My

Kniha poprvé vyšla 1924 v Anglii, v anglickém překladu. A já se k ní dostala až o sto let později - ostuda na mé straně. Jde o důležité dílo, které příhodně doplňuje Orwellovo 1984 a Kallocain paní Boyeové. (Obě tyto knihy ovšem Rus Zamjatin předběhl, aniž dosáhl světové proslulosti.)

Přečteme si zde příběh, který si jakoby zapisuje fanatik a prosazovatel absurdně totalitního režimu, vedeného Katem. Je to hrozné, co dodat, hrozné, četba mnou otřásla do hloubi duše.

Literárním klenotem bych knihu nenazvala, je napsaná řekněme nevyváženě. Zvlášť druhá polovina vyvolává dojem, že Zamjatin nebýval střízliv. Nicméně ji vřele doporučuji.

Zajímavá kniha. V lecčems aktuální. Nechala jsem si, stejně jako u Huxleyho Konce civilizace a Orwellova 1984, delší časový odstup od jejího dočtení a, jak jsem již zmíníla u Konce civilizace, kdybych měla tyto tři knihy porovnat v tom, jak hluboce na mě zapůsobily, vedl by Orwell, pak Huxley a pak Zamjatin.
Nicméně i tato kniha mě oslovila řadou cenných myšlenek a rozhodně ji hodnotím jako dobré, zajímavé a inspirující čtivo.

(SPOILER) Hypnotické blouznění mozku zredukovaného na matematické a geometrické vzorce, zcela srostlého s panující totalitní mocí. Do tohoto "stroje" pronikne touha, zcela rozvratný element, závan starých časů. Tyto potíže lze naštěstí odstranit jednoduchým operačním zákrokem...
První (?) dystopický román, je oslnivý svojí formou, a vlastně do té doby i svým obsahem. Při vší úctě si myslím, že Aldous Huxley, Ray Bradbury ani další následovníci kvalit svého předchůdce nedosáhli.
1984 je, ano, chtělo by se napsat, lepší a propracovanější a děsivější, ale románu My patří nepřekonatelný kredit za to, kdy, kde a jak byl napsán. Umění ostatně není soutěž, Orwell inspiraci a obdiv nezastíral a věřím, že by i Zamjatin našel pro G.O. slova uznání.

Asi by se slušelo dát plný počet, když je to taková klasika. Tepe totalitní systémy, nese silné poselství, morální akcent, varování, blablabla... Ale pro mě je to vážně hodně nešťastně napsané. Já mám ráda klasické vyprávění, ideálně jako kdybyste poslouchali dokonalého vypravěče, od jehož úst se nemůžete odtrhnout. A to se tady nekoná ani náhodou, takhle by nikdy nikdo nic nevyprávěl, leda šílenec, co navíc neudrží myšlenku. To, že je text starý, tu nehraje roli, prostě jen forma převážila obsah, a to ne zrovna pozitivním způsobem. Je to až taková slovní exhibice a zároveň lyrický text. Ale to, co přes to všechno prosvítá, ta vize, to je dobré, jen je toho plno zamlčeno, čtete tak nějak mezi řádky. Nepomůže ani to, že hrdina je hlupák, s tím těžko budete sympatizovat. A textu by pomohla i lepší jazyková redakční práce (četla jsem nové vydání z Odeonu). Přesto nelituju čtení a knížku si i nechám, klidně bych si ji někdy za pár let přečetla znovu.
Pro představu, jak jazyk knížky zní, malá ukázka: "Lidské dějiny stoupají v kruzích stejně jako aero. Kruhy jsou různé - zlaté, krvavé, ale všechny mají 360 stupňů. A tak, postupujeme-li od nuly kupředu: 10, 20, 200, 360 stupňů - dojdeme opět k nule. Ano, vrátili jsme se zase k nule - to je pravda. Ale mé matematicky založené mysli je jasné, že je to zcela jiná, nová nula. Postupovali jsme od nuly doprava - vrátili jsme se k nule zleva, a proto místo plus nuly máme minus nulu. Rozumíte?"

