milary komentáře u knih

Fronta v knihovně byla dlouhá. Ale i kdyby se mi nepoštěstilo jinde dřív, počkala bych si. Knížky o Harrym & comp. mám moc ráda. (Jednou za čas si s mým mužem uděláme "maraton" a skoukneme filmy takřka v jednom zátahu. I když mě vždycky berou čerti z pár posledních scén v samotném závěru). :)

Obdivuju hluboce J. K. Rowlingovou za způsob, jakým dokázala připomenout dětem (i dospělým) roli věrnosti a přátelství v odvěkém a nikdy nekončícím zápase dobra a zla. Díl za dílem je střet pronikavější, zlo je krutější a rozpínavější, postavit se mu se zdá nemožné, je to nesnadné, nebezpečné a - nevyhnutelné.

Tom Felton namixoval ve své autobiografii idylické pošťuchování i to, kdy byl v ringu dosavadního života odpočítáván. Přes roztomilou a značně humornou úvodní část, ve které líčí své dětství a první počiny "na place", se dostává ke konkurzu na film o H. P., roli Draca a nečekaně dlouhému "období odbarvených vlasů".
Své usilování o život "normálního puberťáka" špikuje střídavě ne vždycky šťastnými pokusy, jak ho dosáhnout :) a objevováním světa "seriálového" dětského herce v dlouhodobém angažmá.
Ten svět je plný povinností, omezení, zajímavých lidí, neprofesionálního blbnutí dorostu, k prasknutí napjaté tolerance dospěláků a balancování na hraně popularity a touhy po "normálním životě". To tam zaznívá mnohokrát.
A nezvykle mnohokrát taky zazní přejný obdiv k podobně starým kolegům a pokorná úcta zejména k - většinou už dávno - věhlasným profesionálům, kterého je tam sice až dost a někdy působí jako dojemné díky při předávání Oskarů, - ale víte co? Já mu to fakt věřím. I kvůli zmínkám o četných přetrvávajících přátelstvích s "nebelvíráky" a kdekým z toho "světa", té zvláštní a nesnadné zkušenosti, kterou žil.

No a nakonec taky Tomův zápas mezi dobrem a zlem. Tentokrát natvrdo.
Jím líčený je ale očividně jaksi pro úplnost. Bulvár v ničem nepřipomíná.

Proč to píšu tak dlouhé? Protože to stručněji nechci. Původně jsem to sfoukla pár větami a třemi hvězdami. Ale nebylo to ono, přestože mi v knížce ledasco přebývalo i chybělo. Stojí za víc.

20 21.10.2023

Ariadne Oliverovou nemám nijak zvlášť v oblibě. A ty štítky! Okulťárna od Agathy?? To zas bude... A BYLO.
Exaltovaná Ariadne tu tentokrát byla jen jako další komparzistka. A komparz, panečku, neměl chybu. Samé opravdové role, žádné "štěky". A moc hezky zahrané. Jedna postava vedle druhé vycizelované do poslední drobnůstky, stejně tak prostředí. A ta atmosféra! Vážně to nahánělo hrůzu a některé výroky se až prorocky dotýkaly doby o mnoho let budoucí.
Ani Hercule Poirot, ani slečna M. tentokrát hřivnami nepřispěli. Vzdor tomu mě zrovna tahle krajně napínavá a skvěle domyšlená detektivka plná podezřelé magie a zdánlivě nevystopovatelných zločinů moc bavila.
Byla jsem spokojená i s poslechem; audioknihu četl Petr Jeništa.

14 16.10.2023

Prostě potěšení. Myslím tím větší, čím víc se věk čtenáře překrývá s dobou, o které je řeč.
Kreativita pana Třeštíka mi svým záběrem trochu připomíná Terryho Pratchetta. :)
"Hodně jsem nikde" je zajímavé i tím, že člověk ví, o čem a o kom se mluví a kde se vše odehrává.
Poslouchá se to nádherně, čte Jiří Schwarz.

