Okoslav - Příspěvky

Atlas mrakůAtlas mrakůD. Mitchell

„Kdo teda způsobil Pád, dyž ne Starej Georgie? Jasnozřivá vodpověděla: To Dávný způsobili svůj vlastní Pád. Jo, její slova byly jak lano ukroucený z kouře. Dávný ale přece měli moudro! Vodpověď si pamatuju: Jejich moudro ovládalo nemoci, míle i semínka a zázraky měnilo na vobyčejnou věc, jedno ale vovládnout neumělo, kdepak, hlad v lidských srdcích, jo, hlad mít víc.“

Pokud jste Atlas mraků viděli jako film, ale nečetli, určitě to napravte. Oproti filmu je totiž kniha (jak už to tak bývá :-) ) mnohem zajímavější a komplexnější. Autor postupně představuje šest různých postav, šest různých dějinných epoch i šest různých stylů vyprávění. O samostatné, izolované příběhy se nejedná. Jakmile totiž vyprávění dospěje k nejvzdálenějšímu bodu, jednotlivé příběhy se postupně znovu vrací, aby je v samém závěru uzavřely úvahy amerického notáře Adama Ewinga, prvního a zároveň posledního ze všech vypravěčů. Ukazuje se tak, že všechny příběhy, které Mitchell před čtenářovýma očima skládá a zase rozkládá jako matrjošku, tvoří jedinou mozaiku něčeho mnohem většího.

Jejím prostřednictvím do popředí znovu a znovu vystupují stejná témata: touha po moci, hledání pravdy i neschopnost člověka žít s druhými v harmonii. A zatímco každá další generace navazuje na skutky té předchozí, odvíjí se před čtenářovýma očima celá historie lidské rasy – od jejího vzestupu po neodvratný pád.

10. února


Příběh služebnicePříběh služebniceM. Atwood

Nejdřív pár výtek.

Kdybych se na Příběh služebnice dívala jako na ryzí dystopii, byla bych zklamaná. O tom, jak ke změně režimu došlo, se toho moc nedozvídáme, a rozhodně pro mě nemá onen "mohlo by se stát" moment. Navíc když se nad tím zamyslíte, nové společenské uspořádání, které popisuje Fredova, vlastně nedává smysl ani z radikálně konzervativního pohledu.

Ale :-)

O tom Příběh služebnice není. A vzhledem ke způsobu vyprávění ani nemůže být. Považuju ho proto hlavně za příběh o tom, co dokážou ženy udělat jiným ženám a že jsou to právě ženy, které vytvářejí mantinely, v nichž se ty ostatní mohou pohybovat. (Koneckonců, až na jedinou výjimku vystupují muži v knize - a vlastně i v Gileadu - jako pasivní objekty.)

Vypravěčka je tak uvěřitelná a pochopitelná a její vyprávění tak intenzivní a vlastně šíleně známé, že se mi během čtení několikrát udělalo fyzicky špatně a musela jsem knihu odložit. A asi o ní budu ještě dlouho přemýšlet.

25.12.2018


Město schodůMěsto schodůR. J. Bennett

Představte si kombinaci Malazské knihy padlých, klasické urban fantasy a Chiny Miévilla, přidejte trochu detektivky a (navzdory tomu, že je hlavní postava ženská) zapomeňte na veškerou young adult fantasy.

Největší plusy Města schodů: skvělé postavy, minimum klišé, propracovaný svět, bohové a mytologie (!), zaručené ani jedna fantasy teenagerka a její romantický trojúhelník (uf), zajímavá zamyšlení o bozích i lidech.

Zařazuju do svých oblíbených a těším se na další díly.

25.12.2018


Landie - Čtyři poutníciLandie - Čtyři poutníciJ. Trpiš

O téhle knížce můžu říct jedinou dobrou věc: dostala jsem ji zadarmo jako recenzní výtisk, a tak jsem za ni nemusela platit.

Bohužel jedna z nejhorších českých knih, co jsem v poslední době četla. V kombinaci s agresivním marketingem (což zahrnuje vlezlou on-line reklamu a bohužel i podezřelé recenze na Databázi knih) jde o neodolatelnou kombinaci, kterou doporučuju jen největším masochistům.

