My

od:


KoupitKoupit eknihu

Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My, napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987. Jádrem díla je život v „Jednotném státu“ vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“, lidmi – šroubky. Ženy jsou v pojmenovány samohláskami, např. I – 330, a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D – 503. Život těchto lidí je organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/11_/11395/my-11395.JPG 4.2368
Orig. název:

Мы (1920)

Žánr:
Literatura světová, Romány, Sci-fi
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (63)

Přidat komentář
KristynaZak
07. října

Kniha složitější na čtení. Nenechte se ale odradit.
Až děsivá nadčasovost. Pro vášnivé čtenáře antiutopií by měla být tato kniha povinná.

eromu
25. září

Nejsem schopná dát rudé hvězdičky. :) Příběh a především prostředí, ten svět příběhu je fantasticky, sibiřsky ledový, odlidštěný. Nelidský.
Ale ten Zamjatinův futuristický jazyk byl pro mě velmi těžko louskatelný a občas jsem se v něm ztrácela jen v rozmezí jednoho odstavce, ale chápu, že to byl autorský záměr.
Přesto to je výborná knížka, které by se mělo dostávat větší pozornosti, než tomu tak je. Možná by se dala zpropagovat bulvární myšlenkou, že "Každé číslo má právo na každé číslo jako produkt sexuální." Tohle zavést v dnešním světě, na některé fešáky a krasavice v Hollywoodu by se čekaly mnohaleté fronty... :)

los
10. září

vynikající a hlavně nečekaný závěr

SalvorHardin
29. srpna

Musím uznať, že z tej hromady všelijakých dystópií, ktoré boli napísané, je román My od Jevgenija Zamjatina pre mňa ten najzaujímavejší. S najstrašnejším prorokovaním dokonale dehumanizovanej spoločnosti. O ktorej človek začína miestami až pochybovať, či je možné ju vôbec ešte označiť za „ľudskú“, keďže tu absentuje akákoľvek empatia. Ľudia nemajú mená, majú len svoje čísla, nie sú občanmi, ale číslami, sú len bezvýznamným kolieskom v súkolí veľkého mechanizmu, jediného mechanizmu, Jednotného štátu.

Zamjatin nenechá tuhnúť krv v žilách ani tak mestom zo skla, kde nikto nič pred nikým neskryje ani zborom Strážcov neustále nenápadne číhajúcich v dave – ani krajným kolektivizmom – ani veľkým Dobrodincom, ktorý stojí nad všetkým, je pánom tvorstva, vládcom, kráľom, číslom čísel, spojivom, tmelom, nitom integrovanej spoločnosti. Zamjatin desí, pretože väčšina ľudí s tým súhlasí. Kde Orwell potreboval myšlienkovú políciu a pomyselnú čižmu, čo dupe ľudstvu po tvári, Zamjatin nepotrebuje nič také. Ľudia sa rodia s dokonale vymytými mozgami. Dokonalá indoktrinácia. Perfektná propaganda. Zlikvidovaná individuálna morálka. Človek, aj keď je vo vnútrom konflikte, či udať, alebo neudať svoju veľkú lásku, ktorá je ale príliš individualistická, na chvíľu síce zaváha, ale potom bez mihnutia brvy odsúdi svoju milovanú na smrť. A činí tak úplne dobrovoľne. Je to totalitný režim par excellance. Režim, v ktorom vám stačí aj celkom štíhly bezpečnostný aparát, keďže každý jeden občan je zároveň dokonale submisívny a zároveň strážnym psom jediného a jedine možného spoločenského systému. Totalita bez totality, keďže nič iné než totalita nejestvuje – kde sa zmazáva rozdiel medzi štátom a občanom, jednotlivcom a masou.