(SPOILER) Wow, tak tohle mě fakt dostalo! Kniha „My“ od Zamjatina mi neskutečně připomněla Orwellovo „1984“. Antiutopický svět, kde se potlačuje individualita, společnost řídí jedna strana v čele s jedním vůdcem, soukromí neexistuje a myšlenky jsou zločin? Zní to povědomě, že? Ale hádejte co? Zamjatin to napsal skoro 30 let před Orwellem! A to bez zkušenosti s totalitními režimy.

Hlavní hrdina D-503, matematik, který miluje svůj Jednotný stát, se zamiluje do I-330 a začne pochybovat o všem, čemu věřil. Pod vlivem I-330 se D-503 dokonce zapojí do revoluce s cílem svrhnout tyranskou vládu, ale jak už to v dystopiích bývá, revoluce nedopadne dobře. A pak přichází Stroj, děsivý nástroj režimu, který popravuje každého, kdo se odváží odporovat.

Už Orwellovo „1984“ mě zasáhlo svou silou a poselstvím. Ale „My“ má punc originality, protože vzniklo dřív. A ten deníkový styl vyprávění? Ten je vlastně také okopírovaný. Ale co je na „My“ jiné, je provázanost s matematikou, s exaktní vědou, která má naplánovat dokonalou společnost. A právě ten matematický jazyk, ty složité konstrukce, dělají z „My“ náročnější četbu. Ale věřte mi, stojí to za to! Ponořte se do světa, který předběhl svou dobu a inspiroval jedno z největších děl světové literatury. A tak trochu neprávem zůstalo trochu opomenuto.

„Ja, D-503, Hlavný konštruktér Integrálu, som len jedným z matematikov Jednotného štátu. Moje pero, navyknuté čísliciam, nie je schopné vytvoriť hudbu asonancií a rýmov. Pokúsim sa zaznamenať len to, čo vidím, čo si myslím – presnejšie, čo si myslíme MY (...) Ale bude to derivát nášho života, matematicky dokonalého života Jednotného štátu...“

Vo farebne košatom a na metafory bohatom románe so sci-fi prvkami autor varuje budúce generácie pred stratou slobody a individuality jednotlivca z vlastného presvedčenia v prospech spoločnosti. K svojmu posolstvu zároveň pridáva varovanie pred technokraciou a mechanizáciou človeka a filozoficko-psychologické úvahy o samotnej ľudskej existencii.

„... Zamjatin ukazuje, kde skryte mieri technicky vyspelá spoločnost ... je to džin, ktorého ľudia bezmyšlienkovite vypustili z fľaše a nedokážu ho vrátiť späť.“
(George Orwell)

Žádné lehké čtení. Musela jsem se na 100% soustředit. Bylo znát, že knížka vyšla před 100 lety a mě chvilku trvalo, než jsem se začetla. Příběh je zajímavý, ale trochu chaotický, psaný formou deníkových zápisků.

Čteno na základě doporučení (děkuji Murdoch).
Až po chvíli jsem si uvědomila, že jsem knihu četla, za velmi útlého mlada.
Tehdy na mě v knize působil hlavně milenecký příběh.
Nyní jsem spíše vnímala to, jak je pro hlavního hrdinu snazší žít podle přesně daných pravidel, ve víře, že tím koná dobro pro společnost a Dobroditele.
Jakékoli vybočení ze schématu způsobuje nejistotu a muka.
Byla jsem moc zvědavá na konec, co zvítězí ...

přečteno před tisíci lety, asi po tom sáhnu znova, protože můj dojem - absolutní vytržení - přetrvává věky.
rozhodně něco, co patří do zlatého fondu fantastiky.

