Cizinec

Tohle byla velmi zvláštní zkušenost, velmi originální, ale také zajímavá, což tedy znamená, že ve mně vyvolala úplně jiné a nové emoce než knihy jiné. Příběh vypráví přímo hlavní postava, říká nám o tom, co se s ním děje a co si o tom myslí, nebo jaký k tomu má či nemá vztah. Musím říct, že s hlavní postavou jsem se neztotožnil ani náhodou, ale když si představím, v jaké době byla kniha napsána a vydána, vůbec se nedivím tomu, o čem byla a proč. Je pro mě těžké pochopit, co vlastně tehdejší generace cítila. Nicméně díky této knize můžeme alespoň z části zjistit, jak se k tehdejší době stavěla určitá část lidí. A jelikož jsem se dočetl, že knihu si široké obecenstvo velmi oblíbilo, tak kniha Cizinec popisovala myšlenky, které se líhly v dalších lidech. Chápu tedy, že se kniha svou originalitou a popularitou stala hybatelem myšlenek tehdejších lidí (i lidí a generací poté). Vřele všem doporučuji k přečtení.

Velmi zvláštní kniha, která působivě zachycuje existencialismus, se mi přesto četla velmi příjemně. Rozhodně si chci přečíst i další knihy vyprávěné způsobem, který umožňuje nahlédnout přímo do myšlenek hlavní postavy.

Veľmi zvláštna kniha. Iritovala ma bezcitnosť resp. citová plochosť hlavného hrdinu. Ale zase uznávam, že to bolo skvele napísané.

Po stylistické stránce se o žádný zázrak nejedná, ale jako sonda do duše to funguje dobře.

Cizinec je důkazem, že i na pár stránkách může vzniknout kniha s obrovskou myšlenkou. Samotný příběh mě sice místy nechával chladným a děj není zrovna strhující, ale o to víc ve mně zůstala jeho hlavní otázka. Pokud nás všechny čeká stejný konec, záleží vůbec na tom, jak žijeme? Camus nenabízí jednoduché odpovědi, ale nutí čtenáře přemýšlet a podívat se na život z trochu jiné perspektivy. Není to kniha, ke které bych se vracel často, ale její myšlenky ve mně rezonovaly ještě dlouho po dočtení. 8/10

Jako by mě ten prudký hněv očistil ode všeho zlého a jako by mě zbavil naděje, já pod tou nocí těžkou hvězdami a znameními se poprvé otevíral něžné netečnosti světa.

Od chvíle, kdy se v knize objeví Raymond, moje hlavní emoce z přečteného je zhnusení a odpor vůči této a hlavní postavě. Přijde mi, že do Mersaulta se nedá vcítit (je tak emočně plochý, že se není do čeho vcítit), jeho chování se nedá pochopit a vysvětlit. Z absurdity knihy jsem zmatená a možnost, že někoho, kto je tak apatický a necitlivý jako Mersault, mohu někde venku v reálném světě potkat, mě silně znepokojuje.
Nicméně to, že ve mně nějaký text vyvolá tak silné pocity, které musím chvíli zpracovávat, je pro mě znak skvěle napsaného díla.

Kniha k zamyšlení. Dobře vystihnutá atmosféra.

(SPOILER) Super kniha, je ale těžké převést pocity z dočtení do slov. Moje (možná) interpretace: každý má někdy pocit, že do společnosti nezapadá, stejně jako Meursault. A pak je absurdně souzený čistě za to jaký je, nikoliv za něco, co skutečně mohl spáchat.

Bylo to trochu zvláštní a nejspíš jsem příběh nepochopila. Nedokázala jsem hlavního hrdinu rozklíčovat. Proč to udělal? Že by na vše rezignoval?
Kniha se četla velmi dobře a byla tenká, ale zkrátka kolem mě proplula a nijak zvlášť se mě nedotkla.

