milary komentáře u knih

Sbor chilburských dam od Jennifer Ryan jsem buď nečetla, nebo mi neutkvěl. Ale pořád nostalgicky prahnu po něčem aspoň trochu podobném Spolku přátel krásné literatury a bramborových koláčů, a když jsem uviděla vysloveně lákavou obálku (a ořízku) téhle knížky a nakoukla do anotace, zadoufala jsem.
Mé naděje se nenaplnily, a mě moc mrzí ten nevyužitý potenciál. Slibné téma, inspirované skutečným děním, zašlo na úbytě nebo-li zpracování; plytké a schematické. Dvě hvězdičky jsou za zajímavé reálie ohledně přídělového systému, zásobování, samozásobitelství, i vynalézavého (a někdy i dost divokého a náročného) hledání dostupných náhrad za nedostatkové potraviny v tradičních receptech. Taky za recepty samotné. A hvězdička navíc za grafickou úpravu.

Bezvadné informace v lednovém komentáři uxor, škoda, že se aspoň některé nevešly do knihy, rozhodně by ji obohatily...

Mě o něco víc zaujal první díl, tedy - zaujaly a bavily! mě oba, bylo to skvělé napínavé a dobrodružné čtení.
O půlhvězdičku "dvojku" připravilo (co se akce týče) trochu překombinované vyústění. Přišlo mi, že děj malinko zpomalilo a adrenalinovému zakončení hrozila zástava dechu těsně pod vrcholem. Ale - dobrá věc se podařila a já bych se s Corkem O´Connorem ještě moc ráda potkala; pevně doufám v nějaký další díl, u nás vydaný.

K W. K. Kruegerovi mě přivedly dokonale barvité komentáře Rade, a já jí za ně moc děkuju. A ano, tohle VŠECHNO tam je, a jestli jste rádi čítávali "indiánky", nudit se rozhodně nebudete.

První díl mě trochu zaskočil, přišlo mi zatěžko se začíst a všeho bylo jaksi moc, hlavně v závěru. Ke spokojenosti kus chyběl.
Dvojka ale všechno napravila. Byla skvělá. Postavy dotažené, zápletka promyšlená, děj napínavý, nadsázka patřičná, humor úžasný. A pod tím životní realita, mezigenerační vztahy, fenomén stárnutí.., - a drsnost i laskavost vedle sebe. Baví mě to moc.
Audiokniha je opět bezvadně načtená panem Vlasákem a paní Švormovou.

Foglarovky jsou něco, k čemu se člověk (já) zatouží čas od času vrátit. A protože jsem nedávno byla v knihovně na besedě s Pavlem Hoškem, a tématem byla jeho knížka Evangelium podle Foglara, přišlo mi, že je zrovna ta pravá chvíle.

Tajemnou Řásnovku četl případně Marek Holý; a mně se líbí, že Foglar neupadl v zapomění, že vychází i dnes, a také v podobě audioknih. Protože jakmile si strčíte sluchátka do uší, profičíte časem do doby, kdy jste ho četli poprvé. Do doby, kdy ve vás Foglarovy knihy budily
touhu, jakkoliv jste ten pocit možná tehdy neuměli pojmenovat.
A ozvěnu té touhy má člověk pořád někde v sobě a trochu to bolí, ale stejně se chcete vracet a aspoň se pokusit - rozpomenout...

Já jsem se nenudila. Motiv byl jasný téměř od začátku, to ano. Ale ona "zdlouhavost" v pátrání mi přišla zajímavá; právě pro tu proměnlivost, kterou přinášely pozvolna pilované charaktery zúčastněných. A vůbec mě zaujala celá tahle šachová partie, kde byly všechny figurky černobílé.

Honza Kolařík četl pěkně.
A pobavila mě roztomile scestná představa "brněnštiny", kterou promlouvala jedna z policistek.