24.12.2018


Hustej nářezHustej nářezF. Kotleta (pseudonym)

“Hasta la vista, baby. Sedm kulí. Jako v Sarajevu.”

Hlášky, akce, sex. A taky upíři, Rusové, mimozemská invaze, starověká hrobka a zaručeně aspoň jeden naci nemrtvý. Prostě si představte všechno dobrý i špatný z devadesátkových béčkových filmů, přihoďte české reálie a dalšího z výrobní sady “kulhánkovský alfa male hrdina, verze 1.0” a máte prvního Kotletu jak malovanýho.

Čímž chci říct, že to fakt není žádná velká literatura. V rámci žánru ale rozhodně must read věc. Protože... hele, vlastně nevím proč, asi mám jen ráda béčkový filmy.

25.12.2018


Půjčovna masaPůjčovna masaR. K. Morgan

Klasická přímočará detektivka, střihnutá noir a detektivy drsné školy. Zároveň ale taky perfektní kyberpunková akční jízda, při které fandové Gibsona, Blade Runnera nebo třeba Shadowrunu v jakékoliv podobě zatlačí slzu nostalgie. Protože korporace jsou ještě nemilosrdnější, technologie ještě vyvinutější a lidská bytost ještě nepatrnější než kdy dřív.

01. ledna


Úkol přežítÚkol přežítV. M. Mahaněnko

„V hlavě se mi zrodil další obrázek. Neo z Matrixu se taky objevil v podobné realitě, když spolknul tu pilulku. Vedly z něj dráty a mně chyběla jen zástrčka v hlavě. Jinak jsme si byli docela podobní.“

Další ze skvělých LitRPG sérií, opět z pera ruského autora. Základní půdorys je jednoduchý: poté, co se hlavní hrdina (tak trochu nedopatřením) nechá uvěznit, ocitne se ve virtuálním světě – v Barlioně, kde miliony hráčů denně levelují a vylešují své postavy. Jeho virtuální zážitek ale tak zábavný není. Je totiž odsouzen k osmi letům těžby surovin ve virtuálním dole, navíc s tím zřejmě nejzbytečnějším povoláním ze všech: šaman–klenotník.

Cesta šamana potěší čtenáře LitRPG hned několikrát. Hlavní postava je sympatická a uvěřitelná, na stránkách se skutečně odehrává nějaký ten děj (což v rámci žánru rozhodně nebývá samozřejmostí) a připomínka Matrixu je milá.

Bez chyb to ale není – především když se zamyslíte nad základní logikou děje. Tak například: proč se programátoři Barliony obtěžují s tím, aby v rámci virtuálního světa programovali vězení, a místo toho nenaprogramují nekonečné zdroje surovin? Proč jsou podmínky v dolech nastaveny tak, aby podporovaly negativní vlastnosti a dovednosti? Je to z hlediska základního smyslu vězení jako nápravného nástroje skutečně taktické?

Pokud se podobnými drobnostmi nebudete zatěžovat, je Cesta šamana zábavné čtení. A mě osobně by tak vlastně zajímala jen jedna věc: odkud se bere obsese současných ruských spisovatelů oněmi „vnitřními křečky“? :-)

22. února


Prokleté domovyProkleté domovyB. Aaronovitch

Ono se to na první pohled nezdá. "Vždyť je to jen detektivka říznutá urban fantasy," říkáte si. Jenže pak jste v půlce knížky a uvědomíte si, že vlastně netušíte, co se právě odehrává, protože jste si od minulého čtení dali pár dnů pauzu a paměť už holt, mrcha, tolik neslouží.

Na Aaronovitche se totiž musíte soustředit. Fest. Jeho Peter Grant neustále prověřuje několik stop a dokonce i případů zároveň, čas od času se zjeví postava z minulých knih a Aaronovitch vám rozpomínání ani na jedno z toho nijak neulehčuje.

