Cizinec

Krátké, ale velice působivé dílo o (ne?)možnosti života čistého člověka v nečistém světě. A nebo možná o něčem úplně jiném.

Upřímně jsem při hodnocení této knihy na vážkách. Na jednu stranu krásné myšlenky kritizující společnost, společenské konvence či byrokracii. Autor krásně testuje čtenáře, jak přemýšlí nad smrtí sebe a blízkých.

Na druhou stranu, ač jde o krátkou knížkou, tak není úplně jednoduchá na vstřebání. Čtenář si k tomu musí hledat další informace. S podobnou tematikou mě zaujali více jiné knihy (např. od Franze Kafky).

Kritika společnosti pohledem emočně plochého antihrdiny.

Příjemná jednohubka.

Knihu tohoto typu jsem četl poprvé a popravdě jsem moc nevěděl, co od toho čekat. Dle názvu díla jsem usuzoval, že bude o člověku, kterému přijde, že jsou mu všichni ostatní cizí, že nikomu nerozumí. Popřípadě, že bude cizí sám sobě. A vlastně jsem nebyl daleko od pravdy.

Když slyším jméno Camus, automaticky se mi vybaví náročná a těžko čtivá literatura. Ukázalo se, že jsem se mýlil, neboť Cizinec je psaný velice jednoduše, příběh rychle plyne, je srozumitelný a až na několik hlubších pasáží se jednalo o - alespoň povrchově - snadnou četbu.

Apatie Mersaulta vůči okolnímu světu se jaksi přenesla i na mě. Pořád jsem čekal, až se něco zajímavého stane, a když už se to stalo, následovala apatie další. Ale v tom je asi podstata knihy a titul existenciální knihy ji nebyl přišitý náhodně.

Četba jako taková moc zajímavá není, ale určitě čtenáře nechává se zajímavými a hlubokými podněty a otázkami, jejichž úplný smysl se dost možná dostaví až s odstupem.

Nehodnotím, protože jsem knihu nedočetla. Zastihla mě ve špatnou dobu a rozhodně jsem ji měla odložit po prvních větách, což jsem bohužel neudělala. Ale nevím, jestli vůbec měla šanci mě zastihnout tak, abych si ji přečetla celou. Po té třetině, kterou jsem dala, jen doufám, že s takovým člověkem nikdy nebudu mít co do činění.

Cizinec pro mě nakonec nebyl ani tak o samotném příběhu, který není nijak zvlášť dramatický, ale spíš o neobvyklém způsobu, jakým hlavní hrdina uvažuje. Jeho vnitřní svět, odstup a zvláštní logika vnímání okolí mě zaujaly mnohem víc než děj jako takový. Je to kniha, která v člověku rozhodně něco zanechá a přiměje ho přemýšlet nad tím, jak vlastně hodnotíme svět a lidi kolem sebe.

Zajímavá kniha, jen tedy musím uznat, že jsem naprosto nepochopila jednání hlavního protagonisty. Napřed “á la mouchy snězte si mě” a “vše je jedno” a pak jakoby si začal zpětně uvědomovat, jaké konsekvence má jeho dřívější jednání.

Hlavní postava mi byla tak sympatická...Připomínala mi myšlením upřímné jednotlivce z mého blízkého okolí, ocenila jsem, jak jednoduše popisuje události, přesuny, situace, přesto na mě zapůsobily, jak kdybychom všichni prožívali stejné těžko-hezké životy. Mé nátuře knížka sedla. Závěr mi paradoxně připadal až nadějeplný.

Další velice zajímavý a upřímný příběh, který ve vás zůstane dlouho po jeho přečtení. Ráda bych si přečetla knihu ještě jednou, až budu starší a budu mít za sebou více životních zkušeností. Věřím, že ke mně bude promlouvat trošinku jinak.