Kdysi jsem pár dílů série četla, ale moc si z děje nezapamatovala. A tak, zlákána audioknihou (načtenou moc pěkně Martinou Hudečkovou), zamýšlela jsem udělat jen takovou malou ochutnávku. A zpočátku to i jako pouhá ochutnávka vypadalo, taková odpočinková záležitost, nic zvláštního. Ale druhá půlka knížky se docela hezky dostala do tempa a rozhodně mě nenudila. A tak se těším na Marca Didia Falca i Vespasiánův Řím i v Bronzových stínech.

Znovu Eidler a znovu moc fajn, jen jsem chvíli měla - a mám skoro pokaždé :) - drobnou obtížku zorientovat se v postavách i sledu jejich osudů za války i po ní (což hraje v Eidlerových detektivkách klíčovou roli ve všech ohledech). Stejně jako Čefovi mi tentokrát přišly "židovské frky" vetknuté do textu trochu na sílu a v některých případech mi unikala souvislost s děním. A taky jedna z postav mi svou šroubovanou mluvou trochu cuchala příznivý dojem z četby navzdory tomu, že jinak se mi tentokrát zdály dialogy barvitější a zajímavější než jindy.
Ale - líbilo, jako už tolikrát předtím.

Bylo to prostě - JINÉ. Detektivka? Určitě. Nejen...
V mrazivé divočině Minessoty zmizel z indiánské rezervace kluk. A zrovna, když se našel místní soudce. Mrtvý. A tak se rozbíhá pátrání. Po vrahovi, po důvodu smrti, po klukovi.
Ale pořád něco nehraje a pořád něco přibývá. Prosvítá tou dekou, která má cosi přikrýt a je nečekaně propustná. Přibývají lidi, co by tu vůbec neměli figurovat. Přibývá a přebývá kdeco, nejvíc bývalý šerif Cork O'Connor (jakoby neměl svých starostí dost). A - propánakrále - navíc se do toho všeho motá cosi, legenda, bájné monstrum.., - cosi, co by mělo zůstat jen dávnou pověstí, dobrou tak leda k táborákům, jenže ono to...

Geniální. Spousta informací. Spousta napětí. Moc mě to zaujalo.

Františkova cesta životem: vírou i dějinami, jeho komentáře k zásadním událostem ve světě cestou k papežskému stolci i poté, co byl papežem zvolen. Názory související s otázkami víry i běžnými doteky každodennosti. Etická hlediska, zamyšlení nad aktuálními tématy, skoro vždy se snahou o vstřícnost k opačným názorům, ale bez kolísání evokujícího absenci vlastního pečlivě odůvodněného postoje.
Nesouhlasila jsem ve všem. Ale měla jsem - mám - k Františkovi respekt pro jeho otevřenost, odvahu a poctivost.

Poslouchala jsem. Četli Pavel Soukup a Filip Jančík.

Egon Trnka rozhodně zaujme. A tak člověk pokud možno čtení moc nepřerušuje. A ano, těším se, co bude Záva řešit příště a skočím po novém dílu hned, jak se objeví. Přesto...
Trochu víc se mi zamlouvala jednička. Asi proto, že v ní bylo všechno nové a neokoukané, i to, co v Krajině vlků, zbytečně zdůrazňováno, budí už občas dojem rutiny. A stejně jako marcha bych použila termín explicitní drsnost; téma ani prostředí není žádná selanka a akademik si rozhodně nestele na růžích, chvílemi ale příběh působí povrchně a přehnaně, přes všechnu - nebo možná spíš pro všechnu - snahu o dramatičnost. Tak jsem zvědavá, co třetí díl.

Letnice vyvolaly v komentářích škálu nebývale rozvášněné argumentace vč. nálepkování, komu že je kniha určena. Tak jsem byla zvědavá.

