vaskajiras komentáře u knih

Překrásný, smutný, dechberoucí příběh. Moc doporučuji audioverzi načtenou Jiřím Dvořákem, dostupnou na stránkách českého rozhlasu.

16 15.08.2021

Je jedno, jestli žijeme za druhé světové války nebo v jakémkoli jiném období, všichni stejně jednoho dne zemřeme a jen těžko ovlivníme kdy a jak. Záleží pouze na tom, jakým způsobem se pereme se svým životem, jaký zaujímáme postoj v těžkých situacích a zda se třeba i v nelehkých dobách umíme radovat z maličkostí a prozářit někomu den.

Asi takhle bych charakterizovala poselství knihy, tak jak ho chápu já. Líbilo se mi, že narozdíl od spousty jiných knih s touto tematikou byl příběh vyprávěný s odstupem (-smrti-) a místy i s ironií. Možná by si někdo řekl, že je to necitlivé, až urážející, ale podle mě autor zvolil přesně takovou dávku, jaká byla třeba.

Co se týče konce a toho, že nám ho smrt vyspoilovala někde v polovině knihy, tak to jsem málem nerozdýchala. Ale zpětně musím uznat, že to byl takřka mistrovský tah. Takhle jste věděli, co se stane, a hrozně jste to nechtěli - ne, ne ne, takhle to nemůže skončit! - a přitom jste celou dobu pozorovali, jak to přesně k tomu spěje a nebrečeli jste o nic míň, než kdybyste to nevěděli.

Ačkoli jedna věc mi na takových koncích vadí (ale je to spíš takový můj vnitřní problém, než že by to bylo něco špatného na knize samotné): Je to smutný a nespravedlivý a dojemný, tak u toho samozřejmě pár slz uroním, s knedlíkem v krku dočtu do konce a ještě chvíli nad celým příběhem uvažuju. Ale pak na to zapomenu a mám výčitky svědomí, že z toho nejsem smutná víc, protože takových příběhů se přece mohly stát tisíce. Jenže co s tím? Tohle všechno se dělo a ani kdyby na světě vycházelo dvojnásobné množství knih, stejně nikdy nedokáží zachytit všechny ty příběhy. A kdyby snad ano, to by se člověk ubrečel. A čemu by tím pomohl? Radši by se měl soustředit na to, co se děje v jeho době, vzpomínku na minulost zasutou někde v hloubi mysli jako varování.

PS. Nemohla jsem si zvyknout na styl psaní. Ty metafory jsou příšerný :)

15 29.08.2021

Ze všech knih spadajících do kategorie povinné četby je dle mého tahle jedna z mála, která si toto označení plným právem zaslouží. Tohle by si prostě měl přečíst každý.

15 08.01.2021

Nedokážu říct, jestli mě tahle kniha víc bavila, anebo iritovala. Poté, co jsem se zapřísahala, že od Maasové už si nic nepřečtu (nechci přece skončit s újmou na zdraví), se mi tahle kniha dostala do rukou jako dárek, a tak mi bylo hloupé nechat ji jen tak ležet na poličce (i když je fakt, že s tou hezkou obálkou se tam vyjímá dobře).

Tákže, když přistoupíme na to, že je to prostě Sarah J. Maas, jejíž mužský postavy jsou nabušení týpci, kteří nevěděj, co s testosteronem (ale ve skutečnosti jsou citliví a maj pohnutou minulost), a ženský zase sexy drsňačky, který si to rozdaj s kdekým (ale přitom pod svou maskou skrývaj jemnou, romantickou duši), tak se dá říct, že je to celkem zajímavý svět. To ale nic nemění na tom, že nám ho autorka začala cpát hned po první stránce a dost mi trvalo, než jsem se v tom začala jakž takž orientovat.

U světa ještě zůstaneme. Fajn, máme tady smíchané moderní technologie s magií a najdeme tady všechny možné zrůdičky, to ještě překousnu, vlastně to tvoří celkem neotřelou kombinaci, ale co mi fakt vadí, je ta očividná inspirace starým Římem. No, vadí... spíš nevím, co si o tom myslet. Tak buď si autorka myslí, bůhvíjak to není cool a chytrý, nebo je to pokus o parodii, kterej asi nepobírám. Protože třeba SPQM? To jako vážně? (Latinské citáty, přezdívku Umbra Mortis a chiméru, která je chimérou jen podle názvu, ani nepočítaje.)
[Edit] Tak díky několika anglickým recenzím jsem se dozvěděla, že se Maasová "inspirovala" mj. také norskou mytologií a kdoví čím ještě. Přičemž podobně jako u již zmíněné chiméry jí je buřt, co obnáší původní význam slova.

