milary komentáře u knih
Pro potěchu duše začínám rok pohádkou.
Pavel Čech disponuje úžasným darem; svou výrazně osobitou slovní poetiku dokáže vtisknout ve stejné míře ilustracím svých knih. A kdo si otevře výňatek z jeho životopisu tady na Databázi, přečte si něco z toho, co má Pavel Čech rád. A pak už je vlastně všechno jasné, tedy to, kde bere barvy slov pro sdělení svých obrázků, co člověka zahřejí jako laskavá peřina bezpečí a dobrých zpráv.
Prohlížívám si jeho knížky v knihovně a tak nevadí, že Florimonovo dobrodružství mi vykreslil prostřednictvím audioknihy, kterou mohl sotvakdo načíst lépe než Pavel Soukup.
Je to Velinský, lidi. Kolik bych tak asi mohla dát? Pod čtyři nejdu... ;)
Kdopak může za to, že s Fanfánem stárneme a mně trochu chybí totální vytržení, které jsem pociťovala na úplném začátku našeho sériového vztahu?
Ale kvůli tomu neskrblím. Jak bych mohla. Forma psaní je stejná, jazyk úžasný, hlášky nevyčerpatelné. A koneckonců, je to 18. díl, říká Databáze - ježišmarjá, už??? - tak to by byl zázrak, aby u mě neměnný způsob Otova života vyvolával nějaké nadměrné wow! (abych tak šla s dobou :)).
Kulhal příběh. Hodně. Souhlasím zcela s tím, co píše níže marlowe. Člověk knížku otevře, počítá s nějakou tou stránkou než se začte, ale tady to bylo nějak dlouhé a nazdařbůh, pak zčistajasna propuknuvší nová supervášeň, Ota v alkoholovém opojení, a pic ho - mrtvola.
Tanečky kolem mrtvoláka (galantní pokusy chránit dámu), Otovo šetření, - chvilku to i fungovalo, i když zvraty byly náhlé a poněkud scházela plynulost.
Pak přišla na řadu obvyklá Moldánkova vševědoucnost a taky podivná vsuvka se složkami bezpečnostního aparátu.
Částečné vysvětlení, ve kterém figurovala literatura, bylo strašlivě vycucané z palce a finále s překvapivými převleky nebylo už nic víc než parodie. Aspoň doufám, že takhle to Mistr zamýšlel...
A když to tak píšu, jsou to spíš tři hvězdy než čtyři, slaboučkých 70%.
Haileyho jsem mívala kdysi moc ráda a oslovil mě i s dlouhým časovým odstupem. Znalost prostředí, napětí a živé dialogy mi připomněly proč.
A jakkoliv je popis zvoleného prostředí s jeho možnostmi a postupy nutně ohlodán lety, nadčasové sdělení zůstává a nijak ho nepoznamenává místy lehce patetická forma; upomíná na poslání lékařské profese (i všemožných jiných profesí), nutnost rozhledu, pokory místo povýšeného lpění, odvahu hledat, zachovávání lidskosti... A na to, co nám dnes tak zoufale chybí: schopnost vypustit z pusy - tys měl pravdu, já jsem se mýlil...
Je to užitečné čtení. A taky napínavé, odpočinkové, - prostě za pět.
Stálo mě to dost sebezapření, ale dočíst jsem chtěla. Ono to výjimečně neuškodí, stejně jako pokusit se poté o komentář.
Dost mi ho usnadnil trudoš, pojmenoval totožné výhrady věcně, jak bych asi já, po dočtení krutě rozladěná, nedovedla.
Jako ostatním se mi moc líbilo doopravdy vtipné licitování s pánembohem. Ale vůbec mi neladilo svou nenucenou lehkostí s ponurým zbytkem, nepředloženě prezentovaným jako krimi.
K zbláznění vleklý psychologický rozbor figur, měnící se v k zbláznění vleklý psychologický portrét snůšky psychopatů, narůstající zvrhlost, nápaditost v řešení osobních trablů omezená na lehce neinvenční zabiju se /zabiju nepohodlnou osobu, laciné a opotřebované “šokující" efekty, vyzrazení zápletky dlouho před koncem, krotce nedovtipný Barbarotti, nekonečné množství replik “co?" a “cože?"
Nelíbilo. Vůbec. Poslouchala jsem na čím dál vyšší rychlost přehrávání, ale pocitu přetrvávající pachuti jsem neutekla. Další díly zkoušet nebudu, tohle mě totálně míjí.
