soukroma komentáře u knih

Silná a skvěle napsaná kniha: nerada čtu o válce a jiných hrůzách, přesto mi to nedalo... a přečetla jsem jako první od autorky. Trošku mi zpočátku vadil styl - z ničeho nic vypráví někdo jiný, ale postupně jsem uznala, že je to vlastně dobrý přístup (urychluje a doplňuje děj). Některé hrůzy jsem musela přeskakovat, zato jsem byla zvědavá, kam až Gertin příběh v našich dějinách dospěje. Nečekala jsem, že to dojde až vlastně do nedávné doby.
Ovšem doby, kterou si stále ještě ani autorka nemůže skoro pamatovat - pro mě nepochopitelné, že takto dobrou knihu napsala vlastně bez vlastních zkušeností s popisovanými dějinnými úseky. Jako mladá, začínající spisovatelka, si tedy svoji prvotinu nijak neulehčila...
Počítám, že brněnské reálie budou dalším bonusem pro místní, pro Pražáka to až tak přínosné nebylo.
Doba, vlastně doby popisované, byly děsné, Gertin osud specifický (jak se pořád chtěla vrátit domů - do domova, který už domovem nebyl), ovšem vyvážený osudy dalších žen a jejich dětí - každá měla svůj recept na přežití, svůj pohled na věc, své názory a své plány, což náležitě vyvážilo celkový obsah. A k tomu se výborně hodil zvolený styl střídajících se vypravěčů.
Celkové ocenění: 90%, obsahově za odhalení událostí provázejících válku a situace v Brně a na jižní Moravě v době (po)válečné.

Pozn.: schválně jsem se vyhnula těm nastoleným palčivým otázkám - i nám nepamětníkům války těžko hodnotit "kolektivní vinu a její odplatu" - jak kniha ukázala, každý Němec i v zázemí měl jinou míru viny a každý si to také "odskákal" různě; ale co může každý hodnotit je, jak se díváme na druhé, jak/zda se mění či nemění naše hodnocení druhých v souvislosti s dobou a změnami uspořádání politického, mocenského, národnostního - vždycky je to nakonec o konkrétních lidech, kteří rozhodují (třeba i o našem vlastním osudu v dobách pohnutých).

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Hned po dočtení a napsání krátkého komentáře jsem se začetla do komentářů předchozích. Je jich hodně a jejich čtení si vyžádalo hodně času, ale nelituji: téměř každý totiž přináší opravdu autentický osobní pocit z knihy, mnohdy doplněný vlastní/rodinnou zkušeností. Díky tomu jsem se dozvěděla i pár dalších věcí nad/za rámec románu a rovněž jsem měla možnost si i srovnat vlastní dojmy (na Gertu nemám vyhraněný názor, sympatie jsem neřešila, zato Barbora mi připadala zejména v závěrečném resumé matčina života víc než neuvěřitelná, už kvůli svému původu, který jí autorka z mně neznámého důvodu vybrala a který dozajista hrozí jistou degenerací).
Až na naprosté výjimky (jako lakonický "Literární zmetek.") vlastně s každým komentářem mohu víceméně souhlasit. Komentáře níže dle mého tak slouží jako velmi zdařilý a užitečný doslov - ozvěny mnoha set čtenářů. (Domnívám se, že kvalita komentářů odpovídá kvalitě knihy - vycházím ze srovnání s jinými nicneříkajícími stovkami komentářů u "bestsellerů" jiného charakteru).

27 01.07.2019

Páni! To bylo prostě famozní! Už jsem konečně popadla dech - posledních pár desítek stran ho ze mě spolehlivě vyrazilo, jak jsem se s hrdiny řítila hlava nehlava z Prahy do Káraného! (I já sama jsem svého času brousila zmíněnou dálnici stejnou pekelnou rychlostí jako Kulík, ale bez závažného důvodu, jen z plezíru nebo prostě jen rychle domů - takže se to moc nepočítá)
Skvělé zápletky, uvěřitelní hrdinové (uzemnili mě za volantem - přesné líčení soustředění a akcí, na pozadí), známá (?) naše současnost, zejména pozadí "pomáhat a chránit", řádný díl kritického myšlení (tedy psychologie) a hodnocení mravních a morálních hranic všeho, co jeden dělá...zejména, pokud chce opravdu pomáhat (ale co to vlastně znamená?).
Vtipné glosy, u kterých jsem se opravdu smála od srdce, často. Hlavní hrdina je neuvěřitelný sympaťák, sice jsem ho zpočátku podezírala z toho, že "pomáhat" chce prostřednictvím svého soukromého vyšetřování (vedlejšáků k četnickým povinnostem) hlavně sobě, ale nakonec to tak zdaleka nebylo. Není černobílý a není předvídatelný, musí se rozhodovat o zásadních věcech často za pochodu a hodně svižně. Uprostřed jsem s ním skoro nedýchala, jak se potýkal ve studni (a ještě vzpomněl Brůnu, což to vše ještě zhoršilo).

