vaskajiras komentáře u knih

Knihu jsem četla v rámci ČV 2022, nic jsem si o ní nezjišťovala, neměla jsem žádná očekávání, nic, jenom jsem věděla, že je to i film. Jako film to nemusí být špatné, taková oddechovka na zimní večer, ale tohle? Buď tak špatně píše autor, nebo je to zaviněno překladem, ale mám pocit, že na tom nese díl obojí. Ten styl je prostě... neumělý, nekonzistentní, moc vysvětlování a zbytečností, když jsem si to četla, znělo mi to v hlavě jako moje staré slohovky. Příběh není nic extra, ale to by až tak nevadilo, v tomto typu příběhů snad už ani nelze být originální, jenom kdyby to bylo aspoň zajímavě napsané. Tady se o to autor pokouší prokládáním kapitol z hor kapitolami s promluvami k ženě hlavního hrdiny, ale taky to není nic moc. Strohý popisný styl by tady mohl pěkně kontrastovat s těmi patetickými monology, ale to by se to muselo dát číst. Velké odhalení na konci jsem odhalila ještě před koncem, ale vlastně se mi to líbilo, a dokonce mě to i dojalo. Co už se mi ale nelíbilo, bylo to, že hlavní hrdinové skončili spolu. Mně na jejich vztahu teda nic romantickýho nepřišlo a mnohem víc bych brala konec, jako že se jejich osudy nepopiratelně významně protly, aby si navzájem ukázali, co je to skutečná láska a nezdolnost, ale pak by si šli každý svou cestou... Nicméně, já tu knihu nenapsala, že jo (bohužel a bohudík) :D

6 23.09.2022

Druhý díl mě bavil o něco více než první, ale jaksi mi tu chyběl Thorn. Na to, že se postoj Ofélie k jejímu snoubenci má postupně proměňovat, jsem tu postrádala větší množství interakcí, které by k tomu vedly...

17.08.2022

Myšlenka skvělá, promyšleno téměř geniálně, krásně postmoderně provrstvené, plné paradoxů a odkazů, jen škoda, že je to tak špatně napsané. Četla jsem to hlavně kvůli té filozofii, příběh mě moc nezajímal a asi do poloviny knihy jsem o něm neměla zrovna vysoké mínění. Zvrat spočívající v odhalení toho, kdo je Hilda a major a jak to celé ve skutečnosti je, mě však přiměl můj názor trochu poopravit a začal mě bavit i příběh samotný. Tohleto vrstvení typu kniha v knize miluju a tady to překročilo hranice mých očekávání. Ale stejně si pořád myslím, že by si to zasloužilo být lépe napsané... styl se mi fakt nelíbil, působí to jako psané pro malé děti, přestože po knize čtenáři většinou nesáhnou dříve než na střední, Sofie i ostatní postavy se často chovají nelogicky, Albertovy výklady jsou hrozně rušivým způsobem prokládány úplně zbytečnými Sofiinými komentáři typu "to je zajímavé, povídejte, teď mi asi vysvětlíte, co to znamená, viďte, no to snad ne, ještě chvíli povídejte a stane se ze mě přesvědčená existencialistka" atd. Celkově bych však řekla, že plusy převažují nad mínusy, dějiny filozofie jsou tu vysvětleny opravdu stravitelným způsobem, a jak bylo řečeno v samotné knize, dál už si musí každý čtenář poradit sám, ale aspoň má základ, který mu pomůže orientovat se ve světě a kriticky hodnotit vše, co čte nebo slyší, než něčemu slepě uvěří...

6 03.08.2022

Alternativní historii jsem vždycky tak nějak považovala za zbytečný subžánr, a tudíž se mi do Listopádu dvakrát nechtělo. Nikdy jsem nedovedla pochopit, jaký význam má ptát se "co by bývalo bylo, kdyby...". Ale možná se s tím prostě jen nedokážu smířit jako člověk, protože mi takové knihy dávají najevo, že já a vůbec celý svět, v němž žiju, je jen jedna z možností...

