meluzena komentáře u knih

Skvělá kniha se spoustou humoru, který vás pobaví, ale který pod povrchem skrývá velkou hloubku. Ta k vám dolehne až se zpožděním - a vlastně jako by „mimochodem“.
Příběh je o starém morousovi, který zatraceně dobře ví, co se jak má (a hlavně nemá!) dělat, co je správné a co není! Snaží se vymýtit sebemenší šlendrián a na všem najde chlup. Jenže pak se do sousedství nastěhuje nová rodina a „ta těhotná íránská ženská s největšíma hnědýma očima“ nehodlá respektovat Oveho neprostupnou masku a brnkne na jeho lidskou strunu. A co myslíte, začnou ledy tát...?

V každém z nás je kus takového bručouna a autor Oveho očima vždy nemilosrdně tne do živého, protože pravdu přeci nelze skrývat :-). Ovšem ironie a cynismus je dávkován velice citlivě, takže kniha neztrácí nadhled.

PS. A ta dějová linka s kocourem, to je teprve delikatesa! (pro milovníky koček zvláště). Bravo!

17 02.11.2017

Úžasně napsaná knížka, skutečně nádherným jazykem, o zajímavých událostech a době.
Těch 830 stran jsem přečetla jako nic.

Zajímavá je i mozaika lidí - totálně vyšinutý faraón, nelítostná mrcha NeferNeferNefer, vyčůraný, ale přesto dobrosrdečný otrok Kaptah, šťavnatá Merit i nonstop hudrující služka Muti.
A samozřejmě Sinuhet, který nějak neměl jasno v dávání a braní, ani v tom, jak si nastavit svoje hranice. S přibývajícím počtem stránek pomalu krystalizuje v přecitlivělého excentrického podivína, a v podstatě vlastně naivního slabocha, který je zmítán svými emocemi a který - jak sám o sobě píše - přinesl všem svým milovaným jen utrpení a smrt.

Ano, před „bohem“ (v tomto případě Atonem) jsme si všichni rovni - otrok jako pán. Ano, ani násilí není správné. Sinuhet upřednostňuje nenásilí před násilím, raději ustupuje než aby se bránil, raději se to všechno snaží vysvětlit násilnické lůze.. ale ta o to nestojí, takže je prolita jeho krev nebo krev jeho nejbližších.
Historie se stále opakuje - člověk sám nemůže změnit svět k lepšímu, když na to svět ještě není připraven.

17 12.07.2017

U druhého dílu bych napsala v podstatě totéž, co u dílu prvního, s tím, že všeho je tu mnohem víc, protože sága pokračuje na dalších šesti stech stranách.
Víc informací z mně dosud neznámých dějin, nové detaily z dějin známých, víc nářečního výraziva, víc utrpení, víc otravných omeldovávacích monologů. Tady už jsem si skoro zoufala, že po těch stovkách stran nám už mohla autorka důvěřovat, že chápeme nastavení každé postavy, a mohla nám „vysvětlit“ jen ta hnutí mysli, kdy se ta která postava odchýlila od dosavadního myšlenkového směřování.
(A přestože všechno převysvětlila, z nějakého záhadného důvodu se ani slovem nezmínila, co Julka na svoji bezdětnost. Zvláštní.)

16 20.02.2024

Billy je elitní nájemný vrah. Jakožto bývalý odstřelovač z války v Iráku má skvělou mušku a vynikající instinkty. Pro svou práci má jedinou podmínku: zabíjí pouze špatné lidi. Tohle je jeho poslední prácička a na té se - jak známo z filmů - vždycky něco zásadně pokazí. Ale to přeci není Billyho případ, ne? říká si Billy.
Na svůj terč čeká dlouho. Příliš dlouho. A pak odvede svou práci a nic se nepokazí. Teda vlastně pokazí. Zašmodrchá se toho až zbytečně moc, a to už před výstřelem.