Konečně také chápu, proč severští autoři nás nekrajany tak urputně moří přesnými zeměpisnými údaji, každá ulice, patník, chodník, most, vesnice a kopec, město, moře, stavení, vše je přepečlivě zmíněno, označeno toponymem a lokalizováno. Teprve v domovském prostředí jsem si užila parádních pochůzek a jízd MHD Prahou křížem krážem i výlety za hranice velkoměsta - spoustu míst člověk totiž zná, i výpadovky a dálnice, takže to pak skvěle zapadá vše do sebe a čtenář prostě děj opravdu vidí jako film. Několik hvězd nad rámec hodnocení i za toto.

Nejradši bych hned popadla další díl - kdypak bude? Už se nehorázně těším!

"Kdybyste jakékoli špionážní organizaci v minulém století řekli, že většina lidí bude dobrovolně nosit v kapse sledovací a odposlouchávací zařízení, a dokonce se bude ještě předhánět, kdo bude mít dokonalejší, mysleli by si, že si z nich děláte koloušky."

"Lidský mozek je zvláštní věc. Umí obalovat nepříjemné vzpomínky měkkými kokony a namlouvat vám, že to tenkrát vlastně nebylo tak hrozné a že jste to ustáli celkem v pohodě... a když pak realita strhne klamné představy jako zpuchřelou náplast a ven se vyvalí krev a hnis, dokáže jen zmateně panikařit."

"Spravedlnost a pomoc druhým není to samý. Lidi si myslej, že jo, ale kolikrát se tyhle dvě věci dokonce vzájemně vylučujou. A pak si člověk musí vybrat."

P.S. Vrhla jsem se na předchozí komentáře, takže ještě přidám pár bodíků:
- že je hrdina bezejmenný, toho jsem si v křížové palbě vlastně ani nevšimla,
- že se poučíme o pár věcech ze zcela jiného ranku, tady třeba z řecké mytologie, je milé oživení, a já jsem klidně nakloněna věřit tomu, že každý má nějaké speciální zájmy a znalosti, které překvapí a občas přijdou ke slovu a k duhu
- že se mi Křížová palba líbila mnohem víc než Rychlopalba
A závěrem: někdo se ptal "Kdo se mnou půjde zaklepat autorovi na dveře a ujistit se, že už pracuje na třetím pokračování?" - já

25 06.07.2021

Báječné, opravdu báječné čtení: už dlouho jsem se necítila zasažena dějem a hlavně zatažena do něj tak, že jsem spolu s hrdinkami pracovala, usmívala se, unavovala, rozjímala, dojímala, poplakala, děsila se i vítězoslavně brala věci právě tak, jak je život přináší. Byly tak různorodé, a pro mne navíc tak vzdálené místně i časově, přesto jsem věřila všemu. Nebyly totiž ani trochu černobílé... Ovšem i tak mě občas překvapily, a to zejména v samotném závěru. (Píšu stále o hrdinkách: muži sice nebyli v popředí, ale rozhodně v příběhu nechyběli, byli v odpovídajícím malém počtu, přesto ve vzácné různorodosti).
Obsah beze sporu drsný až neuvěřitelný (Ony by nám asi taky nevěřily, jak se žilo v 60. letech tady - bez myček, klimatizací, rodinných aut, supermarketů, prakticky se všemi matkami zaměstnanými a bez hospodyň, s frontami kdykoli na cokoli a častou nedostupností i té obvykle jediné existující značky běžného zboží...a samozřejmě i bez svobody projevu, zato jistě s nějakým tím méně patrným záchvěvem rasismu. A jak to vím, když jsem ještě nebyla ani na světě? Nu, protože o dvacet let později to bylo pořád stejně bídné...), ale napsáno je to famozně, že jsem nechtěla knihu ani opouštět (jen v posledním vydání byla ta mrňavá písmenka dost nápor na oči).
Už jen ten nápad nechat promlouvat střídavě tři hrdinky, aniž by to nějak zadrhávalo, zdržovalo, nebo dělalo zmatek. Skvělé!

