Sestry

Po dvoch knižkách, kde ma hlavní hrdinovia svojimi povahami zlostili, že mi šla para od uší, bolo toto pohladenie na duši. Prečítala som za necelý deň a veľmi oceňujem práve tú autenticitu, akou bol každý z príbehov podaný, spôsobom mluvy vlastným danej sestry. Chápem, že to pre niekoho môže pôsobiť rušivo, mne to absolútne vyhovovalo a v kombinácii s fotografiami som mala dojem, že sedím so sestrami na čaji. :) Umocnila to ešte sestra Vincenta, pretože moje (resp. naše s manželom) stretnutie s otcom Markom prebehlo pri Chráme sv. Václava v Litoměřicích veľmi podobne. Stretli sme pani (dnes vieme, že sa volá Marie, týmto pozdravujeme), ktorá svojím úprimným nadšením čistej a netradičnej duše trvala na tom, aby sme sa tam išli pozrieť, že je to najkrajší kostol na svete. Inu, odbočili sme, stretli otca Marka, ktorý sa nám tiež prihovoril a jeho osobnosť nás natoľko prilákala, že sme chodili znova a znova (a to sme z Prahy), až nás v tom kostolíku oddal (3 roky po civilnom obrade). Bol to výnimočný človek, skvelý kňaz, rozhľadený, múdry a láskavý. Bohužiaľ, pred pár rokmi nás predišiel pri automobilovej nehode do večnosti, s láskou spomíname. So sestrou Vincentou sme si vlastne vymenili miesta :) Ona od pravoslávnych k dominikánkam, ja zas od rimokatolíkov k východným. Cesty Božie...

Toto byla hodně zajímavá kniha, která mi přiblížila a ukázala svět řádových sester, jenž jsem si představovala pod vlivem filmů z historie úplně jinak. Líbilo se mi vyprávění, fotky i celkové zpracování a seřazení od nejstarší po nejmladší sestru, jen ten doslov byl hodně složitý. Knihu můžu doporučit.

Střípky ze života žen, kt. si vybraly službu bližnímu a službu Bohu jako svou životní cestu.
Bohužel opět takové neučesané. Autorka vše jen zaznamená, a ne každý je lidový vypravěč….
Mohla to mírně korigovat, případně otázkami doplnit. Některé příběhy jsou hodně zmatené, skáčou z jednoho na druhé.
Je to škoda, stejně jako u Hornických vdov, námět a fotografie super, text pokulhává.

Velká obětavost těchto žen, která je nedoceněná. Moc mě bavila tato kniha jak je napsaná a i jak je udělaná postupnost. Nejprve se dočtete o každé sestře co jí vedlo k takovému velkému kroku a to doprovázené dobovými fotografiemi a konec je něco o historii katolické církve. Moc smekám před těmito ženami, je to velká odvaha a velký životní krok.

Kniha nás seznamuje se životem sester, které žijí svůj život jako řeholnice. Je to výpověď šesti sester různých generací. Tuto knihu jsem si poslechla jako radioknihu, ale kniha je ještě bohatší na o fotodokumentaci.
Kniha nás seznamuje se životem sester, které žijí svůj život jako řeholnice. Je to výpověď šesti sester různých generací. Tuto knihu jsem si poslechla jako radioknihu, ale kniha je ještě bohatší o fotodokumentaci. Mnohé z nich znám z Olomouce a fotoportrét děkanky CMTF UP je již historický, protože svůj život statečně dotrpěla v těžké nemoci. Dík Pánu za ni!

Rozhovory se čtyřmi generacemi řeholních sester se mi moc líbily. Autorce se podařilo přiblížit čtenářům každodenní život těchto žen nejen v době před sametovou revolucí, ale i v současnosti velmi poutavě.
Přestože si dobrovolně zvolily život bez muže a dětí, jejich osud není rozhodně smutný. Žijí sice v ústraní a svou jinakost nikomu nevnucují, ale tím, že pečují o nemocné, pracují v nápravných zařízeních, sociálních službách a dokonce pomáhají lidem na misiích, jejich život je smysluplný. Víra jim pomáhá zvládat situace, které by většina z nás zvládala velmi těžko. Svým obětavým přístupem k životu v nás budí respekt, přestože málokdo z nás, některou z nich osobně zná...

Toto je moje už třetí kniha od autorky a opět zajímavé téma. Příběhy několika řádových sester, od devadesátileté až po třicetiletou. Každá je jiná, každá pochází z jiného prostředí a přesto mají v sobě něco společného. Jsou pokorné, povolané pomáhat, obětavé.
Je fajn, že v rozhovorech se ukážou i povahy jednotlivých sester. Člověk má tendenci si je unifikovat.
Rozhodně knížka, co stojí za přečtení.