Nicméně, ani tato kniha mě nepřiměla názor na alternativní historii přehodnotit. Mornštajnová umí skvěle vylíčit osudy obyčejných lidí na pozadí dějinných událostí, toho by se měla držet. Příběh Maji je dobrý námět i bez té omáčky okolo. Celé to polistopadové cosi mi připadá spíš jako školní esej na téma "Jak by to u nás vypadalo, kdyby nepadl socialismus", ne příliš zdařile rozkouskovaný po celé knize. A upřímně, pořád mi to přišlo jako slabý odvar toho, kam by to mohlo zajít, i když i tohle je samozřejmě hrozné a já nemám co říkat, protože jsem za socialismu ještě chodila po houbách...

Myslím si, že pokud se někdo chce dozvědět o tom, jak vypadají podobné režimy v současnosti, sáhne spíš po nějaké faktografické knize o Severní Koreji a tak podobně, Listopád je v tomhle směru zbytečná kniha. Ale příběh je to dobrý, to žádná, jen by si dle mého zasloužil jiné prostředí...

8 01.08.2022

(SPOILER) Nemůžu říct, že bych se nebavila, ale podle mě je druhý díl o něco slabší.

Na jednu stranu je cool, že autorka používá nespolehlivého vypravěče, ale nejsem si jistá, jestli se mi to líbí. Přijde mi totiž, že to dělá hlavně proto, aby pak z ničeho vyčarovala wow efekt. Zamlčuje důležité části Kazových plánů, mlží a nevysvětluje, co je tím a oním myšleno, a nedává tak čtenáři šanci, aby předem odhalil, co se vlastně chystá. Přiznávám, že jsem to asi v půlce vzdala a ani se nesnažila pochopit, jak mají všechny ty plány fungovat, a jen jsem při rozuzlení dělala ono kýžené wow.

Smrt jedné z hlavních postav mi přišla zbytečná a neodůvodněná. Na to, abych uronila nějakou tu slzu, bych tomu musela věřit, ale měla jsem pocit, že to tam bylo prostě jen proto, aby se neřeklo, protože jsme přece v drsně drsným prostředí, takže by bylo divný, kdyby všichni vyvázli živí.

A konec byl dle mého gusta až moc šťastný, ne sice úplně pohádkový, ale i tak, od takovéhle knihy bych čekala něco trochu víc znepokojivého, abych si i po přečtení mohla lámat hlavu nad tím, jak to s našimi milými kriminálníky bude dál. De facto to tak bylo, ale líbilo by se mi, kdyby to bylo trochu ponuřejší, mno.

12.07.2022

Je fascinující, že ač jsou všichni členové téhleté bandy padouši, kteří se neštítí (každý svým vlastním způsobem) opravdu skoro ničeho, stejně si nemůžete pomoct a fandíte jim nebo si je dokonce oblíbíte...

Kaz představuje to, co je pokroucené a zmrzačené, proměněné k nepoznání léty živenou nenávistí. Ale stejně člověku nedá spát naděje, že pod tou černotou zbyla ještě alespoň kapka lidskosti...

Inej je svědomí celé šestky, plíživé, ale neúprosné. Nesmírná síla v drobném, napohled křehkém těle.

Nina - smrtička - životní síla. Umí si života užívat plnými doušky, ale za krásným zevnějškem se skrývá statečné, nezdolné srdce.

Matthias je příkladem toho, co dokáže udělat hluboce zakořeněná víra ve správnost vlastních činů, navíc od dětství posilovaná a podporovaná. A také toho, jaké úsilí to stojí, ty kořeny vytrhat.

Jesper jako připomínka toho, co se stane, když člověk podlehne své slabosti a sejde z cesty. A také naděje, že z tisíce neomylně mířených střel jedna z nich jednoho dne nalezne ten správný cíl.

A Wylan - ptáče vykopnuté z hnízda, které se musí naučit v tom tvrdém světě přežít a doufat, že z něj docela nevysaje to, co je v něm dobré.