thorir
28. července

Na tomhle mi něco nesedlo. Na knihu jsem se těšil, dávná antiutopie s ikonickým názvem. Už dlouho jsem měl knihu v hledáčku. Po přečtení musím přiznat jisté vystřízlivění. Svět je velmi podobný Huxleyho Krásnému novému světu (nebo naopak?), Orwell dokonce věřil (i přes Huxleyho ujišťování o opaku), že Krásný nový svět byl právě touto knihou ovlivněn. A skutečně se zdá, že posledně jmenovaná kniha rozpracovává tématiku vynuceného štěstí mnohem lépe a mnohem dospěleji. Na jedné straně oceňuji popis světa, sterilní budoucnosti, bez soukromí, žádná jména jen označení, s přesným plánem pro každého jedince. Na druhé straně mi je představa, že bych akceptoval život v tom skleněném vězení natolik vzdálená, že to ani nejde popsat. Orwellovo 1984 si představit dokážu, ostatně, zažili a zažívají to milióny žijící v diktaturách v minulosti a dnes. Huxleyho / Bradburryho vize je též představitelná, domnívám se, že tam dnešní svět celkem rychle směřuje (s trochou toho Orwellismu). Zamjatinův svět je, alespoň z mého pohledu, méně uvěřitelný. Ale s tím bych ani neměl problém. Co mi nesedlo, je zaměření na vnitřní myšlenky a pocity hlavního hrdiny. K němu jsem si vůbec nedokázal vybudovat jakýkoliv vztah. Výbuchy emocí, psychedelické obrazy spalující zamilovanosti a žárlivosti, sny, pocity vs. matematická logika, to jsem tu vážně nečekal. Při zpětném pohledu, možná jsem to jen špatně pochopil, možná, že jedince (chlapa) po letech sterilní výchovy v proskleném, před-programovaném světě nic jiného než výbuch emocí při setkání s někým jako je I-330 ani nečeká.

Mech_Animal
05. července

Co je to 1984 od Orwella? No přece pouhá zpackaná kopie Zamjatinova Majsterštiku. Jeho ideální matematický svět je až děsivě přitažlivý a na první pohled realizovatelný, což jen podtrhuje jeho poselství a vzbuzuje obavy. Myslím, že každý svědek Jehovův by se raději podílel na stavbě velkolepého Integrálu, než mrznul někde na zastávce s prázdnýma zářícíma očima a nezlomným úsměvem a vírou, že TO/TEN DEN příjde.

mirektrubak
19. června

„(...) vše neznámé je člověku organicky nepřátelské, a Homo sapiens je teprve tenkrát v plném smyslu slova člověkem, když v jeho základních pravidlech neexistují žádné otazníky, ale jen vykřičníky, čárky a tečky.“

Měl jsem pořád tendence číst My spíš jako podobenství o boji, který se v každém člověku odehrává – o souboji mezi volností a jistotami, mezi fantazií a řádem, mezi opojným pocitem vlastní osobitosti a uklidňujícím zakotvením v přístavu konformity. Vím, že Zamjatin to tak nemyslel, že psal dystopii zaměřenou na konkrétní režim, na konkrétní situaci. A nemohu než ho pochválit za řadu velmi přesných zásahů. Přesto jsem ten společensko-politický aspekt nějak nebral jako hlavní téma. To jistě může být i porovnáním s 1984, Orwellův román měl, podle mě, mnohem propracovanější popis logiky režimu z hlediska uplatňování moci a propagandy. V My se dozvíme víc o tom, jak to měl hlavní hrdina těžké s ženami (vztah s I byl pro děj zásadní, jistě, zato zbylá dvě děvčata a jejich zápletky jsem vnímal jako docela nadbytečné, ale možná, že jsem je jenom nepochopil).

Dlouho jsem přemýšlel, co mi na knize nehraje a přišel jsem na to až daleko za polovinou: Vypravěč se definuje jako přísně rozumový typ, a přitom jeho zápisky jsou extrémně květnaté (příkladem: „Ženské rty byly jako krvavě rudé květy a dětské tváře v prvních řadách připomínaly něžné girlandy“). Nesoulad mezi tím, co se říká a jak se to říká – zde musím znovu porovnat s 1984, kde Orwell uplatnil svoji genialitu právě tím, že propojuje téma úpravy používané řeči s možností ovládat mysl občanů.
Vlastně mě to nějak tlouklo do očí v celém románu – to jak se v přísně kontrolovaném a na racionalitu zaměřeném státu většina postav chovala emotivně. To ubíralo na věrohodnosti, stejně jako přehnané množství odkazů na stovky let staré uspořádání (reálné totalitní režimy spíš minulost mažou než vytahují jako špatný příklad).
Ale celkový dojem mám pozitivní. Román My mě zaujal a před Zamjatinovou bystrozrakostí nelze než smeknout. A potlačování lidské osobnosti ve prospěch anonymní většiny, na úkor jistotu dodávajícího MY, no, to je samozřejmě také stále aktuální téma a příběh tak vyznívá, i po téměř stovce let po napsání, velmi varovně.