Ve čtvrtém díle se dosavadní tempo a atmosféra celé série mění: stává se temnější, kospirativnější a konečně dostává více prostoru i Muž bez tváře. Konec bezchybný (a taky dost... ale ne, to vám nebudu říkat, radši si to přečtěte, fakt).

24.12.2018


Propast časuPropast časuR. Bureš

Čas se zhroutil. Tam, kudy ještě včera vedla dálnice, se dnes prohánějí kališníci na koních, a na místě někdejší moderní megapole stojí antický římský vojenský tábor. Jak snadné je stát se bohem pravěkých předchůdců dnešních lidí? Mají římské meče a novověké muškety šanci proti modernímu tanku? A podaří se oddanému služebníkovi Třetí říše vytvořit na troskách někdejších světů novou Velkoněmeckou říši?

Propast času je pro mě velké, velké překvapení. A to rozhodně v dobrém. Roman Bureš vytvořil zbrusu nový svět, který doslova seskládal ze střípků nejrůznějších historických i budoucích epoch - a vrhl do něj své nic netušící postavy.

Pokud vás baví alternativní historie, časové paradoxy, starověký Řím, vojenská technika, dystopické romány nebo třeba "jen" příběhy, v nichž hrají prim ženy, bude vás Propast času bavit. Fakt hodně moc.

24.12.2018


CísařovnaCísařovnaR. Bureš

Objevování světa je za námi, přichází čas upevňování moci.

Zatímco v prvním díle se postavy (a čtenář) se světem rozvráceným poruchou v časoprostoru vyděšeně a zmateně seznamují, ve druhém díle už mají první krůčky za sebou. A tak přichází čas na pořádný interdějinný koktejl a znovuvybudování mocné římské říše: tentokrát za pomoci samopalů, penicilinu, moderního hasičského sboru, Beethovenovy hudby a taky nepřemožitelného pětimetrového robota.

Druhý díl plyne v poklidnějším tempu než jednička (přestože finále je opět monstrózní) a zdánlivě mění žánr - mnohem více připomíná klasický historický román, ovšem doplněný ingrediencemi napříč dějinnými epochami. Vývojem (k dobrému) prošly i hlavní postavy - ty, které v jedničce připomínaly spíš produkty on-line generátoru fantasy postav, ve dvojce konečně získávají osobitost a vlastní charakter. Třetí díl bude velký :-)

24.12.2018


Sníh nebo popelSníh nebo popelS. Raasch

Vítáme další generickou fantasy hrdinku. Jupí.

Ok. Teenage milostný trojúhelník bych asi zvládla (jako dvakrát bych to číst nemusela, ale rozumíme si). Možná bych zvládla i to, že na hlavní postavě je zajímavé zhruba... nic. Problém je příběh. Pokud v kterýkoliv okamžik víte, co se stane následujících 5 stránkách (a ono se to nakonec opravdu stane), o velké originalitě to nesvědčí.

Padouši se pochechtávají, hlavní zloun chce “ovládnout totálně všechno” a všichni, jako že opravdu všichni, jsou až nezdravě fixovaní na hlavní hrdinku. Jako ano, už od začátku je jasné, že to nebude jen tak obyčejná holka (protože takhle to v podobných knížkách nechodí). Ale aby hlavní poskok velkého arcipadoucha během důležité bitvy řešil hlavně to, jestli hrdinku náležitě zatahá za vlasy?

WTF.

Dávám hvězdičku za snahu a jednu taky za to, že kdyby mi bylo 12 let, asi by se mi to líbilo.

25.12.2018


OdvetaOdvetaJ. Charbonneau

Nejfrekventovanější slova v knize, řazeno sestupně: „a”, „já”, „vůdci”. Jo, to fakt.

Trilogie (další z řady velmi špatných variací na Hunger Games) trpí řadou typických „young adult fantasy” problémů. Hlavní hrdinka je těžko uvěřitelná a strojově dokonalá, romance blbá, příběh nefunkční a svět vytažený z ponožky.

