Komentáře knihy Vlčí štěstí
Přidat komentář
Moje první kniha od Paola Cognettiho a určitě ne poslední. Bylo to takové pohlazení na duši. Děj je pozvolný, popisuje krátký úsek života ne moc úspěšného spisovatele Fausta. Ten začne pracovat jako kuchař v horské vesnici Fontana Fredda. Potkává se zde se servírkou Silvií, takže se zde rýsuje i milostná linka. Ale nepřevládá (chválabohu). Více času je věnováno okolní přírodě, svérázným lidem a jak už to v horách bývá, i tragédiím. Někdy si za ně mohou lidé sami, někdy to zaviní počasí, často obé dohromady.
Život zde plyne zdánlivě poklidně, vesničané jsou spjati s okolní přírodou. A právě ten poutavý, poetický popis toho soužití mne zaujal nejvíc.
Než jsem knížku začala číst, myslela jsem, že ji po přečtení určitě pošlu "do oběhu". Prostě nemám místo a už dvě přečtené knížky od Paola Cognettiho zakotvily v mojí knihovničce natrvalo. Jenže pak bylo přečteno a já, ač "nížinný červ", jsem se těch hor, sněhu, ledu a života "tam nahoře", který je tak těžký, a přesto tak jednoduchý ve své podstatě, nedokázala vzdát. To místo prostě nějak udělám :-).
„Jak voněl leden? Jako kouř z kamen. Jako suché a zmrzlé louky čekající na sníh. Jako nahé dívčí tělo po dlouhém období samoty. Voněl jako zázrak.”
Plasticky vykreslené hory se všemi jejich vůněmi, chutěmi, barvami, zvuky…, to je Paolo Cognetti. Do nehostinných, ale osvobozujících hor vás na svých stránkách dokáže přenést, i když budete sedět v teple městského bytu.
Vlčí štěstí je, podobně jako jeho nejnovější román Dole v údolí, vyprávěno perspektivou více neschematických charakterů a postavou spisovatele Fausta, který do hor utekl z Milána po rozchodu s dlouholetou partnerkou, jako by navázal na Pietra z Osmi hor (a tedy částečně i na sebe samého).
„Fausto si už dříve všiml, dokonce i sám u sebe, že člověk na hory pohlíží jedním způsobem, když v nich žije, a jiným, když je od nich daleko.”
Životní gesta, jakkoliv bolavá a fatální, dokáže Cognetti předat neradikálně a ve smířlivé formě, že mi připomíná katabatický vítr, který v horách vzniká za klidného počasí a bez větší oblačnosti.
Velmi mě jeho texty oslovují. Velmi.
„…podnebí se mění mnohem rychleji s nadmořskou výškou než se zeměpisnou šířkou, takže i drobné převýšení odpovídá dlouhé cestě.”
Jedním slovem KRÁSNÉ. Knížečka nádherně zachycuje prostředí Alp. Musím vyzdvihnout i kvalitu překladu. Tohle není žádný AI překladač, ale i překlad je zde uměleckým dílem. Vychutnejte si v klidu.
Je v tom niečo hlboko osobné. Plné poézie a veľkoleposti hôr, v tieni ktorých ľudia žijú svoje obyčajné životy. Je to sčasti intímna spoveď, sčasti úvaha o živote a jeho nepredvídateľných zákutiach.
A ja som sa v tom našla. Aj keď to nie je môj príbeh, no zároveň by ním byť pokojne mohol.
Některé příběhy jsou málem poezie a Vlčí štěstí se mi zdá jako skvělý příklad. V popředí vyvstává obraznost krajiny a pocity lidí, jejich vzájemné vztahy a to všechno se tak nějak mísí ve vzájemné harmonii.
Drama minimální a přesto to funguje. Nerozumím tomu a obdivuju autory, kteří tohle dokážou. Cognetti vytvořil krásné dílo, které chytí za srdce a u kterého je rozhodně nad čím přemýšlet.
Paolo Cognetti dokáže v člověku vzbudit touhu všeho nechat a ihned upalovat do hor. Opět kniha plná lásky k horám a přírodě. Víc se však rozvíjí i linka dějová. Celkově však jde opět o pomalé až líné, jemné a poetické počtení.
Když občas stojím na vrcholku hory, přemítám o neměnnosti, stálosti a kráse horských masivů, jezer, zasněžených špiček a pramenů tekoucích po jejich úbočích. Hory mají svou prastarou duši a Fausto sám, jakoby ve snaze vystihnout ji, dodává:
“Člověk na hory pohlíží jedním způsobem, když v nich žije, a jiným, když je od nich daleko. Zdálky se realita slévala do jediné představy: lesy, domy, pole, potoky, zvířata a lidé se stávali trojúhelníkem se sněhem na vrcholku, horou Fudži na obzoru z Hokusaiových kreseb.”