Stephen King píše tradičně skvěle, příběh graduje, zašmodrchává, klade různé překážky a protiklady, chvílemi je to rodinný piknik, pak výlet do posvětí, trochu Zorro mstitel, road movie a romance - málem jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale Kingovi z toho vyšel zajímavý, a rozhodně poživatelný dort. Jen občas to trochu zaskřípe a vy nevíte, jestli to autorovi prominete protože to je King nebo skřípete zuby protože to je King a pro toho máte laťku automaticky o dost výš.
Mně to přišlo dobrý.

Pár úryvků:
---
"Vybral jsem vám pěknou rohovou kancelář ve čtvrtém patře," řekne Hoff. "Budete tam mít pohodlí. Jako v bavlnce. Nechci ukazovat, ale určitě umíte počítat do čtyř."
Samozřejmě, pomyslí si Billy, dokonce dokážu za chůze žvýkat žvýkačku.
---
Phyllis je hezká, i když nenápadně, spíš jako kopretina než jako pivoňka.
---
Citům holt neporučíte. City jsou jako dýchání, samy přijdou a samy vyjdou.
---
Billy vždycky uměl dobře poslouchat a informace skladoval jako veverka ořechy.
---
[Nick pošle Billymu sms "Zavolej mi".]
Billy mu zavolá. Nick to zvedne a zeptá se ho, jak se má. Billy odpoví, že se má fajn, akorát že tady jsou tři ráno.
Nick se směje: "To je nejlepší čas na zavolání, protože lidi jsou vždycky doma."
---
Alice se zeptá Billyho, proč se usmívá.
"Ničemu. Jen tě mám rád. Můj kámoš Taco by řekl, že máš v době takové pocem."

16 06.03.2023

4 příběhy, každý jiný, všechny skvěle vyprávěné a propracované, ač i pro mě byla Dýchací metoda slabší než zbylá tři dílka. (Více u jednotlivých částí díla.)
I tak je kniha kromobyčejný exkurz do netušených zákoutí lidské duše a neměla by uniknout čtenářově pozornosti.

16 22.01.2023

Tak nás pan Murakami zase jednou provedl nějakým tím mystériem :)
Hlavním hrdinou je nadaný malíř středního věku, který vnímá svět skrze svou uměleckou intuici a žije na její vlně. Po první kapitole ze současnosti retrospektivně vypráví, co že se mu to přihodilo. Hlavní zápletka nastává, když objeví obraz nazvaný Komturova smrt a jeho „šestý smysl“ mu napoví, že tenhle obraz má v sobě skrytou sílu. A pak ho skoro ani nepřekvapí, když se i jeho další předtuchy vyplní a zažije pár událostí, které nejde „rozumně vysvětlit“.

Za mě tradičně vynikající Murakami s tradičně „neukončeným“ koncem, kdy tradičně nechává na čtenáři, ať si to nějak přebere :)
Tahle kniha je ale vynikající mj. v tom, s jakou samozřejmostí nám tenhle zvláštní svět servíruje, čtenář se může na více než 700 stranách projít v botách umělecky skoro až jasnozřivého muže, který „vidí“ pod povrch věcí, a „zažít“ si, jaké to je nechat ten racionální a logický svět tam venku. Ten svět, který čiší z anotace, když se marně snaží popsat tuhle knihu :)

Jen jediná věc mi nesedla: První kapitola ve mně navodila skoro mysteriózně thrillerovou atmosféru, jenže pak jako by následovala jiná kniha. Rozhodně ne horší, jen dost o ničem jiném. A obálka jakbysmet.

Během čtení jsme si mnohokrát řekla: To je tak pěkná knížka. To se tak pěkně čte. Takže můžu rozhodně doporučit.