Co se dějové linky týče, ne že bych se nudila, ale ani mě nijak neoslnila a dvojí rozzuzlení zápletky mě vysloveně zklamalo (sice jsem nečekala, že to bude zrovna takhle, ale zklamalo). Když vezmeme v úvahu, že půlku knihy zabíraly myšlenky hlavní hrdinky na sex s hlavním hrdinou a obráceně a půlku z té druhé půlky se tam řešily další kraviny, mohla by celá kniha skončit na nějakých 300-400 stranách a o nic bychom nepřišli. Někomu se tam ty erotické pasáže možná líbí, ale mně to připadá laciné.

Dále. Podle všeho je tahle kniha určená starším čtenářům než Trůn a Dvory, ale rozhodně mi nepřijde v pořádku, jak je v ní přistupováno k sexu, drogám, párty a podobným záležitostem. Nedělám si iluze, že tohle čtou jen čtenáři, kteří z toho mají rozum a uvědomujou si, že v reálným životě to takhle nechodí. A z tohoto hlediska to považuju za neakceptovatelné.

A na závěr ještě jedna nehorázná pitomost. Když má někdo poraněnou tepnu, tak se obvykle uvádí, že do minuty vykrvácí. Ale v tomhle světě očividně dotyčný nejenže nevykrvácí, ale ještě stíhá zachraňovat někoho jiného. Anebo má nohy na fašírku a "životně důležité tepny přeťaté", ale umírá kdovíjak dlouho.

No. Celkově tenhle můj komentář vyzněl kritičtěji, než jsem zamýšlela (ač jsem zdaleka neobsáhla vše), ale snad to někomu otevře oči. Tím nechci říct, že to nemáte číst, když vás to baví. Důležité je si tyhle věci uvědomovat.

10 02.02.2021

Je fascinující, že ač jsou všichni členové téhleté bandy padouši, kteří se neštítí (každý svým vlastním způsobem) opravdu skoro ničeho, stejně si nemůžete pomoct a fandíte jim nebo si je dokonce oblíbíte...

Kaz představuje to, co je pokroucené a zmrzačené, proměněné k nepoznání léty živenou nenávistí. Ale stejně člověku nedá spát naděje, že pod tou černotou zbyla ještě alespoň kapka lidskosti...

Inej je svědomí celé šestky, plíživé, ale neúprosné. Nesmírná síla v drobném, napohled křehkém těle.

Nina - smrtička - životní síla. Umí si života užívat plnými doušky, ale za krásným zevnějškem se skrývá statečné, nezdolné srdce.

Matthias je příkladem toho, co dokáže udělat hluboce zakořeněná víra ve správnost vlastních činů, navíc od dětství posilovaná a podporovaná. A také toho, jaké úsilí to stojí, ty kořeny vytrhat.

Jesper jako připomínka toho, co se stane, když člověk podlehne své slabosti a sejde z cesty. A také naděje, že z tisíce neomylně mířených střel jedna z nich jednoho dne nalezne ten správný cíl.

A Wylan - ptáče vykopnuté z hnízda, které se musí naučit v tom tvrdém světě přežít a doufat, že z něj docela nevysaje to, co je v něm dobré.

9 30.05.2022

(SPOILER) Pět temných důvodů, proč jsem si přála, aby se Arsinoe dala dohromady s Pietyrem:
1. Protože tenhle pohledný travič byl mnohem zajímavější postava než pevniňánek Billy
2. Protože na těch pár stránkách, kdy se střetli tváří v tvář, mezi nimi fungovala mnohem lepší chemie než mezi Arsinoe a Billym za celou sérii
3. Protože by se vykašlali na jakousi samozvanou polydonickou královnu a pořádně by jí to spolu natřeli
4. Protože by se v návaznosti na bod č. 3 Arsinoe jako jediná přeživší z trojčat stala právoplatnou vládkyní a aspoň něco by v tomhle příběhu dávalo smysl
5. Protože věta: "Mrzí mě, že jsem tě políbila." a následná odpověď: "Ani z poloviny tolik jako mě." je příliš dobrá na to, aby jen tak vyšuměla do vzduchu.

