vnimat_Krasu komentáře u knih
Stokrát sem to viděl v lacinejch hororech. Dokonce nedávno v jednom božím seriálu na Netflixu. A je mi to luft. Ashburn House je senzačně napsanej. Bez výplní, s parádním tempem, dobrou obrazotvorností. Sem si jistej, že mi po několika dnech splyne s žánrem. Přečet jsem ho ale subjektivně asi za tři minuty.
Ohne emoce.
Ale vlastně to moc neva, protože děj pádí dopředu jak na tobogánu a je těžký se od Funebračky odlepit. Aichnerův styl se pozná. Významný události umí nahustit do pár vět a čtenáře nezahlcuje blbostma. Jen tomu prostě chybí srdíčko. Srdíčko, díky nemuž byste si Dům smrti pamatovali i pozítří.
Debilní konce u knížek se zlatou pečetí čekám tak nějak už ze zvyku.
U Kříďáka mě to ale mrzí, páč se čte sám, Eddie je sympoš a na autorovi je znát, že si Tělo od Kinga přečetl minimálně pětatřicetkrát.
Za to parádní tempo a prima postavy proto doporučuju.
Ale taky doporučuju se do toho v průběhu čtení moc nezamilovat.
Je až obdivuhodný, že Dokonalá Kořist nepůsobí zaměnitelně. Vrah je přitom brutální stejně jako vždycky, šéfová je stejná kráva jako vždycky, a všechno to začne bejt ke konci jako vždycky dost osobní. Helen Fields to má ale v paži. A veškerý tyhle prvky vrství s uměním jednoho nepsanýho kulinářskýho pravidla. Je jich totiž přesně akorát.
Nehledejte román. Hledejte drobné příběhy o obyčejnosti lidství. A spíš než rozplétání příběhu o geniálním románu, hledejte krizi středního věku, rutinu manželství, podléhání pokušení a stáří. V těhle tématech je Foenkinos silný. Tak zvažte, jestli hledáte zrovna tohle.
Vymysli si klišé z detektivky. Hrdinku se závislostí, vraha, co kupí jednu brutalitu za druhou nebo patologa, co si v podzemí pouští vážnou hudbu. To všechno tady najdeš. V asi nejuondanějším bestselleru, ve kterém jsem fandil hlavně sám sobě. Abych ho dočet.
Christieovská přehuštěnost je vždycky na hraně.
Když zaklapne, je z toho detektivka jako víno. Ve Hře na vraždu bylo ale na mě těch motivů, postav, vysvětlivek a domněnek až moc. A možná i proto ve svý rozšířený podobě působí knížka tak nějak unaveně.
Ostatně, jako sám Hercule.
Začíst se do Dokonalejch stop docela trvá.
Vraha tu totiž znáte od první pětistránky, a Fieldsová si zvlášť z úvodu libuje ve větách květnatějších než holandský tulipánový pole. Dojem tu ale naštěstí docela graduje. Brutalita je sympaticky béčková, hlavní hrdina je prost úchylek i neduhů, a i když všechno směřuje k očekávanýmu závěru, bude se vám nakonec po Lucovi s Avou stejskat.
A ruku na srdce, to se nestává často.
Jsou knížky, co mají skvělou formu, a pak jsou ty, co mají super obsah.
Skvělý jsou ty, co mají obojí.
A úchvatný jsou ty, u kterých si přes dokonalej obsah formy ani nevšimnete.
Jako Záhada na zámku Styles.
Mon ami.
Dessně zábavná knížka. Teda pokud vám nejde hlava kolem z alternativních realit, ze sexu s jinými verzemi vašich manželek a z píchání ampulí do žil. Blake Crouch má tempo v paži. Vrství zajímavý motivy, aniž by se v nich vrtal. A vy si tak s Temnou hmotou koupíte sci-fi, kterýmu by napínavost mohlo závidět celý Norsko.
Game je jako ten akční thriller, co běží v televizi v sobotu ve 23:10.
Se vším dobrým i špatným.
Ze začátku si ujíždíte na zajímavý premise, i na tom, že takový tempo jste naposled viděli v třetí Smrtonosný pasti. Po půlce vám ale dojde, že autor je spíš srdcař než kvalitář, a že by vám to stačilo v polovičním rozměru.
Čím dál jste, tím horší to je.
V kolonce spotřebního akčňáku ale není moc vydatnějších zástupců.
Pozejtří si nebudu pamatovat, o čem to bylo.
Dneska mi to ale nevadí.