(SPOILER) O Cizinci od Alberta Camuse jsem slyšel už docela hodně. A musím uznat, že začátek je fakt skvělej – „Dneska mi umřela maminka. Nebo to možná bylo včera, nevím.“ Ale tak nějak to bylo úplně jiný, než jsem čekal. Rozhodně jsem to neviděl jako příběh o člověku bez empatie, co zabije člověka jenom proto, aby věděl, jaký to je – což je hlavní shrnutí, který budete slyšet od většiny filozofů. Ale tohle jsem tam prostě nenašel. 

Je to spíš o člověku, co tak nějak neví, co se životem, nechce zklamat lidi okolo sebe, ale vůbec netuší, jak se správně chovat. Jako jo, je to určitě trochu psychopat, co nedokáže pochopit, že by měl pro mámu smutnit, a nikdy moc pořádně nevysvětlil, proč vraždil. Ale fakt mi přijde spíš jako cizinec – člověk, co nechápe mezilidský vztahy – než jako psychopat z American Psycho. 

No ale jako vždy, je to napsaný skvěle. Albert Camus je doopravdy mistr v rozpitvání emocí a mezilidských vztahů. Trochu krátký a depresivní, ale dobrý.

Myslela jsem, že na tuhle knížku psát recenzi nebudu, ale nedá mi to. Překvapilo mě vysoké hodnocení a komentáře typu, že je to krásná knížka s hlubokým významem. Ptám se, kde ten význam je? Hlavní hrdina je psychopat bez emocí, který si sám sebe neuvědomuje a je mu úplně jedno, co se s ním děje. Mám pocit, že lidé v knihách někdy hledají skrytý smysl, i když tam není.

Camusova Cizince jsem dočetla už před nějakou dobou, a přesto na něj stále myslím. Je to dílo, které v mysli zanechává silný otisk a vyvolává otázky, na které není snadné odpovědět. Hlavní hrdina Meursault mě překvapivě neodpuzoval — i přes jeho chladný a zdánlivě bezcitný přístup jsem v něm našla něco hluboce lidského, co mě přimělo zamyslet se nad smyslem života, smrti a absurditou existence.
Styl vyprávění je strohý a úsporný, což ještě více podtrhuje pocit odcizení a zároveň odhaluje mnohé vrstevnaté filozofické významy. Tato kniha není jednoduché čtení, ale rozhodně stojí za to jí věnovat pozornost, pokud hledáte dílo, které vám otevře nové obzory a donutí vás myslet.
Co mě na Cizinci zasáhlo nejvíc, je právě jeho schopnost vyvolat vnitřní nepokoj a nutnost zpochybnit zaběhnuté představy o světě i sobě samém. Meursault není typický hrdina, kterému byste fandili, ale právě jeho nezvykle upřímný a někdy až surový pohled na život dělá z tohoto příběhu něco výjimečného.
Často jsem si kladla otázku, jak moc je naše jednání určeno očekáváními společnosti a jak moc jsme schopni být skutečně sami sebou. Camus nás tímto příběhem vyzývá k zamyšlení nad svobodou, smyslem a absurditou existence – otázkami, které nejsou snadné, ale stojí za to je čelit.
I když jsem si během čtení nebyla jistá, jak knihu přesně hodnotit, jsem ráda, že jsem jí dala šanci. Cizinec je totiž jedno z těch děl, která v člověku nezmizí jen tak rychle a přinutí ho přemýšlet ještě dlouho po dočtení.

4*/5*

Dílo rozhodně není k zahození ale na můj vkus z něj až moc tryská apatičnost, necitelnost a lhostejnost hlavního protagonisty ke všemu a ke všem včetně vlastního života

(SPOILER) Meursault – (anti)hrdina, který „nemluví zbytečně“ a životu příliš nepřitaká. Jeho osud zásadně ovlivní až násilník Raymond, jenž ho strhne do tragicky neuchopitelné situace. Tím se však teprve odkrývá hlavní motiv románu, kterým se nestává samotná vražda Araba, nýbrž existenciální prázdnota naplněná lhostejností k životu, smrti i sobě samému.