Kniha, která je meditativní, nostalgická a kontemplativní. Cognetti na jednotlivých stránkách utváří skicu života ve Fontaně Freddě, kde si lidé jsou blízcí jako dobrodruzi popíjející svůj vítězný čaj na vrcholku čtyřtisícového obra, ale kde si jsou navzájem vzdáleni jako stěny horských masivů rozprostírající se mezi alpskými jezery.
Fausto toužící po klidu, nostalgii a oddechu od hektického městského života sem přichází, aby nalezl zapomnění, čas na psaní a novou lásku. Babette a Silvia a Santorso jsou všichni účastníci stojatého života v prostředí vyhřátých alpských restaurací, divoké vlčí přírody a smrtonosných zledovatělých stezek. Každý z nich má jinou motivaci, tužby, přání a každý v horách něco hledá, ať už je to impulz jít vpřed, anebo snaha smířit se s během stárnutí a bolesti. Jejich osudy se tu protkávají, tu oddělují, podle toho, jaké roční období zrovna nastává.
Kniha, která mne nutila zamyslet se nad během času, cyklem přírody a fenoménem masové turistiky. Niternost prožívání každé jedné postavy se stává svědectvím toho, že v horách zkrátka plyne čas po svém. Jakou stopu v nás však hory zanechávají?
"A na co se smí lézt? Na jedli. To je pružný dřevo, nezlomíš ho, vidíš, že to všechny ustály? Akorát že jedle nikdo nesází. Nemají žádnou cenu. Škoda. Modřín je tvrdý a víc vynáší, ale děti z něj padají a vítr ho zlomí. Dio faus."
Vlk a jeho nespoutaný život v horách zde představuje spíše jen mávnutí motýlích křídel, zpodobnění, metaforu, touhu. Hory jsou Cognettiho láskou, což je zřejmé z každého popisu horské krajiny. I mé duši a srdci jsou hory blízké, byť jejich mrazivou sílu a majestátnou netečnost k živočišnému druhu jsem nejednou zažila na vlastní kůži. To člověk a zvíře se musí přizpůsobit, chce-li v horách najít útočiště, to hory přitahují jedince, jejichž společnost působí podobnou magnetickou silou, jako hory samotné. A ne vždy musí člověk hledat horské útočiště stovky kilometrů od civilizace. Dokonce tam může narazit na nějakou tu Babette , dobré jídlo a teplo krbu člověka umí taky potěšit, obzvlášť v zimě.
Cognettiho literární alter ego v podobě čtyřicátníka Fausta nabízí inspirující příběh úniku z civilizace zahlcující lidskou mysl tisícero vjemy do očistného chrámu vysokých hor a (mizejících) ledovců. Zajímavý je doslov románu, který odhaluje spisovatelovy pohnutky či spíše vyznání, kým by rád byl, kdyby nebyl spisovatelem. Osmihorka čeká...
"Jak voněl leden? Jako kouř z kamen. Jako suché a zmrzlé louky čekající na sníh. Jako nahé dívčí tělo po dlouhém období samoty. Voněl jako zázrak.
Cognetti je "můj" autor. Jeho knihy mě vždycky chytí za srdce a Vlčí štěstí se mi líbilo ještě víc než Osm hor. Čte se jako po másle. Doporučuji všem co milují hory.
Taková příjemná “bukolická kniha. Moc fajn čtení pro toto roční období pro každého, kdo má rád hory!
Babette, Fausto i Silvia se ve svých životech ocitli ve slepé uličce a tak se sebrali a uklidili se na hory. Tam se jejich osudy promísily s místními horaly. Na chvíli? Navždy? Pomalé až poetické čtení jsem si velmi užívala. Nejen proto, že jsem se kdysi za nějakých takových okolností taktéž octla na horách. Na dlouho.... navždy?
Když jsem knihu četla cítila jsem se šťastně a volná a to asi obecně ve mně vyvolávají hory. Tento příběh je o hledání a usazování se. Není to nijak složité, ale když milujete hory, je v tom i celá jejich tíha.
Knížky P.Cognettiho mám moc ráda a líbí se mi jak skvěle popisuje horský život a je mi vždy, jako bych tam byla.
Doporučuji všem horským romantikům.
Taková úsporná mozaika poskládaná z úryvků životů lidí v horách, poetická, nádherně napsaná. Zdánlivě téměř bez děje, žádné velké zvraty, dýchá z ní pohoda a klid...
Krásné čtení.