Hazel nepřepálil množství postav, vyvážil dějový odbočky a celkem sympaticky krátil. Roztomile béčkový tři hvězdičky pak povyšuju za zjevnou adoraci Kubrickova Eyes Wide Shut a potenciál toho, že se příště dočkáme bratrovražednýho souboje dvou Priestů.
A že z béčka klesneme do céčka.
A já si to užiju.
Ta přirozenost mě zase bavila.
Na rozdíl od Závějí jí ale zabíjí rozuzlení, který by mohlo vyučovat debilitu na vysoký škole života. Nechá totiž vyhnít jednu výraznou dějovou linku a drze na vás vyplázne jazyk. Což mrzí. Bitte s Vernerem jsou totiž opět fajn, prostředí chladí a Marit zjevně umí. Tak snad bude napotřetí umět o chlup líp.
Som chlastal.
Ale vážně. Ženská, co má bludy, páč je permanentně v lihu, je prostě trend, na kterej se nějak nechytám. Kvalitativně je na tom ale Ženská v okně líp než ta ve vlaku. Autorovi i přesto chybí lehčí pero nebo černohumornost Flynnový, aby dokázal vyskočit ze škatulky spotřebního thrilleru, kterej má na českým obalu zlatým fontem vyryto bestseller.
Dobrý.
Pro mámu k Vánocům.
Napsat komentář, co by se k Nesbøvi dokonale hodil, měl bych vám nejdřív shrnout, kam že sem to chodil na základku a co sem ráno snídal. Levhart nepochybně disponuje autorskou kvalitou. Ale taky má přes sedm set stran, který by se daly krátit mašinkou trojkou. Smrtící jabko je prima. Námět jak z béčkovýho hororu taky. Vrah se tu ale odhaluje k uzoufání dlouho, a dostat pětikorunu za každou rozvitou, byť nepodstatnou postavu, pozvu vás všechny na večeři. Tohle prostě neni moje série.
Dostat desetikorunu za každou knížku o zmizelým dítěti za posledních deset let, vydělám si na kolotoč.
Ještě klika, že je C. L. Taylor tak skvělá autorka a umí dávkovat napětí i u knížky, která není ani zdaleka tak akční a přímočará jako Lež. Formálně není příliš co vytýkat, příště prosím ale trochu originálnější téma.
PS: Půl hvězdičky pro překladatele, kterej se musel v chatovacích miniepizodkách pohrát s překladem angliny, u který z pochopitelnejch důvodů není jasný pohlaví. Zmátlo to i mě.
Ne.
Durna jsem měl dlouhodobě zařazenýho do škatulky "na konci sice budeš trochu nasranej, ale přečteš to jením dechem". O Spouštěči to ale platí jenom z jedný, a bohužel z tý horší poloviny.
Příliš mnoho paranoí tu totiž umořilo vola. A od doby, co se i ty nejthrillerovější pasáže promění ve výmysly, a prohlédnete tak pointě přes skořápku, se do konce vyloženě prozíváte.
Jednu úroveň literární kvality za Mrazivým tichem. A to mě u ní taky dvakrát nemrazilo.
Vlastně moc nezáleží na tom, jak moc kovaní jste hráči.
Cline je totiž suprovej vypravěč a očividně miluje Harryho Pottera. A pokud byste dali ledvinu za zopáknutí zážitku z Ohnivýho poháru, je Ready Player One zatraceně cennej achievement.
Přečtete ho totiž jako nic.
A i když zpětně uznáte, že začátek se možná až příliš táhne a že konec to vezme trochu zhurta, budete mít chuť si natáhnout vizor a přesunout se zpátky.
Návyková je totiž knížka skoro jako, ehm, dobrá videohra.
Jestli vás baví zemitý Tarantinovky, zvládnete ten nejčernější možnej humor a uřezaný penisy si dáváte jako dezert, našel jsem pro vás knihu roku.
Vedle Špinavejch Kšeftů od režiséra Bone Tomahawk totiž vypadá takovej Nesbô jako totální feminosant.
Pět z pěti nekrofilů doporučuje.
A já taky.
Jackabyho mám rád.
Ale Ritter neví, kdy přestat. Šroubuje jeden fantasy závit za druhým a přitom by hrozně chtěl bejt Potterem mezi Holmesology. Jo, odsýpá mu to. A zase jsem byl na straně sto v době, kdy obvykle bejvám na třicítce.
Je jen škoda, že je to celé tak děsně bez pohlaví.
Trojku si přečtu.
I když vlastně ani nevím, jestli je to guilty pleasure.