16 07.09.2022

Puzzle vysoké obtížnosti.
Předně bych knihu neoznačila jako soubor povídek, ale zalidněný román. Hned v prvním příběhu se vysype spousta postav zjevně provázaných komplikovanými vztahy, následné příběhy se zaměřují vždy na pár z nich a čtenáři se vždy dostane pár střípků do mozaiky, takže věci do sebe začínají víc a víc zapadat.
To, že autorka umí psát, výborně psát, že se neomylně trefuje do podstaty a jde až na dřeň, vím už z jiných jejích knih a není o tom pochyb. Tady jsem ale rozpačitá – celou dobu jsem si připadala jako bych začala sledovat seriál od desátého dílu a potřebovala bych zasvětit, kdo s kým a proč se přátelí, mlátí či (při)zabíjí. Občas zazněla nějaká věta, která narážela na něco z minulosti, bez dalšího vysvětlování. O pár desítek stran později se k tomu třeba autorka vrátila a tu příhodu popsala, jenže pro mě už bylo obtížné zpětně najít to správné místečko, kam onen střípek má zapadnout, obzvlášť když těch střípků a otazníků bylo tolik. Jako by nějaká babička vyprávěla zcela nahodile a útržkovitě a člověk si to musel sám poskládat aniž by mohl klást otázky (v jedné větě je řeč o děvčátku, v další už má děti a pak zas chodí do školy; o tomtéž člověku se mluví střídavě v ich a er formě, atd.).
Říká se, že svět není černobílý, zato želarské postavy jsou povětšinou černé i bílé zároveň, život jednotlivců se fatálně mění nejen skutky, ale i tím, že viděné zůstalo nevyřčené. Drsný kraj, kde se pro ránu nikdy nešlo daleko, syrovost hor i pohnuté osudy člověka zajímají, rád by hlouběji porozuměl. O to víc mně bylo líto, že jsem se v té spleti ztrácela a dost možná mi spousta souvislostí unikla.
S hodnocením váhám – syrovost a naléhavost je na víc než 5 hvězdiček, nepřehlednost mě otrávila na 2-3, takže celkové čtyři snad budou nejblíž pravdě.

16 07.08.2022

Čtení téhle knížky je vlastně metaforou toho, jak se musela cítit úplně normální, inteligentní a vzdělaná mladá žena v tehdejší „lepší“ společnosti – mezi lidmi, kteří nepracují, protože nemusí, a mají spoustu času pro sebe – to jest na zbláznění :-). Trávit čas s bezduchými dámami a jejich plytkými řečmi, navíc sešněrovaná konvencemi a pravidly zdvořilosti.
Jasně, že po dvou stech letech jsme někde jinde, ale lidi se zas až tak nezměnili, takže i dnes lze v knize najít poučení/návod, jak se chovat ve společnosti lidí, s kterými se z nějakého důvodu musíme stýkat, ač bychom jejich společnost jinak sami nevyhledávali. Je to vlastně taková psychologická příručka s dvěma krajními případy v postavách sester Elinor а Mariany aka Rozumu a Citu – v různých životních situacích můžeme sledovat, jak se žije rozumovějšímu, vyrovnanějšímu typu a jak naopak citovějšímu typu. Kniha je též pobídkou snažit se lidem porozumět, než je odsoudíme.
Nutno přiznat, že je to celé trochu (dost) upovídané a jazyk zní škrobeně (jako celá ta společnost), takže člověk si připadá jako by se brodil v medu. Ale i to je součástí utrpení člověka, který tam nezapadá.
---
„Když není paní Jenningsová doma, plukovník nejspíš nepůjde dál.“
„Tomu bych nevěřila. (…) Člověku, který neví, co s časem, nijak nevadí okrádat o něj jiné.“
---
„Moc toho nenamluvila, protože na rozdíl od jiných lidí užívala slova úměrně počtu svých myšlenek.“

16 07.02.2021

Překrásná knížka.
Spousta knih zasazených do budoucnosti, která je z našeho pohledu už minulostí (tahle je napsaná v roce 1957 jako sci-fi odehrávající se v roce 1970 a 2000), působí spíš úsměvně, protože obsahují předpotopní "technické vymoženosti", nebo naopak technologie, které jsou i v dnešní době stále v oblasti snů.
Dveře do léta je oproti tomu dílko převelice roztomilé, protože jednak se v mnoha technických záležitostech až pozoruhodně trefuje a hlavně: samotný příběh je daleko víc o obyčejných lidských věcech jako je přátelství, zrada a láska (a nejmilejší kocour, samozřejmě!).