Magický realismus nemagický realismus - mně se to líbilo moc. Nápad na příběh úplně úžasný, stylizovaná paralela s biblickým příběhem krásná. (Jediná věc, co mi zahranila, byla hororová sklepní scénka s laní, ale to je holt to individuální nastavení). Báječná byla jména a díky nim množství odkazů k literatuře, historii, ekologii, psychologii, mytologii.., - a samozřejmě bibli. A co mě dostalo úplně byl humor; takový, který mě baví, humor, který se vinul celou tou odysseou, lehce poťouchlý, místy nekorektní, místy i trochu černý, ale takový, co duši nepodrápe.
Úpravu pro rozhlas četl Lukáš Hlavica. Dokonale.

Hvězdičkové hodnocení čistě za můj dojem ze čtení…
Knížka Mazl tov se mi líbila moc, Minjan dost dlouho taky. Než jsem se utopila v přívalu informací.
Margot Vanderstraeten píše neobyčejně čtivě, tady to ale nestačilo. Dávkovala jsem si čtení, protože mě doopravdy zajímalo množství úvah na nejrůznější témata, vyplývajících z mnohdy extrémě rozdílného nazírání. Ale pak se přidala témata covidu a vážné komplikace v autorčině osobní rovině. A zrovna tak, jako se “ucpaly cévy” jedné nesmírně náročné konverzace prolínající knihou, taky na mě padla únava z celého toho našeho babylónu a dočetla jsem úplně mechanicky a ráda za konec. Takže tak.

Taky se mi to spíš líbilo. Zpracování pro rádio bylo bezvadné a Petra Soukupová má lidi skvěle "naposlouchané"; umí s tím krásně nakládat. I v té kratičké seriálové podobě byla sdělení zřetelná, chování lidí v popsaných situacích uvěřitelné a nadhozené důsledky pravděpodobné. Klidně bych si dala delší verzi na papíře. :)

Taky jsem poslouchala. A bylo to v mnoha ohledech dost náročné poslouchání, jakkoliv zajímavé. Jímavě osobní. Osobité. A depresivní. (Možná taky trochu osobitě). Neveselé, rozhodně...

Naprosto se ztotožňuju s výborným komentářem od Chesterton.
Téma je závažné a vyznění jednoznačné, což je celkem zázrak vzhledem k tomu, jak je kniha napsaná. Kontrast nemůže být větší, červenoknihovní pasáže červenější, - a že jich tam je dost, stejně jako vaty a chyb. Přednes Dany Černé tentokrát taky nijak nepomáhá, spíš naopak.
A tak jsem zvědavá na další díl (který si dopřeju, protože jsem se na tuhle autorku nekonečně dlouho chystala), podle všeho snad vydařenější i co se týče zážitku ze čtení samotného.

Knížky do uší mi víc než občas zprostředkovávají příběhy a témata, do kterých bych se jen tak nepustila.
Zmrtvýchvstání byla jedna z nich; americká divočina první půlky 19. století není úplně moje parketa.
Jenže to nebyla pouhá westernová dobrodružka, i když “dobrodružné”(což je trochu kulhavá charakteristika) to bylo náramně.
Autor vychází z reálných okolností, které proplétá s fikcí, základ je ale v mnohém civilnější, pravdivější, - a tentokrát ani náhodou barvotiskově hrdinský.
Trochu mě zarazil konec, zdál se mi jaksi useknutý a málem jsem se začala ohlížet, co jsem kde přeskočila.
Z omylu mě vyvedl zajímavý dovětek, kde autor pro čtenáře upřesňuje hranici mezi doloženou historií a fikcí, a také zmiňuje podrobněji osudy skutečných postav, které jsou předobrazem aktérů příběhu.

Zápisky z garsonky od Pavla Novotného jsem měla v plánovaných knihách tak dlouho, až je předstihla jeho Babička. Obrázek na obálce mě okamžitě upoutal a hle - hned vedle byly šťastnou náhodou toho dne k mání i Zápisky. Teprve potom jsem zjistila, že mezi tyto dvě knihy patří volně navazující Dědek a Procedura, kterými ale brněnská KJM asi nedisponuje a budu se muset porozhlédnout u konkurence. Nevadí. Vlastně mi momentálně stačí totální o(c)hromení ze čtení prvních dvou jmenovaných.