9 30.05.2022

Kouzelné a neohrabané, studené a hřejivé zároveň. Tak trochu Alenka v říši divů, trochu steampunk, trochu period drama. Jako celek to působí neotřele. Mohla bych na tom hledat chyby, ale nechci, líbí se mi to a doufám, že další díly mě nepřinutí změnit názor.

2 06.05.2022

A mě to bavilo. I když je fakt, že ta hra je krutá. Je krutá k postavám, protože čekají na něco, co stále nepřichází, ale je krutá i ke čtenářům/divákům, protože klade otázky, na které nedává odpovědi (a bůhví jestli existují). Občas se v mezeře mezi plkáním o ničem vynoří nějaká věta, v níž (ač taky zní absurdně a banálně) tušíte nějaký hlubší smysl, ale za chvíli zapomenete (stejně jako Estragon), že ji kdy kdo vyslovil nebo že jste jí kdy přikládali nějaký význam. (Nebo to byl Vladimír?) Je to asi jako když usínáte a náhle vám hlavou bleskne nějaká veledůležitá myšlenka a vy se ji snažíte zachytit, ale v následujícím okamžiku se opět ponoříte do otupělosti, usnete a zapomenete, co že to bylo, zůstane jen pocit, že jste tu myšlenku měli. Ale zda jste v tu chvíli odhalili podstatu lidského bytí, anebo vás pouze napadlo, že byste si dali mrkev... Těžko říct...

(SPOILER) Po dlouhé době fantasy kniha, která mě dokázala zaujmout. Nápad jako takový je vcelku originální, ačkoli zápletka už moc ne, ale i přesto mě kniha bavila a její čtení jsem si užila. Už dlouho se mi fakt nestalo, že bych nějakou YA zhltla jedním dechem.

Svět. Na jednu stranu oceňuji, že se autorka inspirovala 19. stoletím a ne středověkem, jak to u takových běžných fantasy světů bývá, ale na stranu druhou by to právě proto potřebovalo lepší popisy, protože se nemůže spolehnout na čtenářovu fantazii, která by si vystačila s tím, co zná z jiných knih anebo filmů. Nebo teda aspoň já jsem si to prostředí úplně představit nedokázala.

Co se týče postav, Elisabeth jako hlavní hrdinka je fajn, neleze na nervy, jak to často bývá, ale nemůžu říct, že bych k ní nějak extra přilnula. Nathaniel mě bavil hlavně ze začátku, ty jeho sarkastické poznámky byly super, klidně jich tam mohlo být víc. S postupem času mi totiž přišlo, že ten jeho sarkasmus nějak ztratil na síle. Jako chápu, že to bylo částečně tím, jak ho Elisabeth postupně lépe poznávala a zjišťovala, že není úplně takový, jaký si myslela, že je, ale i tak... potom co se do ní zamiloval, už to prostě nebylo ono.

Mno, Silas... Na tuhle postavu jsem se fakt těšila, ale že bych z něj byla úplně odvařená, to se říct nedá. Asi jsem od démona čekala něco trochu jiného. Myslím, že kdyby autorka víc vykreslila ten vnitřní konflikt mezi jeho démonickým já, které se živí lidskými životy a nemá slitování, a mezi jeho lidštějším já, kterému na jeho pánovi záleží, mělo by to větší šťávu. Vždyť právě to byly Silasovy nejlepší okamžiky, to, když se obětoval, když ho potom znovu vyvolali a on žádal víc, a to, když ho na konci Elisabeth osvobodila. Ve zbytku knihy zůstával poněkud nevýrazný.

Záporák byl typický záporák, co si myslí, že spasí svět, všechno úplně debilně vykecal a vlastně jsme se nedočkali žádného překvapení. Což mi asi ani nevadí. Mít téměř od začátku jasně daného záporáka (za kterým už nestojí žádný jiný - větší - záporák) je svým způsobem uspokojující.

