publikací je třeba a je třeba je číst.

5 10.11.2018