9 15.09.2021

Alternativní historii jsem vždycky tak nějak považovala za zbytečný subžánr, a tudíž se mi do Listopádu dvakrát nechtělo. Nikdy jsem nedovedla pochopit, jaký význam má ptát se "co by bývalo bylo, kdyby...". Ale možná se s tím prostě jen nedokážu smířit jako člověk, protože mi takové knihy dávají najevo, že já a vůbec celý svět, v němž žiju, je jen jedna z možností...

Nicméně, ani tato kniha mě nepřiměla názor na alternativní historii přehodnotit. Mornštajnová umí skvěle vylíčit osudy obyčejných lidí na pozadí dějinných událostí, toho by se měla držet. Příběh Maji je dobrý námět i bez té omáčky okolo. Celé to polistopadové cosi mi připadá spíš jako školní esej na téma "Jak by to u nás vypadalo, kdyby nepadl socialismus", ne příliš zdařile rozkouskovaný po celé knize. A upřímně, pořád mi to přišlo jako slabý odvar toho, kam by to mohlo zajít, i když i tohle je samozřejmě hrozné a já nemám co říkat, protože jsem za socialismu ještě chodila po houbách...

Myslím si, že pokud se někdo chce dozvědět o tom, jak vypadají podobné režimy v současnosti, sáhne spíš po nějaké faktografické knize o Severní Koreji a tak podobně, Listopád je v tomhle směru zbytečná kniha. Ale příběh je to dobrý, to žádná, jen by si dle mého zasloužil jiné prostředí...

8 01.08.2022

Páni. Páni. Na tuhle knihu jsem narazila náhodou, ale jsem za ni hrozně ráda, něco takového jsem už dlouho hledala, aniž bych o tom tušila.

Někomu mohou přijít všechny ty popisy vnitřních pochodů zdlouhavé a některé pasáže zbytečné a nudné, ale mně to vůbec nevadilo. Naopak, u monologů hlavní postavy i doktora Condora se moje knihomolská dušička přímo tetelila blahem, kolik krásných (a krutě pravdivých) citátů si zde podtrhám.

Je to hodně o morálce a o tom, jak může náš soucit, pokud je pouhou netrpělivostí srdce, a ne skutečnou vůlí pomoci a obětovat se pro druhého, napáchat mnohem víc škody než užitku. S naším milým panem poručíkem je to jako na houpačce, chvíli si myslí, že to dokáže, hned aby se v následujícím okamžiku jeho odhodlání rozbilo hrůzou z toho, co by to pro něj obnášelo a co by si o něm řekli ostatní. Ale všichni máme chyby a pokud sami u sebe pozorujeme podobnou nestálost a obavy, pak ho nemůžeme jednoduše tak docela odsoudit.

Co se týče Edity, ano, zachvacuje mě jistá netrpělivost srdce, ale ne tak docela kvůli jejímu postižení, jako spíš kvůli tomu, že vlivem otcovy výchovy se z ní stalo rozmazlené dítě, zvyklé dostat vše, na co pomyslí. Ale musím říct, že její citové vydírání mi nepřišlo až tak hrozné jako to jejího otce. Také samotný přístup k ní jakožto k mrzákovi ve mně vzbuzuje lítost: to její "až se vyléčím..." naznačuje, že nebyla očima tehdejší společnosti považována za úplného člověka, jako by si chromá dívka nezasloužila být plnohodnotně milována, jako by to pro skutečnou lásku byla nepřekonatelná překážka. Věřím, že v tomhle směru jsme už dnes, o sto let později, zase trochu jinde.

8 07.07.2021

Moje nejoblíbenější sbírka od Ortena. Hodně věcem v ní nerozumím a jsem ráda, když v básni poodhalím význam třeba jen několika málo veršů, ale myslím si, že právě o tom poezie je. Nikdy nemůžeme v plném rozsahu pochopit "co tím básník chtěl říci", to ví jenom on sám (a někdy možná ani on ne), ale občas můžeme nahlédnout za slova, můžeme najít smysl, který ani sám autor nezamýšlel, může to v nás vyvolat zasutou vzpomínku, myšlenku, pocit... To je dlé mého pravé poslání poezie. Při čtení Ortenových básní se obracím sama do sebe, do vlastního nitra, a zároveň bloudím širým světem a dívám se na něj novýma očima. Mnoho básní působí ponuře, je v nich stísněnost, žal, bolest, touha po smrti, nejistota, marnost, ale přes to všechno se v nich zobrazuje také láska ke světu a přírodě, dojemná přilnavost k věcem a v neposlední řadě i naděje a láska. Taky miluju Ortenův jazyk, to, jak pracuje se slovy, někdy verše působí lehce, až hravě, jindy jsou těžké jako olovo, ale přesto zní tak krásně, až to bolí. Jsou verše, které zasáhnou hluboko do srdce, uvíznou v hlavě a už tam zůstanou...

