My

(SPOILER) Budu lehce srovnávat s 1984, které jsem četla asi před 2 lety. My se mi líbilo značně víc, je ovšem nutno podotknout, že v každém příběhu mi přišlo, že je hlavní záměr na něco jiného. V Orwellovi vidím spíše popis dystopického světa, kde je zdůrazněno hlavně neustálé sledování. Není tam takový důraz na "dokonalost státu" (nebo si aspoň nevybavuju). V "My" vidím ale osobně lepší, hlubší dílo. V první řadě se Zamjatinovi povedlo plně ukázat právě smazání jednotlivce ve prospěch kolektivu. Zadruhé, autor dobře nakládal s psychikou D 503, skvěle popsal vnitřní konflikt a zmatení, čemu věřit. Byla cítit i hloubka citů k I, a bylo vidět, jak postava s časem šílí a jak se na konci dala znovu "dokupy". To na mě zanechalo asi nejhlubší dojem. Dále bych zmínila mou domněnku - nečetla jsem originál, neberte mě za slovo - ale u O a S bylo výrazně zdůrazněno, že vypadají jako svá písmena (zpětně mi došlo, že u S jsou tak zdůrazněny uši, protože cyrilicí se "s" píše "c".). Myslím, že to jde vidět i v popisu I - ostré, křížící se obočí, teoreticky může připomínat ruské И. Nutí mě to přemýšlet, kolik dalších takovýhle hříček se ztratilo v překladu. Rozhodně by to chtělo ještě hlubší zamyšlení, to si ovšem nechám dobudoucna pro paralelní čtení právě s 1984 :)

Tato kniha by měla být předstupněm či dovětkem pro každého čtenáře, který se pustí do Orwella či Bradburyho (spíše dovětkem). Na druhou stranu chápu, že kniha je po jazykové a stylistické stránce pro čtenáře nejméně přístupná z této trojice. Text je často překotný, matematické obraty tam moc nedávají smysl (asi prokletí pro každého čtenáře, jenž měl jakoukoli matematiku na VŠ) - to lze omluvit nespolehlivým vypravěčem. Občas mi svět přijde vnitřně nekonzistentní (lidé dokáží stavět vesmírnou loď, regulovat pohyb populace, jíst ropnou stravu, mít skleněné domy, ale nedokáží si ohlídat „problematické” obyvatelstvo…) a hlavní postava je čistě zmanipulovaná do protirežimní činnosti přes zamilovanost (patetický chtíč), kterou si stihne vypěstovat tak za 30 sekund (což mi přijde dost triviální důvod na to mít revoluční choutky). To Orwell či Bradbury zvládli lépe, logicky měli na co navazovat. Na druhou stranu mi popis kognitivní disonance ze systému přijde naprosto přesný. Kniha je velkou kritikou totálního kolektivismu (podsekce komunismu), který zabíjí kreativní JÁ a vytváří bezduché MY. Problém vidím též v předmluvě, která je psána před rokem 1989, tudíž vliv cenzury zde nelze zanedbat. Člověk z předmluvy nabyl dojmu, že autor byl tak zapálený komunista, až se mu to stalo osudným (je potřeba si takové informace radši ověřit, pokud chcete vykládat dílo pozitivisticky).

16.07.2026

Tohle bylo překvapivě dobré. Jako ano silné, destruktivní, nebezpečné, šílené, děsivé a přece.... Autor dokázal najít takové matematické a filozofické myšlenky, že celá tato totalitní, utopistická společnost i místy dává smysl. Jen si představte jak můžete být spokojení, když se vzdáte jakéhokoliv rozhodování a kontrolu přenecháte jiným. (KOMU?) Ta otázka vás však nesužuje, neboť vás ani nenapadne. Jak šťastní budete, když nebude nikdo vyčnívat ani svou fantazií ani svým unikátním umem. Fantazie a duše je totiž nemoc, která se musí léčit... POslouchala jsem audiknihu a čekala a doufala, ale ne ...

Neuvěřitelné, že jde o víc než sto let starou knihu. Poklona autorovi za tu ideu. Jinak mi ale vadila rozháranost stylu psaní a samotný hlavní hrdina, který mi byl protivný. Přibližně od půlky už jsem se do čtení musela nutit a nakonec jsem přešla na audioknihu, jinak bych se konce nedobrala (a další knihy už čekají). Lépe se poslouchalo, než četlo.