Zápletka je i v rámci žánru bizarní: lídři typického postapo světa si svoje účty vyřizují skrz no name šestnáctiletou holku, která má to štěstí, že je zatraceně dokonalá ve všem, na co sáhne, a veškeré dění i konání ostatních postav se točí výhradně kolem ní (ano, romance included). Mě osobně tedy ještě trochu trápí, že je i tak trochu blbá (protože zřejmě vůbec nevadí, pokud žijete ve fašistické dystopii, jsou-li vaši fašističtí vůdci „dobří lidé”), ale to už nechávám na posouzení každého soudruha a soudružky.

Světlý moment celé trilogie vidím v konceptu „sedmi fází války”. Podle něj se poté, co se lidé vyválčili proti sobě, proti nim rozhodla pozvednout své „zbraně” samotná příroda, což považuju za zajímavý ekologický aspekt.

25.12.2018


Drsný spasitelDrsný spasitelM. Žamboch

Jako by šlo o dvě různé knihy: první půlka za dvě hvězdy, druhá půlka za čtyři.

Žambochův Drsný spasitel přichází s celou řadou nápadů, nad kterými pravověrný fanda fantastiky zajásá (a já fakt jásala): syrový postapo svět, navíc v ostravských kulisách (!), temný hrdina, který dokazuje, že hranice mezi dobrem a zlem může být velmi tenká, mluvící bionický kůň (!!) a taky fenomenální závěr.

Proč tedy jen tři hvězdy? Obzvlášť kvůli neproškrtané první polovině působí celek epizodicky a nesourodě - jako by postavy přicházely a odcházely, jen aby řeč nestála, a jako by se věci děly jen proto, aby se natáhla "stopáž". Škoda, stačilo ubrat sto stran a výsledek mohl být mnohem, mnohem lepší.

02. ledna


Kartosský gambitKartosský gambitV. M. Mahaněnko

Mahan je venku. A konečně může začít hrát. Místo oněch pár lokací, ve kterých se pohyboval v první díle, má nyní k dispozici celý svět. Tedy myslí si to – než zjistí, že se během několika následujících měsíců nesmí hnout z malé, vývojáři i hráči zapomenuté vísky na samotném konci světa.

Kartosský gambit (i když je trochu pomalejší než první díl) funguje po všech stránkách – až na redakční práce na českém vydání. Takže když se nejprve během pár stran z „Ranaře“ stane „Rváč“, je to úsměvné. Když pak narazíte na nezapomenutelné slovo „vyset“, je to už minimálně na pozdvižené obočí. Když se ale na více než 300 stranách Kartosského gambitu (v elektronické verzi) musíte dívat na to, jak ve Fantom Printu neumějí psát procenta (mezera, kluci a holky, patří tam mezera!), tak to bolí.

Samotný Mahan je i nadále fajn postava. Všechno se mu daří, leveluje jak ďábel a tak vůbec. Jen logiku v ději moc nehledejte, pořád jí tam moc není. Každopádně pokud jde o LitRPG série přeložené do češtiny, stále považuju Cestu šamana za tu nejlepší.

25. února


Problém tří tělesProblém tří tělesL. Cch'-sin

„V hlubokém tichu noci vesmír odhaloval svou pravou tvář a byla to tvář nezměrné prázdnoty.“

Hardcore sci-fi, plné složitých vědeckých rozborů a dialogů. Ale zároveň i (minimálně v první polovině) napínavé čtení, které bohužel trochu ztrácí své kouzlo (a tempo) ve chvíli, kdy se začnou jednotlivé dějové linie rozplétat a kdy na scénu vstoupí hlavní „padouch“.