8 26.02.2021

Knihu jsem četla v rámci ČV 2022, nic jsem si o ní nezjišťovala, neměla jsem žádná očekávání, nic, jenom jsem věděla, že je to i film. Jako film to nemusí být špatné, taková oddechovka na zimní večer, ale tohle? Buď tak špatně píše autor, nebo je to zaviněno překladem, ale mám pocit, že na tom nese díl obojí. Ten styl je prostě... neumělý, nekonzistentní, moc vysvětlování a zbytečností, když jsem si to četla, znělo mi to v hlavě jako moje staré slohovky. Příběh není nic extra, ale to by až tak nevadilo, v tomto typu příběhů snad už ani nelze být originální, jenom kdyby to bylo aspoň zajímavě napsané. Tady se o to autor pokouší prokládáním kapitol z hor kapitolami s promluvami k ženě hlavního hrdiny, ale taky to není nic moc. Strohý popisný styl by tady mohl pěkně kontrastovat s těmi patetickými monology, ale to by se to muselo dát číst. Velké odhalení na konci jsem odhalila ještě před koncem, ale vlastně se mi to líbilo, a dokonce mě to i dojalo. Co už se mi ale nelíbilo, bylo to, že hlavní hrdinové skončili spolu. Mně na jejich vztahu teda nic romantickýho nepřišlo a mnohem víc bych brala konec, jako že se jejich osudy nepopiratelně významně protly, aby si navzájem ukázali, co je to skutečná láska a nezdolnost, ale pak by si šli každý svou cestou... Nicméně, já tu knihu nenapsala, že jo (bohužel a bohudík) :D

6 23.09.2022

Myšlenka skvělá, promyšleno téměř geniálně, krásně postmoderně provrstvené, plné paradoxů a odkazů, jen škoda, že je to tak špatně napsané. Četla jsem to hlavně kvůli té filozofii, příběh mě moc nezajímal a asi do poloviny knihy jsem o něm neměla zrovna vysoké mínění. Zvrat spočívající v odhalení toho, kdo je Hilda a major a jak to celé ve skutečnosti je, mě však přiměl můj názor trochu poopravit a začal mě bavit i příběh samotný. Tohleto vrstvení typu kniha v knize miluju a tady to překročilo hranice mých očekávání. Ale stejně si pořád myslím, že by si to zasloužilo být lépe napsané... styl se mi fakt nelíbil, působí to jako psané pro malé děti, přestože po knize čtenáři většinou nesáhnou dříve než na střední, Sofie i ostatní postavy se často chovají nelogicky, Albertovy výklady jsou hrozně rušivým způsobem prokládány úplně zbytečnými Sofiinými komentáři typu "to je zajímavé, povídejte, teď mi asi vysvětlíte, co to znamená, viďte, no to snad ne, ještě chvíli povídejte a stane se ze mě přesvědčená existencialistka" atd. Celkově bych však řekla, že plusy převažují nad mínusy, dějiny filozofie jsou tu vysvětleny opravdu stravitelným způsobem, a jak bylo řečeno v samotné knize, dál už si musí každý čtenář poradit sám, ale aspoň má základ, který mu pomůže orientovat se ve světě a kriticky hodnotit vše, co čte nebo slyší, než něčemu slepě uvěří...

6 03.08.2022

A mě to bavilo. I když je fakt, že ta hra je krutá. Je krutá k postavám, protože čekají na něco, co stále nepřichází, ale je krutá i ke čtenářům/divákům, protože klade otázky, na které nedává odpovědi (a bůhví jestli existují). Občas se v mezeře mezi plkáním o ničem vynoří nějaká věta, v níž (ač taky zní absurdně a banálně) tušíte nějaký hlubší smysl, ale za chvíli zapomenete (stejně jako Estragon), že ji kdy kdo vyslovil nebo že jste jí kdy přikládali nějaký význam. (Nebo to byl Vladimír?) Je to asi jako když usínáte a náhle vám hlavou bleskne nějaká veledůležitá myšlenka a vy se ji snažíte zachytit, ale v následujícím okamžiku se opět ponoříte do otupělosti, usnete a zapomenete, co že to bylo, zůstane jen pocit, že jste tu myšlenku měli. Ale zda jste v tu chvíli odhalili podstatu lidského bytí, anebo vás pouze napadlo, že byste si dali mrkev... Těžko říct...