Skvělé, výborné, bezkonkurenční: první půle mne zaujala, druhá fascinovala, konec (několik desítek stran, nejen poslední dvě) svou překvapivostí přede mnou přímo explodoval. Báječné čtení, napínavé, poučné, psychologické, kriminalistické, ale nad vším je bravurně postavená struktura neotřelého příběhu. Příběhu jedné životní vášně.
Giverny, lekníny, Monet, impresionisté, malíři, umělci, nespoutanost a umělecké puzení, ochranitelský zájem až vězení, od kolébky do hrobu, a tomu dobře sekundoval Aragon, ovšem ani obyčejný pes, motorka či fugicarnofil se nijak neztratili a měli své neodmyslitelné místo v příběhu. A samozřejmě nezapoměňme na vypravěčku.
Čtenáři dá zabrat to všechno pobrat, ale napsané je to tak, že to prostě vsákne jako houba a ono se to vstřebá. A zůstane nezapomenutelný pocit letmého dotyku života a umění. A to plně oceňuji.
Naprostá literární hvězda, po všech stránkách. Bez debaty 100%.

Pozn.: četla jsem jako čtvrtou od autora, něco se mi líbilo méně, něco hodně, ale chápu všechny, kteří se v jejich hodnocení odvolávali právě na Černé lekníny - ty prostě hned tak něco překonat nemůže (ale plné hodnocení u jiné knihy už upravovat nebudu, tehdy se mi líbila velmi, ovšem Leknínům samozřejmě nesahá ani po kořínky).

19 27.09.2021

Krátké, úderné. Hořká pachuť roste a zůstává i po dočtení.

Pozor: dvojjazyčné vydání = otřesný český překlad! Asi stejný paskvil jako zařazení (právě jen tohoto anglo-českého) vydání do žánru: "Příroda, zvířata"!!!
A bez ilustrací.

16 08.04.2024

Skvěle napsaný profesní thriller (a takových je dnes hodně málo, spíš úplně vymizely): děsivý příběh pro každého z nás, kdo nepracuje jako hasič (nebo záchranář), hrozivý příběh i pro hasiče, ale ti se s tím musí vypořádávat neustále a nepřipouštět si možné tragické scénáře, postupovat realisticky, cvičeně, zkušeně, ale bez emocí to ani taky vždy jistě nejde.
Výborně podrobné vylíčení zákulisí metra a související úkoly při evakuaci cestujících z uvízlé soupravy (ten začátek vypadal tak nevinně...), a následně všech možných dalších událostí. Autor nechal své hrdiny vypořádat se "jen" s technickými problémy a nedělali žádné chyby; pokud by do toho vstoupil ještě jeden dva hysteričtí či vzdorující pasažéři, problémů mohlo být mnohem víc (naštěstí všichni dospělí byli překvapivě nadmíru spořádaní, i když byli u konce s dechem; kupodivu žádné švejkování, reptání ani jiné rebelování).

"Když dojde k havárii, lidé se většinou začnou chovat nesmyslně. Je to logické. Nejsou na podobné situace připravení; nemžete po nich chtít, aby jednali chladnokrevně a racionálně. Od toho jsou taky trénovaní profesionálové..."

Klobouk dolů před všemi profesionály, kteří (i na svůj úkor) ostatním zachraňují životy. Velké díky, dokáže to jen málokdo.

Pozn.: po přečtení komentářů níže musím trvat na tom, že právě těchhle 101 minut prostě nemohlo být napsáno víc "literárně", košatěji, pro snazší čtení; je napsáno tak, jak být má, autenticky, realisticky, stručně, svižně, přesně, i s žargonem (vysvětleným) a minimem dialogů, přitom se o některých hasičích dozvíme i něco z jejich soukromí i o profesních vazbách (osobně bych právě tyhle odbočky mohla třeba i oželet, ale v myšlenkách se jim jistě kmitne i při práci leccos).

16 12.05.2022

Povrchní, prvoplánové, jednoduché, neoriginální. A schematické - stejná šablona jako všechny autorčiny předchozí knihy.

