Cizinec

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Hlavním hrdinou existenciálního románu Alberta Camuse je úředník Mersault, Francouz žijící v Alžíru. Dozvídá se, že mu v několik kilometrů vzdáleném útulku zemřela matka, a jede jí na pohřeb. Protože ji dlouho neviděl a navzájem si už neměli co říct, nijak ho její smrt nezasáhla. Na pohřbu neplakal, dokonce ani neznal její věk a hned druhý den šel se svou milenkou Marií do kina na komedii, jako by se nic nestalo. Poté se setkává s Raymondem, kterého opustila milenka a on se jí chce pomstít... Ve druhé části knihy Mersault uvažuje o životě a jeho smyslu, potýká se s vnitřní prázdnotou. Odmítá se obrátit k Bohu, přestože jej k tomu neustále přesvědčuje kaplan....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/5749/big_cizinec-q7r-5749.jpg 4.21843
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Garamond
Originální název:

L'Étranger, 1942


více info...
Nahrávám...

Komentáře (183)

Kniha Cizinec

vaskajiras
22. září

Když přistoupíte na to, že Meursault je totálně absurdní postava a začnete hrát tuhle hru s filozofií absurdna, pak se o téhle knize dá dlouze debatovat a možná si z ní i něco odnést. Ale jinak to je jen příběh bezpáteřního parchanta a sociopata s maskou normálního člověka, který netruchlí nad smrtí své matky, ale má obavy, co si o jeho nepřítomnosti kvůli pohřbu bude myslet šéf, pak taky zabije týpka, kterej je mu vlastně úplně volnej, a to vlastně jen "kvůli slunci", a věci jako láska, povýšení v práci, přátelé atd. jsou pro něj bezvýznamné, ale protože to lidi dělaj, řekne si, proč ne.

Osobně mi Camusova filozofie není blízká, ale překvapivě mi přišlo zajímavé to číst a uvažovat nad tím. Slyšela jsem několik různých interpretací, ale mám pocit, že ani jedna není správná. Že to vlastně nikdo nechápe. Tím nechci říct, že já ano, spíš mi přijde, že Cizinec ani správně interpretovat nelze. V doslovu k vydání, které jsem četla, je řečeno, že sám Camus novelu vydával za příběh justiční vraždy, ale to se mi moc nelíbí. Meursault přece Araba opravdu zabil. A mně se fakt nezdálo, že by to bylo v obraně. Pokud bylo k Meursaultovi v něčem přistupováno nespravedlivě, pak v tom, že ho ve skutečnosti nesoudili za vraždu, ale za jeho charakter.

No, Bůh ví, jak to Camus zamýšlel... Tedy, Bůh ne, Camus Boha odmítá a život je samozřejmě absurdní, takže nejspíš nijak.

selviskhed
17. září

Páni... on je DOSLOVA já!

Počkat, proč se tady píše, že román Cizinec je historicky prvním popisem člověka s Aspergerovým syndromem?


lencin
04. září

Já nevím. Asi jsem čekala něco jiného, možná se můj názor ještě vytříbí, ale jsem z toho příběhu trochu rozpačitá a trochu i zklamaná.

Set123
21. července

Ecce heros! Hleďte, Camusův hrdina! Camus napsal, že Cizinec je příběh hrdiny, absurdního člověka. No, že je to příběh absurdního člověka, to by asi snad ani nebylo možno rozporovat. Co se hrdiny týká, to si záleží na pohledu čtenáře. Osobně za hrdinu hlavní postavu, jejíž jméno si nepamatuji, nepovažuji.

Tak o kom si to vlastně čteme. Upřímně mi hlavní hrdina tak trochu připomínal duševně vyprahlé puberťáčky. Ale není tomu tak. Zatímco oni si snaží hrát na neemocionální, nepochopené a v nitru geniální individua, jedinečná a neopakovatelné, hlavní postava M. (Použiji tuto zkratku, omluvte mne.) je opravdu naprosto plochá, či lépe prázdná osoba. Nelze o něm tvrdit, že by neměl emoce, jen jsou utlumené a ignorované vůči „vulgárním“ tělesným potřebám. Podlehl iluzi, že jenom proto, že život skončí a nakonec nedojde žádného cíle, nemá smysl se o cokoliv snažit. On by třeba i vyjádřil jakýsi druh pocitů, ale k čemu by to bylo? Po tento bod možná naplňuje M. Camusovu představu, ale ať jsem hledal jak jsem chtěl, nenašel jsem c knize pocit vzbouření, žití života světu navzdory atd. Zdá se mi, že novela vlastně ani nenaplnila poselství Sisyfa. Jestli mne donutila nad něčím přemýšlet, rozhodně to nebyla absurdita světa, protože svět je nakonec vždy jen natolik absurdní jak absurdní si ho každý uděláme, ale o spravedlnosti.