Hezký příběh, svižně odvyprávěný pěkným jazykem, který přečtěte klidně na jeden zátah a máte z něj hřejivý pocit, že svět je snad stále ještě v pořádku. A že ikdyž je venku zima, má smysl hledat dveře do léta. Vřele doporučuji.
---
"Můj táta vždycky říkával, že moudrý člověk by měl být připravený kdykoliv se rozloučit se svými zavazadly."

16 04.11.2018

Vlastně velice smutný příběh podaný s jakousi až mateřskou něžností, která mě u autora uchvátila už u Zpěvu drozda.
Pan Newton přichází na Zemi z planety Anthea s konkrétním plánem: nechat si zapatentovat technologie, které lidé zatím neznají, a vydělat na nich majlant, aby se pak mohl věnovat tomu, proč skutečně přišel – pokusit se zachránit lid své planety.
Tenhle humanoidní mimozemšťan je oproti nám mimořádně citlivý a fyzicky křehký. Nikomu neškodí, jenže jeho technologie jsou až podezřele dokonalé a on vydělává až podezřele moc. A tak si říkáte, jak dlouho mu to asi bude „procházet“ a odkud asi přijde ta „rána“…
Kniha je nádherně napsaná, při čtení máte pocit jako když se díváte na velikánský obraz, který je propracovaný v každém centimetru čtverečním. Smekám i před tím, s jakou až dojemnou laskavostí a porozuměním je nahlíženo všechno to lidské pinožení a žabomyší války, ač je jasné, že vedou k neodvratitelnému sebezničení (jak píše anotace), jak jemně lze upozorňovat na to, co je opravdu důležité.

Krásné a poučné. Rozhodně stojí za přečtení v knižní podobě (ač filmový David Bowie taky není k zahození).
---
„Vypadala spokojená jako starý dobrácký pes, kterému pohodu nekazí ani pýcha ani filozofie.“
---
– Nathane, představte si, že byste šest let žil mezi opicemi. Nebo s nějakým hmyzem, s lesklými nemyslícími mravenci, kteří chvíli nepostojí.
– Já myslím, že lžete, pane Newtone. My pro vás nejsme hmyz. Ze začátku jsme možná byli ale teď už nejsme.
– Ale jistě, já vás mám rád. Některé z vás. Ale stejně jste hmyz.
---
Newton se rozklepal. Kostnaté tělo se kácelo, plstěný klobouk tiše spadl na stůl a odhalil křídově bílé vlasy. Antheanská hlava sklesla na vyzáblé antheanské ruce a Bryce uviděl, že Newton pláče.
Chvíli beze slova stál a díval se na něj. Potom obešel stůl, klekl si, zezadu Newtona objal a jemně ho přidržoval. Lehoučký trup se mu v rukou třásl jako tělíčko křehkého roztřepaného vyděšeného ptáčka.
Přišel barman a když k němu Bryce zvedl hlavu, řekl: „Ten potřebuje pomoct.“
„Ano,“ přitakal Bryce. „Taky bych řekl.“

15 08.02.2023

Naprostá paráda! Dokonale promyšlený vzdálený svět včetně vztahů, způsobu života a pravidel přežití, slovníku... který vás nadchne, vcucne a nepustí. První kapitola se vás snaží uvést do toho všeho v takové hustotě, že jsem ji skoro odložila. Ale přemohla jsem se a postupně pochopila, proč tuhle knihu čte tolik lidí a proč ji hodnotí tak vysoko. Ona totiž má všechno (navíc ve správném poměru): přátelství, intriky, lásku, zradu, napětí, ekologii, pochopení, moudrost a naprosto do detailu promyšlenou fabulaci, že si až říkáte, že to snad nemůže být fabulace... Je to velkolepé dílo typu Pána prstenů či Harryho Pottera, kdy Dobro svádí skoro marný boj se Zlem a vy si může palce umačkat jak mu fandíte. Nemohu nedoporučit.
---
„Měla by existovat věda o nespokojenosti. Lidé musí žít v krutých dobách, aby si vypěstovali psychické svaly.“
---
„Můj syn zdědil atreidskou upřímnost. Je v něm ta nezměrná, skoro naivní čestnost - a jaká obrovská síla to skutečně je.“
---
„Správný vůdce je jednou částí toho, co odlišuje lid od davu. Udržuje úroveň individualit. Příliš málo individualit a z lidu se stane opět dav.“
---
„Jestliže se spoléháš na zrak, oslabuješ si ostatní smysly.“

