vnimat_Krasu
komentáře u knih
Duch domu Ashburnů
Darcy Coates
Stokrát sem to viděl v lacinejch hororech. Dokonce nedávno v jednom božím seriálu na Netflixu. A je mi to luft. Ashburn House je senzačně napsanej. Bez výplní, s parádním tempem, dobrou obrazotvorností. Sem si jistej, že mi po několika dnech splyne s žánrem. Přečet jsem ho ale subjektivně asi za tři minuty.
Dům smrti
Bernhard Aichner
Ohne emoce.
Ale vlastně to moc neva, protože děj pádí dopředu jak na tobogánu a je těžký se od Funebračky odlepit. Aichnerův styl se pozná. Významný události umí nahustit do pár vět a čtenáře nezahlcuje blbostma. Jen tomu prostě chybí srdíčko. Srdíčko, díky nemuž byste si Dům smrti pamatovali i pozítří.
Kříďák
C. J. Tudor
Debilní konce u knížek se zlatou pečetí čekám tak nějak už ze zvyku.
U Kříďáka mě to ale mrzí, páč se čte sám, Eddie je sympoš a na autorovi je znát, že si Tělo od Kinga přečetl minimálně pětatřicetkrát.
Za to parádní tempo a prima postavy proto doporučuju.
Ale taky doporučuju se do toho v průběhu čtení moc nezamilovat.
Dokonalá kořist
Helen Fields
Je až obdivuhodný, že Dokonalá Kořist nepůsobí zaměnitelně. Vrah je přitom brutální stejně jako vždycky, šéfová je stejná kráva jako vždycky, a všechno to začne bejt ke konci jako vždycky dost osobní. Helen Fields to má ale v paži. A veškerý tyhle prvky vrství s uměním jednoho nepsanýho kulinářskýho pravidla. Je jich totiž přesně akorát.
Záhada Henriho Picka
David Foenkinos
Nehledejte román. Hledejte drobné příběhy o obyčejnosti lidství. A spíš než rozplétání příběhu o geniálním románu, hledejte krizi středního věku, rutinu manželství, podléhání pokušení a stáří. V těhle tématech je Foenkinos silný. Tak zvažte, jestli hledáte zrovna tohle.
Už mě vidíš?
Sharon J. Bolton
Vymysli si klišé z detektivky. Hrdinku se závislostí, vraha, co kupí jednu brutalitu za druhou nebo patologa, co si v podzemí pouští vážnou hudbu. To všechno tady najdeš. V asi nejuondanějším bestselleru, ve kterém jsem fandil hlavně sám sobě. Abych ho dočet.
Hra na vraždu
Agatha Christie
Christieovská přehuštěnost je vždycky na hraně.
Když zaklapne, je z toho detektivka jako víno. Ve Hře na vraždu bylo ale na mě těch motivů, postav, vysvětlivek a domněnek až moc. A možná i proto ve svý rozšířený podobě působí knížka tak nějak unaveně.
Ostatně, jako sám Hercule.
Dokonalé stopy
Helen Fields
Začíst se do Dokonalejch stop docela trvá.
Vraha tu totiž znáte od první pětistránky, a Fieldsová si zvlášť z úvodu libuje ve větách květnatějších než holandský tulipánový pole. Dojem tu ale naštěstí docela graduje. Brutalita je sympaticky béčková, hlavní hrdina je prost úchylek i neduhů, a i když všechno směřuje k očekávanýmu závěru, bude se vám nakonec po Lucovi s Avou stejskat.
A ruku na srdce, to se nestává často.
Záhada na zámku Styles
Agatha Christie
Jsou knížky, co mají skvělou formu, a pak jsou ty, co mají super obsah.
Skvělý jsou ty, co mají obojí.
A úchvatný jsou ty, u kterých si přes dokonalej obsah formy ani nevšimnete.
Jako Záhada na zámku Styles.
Mon ami.
Temná hmota
Blake Crouch
Dessně zábavná knížka. Teda pokud vám nejde hlava kolem z alternativních realit, ze sexu s jinými verzemi vašich manželek a z píchání ampulí do žil. Blake Crouch má tempo v paži. Vrství zajímavý motivy, aniž by se v nich vrtal. A vy si tak s Temnou hmotou koupíte sci-fi, kterýmu by napínavost mohlo závidět celý Norsko.
Game
Anders de la Motte
Game je jako ten akční thriller, co běží v televizi v sobotu ve 23:10.
Se vším dobrým i špatným.
Ze začátku si ujíždíte na zajímavý premise, i na tom, že takový tempo jste naposled viděli v třetí Smrtonosný pasti. Po půlce vám ale dojde, že autor je spíš srdcař než kvalitář, a že by vám to stačilo v polovičním rozměru.
Čím dál jste, tím horší to je.
V kolonce spotřebního akčňáku ale není moc vydatnějších zástupců.
Jepice
James Hazel
Pozejtří si nebudu pamatovat, o čem to bylo.