Osudy a vyprávění řádových sester, které velmi často vykonávají náročná "civilní" zaměstnání. Zajímavý vhled do prostředí, o kterém se moc neví a moc nemluví. Důležitá kapitola o historii (i smutné a těžké) ženských církevních řádů. Doporučuji.

Velmi citlivě napsaná kniha o životě řádových sester doplněná fotografickým materiálem.

Dobře zpracované příběhy žen, které zvolily neobvyklou životní cestu. I přesto, že jejich volba i víra jsou mi vzdálené, se mi knížka moc líbila, doporučuji.

Mám doma všechny knihy od Kamily Hladké, takže táto v mé knihovně taky nemohla chybět. Byla jsem zvědavá co se o sestrách dozvím a kniha mě nezklamala, ba právě naopak mile překvapila. Rozhodně stojí za přečtení... Utkvěla mi v hlavě věta sestry Vilmy: " Kdyby Bůh neměl smysl pro humor, tak nejsem v klášteře." A jedno vím určitě, od přečtení Bílé vody a této knihy se na řádové sestry dívám úplně jiným pohledem.

Kniha nabízí hluboký a citlivý pohled do života šesti řádových sester, jejich víry, obětí i každodenních radostí. Sledovala jsem jejich příběhy, jejich každodenní rutinu, modlitby i vnitřní zápasy, ale také jsem četla o jejich radostech a podpoře v komunitě. Autorka dokáže skvěle zachytit jejich vnitřní boj, pokoru, duchovní sílu a oddanost poslání, což dává příběhu opravdovost a hloubku. Bylo to zajímavé čtení a krásné fotky k tomu.

„To, co lidi po staletí přivádí do kláštera, je láska ke Kristu a k té bychom měli přivádět i lidi, každého jednoho konkrétního člověka, s nímž se setkáme. A neznamená to, že by měl změnit svůj život tak, že se stane podivínem a přestane si oblékat barevná trika. Pán Bůh stvořil svět a všecko v něm pro svoje milované děti a my se z něho musíme umět radovat a dobře s ním zacházet. Ryzí křesťan není podivín, a jestli je, tak něco děláme špatně.“
(sestra Lucie)

Mám řeholní sestry moc rád. Vždycky to tak bylo, vždycky jsem pro ně měl nějak intuitivně slabost. No, a poté, co jsem některé poznal osobně a minimálně ve dvou případech se i duchovně a lidsky spřátelil, tenhle pocit něžné náklonnosti ještě zesílil. (Není to víc než pár týdnů zpět, kdy mi jeden rozhovor s milou sestrou františkánkou pomohl najít směr a smysl mé vlastní služby – a skoro bych řekl, že si sestra Alžběta ve své skromnosti ani není vědoma, jak důležité to pro mě bylo :-).
A tak jsem moc rád za tuhle knížku, protože představuje sestry právě takové, jaké jsem i já měl tu čest je poznat – tedy jako ženy v dobrém slova smyslu normální, stojící oběma nohama na zemi, přemýšlející, pochybující, smějící se, radující se i trápící... Jako ženy, které baví chodit plavat, chodit na houby, koukat v neděli na pohádky a durdit se nad politikou...
Ano, vedlejším efektem takto pojaté sbírky portrétů je, že se toho o vztahu s Bohem a podobách spirituality zpovídaných řeholnic dozvíme méně, než by asi bylo dobré se dozvědět (a také se pouze mimoděk dotkneme řady rizikových a kritických míst řeholního života, to je pravda), zvlášť čtenáři z řad katolických křesťanů mohou mít proto pocit, že kniha nejde příliš do hloubky, že to všechno vlastně znají. Já to ale nevidím jako chybu, ale jako vlastnost – ten obecně srozumitelný náhled na lidskou stránku sester, který má evidentní schopnost rozbíjet předsudky u obecného čtenářstva (které je přiznanou cílovou skupinou) je ospravedlnitelným důvodem, proč je kniha, jaká je. Zdá se mi, že se to paní Hladké dobře podařilo a věřím, že čtenáři tohoto šestiportrétu už nebudou na řeholnice nahlížet jako na nějaká podivná a podezřelá individua, mentálně žijící mimo náš svět.