15 24.01.2022

Zajímavý koncept - každá následující kapitola je příběhem další postavy, která se nějak propojí s tím, co už bylo odvyprávěno a/nebo nabídne pohled z jiného úhlu; a knížka se dobře čte. Jenže je to jak s tou bábovkou - po nějaké době už je toho moc a vy si uvědomíte všechny ty „prázdné kalorie“, které jste právě spořádali. Že ten propletenec je nějaký umělý a překombinovaný, že postavy jsou málo uvěřitelné, že se to celé natahuje jako v nekonečném seriálu a že jste možná ten čas strávený s Bábovkami mohli využít lépe.
Často jsem si při čtení vzpomněla na Petru Soukupovou, která svým knižním postavám taky neustýlá na růžích, ale na rozdíl od Radky Třeštíkové je setsakramentsky úsporná - tyhle dvě autorky jsou jako biftek a omáčka, ve které semtam plave nějaký kousek masa (a dost možná že sójového).

15 03.10.2021

Výborně napsaný román našlapaný člověčinou a decentně prošpikovaný ujetostmi, takže si čtení užíváte třeba jako nějaký divoký balkánský večírek, kde se může přihodit opravdu lecos (snad kromě nudy). Ale není to jenom snůška ulítlostí, najdete tu i hluboké vnitřní pravdy a moudrosti.
Fascinující, dokonalé od první do poslední věty, a to včetně překladu. Určitě doporučuji.
---
„Plukovník Aureliano Buendía byl zasmušilý a zamlklý a nevnímal už onen závan života, rozechvívající celý dům; v té době konečně pochopil, že tajemství spokojeného stáří nespočívá v ničem jiném než v čestné dohodě se samotou. (...) Vždy ve čtyři hodiny odpoledne přešel po balkóně se stoličkou v ruce (...) a seděl venku přede dveřmi, dokud ho nevypudili komáři. Jedenkrát se někdo odvážil vyrušit ho z jeho osamělosti.
„Co pořád děláte, plukovníku?“ zeptal se ho cestou kolem.
„Sedím tu,“ odpověděl mu plukovník. „Čekám, až půjde kolem můj pohřeb.“ “

15 03.07.2020

Výjimečná kniha o osmi šumavských samorostech až exotech, kteří žijí mimo civilizaci, výjimečná obsahem i formou.
Kniha zaujme už jen svými rozměry a hmotností (to žádná e-kniha neumí :-). I vizuálně je velmi krásná - tónovaným papírem vysoké gramáže, celkovým formátováním s většími okraji a neobvykle pojatým číslováním stran. A samozřejmě nádhernými fotografiemi Jana Šibíka.
Příběhy jednotlivých lidí a jejich názory jsou poměrně různorodé, nad jedněmi možná budete nevěřícně kroutit hlavou, před jinými se vám bude chtít smeknout, některá slova by se dala z fleku tesat do kamene. Každopádně je to výborné čtení pro rozšíření obzorů. Doporučuji.
---
„Západní člověk chce pochopit motýla a rozpitvá ho kvůli tomu. Zenovej člověk řekne: To je krásné třepotající se nic.!“
---
„Čtu rád. Vlastně ani nevím, jak jinak bych měl trávit volný čas. Možná mám nedostatek fantazie, ale přece nebudu jezdit na kole.“
---
„Psa nemám. On bude štěkat na každou blbost, která půjde okolo, protože bude chránit dům, a já pak budu mít strach. Nikdo tady neštěká.“
---
„Když někde potkám takovou tu městskou rodinku, slyším, jak dětem říkají: Do lesa nemůžeš, nejsi nastříkanej repelentem, kouslo by tě klíště! Do trávy nešlapej, tam by mohly bejt vosy, pojď pěkně po chodníčku! To mi přijde naprosto děsivý. (...) Děti jsou směrovány k tomu, aby přírodu vnímaly jako něco cizího. Jaké potomky po sobě zanechá tahle vystrašená generace? Možná budou umět ve třech letech s počítačem, ale nedovedou vejít ani do lesa.“