16 29.06.2021

Vynikající: stejnou měrou jako hrůzné. Nesmírně čtivé a napínavé o mnoha hrůzách dneška i doby nedávno minulé. Ukrajina a její moderní otevřené konflikty s Ruskem (kniha byla vydána 2019, takže zmiňovaná probíhající válka byla ta v Doněcké oblasti), současná situace původem Rusů a Ukrajinců na ukrajinském území, těch po rozpadu SSSR narozených i těch proživších hrůznou realitu, pronásledování, sledování, korupce, politikaření, vše jak na talíři.
Ale nejzásadnějším tématem je tragédie Černobylské elektrárny 1986: autor otevřeně ukazuje, co se stalo tehdy v několika hodinách, dnech, týdnech po katastrofě na místě, s místními lidmi a co se děje dodnes, v zamořeném prostoru, s lidmi, kteří přežili a žili tehdy v Pripjati, "výkladu sovětského socializmu", odkud většina zaměstnanců elektrárny pocházela. Ta katastrofa má pro člověka vlastně nekonečně dlouhý dopad, a v lidském časovém měřítku autor správně připomíná, že mnohé oběti radioaktivního zamoření se ještě nenarodily...
Autor neútočí na city, nikdy se nesnižuje k nějakému mravokárnému zdviženému prstu a suchým statistikám, a právě proto je to jedno z mála vyprávění, které mi vehnalo (a stále vhání) slzy do očí, jak kvůli osudům lidí, tak třeba i likvidaci zvířat na nejvíc zasaženém území.
Nikdy bych se nejela podívat na místo, nechápu kdo může toužit po tomhle druhu turistiky - místní buď definitivně opustili myšlenky na svoje původní domovy, stejně jako jejich potomci, a smířili se s jiným životem jinde, anebo už nežijí, anebo se - z nejrůznějších - důvodů vrátili do naprosto nehostinné končiny, ale pořád jejich domoviny.
Uvědomila jsem si mnohé skutečnosti, kterým jsem nevěnovala dosud pozornost, nebo je raději vytěsnila, ale autor mi otevřel oči: hrdinní hasiči v prvních chvílích skutečně obětovali své životy za to, aby se katastrofa úplně nevymkla z rukou a neohrozila život prakticky celé Evropy, ať si toho v tom okamžiku byli vědomi, či nikoli, jejich oběť je naprosto zásadní a nedocenitelná...

Samotný krimi příběh (dvě linie pátrání: policie místní a přespolní soukromé očko) je skvělý, protože je bravurně provázaný postavami a zápletkou odkazující na den výbuchu se vším výše uvedeným. Obdivuji francouzské autory, kteří dovedou předestřít toto nedomácké téma velmi čtivým a autentickým způsobem čtenářům (namátkou třeba také Thilliezova Atomka).

15 20.11.2023

(SPOILER) Výjimečně plně souhlasím s jediným hodnocením uvedeným na zadní obálce knihy, a to od mistra thrilleru Deavera:
Nádherně zvrácené!
Jakkoli ohavné, hnusné, nechutné, nepochopitelné, šílené ... činy a aktéry jsem v téhle knize našla, vůbec mne to neodradilo od dalšího (byť delšího) čtení. Svůdně zapeklité, neprůhledné, nakonec to dává smysl a hlavní hrdina z toho vyjde zraněn, ale současně pěkně pomstěn. A hlavní záporák, to se ještě uvidí.

Naneštěstí jsem další díl četla již dávno, jako první, a vůbec mne to nechytlo...

15 30.03.2023

Skvělé čtení: zábavné po všech stránkách. Zajímavá místa (rušný Manhattan a idylická Severní Karolína), napínavé zápletky, ale samozřejmě nejvíc sám Prevít, tedy Prévit, později ještě v doprovodu dobrmana Brita, ary Esmeraldy a protikladu mazlíka - chřestýše Náčelníka. Prévit je rozumný a zkušený chlap, dobře si poradil ve všech situacích, a jakkoli nad jeho činy i policejní oddělení obrací oči v sloup a vrtí hlavou, kladný výsledek se počítá (co na tom, že zabiják byl zneškodněn nikoli policejní zbraní, nýbrž hasicím přístrojem? skvělá trefa v hustém provozu v metru). Humor, sarkasmus, cynismus, servírováno příhodně jen po chutných štipkách, stejně jako nekonečná řada mrtvol.
První shledání s tímhle týpkem a už se poohlížím po dalších kouscích série...