Autor ale psát rozhodně umí, byť úsporně (a chápu, že někomu tato úspornost, obzvlášť v popisu charakterů, nemusí vyhovovat). Dokazuje to už úvodní pasáž z dob kulturní revoluce, která patří k tomu nejsilnějšímu, co jsem v poslední době četla. Mimochodem, pokud se přistihnete, že chvílemi motivacím padouchů rozumíte, tak vězte, že já taky :-)

05. března


InferiumInferiumR. Bureš

„Došel k samičce člověka, zaklekl jí krk a odřízl jednu mléčnou žlázu. Člověčice u toho vřeštěla jako pominutá. ‚Zvykneš si,‘ konejšil ji. ‚Však ono ti doroste.‘“

Zapomeňte na pekelný oheň a všudypřítomný zápach síry. Protože tohle peklo rozhodně není další variací na laskavou českou pohádku. Ale místem, které vás skutečně donutí začít si dělat seznam svých hříchů. A stát se vegetariánem. Pro jistotu. V Inferiu totiž lidé dávno nejsou lidmi. Ale bučícím, tupým dobytkem, který se rodí v samotné zemi. Takže zatímco den za dnem bez oddechu vykonávají tu nejtěžší práci, bez jídla, pití a odpočinku, démoni z nich odkrajují kusy masa i celé končetiny.

Burešovo Inferium někteří srovnávají s Kopřivovým Asfaltem, ale nenechte se zmást – obě pekla se od sebe výrazně liší. Tam, kde Kopřivovo peklo působí bizarním, místy až groteskním dojmem, tam je totiž Burešovo Inferium mrazivě syrovou krajinou, o které téměř bolí číst. A která (ať už záměrně, nebo ne) ve čtenáři rozbrnkává i skryté vegetariánské strunky. Protože ruku na srdce: zkuste si dát pečené koleno poté, co jste četli tohle.

Bureš navíc mnohem víc vsází na samotný příběh. S akcí jako takovou přitom šetří, na škodu to ale není – o to větší prostor v Inferiu dostávají postavy a rozvíjení jejich vzájemných vztahů. A dost možná je to jediná knížka, ve které fakt budete chtít fandit náckům.

11. dubna


Záludné létoZáludné létoB. Aaronovitch

Peter Grant se poprvé dostává za hranice Londýna. A svědčí mu to. Záludné léto je zatím nejkompaktnější z grantovských románů, nadbytečné vaty je minimum a jako bonus se dozvídáme o dalším druhu magie - tentokrát o té spjaté s přírodou. Jediné, co maximální hodnocení sráží, je uspěchaný a nedovysvětlený konec.

24.12.2018


Poslední tango v HavaněPoslední tango v HavaněF. Kotleta (pseudonym)

Stejně jako holky potřebují své příběhy, ve kterých mají upíři citlivou duši a zamilovávají se do průměrných teenagerek, kluci zas potřebují příběhy o tom, že neexistuje problém, který se nedá vyřešit rozepnutím poklopce. Takže pokud si při čtení nebudete jistí, jestli je to pořád ještě akční česká fantastika, nebo už jste zabrousili do vod společensky přijatelného porna, buďte v klidu. Já si tím občas taky nejsem jistá.

24.12.2018


John na konci umřeJohn na konci umřeD. Wong

Jako když King potká Lovecrafta. A nebo Correiovy Lovce monter, jen mnohem zábavněji a taky bez blbé politické agitky.

Příběh přitom začíná jako čistokrevné béčko: u sójové omáčky, která otvírá dveře do jiné dimenze, kde, samozřejmě, nežije nic příjemného. A tohle "nic příjemného" z cizí dimenze se právě snaží ovládnout náš svět: prostřednictvím stínů, klonů, co jsou k nerozeznání od vašeho souseda, mluvících psů nebo příšer stvořených z klobás a salámů (fakt!).

Jedna z nejzábavnějších věcí za dlouhou dobu, ke které mám asi jen jednu výtku: až příliš je znát, že kniha John na konci umře původně vznikla jako série příběhů určených pro internetové publikum, a ne primárně jako ucelená kniha. John na konci umře tak místy mění tempo (a někdy dokonce i žánr), ale to je jen malá vada na kráse jinak skvělé a zábavné knihy.