Když už jsem u toho. M. si podle mne nezaslouží popravu. Zabil, ale zabil v sebeobraně. Možná to nebylo nutné atd., ale holt se to stalo. Otázka je, je třeba jej potrestat za to, že se citově vymyká standardu? Nevím. Myslím, že ne. To už je na lidech žijících kolem něho, zda ho sociálně vyloučí nebo nikoliv. Původně jsem chtěl napsat, že si zaslouží vězení za ty čtyři kulky, které následovaly po několika vteřinách ticha. Ale nakonec docházím k nejspíše nepopulárnímu názoru, že se od něho vlastně nic jiného nedalo čekat. Člověk, který se nestal součástí sociální hry, osoba, která nedodržuje žádná morální ani mravní pravidla, taková osoba nemá důvod, ani nejmenší důvod, dbát obecně přijímané úcty k mrtvému tělu. Stejně jako řekl Proč ne? na svatbu, řekl také Proč ne? na výstřely.

Známý je rozdíl mezi právem a morálkou. Chceme-li definovat právo co nejjednodušeji, řekneme: „Právo je systém norem chování formálně stanovených a vynucovaných státem.“. Morálka se pak od práva liší takto: „Morálka je systém pravidel chování neformálně stanovených a vynucovaných společností.“. Společnost nechť o M. rozhodne. Nikoliv soud. Ten měl soudit jen a pouze zabití v sebeobraně. (Ano, vím, že s právem i morálkou je to poněkud složitější, ale v rámci této úvahy v komentáři jsem si dovolil danou problematiku zjednodušit.)

A to je ais tak vše co bych zde chtěl poznamenat. Upřímně nejsem z knihy kdovíjak nadšen a to ani po myšlenkové, příběhové, či stylistické stránce. Camus pro mne zůstává zajímavou osobou a samozřejmě osobou symbolizující jistý dějinný zlom, ale ničím víc.

TipsyChipsy
20. července

(+ SPOILER) Tak čím víc to čtu, tím míň vím, o čem to je. Když si to vezmu podle děje, tak hlavní hrdina byl bezcitný vrah, protože když šel po pláži, viděl tam někoho ležet a do takhle ležícího člověka začal bezdůvodně střílet. A soudce viděl, že tomu hlavnímu hrdinovi to ani není líto. A jemu bylo fakt všechno fuk, i když měl jít na popravu. Tak já nevím. Na jednu stranu to byl frajer a na druhou debil.

capricorn__
08. července

Nevzpomínám si, že bych někdy četl tak krátkou knihu, která by ve mně vyvolala tolik emocí a nutila mě přemýšlet týdny a týdny po dočtení poslední kapitoly o hlavní myšlence této knihy a vůbec filozofii Alberta Camuse a existencialismu. Existencialismus nemám rád, protože mě děsí ztráta kontroly, která s tímto směrem přichází, pro mě je to jeden z nejdepresivnějších směrů, ale Camus mi k němu otevřel dveře. Pořád "Cizince" obdivuju, protože na tak krátkém prostoru řekl autor tolik o lidské povaze, životu a vztazích. Hlavní postavy v této knize nejsou napsány tak, abyste je měli rádi, nikdo tam není sympatický (zvířata možná), ale hlavní myšlenka a přesah je to, co mě chytlo a zaujalo. Pokud vás zajímá filozofie, psychologie či antropologie (ne pouze literatura), pak vás "Cizinec" určitě zaujme. (Ano, přesně tak, z tolika oborů se na knihu dá dívat!) Nadčasová knížka!

Jrsnbl
13. června

Na knihu jsem sáhl po úspěšně složené maturitě, při které na mě stále ve filozofii vyskakovalo jméno Alberta Camuse. Vzhledem k tomu, že mi přišel velice sympatický, do Cizince jsem se prostě musel pustit.

Lze říci, že to bylo správné rozhodnutí. Prostředí Alžírska za dob francouzské kolonie bylo velkým zpestřením, které z geografického a historického pojetí díla hraje velkou roli. Mersault, tedy hlavní postava, byl naprosto skvělý. Apatický, ale ne úplně bezcitný. Pociťoval, ale nedával své prožívání najevo zhrzené společnosti.

Kniha mě na mnoha stránkách dovedla k hlubokému zamyšlení. Zamyšlení nad životem jedince a společností jako takovou. Existencionalismus na vás z díla dýchá ze všech stran. Dílo ale ani tak o té filozofii není, je hlavně o příběhu. Příběhu, jenž je podpírán filozofií existencialismu.

Rozhodně doporučuji přečíst, Cizinec je naprostou parádou!

lubtich
25. května

Většinou to tak nemám, ale tady mě velmi bavilo jakési upnutí se k hlavní postavě – Meursaultovi, člověku netečnému a apatickému, ale okolím vnímaný negativně zejména tím, že nepodléhá vnějším normám; nebrečení na pohřbu matky a následná návštěva biografu se tak stává hrozivější skutečností než vražda Araba "kvůli horku".
Pěkná připomínka, že hodnoty jsou velmi relativizující. A těžko cizince vnímám jako postavu zcela emočně vyprázděnou a chladnokrevnou, spíše uvědomělou ve svém chováním a jdoucí si pro svoji nehrdinskou pravdu za každou cenu.
A jasně, bez Boha se stává lidský úděl absurdním a tak. Ale zaměřil jsem se spíš na detaily – nastávající horko jako upozornění Meursaltových nesnázích (připomnělo mi to Praskliny od Kláry Vlasákové, byť v úplně jiném kontextu), výstřižky z novin a despotický, ale milující Salamon se svým nebohým psem.

Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že jí podle všeho nemiluju.
(s. 48)

1 ...