14 03.02.2023

Úžasné, když o své práci hovoří někdo, kdo je odborník a miluje ji. (A když jde navíc o povolání, které působí zajímavě i pro okolí.) Nevěřila jsem, že mne obsažná kniha složená výhradně z otázek a odpovědí bude bavit - a nakonec víc než to, byla jsem nadšená a přečetla ji se zájmem i napětím prakticky na jediný zátah (akorát velrybu, jako trochu techničtější poslední část, jsem raději odložila na druhý den).
Dozvěděla jsem se spoustu věcí, nejvíc mne asi překvapilo, kolik vlastně výcvik a licence stojí a že si to dneska každý musí zaplatit sám, nikoli aerolinky (to bývávalo).
Povídání bylo ucelené, podrobné, přitom nezabíhalo do žádných neuchopitelných vod pro laiky, civilní, příjemné, zábavné, autentické, bez bulvárních historek, i když sám pan kapitán o sobě prozradil leccos, i ze soukromí (jinak by čtenář nezískal potřebnou perspektivu). Povolání kapitána dopravního letadla (zejména bumbrlíčka A380) bylo dříve opravdu na piedestalu, ale jak se měnil způsob přepravy osob a přístup k cestování (zlidověl), už je to (neprávem) povolání "jako každé jiné" - s kapitány zaměstnavatel šíbuje podle svých potřeb a cestující už nikterak nehýčkaní jakýmkoli komfortem v letadle je berou skoro jako řidiče. Přitom zodpovědnost je stále stejná - bezpečně přepravit vzduchem stovky osob z místa na místo, pokud možno dle plánu a v případě mimořádných událostí se rozhodovat rychle a správně. Práce odpovědná a technicky náročná na přípravu, i psychicky náročná při jejím vykonávání v případě nečekaných událostí. Jak to hodnotí sám kapitán: "luxusní dřina".
A nic není do budoucna jisté, nikdo není prorokem - desítky let konstrukce špičkového A380 slibujícího průlom v přepravě osob je dnes prakticky zapomenuta, o letadla už není zájem a budoucně se vše bude řešit jinak (velká spotřeba je holt velká spotřeba a menší letadla i za cenu jejich násobků v provozu budou asi přijatelnější). A stejně tak nikdo netušil, že se najednou přestane létat, a to nadlouho, a že zaměstnání kapitán letadla ztratí jako jeden z prvních z celé plejády profesí...
Výborné počtení.

Doplnění s mírným odstupem:
Přestože rozhovor byl tak obsažný, pořád mne napadají další dotazy. Např. jak často se stalo, že se posádka sešla ve stejném složení u vícero letů? A zda pan kapitán ovládá, či by chtěl ovládat třeba vrtulník či vírník?

14 09.01.2023

Skvělé a zároveň děsivé čtení: nebezpečí sekt se pořád ještě podceňuje, proto je dobře připomínat, jak to u nich chodí a co se se zaháčkovaným člověkem vlastně děje. Manipulace a všemožné psychologické hry, lži, lichotky, cukr a bič, vězení a nechutné následky i po vymanění se ze spárů (pokud se vůbec zadaří). Charismatičtí vůdcové prostě oblbnou téměř kohokoli, nikdo není úplně imunní, ať si sebevíce věří...

14 28.11.2022

To bylo tedy drsné a nepříjemné čtení. Šumava naší doby, už dávno ne Klostermannovsky krásná a tajemná, drsná hlavně přírodními živly, ale s odolnými a rovnými lidmi (až na výjimky, samozřejmě). Šumava, kterou nám autorka líčí, je zapadlý kout, který se z několika po sobě rychle následujících ran našich nedávných dějin nemůže vzpamatovat - sudety se vším, co k tomu patřilo, především nejprve s odsunem Čechů, po válce s odsunem Němců, pak záborem pohraničního území se západem, se vším, co k tomu patřilo (pohraničníci nikoho nešetřili, do toho nejen utečenci, ale i převaděči a navrch konfidenti StB..., fuj), a ani svoboda a otevření hranic po pár desítkách let na úpadku některých částí Šumavy nic nezměnilo. A lidi tam taky nejsou, co bývali... Z knihy prýští frustrace, deprese a cynizmus, jedním slovem realizmus, naše doba a naše (morální, politická a podnikatelská) realita.
A to je všechno jen "známé" pozadí. Což teprve když ke slovu přijde tajný pracovní nacistický tábor, podzemní fabrika a v ní stovky sovětských zajatců. Všechna tahle dění a s tím související tajemství, zachovávaná mnohými potomky/pamětníky/přeživšími pro vlastní dobro a možnost na místě zůstat, zahušťují již tak vydatné bahno příběhu. Protože jsou to zase jen lidé, kteří jsou, jací jsou - a tady se tedy opravdu nevyskytují žádní hrdinové bez bázně a hany, komplikované příbuzenské vztahy, nikomu se nedá věřit, všude manipulace, děsivá minulost (včetně krve na rukou) a ještě hrůznější současnost - autorka se obula do justice stejně jako policie, nešetřila bulvár (nebo snad dokonce veřejnoprávní média?) a odhalila další hrůzy z minulosti, o kterých se mělo mlčet (asi pro "dobro" všech zúčastněných stran. však se k tomu nikdo nijak nehlásí).
Styl vyprávění z pozice mnoha postav, včetně výslechů apod. není zdaleka přímočarý, spíš namáhavý, ale k příběhu sedí. Komplikovanost zápletky se stupňuje až do samotného závěru, kdy se vše překvapivě vyjasní, všechny nitky se spojí. Pro čtenáře se odhalí všechna tajemství, která ale zůstanou povětšinu zcela pohřbena pozůstalými, mnohdy pachateli.