24.12.2018


KostičasKostičasS. Shannon

V rámci YA rozhodně výrazně nadprůměrné. Navzdory shodným atributům s jinými zástupci žánru (výjimečně nadaná hlavní hrdinka, předvídatelná milostná linka - btw prorokuju i milostný trojúhelník) nejde o “obyčejnou další young adult”. Kniha má děj, který dává smysl, což nebývá úplně samozřejmé, systém “magie” (resp. ona to není magie, ale chápeme se) je propracovaný, a co oceňuju nejvíc, romantická linka děj pouze doplňuje, tj. děj se kolem ní netočí. Uf :-)

Velmi příjemný prolog do příběhu, který může být velký. Tak snad fakt bude :-)

24.12.2018


Pod tíhou měsícePod tíhou měsíceM. Šiki

Pro studenty japonštiny a milovníky Japonska skoro povinnost :-) Všechna haiku jsou nejen v češtině, ale i v kanji a romaji verzi, díky čemuž čtenář ocení jak krásu a úspornost japonštiny, tak neuvěřitelné schopnosti překladatele.

25.12.2018


NeslyšnoNeslyšnoR. Mead

Richelle Mead poprvé jako autorka vstoupila na pole čistokrevné fantasy. A vlastně to není úplně blbé.

Příběh je velmi jednoduchý: ve vesnici odříznuté od světa žije podivná komunita. Lidé se tu už po generace rodí bez sluchu a své životy prožívají v rigidních mantinelech písemně tradovaných pravidel - závislí na stále se ztenčujících dodávkách jídla, zasílaných z milosti tajemného Správce lana. Pak se ale, téměř zároveň, stanou dvě věci. Hrozí, že vesničané začnou umírat hlady... a jednu z místních dívek z neklidného snu probudí podivný zážitek: první zvuk, který kdy v životě zaslechla.

Příběh je velmi jednoduchý (zapomeňte na nečekané zvraty a zásadní odhalení) a na inspiraci čínskou mytologií, o které jste se dočetli na obálce, rovnou zapomeňte. Se skutečnou Čínou má kniha společného zhruba tolik jako bistro, ze kterého si objednávám večeři, takže si ušetřete zklamání předem. Popis světa a tíživé atmosféry, v níž vesničané (po desetiletí? po staletí?) žijí, by si také zasloužil pár stran navíc, autorka si s jeho rozměry i pravidly pohrává, jak zrovna potřebuje, a celku to nesvědčí.

Každopádně vcelku zasloužené tři hvězdy.

24.12.2018


Město zázrakůMěsto zázrakůR. J. Bennett

Představte si kombinaci Malazské knihy padlých a Chiny Miévilla, přidejte trochu detektivky a okořeňte industrializací střihnutou steampunkem – a dostanete jeden z nejoriginálnějších literárních koktejlů, které jste v životě ochutnali.

Město zázraků, třetí a závěrečný díl Božských měst, je přesně takovým vyvrcholením celé série, jaké si jen čtenáři mohli vysnít. Kromě Malazu dává vzpomenout tu na legendární Baldur’s Gate (fandové pochopí), tu na new weird, jindy zas na televizní seriál Hrdinové. A napříč tím vším se jako tenká linka vine ten nejhlubší smutek.

Bennett totiž znovu dokazuje, že toho umí mnohem víc než „jen“ fungující svět a uvěřitelné postavy. A tak zatímco si v první díle umně pohrál se čtenářskou imaginací a ve druhém dokázal svůj cit pro akci, v tom třetím brnká na nejukrytější struny lidské duše. Tohle je zkrátka nejzaslouženějších pět hvězd za dlouhou dobu.

24.12.2018


VidořádVidořádS. Shannon

Po nadějném prvním díle přišlo Stmívání pro emancipované holky.

Pokud jde o uvěřitelnost světa a logiku děje, už v prvním díle to na některých místech dost skřípalo. Ale, popravdě, vlastně to ani nevadilo. Koncept jasnovidectví i autorčin jazyk byly natolik zábavné, že jsem byla schopná ledacos odpustit. Ve druhém díle už to ale nestačí.

Zaprvé: svět Vidořádu nedává smysl. Proč svět roku 2059 vypadá, jako by vypadl z Dickensova románu? Proč vidoucí, kteří v Londýně očividně šíleně trpí, ani náznakem neuvažují o emigraci do (sporadicky zmiňovaného) svobodného světa? A proč amaurotici fungují jako obyčejný kompars, přestože se diktatura Scionu očividně negativně dotýká jich samých?

