My

kniha od:


Koupit

Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My, napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987. Jádrem díla je život v „Jednotném státu“ vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“, lidmi – šroubky. Ženy jsou v pojmenovány samohláskami, např. I – 330, a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D – 503. Život těchto lidí je organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/11395/my-Gcv-11395.jpg 4.2480
Žánr
Literatura světová, Romány, Sci-fi
Vydáno, Odeon
Orig. název

Мы, 1920

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (89)

Kniha My

Přidat komentář
Chajda69
22. května

Opět se mi to stalo - moje přehnaná očekávání se střetla s "všední" realitou. Jestliže se jedná o inspirační zdroj geniálního 1984 a trochu horšího, přesto však děsivého Konce civilizace, musí to přece být bomba!

Ale nebylo. Alespoň pro mě ne. Neměl jsem problém ani tak se zvláštním stylem, jakým je My napsáno, ani se spoustou matematických metafor, ani s tím, že bylo v knize poměrně málo akce. Děj mě jen prostě nedokázal vtáhnout a chvílemi jsem se začínal nudit. Ona totiž klíčová zápletka, odehrávající se v (šílené!) dystopické společnosti, byla až moc jednoduchá. Přísně racionální člověk začne pociťovat potlačované emoce a lusknutím prstů zahoří láskou k neznámé ženě. Jenže - charaktery (kromě D-503) byly dost ploché, motivace k jejich chování mi byla záhadou a v některých částech bych se vůbec nebránil tomu, aby Zamjatin trochu více vysvětlil, proč se to či ono stalo, proč ta které postava tak či onak jednala.

Klobouk dolů vzhledem k tomu, kdy byla kniha napsána. Na druhou stranu ale nemůžu knize, která mě spíše nudila než bavila, dát více než průměrné hodnocení jen proto, že je až překvapivě nadčasová.

"Na vás je vložit blahodárné jařmo rozumu na nevědomé bytosti sídlící na jiných planetách - snad ještě v divošském stavu svobody. Nepochopí-li, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, jsme povinni jim je vnutit."

Ač jako zapálenému demokratovi, nemůže mi na mysl nepřijít více či méně nucený "export demokracie" na Blízký východ... stejně ovšem jako jařmo dějinné predestinace, kterou na nás vložili vševědoucí komunisté.

"Bílé nemůže být zároveň černé, povinnost nemůže být totožná se zločinem. Nebo snad v životě neexistují černé a bálé a barva závisí pouze na základní logické premise?"

Volavka
26. dubna

Velmi zajímavé dystopické dílo. Vše se odehrává ve zmechanizovaném světě, kde není místo pro fantazii. Hlavní postavou je zfanatizovaný vzorný občan, který svůj život zaznamenává do deníku pro mimozemské "zaostalé" civilizace.
Kniha mě sevřela a nepustila až do poslední stránky. Konec se dal celkem předvídat, ale na tom bylo dílo postavené - vše mělo své souvislosti.
Akorát jsem se trochu ztrácela v různých metaforách, kterými autor rozhodně nešetřil. Z toho důvodu chápu, proč se mnoha lidem čte kniha špatně, rozhodně to není pohodové čtení.


katarina4591
13. dubna

Zamjatinův dystopický svět si mne nezískal. Nejspíš za to mohou všechny ty přímky, rovnice a odmocniny. Kniha na mě působila hodně kafkovski, a já se jen stěží dostala až na poslední stránku.

adlapadla
26. března

Zamjatinův svět si dokážu až s děsivou lehkostí představit. Pořád mi neleze na mozek, že knihu napsal v roce 1920. Je to tak dávno, a přitom je to tak aktuální!
Za mě je z ikonické trojice dystopických románů (1984, Konec civilizace) nejlepší. Je strašná škoda, že je My ve stínu 1984 a většina lidí se tak k tomuto dílu ani nedostane. Bez My by možná žádné 1984 ani nebylo!
Působí to mnohem osobnějším dojmem, jelikož je to psáno formou deníku, který patří D-503 (už jen to originální pojmenování postav je velmi děsivé, ale absolutně geniální). Vidíme tento zmechanizovaný svět z pohledu vzorného občana, který tento svět uznává a respektuje, až vše naboří jedna tajuplná nevyzpytatelná žena I-330. Popis pocitu lásky slovy D-503 je jeden z těch nejmilejších a nejpodivnějších popisů citů, se kterým jsem se kdy setkala.
A ten konec mě srazil na kolena. K tomu není co dodat.