Příběh je to opravdu košatý a komplexně pojatý, což bije do očí zejména s ohledem na nedávno dočtený Prokletý kraj, který ze srovnání vychází jako pouhopouhá psychologická komorní zápletka, povrchní vzhledem k místu a jeho dějinám, a z příběhu si neodnese čtenář nic. To Prameny Vltavy pozornému čtenáři opravdu zamotají hlavu a nebude mu lehko na srdci.

14 03.07.2022

Výborné čtení (netýká se samozřejmě jednotlivých hrůz, ale celku): propojení obou světových válek, s důrazem na tu první, z pohledu žen v odboji, to bylo překvapivé, ohromující, skvělé. Že ženy špionky byly aktivní a velmi důležitou složkou boje proti Německu, se spíš tuší, než ví, pár je jich sice známých, ale o mnoha se asi nikdy ani nedozvíme. A že jejich skvělá činnost, která mnohé ovšem stála krk, napomohla obraně až útokům na německé okupační síly zejména na severu Francie už za první světové války, to už se neví skoro vůbec. Tady autorka představuje hrdinku, která vytvořila v roce 1915 naprosto bezkonkurenční aktivní špionskou síť v oblasti Lille.
Hlavní hrdinka Charlie je ovšem smyšlená mladá Američanka pátrající v roce 1947 po své francouzské sestřenici. Jakkoli se mi moc tahle postava moc nezamlouvala (autorka, sama Američanka, ji popsala zřejmě přesně tak, jak se Američanky z vyšších kruhů po válce chovaly, ale i oblékaly, a v jakém poválečném prostředí zcela odlišném od Evropy vyrůstaly), dala ději spád i velmi thrillerový závěr. A bez obalu fikcí by se to rozhodně nečetlo tak dobře...
Tu špetičku stylu románu pro ženy rozhodně vyvažuje (spíš převažuje) nepředvídatelný vývoj prakticky všech hlavních postav.
Čtivé, poučné (historie nejen válečná, ale i těsně poválečná, Evropa versus Amerika), dojemné; neuvěřitelné, jak někteří ke svému i tak značnému životnímu strádání ve válečných/okupačních zónách přidali i nasazení vlastního života v boji proti nepříteli. A být špionem nebyla zejména ve válce žádná hra...

14 27.12.2021

(SPOILER) Nepříjemné pocity rostly s každou přečtenou stranou, nepříjemná tíha čteného byla ještě posílena nesmyslnou tíhou celé knihy: od první šestiny (od sté stránky) se mi dělalo špatně z Roye, Carla jsem považovala dlouho spíš za větroplacha, ale oni byli jeden za osmnáct druhý bez dvou za dvacet (ovšem tolik českých, natož norských korun bych ani za jednoho z nich nedala). Ale to nestačilo, připlula ještě Shannon, která i bez jakékoli pokrevní vazby a špetky stejné DNA jim zdařile sekundovala (holt vrána k vráně, když měli tak rádi ptačí říši). Ta by na to aspoň bývala měla vysvětlení ve svém krušném dětství, spíš krušném okolí svého dětství, ale Opgardovic kluci? Kde se všechny ty patologické geny vzaly? Pravda, doma to bylo taky patologické, ale zato aspoň prostředí měli skvělé.

A když už ta spirála smrtí a hnusu konečně mínila dospět do zdárného konce, který jsem ještě pár stránek před koncem viděla naprosto jednoznačně, jako aspoň pokus o jakési spravedlivé rozuzlení, tak autor nezklamal a uštědřil mi pěkný kopanec.

Té patologie tam bylo moc, norský autor (autor HH) se nezapře, ale kdoví, v dnešní době to třeba i tak někde být může. Ale vadilo mi takové rozporuplné líčení Roye - sám rád ubližoval, ničeho se neštítil, přesto cítil stud při pohledu do zrcadla (?) a zatvrzele sám pro sebe trval na svém, že není vrah a psychopat (???). Vzdělání neměl žádné (na rozdíl od Carla), jakž takž něco málo přečetl (nu, byl dyslektik), ale kam tedy chodil na ty přesné informace třeba o přírodě (nejen o jemu pracovně blízkých autech) a na ta vesmírná moudra, která zasvěceně nejen trousil, ale na počkání "vyargumentoval", to by mě tedy zajímalo...

Čtivé to bylo, i přes rádoby nespisovný jazyk, ale povzbudivé ani za mák. Nebo chtěl takhle autor pokřiveně poukázat na "nezlomnou soudržnost pokrevních bratří"???

