My

Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My, napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987. Jádrem díla je život v „Jednotném státu“ vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“, lidmi – šroubky. Ženy jsou v pojmenovány samohláskami, např. I – 330, a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D – 503. Život těchto lidí je organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/11_/11395/my-11395.JPG 4.2300
Originální název:

Мы (1920)

Žánr:
Literatura světová, Romány, Sci-fi
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (47)

Přidat komentář
dmatej
04. září

Po Huxleyho Konci civilizace vydal jsem se dále ... a dostal jsem se dále. Překvapivé je povědomí spisovatelovo o matematice i fyzice a objevech tehdejší doby spíše teoretických. Co je zde velmi působivě podáno, jsou důsledky výchovy systému, generace po generaci. Lidé jsou mozky, rukama i nohama systému a vždy byli, utváří ho, zdokonalují ho, akceptují ho, včetně důsledků (laskavá demonstrativní poprava). Podobně jako u Huxleyho nevěra neexistuje, ale žena si může přepsat muže na sebe. Na sex je ale třeba obdržet lístek. Fantazie je léčitelná nemoc. Svoboda je zločin, zaostalý chaos, divoši. Všichni to tak chápou. Svou nemoc nahlásí. Blízkého udají ("pro dobro všech"). Nikdo se za to nezlobí, všichni to chápou. Chystají se laskavě poučovat obyvatelstvo jiných planet o dokonalém systému.

A čím déle čtete, chápete to. Dokážete si to představit. A když dojdete na závěr knihy, dostanete ten nejkrutější zásah. Nevíte, kde přesně se stala chyba. Nevíte, jestli je to tak logicky špatně nebo dobře, ale velmi dobře to cítíte. Cítíte tu hrůzu ...

alfinha2321
08. srpna

Kniha plná zajímavých myšlenek, u které jsem věděla, že jí přečtu, ačkoliv to není úplně můj šálek čaje. Nemůžu uvěřit tomu, že je tak stará! Mnoho myšlenek má totiž naprostý přesah i do současnosti. Jen toho konce je mi obzvláště líto... ale to se asi dalo čekat.

Hanka_Bohmova
19. července

"Připustit, že já může mít nějaká práva ve vztahu k státu, je totéž jako připustit, že gram může vyvážit tunu, to je přece jasné. Z toho plyne dělba: tuna má právo, gram povinnosti, a jediná cesta od bezvýznamnosti k velikosti je zapomenout, že jsem gram, a cítit se miliontinou tuny."

"Soucit je výsledkem hluboké neznalosti aritmetiky."

Mr.JaroCZ
18. července

"Kdo má oči, čti!"
Na rok napsání 1920 nehleďte. Doporučuji.

InaPražáková
09. července

Přesná vize totálně komunistické společnosti. Pro dnešní dobu mi přijde aktuálnější Huxley. Příběh se rozběhne až od poloviny, ale pak je svižný a chytlavý.

kralika
28. června

Nejde nesrovnávat s Orwellem. Zatímco jeho 1984 je takové uvěřitelnější, Zamjatin je ve své vizi opravdovější. A upřímně nevím, která je ve svém důsledku děsivější...

Salonka
24. června

"... A ste dokonalí, ste roveň strojom, cesta k stopercentnému šťastiu je voľná. Ponáhľajte sa všetci – starí, mladí – na Veľkú operáciu. Ponáhľajte sa do posluchární, kde sa Veľká operácia uskutočňuje. Nech žije Veľká operácia. Než žije Jednotný štát, nech žije Dobrodinec!" ... Keby ste toto všetko nečítali v mojich zápiskoch, ktoré skôr pripomínajú akýsi starý čudný román, keby sa vám v rukách ako mne chvela táto ešte tlačiarenskou čerňou voňajúca strana, keby ste vedeli ako ja, že je to tá najreálnejšia realita, keď aj nie dnešná, tak zajtrajšia – necítili by ste to isté ako ja? Nezakrútila by sa vám hlava ako mne? Nebežali by vám po chrbte sladkobôľne ľadové ihličky? Nemali by ste pocit, že ste giganti, Atlasovia a že keby ste sa vztýčili, určite hlavou narazíte o sklenenú povalu?
---