Michaela Třeštíka mám po téhle knížce ještě raději. Ne každý dokáže prozradit o svém životě, byť pozoruhodném, tolik, aby to čtenáře bavilo a zajímalo, ne každý dokáže nedělat se hezkým, ani se zbytečně neshazovat, ne každý dokáže neubližovat svými vzpomínkami ostatním, nezamlčovat, ale zároveň neodhalovat, co má zůstat soukromé.
A hlavně glosovat životaběh s nezaměnitelným humorem, lehkým jako peříčko a místy skrytým.
Líbilo se mi to moc. Stálé zdraví, pane Třeštíku!

17 14.10.2023

Agatha nás měla dokonale přečtené. V téhle úžasné detektivce je toho hodně o tom, jak málo se mění podstata lidské mysli přes všechny novoty, které často připadají stárnoucí generaci obtížné a ta mladší po nich dychtivě baží. Opakuje se to jako přílivové vlny, intenzita může být podle situace různá, ale prohlašovat, že MY teda nikdy! je k smíchu.

A paralely mezi pečovatelským žargonem a jinými nešvary staroušky opatrujícího personálu, co nebere na zřetel duševní svěžest, ale pouze tělesnou vetchost svěřenců... Kdyby to nebylo popsáno s takovým vtipem a "obětí" nebyla slečna M., která se, jak tušíme, rozhodně nedá...

Slečna Marplová sice už příliš nevychází, ale to ničemu nevadí. Tamtamy pracují spolehlivě skrze přátele a známé. A tak se, vzdor útiskům děsivé pečovatelky :), může naše oblíbená "vetchá stařenka" věnovat své zálibě: rozplétání mordů.

Jitka Ježková si nádherně notovala s Růženou Merunkovou v další z vydařených audioknih.

15 08.10.2023

Kdo by nikdy neslyšel jméno Lucie Výborná... Na druhou stranu - slyšet je jedna věc a vědět druhá. Já si nikdy cíleně Luciiny počiny nevyhledávala, tak jsme se setkaly obsáhleji poprvé.
A hned jsem pochopila, co na téhle sympatické, svérázné, urputné a chytré ženské lidi mají. No, přesně TO právě zmíněné. (Protože titul "Matka roku" by v klasických disciplínách získala možná s jistými obtížemi. :)) Ale o to v knížce fakt nejde).

Mezi světy... Tak výstižný titul. Lezení po horách. Vjemy, zážitky, pocity, které člověk zažívá pod nebem, když cesta dál nevede (nebo vede, ale jinak, jinudy, někde uvnitř), prolínají do rozhovorů i životaběhu, kde se objevuje něco podobného.
Ty "světy" mají v knížce spoustu významů, představují spoustu rovin, probouzí spoustu myšlenek. A ty inspirují. Někdy tíží. Nabíjejí. Otravují. Blaží. Ohromují...

Oželela jsem fotky (to se dá vždycky dohnat). Upřednostnila jsem audioknihu; autorčin krásně osobitý projev, adrenalin proudící do uší, otevřenost, vtip a to mnohé, co je mezi řádky "mezisvětů".
Zážitek.

16 08.10.2023

Václava Erbena čtu (poslouchám) obecně moc ráda. I tentokrát.
Detektivka Osamělý mrtvý muž obsahuje všechno potřebné; vraždu, provedenou netuctovým způsobem, vyšetřování, mmj. v atraktivním prostředí ZOO, početné postavy, které - jak je u pana Erbena zvykem - větví případ svými pozoruhodnými osobními příběhy.
A dialogy: jako vždycky živé a přirozené, často hodně vtipné, zejména mezi Exnerem a jeho podřízenými.

Jenže, "můj kapitán" byl tentokrát až trochu příliš okázale neomalený, takže úplně nešlo nyvě propadat jeho obvyklému šarmu.
A konec detektivky byl sice z psychologického hlediska dost dobře vymyšlený, mně ale zčistajasna se zjevivší sehraní strůjci v pozadí přišli jako improvizace; tak trochu nakvap.
Mám raději jiné erbenovky, ode mě tentokrát spokojených 70%.