Druhou knihu od Petra Eidlera jsem si četla sama. Hlas Martina Preisse mi tentokrát chyběl, zato jsem se mohla kochat vícečetnými chybami v označení příbuzenských vztahů, což knížce, kde o ně jde opravdu hodně, neposloužilo. Ta nedbalost mě dost překvapila, že nešlo o výjimku. Mám Konvertitu vypůjčeného z knihovny, někdo z dřívějších čtenářů už ztratil nervy a propiskou dělal od půlky korektury... Ostuda.
Co se příběhu týče, ten byl fajn. Zase trochu natahování a opakování řečeného tam, kde už to nemuselo být, zase chvílemi trochu "přes koleno", ale vymyšlené to bylo chytře, postavy vesměs zajímavé a napětí nechybělo. Jen mi přišlo, jako by se sám autor občas v ději zamotal a chvíli nevěděl kudy kam.
Tentokrát za tři - to mě naštvaly ty chyby, jinak by hodnocení bylo blíž ke čtyřem, nebo-li 70 - 75%. Ale další pokus bude - časem.
František Derfler tlumočil krásně tu úchvatně bohatou a neobvyklou škálu slov, kterými Jan Čep vypráví svůj jediný román.
Ze tří osudových linií jsem zaujatěji sledovala dvě; zajímali mě oba mužští protagonisté a jejich hledání téhož, rozdílné průběhem i vyústěním. Hodně mě upoutala postava faráře.
K baladičnosti celého příběhu přispívá vedle způsobu líčení prožitého i všudypřítomnost nejasné tísně z blízké budoucnosti.
Hranice stínu jsou potvrzením neměnnosti lidského putování. S jeho tužbami a jednosměrnými očekáváními, zaskočeností sebou samými, nevratnou minulostí, zkříženými plány, rozhodnutími bez záruky.
S umanutou nadějí v to, kam dojdem.
Tohle mi dalo zabrat. Famózní Rudiš, geniální Čermák (tady si postava našla do puntíku ideálního interpreta). Vandam...
Štvalo mě to a fascinovalo. Štvala mě - na rozdíl od Českého ráje - agresivní repetitivnost. Fanatismus, který vyzařovala. Štvalo mě, že nerozumím.
Fascinovala mě ta nesrozumitelná útočnost v kombinaci s melancholií, obyčejností, vzpomínkami, jakousi bezbrannou rozervaností, touhou po něčem, po NĚČEM...
Fascinovala mě reálná prostředí i mysteriózní obraz lesa, všechny postavy, minulé i současné, všechny útržky, které pořád ne a neposkytovaly to cosi, v co nakonec příběh vyústil.
A to vyústění bylo jako zásah na solar.
Číst bych to asi nechtěla. Poslouchání bylo náročné, ale zážitek mocný. Dozvuk dlouhý. A spousta věcí k zamyšlení.
Je to tak. "Špiónky" od Agathy spíš snáším, než miluju. A tahle patřila bez pardónu k těm slabším. Ale poslouchala jsem, a tak jsem díky interpretům vzala tu poměrně zdlouhavou a komplikovanou šarádu na milost.
Dialogy byly totiž místy klasicky nadstandardní, vtipné a svižné, v ději rozhodně občas nechybělo napětí a nápadité akce, a některé z postav prostě neměly chybu; zejména sir Eustace Pedler.
Já měla trochu pocit, jako by si v téhle detektivce paní Agatha s dějem jen tak pohrávala, experimentovala, kouzlila nové a nové zvraty a vezla se na zjevné vlně nadsázky, přiznané zejména horečnatě líčenými milostnými scénami a dialogy, jakož i jinými přeexponovanými momenty.
Ale - co já vím? Udělejte si názor sami. :)
Moje první setkání s autorem pod tímto pseudonymem; hodně slibné.
Zpočátku se mi zdála forma vyprávění pro detektivku malinko rozpačitá, ba trochu rozvleklá. Než jsem pochopila, že se jedná o nabídku "dva v jednom". To samozřejmě není ironie. Tak půl na půl téma holocaustu a vyšetřování podezřelých úmrtí v domově pro přeživší židovské seniory. A když říkám seniory, nikoho pod osmdesát moc nehledejte. :)
Stačilo chvilku počkat, až zmizí ze scény nevyvedená postava manželky soukromého očka (řekla bych, že ta se "povedla" ve své neutuchající tupé nafrněnosti zcela plochá, a navíc i zbytečná). Ale jen co se detektiv rozhodl, že se do věci definitivně vloží, už to celé nabralo spád.
To, že se jednalo o dost napínavou detektivku, pomohlo učíst zlé osudy židovských obyvatel domu, které bych si už k samostatnému čtení (stejně jako Čef) nevybrala. Ale tady by jedno bez druhého nefungovalo, a myslím, že se podobného spojení dočkám i v dalších autorových knihách. Na některou se každopádně chystám.