Zajímavá forma a myšlenkové poselství. Na druhou stranu logicky nekonzistentní svět (technicky vyspělý svět, schopný ovlivňovat počasí - i když i tady si autor místy odporuje, plánovat mezihvězdné cesty, provádět složité operace, ale píše se stále rukou na papír, s výpočty pomáhá jen jednoduchá kalkulačka...).
Celkové vyznění pak záleží na tom, koho si člověk vybere jako hlavního protagonistu. Pokud I, pak jde jednoznačně o dystopii, u D se, i přes pochyby, nakonec dobrý konec dostaví. A přestože jeho myšlenky mnohdy děsí, ani po 100 letech od napsání nejsou bez ohlasů, jak dokazuje nadšení transhumanistů. Sice hlásají, jak jejich snaha člověka vylepší a udělá ho dokonalejším (není to oxymoron? Může se něco dokonalého ještě vylepšit?), ale důsledky vedoucí k nevyhnutelné totalitě si nemohou neuvědomovat.
Ale je pravda, že přes poetický jazyk (nebo kvůli němu) se kniha nečte úplně snadno.

(SPOILER) Zamjatin vymyslel vizi budoucnosti, která na mě působí znatelně děsivější než zničený svět ve spoustě jiných dystopických/postapokalyptických knihách.
Přeci jen, tam jde často o svět který je nám známý, jen je poničený.
V My (v Nás?) je svět hrozně odlišný, sterilní. Nebe je uměle vymetené a stěny bytů jsou skleněné, protože jsme to přeci My, nemáme před sebou co skrývat. Chodíme na přesně načasované procházky se slazenými kroky a k tomu nám hraje symfonie zhudebnělých matematických rovnic. V těchto momentech jsem knihu vnímal jako dokonale znepokojivou.
Bohužel, nevím jestli je na vině její prvenství, tedy že má v literární historii tu mírně nevděčnou roli a prošlapávala cestu jiným dystopiím, ale je zde spoustu nedomyšleností. Autokratický systém se zdá být dokonalý a lidé nechutně poslušní. Jenže když se D 503 (hlavní postava) začne vytrhávat z kontextu, zamiluje se a začne tak trochu proti své vůli odporovat systému, prochází mu to až podezřele snadno. Čekal bych lepší dohled a větší represe, které donutily lidi k poslušnosti. Nebo se kniha snaží říct, že po staletích zavedeného režimu už lidi poslouchají tak nějak samy od sebe? Možné to je, protože úvahy o nesmyslnosti a nebezpečí svobody, vyřčené hlavním hrdinou naznačují, že ve většinové společnosti už žádné rebelské choutky nezůstaly.
V některých jedincích ale ano a chystaná revoluce spouštěla spoustu očekávání. Bohužel mi její průběh připadal popsán jen tak mimochodem, jakoby na společnost neměl příliš velký vliv, ačkoli to chvílemi začne v ulicích celkem vřít. Což ve finále opravdu neměla. Pesimistický konec mi ale v kontextu celého díla připadal věrohodnější. Když si D 503 nechal vymazat fantazii, poslední omezující prvek k dokonalému "My", docela mě zamrazilo a dodalo knize na syrovosti.
Celkově mi kniha připadá rozporuplná. Je zde spoustu věcí spíše naznačených a já bych ten svět přitom rád poznal detailněji. Taky je kniha plná nedořečených vět, převážně v přímé řeči, to působilo zbytečně manýristicky. Chvílemi mi připadalo, že Zamjatin byl lepší u popisů rovnic než emocí. To vlastně ke knize celkem ladí, jen mě to v hlavě občas neladilo.
Naštvanej na knihu ale nejsem, byl to zajímavý zážitek, leč mnohokrát překonán.

Dávám 6 růžových lístků z 10.

My je jednou ze základních dystopických knih, kterou by si měl každý přečíst. Je to podle mne jedna z prvních, ale “matematicky” děsivých knih. Skvělý nápad. Doporučuji všem, kteří si uvědomují, že jsou jen nahraditelná čísla.