Audioknihu mi četl Jiří Stránský. A tomu se nedá vytknout vůbec nic. :)

14 03.10.2023

Taky moje "čekatelka", tahle knížka. Už nečeká, už je přečtená. A já jsem nadšená, kolik věcí jsem se dozvěděla a kolik si jich ujasnila. Na kolik otázek, které bych stěží dokázala formulovat, se mi dostalo jasných a zřetelných odpovědí, se kterými můžu nějak pracovat.
Kolik témat (která mají mnozí, zdá se, dávno "vyřešená", neb jsou křesťané odjakživa a vědí, jak se věci mají), já teprve - uznávám, mnohdy nevhodně až trucovitě, - předkládám dokola pánubohu. A hle - ono prý to nevadí! Hlavní prý je se ptát, přemýšlet a hledat. A nebát se nemít nikdy "hotovo".

Nejde vybrat rozhovor, který mě zaujal nejvíc. Všechny mi toho přinesly spoustu. Čtyři generace řeholních sester předkládají vlastní osudy, náhledy, zkušenosti, výpovědi o době, změnách, zápasech.
A vedle líčení toho, co obnáší být sestrou, je respektuhodný obraz služby, kterou, navzdory nejrůznějším překážkám, sestry vykonávají a vždycky vykonávaly.

Knížka je nejen skvěle napsaná, ale taky sestavená. A fotky jsou nádherné.

19 02.10.2023

Tohle mi prostě nějak nesedlo. Neprokousala jsem se skvěle hodnoceným seriálem a tak jsem se zkusmo uchýlila k audioknize. Že uvidím.
Nejvíc mě bavily části o šachu; o soupeřích, taktikách, prostředí a pravidlech, studiu partií, vlastně všechno, co se odehrávalo nad šachovnicí. Bylo to tak skvěle popsané, neuvěřitelně zajímavé a napínavé, - nešlo mi to vůbec dohromady s tím, že sama šachy nehraju a vím o téhle krásné hře hodně málo.
A Jana Plodková to všechno nádherně četla, jako by nenabízela cosi v neznámé terminologii a málo srozumitelného, ale naopak. Člověk seděl, díval se a tajil dech.
SPOILER:
Beth mi ale neučarovala. Její příběh mi připadl sudený, odtažitý a často málo srozumitelný. Jako ve chvíli, kdy se zčistajasna rozhodla, že její vztah s alkoholem má dojít naplnění. A bum, obklopila se chlastem a plánovitě ho do sebe den po dni lámala do bezvědomí. Až ze sebe vytvořila alkoholičku. A pak tam je věta: Možná jsem alkoholička, ale nejsem blbá...
Tak nevím. Alkoholikem se člověk většinou stane, aniž by si to naplánoval, myslím. A když se potká Beth s kamarádkou (která vzala ze stejné "startovní čáry" svůj život do rukou úplně jinak), poté, co si zjevně odrovnala část "malých šedých", zapřemýšlí, že by s tím pitím měla asi přestat; protože pak by nemohla hrát - a co by dělala jiného? Jde párkrát do posilky, přestane, a všechno je jako předtím. Aspoň v knížce.
Závislost na zelených pilulkách v ní vypěstoval daremný ústav, beru. Tahle ctižádostivá dívčina se bez nich sice dokázala obejít, ale proč by to dělala? Když je to tak příjemný doping...
Dál: paní, co ji adoptovala, byla skvělá matka. Nevím proč. Něco jsem asi prošvihla.
Soupeři, se kterými se dostala do úzkých, v ní vzbuzovali spalující nenávist. No jasně, prohra je k vzteku, ale..?
A vztah(y)? ...

Body za aspoň trochu lidský závěr a za to, jak Beth odmítla příspěvek od "nezištných" dárců na turnaj v Rusku.

Znáte to, jak někdy hodně chcete, aby se vám cosi líbilo, stejně jako ostatním, a ono ne? Tak přesně to se mi s Dámským gambitem stalo. :)

15 27.09.2023

Neměla jsem dojem, že by první detektivka z řady Vražd v Österlenu byla ve stylu Agathy Christie, nač to srovnávání? Klasická krimi? To ano. A ty já mám ráda, většinou.
Autor mě ostatními svými knihami doposud nezlákal. Tuhle svižnou a čtivou věc jsem si ale přečetla s chutí; zaujala mě zápletka, prostředí, zajímavé postavy i nový muž zákona, "Stockholmák" Peter Vinston, t.č. na zdravotní dovolené.
Rádoby. Relaxaci totiž moc nedá. Volky nevolky sekunduje - přizván jejím šéfem - místní policistce Tove Espingové ve vyšetřování okolností smrti jedné populární dámy. A sotva Tove překoná svou napruženost, pramenící z toho, že se jí někdo plete do šetření jejího prvního opravdového případu, tentýž šéf se ze všech sil snaží Vinstonovu pomoc ukončit. Proč?
Já se to už dozvěděla a moc se těším na další díl(y).