Nazdar loupežníci,
jedno se týhle knížce musí nechat. Děj bych převyprávěl ve třech větách, ale ten pocit při čtení a po dočtení? Ten by byl na pár dlouhejch večerů u nás na rohu v hospodě. Ne že bych o něm dokázal tak dlouho mluvit, ale určitě by mi to pomohlo ho lépe vstřebat.
Buď o tom někomu povykládám tam, nebo to vyklopim na svýho terapeuta. Doufám, že to četl, určitě by se tam z profesionálního hlediska zabavil.
Je to fakt hustý a moje spolubydlící jde s jedním kamarádem v neděli na film, kterej podle toho byl nedávno natočenej. V neděli mají terapeuti obvykle volno. Asi za nimi pak půjdu do tý hospody.
Jo tohle si přečtěte.

Krátké, ale velice působivé dílo o (ne?)možnosti života čistého člověka v nečistém světě. A nebo možná o něčem úplně jiném.

Upřímně jsem při hodnocení této knihy na vážkách. Na jednu stranu krásné myšlenky kritizující společnost, společenské konvence či byrokracii. Autor krásně testuje čtenáře, jak přemýšlí nad smrtí sebe a blízkých.

Na druhou stranu, ač jde o krátkou knížkou, tak není úplně jednoduchá na vstřebání. Čtenář si k tomu musí hledat další informace. S podobnou tematikou mě zaujali více jiné knihy (např. od Franze Kafky).

Kritika společnosti pohledem emočně plochého antihrdiny.

Příjemná jednohubka.

Knihu tohoto typu jsem četl poprvé a popravdě jsem moc nevěděl, co od toho čekat. Dle názvu díla jsem usuzoval, že bude o člověku, kterému přijde, že jsou mu všichni ostatní cizí, že nikomu nerozumí. Popřípadě, že bude cizí sám sobě. A vlastně jsem nebyl daleko od pravdy.

Když slyším jméno Camus, automaticky se mi vybaví náročná a těžko čtivá literatura. Ukázalo se, že jsem se mýlil, neboť Cizinec je psaný velice jednoduše, příběh rychle plyne, je srozumitelný a až na několik hlubších pasáží se jednalo o - alespoň povrchově - snadnou četbu.

Apatie Mersaulta vůči okolnímu světu se jaksi přenesla i na mě. Pořád jsem čekal, až se něco zajímavého stane, a když už se to stalo, následovala apatie další. Ale v tom je asi podstata knihy a titul existenciální knihy ji nebyl přišitý náhodně.

Četba jako taková moc zajímavá není, ale určitě čtenáře nechává se zajímavými a hlubokými podněty a otázkami, jejichž úplný smysl se dost možná dostaví až s odstupem.

Nehodnotím, protože jsem knihu nedočetla. Zastihla mě ve špatnou dobu a rozhodně jsem ji měla odložit po prvních větách, což jsem bohužel neudělala. Ale nevím, jestli vůbec měla šanci mě zastihnout tak, abych si ji přečetla celou. Po té třetině, kterou jsem dala, jen doufám, že s takovým člověkem nikdy nebudu mít co do činění.

Cizinec pro mě nakonec nebyl ani tak o samotném příběhu, který není nijak zvlášť dramatický, ale spíš o neobvyklém způsobu, jakým hlavní hrdina uvažuje. Jeho vnitřní svět, odstup a zvláštní logika vnímání okolí mě zaujaly mnohem víc než děj jako takový. Je to kniha, která v člověku rozhodně něco zanechá a přiměje ho přemýšlet nad tím, jak vlastně hodnotíme svět a lidi kolem sebe.

Zajímavá kniha, jen tedy musím uznat, že jsem naprosto nepochopila jednání hlavního protagonisty. Napřed “á la mouchy snězte si mě” a “vše je jedno” a pak jakoby si začal zpětně uvědomovat, jaké konsekvence má jeho dřívější jednání.

Hlavní postava mi byla tak sympatická...Připomínala mi myšlením upřímné jednotlivce z mého blízkého okolí, ocenila jsem, jak jednoduše popisuje události, přesuny, situace, přesto na mě zapůsobily, jak kdybychom všichni prožívali stejné těžko-hezké životy. Mé nátuře knížka sedla. Závěr mi paradoxně připadal až nadějeplný.