Lahôdka, na ktorú som sa tešila (antiutópia ma až na drobné výnimky ohromne baví, pretože z nej vanie mráz a zároveň vie byť vo vzácnych chvíľach krásne teplá. pre mňa je tento žáner malým zázrakom na poli literatúry, no a ruský autor je pridaná hodnota) – a ktorá parádne splnila očakávania. Hneď na prvý pohľad sa mi zapáčil dosť úsečný, ale pritom účelný štýl "ani jedno slovo naviac". Forma stručných, strohých, akoby neprepracovaných zápiskov fakt nemá chybu. Autor ich zvládal na výbornú, hoci popravde som sem-tam vnímala malé nedostatky a mala pocit, že nedokončil myšlienku alebo nedotiahol dej či detaily prostredia, ale nešlo o nič vážne. Príbeh je aj tak košatý a zapája predstavivosť čitateľa a vťahuje ho a nepustí a ženie spolu s D-503 niekam (vpred? vzad?) a ... a koniec mi vyrazil dych, za ten dávam šiestu hviezdičku.
Môžeme byť len radi, že o podobnom spoločenskom zriadení iba čítame v antiutopistických knižkách a nemusíme v ňom žiť a ešte si voľkať, ako je nám dobre ... či? :-)
(žartujem. mne to takto stačí, som spokojná) ;-)
Radšej si držme náš svet, akokoľvek nedokonalý, ale stále ľudský.

---
Vstala. Položila mi ruku na plece. Dlho, skúmavo sa na mňa pozerala. Potom ma pritiahla k sebe a všetko je preč; zostali iba jej ostré, horúce pery.
– Zbohom!
Zaznelo to zďaleka, odkiaľsi zhora, a ku mne to doľahlo neskoro, možno až o minútu alebo dve.
– Prečo "zbohom"?
– Si predsa chorý, kvôli mne si napáchal zločiny, pre teba sú to muky, však? A teraz tá Operácia – vylieči ťa zo mňa. Preto vravím – zbohom.
– Nie, – skríkol som.
Kruto ostrý, čierny trojuholník na bielom:
– Ako to? Nechceš šťastie?
Hlava mi šla puknúť, dva logické vlaky sa zrazili, vŕšili sa na seba, s rachotom drúzgali...

MíšaS.
21. června

Vyrazilo my dech, když jsem zjistila, že kniha byla napsaná v roce 1920.
Absolutně nadčasové a skvěle odhalující lidskou podstatu.
Všichni, co nejdou s davem, musí být pro dobro a štěstí všech odstraněni a všichni s tím souhlasí, protože Dobroditel to s nimi myslí dobře.
Maximálně promyšlené a skvěle napsané.

Baru99
04. června

Po přečtení jsem byla zdrcena, že to skončilo takhle, ale zároveň jsem věděla, že to nemohlo skončit jinak.

Kapis
12. května

Kniha, kterou Orwell kvalitně obšlehl a dovedl k dokonalosti. Bacha, budou tu Brojlery, beztak včetně vyzrazeného konce, tak můj koment radši nečtěte.

Hlavním hrdinou je chlápek, který staví Integrál – kosmickou loď, který má přinést štěstí, jež panuje na zemi po dvousetleté válce, i do vesmíru. Lidé nemají jména, jsou pouze čísly a jejich čas je přesně na sekundu rozplánován – krom dvou “soukromých“ hodin, kde se můžou věnovat i sexu, když jsou na jiné číslo “napsáni“ a obdrží “růžový kupón“ – to si pak mohou i stáhnout záclony. Vše je totiž dokonale ze skla a průhledné. Stejně jako láska k Dobrodinci a k tomuto dokonalému, logickému a do poslední sekundy propočtenému životu. Lidé byli zbaveni otravného větru, deště, fauny, flory a jen mraky či slunce spatřují přes skleněnou kopuli. Rodina neexistuje a náš hrdina, číslo D-503, nechápe jak mohlo být množení kdysi nekontrolované, když jsme chovali skot, drůbež, jak je hloupým paradoxem nechovat děti v područí JEDINÉHO STÁTU. Pro naše hlavní číslo je to jasně logické a průzračné jako že derivace z x2 je 2x.

