Já, robot

02.08.2026

Těžko se mi věří, že tato kniha byla napsána již v roce 1950. Tak jako téměř každá povídková kniha, tak také tato trpí nevyrovnanou kvalitou. Nicméně vyloženě špatnou povídku jsem v tomto souboru nenašla. Za to mnoho z nich je téměř vynikajících. Asimov brilantně ukazuje, jak rigidní logika naráží na komplexní realitu. Literární styl je velmi přímočarý, zaměřený spíš na myšlenku než na popisy. Audiokniha je potom pomyslnou třešničkou na dortu. Je načtena zcela mistrovsky, navíc mnohými narátory což příběhy krásně oživilo. Audioknihu načítali: Jan Vondráček, Jana Stryková, Martin Myšička a Ondřej Rychlý.

Na scifi moc nejsem a po knize jsem sáhla tak nějak nedopatřením/náhodou.
Přišlo mi zajímavé, o čem a jakym stylem autor píše, ale některé části na mě byly zbytečně moc technické a robotické (chápu, že na tom ke tento žánr postavený, ale i tak).
Kniha byla zajímavá zkušenost, která mě utvrdila v tom, že scifi není můj žánr.

Některá scifi stárnou nehezky a jsou čtenářům žijícím v době, kterou popisují, spíše pro smích. Jiná zrají jako víno a i po více než 75 letech od prvního vydání mají co říci. Někdy jejich relevance v čase dokonce vzrůstá (například s impozantním rozvojem a masifikací generativní umělé inteligence). "Já, robot" patří do druhé kategorie.

V době, kdy robotika a kybernetika byla v plenkách, se Asimov v sérii povídek zamýšlí nad výzvami doby, kdy se (humanoidní, superinteligentní) roboti stanou běžnou součástí společnosti a každodenního života. Jednotlivé povídky se dotýkají různých témat na mikro (např. emocionální vztah s robotem), meso (např. otázka života humanoidních robotů nerozeznatelných od skutečných lidí ve společnosti) i makro úrovni, jako například poslední příběh přibližující celoplanetární společnost budoucnosti řízenou kompletně superinteligentními stroji, jejichž pokyny lidé jen následují a (pro své vlastní dobro) vykonávají.

Čtenář se při čtení samozřejmě musí trochu povznést nad některé nelogičnosti (např. v době superinteligentních robotů si vědci dělají výpočty na velké archy papíru, při mezihvězdném letu v raketě funguje gravitace apod.), které však knize nijak neubírají na čtivosti.

Asimov sám byl ohledně robotické budoucnosti velmi optimistický, kniha zdaleka nemá typickou atmosféru jiných dystopických tech- románů, v nichž se vždy něco zvrtne. Naopak, Asimov je bytostně přesvědčen, že byť jsou stroje v mnohém lepší a nadřazenější člověku (a samy si toho jsou vědomy), nemohou nikdy za žádných okolností člověku ani lidstvu uškodit, a to díky prvnímu zákonu robotiky, který mají ve své “genetické výbavě” (byť jedna z povídek tuto premisu trochu problematizuje a v jiných její aplikace vede k vnitřním rozporům a etickým dilematům).

Pokud půjde současný technologický rozvoj umělé inteligence i nadále stejným směrem a rychlostí, doufejme, že si předtím AI přečte Asimovovu knihu a bude se řídit zejména prvním zákonem robotiky.

A nebo to nakonec dopadne tak, jak shrnul na závěr knihy koordinátor Severní oblasti Hiramo Mackenzie?
“Stroj je koneckonců jen nástroj, který může pomoci urychlit pokrok lidstva tím, že něco z břímě výpočtů a interpretací vezme na svá bedra. Úlohou lidského mozku zůstává totéž, co dosud: objevovat nová data k analýzám a vymýšlet nové teorie k přezkoušení. Stále ještě potřebujeme člověka, který je dost inteligentní na to, aby mohl položit správnou otázku.” (s. 156)

Jde o spíš sérii povídek než o ucelený příběh, byť "spojovatelem" děje je rozhovor s hlavní postavou v podobě robo-psycholožky. Většina povídek je zajímavých a nadčasových. Filozofické pozadí je skvěle skloubeno se čtivostí. Ty zbylé jsou spíš do počtu. Celkově knížka určitě stojí za přečtení i v dnešní "době AI" - problémy jsou podobné.

Přestože i Asimovské povídky o robotech do dnešní doby již zestárly, stále jsou poučné a k zamyšlení. Hlavním poučením je to, že i když robotům naprogramujete tři základní robotické zákony, které mají zejména za účel ochránit člověka před roboty, nemusí to nutně znamenat, že je člověk před roboty v dokonalém bezpečí. Asimov tu pak představuje různé charaktery robotů – od sebeobětavých, přes neúmyslně nevědomé, fanatické, namyšlené či poťouchlé, až po ty, co dokáží předstírat, že jsou sami lidé. Asimov pak díky robotům také ukazuje, co vlastně představuje být člověkem, ať už se jedná o dobré či špatné lidské stránky nebo emoce.