Pozn.: zatímco jindy a jinde dovedu i zabijákům fandit, podle okolností a jejich charakteru, tady nebylo komu, opravdu ne.

P.S. Asi si zase nastavím sledování nových komentářů k téhle knize (nebo možná raději ne, ponechám náhodě, že na komentář mezi novými natrefím), protože s některými musím ex post polemizovat.
- Bratři že udělají jeden pro druhého všechno? Ale to přece není pravda, to Roy pořád musí zachraňovat Carla, a potažmo pak celé jeho, své i jejich bytí, protože Carl si jede po svém, bratra do svých nápadů nezahrnuje, zato k němu přiběhne, kdykoliv se mu něco hroutí... Takže "láskyplná" (vzhledem ke kontextu musím dát do uvozovek) pomoc směřuje výhradně jednosměrně, nefunguje rozhodně oboustranná bratrská láska (zahrnující i jakoukoli pomoc) ... až za hrob.

- a teď se navrch v dalším kratičkém komentáři dozvím, že Roy byl "sympaťák"????!!!! Odkdy jsou psychopatičtí jedinci, neřku-li vrazi "sympaťáci"? Kde to žijem'? (oni se psychopati pozitivně asi mohou jevit těm, kteří je spatří poprvé nebo je moc neznají, ale čtenáři téhle knihy přece vědí první poslední, takže nemají žádnou omluvu pro své podivné sympatie)

- a dokonce oba bráchové sympaťáci!!??, no tedy, to snad těch psychopatů ve skutečnosti mezi námi nějak podezřele přibývá, jen ti se snad navzájem můžou označovat za sympaťáky (ačkoli mám jisté pochybnosti, že ani tak jednoduché to nebude - psychopat druhého psychopata možná snáze odhalí, ale proč by mu vlastně měl/a být sympatický/a..., nejsem naštěstí psycholog ani psychiatr)

14 06.12.2020

Od Harrise mám velmi ráda jeho historické romány, nedám dopustit ani na veskrze současného Ducha. Do Otčiny se mi ale dlouho nechtělo - takové alternativní historie jsem se docela bála. Ale nejen že si na to troufl, on to zvládl bravurně: představil svět v jiných, přesto dějinně pochopitelných barvách, a to na komplikovaném a napínavém případu kriminálního vyšetřování.
Jeho vize Velkoněmecké říše byla celkem povědomá (spousta známých jmen, policejních úřadů - Kripo, Orpo, Gestapo i praktik) i pochopitelná ("z Československa, toho zmetku Versailleské smlouvy, zbyl jen Protektorát Čechy a Morava" - jen nevím, kam se podělo Slovensko/Slovenský štát, asi ho přilípl k Maďarsku, na mapě nebylo patrné). Ale to vše bylo jen dobře znázorněné pozadí pro celý příběh, nikoli jádro knihy.
Komisař Xavier (Zavi) March byl sice vysoký důstojník SS, i jeho outfit strašil okolí, ale v jádru to byl správný chlap a hlavně skvělý vyšetřovatel, takže veskrze sympatický hrdina. Americká mladá novinářka byla, nu, prostě americká mladá novinářka, jak si ji dovedu představit.
Celkové vyznění mě už (spolu s Duchem) nenechává na pochybách, že autor jako Brit má na své zámořské bratránky opravdu pifku a dává jim pěkné kapky...
(Teď vidím, že je románu už 27 let - docela by mě zajímalo, zda by na příběhu po takhle dlouhé době a změnách ve světě autor vůbec něco změnil.)

14 03.02.2019

(SPOILER) Čtivé, napínavé a tajemné: vše se točilo kolem krve - jak lze provést něco, co je prostě proti přírodě a proti všemu viditelnému a zachycenému kamerami... Divila jsem se, proč po tom Poe tak šel od samotného počátku, a domnívala jsem se, že tuto cestu časem opustí, ale ne... nakonec to byl sofistikovaný trik, kdepak řešení "low-tech".
Pachatel náležitě hnusný, čím dál odpudivější, psychopat, kterému jdou ale většinou všichni na ruku, ať jim jakkoli fyzicky ubližuje...
Poe a Tilly už sehraný pár, vyšetřují i u něj doma (a domov bude ohrožen - čtu sérii na přeskáčku, takže vím, jak to bude dál...). Šéfová do toho vnáší poněkud vulgární prvek, nevím, zda v ostatních knihách to taky tak bylo?
A prší a prší - proto černé léto, nebo přeneseně, že Poeovi jde o vše...
Tentokrát se autor od počátku věnoval způsobu provedení, méně motivům, ty byly trochu zašumlovány jinými informacemi. Ostatně je podivné, že policii vůbec nezajímalo, kde šest let unesená byla, jak vypadal únosce, jak se jí podařilo utéct,... a ještě jí nedali ani žádnou ochranu před potenciálním únoscem! Trochu si pod sebou autor řezal větev a nenechal čtenáře tápat, protože naznačoval nevýznamnost celé linie únosu... 90%