Hamec
07. května

Forma deníku mi moc nesedla.

postoran-CZ
12. dubna

Kniha, která byla napsána v roce 1920, ale z fleku by jste ji zařadili mezi aktuální témata. Ano, to srovnání s Orwellovou 1984 (která je ale vlastně románem "My" inspirována a ta inspirace tam srší z každé stránky) máte neustále někde v povědomí. Je až s podivem, jak daleko Zamjatin viděl. A jak surově to dokázal převyprávět. Závěr, který tak nějak vlastně celou dobu čekáte, je však řekl bych, takový neosobní. Možná i proto, že jsem se nějak nebyl schopen s hlavním hrdinou sjednotit, jako například s nebohým Winstonem Smithem (a opět to srovnání s 1984).

Sakulnikov
01. dubna

Ta nevyhnutelnost konce je silnější než v 1984, zároveň je to depresivnější kniha bez naděje na změnu. Konec civilizace po pár set letech, kdy už alternativa není.

Teresita
03. ledna

V poslední době jsem přečetla několik dystopických knih, tuto řadím mezi takový střed. Kniha je to rozhodně nadčasová, z některých myšlenek mrazí, je neuvěřitelné kolik věcí předpověděl skoro přesně (systém voleb, strážci, snaha o rovnost mezi lidma...).

Děj se odehrává v daleké budoucnosti, lidé žijí v absolutní nesvobodě, nemají právo vůbec na nic, ani na jméno, jsou označeni čísly. Vše je veřejné, společné, žijí v průhledných domech a všichi dělají pořád to samé a ve stejnou dobu. Zajímalo by mě, jak to měli s hygienou, mělii průhledné i toalety? Možná mi chybělo, že některé věci nebyly vysvětleny, hodně toho bylo pouze naznačeno, ráda bych se například dozvěděla více o početí a výchově dětí.

Tento citát vystihuje knihu naprosto přesně: "Ve vztahu k Jednotnému státu mám právo – přijmout trest, a toho práva se nevzdám. Nikdo z nás čísel nesmí, neodváží se odmítnouttoto své jediné – a tím cennější právo.

jakafe
26.12.2017

Žel jediná dystopie (a že jsem klasických dystopických románů přečetla dost), kterou jsem nedočetla. Vydržela jsem to do poloviny, ale osud hrdiny mě postupně absolutně přestal zajímat.

Lodja
26.11.2017

Zamjatin se živil jako konstruktér lodí - překvapuje vás to? Mě teda rozhodně ne! Ne, protože ta posedlost matematikou, logikou a rozumností je tu téměř hmatatelná. Žádná láska, ale jenom iracionální √-1 způsobující kompresi srdce.
Řekla bych, že to bude možná ten důvod, proč 1984 má mnohem větší slávu a čtenost než My, přestože inspirace je do očí bijící. Moje vlastní hypotéza je tak, že D-503 na rozdíl od Winstona v režimu vlastně spokojený a celou dobu je takový rozpolcený mezi Jednotým státem a I-330. Jeho odbojová činnost není dána vlastním přesvědčením nežít v nesvobodě, ale zaslepenou zamilovaností. Což pravděpodobně není pro čtenáře zrovna inspirující...

Fascinuje mě taky množství narážek na křesťanství a takových, že režim ho nevnímá jako nepřátelskou ideologii (jako to praktikovali soudruzi třeba v 50. letech), ale v mnohém se na něj odkazují. Dává to smysl, křesťanství je přece levičárna jako řemen. Naskýtá se proto otázka, jestli náboženství přinášejí svobodu, nebo otroctví... A líbí se mi, že na ni Zamjatin nedává jasnou odpověď, protože je to příliš zásadní věc, než aby na ni stačil pohled jednoho spisovatele. Jsem ale ráda, že téma jakoby pootevřel.