Paradox absurdity se dokládá mezními situacemi, jež vrcholí soudním procesem prosyceným společenskou konvencí a morálním očekáváním ve věci úmrtí Meursaultovy matky. Antinomie mezi nahodilostí a definitivností pak nabývá na síle v okamžiku gilotiny, kde náhoda nehraje roli. Camus zde mistrně poukazuje na proměnlivost iracionální naděje, v níž i hypotetická možnost zvratu ­– byť jen na krátký okamžik – dává životu význam. Smířlivý klid v duchu ataraxie se však z tohoto významu nerodí, nýbrž pramení až z přijetí nevyhnutelnosti lidské konečnosti. Meursaultova poprava je pak výsledkem systému, který věří v řád navzdory chaosu absurdity.

Závěrem je třeba vyzdvihnout vykreslení alžírské dusivé atmosféry, jež se nese příběhem od počátku až do konce, kdy sluneční žár pomalu přechází v mrazení smrti. Přívětivý je rovněž Camusův styl a nekomplikovanost románu, co do jeho čtivosti, neboť právě ta zpřístupňuje základní filozofické tázání po smyslu široké veřejnosti.

První část knihy je na první pohled klasicky “nevinně” povídková s filozofickými prvky, druhá část se samotným procesem čtenáři dává větší smysl a knihu si začíná užívat. Tato kniha může obyčejnému čtenáři přijít nudná, nezáživná. Pro bohemisty, filozofy a nadšence do literatury je to ale opravdu zajímavé čtení. Nebýt doslovu od Evy Beránkové, spousty věcí bych si nevšimla nebo jim nevěnovala pozornost. V jednom se ale Eva Beránková plete - Camusova „filozofie absurdna” se v díle objevuje a fatalismus na začátku díla tuto absurditu potvrzuje. Vidíme, jak se Meursault svým chováním proměňuje, ale stále zůstává stejný. To vše díky všudypřítomné roli absurdity, že vše, co uděláme, je jednoduše irelevantní. Hlavní postava nepodléhá fatalismu antických mýtů, protože je zde prvotní smíření se se vším, s chodem světa, který je a nemusí být fatalistický. Poslední dvě strany knihy mě velmi oslovily z mnoha důvodů, ale hlavním je i iluze změny, kterou jsme mohli cítit před samotnou popravou Meursaulta. Kniha jako taková mi nepřijde tolik jako beletrický zážitek, ale spíše dobová společenská snaha o revoltu - tzn. klasické Camusovo dílo.

Absurdita v této knize přetýká a často se ptám, zda už tato absurdita nepřesahuje v jeho samotném významu. Fantastické čtení!

Je to takové ze života, pokud máte deprese (což má v dnešní době každý). Mistr věděl, o čem psal.

Deset z deseti.

Pře mňa zajímavý pribeh na pár stránkach. Aj keď sa mi hlavná postava to začiatku zdala divná, myslím, že som ho pochopila..

Toto dílo mi přijde pochopitelné vzhledem k časoprostoru, ve kterém vzniklo, avšak nechápu, čím si zasloužilo AŽ TAKOVÝ obdiv. V různých knihovnách jsem o něj neustále zakopávala, tak jsem věděla, že ho nemohu mít nepřečtené a pak jsem neustále doufala, že se ten smysl někde časem objeví. Přijde mi, že hlavní postava je osoba žalostně nudná, plochá a nezajímavá a čtenáři knihy jakoby se na sílu snažili v těchto vlastnostech hledat hlubší smysl, který tam podle mě prostě není. Proč by v jeho lhostejnosti měl být nějaký význam? Proč mají lidé tendenci neustále hledat zápletky, kde nejsou? Dle mého názoru na tom není nic tak složitého, takhle mělkých lidí, kteří doslova jen proplouvají svým bezvýznamným životem, je spousta. Chápu okolnosti vzniku, ale mnohem více knize přísluší hodnotit ji z tohoto hlediska a ne jako nadčasovou klasiku, která vám změní život.
Dovolím si pouze podotknout, že jsem narazila na interpretace typu “kouzlo protagonisty je v tom, že si nic nenalhává a uznává život tak bezvýznamným, jakým skutečně je, aniž by se z toho hroutil”, avšak na to oponuji tím, co jsem již napsala, není to tak hluboké.