..už je to dávnejšie, čo som čítal tento príbeh ale spomienka naň vo mne stále evokuje veľmi príjemné pocity. A niekedy, keď sa v živote nedarí úplne ako túžime, niekedy sú tendencie ´utekať niekam preč ´ , do ticha, ďaleko od hlučného davu a niekam, kde snáď vnútorné hlasy majú šancu byť (vy)počuté - asi takto nejako vo mne rezonuje tento atmosférický príbeh.
kniha o všem důležitém (z mého pohledu), autor se zabývá zejména životem v horách, jeho realiemi a jeho hlubší podstatou, je vždy zásadní jakým prizmatem je na téma nazirano, tady je mi úhel pohledu blízký a srozumitelný, uvědomuji si, že jde vzdy vlastne zejmena o autorův pomyslný žebříček hodnot, buď je psáno o tom co mne ( ( v tomto případě na horach) zajímá a nebo o tom co mne nezajímá vůbec, tedy pro každého hory představují něco zcela jiného, autor hory vnímá a prožívá hodně podobně, zajímavé čtení
Z knihy je cítit láska k horám a k lidem, kteří v nich žijí buď trvale nebo jen přes sezónu. Krásně se audiokniha poslouchala.
Meditace o horách, o odpojení se od života ve městě, zklidnění, návratu ke kořenům, to jsou všechno témata typická pro Paola Cognettiho a taková je i jeho další kniha Vlčí štěstí.
Ve Vlčím štěstí sledujeme několikaměsíční výsek života čtyřicetiletého spisovatele Fausta, který přemítá, co dále. Po rozchodu s dlouholetou přítelkyní odjede z Milána a vrátí se do hor, kde je mu nejlépe. Začne pracovat jako kuchař v horské chatě, najde lásku a pozoruje kolem sebe horaly a přírodu.
Vše plyne pomalu, sledujeme nejen Fausta, ale i servírku Silvii, která se vydá pracovat na vysokohorskou chatu na ledovec; horala Santorsa a v náznaku i "Babette", majitelku horské chaty, v níž Fausto vaří.
Zastavení se, rozmyšlení se, nadechnutí se ve vysokohorském prostředí.
Paolo Cognetti a jeho horská poetika mě baví, obdivuju lehkost, s jakou autor píše. Vůbec mi nevadilo, že tam nebyly nějaké velké dějové zvraty, a že i závěr se hezky rozplynul. Vlčí štěstí se mi líbilo, i když Osm hor mě nadchlo o něco více. Je vidět, že autor do knih vkládá i velkou část sebe.
"Fausto vzal z poličky knihu, kterou před lety vydal. Převážně povídky o párech. O párech, které se omrzely, podváděly se, rozcházely se, nebo spolu zůstaly a pak si ubližovaly ještě víc. Byl to druh příběhů, které ho kdysi zajímaly, a dnes se mu zdálo, jako by je napsal někdo jiný."
"Měj se hezky, milý Fausto: nepřeháněj to s pitím, nedávej si za vinu všechny suché větve, které v životě padají..."
Znáš to zenové rčení, kde se mluví o horách? Zní: "Než jsem se přiblížil k zenu, hory pro mě byly jen hory a řeky byly jen řeky. Když jsem začal praktikovat, hory už nebyly hory a řeky už nebyly řeky. Ale když jsem dosáhl probuzení, z hor se znovu staly hory a z řek se znovu staly řeky."
Čtenáři před vámi navštívili ještě tyto knihy:
Vypněte si reklamy na Databázi
Za 99 Kč vám vypneme všechny reklamní bannery na CELÝ ROK:
Nebo se staňte členem DK Premium a využijte Databázi naplno - více o DK Premium
Paolo Cognetti také napsal(a)
| 2017 | Osm hor |
| 2022 | Vlčí štěstí |
| 2018 | Divoký kluk |
| 2019 | Nikdy nevystoupat na vrchol |
| 2024 | Dole v údolí |
Externí recenze
- RECENZE / časopis Párek
- Vlčí štěstí - neobyčejný příběh o obyčejných věcech / Lenka Štveráčková - kritiky.cz
- Proč se vlk přesouvá a člověk zůstává. Hrdina knihy začíná nový život v Alpách / Aleš Palán - magazin.aktualne.cz - Literatura

85 %
67 %


Hory jsou uhrančivé, ale i nelítostné. Lidé, kteří v nich pobývají se vyčleňují. Jaké je velké množství stromů v nížinách, tak čím výše se dostáváme, tím počet klesá - stejně tak lidí. Líbí se mi myšlenka, že když nám něco brání cestovat, nebo posouvat se horizontálně, tak máme někdy možnost uchýlit se k vertikálnímu dobrodružství. Romantika horalů, spaní pod širákem a ochočení přírody je z velké míry ztracena vinou turistů a přelidnění, ale představa pobývání i zimní termíny někde vysoko v horské chatě rozhodně nadchne. Bude to nelehké, ale určitě formující. Rád bych si to vyzkoušel na nějaký čas, aspoň někde v Tatrách, taky vařit, starat se o chod, mít jen hrstku lidí kolem, čas na pozorování okolí, nic neuspěchat, za ničím zbytečným se nehnat. Musím ale napsat, že mi tam chyběl děj. Nirmal Parja 30.7.26