Ti dva v ráji dostali na vybranou: buď štěstí bez svobody - nebo svobodu bez štěstí. Ti ťulpasové, si vybrali svobodu - a pochopitelně pak celé věky toužili po okovech. Po okovech, chápete - v tom byl celý jejich světobol. Dlouhá staletí! A teprve my jsme přišli na to, jak znovu přivolat štěstí... Ne, jen poslouchejte, poslouchejte dál! Starověký Bůh a my za jedním stolem. Ano! My jsme Bohu pomohli definitivně přemoci ďábla - vždyť to byl on, kdo lidem našeptal, aby překročili zákaz a okusili zhoubnou svobodu, on - ten jedovatý had. Ale my jsme mu botou rozdrtili hlavu - rrup. Hotovo - zase máme ráj a jsme zase prostomyslní jako Adam a Eva.

blindone
03.11.2017

Když název této knihy zadáte do vyhledávání, objeví se : "Hledaný výraz musí mít alespoň 3 znaky." O podobných věcech tato kniha pojednává.

druzickaster
23.10.2017

Zamjatinovo My je vskutku geniální dílo. Pokud vezmeme v úvahu dobu kdy vzniklo (1920) a jeho aktuálnost, včetně technických detailů, je to neprávem opomíjené dílo. Z počátku je styl psaní na první pohled ne zcela konzistentní, ale postupem času zjistíme, že je psán velmi rytmicky a podle mně, se podobá 3d skrytým obrázkům - sterogramům, kde se najednou zjeví obraz naprosto čistý a plastický. A přesně tak na mne děj působil a o to byl zážitek silnější. Knihu jsem přečetl v podstatě za dva večery, protože nešlo přestat.

Evus
11.10.2017

Ač napsáno ve 20. letech na SSSR, myslím, že v dnešní době začíná být opět aktuální. Děsivý obraz budoucnosti, ve které jsou všichni povinně šťastní. Díky formě deníku možná lepší zážitek než z Orwellova 1984.

dmatej
04.09.2017

Po Huxleyho Konci civilizace vydal jsem se dále ... a dostal jsem se dále. Překvapivé je povědomí spisovatelovo o matematice i fyzice a objevech tehdejší doby spíše teoretických. Co je zde velmi působivě podáno, jsou důsledky výchovy systému, generace po generaci. Lidé jsou mozky, rukama i nohama systému a vždy byli, utváří ho, zdokonalují ho, akceptují ho, včetně důsledků (laskavá demonstrativní poprava). Podobně jako u Huxleyho nevěra neexistuje, ale žena si může přepsat muže na sebe. Na sex je ale třeba obdržet lístek. Fantazie je léčitelná nemoc. Svoboda je zločin, zaostalý chaos, divoši. Všichni to tak chápou. Svou nemoc nahlásí. Blízkého udají ("pro dobro všech"). Nikdo se za to nezlobí, všichni to chápou. Chystají se laskavě poučovat obyvatelstvo jiných planet o dokonalém systému.

A čím déle čtete, chápete to. Dokážete si to představit. A když dojdete na závěr knihy, dostanete ten nejkrutější zásah. Nevíte, kde přesně se stala chyba. Nevíte, jestli je to tak logicky špatně nebo dobře, ale velmi dobře to cítíte. Cítíte tu hrůzu ...

alfinha2321
08.08.2017

Kniha plná zajímavých myšlenek, u které jsem věděla, že jí přečtu, ačkoliv to není úplně můj šálek čaje. Nemůžu uvěřit tomu, že je tak stará! Mnoho myšlenek má totiž naprostý přesah i do současnosti. Jen toho konce je mi obzvláště líto... ale to se asi dalo čekat.