15 23.02.2020

Ač ve vlastním domě, žije jako bezdomovec, na okraji společnosti, odpudivý i sám sobě. Příliš starý na to, aby ještě něco dokázal a příliš mladý, aby to už vzdal. Jediný blízký tvor je jednooký pes, kterého si vezme z útulku. To poslední, co byste od něj čekali, je nezatížené, a vlastně velmi poetické vnímání. Pokud se oprostíte od vlastních předsudků nad všechnu tu ošklivost a krutost a vlezete si do jeho bot, překvapí vás hloubka, kterou tam najdete.

„Za odlivu vidíme brodivé ptáky, jak ostrými zobáky rozrývají bahno a drancují podzemní civilizaci slaných organismů. A za přílivu vidíme dvojice kachen, vždycky v páru. Kachny jsou jako ponožky. Když máte jen jednu, tak něco nehraje.“
--
„Brzy se v obchodech objeví bachraté oranžové dýně (...) a plastové masky na gumičku s dírama pro oči. Brzy nastane čas, kdy být pochmurný a strašidelný, podivný a zpotovřený je skoro přijatelné.“
--
„A stejně tě musím obdivovat, jak se chováš podle svého. Nechci z tebe udělat takovou tu hračku na baterky, která ťape a ňafá, když jí zmáčkneš knoflík. Neměl jsem ti říkat fuj. Neměl jsem žádné právo ti vnucovat svá lidská kritéria, když mně to, že jsem člověk, nikdy nic dobrého nepřineslo.“
--
„Já taky hltám. I když teď nikdy nehladovím, pamatuju hlad, a tak občas zoufale, bezmyšlenkovitě hltám, jako bych najednou moh sníst všechna ta pořádná jídla, která jsem nedostal v dětství.“

15 21.08.2018

Mladý obchodní cestující Řehoř se jednou ráno probudí jako brouk a nejvíc ho trápí to, že zaspal a ujel mu vlak. Sžívá se s novým nemotorným tělem a doufá, že jeho nový zevnějšek nebude nikomu vadit a on bude moci nejbližším vlakem odjet na naplánované obchodní schůzky a život půjde dál jako by se nechumelilo. Jenže ono se „chumelí“, a to tak, že dost...
Knížka je psaná tím krásným starým květnatým jazykem, který jen podtrhuje „staré dobré“ zaběhnuté časy.
Souhlasím, že jako povídka o proměně v hmyz je to poměrně podivné a zdlouhavě nudné čtení.

Ten příběh ale zdaleka není o broukovi...

Proměnu v brouka je možné chápat jako metaforu jakékoli podobně závažné, nepříjemné a nevratné změny v životě. Může to být tělesné postižení nebo znetvoření po nemoci či úrazu - které vyžaduje péči ostatních a pohled na něj může být nepříjemný, s kterým se člověk musí naučit žít a postupně se vzdát nadějí, že všechno bude zase „v pořádku“.
Může to být metafora toho, kdy se z člena rodiny stane bílá vrána nebo naopak černá ovce - kdy změní chování a způsob života natolik, že ho rodina odvrhne.
Rodinné soužití a předchozí vztahy jsou touto proměnou podrobeny tvrdé zkoušce a většinou se též výrazně promění nebo nevydrží.
Pokud si připustíte tento typ metafory, nabízí vám těch pár Kafkových stránek hromadu podnětů k zamyšlení. A to není málo.