Maevie
12. března

Sto let stará kniha a tolik aktuálních myšlenek. Jsme zavedeni do světa, kde lidé ztratili svou osobní svobodu a individualitu, kde nekriticky přijímají rozhodnutí jedné vládnoucí osoby a kde vzepření systému a projevení pochyb je tvrdě trestáno. Stejně jako Orwell přišel Zamjatin s dílem, které nás upozorňuje na systém, ke kterému je lehké sklouznout. Zajímavé je, že autor pracuje stejně s pamětí národů a že stejně jako v díle 1984 si lidé na minulost nepamatují nebo jim přijde neuvěřitelná a zvrácená. Zamjatin i Orwell tak pokládají čtenáři stejnou otázku – Je opravdu lidská paměť tak ovlivnitelná?

BUBO26
27. února

Knihu som mal veľmi dlho uloženú v poličke a nie a nie sa k nej dostať. Vy toto nerobte, keďže by ste zbytočne odkladali úžasné dielo. Vo forme krátkych a dokonale vymeraných denníkových záznamoch odkrýva antiutopický svet bez súkromia a bez individuality, svet matematicky presne vymeraný, kde odchýlenie sa od štandardu znamená okamžitú anihiláciu v Dobroditeľovom Stroji.
D je matematik, hlavný konštruktér veľkolepého Integrálu. Žije svoj dokonale vymeraný život a nič mu nechýba. Až do momentu, kedy do jeho presne logického života vpadne I. I, ako imaginárne číslo, ako nová matematika. So svojím obočím vykresľujúcim X, to X, ktoré D pri všetkej svojej snahe nedokáže vyriešiť. A tak sa vyriešenie tohto X, uchopenie imaginárneho čísla I stane posadnutosťou.
Naozaj nemyslím, že by sme vzťah D a I mali nazývať láskou. On ňou bol posadnutý, ona ho viac využívala, než skutočne milovala. Vytrhla ho z jeho dokonalého života, bojovala za svet, o ktorom je on (možno i my) presvedčený, že možný nie je. Revolúcie skončili. Vo svete už niet miesto pre ďalšiu Revolúciu, vo svete nekonečno neexistuje. A tak spejeme ku koncu, ktorý tušíme, no odmietame. Smerujeme do náruče Dobrodinca... a jeho Stroja.
Zamjatinov štýl sa mi väčšinu knihu čítal dobre. Som informatik, mȏj mozog funguje na matematike a tak som hlavnému hrdinovi i svetu rozumel. Problém nastal až na konci knihy, kedy sa poriadok rúca a D je čoraz zmätenejší. Posledných asi 20 strán som musel čítať dva krát, aby som pochopil.
Na mnohých miestach som mal pocit, že toto poznám, toto som čítal, a vedel som aj kde - 1984. Originalita je ilúzia, aj u veľkých, ako je Orwell.

bookemma
12. února

Jednotný stát pod vládou Dobroditele, skupina Strážců, svět, ve kterém neexistují rodiče, a kde jakákoli myšlenka proti Dobroditeli končí jistou smrtí.
Ze začátku mi trvalo docela dlouho se do knihy začíst, zápisky byly zmatené a nesouvislé, příběh mě ne a ne uchvátit. Ač ve druhé polovině knihy jsem se těšila, jak to celé dopadne, nemohu se zbavit pocitu jisté těžkopádnosti, která celou knihou prostupuje...

Asterixxka
22.11.2019

Nemůžu hodnotit, neboť jsem nedočetla. Bohužel styl deníkových zápisků a forma, jakou je kniha psaná, mi vůbec nesedly. Ve třetině odloženo na neurčito.

1

Doporučujeme

Ztracený svět
Ztracený svět
Nekonečné moře
Nekonečné moře
Neuromancer
Neuromancer
Poslední
Poslední