Klasika. Důležité dílo svého žánru. Nápadité, čtivé.

Z mého pohledu nejslabší knížka od Asimova, ale nějak to všechno začít muselo.

Povídky od mistra žánru, jež se točí okolo jeho tří slavných zákonů robotiky, aneb starší ale stále zajímavé intelektuální napětí, které jsem objevil v hromádce odložených a čert ví proč už dávno nepřečtených scifíček.

Tři robotí zákony nejsou neprůstřelné a sám jejich autor nám v jednotlivých povídkách ukazuje, jak se dají ohýbat, formovat, obcházet a kdo ví jak ještě modelovat. Čtenář si tedy nejvíce užije snahu o řešení nejrůznějších logických problémů a samotný výsledek této snahy. Přitom musí odpustit jistou jednoduchost a šablonovitost jednotlivých postav, které se povídkami různě proplétají, a jiné drobné literární nedostatky, které bych připsal na vrub době v níž byla kniha napsaná.

Doporučení budu tedy trochu zbytečně směřovat všem milovníkům klasického sci-fi, protože ti mají tuhle knihu jistě již dávno zařazenou v kategorii povinně přečtené.

Námětově bylo jistě zajímavé, ale provedení mi příliš nesedlo a dočetla jsem spíš ze setrvačnosti. Vadí mi takový ten úsporný nerozvětvený styl, mám ráda rozpracované detailní příběhy s možností náhledu do myšlenek postav a tenhle materiál by takové možnosti ztvárnění mohl mít. Z knihy mám podobný dojem jako z Marťanské kroniky od Bradburyho - za vykreslením světa v budoucnosti lze cítit ohromnou inteligenci autora, když si člověk uvědomí, kdy to bylo napsáno.

Kdo by neznal tři zákony robotiky... No tak třeba já ... než jsem viděla film "Já, robot". Už tehdy mě napadlo, ze bych si mohla doplnit mezeru ve vzděláni a tu slavnou knihu si přečíst. Ale jaksi se mi do toho nechtělo, možná i proto, že film se mi docela líbíl. Ale letos je jedno z témat čtenářské výzvy kniha z roku 1947 nebo 1950 (pro mě, pro ostatní jiné roky, prostě kniha, z roku kdy se narodil jeden z rodičů) a tohle bylo jediné přijatelné, co se mi povedlo vypátrat.
Pro zacátek: tady se snad ani nedá říct jestli je film horší nebo lepší než kniha, tak málo to má společného. Snad jen právě ty zakony robotiky a jejich někdy poněkud svérázný výklad některými roboty.
Kniha je vlastně souborem povídek spojených do jednoho celku postavou robopsycholožky doktorky Calvinové. (Ta se ve filmu vyskytuje, ale vypadá úplně jinak.) Spolu s ní čtenář prochází celou historii robotiky, od robotů, kteří ani neuměli mluvit po dobu, kdy ona odchází do důchodu a svět je plně řizen umělou inteligenci. Vzhledem k tomu, že je to klasika, čekala jsem, že to bude nuda. Není. (Poslední povídka je trochu moc filozofická, ale i tak není nudná.)
A teď, co se mi v knize nelíbilo. Ano uvědomuji si, že kritizovat slavne autory je blbé, přesto: fakt nemám ráda, když je kniha (film) z budoucnosti umístěna do přesně stanovené doby. V tomto případě naší doby. Podníkáme meziplanetarní lety? Nevšimla jsem si
Jsou roboti běznou součásti života? (roboticky vysavač nepočítám). A to podivné uspořádání světa? Jakože cože? (Emigranti tam proudí z Evropy do Afriky.) Řídí svět umělá inteligence... No, tak jo, k tomu mame blizko. (Neví někdo, kde berou přihlášky do "Společnosti pro humanitu"? ) A pokud jde o počet lidi na Zemi autor dost podcenil, ehm, rozmnožovací schopnost lidstva. (3 miliardy. Hm.)

Soubor povídek, které ovšem po sestavení představují poměrně jednolitý celek, protože Asimov v nich postupně rozebral koncept robotických zákonů a jejich funkcí na jednotlivých příkladech, kde se opakují některé postavy. Kvalita nijak nekolísá, je to spíš to lepší z toho, co Asimov ve světě robotů napsal, nicméně některé příběhy zestárly, především na logické vrstvě, kde technologický pokrok není plně doplněný pokrokem ... řekněme algoritmizace a zprogramování.

