Želary

Film Želary miluju, ale kniha mě nezaujala

Zřejmě jedna z nejlepších knih, které jsem poslední dobou mohla přečíst. Jazykově neskutečně bohatá kniha, které se v dnešní době téměř nepíší. Jsem vděčná, že jsem se k rozečtené knize po letech vrátila a nechápu, jak jsem ji kdysi mohla odložit.

Želary ve mně znovu oživil vzpomínku na novelu Jozova Hanule, kterou jsem četla už před lety. Dodnes ve mně zůstává jako příběh tichý, smutný, ale zároveň velmi lidský a silný.
Autorka Květa Legátová dokáže s velkou citlivostí zachytit život na venkově, vztahy mezi lidmi i osudy, které nejsou jednoduché, ale působí opravdově. Její styl je klidný, nenápadný, a přesto ve čtenáři zanechá hluboký dojem.
Není to kniha plná děje, spíš atmosféry a pocitů. A právě v tom je její síla – že člověka zasáhne i po letech.“
Co mi kniha dále dala? Připomněla mi, jak složité a zároveň krásné mohou být lidské vztahy…

Jedna z mála kníh, pri ktorých som mala nutkanie čítať nahlas. Taká je to nádhera. Už mám objednanú papierovú, spolu s Jozovou Hanulí.

Kniha mě bohužel moc nezaujala, i když jsem od ní čekal víc. Příběh mi přišel pomalý a místy zbytečně zdlouhavý, takže se mi četla hůř. Nejvíc mi vadilo neustálé skákání v čase, ve kterém jsem se často ztrácel, a také velké množství postav, které si nebylo snadné zapamatovat. Kvůli tomu pro mě bylo těžké se do příběhu opravdu ponořit a vytvořit si vztah k jednotlivým postavám. Celkově na mě kniha nepůsobila tak silně, jak jsem očekával, a čtení pro mě bylo spíš náročné než příjemné. 2/10

Ze začátku čtení jsem neměla tušení, že se jedná o povídkovou knihu a to mě dost zmátlo. Hned v další části knihy se totiž rozebíral příběh úplně nové postavy a to jsem vůbec nečekala. To však dílů na kvalitě vůbec neubralo, protože jsem si čtení neskutečně užila.

Na jazyk paní autorky je třeba si zvyknout, protože se jedná o nářečí a slova, která se dají považovat za archaické. Ale právě to, mi příjde tak kouzelné.

Příběhy se odehrávají ve vesničce zvané Želary. Je to úplný konec světa, žije se tam primitivně, i když se děj odehrává asi ve čtyřicátých letech.

Přiznávám, že se zde vyskytuje hodně postav, ale stačí si udělat myšlenkovou mapu a je to hned jednodušší. A ač se to může zdát, žádná postava není plochá. Seznámíme se se spoustou lidí a osudů a tím pádem máme možnost si je pořádně oblíbit.

Želary byly také částečně zfilmovány ve stejnojmenném filmu, který však popisuje primárně příběh druhého dílu Jozova Hanule, ale nějaké ústřižky jsou přímou citací knihy.

Potvrzuji velký chaos ve jménech a časové linii, ale když jsem se soustředila na danou situaci a konkrétní příběh, bavilo mne to. Chtělo by k tomu dát nějakého pavouka na lidi, kdo s kým, či koho je:) nebo před přečtením doporučuji si psát poznámky, pak ten příběh bude ještě více čtivější.

Autorka nás zavádí na Valašsko, kde se žilo velmi těžce. Osudy svých hrdinů podává bez sentimentu. Postavy, které vystupují v jednotlivých povídkách (a procházejí jimi i napříč časem) nejsou ani hrdinové, ani padouši, spíš lidé vláčení okolnostmi, kteří dělají rozhodnutí někdy statečná, jindy krutá – a obvykle obojí zároveň. Mnohé osudy člověku zůstanou ještě dlouho v hlavě... Síla Želar spočívá v pravdivosti: vztahy jsou neuhlazené, láska má podobu práce, bolesti i mlčení a dobro se rodí spíš z nutnosti než z ideálů.

Upřímně jsem po téhle knize sáhla proto, že jsem si myslela, že bude vyprávět příběh filmu Želary. Mýlila jsem se, ale i tak toho nelituju. Vlastně jsem se tak blíž seznámila s jednotlivými postavami z Jozovy Hanule a lépe pochopila zákulisí celého příběhu. Slabounká Jozova Hanule se totiž ostatním postavám moc nevěnovala.

Od autorky knížka Jozova Hanule přečtená dalo by se říct na jeden zátah a příběh vynikající, na který nikdy nezapomenu, tak tady v povídkách Želary se totálně ztrácím i když znám některé postavy právě z Jozovy Hanule. Hodně postav, hodně příběhů, zmatený děj a ještě skákání v čase.
Škoda, mrzí mě to ...

Je tady moc postav, moc příběhů. Ztrácela jsem se. Opět se ukázalo, že povídková sbírka není pro mě.
Dala jsem 50 stran, ale nudí mě to. Omlouvám se.

Moc pěkná kniha povídek ze Želar. Občas jsem se ztrácela v množství postav. Je škoda, že kniha není psaná chronologicky.