22 27.09.2023

Moc prima retro. Jako knížka i jako rozhlasová hra, bohatší o skvělý zvukový doprovod. Má to atmosféru. A ano, člověk nesmí zapomínat, že už je to pěkných pár pátků, co se vyšetřující inspektor McFaverham, poněkud příliš sebevědomý ;), pouští na nejistou půdu (místy doslova) případu, zavánějícího zásvětím.
Případu ponurého po všech stránkách. Jupí, je to nádhera!


A tak člověk rád odpouští, co odpustit musí, pokud si nechce hloupě pokazit jedinečný požitek ze čtení téhle maličko zaprášené krimi. A to včetně - abrakadabra! - "odhalení" pachatele. :))

17 20.09.2023

Já "špiónky" od své milované Christie nemusím. Takže do svého dlouhatánského TOP žebříčku si "holubů lačnou kočku" nezařadím. Ale...

Líbilo se mi po celou dobu v prestižní dívčí škole, líbily se mi veškeré popisy jejího fungování, charakteristiky ředitelky, učitelek, studentek, personálu, rodičů, - všech, kteří se třeba jen mihli na scéně.
Jako vždycky: Agatha neokolkuje, máchne perem jako štětcem, připíše pár dialogů a jste tam. Chcete, nechcete.
Zápletka je jako obvykle originální, děj se hbitě přesouvá z místa na místo, motivace pro zločinné jednání je víc než dostatečná a tradááá! Dochází k vraždě. Na posvátné půdě školy.

Vlastně, nakonec mi ani nevadily rafinované metody tajných služeb, politické změny v exotických končinách, tajemné osoby v pozadí i popředí.., ne. Nakonec mi vadil konec. Ten mi tentokrát připadal, řekněme, neagathovsky přitažený za vlasy.

20 20.09.2023

Myslím, že je to nejlepší knížka na téma Sudet, kterou jsem četla. Promítá se do ní celá první půlka 20. století, všechny převratné události a změny, které s ní souvisely. Podává úžasně zajímavý a živý obraz tehdejšího života v jedné česko-německé vesnici, tamních obyvatel, opírá se o historii jednoho rozvětveného rodu.

Nápadité členění do kratičkých kapitolek napomáhá orientaci, stupňuje dramatičnost dění a zároveň trochu napomáhá odstupu od vypjatých scén, aby se v nich člověk neutopil a neztratil kontinuitu s celkem.

Obdivuju Alici Horáčkovou za zevrubnost, se kterou vklínila kontroverzní historii, archivní záznamy i vzpomínky do románové kroniky.
Děkuju za nestrannost.
(A zajímaly by mě osudy protagonistů po válce).

O fotky jsem přišla. Audiokniha byla nádherná.

20 17.09.2023

1. díl série s inspektorem Leo Wechslerem vyšel autorce v němčině r. 2005, tedy o dva roky dřív, než Kutscherovi jeho první komisař Rath.
Goga jej situuje do Berlína ve dvaadvacátém, s Rathem se prvně setkáváme r. 1929. Politicky rozvrácené a inflací decimované Německo tvoří pozadí obou sérií a nadřízeným obou vyšetřovatelů je proslulý šéf berlínské kriminálky Ernst Gennat.
Tím ale podobnost končí.
Také Suzanne Goga umí dobře vyprávět a vylíčit postavy i prostředí, ale zajímavý případ připomíná zpracováním spíš detektivku na způsob Hříšných lidí a "galerku" staré Prahy.
(Nějak se mi tam vytratily počáteční okolnosti kolem jednoho podstatného usvědčujícího důkazu, ale třeba to byla jen moje nepozornost; je to asi to jediné, co bych momentálně vytkla).
Bavilo mě to a těším se na další díl. Uvidíme, kolik nám jich MOBA dopřeje. :)

13 10.09.2023

Povolenku mám a vyplouvám pokaždé celá nažhavená; někdy nevím, kde zaseknout dřív, jindy se o úlovku nedá mluvit.
Příhodný název.., i pro knihovnu. :)

Stabenow si proplout mezi prsty nenechávám. Dávno jsem si zvykla na hustou síť informací o Aljašce, nezbytně vetkaných do každé z detektivek. Některá z témat mě zajímají víc, - a také přirozeněji zapadají do linie jednotlivých případů, některá méně; ale kromě jediného dílu mě zatím bavily všechny části série.