Hanka_Bohmova
19.07.2017

"Připustit, že já může mít nějaká práva ve vztahu k státu, je totéž jako připustit, že gram může vyvážit tunu, to je přece jasné. Z toho plyne dělba: tuna má právo, gram povinnosti, a jediná cesta od bezvýznamnosti k velikosti je zapomenout, že jsem gram, a cítit se miliontinou tuny."

"Soucit je výsledkem hluboké neznalosti aritmetiky."

Mr.JaroCZ
18.07.2017

"Kdo má oči, čti!"
Na rok napsání 1920 nehleďte. Doporučuji.

InaPražáková
09.07.2017

Přesná vize totálně komunistické společnosti. Pro dnešní dobu mi přijde aktuálnější Huxley. Příběh se rozběhne až od poloviny, ale pak je svižný a chytlavý.

kralika
28.06.2017

Nejde nesrovnávat s Orwellem. Zatímco jeho 1984 je takové uvěřitelnější, Zamjatin je ve své vizi opravdovější. A upřímně nevím, která je ve svém důsledku děsivější...

Salonka
24.06.2017

"... A ste dokonalí, ste roveň strojom, cesta k stopercentnému šťastiu je voľná. Ponáhľajte sa všetci – starí, mladí – na Veľkú operáciu. Ponáhľajte sa do posluchární, kde sa Veľká operácia uskutočňuje. Nech žije Veľká operácia. Než žije Jednotný štát, nech žije Dobrodinec!" ... Keby ste toto všetko nečítali v mojich zápiskoch, ktoré skôr pripomínajú akýsi starý čudný román, keby sa vám v rukách ako mne chvela táto ešte tlačiarenskou čerňou voňajúca strana, keby ste vedeli ako ja, že je to tá najreálnejšia realita, keď aj nie dnešná, tak zajtrajšia – necítili by ste to isté ako ja? Nezakrútila by sa vám hlava ako mne? Nebežali by vám po chrbte sladkobôľne ľadové ihličky? Nemali by ste pocit, že ste giganti, Atlasovia a že keby ste sa vztýčili, určite hlavou narazíte o sklenenú povalu?
---

Lahôdka, na ktorú som sa tešila (antiutópia ma až na drobné výnimky ohromne baví, pretože z nej vanie mráz a zároveň vie byť vo vzácnych chvíľach krásne teplá. pre mňa je tento žáner malým zázrakom na poli literatúry, no a ruský autor je pridaná hodnota) – a ktorá parádne splnila očakávania. Hneď na prvý pohľad sa mi zapáčil dosť úsečný, ale pritom účelný štýl "ani jedno slovo naviac". Forma stručných, strohých, akoby neprepracovaných zápiskov fakt nemá chybu. Autor ich zvládal na výbornú, hoci popravde som sem-tam vnímala malé nedostatky a mala pocit, že nedokončil myšlienku alebo nedotiahol dej či detaily prostredia, ale nešlo o nič vážne. Príbeh je aj tak košatý a zapája predstavivosť čitateľa a vťahuje ho a nepustí a ženie spolu s D-503 niekam (vpred? vzad?) a ... a koniec mi vyrazil dych, za ten dávam šiestu hviezdičku.
Môžeme byť len radi, že o podobnom spoločenskom zriadení iba čítame v antiutopistických knižkách a nemusíme v ňom žiť a ešte si voľkať, ako je nám dobre ... či? :-)
(žartujem. mne to takto stačí, som spokojná) ;-)
Radšej si držme náš svet, akokoľvek nedokonalý, ale stále ľudský.

---
Vstala. Položila mi ruku na plece. Dlho, skúmavo sa na mňa pozerala. Potom ma pritiahla k sebe a všetko je preč; zostali iba jej ostré, horúce pery.
– Zbohom!
Zaznelo to zďaleka, odkiaľsi zhora, a ku mne to doľahlo neskoro, možno až o minútu alebo dve.
– Prečo "zbohom"?
– Si predsa chorý, kvôli mne si napáchal zločiny, pre teba sú to muky, však? A teraz tá Operácia – vylieči ťa zo mňa. Preto vravím – zbohom.
– Nie, – skríkol som.
Kruto ostrý, čierny trojuholník na bielom:
– Ako to? Nechceš šťastie?
Hlava mi šla puknúť, dva logické vlaky sa zrazili, vŕšili sa na seba, s rachotom drúzgali...