Asi ty dvě knížky, doslova vdechnuté dnes, o velikonočním pondělku, nedovedu a nechci od sebe oddělit. Anotace k Zápiskům z garsonky je přesná, stejně jako tomu je u Babičky.
Ale bezpochyby až pak, až si člověk přečte dvě prostřední části, zjeví se mu celý ten úžasný oblouk vyprávění, všechny ty proměny a stopy, které na člověku zanechává čas, všechno to, čeho se zříká a odříká, všechno s čím zápasí a čemu vděčí, všechen ten nepozorovaně plynoucí život, všechna ta divná bezradnost a soucit a pochopení pro dříve nepochopitelné.

Nikdy jsem nic podobného nečetla. A hrozně bych si přála, abych mohla hodnotit ne pěti hvězdičkami, ne deseti hvězdičkami, ale aby existovala
nějaká značka, kterou by se dalo vyjádřit: tohle je mimořádné. Nezařaditelné.

Po malé pauze zase pětihvězdičková Agatha, líbila se mi moc. Zapeklitou motanici kolem řady zdánlivě nahodilých úmrtí v malém městečku řeší tentokrát vysloužilý policajt Luke Fitzwilliam (jakkoliv se v závěru mihne i policista Battle; titul spadá do stejnojmenné série). Je to vlastně pouhá náhoda, že se do celé záležitosti pouští, a nebýt jedné všímavé staré dámy…

Petr Kubes čte pěkně, a tak se mi pozvolné objasňování událostí, v nichž figuruje jen nevelké množství zainteresovaných osob, zato ale existuje značné množství zavádějících pohledů, postřehů, domněnek a argumentů, poslouchalo jedna báseň.

Zvláštní knížka, nedivím se rozporuplným komentářům. Sama se pohybuju někde mezi tím od Greenfingers a kopeceli.
Rozhodně mě nechytil začátek; postavy se mi pletly a ani děj jsem nějak nemohla pospojovat, nedávalo mi to smysl. Možná moje chyba. Pak se to prolouplo a začalo mě to bavit. A ano, bylo to vtipné, a zdaleka ne všechno byla nadsázka. Ne ne, přátelé, prostě reál, moc dobře to popisuje právě kopeceli. To, čemu bezděčně uhýbáme, protože se bojíme, že nás to taky potká...
A jasně, vyšetřování nadsázka byla, ale smysl celkem dávala. Takže pomyslné hvězdičky optimisticky naskakovaly. Jenže...
Jenže pak se jakýkoliv autorův cit pro vyváženost kamsi vytratil. A tak se u mě, místo pobavené shovívavosti se kterou člověk fandil čtvrteční partě v ne úplně marné detektivce, a závanů posmutnělého povědomí o čemsi v životech tak či onak přítomném, dostavilo rozčarování
(=eufemismus).
Zdálo se mi, že autor tlačí na pilu nejen s nesmyslným větvením kriminálního dění, ale plete si žánr také v oblasti vztahů a dojí čtenářovy city ostošest. Fakt mě naštval. (A to nemluvím o krajně výstižné charakteristice v komentáři od greefingers. Zkrátka: "padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina").
No. Tak jsem to Osmanovi nandala a teď čekám, co předvede v dalším díle. Protože ho zkusím.

Libuše Švormová a Jan Vlasák moc hezky četli.

Četlo se mi to dobře jako detektivka, bavila mě pokračování osobních příběhů, pohlcuje mě tenhle kus historie 20. století a podmanivě vykreslený Berlín, tentokrát v roce třiadvacet.
Určitě budu pokračovat dalším dílem
(dalšími díly, doufám).