Taky tentokrát napřed řádně přičichneme k problematice rybolovu i s celým nezbytným pozadím, než se děj neuspěchaně sveze ke zločinu. Jenže to nevadí. Člověk profituje ze setkání se starými známými (a že autorka figury vážně umí!), těší se z dialogů, vtipu, živosti, kontinuity. Stabenow očividně tak trochu kašle na to, aby za každou cenu šokovala, což neznamená, že schází napětí. Jen ho servíruje s nadhledem a neválcuje s ním všechno ostatní.

20 29.08.2023

Ze série s Tomášem Volfem jsem nečetla pouze Polednici; ostatní díly se ke mně dostaly netradičně napřeskáčku - a nevadilo to. Každý díl jsem zkusila nějak podrobněji komentovat; na rozloučenou to bude bez mých "odborných" analýz :), líbilo se mi to samé, jako u předchozích tří dílů.
Dobrá a zajímavě podaná zápletka, atmosférické prostředí, metoda šetření, aktéři. A přitažlivě civilní způsob vyprávění Jiřího Březiny. Četlo se mi to samo a bavilo mě to.
Pět hvězd, podobně jako JezinkaJ.

18 26.08.2023

Od Petry Klabouchové jsem zatím četla jen jednu knížku, Podvod zlatého faraona. Sedl mi autorčin styl, téma i to, jak dovedně propojila fikci s reáliemi.
Tentokrát jsem přesto váhala. Vlastně dost. Já už podobné moc nečtu...
I když chápu, proč U severní zdi P. K. napsala právě takto.

Padesátky. Dětské oběti. Nepředstavitelné utrpení.
Nepředstavitelné utrpení je pro mě utrpení, které si prostě bezkontaktně, přes množství sebedetailnějších popisů, představit nelze; a já si u čtení kolikrát připadala jako šmírák.
Myslím tím, že jako každý jedinec, kterého knížky s podobnou tématikou nemohly minout (zvlášť ty s osobními výpověďmi, jako je třeba Byly jsme tam taky od Dagmar Šimkové, jejíž příběh byl autorce inspirací i v této knize), mám už, řekněme, jakési dostupné povědomí. Dostatečné na to, aby ve mně podrželo soucit, úctu, i nepohodlné rozpomenutí se, že taky já mám možnost k něčemu mlčet či nemlčet.

Nápad, jak to celé podat, je úžasný. A asi ano, dá se to sebezáchovně číst trochu jako detektivka. (Mezi audioknihami je ovšem titul zařazen mezi thrillery, tak to už je, myslím, dost za čárou).
Vyústění je nečernobílé; zlo, dobro, správné, nesprávné, právo na pomstu, spravedlnost, všechno, co už tu bylo; bez konce v lidských rukách deformované jako v zrcadlovém bludišti.
Snad nejpůsobivější a nejdepresivnější pro mě byly poslední stránky.
Děkuju za odvahu podstoupit všechno, co bylo k napsání knihy třeba.
A taky za doslov.

Je to úžasně informativní kniha; balík inspirace pro instituce, zdravotníky, pečovatele, NÁS.
A náruč podnětů, podpory, zkušeností a reálného pohledu na náročnost domácí péče.

Hltala jsem všechny rozhovory, hodně jsem ale ocenila právě ten s Janou, která pečovala doma. Jak to začalo, probíhalo, co zažila, jak to vnímala, nesla... A kam ji to posunulo. Totiž to, co od sebe odstrkujeme a nechcem na to ani pomyslet, může potkat každého z nás. V obou rolích. Popírání nepomůže.