Dneska mi to ale nevadí.
Hazel nepřepálil množství postav, vyvážil dějový odbočky a celkem sympaticky krátil. Roztomile béčkový tři hvězdičky pak povyšuju za zjevnou adoraci Kubrickova Eyes Wide Shut a potenciál toho, že se příště dočkáme bratrovražednýho souboje dvou Priestů.
A že z béčka klesneme do céčka.
A já si to užiju.
Boží prst
Marit Reiersgård
Ta přirozenost mě zase bavila.
Na rozdíl od Závějí jí ale zabíjí rozuzlení, který by mohlo vyučovat debilitu na vysoký škole života. Nechá totiž vyhnít jednu výraznou dějovou linku a drze na vás vyplázne jazyk. Což mrzí. Bitte s Vernerem jsou totiž opět fajn, prostředí chladí a Marit zjevně umí. Tak snad bude napotřetí umět o chlup líp.
Žena v okně
A.J. Finn (p)
Som chlastal.
Ale vážně. Ženská, co má bludy, páč je permanentně v lihu, je prostě trend, na kterej se nějak nechytám. Kvalitativně je na tom ale Ženská v okně líp než ta ve vlaku. Autorovi i přesto chybí lehčí pero nebo černohumornost Flynnový, aby dokázal vyskočit ze škatulky spotřebního thrilleru, kterej má na českým obalu zlatým fontem vyryto bestseller.
Dobrý.
Pro mámu k Vánocům.
Levhart
Jo Nesbø
Napsat komentář, co by se k Nesbøvi dokonale hodil, měl bych vám nejdřív shrnout, kam že sem to chodil na základku a co sem ráno snídal. Levhart nepochybně disponuje autorskou kvalitou. Ale taky má přes sedm set stran, který by se daly krátit mašinkou trojkou. Smrtící jabko je prima. Námět jak z béčkovýho hororu taky. Vrah se tu ale odhaluje k uzoufání dlouho, a dostat pětikorunu za každou rozvitou, byť nepodstatnou postavu, pozvu vás všechny na večeři. Tohle prostě neni moje série.
Zmizelý
C. L. Taylor
Dostat desetikorunu za každou knížku o zmizelým dítěti za posledních deset let, vydělám si na kolotoč.
Ještě klika, že je C. L. Taylor tak skvělá autorka a umí dávkovat napětí i u knížky, která není ani zdaleka tak akční a přímočará jako Lež. Formálně není příliš co vytýkat, příště prosím ale trochu originálnější téma.
PS: Půl hvězdičky pro překladatele, kterej se musel v chatovacích miniepizodkách pohrát s překladem angliny, u který z pochopitelnejch důvodů není jasný pohlaví. Zmátlo to i mě.
Spouštěč
Wulf Dorn
Ne.
Durna jsem měl dlouhodobě zařazenýho do škatulky "na konci sice budeš trochu nasranej, ale přečteš to jením dechem". O Spouštěči to ale platí jenom z jedný, a bohužel z tý horší poloviny.
Příliš mnoho paranoí tu totiž umořilo vola. A od doby, co se i ty nejthrillerovější pasáže promění ve výmysly, a prohlédnete tak pointě přes skořápku, se do konce vyloženě prozíváte.
Jednu úroveň literární kvality za Mrazivým tichem. A to mě u ní taky dvakrát nemrazilo.
Ready Player One - Hra začíná
Ernest Cline
Vlastně moc nezáleží na tom, jak moc kovaní jste hráči.
Cline je totiž suprovej vypravěč a očividně miluje Harryho Pottera. A pokud byste dali ledvinu za zopáknutí zážitku z Ohnivýho poháru, je Ready Player One zatraceně cennej achievement.
Přečtete ho totiž jako nic.
A i když zpětně uznáte, že začátek se možná až příliš táhne a že konec to vezme trochu zhurta, budete mít chuť si natáhnout vizor a přesunout se zpátky.
Návyková je totiž knížka skoro jako, ehm, dobrá videohra.
Špinavý kšefty na North Ganson Street
S. Craig Zahler
Jestli vás baví zemitý Tarantinovky, zvládnete ten nejčernější možnej humor a uřezaný penisy si dáváte jako dezert, našel jsem pro vás knihu roku.
Vedle Špinavejch Kšeftů od režiséra Bone Tomahawk totiž vypadá takovej Nesbô jako totální feminosant.
Pět z pěti nekrofilů doporučuje.
A já taky.
Případ ukradeného zubu
William Ritter
Jackabyho mám rád.
Ale Ritter neví, kdy přestat. Šroubuje jeden fantasy závit za druhým a přitom by hrozně chtěl bejt Potterem mezi Holmesology. Jo, odsýpá mu to. A zase jsem byl na straně sto v době, kdy obvykle bejvám na třicítce.
Je jen škoda, že je to celé tak děsně bez pohlaví.
Trojku si přečtu.
I když vlastně ani nevím, jestli je to guilty pleasure.