Ještě bohatší, hlubší než Jozova Hanule. Soubor povídek, osudů lidí, které na sebe plynule navazují. Člověk se musí vracet, protože je zde mnoho postav, příběhy nejsou zasazeny pořádně do času, ale když se najde nit, pak přijde úžas :). Výborná kniha. Postava Pavlíny, která je zmiňovaná v několika životech jiných lidí je naprosto jasná, od začátku je to poběhlice, která utekla od muže, toulala se atd., než přijde na řadu její příběh. Je skoro až na konci knihy. Bylo o ní hovořeno jako o ženě (aspoň tak jsem si jí představovala), ale přitom je to mladá dívka, nešťastná, skromná.... . Její osud mě dostal. :). Příběhy kladou otázky...kde se bere v lidech tolik násilí, naschválů a na druhé straně vzájemná soudržnost, pomoc?

Po tomhle už jsem od ní četla všechno, co jsem našla.

Krásně psané příběhy lidí z nehostinné krajiny. Trochu zmatek v postavách, ale není to zase tak strašné.

Bohužel styl psaní byl chaotický, přeskakování dějových linek, množství postav ve kterých jsem se těžko orientovala, sotva jsem si uvykla, hned byl střih na jiný příběh jiné postavy. Nevyhovovalo mi to, velká škoda, jinak by to byla velice hezká kniha.

Povídkový cyklus Želary - co mě na této knize uchvátilo nejvíce - jak autorka dokázala propojit velké množství postav a jejich mikro příběhů, a střípek po střípku odkrývala události jejich života. Kousek v jedné povídce, kousek zase v jiné.

Stejné osoby se opakovaly ve více povídkách, někde se jen mihly, jinde sehrály větší roli. Povídky jsou velice hutné, autorka skutečně sází jednu postavu za druhou, ale tím, že všechny tam mají smysl, vzniká krásná, plastická a naprosto věrohodná mozaika životů a osudů lidí z fiktivní horské vesnice Želary na moravsko-slovenském pomezí.

Sledujeme hlavně rodinné, sousedské a milostné vztahy, autorka nás zavádí na místní faru, do lesů, do chalup, do školy či do kláštera. Důležitou roli hraje kopcovité prostředí a příroda.

Jak se většinou u povídek uvádí, že některé jsou lepší a některé horší, tak tady si celá kniha drží stejnou linii a kvalitu. Vlastně mám po dočtení pocit, že napodruhé by se mi kniha četla lépe, s tím co jsem se mezitím o postavách dozvěděla. Postavy se mohou trochu plést, text vyžaduje pozorného čtenáře.

Film Želary vznikl na základě autorčiny jiné knihy - Jozova Hanule (takže se to někdy plete), i když i tady se postava Jozy krátce objeví. Knížku Želary vřele doporučuju.

"Cosi mě na Ženině loučce okouzluje a současně děsí. Cítím, že na dosah je tu cosi úžasného, co běžně neexistuje a nemá jméno. Patří k tomu večerní nebe, vůně trávy a tlumené šumění lesa."

"V horách, které se s nikým nemazlily, byly generacemi utužené obranné instinkty silnější než jinde."

"Ženi to bylo jedno. V Lucčině škole se odnaučila být otrokem cizího mínění."

"Neuvědomil si, že ho maličká právě navždy zařadila do krajiny své duše, v níž praskal vítr pod zářící oblohou."

Půl na půl... Začátek byl slibný, nicméně po chvíli jsem se ztratil v postavách a nemohl jsem si příliš zvyknout na styl psaní. Na druhou stranu se mi líbí, že "Želary" jsou velmi evokativní knihou s charakteristickou atmosférou a poetismem. Byly chvíle, kdy jsem byl vtáhnut do děje, vše barvitě viděl před očima a zajímalo mě, co se bude dít dál, ale stejně tak jsem přicházel k částem, kdy jsem se vyloženě nudil a do čtení nutil. Ve výsledku mě kniha příliš neoslovila.

12/2024
K přečtení téhle knihy mě vedlo to, že u nás v Liberci se uvedla divadelní hra, která mě naprosto uchvátila a já tak chtěla znát osudy želarských obyvatel trochu detailněji. Tímto všem čtenářům doporučuju, zavítejte k nám do divadla a dejte si to, protože je to v některých chvílích až mrazivě přesný a Lucka Vojničová je epická!
A co se knihy týče, upřímně si myslím, že bych si ji potřebovala přečíst asi tak třikrát po sobě, aby se mi všechny ty osudy a drobný příběhy propojily, protože je pravda, že někdy je to dost složitý se v tom vyznat. Ale sakra, je to dokonalý! Někdy stačí jedna věta, která vás úplně rozhodí, jindy čtete pasáž třikrát a vlastně nevíte, co si o tom myslet.
Miluju Lucku Vojničovou a Žeňu, obdivuju Zuzanku Popelovou, fascinuje mě Šelda, líbí se mi ten pulzující vztah mezi Vratislavem a Helenkou.
Je to zvláštní kniha, kterou jsem ale milovala každou stranou víc a víc.
Rozhodně doporučuju, dávám plnej počet hvězd, 95 % (a ten dávám i libereckýmu divadlu za to, jak skvěle to zahráli).