Neuvěřitelné. V roce 1920 Rus Zamjatin napíše dystopickou knihu o světě, ke kterému po bolševické revoluci směřujeme a kde se podařilo odstranit jakoukoliv individualitu. Kolektivní radostnost, dosažení konečného štěstí, přesně daný řád, všem, kteří ani nemají jména, ale jen čísla, přijde absolutní ztráta individualismu jako naprostá samozřejmost a s odporem, ano odporem, pohlížejí na dávnou starověkou minulost, když lidé byli ještě lidmi. Například přemýšleli sami (!), milovali se kdykoliv a ne v přesně vymezených hodinách, hlasovali třeba i proti - to je opravdu velmi absurdní....Tady je svět tzv. Jednotného státu a všechno je zalito sluncem, technika je na nejvyšší možné úrovni a všechno má jasný a kontrolovaný řád. (A pokud ne, všude jsou Strážci...)
Takže na jednu stranu je to výsměch autoritářskému režimu, líčený ovšem tak, že všichni jsou šťastni. Na druhou stranu Zamjatin ukazuje, že individualismus je pro člověka přirozený a že svět žijeme každý svůj. A za třetí je to román o vzpouře - ale nebudu spoilerovat.
Takže nečekané, neuvěřitelné, že v roce 1920, dávno před Farmou zvířat a Hlavou XX, to všechno už jsou jen variace na Zamjatina, kterého dneska patrně málokdo zná. Není divu, že musel v roce 1925 požádat Stalina, jestli může emigrovat/se vyhostit do Francie. Myslím, že si Stalin oddechl, když se takového vizionáře...ještě že ho nevložil pod Zvon, jak to činí Zamjatinův hlavní guru světa, Velký Dobrodinec....
A pak bych také chtěl ocenit tu krásnou edici, která staví na nových překladech. je to osvěžující a skvělá práce, moc za ni děkuji. Snažím se ji mít doma celou, je to až rozkoš.

Konečne sa mi podarilo uzavrieť celú dystopickú "trilógiu".
Zamjatin, Huxley, Orwell.

Zamjatin síce priniesol celý vizionársky dystopický koncept ale rozprávačsky bol z celej trojice najslabší, hlavne kvôli odťažitosti, zmetočnosti v deji kde splývajú dialógy, orientácii v deji alebo v náročnom jazyku knihy.
V tomto jednoznačne vedie Orwell.

Pokiaľ však odhliadneme od formy tak obsah je naozaj veľký. A to o to viac že kniha vznikla v roku 1920.
Ale myšlienka sama o seba, aj keď veľká, jednoducho nestačí.

05.03.2026

Zásadní, vizionářské dílo, které definovalo žánr antiutopie. Za mě je toto původní dílo lepší, než jeho nástupci 1984 a Konec civilizace. Tím důvodem je způsob jakým je příběh napsán. Deníkové zápisky. D-503 nám velmi pozvolna poodhaluje hrůzy žití v tomto totalitním zřízení. Svoboda je příčinou neštěstí, proto lze absolutního štěstí, dosáhnout pouze vzdání se svobody. To je tak zásadní myšlenka a já si nemohu pomoci, ale mnozí lidé, dnes je nazýváme dezoláty, by tak rádi opravdu žili. Bez starostí, bez nutnosti zapojovat vlastní mozek. Každé sousto 50x pěkně přežvýkejte a o nic víc se nestarejte. Tuto audioknihu mám v 5 verzích a každou z nich jsem alespoň částečně poslouchala. A tato je jednoznačně ze všech nejlepší. Naprosto fantasticky jí načetl pan Adam Bartoň, ale navíc je neskutečně famózně ozvučena. Jedna z nejlepších audioknih, co kdy byly natočené.