Pokud jste fanouškem filmu, tak nečekejte, že to bude stejné, jelikož je to úplně něco jiného a film se pouze knižní předlohou inspiroval ke stvoření svého vlastního příběhu. Zde se jedná o povídky, které však ale nejsou klasickými povídkami, jelikož na sebe hodně navazují. Je to velmi zajímavé dílo a na tu dobu je to poměrně originální a nadčasové, líbí se mi také, jak je tam problematika robotiky propracovaná a dává smysl. Je vysoce pravděpodobné, že podobná problematika s roboty nás v blízké budoucnosti také čeká...

Super, z knížky jsem nadšená. Líbí se mi, jak je to formou rozhovoru se Suzanne, která postupně vypráví příběhy. Je neskutečné, jak někteří autoři v dobách dávno minulých měli náhled na budoucnost, která lidstvo čeká. Už jen krůček a jsme tam ... Vše se to točí kolem robotických zákonů. Nemůžu nezmínit i dvojku Mike a Don, ti byli vtipní. Jako nejlepší příběhy hodnotím Robbieho, Lháře, Důkaz a Rozum.

Je mi vskutku líto, že jsem na takovouto klasiku sci-fi literatury nepřišel již dříve, neboť je to, podle mého názoru, zajímavé dílo hlavně z toho důvodu, že bylo napsané již poměrně před dlouhou dobou a je tedy dobrou studnicí informací o smýšlení tehdejší civilizace a o Asimových předpovědí, které se obávají hlavně rozporu mezi třemi nejdůležitějšími zákony robotiky, ovšem pozitronický mozek ještě k mání není...

Klasika, kterou by měl znát každý milovník žánru.
Přijde mi, že nezestárla ani o den. A přitom je to už přes 70 let.

Dlouho jsem čtení Já, robot odkládala a říkala si, že možná už bude příliš zastaralá a nemá cenu se do ní pouštět. Nakonec jsem po ní ale sáhla díky čtenářské výzvě – hodila se mi totiž do kategorie „Kniha z roku, kdy se narodil jeden z rodičů.“
No, nemohla jsem se splést víc. Asimov mě dostal. Je to stále velmi aktuální text plný filozofických otázek – ani ne tolik o robotech, jako spíš o nás. O logice, emocích, morálních dilematech, o víře v pravidla a jejich interpretaci.
Nakonec se mi z toho tedy vyklubalo nečekaně příjemné setkání s klasikou, která stárne zatraceně důstojně.

Já vůbec nechápu, proč mnozí tvrdí, že jde o povídky? Já si teda sbírku povídek představuju úplně jinak. Stejně tak Kirinyaga, to jsou podle mnohých taky prý povídky. Já v obou případech četla normální román/novelu, žádné povídky, a je mi jedno, že Asimov to psal a zveřejňoval postupně. Složilo to celek? Složilo.
Je tam jasný jednotný rámec, ale protože jde o vzpomínání doktorky na historii a vývoj robotů, tak jsou jednotlivé KAPITOLY poměrně ucelené. Ale stejně tak jsou i provázané, nejen postavami. Některé na sebe časově navazují, mezi jinými je několik let odstup. Tak je to. Ale úplně mě knížka neoslnila. Takhle: Asimov je právem jedním z otců sci-fi. Ale nelze nevidět, že je to poněkud zastaralé – i když možná za to může i to, že jsem četla vydání z roku 1981. Taky se nedá říct, že by mě to kdovíjak bavilo. Na druhou stranu pro fanouška sci-fi by to mělo být asi povinné čtivo a jsem ráda, že jsem si tenhle rest konečně splnila.

Při slově robot se my vybaví Čapkova R.U.R. nebo hit skupiny Kraftwerk - The Robots, použil ho i Asimov jako název své knihy. Poslechnuto jako audio kniha, klasickou knihu jsem četl v mládí. Dílo se skládá z devíti povídek, které na sebe navazují , jen první povídka je trochu jiná.
Šedesát tři robotů sedělo pokojně na svých židlích a zíralo tupě na ohroženého člověka, ani jeden z nich se nepohnul.

Tak vida, i povídky jsou napsat tak, aby to byl ucelený příběh. Rozhovory s robopsycholožkou výborně nastiňují svět s roboty a následně stroji. I pro čtenáře je postup uchopitelný. První povídka je velmi roztomilá, o robotí chůvě a jejím svěřenci. Poslední je velmi filozofická o tom, jak stroje dodržují 1.zákon. A mezi tím se dobře bavíme. Myslím, že více slov by bylo jen nošením dříví do lesa. Vyplatilo se přečíst i doslov, protože teď vím, jak šokujícím způsobem autor zemřel.