"Jako by ve mně byli dva vlci bojující o vládu nad mým duchem. Jeden vlk je dobrý. Žije v harmonii se všemi kolem sebe a neútočí, pokud není napaden. Druhý vlk je zlý. Je plný zloby. I ty nejmenší věci mu působí záchvat vzteku. Jeho nenávist je bezmocná, protože nedokáže nic změnit.
Který vlk vyhraje?
Ten, kterého krmím."

13 31.07.2023

"Řeznickej obor...klasická chirurgie taková je. Žádný vznešený jemný práce. Pach útrob, sprostí doktoři a stres. Tak bych to shrnul v kostce. Ale když si člověk tohle odmyslí, je chíra skoro magický umění."

Chirurg, který miluje svoji práci, ale nějak se mu hroutí život, a tak snadno propadá (opět) alkoholu. Snaží se, ale dělá chyby, doma, ve vztazích, sám na sobě i v práci, byť neublížit pacientovi mu stále zůstává vlastní, i když je to někdy jen tak tak... Sype se to kolem něj i na něj, čím dál víc. Jak se z toho vybabrá, kdo ví, ale naděje tu je.

Styl a výrazivo opravdu nelahodné; obsah děsivý pro každého, který by potřeboval doktorům věřit, zejména až půjde o jeho život či život blízkých (a jde se pod kudlu), a strach či stres či nedůvěra na cestě k budoucnosti opravdu nepomáhají.

Autorka zná vnitřnosti nemocniční praxe včetně chirurgie dokonale. Aspoň tak to vypadá podle Chirurga i podle poslední novely v knize Sítě. Čtivé, napínavé, depresivní, nejisté, prostě jako ze života.

Zvoleným jménům jsem nemohla přijít moc na chuť, stejně jako některým obratům, např. aby se obracel doktorovi pajšl, když mu bylo na zvracení (jinému se obrací žaludek...). A nejvíce mne vytáčelo skloňování jména Andrea: místo Andrey, Andree čtu Andreji, Andreje...

13 21.07.2023

Moc zajímavé, napínavé i poučné čtení. Líbili se mi všichni hlavní protagonisté, zločiny, zápletky a hlavně vyšetřování. Autor umí velmi dobře vykreslit historické reálie, dobovou atmosféru (konec 19. století, se všemi překotnými změnami naprosto ve všem) v celém kontextu, tady nejen Prátr a Ústřední hřbitov, ale celou Vídeň a do jisté míry i vztah Vídeňáků k Hradečákům (tedy Štýrským, frickům - hojně připomínán tamní průkopník kriminalistiky, státní zástupce a vyšetřující soudce Hans Gross).
Augustin je naprosto úchvatný originál a jeho sepisovaný Almanach pro hrobníky na tehdejší dobu velice komplexní, moderní a poučný (vlastně i dnes). I ostatní jsou vylíčení jako živoucí figury z masa a kostí, se všemi světlými tmavými stránkami povah, názorů a jednání.
Kniha je prvotřídní historická krimi, žádný horor. (Ale zato si nechám ujít doporučenou literaturu Traktát o přežvykování a mlaskání mrtvol v hrobech z roku 1734, v novém nedávném vydání právě z důvodu předpokládaného nechutně hororového nádechu, i když půjde asi "jen" o velmi naturalistické dílo.)

13 08.06.2023

Už dlouho mne žádný thriller tak nenapínal, neupoutal a nenutil dobrat se konce na jeden zátah. Skvěle vystavěno: extrémní zápletka po všech stránkách, jasná hned v úvodu, ale kolem ní nabalované další a další nečekané a napínavé prvky. Etika, politika, moc, manipulace, psychopatie a rodinná pouta lásky a zodpovědnosti. Božští neurochirurgové, božský psychopat a jeden Pacient.
Postavy živoucí, uvěřitelné pohnutky i jednání i vývoj. I přiměřeně romantiky do toho autor dal, snesitelně.

V úvodu nakoukneme do cely smrti, jestli je ale hrdinovi skutečně souzena, to se čtenář dozví až na posledních stránkách po přečtení celého jeho deníkového vyprávění.

Dost mne poděsilo v poděkování autora, že pan White má v jeho vlastním životě živý a stále činný předobraz, uf.

13 08.06.2023