27.02.2026

Napriek tomu, že som nepomerne známejšiu Orwellovu knihu 1984 prečítal ako prvú, tak Zamjatin má prvenstvá v tom, že jeho kniha je už z roku 1920, ďalej, že autor je ruskej národnosti, teda narodený ešte v cárskej ríši a mal možnosť na vlastné oči sledovať vzostup luzy a tým aj prerod spoločnosti. Pravdepodobne na základe tohto všetkého a mnohého iného napísal román, kde jednotný (alebo zjednotený, ako naše družstvá po 1948) štát je presklený skleník, v ktorom rastú ľudia namiesto rastlín. Všetko je viditeľné, všetko je merateľné, všetko je naplánované. A predsa práve v tomto sterilnom prostredí vzniká niečo, čo sa nedá zmerať: pochybnosť, láska, strach, túžba po inom. D-503, hlavný konštruktér Integrálu, si zapisuje svoje myšlienky s presnosťou matematika, no jeho jazyk sa postupne rozpadá – a s ním aj jeho istoty. Zvyšok si treba prečítať. A prečo kniha oslovuje (a to pomerne nástojčivo) aj dnešných čitateľov? Pretože Zamjatin nenapísal ani slovo o konkrétnom režime alebo krajine, no píše o ľudskej túžbe po jednoduchosti (zložitosť často prehráva voľby a potom máme to, čo nám vládne), a píše najmä o tom, že ľudia túžia po systéme, ktorý za nás rozhodne. Píše o tom, že sa príliš ľahko vzdávame slobody, keď je príliš komplikovaná a treba o ňu bojovať. A to sa deje práve teraz.

Kniha poprvé vyšla 1924 v Anglii, v anglickém překladu. A já se k ní dostala až o sto let později - ostuda na mé straně. Jde o důležité dílo, které příhodně doplňuje Orwellovo 1984 a Kallocain paní Boyeové. (Obě tyto knihy ovšem Rus Zamjatin předběhl, aniž dosáhl světové proslulosti.)

Přečteme si zde příběh, který si jakoby zapisuje fanatik a prosazovatel absurdně totalitního režimu, vedeného Katem. Je to hrozné, co dodat, hrozné, četba mnou otřásla do hloubi duše.

Literárním klenotem bych knihu nenazvala, je napsaná řekněme nevyváženě. Zvlášť druhá polovina vyvolává dojem, že Zamjatin nebýval střízliv. Nicméně ji vřele doporučuji.

Zajímavá kniha. V lecčems aktuální. Nechala jsem si, stejně jako u Huxleyho Konce civilizace a Orwellova 1984, delší časový odstup od jejího dočtení a, jak jsem již zmínila u Konce civilizace, kdybych měla tyto tři knihy porovnat v tom, jak hluboce na mě zapůsobily, vedl by Orwell, pak Huxley a pak Zamjatin.
Nicméně i tato kniha mě oslovila řadou cenných myšlenek a rozhodně ji hodnotím jako dobré, zajímavé a inspirující čtivo.

(SPOILER) Hypnotické blouznění mozku zredukovaného na matematické a geometrické vzorce, zcela srostlého s panující totalitní mocí. Do tohoto "stroje" pronikne touha, zcela rozvratný element, závan starých časů. Tyto potíže lze naštěstí odstranit jednoduchým operačním zákrokem...
První (?) dystopický román, je oslnivý svojí formou, a vlastně do té doby i svým obsahem. Při vší úctě si myslím, že Aldous Huxley, Ray Bradbury ani další následovníci kvalit svého předchůdce nedosáhli.
1984 je, ano, chtělo by se napsat, lepší a propracovanější a děsivější, ale románu My patří nepřekonatelný kredit za to, kdy, kde a jak byl napsán. Umění ostatně není soutěž, Orwell inspiraci a obdiv nezastíral a věřím, že by i Zamjatin našel pro G.O. slova uznání.

Asi by se slušelo dát plný počet, když je to taková klasika. Tepe totalitní systémy, nese silné poselství, morální akcent, varování, blablabla... Ale pro mě je to vážně hodně nešťastně napsané. Já mám ráda klasické vyprávění, ideálně jako kdybyste poslouchali dokonalého vypravěče, od jehož úst se nemůžete odtrhnout. A to se tady nekoná ani náhodou, takhle by nikdy nikdo nic nevyprávěl, leda šílenec, co navíc neudrží myšlenku. To, že je text starý, tu nehraje roli, prostě jen forma převážila obsah, a to ne zrovna pozitivním způsobem. Je to až taková slovní exhibice a zároveň lyrický text. Ale to, co přes to všechno prosvítá, ta vize, to je dobré, jen je toho plno zamlčeno, čtete tak nějak mezi řádky. Nepomůže ani to, že hrdina je hlupák, s tím těžko budete sympatizovat. A textu by pomohla i lepší jazyková redakční práce (četla jsem nové vydání z Odeonu). Přesto nelituju čtení a knížku si i nechám, klidně bych si ji někdy za pár let přečetla znovu.
Pro představu, jak jazyk knížky zní, malá ukázka: "Lidské dějiny stoupají v kruzích stejně jako aero. Kruhy jsou různé - zlaté, krvavé, ale všechny mají 360 stupňů. A tak, postupujeme-li od nuly kupředu: 10, 20, 200, 360 stupňů - dojdeme opět k nule. Ano, vrátili jsme se zase k nule - to je pravda. Ale mé matematicky založené mysli je jasné, že je to zcela jiná, nová nula. Postupovali jsme od nuly doprava - vrátili jsme se k nule zleva, a proto místo plus nuly máme minus nulu. Rozumíte?"