A tak tahle knížka svítí, naléhá, burcuje a vnáší naději do temnoty témat, o kterých ze strachu ani nemluvíme. O tvářích smrti, (od)loučení, zmatenosti. Vytrácení se.
Obav nás nezbaví. Ale hlasem těch několika úžasných jedinců nám s láskyplnou herdou očkuje myšlenku, že panika pro nás není jediné řešení. A že slovo "nejde" můžeme mít až úplně na konci abecedy možností.

Moc se mi líbí komentář od Jana283.
Jak stručně se dá vystihnout podstata, pokud to člověk umí... :)

Krásně se poslouchá audiokniha, jejíž koupí lze přispět dobré věci.

14 21.08.2023

Kapsa plná žita je jedna z nejprokombinovanějších Agathiných detektivek. Úplná síť indicií, které do sebe ovšem - žel - jaksi nezapadají. Inspektor Neel má pro svou představivost opravdový převis podezřelých, - ehmm, z kdečeho, - ale s důkazním materiálem je to horší. Co víc! Nedaří se mu ani jednotlivé potenciální pachatele přiřadit k příslušným (zlo)činům. Pak se objeví slečna Marplová, se svými poněkud bizarními hypotézami. Neelovy naděje tají jako sníh. Navíc všechno komplikuje jakási dávná příhoda s kosy, kteří se, v protivné dětské říkance, nápadně vtírají do "naprostoracionálníhozločinupřece"! Herdekfix!!

Je to skvělý příběh. A navíc vtipný, hrozně moc, takovým tím poťouchlým, chytrým christieovským způsobem.
Kdo budete poslouchat audioknihu, užijete si osvědčenou dvojici Růžena Merunková a Otakar Brousek. A zejména díky panu Brouskovi vám určitě nic z výše zmíněného neunikne.

21 17.08.2023

O moc víc, než je v obsáhlé anotaci, se v komentáři říct nedá. Pojala jsem hluboké sympatie nejen k Terrymu Pratchettovi (z asi tisíce dalších důvodů, než že je ve mně vzbuzují jeho knihy), ale navíc jsem zcela propadla Terryho asistentovi jménem Rob Wilkins, který tuhle nádhernou věc napsal. Bez toho asistenta totiž, jehož role nabyla časem rozměrů, které ani jeden z dvojice nepředpokládal, nejbližšího přítele a člověka, se kterým "měl jeden společný mozek", jak Terry v důsledku okolností jednou poznamenal, by asi byl ten dlouhý (?) čas, který takto strávili spolu, úplně jiný. Chudší. A možná i ještě kratší.
Citovat nebudu. Jednak bych nevěděla, kdy skončit, a pak - vůbec se mi nechce porcovat tohle celistvé, nádherné, vtipné a obohacující (nejen informačně) vyprávění na fragmenty a připravovat ty, na které teprv čeká, o potěšení z objevování.

Je to krásně přeložené, díkybohu.

A kdo si nechá číst knížku Janem Vondráčkem, nebude litovat. Přišlo mi, že takhle nějak by to vyprávěl Wilkins sám.

22 14.08.2023

Kalmann je moc hezká knížka. Detektivka /dobrodružka, vzdálený /neznámý Island, jedinečný hrdina. Spousta podrobností o rybolovu v původně prosperující rybářské vesnici. Dlouhé prsty kšeftaření, které ji pomalu odsuzují k záhubě. A povahy, sympatie, animozity, - jako všude.

Knížka se skvěle čte (popř. skvěle poslouchá, načtená Janem Medunou). Napsaná je osobitě, dobře přeložená, paráda. Až na.., ech, zase jednou pořádně přešvihnuté finále... V něm jakoby autor najednou ztratil důvěru v existenci mozkových buněk svého doposud nadšeného čtenáře. Nebo se mu prima píše a nechce se mu skončit. Nebo si říká: "Páni, to se mi fakt povedlo! Řeknu jim to ještě podrobněji a pro jistotu to zopakuju, aby jim nic neuteklo; určitě budou rádi. A určitě uvítají, když na nikoho na samém konci nezapomenu a věci pořádně dopovím, abysme si to všichni do mrtě užili."

No, tak co s tím. Byla to dost výjimečná kniha. Takže přese všechno pět šerifských hvězd, jakkoliv ta jedna je jen ze střelnice v lunaparku.

25 14.08.2023