Stejně jako svět, moc smyslu nedává ani děj. Veškeré zásadní posuny v příběhu má na svědomí hrdinčina nepodložená představa o tom, že "hm, neozývá se mi, asi ho někdo unesl, a určitě ho unesl támhleten padouch" - která se vždy ukáže jako správná. Jo, protože přesně tak to dává smysl.

V prvním díle jsem se radovala nad tím, že se konečně objevila young adult fantasy, která není prvoplánovou kopií Stmívání. A vrátilo se mi to jak bumerang :-) Vidořád má totiž se Stmíváním kupodivu docela dost společných rysů: jen místo krve se tu vysává aura a zatím se neodhalil ani jeden vlkodlak.

Pozitiva: navzdory všemu je to zábavné čtení. Jazyk je jednoduchý, autorka se nebojí zabíjet důležité postavy a nakonec se přistihnete u toho, jak si říkáte... "vlastně proč ne".

24.12.2018


Fakt hustej nářezFakt hustej nářezF. Kotleta (pseudonym)

Typický druhý díl: méně děje, víc akce a minimálně jeden upíří transvestita.

Příběh je ještě ujetější než v prvním díle (jde to, fakt), jinak se ale Kotleta drží všech zajetých pravidel kulhánkovských jízd: nešetří kulkami, sexem (tentokrát ho zařazuje ještě v bizarnějších chvílích než v jedničce) a žene své hrdiny po celém světě. Protože proč nakopávat kartanské prdele doma, když si kvůli tomu můžete udělat řadu menších výletů, žejo? :-)

25.12.2018


A zrodí se píseňA zrodí se píseňS. Shannon

Zpětně se omlouvám Sarah J. Maas, o jejíž sérii Skleněný trůn jsem si svého času myslela (i psala) nehezké věci. Protože v porovnání s třetím dílem Kostičasu je to učiněná literatura.

Takhle: na A zrodí se píseň vlastně není nic špatně. Děj se vyvíjí, hrdinka dělá rozhodnutí, občas se daří, občas se nedaří, a protože jsme v young adult sérii, dočkají se i fanynky dlouhých pohledů, temných mužů a nelehkých emočních bouří v hlavě devatenáctileté holky. Potud dobrý. Jenže... i když by autorka očividně moc chtěla psát velký příběh o lidské svobodě, zlém impériu a o tom, jak přirozená je nenávist, výsledek je mnohem banálnější. Bohužel.

Velká odhalení musí provádět sami padouši (aby poté hlavní hrdinka, zřejmě jako úplně poslední ze všech, pochopila, že nejsou pouze brutálními, krvelačnými stroji, ale mají vlastní promyšlený plán - jak šokující!), vypjaté situace autorka popisuje stylem, který připomíná středoškolskou slohovku: jazykem i dynamikou. A do toho všeho se hojně "uždibují zázvorové bulky" a "usrkává čaj".

Ve skutečnosti je to spíš na dvě hvězdičky, ale jednu přidávám částečně ze setrvačnosti a částečně díky tomu, že dočíst se to dá.

24.12.2018


ImpériumImpériumR. Bureš

„Měli jsme tu nacisty, měli jsme tu islamisty… tak proč ne, kruci, i Sparťany?” ptá se mladá římská císařovna. A já dodávám: proč ne třeba i Brity z konce 19. století, mongolské nájezdníky, zvrácené diktátory a ještě víc robotů?

Impérium je uspokojivé zakončení celé trilogie Propast času. Píšu "uspokojivé" a ne "vynikající". Bohužel. Vinu na tom nese především první půlka knihy, která se táhne v dlouhém představování nových postav a nekonečných popisech diplomatických vyjednávání. A když máte pocit, že to konečně k něčemu směřuje, zjistíte, že celá první půlka byl vlastně jen málo proškrtaný prolog. (Do jisté míry autora chápu - je těžké uvést na scénu nové postavy a opomenout jejich bohatý příběhový background, v zájmu výsledného dojmu by ovšem částečné škrty Impériu určitě prospěly.)