Tak a Orwell už pro mě nikdy nebude tak geniální jak jsem si dřív myslel. Ne, nezavrhuji ho, rozhodně ne. Ale tohle... To je skvost, dokonalost sama. Napsáno pětadvacet let předtím než vyšla Farma zvířat a devětadvacet před prvním vydáním 1984... Čisté, elegantní, prosté zbytečností. A ten jazyk, slova která dávají příběh dohromady - člověk si užívá každou větu. Mrazivá vize a mrazivý, drsný konec. Tleskám, pane Zamjatine. A všem doporučuji.

Must read pro fanoušky žánru.
Nejedná se o akční čtení, způsob vyprávění je je poměrně náročný na čtení - de facto se jedná o deníkové zápisy hlavního hrdiny, spousta věcí zůstává nedořečených, jazyk je mnohdy velmi poetický a to i když mluví o vědeckých pojmech, či popisuje postavy apod.
Celé je to zamotané, konec jsme upřímně nečekala (stále jsem doufala, že...).

(SPOILER) Extrémně strukturovaná společnost, kde žijí všichni lidé v pevném rozvrhu ve skleněných domech. Hyper inteligentní inženýr s chlupatýma rukama v milostném čtyřúhelníku s třemi ženami co po něm všechny touží (ta, po který touží on, ale možná touží jenom po jeho kontaktech a přístupu k raketě).

Extrémně nepřehledný proud myšlenek, musíte se toho držet jako klíště. Naštěstí to není moc dlouhý. Nemyslím, že by jazyk byl nějak zvlášť zastaralý (četla jsem nové vydání), spíš je to prostě poetický, matematický a zmatený.

Přišlo mi zajímavé porovnání s 1984 (I když 1984 je určitě fanfikce na tuhle knihu) a přístupem k matematice – přístup lidí (nebo minimálně hlavního hrdiny) v téhle společnosti mi přišel mnohem reálnější, vybudovat ideologii na něčem, co je objektivní pravda, ale dotáhnout to do extrému a založit na tom nové hodnoty – je mnohem funkčnější než racionálně smýšlející lidi nutit myslet si, že dva a dva je pět.

Další věc – dilemata a postupný přerod hlavní postavy, nebo spíš pokus o něj. Frajer vlastně nikdy nezačne opravdu pochybovat o systému, ačkoliv se přátelí s revolucionářkou a dokonce se podívá za skleněnou zeď. Dobrodinec je pořád dobrý. Věřila jsem, že ten režim opravdu funguje už několik generací a oni (hlavní hrdina rozhodně) jsou fakt vymytý – a jediný, co jim zbývá, je ta fantazie, kterou jim nakonec seberou taky.

Jediným úsměvným momentem byly některé představy o budoucnosti a technologiích, které autor měl, nicméně prostě jsem si to představovala jako alternativní realitu, ne jako budoucnost naší planety, a to to vyřešilo.

To si takhle čtete o milenecké touze na pozadí totalitního státu jako okopírované z Orwella, o mazání poznatků ze zaostalé historie jako vytažené z Bradburyho a to celé ve sci-fi semi-postapokalyptických kulisách, za které by se nemusel stydět současný seriál bežící na Amazon Prime, až si najednou s překvapením uvědomíte, že tohle dílo vzniklo v roce 1920!

Zajímavá forma vyprávění, poměrně složitá na sledování i vzhledem k výrazivu hlavního hrdiny, ale mnohem víc vše pak dává smysl, když se pokusíte vcítit do jeho striktně matematické mysli (obecně totalita postavená na exaktních vědách je příjemně originální koncept!). Mrazivá je hlavně změna toho výraziva v úplném závěru...

Souhlasím s oslavou autora, že něco takového napsal před více než 100 lety. Myšlenka geniální. Díky "starému" mě to však tolik nebavilo a do dokončení knížky jsem se musel nutit.

Takže především je kniha co vyšla před 104 lety!!!! Tedy styl psaní a řazení slov a myšlenek je pro dnešní čtenáře trochu vzdálenější a je potřeba si na to zvyknout. Ale! Příběh knihy je výborný a je neuvěřitelné, jak moc se ukazuje, že historie se může pořád opakovat.