MíšaS.
21.06.2017

Vyrazilo my dech, když jsem zjistila, že kniha byla napsaná v roce 1920.
Absolutně nadčasové a skvěle odhalující lidskou podstatu.
Všichni, co nejdou s davem, musí být pro dobro a štěstí všech odstraněni a všichni s tím souhlasí, protože Dobroditel to s nimi myslí dobře.
Maximálně promyšlené a skvěle napsané.

Baru99
04.06.2017

Po přečtení jsem byla zdrcena, že to skončilo takhle, ale zároveň jsem věděla, že to nemohlo skončit jinak.

Kapis
12.05.2017

Kniha, kterou Orwell kvalitně obšlehl a dovedl k dokonalosti. Bacha, budou tu Brojlery, beztak včetně vyzrazeného konce, tak můj koment radši nečtěte.

Hlavním hrdinou je chlápek, který staví Integrál – kosmickou loď, který má přinést štěstí, jež panuje na zemi po dvousetleté válce, i do vesmíru. Lidé nemají jména, jsou pouze čísly a jejich čas je přesně na sekundu rozplánován – krom dvou “soukromých“ hodin, kde se můžou věnovat i sexu, když jsou na jiné číslo “napsáni“ a obdrží “růžový kupón“ – to si pak mohou i stáhnout záclony. Vše je totiž dokonale ze skla a průhledné. Stejně jako láska k Dobrodinci a k tomuto dokonalému, logickému a do poslední sekundy propočtenému životu. Lidé byli zbaveni otravného větru, deště, fauny, flory a jen mraky či slunce spatřují přes skleněnou kopuli. Rodina neexistuje a náš hrdina, číslo D-503, nechápe jak mohlo být množení kdysi nekontrolované, když jsme chovali skot, drůbež, jak je hloupým paradoxem nechovat děti v područí JEDINÉHO STÁTU. Pro naše hlavní číslo je to jasně logické a průzračné jako že derivace z x2 je 2x.

Ale pak dojde u našeho hlavního hrdiny ke zlomu, onemocní objevem duše, která mu začíná ukazovat krásu světa, kdy už jen kapání kohoutku je navždy, začne cítit paralyzující pocit lásky a všeho neznámého - a už to jede. Velice nadčasová a úžasná kniha, jen styl psaní je takový kouskovitý, útržkovitý, jak by byly myšlenky sekány v půlce či se ztrácely v nějakém oparu. Myslel jsem si, jestli to není omezenou mluvnicí, což Orwell dovedl newspeakem k dokonalosti, ale spíše je to záměr. A tak autor, jenž byl přesvědčeným komunistou až do své smrti v pařížském exilu, svým sekaným stylem psaní a zdánlivě nesouvisle rozjíždí popisky šílených praktik k ovládání lidí. Osobně mě hodně vzalo, jak dětem vyoperovávali fantazii, museli je u toho přivázat – ale jedině tak je to správné, jak po operaci chápe i D-503, vždyť MY musíme zvítězit, rozum musí zvítězit!

smazenaryba
04.04.2017

Diagnóza - Ľudská duša.

Symptómy - Sny, fantázia, predstavivosť, emócie, láska.

Popis choroby - Ľudská duša je najhoršia známa a často neliečiteľná choroba s extrémne nebezpečnými následkami pre organizmus Jednotného štátu. Choroba najviac pripomína charakteristiku víru. Infikuje jednotlivé čisla a pokiaľ nieje ihneď lokalizovaná, spôsobuje poškodenie hosťa a jeho následnú obmedzenosť a s postupne mutujúcimi symptómami často až neschopnosť vykonávať priradenú funkciu.