Ale pak dojde u našeho hlavního hrdiny ke zlomu, onemocní objevem duše, která mu začíná ukazovat krásu světa, kdy už jen kapání kohoutku je navždy, začne cítit paralyzující pocit lásky a všeho neznámého - a už to jede. Velice nadčasová a úžasná kniha, jen styl psaní je takový kouskovitý, útržkovitý, jak by byly myšlenky sekány v půlce či se ztrácely v nějakém oparu. Myslel jsem si, jestli to není omezenou mluvnicí, což Orwell dovedl newspeakem k dokonalosti, ale spíše je to záměr. A tak autor, jenž byl přesvědčeným komunistou až do své smrti v pařížském exilu, svým sekaným stylem psaní a zdánlivě nesouvisle rozjíždí popisky šílených praktik k ovládání lidí. Osobně mě hodně vzalo, jak dětem vyoperovávali fantazii, museli je u toho přivázat – ale jedině tak je to správné, jak po operaci chápe i D-503, vždyť MY musíme zvítězit, rozum musí zvítězit!

smazenaryba
04. dubna

Diagnóza - Ľudská duša.

Symptómy - Sny, fantázia, predstavivosť, emócie, láska.

Popis choroby - Ľudská duša je najhoršia známa a často neliečiteľná choroba s extrémne nebezpečnými následkami pre organizmus Jednotného štátu. Choroba najviac pripomína charakteristiku víru. Infikuje jednotlivé čisla a pokiaľ nieje ihneď lokalizovaná, spôsobuje poškodenie hosťa a jeho následnú obmedzenosť a s postupne mutujúcimi symptómami často až neschopnosť vykonávať priradenú funkciu.

Liečba - Pokiaľ je napadnuté číslo lokalizované včas, jeho integrita v Jednotnom štáte sa dá za pomoci prísneho dohľadu Strážcov a ďalších nástrojov Dobrodinca napraviť. Bohužiaľ, neskoré spozorovanie choroby a jej symptómov môže mať za následok, že číslo už nieje možné vyliečiť, a v tom prípade ho treba bezodkladne eliminovať. Keďže sa u tejto choroby zistila aj nákazlivosť, je nevyhnutné prešetriť všetky orgány a registrované zväzky, do ktorých číslo patrilo. Veľmi sľubne však vyzerá zatiaľ experimentálna metóda, pri ktorej sa už niekoľko krát úspešne podarilo túto chorobu eliminovať ožarovaním X-Ray lúčmi, ktorých koncentrovaný paprsok je zameraný na konkrétnu časť mozgu, kde sa podľa teórií táto zhubná choroba tvorí. Ak sa výskum zdarne dokončí, čo je určite iba otázka času, bude nasledovať masový zákrok, ktorý u každého čísla nielen eliminuje túto chorobu v akomkoľvek štádiu a rozsahu, ale aj úplne vylúči jej budúci výskyt !

Sláva Dobrodincovi a Jednotnému štátu !

Melic
25. února

Měl jsem poměrně potíže se stylem psaní. V několika po sobě jdoucích větách dialogu dvou osob jsem narazil na takovou, u které jsem nedokázal určit, který z řečníků ji vyřkl. Občas mi dokonce přišlo, že ve větě chyběla slova nutná pro absolutní jistotu pochopení jejího významu.
Ale jako by to zvyšovalo reálnost příběhu. Ukazovalo, že deník píše skutečně člověk, ne nějaký stroj.
Pokud to mám shrnout, čte se těžce (s přibývajícími stránkami to jde lépe), ale nese v sobě cenné myšlenky. Ve výsledku u mě rozpačitost vystřídalo uznání.

zimela
15. února

Autor My žil svůj život v onom nešťastném čase, kdy lidstvo, vratce rozkročeno mezi dvěma prámy, hledalo, kudy z té třísla ohrožující situace ven; Jeden prám představoval z tmářství usvědčenou zbožnost, druhý zas jistoty bourající svět vědy; Nejspíš právě tyto úzkostné symptomy doby a pokus o jejich sloučení stály za výslednou podobou Zamjatinovy ideální společnosti, připomínající skleněný model zážehového motoru, v jehož průhledných útrobách lze pohodlně sledovat, jak, a jestli, všechna ta hejblata fungují a který je současně sám sobě nejvýšším úradkem, integrálním obřadem, funkcí i oltářem.
Konečně, chtělo by se říct.
Jenomže člověk je asi fakt tvor beznadějně nevděčný, neboť když konečně někdo přijde s logickou vizí společnosti, jež vrchol svého bytí nespatřuje v demolici stadionu a s ní spojeným provoláváním nehynoucí slávy Baníku Ostrava, tak se vždycky najde nějaké podebrané básnické střevo, co ublíženě hlásá „návrat k přírodě“ a strhává s sebou ostatní.
Já bych takhle náhodou žít chtěl...
5 středových symetriád z pěti *****

PS: Měl jsem možnost srovnávat a spíš, než vydání od Ledy, bych doporučil to od Maťi. Překlad v něm je méně umělecký, doslovnější (aspoň tak působí) a v obtížnějších pasážích srozumitelnější.

coquus
12. února

Zajímavý a zároveň děsivý popis ideální společnosti, v níž však individualita člověka samotného nemá místo. I když styl psaní rozhodně není oddechový, zakončení příběhu bylo pro mě příjemně překvapující.