Tak já nevím. Myslela jsem, že tuhle knihu budu zbožňovat úplně stejně jako Dopisy ztraceným, ale nestalo se. Ano, přečetla jsem ji jedním dechem, to přiznávám, ale nemůžu říct, že by si našla cestu k mému srdci tak jako první díl. Rev je super a bavilo mě dívat se na Declana z jeho úhlu pohledu a taky to, že jsme konečně odhalili celou jeho minulost, ale problém je v tom, že jsem nějak nepřišla na chuť Emmě. Ono najít postavě, jako je Rev Fletcher, adekvátní protějšek, je docela oříšek a Emma mi k němu prostě neseděla, navíc mi přišla povrchní a sebestředná. A taky mi tam chybělo to kouzlo seznámení přes dopisy jako u prvního dílu (i když proti nočnímu dostaveníčku za kostelem samozřejmě nic nemám lol).

6 19.08.2021

No. Jsem na rozpacích. Tohle je první dílo, co jsem od Kafky četla, a dá se říct, že je vlastně přesně takové, jaké jsem čekala. A zároveň není. První částí jsem se prokousávala fakt ztěžka, tahleta absurdní proměna a ještě absurdnější reakce hlavního hrdiny na mě prostě byly moc silné kafe. Ale jak příběh pokročil, jak jsme mohli vidět, jak na to reaguje rodina, jak se s tím vypořádávají, jak se sami mění atd., tak mě to celkem chytlo. A už nepustilo. Bezprostředně po přečtení bych asi nebyla schopná vyjádřit, co si o knize myslím, ale čím víc o tom teď, s odstupem pár dní, přemýšlím, musím říct jediné: ono se mi to líbilo!

6 10.01.2021

Když přistoupíte na to, že Meursault je totálně absurdní postava a začnete hrát tuhle hru s filozofií absurdna, pak se o téhle knize dá dlouze debatovat a možná si z ní i něco odnést. Ale jinak to je jen příběh bezpáteřního parchanta a sociopata s maskou normálního člověka, který netruchlí nad smrtí své matky, ale má obavy, co si o jeho nepřítomnosti kvůli pohřbu bude myslet šéf, pak taky zabije týpka, kterej je mu vlastně úplně volnej, a to vlastně jen "kvůli slunci", a věci jako láska, povýšení v práci, přátelé atd. jsou pro něj bezvýznamné, ale protože to lidi dělaj, řekne si, proč ne.

Osobně mi Camusova filozofie není blízká, ale překvapivě mi přišlo zajímavé to číst a uvažovat nad tím. Slyšela jsem několik různých interpretací, ale mám pocit, že ani jedna není správná. Že to vlastně nikdo nechápe. Tím nechci říct, že já ano, spíš mi přijde, že Cizinec ani správně interpretovat nelze. V doslovu k vydání, které jsem četla, je řečeno, že sám Camus novelu vydával za příběh justiční vraždy, ale to se mi moc nelíbí. Meursault přece Araba opravdu zabil. A mně se fakt nezdálo, že by to bylo v obraně. Pokud bylo k Meursaultovi v něčem přistupováno nespravedlivě, pak v tom, že ho ve skutečnosti nesoudili za vraždu, ale za jeho charakter.

No, Bůh ví, jak to Camus zamýšlel... Tedy, Bůh ne, Camus Boha odmítá a život je samozřejmě absurdní, takže nejspíš nijak.

Asi není nejlepší nápad hodnotit knihu ihned po dočtení, ale nemůžu si pomoct. Čekala jsem běžný teen románek ozvláštněný seznámením přes dopisy, ale ten příběh je mnohem hlubší. Nečekala jsem, že mě až tolik vezme za srdce. Jedna z mála knih, u nichž nemá cenu rozepisovat se, o čem všem jsou, neboť to nejlépe řeknou samy.

5 02.02.2021

(SPOILER) Čekala jsem trošku gotičtější obměnu na Pýchu a předsudek. Ale když přišla Rochesterova žádost o ruku v půlce knihy a všechny ty ostatní náznaky, že všechno není úplně růžové, přerostly v podezření a podezření v dění, uvědomila jsem si, že jsem se pletla. A jsem za to ráda. Šla jsem do téhle knihy s tím, že mě moc ničím nepřekvapí, ale opak byl pravdou, některé zvraty mě opravdu dostaly.