15 07.11.2017

Zpočátku „obyčejný cestopis“, který plave víceméně po povrchu a příliš mne nechytl, se v druhé půlce rozvine v přemýšlivý text, který má jiskru i moudrost a který jde pod povrch, do hloubky, k podstatě, aniž by ztratil šmrnc. Jímavou část popisující návrat do autorova rodného Salinasu vystřídá oslava Texasu a směs smutku a zděšení nad jižanskou segregací (nezapomeňme, že jsme na počátku 60. let).
---
„Majitel byl obr se zjizveným obličejem a se zlověstným bílým zákalem na jednom oku. Kdyby to byl kůň, tak bych ho nekoupil.“
---
„Když člověk jednou spatří sekvoje, zanechají v něm stopu, která je už nikdy neopustí. (...) Sekvoje vnukají mlčení i zbožnou úctu. (...) I nejprázdnější, nejtupější a nejlhostejnější lidé jsou v blízkosti sekvojí uchváceni obdivem a úctou. (...) Pod nohama žíněnka z jehličí, ukládajícího se tu přes dva tisíce let. Na této tlusté přikrývce nelze slyšet žádné kroky. Mám tu jakýsi odlehlý a klášterní pocit. Člověk zadržuje řeč, aby něco nevyrušil - co? Od nejranějšího dětství jsem měl dojem, že se v těchto hájích něco odehrává, něco, do čeho nepatřím. (...) Sekvoje byly už vzrostlé stromy, když se odehrála politická poprava na Golgotě. Už dost se blížily středním letům, když Caesar zničil římskou republiku ve snahách o její záchranu.“
---
„Dobrého člověka nemůže vůbec nic nahradit.“
---
„Převracel jsem se na posteli, až se na mne Charlie rozzlobil a několikrát mi řekl „Ftt“. “
---
Z výčepu vyšla podnapilá žena, uklouzla na náledí a natáhla se. Pokoušela se zvednout a znovu upadla. Začala ukňouraně křičet. V tom se za rohem objevil černoch, který u mne pracoval, uviděl tu ženskou a okamžitě přešel ulici, přičemž se od ní držel co nejdále. Když přišel domů, řekl jsem: „Proč jste té ženské nepomohl? “
„No tak teda, pane, ona je opilá a já jsem černoch. Kdybych na ni sáhnul, mohla by docela dobře křičet, že ji znásilňuju, a pak se seběhnou lidi a kdo mi bude věřit?“
„To jste musel honem přemýšlet, že jste se jí vyhnul tak rychle.“
„Ale kdepak, pane! Já jsem už dlouho černoch, a tak s tím mám zkušenost.“

14 17.07.2022

Poučné (bohužel ne pro všechny), nadčasové (rozhodně).
Více než doporučuji.
---
úryvek:
MARŠÁL: (...) Člověče, jste blázen – nebo takový hrdina?
DR. GALÉN: Ne, prosím, já – Hrdina jistě ne; ale já byl na vojně... jako lékař... a když jsem viděl tolik lidí umírat... tolik zdravých lidí, že ano –
MARŠÁL: Já byl také na vojně, doktore. Ale já jsem tam viděl lidi bojovat za vlast. A já jsem je přivedl zpátky jako vítěze.
DR. GALÉN: To je právě to. Já jsem viděl spíš ty, které... které jste už nepřivedl zpátky. To je ten rozdíl, pane... Vaše Excelence.

14 20.07.2021

V Jediném Státu je vše dávno racionalizováno, matematizováno, vše jasné, city neexistují. Všichni lidé jsou si rovni, nemají jména ale čísla, jednotné oblečení, domy s průhlednými stěnami (protože nemají co skrývat), architekturu z čistých pravoúhlých linií. Jediný stát má vše pevně v rukou a všichni jsou spokojeni (tedy skoro všichni).
Hlavním hrdinou knihy je inženýr plně oddaný své práci. Jenže pak potká Ji a ona ho vezme do starého, nesmyslně postaveného a zařízeného domu s neprůhlednými zdmi, klavírem a spoustou neužitečných věcí, oblečená do nesmyslně nepraktického oblečení a… A jemu je najednou nějak divně. Ukáže se, že onemocněl a že není sám. Naštěstí Jediný Stát jako vždy nabízí řešení: „Spěchejte všichni, staří i mladí, pospěšte si podrobit se Veliké Operaci. Ať žije veliká Operace, ať žije Jediný Stát, ať žije Dobrodinec!“

„My“ je kniha, kterou asi plně docení pouze oduševnělý inženýr :-) tj. člověk, který chápe poetiku hříčky typu „iracionalita √-1“, poetiku matematických metafor, díky nimž geniálně vynikne úzkost z náhle objevených citů u člověka žijícího v jasně definovaném, čistě racionálním prostředí.