Až v půlce knihy se poprvé objeví hlavní padouch celého dílu a kniha konečně dostává pravý spád. I když se to během uplynulých 250 stran nezdá, čekání se nakonec vyplatí. Příběh, ve kterém se nově objevuje třeba i mladý Winston Churchill nebo (přestože s otazníkem) šestiletý Ježíš Kristus, je ve své druhé půlce zábavný, má spád a zakončuje všechny dějové linie, které minulé dva díly rozehrály.

Pro čtenáře prvních dvou dílů samozřejmě nutnost, bez ohledu na jakékoliv hodnocení :-)

24.12.2018


Mega hustej nářezMega hustej nářezF. Kotleta (pseudonym)

Mega hustej závěr fakt hustý trilogie.

Upřímně: všechny ty hlášky, sex, akce a umírání/zmrtvýchvstání/umírání/zmrtvýchvstání už ve třetím díle nejsou, co bývaly v tom prvním. (Tím chci říct, že už je toho jako trochu moc.)

V žámci žánru ale výrazně nadstandardní, takže autorovi odpouštíme jak dějový nelogičnosti, tak poněkud zběsilé tempo třetího dílu (protože akce sice střídá akci, ale pak si uvědomíte, že se celou dobu mění jen lokace - jako byste četli stejný scénář pořád dokola, jen v jiným oblečku) a máme radost, že takovýhle věci nepíšou jen Kulhánek a Kopřiva.

25.12.2018


Ollo - Země sváruOllo - Země sváruH. Kreisinger-Komňacká

Měla to být česká Hra o trůny. Místo toho to dopadlo jako špatná variace na Pána prstenů. A je to škoda. Ollo – země sváru, knižní prvotina Háty Kreisinger Komňacké, totiž vůbec nemusela být špatná. Stačilo udělat pár věcí jinak.

V knize je totiž všeho moc: moc příběhových linií, moc motivů, moc postav – a pohromadě to nedrží ani s přimhouřeným okem. Poté, co autorka načrtne základní půdorys, v němž se její Ollo bude odehrávat, začne v rychlém sledu představovat desítky dalších, mnohdy epizodních postav. Jednotlivé pohledy se rychle střídají, stejně jako se střídají jednotlivé scenérie a dějové motivy, často po několika málo větách. Kniha je natolik zmatená, že tím trpí samotný příběh. Takže když konečně dojde k zásadnímu (a krvavému) střetnutí, přistihnete se, jak se vám celou dobu honí v hlavě jediná věc: „Kdo je to, sakra, ten Andvari?“

Výsledný dojem nezachraňuje ani autorčin jazyk. Ten spoléhá na květnaté popisy, méně pak na přímou řeč. Když už na ni ale dojde, šustí postavy papírem. Pokulhává i slovní zásoba. Protože když pocity, tak „zvláštní“. Když zář, tak „zvláštní“. Když stáří, tak „zvláštní“. A když podoba, tak (ano, tušíte správně) také „zvláštní“. No není to celé tak trochu… zvláštní?

Fakt škoda.

15. února


Jiný světJiný světD. Rus

Buď vás baví počítačové hry (a pak vás bude bavit i Jiný svět). Nebo vás počítačové hry nebaví (a pak se do Jiného světa radši vůbec nepouštějte).

Protože je to herní. A hodně. Hlavní postava vstupuje do počítačové hry, leveluje, lootuje, aggruje, pévépéčkuje... a najednou je konec. Na rozdíl třeba od Ready Player One, což je další zástupce v současnosti populárního žánru LitRPG, nečekejte žádné propojení s reálným světem. Protože tohle je čistý let's play.

Mimochodem, hlavní postava je tak trochu blbec. Tak na to buďte připravení. Stejně jako na to, že holčičí postavy v Jiném světě dělají v zásadě jen tři věci: brečí, červenají se nebo cupitají. Ale co už - není nebe bez mráčku, žejo.

17. února


1 2 3