A ten konec? Tak ten mě dostal. Čekala jsem takový ten smířlivý pohádkový, ať už se Silasem nebo bez něj, ale tohle bylo mnohem lepší. Dokázal ve mně vyvolat otázky, na které jsem tak úplně nedostala odpověď a ještě nějakou dobu jsem nad tím dumala. Jenom přemýšlím, jestli měla zůstat nedořečená i otázka Elisabethina původu, anebo na to autorka tak trochu pozapomněla. Ale dospěla jsem k přesvědčení, že její matkou byla ředitelka, ať už to bylo zamýšleno tak či onak.

P.S.: Konečně zase nějaký dobrý standalone. Ze všech těch trilogií je mi na nic.

1 12.02.2022

Nejsem bůhvíjaká fanynka Jane Austenové, ale chápu, proč na ni některé čtenářky nedají dopustit, a chápu i ty, které byly poněkud zklamané. Na jednu stranu mohou její knihy být příjemným pozastavením a vžitím se do doby, kdy náplní rozhovorů bylo počasí, vztahy, klepy a detailní rozebírání povahy druhých, na stranu druhou jsou to přece jen dvě stě let staré knihy (kéž by se i jiné klasiky těšily takové nehynoucí přízni!), které nejsou napsané zrovna nejčtivěji a mnoho věcí je v nich pro dnešního čtenáře nepochopitelných.

Nechci mluvit jen o Emmě, ale pár poznámek bych k ní měla: osobně jsem ji nejdříve četla v angličtině a potom jsem viděla film v češtině (ten pocit, když přesně poznáte, které hlášky jsou převzaté z knihy ;). Ačkoli razím přesvědčení, že kniha je zpravidla lepší než film, zde musím přiznat opak - film mě bavil mnohem víc (a totéž platí u Pýchy a předsudku). Snad je to částečně tím, že byl zpracován s jistou nadsázkou, ale hlavním důvodem je podle mě to, že film je současnému člověku prostě bližší. A právě v tom, řekla bych, tkví aktuálnost a neutuchající obliba Jane Austenové - stále vznikají nové a nové adaptace a každá reflektuje potřeby své doby.

A teď k tomu hlavnímu, co jsem chtěla říct: Vzhledem k tomu, že se jedná převážně o ženské čtivo, najdou se muži, kteří na takovéto knihy a jejich čtenářky shlíží svrchu a prohlašují, že tímto žánrem pohrdají. Ale co je to, tohle "pohrdání žánrem"? Mám pocit, že je to prostě taková chlapácká póza. To je romantický, pche, to je pod mou úroveň. Jako by bylo něco špatného na tom, že se příběh zaměřuje na milostnou zápletku. Vždyť je to běžná součást života, no ne? Nechápu, proč se to děje zpravidla u romancí. Stejně tak by někdo mohl říct: pohrdám sci-fi, pohrdám fantasy, pohrdám detektivkou. Ale to říká málokdo (snad jen ti, co čtou pouze "vysokou" literaturu a nic pro zábavu). Normální lidi většinou řeknou něco na způsob: nemám rád sci-fi, fantasy mě nebaví, detektivky nevyhledávám. U romance se taky dá přece říct: není to můj šálek čaje, nedojímá mě to, nebaví atd. Ale ne, to některým nestačí, oni tím musí rovnou pohrdat. Jako by se báli, že jinak by byli za měkoty.
Hele, já jsem taky tak trochu cynik a nad některýma romantickýma řečičkama a klišé mám chuť protáčet oči, ale když je v knize nebo filmu nějaký hezký milostný vztah nebo aspoň náznaky zamilovanosti anebo třeba vyznání, které chytí za srdce, moje srdíčko se taky zatetelí. Bylo by pokrytectví předstírat, že to tak není.

"If I loved you less, I might be able to talk about it more." - Dokonalost.