Mayaku
30. ledna

Že se Orwell ve svém ikonickém díle u Zamjatina inspiroval, je zřejmé již po přečtení prvních pár stránek, nicméně Orwell svůj příběh dokázal podat v čtenářsky poněkud přívětivějším hávu. "My" se nečte úplně snadno, ale jazykové vyjadřování krásně dokresluje zběsilost celého příběhu a vnitřní boj a zmatek hlavního hrdiny. Celý příběh utíká v šíleném tempu a konec knihy přichází náhle jak blesk z čistého nebe - krátký, rychlý, úderný, působivý, srdcervoucí. Skoro se mi nechce věřit, že tahle kniha byla napsána už před skoro sto (!) lety, působí nesmírně současně.

tweed
09.12.2016

Doufejme, že posmrtný život neexistuje, protože jinak se Zamjatin někde hodně buší do hlavy. Všeobecně máme 1984 za velice vizionářské a pokrokové dílo, ale tím vizionářem nebyl Orwell, ten v podstatě udělal akorát více realistický (na druhou stranu, dle mého, co se lidské psychologie týče, méně propracovaný) retelling tohoto díla. Čímž nechci nějak shazovat Orwella, páč ho mám ráda, chci tím vyzvednout pokrokovost a kvalitu tohoto díla. Srsly, tohoto dědečka dystopie číst chcete! (Zamjatin se opět bije do hlavy, protože někdo se zase v povídání o jeho knize baví akorát o Orwellovi)

Lev
04.10.2016

V této knize je vykreslena technicky vyspělá společnost, kde je všechno dění podřízeno jedinému a nejvyššímu státnímu představiteli - Dobroditeli. Lidé jsou naprosto oddáni nejen jemu a státu, ale také preferovanému kolektivismu a jsou navíc apatičtí i vůči zásahům do jejich soukromí. To se týká neustálého dohledu Strážců, bydlení v prosklených bytech, pouličních odposlechů, cenzury dopisů nebo dokonce organizačních procesů v oblasti sexuálního života. Ve všem zkrátka platí víra v naprostou neomylnost Dobroditele a všude se objevuje pouze uniformita. Aby toho nebylo málo, převládají zde pouze stavby a hlavně hojně využívané sklo (to mi lezlo vyloženě na nervy) a příroda je tak prakticky od lidí úplně oddělená. Hlavní postavou je inženýr D-503, který je hlavním konstruktérem vesmírného Integrálu, který by měl po dokončení sloužit při šíření všech nesmrtelných "pravd" této společnosti dále do vesmíru. Postupně se ale u hlavní postavy začínají projevovat city a fantazie, což je zde bráno jako nemoc a také jsou proti takovým excesům později zavedena potřebná opatření. Hlavní hrdina se dokonce začne sbližovat s ženou a díky ní postupně začne zjišťovat, že se mezi všudypřítomným a stejnorodým stádem vyskytují i lidé, kteří s daným zřízením nesouhlasí a snaží se proti němu bojovat. Jak to dopadne už musíte zjistit sami, což určitě doporučuji, protože kniha je čtivá a děj člověka vtáhne podobně jako Orwellův román 1984. Je až děsivé kdy autor My napsal, protože řada popsaných věcí je dnes velmi aktuální jen v jiném hávu. Kdo by se tak dnes podivil nad odposlechy hovorů, sledováním internetu, mediálním dohledem nad utvářením těch vhodných a správných názorů. Snadno ovlivnitelné masy totiž prostupují historií až do dnešního dne a politické systémy toho budou samozřejmě vždy zneužívat.

Cipori
29.09.2016

Už je to pár let, co jsem tuto knihu četla; je to jedna z těch, které v člověku něco zanechají...