Kdybych měl vybrat jednu kapitolu, která mě oslovila nejvíc (což vlastně dělám docela nerad, všechny sestry byly super a vybrat jednu je pětinásobně nespravedlivé!), asi by to byla sestra Kristina. Ta mě okouzlila svojí přirozeně žitou vírou, ve které je člověk nadřazen pravidlům (když hrozí, že se maso zkazí, tak se prostě sní, i když je v pátek půst – to je tak krásný a výstižný detail!) a ve které je o člověka pečováno pro hodnotu, kterou sám člověk má. Připomnělo mi to Janovo evangelium: to neobsahuje žádnou přímou výzvu k lásce k Bohu, ale opakovaně vyzývá učedníky, aby milovali své bližní (je to vlastně v celé janovské teologii, viz třeba první list Janův: „Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“). Ano, to je ono: pomáhat Bohu tím, že pomáhám lidem – protože ono to od sebe ani nejde oddělit.

„Vyrostly jsme a žily v komunismu, byly jsme zvyklé pečovat o nevěřící a nehrálo to žádnou roli. Ani dnes to nehraje žádnou roli. Vždycky před sebou vidím pouze člověka s potřebami a ty se ze svého vnitřního přesvědčení snažím naplnit. Nevím, co přesně může druhého na mé práci oslovit, že se obrátí na víru, ale může se to stát. Já nikoho nepřesvědčuji a ani bych to, myslím, nedokázala. Tímto směrem se má mysl vůbec neubírá.“
(sestra Kristina)

Můj výběr této knihy podnítilo přečtení Bílé Vody. Kniha mi velmi pěkně přiblížila motivace řeholnic k jejich životní volbě, zejména mne zaujal příběh Lucie a Vincenty.
Podle Vincenty: V nitru nevěřícího, hledajícího člověka často bývá obrovský prostor, taková řekněme předsudky nezatížená svoboda, která dává "šanci dokonce i Bohu", aby jí mohl vyplnit.
Já jsem ten nevěřící, co má život založen na vědeckých důkazech. Přesto životní volbu řeholnic plně chápu a svým způsobem i obdivuji.

04.04.2025

Při nákupu audioknihy jsem si bohužel nešimla jak krátká kniha je. Příběhy jsou zajímavé, to ano, ale zklamalo mne, že jsem se až tak moc nedozvěděla.

Knihu jsem přečetla docela rychle, každý z těch osudů byl něčím zajímavý a jedinečný. Svět řeholných sester byl pro mě docela vzdálen, kniha mi je přiblížila jako skutečné osobnosti. Ty ženy v sobě musí mít úžasnou pokoru a lásku k lidem...

Řádové sestřičky byly pro mě často zahaleny jakýmsi tajemstvím. První setkání s jejich historií bylo díky našim putováním po České republice a návštěvám výstav k akci Ř a K v Kostele Nanebevzetí Panny Marie v Králíkách, klášterního kostela Sv. Vojtěcha v Broumově, výstavě u kostela Navštívení Panny Marie v Bílé Vodě. Při přechodu Rychlebských hor jsem načetla spoustu informací na tabulích a následně poslechla rozhlasové vyprávění sestřiček, které přebývaly v Bílé Vodě. Ucelenější vyprávění jsem našla také v románu Bílá Voda. Rozhovory v této knize o životě řádových sester ve čtyřech generacích a následné shrnutí celé historie řádových sester mi přineslo ucelené informace o jejich službě Bohu.

Pohled na řádové sestry můžeme být pro určitou skupinu obyvatelstva nepochopitelný, kritický, prvoplánově odsouzenihodný. Proč takový život? Dobrovolně?

Kniha, ale pomáhá tohle stanovisko změnit. Otevřít mysl. Po jejím přečtení se teď na řádové sestry dívám jinak, líp, ne na jako šílené ženské, které nelze pochopit, protože žijí dobrovolně životem, který bych si já nevybrala, ale jako ženy, které si vybrali jiný způsob života a to je potřeba respektovat, každý je šťastný jinak a pro každého je v životě důležité něco jiného.

To že to někdo nedělá jak my, neznamená, že to dělá špatně.

Tady "holky" :-) jsou obdivu hodné, když se věnují starým, nemocným, chudým, dětem... málokdo z nás by to nezištně dělal...

A k tomuto mému prozření pomohla tato knížka. Kdo si chce otevřít mysl, směle do toho! :-)

Líbí se mi, že v knize jsou zastoupeny různé generace. Knížka mi dala možnost poznat alespoň zkráceně život sester a to se mi moc líbilo. Za mě rozhodně doporučuju.