(SPOILER) Wow, tak tohle mě fakt dostalo! Kniha „My“ od Zamjatina mi neskutečně připomněla Orwellovo „1984“. Antiutopický svět, kde se potlačuje individualita, společnost řídí jedna strana v čele s jedním vůdcem, soukromí neexistuje a myšlenky jsou zločin? Zní to povědomě, že? Ale hádejte co? Zamjatin to napsal skoro 30 let před Orwellem! A to bez zkušenosti s totalitními režimy.

Hlavní hrdina D-503, matematik, který miluje svůj Jednotný stát, se zamiluje do I-330 a začne pochybovat o všem, čemu věřil. Pod vlivem I-330 se D-503 dokonce zapojí do revoluce s cílem svrhnout tyranskou vládu, ale jak už to v dystopiích bývá, revoluce nedopadne dobře. A pak přichází Stroj, děsivý nástroj režimu, který popravuje každého, kdo se odváží odporovat.

Už Orwellovo „1984“ mě zasáhlo svou silou a poselstvím. Ale „My“ má punc originality, protože vzniklo dřív. A ten deníkový styl vyprávění? Ten je vlastně také okopírovaný. Ale co je na „My“ jiné, je provázanost s matematikou, s exaktní vědou, která má naplánovat dokonalou společnost. A právě ten matematický jazyk, ty složité konstrukce, dělají z „My“ náročnější četbu. Ale věřte mi, stojí to za to! Ponořte se do světa, který předběhl svou dobu a inspiroval jedno z největších děl světové literatury. A tak trochu neprávem zůstalo trochu opomenuto.

„Ja, D-503, Hlavný konštruktér Integrálu, som len jedným z matematikov Jednotného štátu. Moje pero, navyknuté čísliciam, nie je schopné vytvoriť hudbu asonancií a rýmov. Pokúsim sa zaznamenať len to, čo vidím, čo si myslím – presnejšie, čo si myslíme MY (...) Ale bude to derivát nášho života, matematicky dokonalého života Jednotného štátu...“

Vo farebne košatom a na metafory bohatom románe so sci-fi prvkami autor varuje budúce generácie pred stratou slobody a individuality jednotlivca z vlastného presvedčenia v prospech spoločnosti. K svojmu posolstvu zároveň pridáva varovanie pred technokraciou a mechanizáciou človeka a filozoficko-psychologické úvahy o samotnej ľudskej existencii.

„... Zamjatin ukazuje, kde skryte mieri technicky vyspelá spoločnost ... je to džin, ktorého ľudia bezmyšlienkovite vypustili z fľaše a nedokážu ho vrátiť späť.“
(George Orwell)

Žádné lehké čtení. Musela jsem se na 100% soustředit. Bylo znát, že knížka vyšla před 100 lety a mě chvilku trvalo, než jsem se začetla. Příběh je zajímavý, ale trochu chaotický, psaný formou deníkových zápisků.

Čteno na základě doporučení (děkuji Murdoch).
Až po chvíli jsem si uvědomila, že jsem knihu četla, za velmi útlého mlada.
Tehdy na mě v knize působil hlavně milenecký příběh.
Nyní jsem spíše vnímala to, jak je pro hlavního hrdinu snazší žít podle přesně daných pravidel, ve víře, že tím koná dobro pro společnost a Dobroditele.
Jakékoli vybočení ze schématu způsobuje nejistotu a muka.
Byla jsem moc zvědavá na konec, co zvítězí ...