Aingeal
10.09.2016

Složitě se četla, autor má očividně zalíbení v jazykových prostředcích... někdy jich tam bylo na můj vkus až moc, a to jazykovou bohatost umím ocenit. Jinak ovšem kniha poutavá a geniálně propracovaná; bylo vcelku očividné, že se G. Orwell hodně inspiroval dějovou linkou, ale obě tyto knihy mají něco do sebe ;).

gladya
13.06.2016

Dystopie, která se důstojně řadí k 1984, Kallocainu i dalším slavným dílům žánru. Zamjatin byl ovšem první. Čtenář musí ocenit jeho vizionářství, v roce 1920 ještě totalitní režimy dvacátého století neukázaly vše, "co dokážou". V Rusku byla bolševická moc ještě v plenkách a excesy a první projevy zrůdnosti režimu se snad daly "vysvětlit" válkou a občanskou válkou.

Zamjatin jde podle mě nejdál v tom, jak moc mají občané vymyté mozky a jak veliká je nesvoboda vedoucí až k de facto k úplné ztrátě soukromí.

Některé technické věci působí skoro po sto letech samozřejmě naivně, ale vzhledem k jejich rozsahu to příběhu nevadí.

Hodnotím mezi 4* a 5* , vzhledem k době vzniku dávám 5.

martin č.
23.05.2016

Určitě přelomové dílo. Rozhodně mě zaujalo a i přes stáří a obtížně extrapolovatelnou (a tedy dnes zejména po technické stránce naivní) vizi budoucnosti je to nesmírně kvalitní kniha. Určitě z ní známější Orwell čerpal.
Kdybych to četl před "1984", tedy někdy před deseti lety, tak by mě to asi posadilo na zadek, dnes už mě ale zajímají jiná (snad přízemnější?) témata (spíš, co opravdu bylo, než co by mohlo za X let být). Proto se omezím jen na pochvalu výše, ale úplně paf jsem z toho nedokázal být.

poiu
17.04.2016

"Nemusím snad říkat, že náhody a překvapení jsou při našich volbách - jako při všem - vyloučeny. Volby mají především význam symbolický: připomenout, že tvoříme jediný mohutný organismus o milionech buněk, že - mám-li mluvit slovy evangelia starověkých lidí - jsme jedinou církví. Poněvadž dějiny Jednotného státu neznají případ, že by si třeba jen jediný hlas troufal porušit vzácné unisono.

Ve starověku se prý volby konaly nějak tajně, lidé se schovávali jako zloději; někteří naši historikové dokonce tvrdí, že chodili k volebním oslavám maskováni. (...) My však nemáme co skrývat ani zač se stydět, slavíme volby veřejně, poctivě, za bílého dne. Já vidím, jak všichni hlasují pro Dobroditele; všichni vidí, jak hlasuji pro Dobroditele já - a jak také jinak, když všichni i já jsme jedno jediné MY".

Clamera
03.04.2016

Čtenářsky docela náročné, psáno téměř stylem v duchu modernismu (nesouvislé toky myšlenek - jejich uchopení a pochopení vyžaduje opravdu maximální soustředění - není to knížka do tramvaje, naprostá anarchie v grafické úpravě textu...). Téma bylo velmi silné. Dlouho jsem se na tenhle román, který byl přiznanou inspirací k Orwellově antiutopii 1984, chystala. Je to opravdu spíše výzva pro zkušenější čtenáře, ale kniha je zároveň čtivá a napínavá, i když asi čtenářsky "méně vděčná" než 1984. Těm, kteří touží po přečtení nějakého antiutopistického díla a nemají zatím žádnou zkušenost, bych doporučila začít raději Orwellem (byť vlastně půjdou trochu proti proudu času).

Dakki
07.03.2016

Složité čtení nutné plného soustředění a pochopení autora. Jen velmi malý děj nijak nesráží hloubku díla.

de_baques
26.02.2016

kniha představuje na dobře propracovaném příběhu vizi toho jak ve své podstatě dopadají všechny šílené unifikační plány (interbolševismus, třetí říše, EU...), kdy je uznané dobro násilím aplikováno na všechny - zkrátka nechtít dobro je trestné. 1984 je pravděpodobně příběhově i společenským popisem o kousek lepší, ale Zamjatinovo vizionářství je opravdu fascinující.