Moc se mi líbila (sebe)ironie, kterou aktéři nešetřili, probírajíce různé aspekty židovství. Mohli si to - sami Židé - dovolit...
Audioknihu četl Martin Preiss.
Martina Sichingera jsem pro sebe objevila skrze Meyrovo sklo - nádherná knížka. Nato jsem sáhla po Kocovině šumavského léta; ta už mě nadchla úplně. A dotřetice mě upoutal Olah. Asi zapracoval instinkt, znova trefa do černého.
Nejen Vimperk mám v živé paměti z letošních prázdnin. O to víc mě
příběh multietnické party kluků z normalizační základky v šumavském pohraničí zaujal. Je tam všechno, co by člověk čekal. A jako v dobrém příběhu mnohé, co nečeká, a kde se komika jednoznačně láme do zatraceně málo úsměvné polohy, aby se pak na další nádech v bezelstném podání sedmáků znovu objevila v situacích, které v pamětnících vyvolávají "husí kůži".
Potěšení z četby mi nezkazil ani fakt, že - jak je psáno na závěr knihy - Kocovina šumavského léta, která vyšla v r. 2017, je volným pokračováním knížky Zítra příjde Olah, která vyšla letos. :)
S Backmanem se nám vztah nedaří. Skoro bych řekla, že už "žijeme odloučeně", ale díky pár hezkým stránkám, které se nám přece podařilo v minulosti sdílet, úplný rozchod zatím neřeším. :)
(I když - do této knížky s milou obálkou jsem se pustila spíš proto, že plánuju navštívit setkání s Lukášem Hejlíkem, interpretem audioknihy, kterou tak s gustem načetl).
Myslím, že se nad obsahem nachechtají hlavně čerství prvorodiče, kteří jsou daleko víc aktuálně "v obraze" a také ledasco v textu zmíněné je jim generačně bližší.
Já mám raději vtipně napsané knížky, kde humorné líčení čehokoliv není tak bez oddechu a trochu "přes koleno". Přiléhavý komentář korunovaný nadsázkou, který příjde znenadání, mě odbourá víc.
Konec je backmanovský způsobem, který ráda nemám.
Mých 65% je většinově za definici mužství a apokalypsu. A za interpretaci.
A na besedu jsem zvědavá.
Moc se mi tahle úžasně zajímavá knížka plná informací a krásných fotek líbila.
Žiju celý život v Brně poblíž vily Tugendhat; kolem mnoha budov jsem chodila v dětství a dodnes chodím, k mnoha místům mám hodně osobní vztah.
Člověk si ani neuvědomuje, jak rychle mizí mnoho jemu důvěrně známých míst, jak mizí názvy, objekty, jak se mění tvář měst, obcí i krajiny. Změny jsou určitě přirozené, jen je smutná ta lhostejná lehkost, která charakteristickou, ještě tak nedávnou minulost Brněnska jako průmyslového centra regionu odsuzuje k zapomenutí. I s mnoha industriálními památkami, hodnými pozornosti.
Přeju si, aby se pro záchranu aspoň části z nich našlo řešení, jak o to usilují ve světě a v posledních letech - naštěstí - občas také u nás.
Dagmar Pecková je osobností ve světě hudby, který mám ráda. Vážím si jí, obdivuju ji pro to, co v něm dokázala. A považuju si i autora Lukáše Kuty, který - sám muzikant, skladatel a hudební publicista - rozhovor vedl zasvěceně a citlivě zpřístupňoval a posouval občas trochu příliš se košatící teorii do čtenářsky plynulého celku.
Kniha je opatřena krásnými fotkami, které vybrala a komentovala sama paní Pecková, případnou předmluvou autora, medailonkem D. P. od Jana Králíka a doslovem lékaře W. Diddena.
Maigret a tulák...
Krásná nahrávka, zajímavý případ. Tentokrát jde o člověka bez domova, bytem pod mostem. Bývalý lékař, hmmm... Kdosi ho praštil a hodil do vody. Dva lodivodi poblíž ho vytáhli. Teď leží v nemocnici. Nemluví. Komisař naslouchá nečetným svědectvím. Vyslýchá. Neklape to. Nejvíc mužův příběh v souvislosti s jeho identitou. Všechno je jaksi - posunuté.
Konec je zvláštní. Vyšetřování dramatické a... Jednoduchý argument. Jednoduchá věta. Nic víc.
Maigret hodně jinak. Nahrávka se jmenovala Magnetofon a z interpretace tohohle drásavého příběhu mrazilo. Nejvíc mě sebral konec.