Liečba - Pokiaľ je napadnuté číslo lokalizované včas, jeho integrita v Jednotnom štáte sa dá za pomoci prísneho dohľadu Strážcov a ďalších nástrojov Dobrodinca napraviť. Bohužiaľ, neskoré spozorovanie choroby a jej symptómov môže mať za následok, že číslo už nieje možné vyliečiť, a v tom prípade ho treba bezodkladne eliminovať. Keďže sa u tejto choroby zistila aj nákazlivosť, je nevyhnutné prešetriť všetky orgány a registrované zväzky, do ktorých číslo patrilo. Veľmi sľubne však vyzerá zatiaľ experimentálna metóda, pri ktorej sa už niekoľko krát úspešne podarilo túto chorobu eliminovať ožarovaním X-Ray lúčmi, ktorých koncentrovaný paprsok je zameraný na konkrétnu časť mozgu, kde sa podľa teórií táto zhubná choroba tvorí. Ak sa výskum zdarne dokončí, čo je určite iba otázka času, bude nasledovať masový zákrok, ktorý u každého čísla nielen eliminuje túto chorobu v akomkoľvek štádiu a rozsahu, ale aj úplne vylúči jej budúci výskyt !

Sláva Dobrodincovi a Jednotnému štátu !

Melic
25.02.2017

Měl jsem poměrně potíže se stylem psaní. V několika po sobě jdoucích větách dialogu dvou osob jsem narazil na takovou, u které jsem nedokázal určit, který z řečníků ji vyřkl. Občas mi dokonce přišlo, že ve větě chyběla slova nutná pro absolutní jistotu pochopení jejího významu.
Ale jako by to zvyšovalo reálnost příběhu. Ukazovalo, že deník píše skutečně člověk, ne nějaký stroj.
Pokud to mám shrnout, čte se těžce (s přibývajícími stránkami to jde lépe), ale nese v sobě cenné myšlenky. Ve výsledku u mě rozpačitost vystřídalo uznání.

zimela
15.02.2017

Autor My žil svůj život v onom nešťastném čase, kdy lidstvo, vratce rozkročeno mezi dvěma prámy, hledalo, kudy z té třísla ohrožující situace ven; Jeden prám představoval z tmářství usvědčenou zbožnost, druhý zas jistoty bourající svět vědy; Nejspíš právě tyto úzkostné symptomy doby a pokus o jejich sloučení stály za výslednou podobou Zamjatinovy ideální společnosti, připomínající skleněný model zážehového motoru, v jehož průhledných útrobách lze pohodlně sledovat, jak, a jestli, všechna ta hejblata fungují a který je současně sám sobě nejvýšším úradkem, integrálním obřadem, funkcí i oltářem.
Konečně, chtělo by se říct.
Jenomže člověk je asi fakt tvor beznadějně nevděčný, neboť když konečně někdo přijde s logickou vizí společnosti, jež vrchol svého bytí nespatřuje v demolici stadionu a s ní spojeným provoláváním nehynoucí slávy Baníku Ostrava, tak se vždycky najde nějaké podebrané básnické střevo, co ublíženě hlásá „návrat k přírodě“ a strhává s sebou ostatní.
Já bych takhle náhodou žít chtěl...
5 středových symetriád z pěti *****

PS: Měl jsem možnost srovnávat a spíš, než vydání od Ledy, bych doporučil to od Maťi. Překlad v něm je méně umělecký, doslovnější (aspoň tak působí) a v obtížnějších pasážích srozumitelnější.

coquus
12.02.2017

Zajímavý a zároveň děsivý popis ideální společnosti, v níž však individualita člověka samotného nemá místo. I když styl psaní rozhodně není oddechový, zakončení příběhu bylo pro mě příjemně překvapující.


TIP: Máte rádi Databázi knih? Podpořte ji v Křištálové lupě (Zájmové weby) - hlasujte zde.

Štítky

antiutopie totalitní stát ruská literatura zfilmováno fiktivní deníky rozhlasové zpracování

Autor a jeho další knihy

Jevgenij Ivanovič Zamjatin

Jevgenij Ivanovič Zamjatin
ruská, 1884 - 1937

Podobné knihy

Uživatelé mají knihu

v Právě čtených8x
v Přečtených502x
v Čtenářské výzvě52x
v Doporučených51x
v Knihotéce165x
v Chystám se číst336x
v Chci si koupit59x
v dalších seznamech13x