Dezorientovaný.V pochybách.Dávno před 1984 popisuje,co asi všichni už víte.
V prosklených ubikacích,kde je dovoleno mazliti se,jen v určitých vymezených chvílích.Vůbec je to tady prostě a jednoduše všechno dokonalý.Duha nad hlavou.Revoluce je šaškárna v časech minulých.
Nechte mě bejt,já chci bejt svůj !
Nechte mě bejt,já křičím fuj !
Takhle by to jaksi nešlo.
Je to vlastně lovestory o dvou spiklencích.Dosti starodávně napsáno.Jistá pozornost při čtení nutností,to jako vono jo.
Bez mučení příznávám,ne kvůli 2+2=5,ale trošku mě mučilo svědectví hlavní postavy.
V jakýchsi metaforách,snových výjevech podané zápisy a koncepty pro generace,teprve příštích a budoucích.
Beze všeho hodnota díla přetrvává a ještě hodně dlouho bude.
My je více než nějaký jedinec.
Na to je nutno brát zřetel.
Jen se nenechat opít rohlíkem.Aby Vám to MY nezůstalo na furt !

Pro dnešního čtenáře už možná trochu kostrbatější knížka, což ovšem nijak nesnižuje schopnost Zamjatina skutečně odhalit, chápat a popsat. Stále má místo v knihovně a snad tomu ještě hodně dlouho bude.

Nesouvisející - v doslovu se MUDr. Hýsek dotkne srovnání s Orwellem a Huxleym. Přestože ano - celkem logicky - je Zamjatin a Orwell experimentáně ověřen, stále si myslím, že Huxleyho BNW je pro nás momentálně aktuálnější.

Přesně před rokem jsem do své čtenářské bubliny pustil 1984 a následnou Farmu zvířat a bylo to jak zjevení. Byl jsem nadšen. Rok se s rokem sešel a zase ten pocit, jako že teď je ta pravá chvíle na MY. Nelituji, ba naopak. Mám rád původní první česká vydání, ale tady ten rok 1927 byl hodně znát. Ač mám za sebou bezpočet knih z 19. století a starou češtinu jsem si oblíbil, tak tady jsem vůbec nevěděl o čem se píše. Musel jsem zvolit novodobější překlad. Není to místy lehké čtení, musíte se hodně soustředit, ale to je to pravé kouzlo Zamjatina. Deníková forma a psychické stavy hlavního hrdiny mohou někoho odradit, ale mě se právě toto moc líbilo. Ta změť myšlenek, ten jeho neuvěřitelný dystopický svět. Za mě je Zamjatin génius, že toto mohl napsat v roce 1920. Souběžně s četbou jsem poprvé shlédl kolorovanou verzi Metropolis ze stejné doby a to vše komplexně vytvořilo opravdový zážitek. Všichni známe Orwella, ale Zamjatin je tím pravým průkopníkem poukazující na hrůznost totality a to ještě tak nevšedním způsobem. Buď vás kniha neosloví, nebo si jí zamilujete tak, jako já. Nadčasové.

Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s @knihkupectvi_luxor za účelem recenze. #spoluprace

Kniha My se dočkala nového vydání, tentokrát v edici Knihovna klasiků z Odeonu. Já si ani tento kousek nemohla nechat ujít a přiznám se, že jsem na toto dílo byla hodně zvědavá, protože se přirovnává k dystopii 1984.

Čtenář se vše dozvídá prostřednictvím zápisů, které píše hlavní postava D-503. Lidé tu nemají jména a stali se čísly, žijí mezi průhlednými zdi a právo zatáhnout závěsy mají pouze v sexuální dny, na dítě musí mít povolení, fantazii je možné chirurgicky odstranit… v Jednotném státu je toho ještě mnohem víc.

Zamjatin se mi četl hůře než Orwell. Deníková forma mi moc nevyhovovala. Někdy jsem zápisy četla dvakrát. Knize je potřeba věnovat 100% pozornost, to jsem ne vždycky měla a navíc tomu ani nepomáhá styl psaní, který je občas chaotický.