Opět lahůdka pro uši. A navíc zajímavý případ bez mrtvoly, o jejíž existenci v domě, kam se vloupal, píše své družce (komisařově dávné "známé z galerky") vyděšený stárnoucí kasař, prchající před obviněním z vloupání a - kdovíčeho. Bývalá prostitutka má ale pro strach uděláno, bojuje za svého druha jako lev a otravuje komisaře tak dlouho, až se, navzdory naprostému nedostatku mrtvol i důkazů, pustí do vyšetřování.
Poslouchala jsem... Jak už níže psáno, v podání hereckých bardů. A líbilo se mi to.
Maigret naštěstí vždycky podlehne "škemrání" bývalých kolegů; lázně nelázně, vždyť jen tak neoficiálně přicmrnduje, že, jaksi ze zájmu, místo křížovek...
A paní Maigretová, "svatá" to žena, dění nečelí. Jsou s Maigretem spolu už dlouho a rádi. Takže VÍ. Trochu špičkuje, trochu se stará, trochu zpovzdálí koriguje a hlavně - stojí za ním. Jako vždycky.
Maigret se decentně drží zpátky; je přece dbalý pravidel, ale kolegové ho (i sebe) ušetří upejpání a požádají oficiálně o komisařovu spoluúčast. No, co si budem; vyšetřování už tak jako tak běží na plné obrátky. :)
Když je doba roztříštěná odobně jako za Výmarské republiky, je snadné udělat si špatný úsudek. Rozpoznat, co kam směřuje, vyhnout se fanatizmu (většinou zaštítěnému ošidně ušlechtilými ideály), zaujmout morálně správný a nezviklatelný postoj, - to naopak snadné vůbec není a nikdy nebylo.
Höfgen ten chaos přezíravě podcenil. Dopřál mu pozornosti jen jako prostředku k dosažení svých kariérních cílů a uspokojení svého ega, stravujícího sebe sama. Ignoruje stále zřetelnější signály, platí čím dál víc za cosi, co je už jen uměle vyvolanou glorifikací jeho hereckých exhibicí, jimž obětoval kohokoliv a cokoliv. Nakonec sebe celého. Upsal duši - za nic.
Přesah díla a klady či zápory zpracování popsali jiní. Já se dobrala ke čtvrté hvězdě skrze seznámení s Gustavem Gründgensem; rozkrylo mi to divně osobní předpojatost, se kterou autor Höfgena líčí.
Příjemné = odpočinkové čtení to je.
(A u jediného filmu s Exnerem Jiřím Kodetem můžu přece taky jen obtížně sdílet vlažné hodnocení z ČSFD.cz).
Přesto: jak tak znovu čtu a porovnávám jednotlivé "exnerovky", najednou vidím něco, co jsem dřív neviděla.
Napadlo mě, že Smrt talentovaného ševce oplývá spoustou postav a nedostatkem děje. Což o to, postavy pan Exner umí, ale tady místy jen tak statují, kafíčko sem, kafíčko tam, hrají své epizodky a vytvářejí falešné stopy. Kapitán markýruje dovolenou, flámuje a trousí bonmoty (tzv. "je v roli"), zároveň je ale, skoro jakoby z donucení, bdělý a - ignoruje únavu - spolehlivě navádí svůj tým k cíli. Ale unavený je asi doopravdy; je v tom totiž pramálo espritu, jako by se knížka držela obvyklého mustru a to mělo, spolu s atraktivním prostředím, stačit.
Včetně poměrně dost nenápaditého závěru.
Od Simony Bohaté jsem četla kdysi knížku Máňa a my druzí. Moc si z ní už nepamatuju, ale to nejdůležitější ano. Zaujala mě stylem i tématicky a líbila se mi.
Klikaře Bennyho mi audioknihy přihrály až teď, od Dobrých znamení a Pratchettovy série s Noční hlídkou mám moc ráda interpretaci Honzy Zadražila.
Benny byl úžasný; doba, která mě oslovuje, mimořádně nádherné figury, naprosto skvělé dialogy, barvité světy sběrny, fabriky, fotografování... Laskavost a sranda, obyčejnost, ale taky hloubky lidské zášti, ať už ji vyvolává - snad srozumitelná a přesto sebezničující - pomstychtivost, anebo primitivní potřeba ponižovat...
Z rozvolněného konce, který vlastně - byť otevřeným - koncem nebyl, jsem pochopila, že asi bude něco dalšího a z anotací jsem si potvrdila, že některé osudy předcházely v jiné knize, a některé budou volně pokračovat, asi, v následující.
Rozumím. Dává mi to smysl. Ale je mi to líto. Myslím, že tahle knížka byla tak nádherná, že pokud by vyústila trochu konkrétněji, nic by nemuselo předcházet ani následovat. Sama o sobě by si určitě zasloužila maximální hodnocení.