Jane je skvělá hlavní hrdinka, má úžasný vnitřní svět a je neobyčejně silná a odvážná, ač by se to na první pohled nemuselo zdát. Pana Rochestera jsem moc nemusela a to, jak se k ní choval v době před první "svatbou", mi vysloveně lezlo na nervy a říkala jsem si: tady se musí něco stát. A taky že stalo. Na druhou stranu, na konci přece muselo přijít ono "Reader, I married him", takže se muselo stát ještě něco. Ale kdybychom se jen tak beztrestně zbavili manželky, měl by čtenář pocit, že je to podvod, že jejich štěstí stojí na základě neštěstí někoho jiného...

No, takže zkrátka, ten konec mě dostal a i moje cynické srdce se zachvělo. To, jak zjistila, co se stalo, a vrátila se k němu a to, jak se mu pak částečně vrátil zrak... Kouzelné. Brečím.

4 14.08.2021

Začít vyprávět příběh nevlastní sestry, to chce odvahu. Zahájit ten příběh v okamžiku, kdy si nevlastní sestra řeže prsty, aby se vešla do střevíčku, to chce ještě větší odvahu. Nutno podotknout, že nápad je vskutku originální. Ne každému musí sednout styl psaní a zasazení do reálné historie, mně osobně občas štvaly až příliš krátké kapitoly a ta Francie osmnáctého století mi tam moc nepasovala, ale budiž. Je to vlastně pěkný, ano, místy i dojemný příběh o boji s předsudky, o boji za emancipaci žen, o boji za lásku, štěstí a odpuštění a také o boji sama se sebou. Velmi mě pobavily některé hlášky. Líbílo se mi taky, jak autorka využila popelkovský motiv v případě Isabelle, ale (jak jinak) poněkud netradičně. A jedna rada na závěr: pokud se do knihy teprve chystáte pustit, nečekejte od ní to, co čekáte. Čekejte míň a čekejte něco jiného a dostanete mnohem víc. Dostanete pohádku. Feministickou. Neklasicky klasickou. Klasicky neklasickou. V dobrém slova smyslu.

4 26.04.2021

(SPOILER) Tajuplná atmosféra, podivno, nechutno, sny,... houbičky.

Asi takhle by se několika slovy dala popsat tato kniha. Stále váhám, co si o ní mám myslet: na jednu stranu se mi líbila, ale přesto si pořád říkám, že by to ze sebe dokázalo vyždímat víc. Dýchlo to na mě lehce exoticky, ale čekala bych tam toho Mexika víc. Hlavní postava fajn. Imaginativní popisy domu, jeho obyvatel, okolí, fantastických snů i všech nechutností na jedničku. Všudypřítomné napětí taky bezva. Pomalejší tempo nevadí, ale místy je příběh až moc monotónní, chybělo tomu trochu dynamiky. Francis je zlatíčko, ale nebylo by na škodu, kdyby mu autorka věnovala trochu víc prostoru. Takhle je z něj jen mladíček, který to všechno dělal proto, že se zamiloval do Noemí (všimněte si, že nikde není ani zmínka o tom, že by se předtím snažil pomoct Catalině, ač i tehdy si jistě uvědomoval všechny ty hrůzy, které jeho rodina páchala). Jako jo..., nějaký ten vnitřní souboj tam byl znát, ale asi to úplně nesplnilo má očekávání.

Co se týče odhalení toho, o co v tom baráku vlastně běží: nejdřív jsem opravdu čekala duchy nebo něco takového, pak jsem si říkala, že se všichni prostě nadýchali plísňových spor a konečné vysvětlení mě teda celkem šokovalo, od prvotního - wtf, to myslí vážně? na čem to jela? až po brrr, odteď teda budu mít k houbám větší respekt :D

3 28.12.2021

Love story dvou hardcore introvertů. - Nemůžu nemilovat.

Ale přece nemůžu dát plný počet hvězdiček. Je to zajímavě pojaté, ale něco mi tam prostě chybělo, něco mohlo být uděláno lépe a ani styl psaní není nic extra.

Je to příběh o nestvůrách, které se skrývají v každém z nás a čekají jenom na ten správný okamžik, kdy nás pohltí. A taky ukazuje, jak moc, moc je náš svět pokřivený.

,,Copak to nevíš? V moři jsou nestvůry."

PS: Asi jdu okamžitě číst The Children of Hypnos ;)

3 01.05.2021