2 06.02.2022

Pomalá kniha, ale příjemná. Po historické stránce to není nic převratného, vysvětlování našich dějin a kultury Čecha asi moc nezaujme, ale na druhou stranu je zajímavé číst to z pohledu cizince. Na své by si mohli přijít milovníci hudby. Co se týče příběhu, žádné velké zvraty nečekejte, ne že by se tam nedělo nic, ale celé to tak prostě nějak plyne, a i když jsou tam jedinci, kteří se hlavní hrdince snaží zkřížit plány, většinou jí všechno vychází a nějak nemáme důvod se bát, že se jí to nakonec nepodaří. Ale líbí se mi ta paralela hledání sonáty a hledání smyslu života.

1 07.01.2022

(SPOILER) Tajuplná atmosféra, podivno, nechutno, sny,... houbičky.

Asi takhle by se několika slovy dala popsat tato kniha. Stále váhám, co si o ní mám myslet: na jednu stranu se mi líbila, ale přesto si pořád říkám, že by to ze sebe dokázalo vyždímat víc. Dýchlo to na mě lehce exoticky, ale čekala bych tam toho Mexika víc. Hlavní postava fajn. Imaginativní popisy domu, jeho obyvatel, okolí, fantastických snů i všech nechutností na jedničku. Všudypřítomné napětí taky bezva. Pomalejší tempo nevadí, ale místy je příběh až moc monotónní, chybělo tomu trochu dynamiky. Francis je zlatíčko, ale nebylo by na škodu, kdyby mu autorka věnovala trochu víc prostoru. Takhle je z něj jen mladíček, který to všechno dělal proto, že se zamiloval do Noemí (všimněte si, že nikde není ani zmínka o tom, že by se předtím snažil pomoct Catalině, ač i tehdy si jistě uvědomoval všechny ty hrůzy, které jeho rodina páchala). Jako jo..., nějaký ten vnitřní souboj tam byl znát, ale asi to úplně nesplnilo má očekávání.

Co se týče odhalení toho, o co v tom baráku vlastně běží: nejdřív jsem opravdu čekala duchy nebo něco takového, pak jsem si říkala, že se všichni prostě nadýchali plísňových spor a konečné vysvětlení mě teda celkem šokovalo, od prvotního - wtf, to myslí vážně? na čem to jela? až po brrr, odteď teda budu mít k houbám větší respekt :D

3 28.12.2021

Čteno podruhé, s odstupem několika let. V osmé třídě se mi knížka líbila, i když si myslím, že jsem tehdy nemoa úplně všechno pochopit. Pamatovala jsem si však, že se mi to líbilo, a chtěla jsem vědět, co na to budu říkat teď.

Takže:
Krapet depresivní, ale skvěle, netradičně vykreslený příběh. S pocity odcizení, bezútěšnosti moderního světa, osamělosti, touhy po blízkosti, které zažívá Armin, se jistě ztotožní spousta dospívajících. Díky krátkým pasážím, kde se střídá klasická próza s dialogem a jinými formami textu, je to přečtené raz dva.

Z pohledu lidí roku 2021 působí poněkud humorně a naivně, že ještě v roce 2046 je hlavním zdrojem informací rozhlas, že používají videokazety a telefonní budky a obecně ty rádoby technologie budoucnosti nejsou moc propracované, ale ok, s ohledem na to, že to bylo napsáno v roce 1999, to lze pochopit (jak si koneckonců my sami představujeme, čím budeme komunikovat za 50 let? a jaká bude realita?).
A navíc, tahle kniha nestaví budoucnost na přístrojích, ale na pocitech.

A pak ten déšť. Ten déšť! Nevím, jak na ostatní, ale na mě ta kulisa toho neustávajícího deště a hrozícího protržení hráze působila tak reálně, že jsem měla pocit, že přesně takové počasí je právě teď venku. Pochmurná atmosféra tímto byla završena.

Jenže pak přišlo Druhé dějství. (Žádné tam samozřejmě není, ale já tak sama pro sebe nazývám všechno to, co se odehrálo druhý den ráno.) Druhé dějství, a s ním i samotný konec, mi připadalo takové... nedotažené. Nijaké. Jako by to najednou byl úplně jiný příběh. Celou dobu to má grády, udržuje nás to v napětí a ta povodeň je jakýmsi logickým vyústěním celé situace, ale ty události po ní už mi tam prostě nesedí. Všechno se to mělo podle mě odehrát v tom jednom jediném dni. Ten druhý už je tam navíc. Jenom takový dojezd. Člověk by čekal něco víc. Trochu mě to mrzí, protože jinak je to super knížka.