Kniha je svými myšlenkami silně nadčasová a vůbec se nedivím, že se sovětským soudruhům nelíbila (i když některé detaily „technické budoucnosti“ jsou dnes úsměvné). VŘELE DOPORUČUJI.
---
„Je to s vámi špatné, řekl doktor. Udělala se vám asi duše.“
---
„Duše, říkáte? Čert ví, co to je. Takhle dospějeme brzy i k choleře. Nasadil si ohromné roentgenovské brýle a díval se mi skrze lebeční kosti do mého mozku. (…) Neobyčejně zajímavé. Poslyšte: nechtěl byste se nechat dát naložit do lihu?“
---
„Za 120 dní vzlétneme poprvé do vesmíru. Podrobíme blahodárnému jhu rozumu neznámé bytosti, bydlící na jiných planetách – snad ještě v divokém stavu svobody. Nepochopí-li, že jim neseme matematicky neomylné štěstí, je naší povinností donutit je, aby byli šťastni.“
---
„Po dvousetleté válce se jich nevelká část zachránila a zůstala tam, za Zdmi. Nazí odešli do lesů. Porostli srstí, ale zachovali si vřelou, červenou krev. S vámi je to hůř: vy jste porostli číslicemi, číslice po vás lezou jako vši...“
---
„A co když on, žlutooký, je ve své nesmyslné, špinavé hromadě listí, ve svém nevypočitatelném životě, šťastnější než my?“
---
„Lehl jsem si na postel a hned nalehl na mne jako zvíře a a zaškrtil mne spánek…“
---
„Zítra uvidím stále tutéž podívanou, která se opakuje každého roku a pokaždé znovu vzrušuje: mohutnou houšť souhlasně, uctivě zvednutých rukou. Zítra je den každoročních voleb Dobrodince. Zítra podáme znovu Dobrodinci klíče od neochvějné skály našeho štěstí.
Toť se ví, že se to nepodobá nepořádným, neorganizovaným volbám starých lidí, kdy – je směšné o tom mluvit – nebyl ani předem znám výsledek voleb. Stavět stát na naprosto nevypočitatelných náhodách, na slepo, – co může být nesmyslnějšího? A přece, jak je vidět, bylo třeba staletí, aby se to pochopilo. (…)
Říká se, že staří prováděli volby nějak tajně, skrývajíce se jako zloději.“

14 02.07.2021

Dlouho jsem nechápala, proč má tahle kniha tak vysoké hodnocení a tak příznivé ohlasy – přišla mi průměrná a nezajímavá. Jenže pak jsem dočetla na stranu 271 a vmžiku jsem prohlédla! Pak jsem si až do konce knihy užívala, jak to se mnou autor pěkně ukoulel a jak mě vodil na vařené nudli kudy chtěl :)
S přibývajícími dny po přečtení jsem čím dál víc musela ocenit hlavní myšlenku knihy a vlastně i to, do jak nenápadného hávu byla zabalená (podobně jako třeba Pohřbený obr). Doporučuju.
---
„Když jsem si začal vést tenhle deník [namlouvaný do magnetofonu], pozoruji, že si dávám mnohem větší pozor na všechny zvláštní zážitky, které mě přes den potkají. (...) Všímat si věcí a přemýšlet o nich bývá někdy namáhavé a motá se z toho hlava, a tak si říkám, že si toho naši Plánovači byli asi dobře vědomi, když to zařizovali tak, aby prostý občan neměl k magnetofonům přístup. Nebo aby se nám při vyučování neustále opakovala ona základní učená poučka: Když si s něčím nevíš rady, pusť to z hlavy. (...) Ale já tohle nemůžu pustit z hlavy. Nechám toho a vezmu si pár narkokapslí.“

14 08.04.2021