Delicius
24.01.2016

Ty antiutopie. To je aspoň látka. Řadí se tam tradiční 1984, Konec civilizace, Mechanický pomeranč, 453 Fahrenhaintů, Platonovy teorie dokonalého státu, ... A pořád se srovnávají, která je která, která je horší lepší realnější abstraktnější...
Vidím v tom trochu Hegelovskou dialektiku postavenou na hlavu samotným Marxem.
1)Prvobytně pospolná společnost- absence jedince, jsme jen MY, ale žijem v té hovadské přírodě.
2)Odporná feudálně-průmyslová Individualizovaná společnost, a zavíráme se do měst
3)Jednotný stát, příroda je za hradbami, a my a my a my a my jsme dokonalá masa.

Kniha se mi četla skvěle cca do poloviny, ale občas jsem se v oceánu jazyka ztrácel.
Hrozně zvláštní mi přijde, že zrovna v tomto roce, u nás vyšel tento román ve třech nakladatelstvích, já četl překlad Tafelových od nakladatelství Leda. A graficky se mi líbí moc.

Gracian1964
21.01.2016

Malokedy sa stane, ze knihu odlozim....chcel som to vitazne dokoncit, ale bohuzial, tak vehementne ma to nebavilo, ze som si polozil otazku, ci to chcem citat nasilu...nie....nesadol mi autorov styl, lebo tema sa mi javi zaujimava...s knihou 1984 som ziadny citaci problem nemal...nebudem teda ani hodnotit, kazdopadne ide o kvalitnu literaturu, ktora nie je pre mna...som skratka primitiv a idem sa ukajat na oblubenych detektivkach, ha....Lovu zdar....Howgh!!!

iv.86
14.11.2015

Stále se mi vybavovaly pasáže z 1984. Podobnost s My je tedy opravdu velká. Myslela jsem si, že MY mě zaujme víc, ale nějak mi to nesedlo. Hlavně forma toho deníkového zápisu. Nejvíc se mi asi líbil konec.

Landreth
16.08.2015

Upozornění pro ty, co mají vydání z roku 1989: Předmluvu radím přeskočit, může vám vyzradit poměrně dost událostí z děje...
V mnoha věcech má 1984 blízko k My, zejména příběhově (žena, která zamotá hrdinovi hlavu). Jednotný stát je ale v lecčems hrůznější než Oceánie. Neexistuje v něm žádné soukromí, život je přísně organizován, lidé nemají jména, ale pouze čísla. Je rozbita rodina, děti se vychovávají v chovných stanicích. Lidé mají nárok pouze na dvě hodiny volného času, který můžou trávit pouze organizovaným procházením ve čtyřstupech po městě, jinak mají žít jen prací pro blaho Jednotného státu. A nejhrůznější je, že Zamjatinův hrdina D-503 je tímto uspořádáním přímo nadšen, na rozdíl od Orwellova Winstona, který je vnitřně přesvědčen, že totalitní uspořádání není správné.
Kniha je psána formou deníkových záznamů, chviličku trvá si na to zvyknout, ale pak to ani nepřijde. A nelze se od ní odtrhnout, zejména ve druhé půli jsem dychtil vědět, co bude dál. A i když jsem ji přečetl před týdnem, tak mi stále vězí poměrně dost hluboko v hlavě...

kristleko
19.07.2015

Průkopnické dílo ruského spisovatele ze začátku 20. let, který v něm vystihl praktiky budoucích totalitních režimů. Zamjatinův svět ovládá „Jednotný stát“, založený na naprosté destrukci všeho, co dnes chápame jako lidské. Lidé jsou redukováni na čísla, tradiční partnerské a rodinné vztahy byly vykořeněny, sex je na příděl. Stažení rolet proti předloženému růžovému lístku je jediným okamžikem soukromí, které jinak vzhledem ke skleněným stěnám všech budov a všudypřítomné tajné policii neexistuje. „Kráčíme, jediné tělo s miliony hlav, a každý z nás má v sobě tu pokornou radost, s jakou asi žijí molekuly, atomy, fagocyty. Pokora je ctnost a pýcha hřích, pojem MY pochází od Boha, a JÁ od ďábla,“ píše D-503. Vyprávění je stylizováno do jeho deníkových zápisů, které jako hlavní konstruktér vesmírné lodi adresuje zaostalým civilizacím na jiných planetách. Postupně se ale ponořuje do svých pocitů, které jsou iracionální a jako striktně matematicky myslící člověk je nedokáže pochopit ani pojmenovat.