23.09.2021

Když přistoupíte na to, že Meursault je totálně absurdní postava a začnete hrát tuhle hru s filozofií absurdna, pak se o téhle knize dá dlouze debatovat a možná si z ní i něco odnést. Ale jinak to je jen příběh bezpáteřního parchanta a sociopata s maskou normálního člověka, který netruchlí nad smrtí své matky, ale má obavy, co si o jeho nepřítomnosti kvůli pohřbu bude myslet šéf, pak taky zabije týpka, kterej je mu vlastně úplně volnej, a to vlastně jen "kvůli slunci", a věci jako láska, povýšení v práci, přátelé atd. jsou pro něj bezvýznamné, ale protože to lidi dělaj, řekne si, proč ne.

Osobně mi Camusova filozofie není blízká, ale překvapivě mi přišlo zajímavé to číst a uvažovat nad tím. Slyšela jsem několik různých interpretací, ale mám pocit, že ani jedna není správná. Že to vlastně nikdo nechápe. Tím nechci říct, že já ano, spíš mi přijde, že Cizinec ani správně interpretovat nelze. V doslovu k vydání, které jsem četla, je řečeno, že sám Camus novelu vydával za příběh justiční vraždy, ale to se mi moc nelíbí. Meursault přece Araba opravdu zabil. A mně se fakt nezdálo, že by to bylo v obraně. Pokud bylo k Meursaultovi v něčem přistupováno nespravedlivě, pak v tom, že ho ve skutečnosti nesoudili za vraždu, ale za jeho charakter.

No, Bůh ví, jak to Camus zamýšlel... Tedy, Bůh ne, Camus Boha odmítá a život je samozřejmě absurdní, takže nejspíš nijak.

(SPOILER) Pět temných důvodů, proč jsem si přála, aby se Arsinoe dala dohromady s Pietyrem:
1. Protože tenhle pohledný travič byl mnohem zajímavější postava než pevniňánek Billy
2. Protože na těch pár stránkách, kdy se střetli tváří v tvář, mezi nimi fungovala mnohem lepší chemie než mezi Arsinoe a Billym za celou sérii
3. Protože by se vykašlali na jakousi samozvanou polydonickou královnu a pořádně by jí to spolu natřeli
4. Protože by se v návaznosti na bod č. 3 Arsinoe jako jediná přeživší z trojčat stala právoplatnou vládkyní a aspoň něco by v tomhle příběhu dávalo smysl
5. Protože věta: "Mrzí mě, že jsem tě políbila." a následná odpověď: "Ani z poloviny tolik jako mě." je příliš dobrá na to, aby jen tak vyšuměla do vzduchu.

9 15.09.2021

Podle toho, co jsem vysledovala, učitelé tuhle řadu moc nemusí, ale já na ní nevidím nic špatného, vždyť je tam všechno krásně shrnuto. (Mám doma chemii a biologii a učila jsem se ještě ze spolvěd, takže mluvím hlavně za tyhle díly.)
Ok, ok, nejde úplně do hloubky, ale to ani není jejím cílem. Kdo chce podrobněji organiku, ať si koupí samostatnou učebnici na organiku, kdo se chce víc zabývat biochemií, tak ať si koupí biochemii, ne? Ale nejdřív stejně musíte umět základy a zde je to uspořádáno opravdu velmi přehledně. Slovem, k maturitě určitě stačí, pokud se chystáte předmětem zaobírat na vyšší úrovni, holt si pořiďte (i) něco jiného.

Takhle si tedy temnou fantasy rozhodně nepředstavuju. Stejně jako u Anna krví oděná kniha slibuje něco jiného, než v ní opravdu je. Čekala jsem pořádně gothic atmosféru, ale jediné, v čem to spočívá, je název a fakt, že královny nosí černou barvu. (?!) Jak už poznamenali mnozí, v prvním díle se nic neděje a jediný zvrat, který stojí za povšimnutí, se dozvíme v poslední větě. To bych osobně ještě překousla, ne každá kniha musí být nabušená akcí od první do poslední stránky, ale v tom případě bych očekávala jiné kvality. Zajímavý styl psaní. Promyšlený svět. Dobře udržovanou atmosféru a napětí. Brilantně vykreslené charaktery a vztahy mezi postavami. Bohužel nic z toho kniha nemá a je mi záhadou, co na tom tolik lidí baví.

1 05.09.2021

Je jedno, jestli žijeme za druhé světové války nebo v jakémkoli jiném období, všichni stejně jednoho dne zemřeme a jen těžko ovlivníme kdy a jak. Záleží pouze na tom, jakým způsobem se pereme se svým životem, jaký zaujímáme postoj v těžkých situacích a zda se třeba i v nelehkých dobách umíme radovat z maličkostí a prozářit někomu den.

Asi takhle bych charakterizovala poselství knihy, tak jak ho chápu já. Líbilo se mi, že narozdíl od spousty jiných knih s touto tematikou byl příběh vyprávěný s odstupem (-smrti-) a místy i s ironií. Možná by si někdo řekl, že je to necitlivé, až urážející, ale podle mě autor zvolil přesně takovou dávku, jaká byla třeba.

Co se týče konce a toho, že nám ho smrt vyspoilovala někde v polovině knihy, tak to jsem málem nerozdýchala. Ale zpětně musím uznat, že to byl takřka mistrovský tah. Takhle jste věděli, co se stane, a hrozně jste to nechtěli - ne, ne ne, takhle to nemůže skončit! - a přitom jste celou dobu pozorovali, jak to přesně k tomu spěje a nebrečeli jste o nic míň, než kdybyste to nevěděli.

Ačkoli jedna věc mi na takových koncích vadí (ale je to spíš takový můj vnitřní problém, než že by to bylo něco špatného na knize samotné): Je to smutný a nespravedlivý a dojemný, tak u toho samozřejmě pár slz uroním, s knedlíkem v krku dočtu do konce a ještě chvíli nad celým příběhem uvažuju. Ale pak na to zapomenu a mám výčitky svědomí, že z toho nejsem smutná víc, protože takových příběhů se přece mohly stát tisíce. Jenže co s tím? Tohle všechno se dělo a ani kdyby na světě vycházelo dvojnásobné množství knih, stejně nikdy nedokáží zachytit všechny ty příběhy. A kdyby snad ano, to by se člověk ubrečel. A čemu by tím pomohl? Radši by se měl soustředit na to, co se děje v jeho době, vzpomínku na minulost zasutou někde v hloubi mysli jako varování.

PS. Nemohla jsem si zvyknout na styl psaní. Ty metafory jsou příšerný :)

15 29.08.2021

Tak já nevím. Myslela jsem, že tuhle knihu budu zbožňovat úplně stejně jako Dopisy ztraceným, ale nestalo se. Ano, přečetla jsem ji jedním dechem, to přiznávám, ale nemůžu říct, že by si našla cestu k mému srdci tak jako první díl. Rev je super a bavilo mě dívat se na Declana z jeho úhlu pohledu a taky to, že jsme konečně odhalili celou jeho minulost, ale problém je v tom, že jsem nějak nepřišla na chuť Emmě. Ono najít postavě, jako je Rev Fletcher, adekvátní protějšek, je docela oříšek a Emma mi k němu prostě neseděla, navíc mi přišla povrchní a sebestředná. A taky mi tam chybělo to kouzlo seznámení přes dopisy jako u prvního dílu (i když proti nočnímu dostaveníčku za kostelem samozřejmě nic nemám lol).

6 19.08.2021

Překrásný, smutný, dechberoucí příběh. Moc doporučuji audioverzi načtenou Jiřím Dvořákem, dostupnou na stránkách českého rozhlasu.

16 15.08.2021