meluzena
komentáře u částí děl
Kraťoučký, typicky poirotovský příběh - se svou starosvětskou atmosférou a bystrým Poirotovým úsudkem, díky němuž odhalí nečeané.
"Koukám, že seš nějakej zapšklej. Tys musel zamlada dostávat mlatu, co? To proto ty seš takovej, synku. Citu a svědomí jako u slepice..."
U Anfimky ale nebyla na vině výchova, nýbrž jeho špatná povaha - byl líný, hloupý, škodolibý a podrazácký. Nicméně ve své lenosti byl zároveň trochu mazaný, a tak se mu vždycky podařilo nějak vyváznout. Z vysmívaného klučiny se během let stane... (no přečtěte si to sami).
Když se nad tím trochu člověk zamyslí, je to vlastně až prorocky mrazivé čtení o tom, jak nebezpečné je dát lůze funkci a s tím spojenou moc - jak takový líný podrazák stoupá výš a výš a neštítí se přitom kohokoli využít, zneužít, potopit. Čím horší jsou jeho činy, tím víc se zatvrzuje.
Novelka je napsaná v roce 1912, tedy 5 let před bolševickou revolucí, která překonala asi i nejčernější Zamjatinovy předtuchy.
---
"Z příšerné nudy zabloudil Baryba do kuchyně, k Polce. Káča pitomá, ale přece jen je to živá duše. V kuchyni objeví kocoura, Polčina miláčka, a začne ho cpát do holínky. Kocour zoufale vřeští. Polka má oči na vrch hlavy, slabou rukou tahá Barybu za rukáv. A Baryba odkopne holínku i s kocourem do kouta a řehoní se jako když žebřiňák skáče přes kamení."
Vynikající novelka o "celkem normálním" Andreji Ivanyčovi, který se dostane k vojenské posádce do zapadákova, kde lišky dávají dobrou noc a kde je snad každý více či méně podivín.
Krásný jazyk, výborně vykreslené charaktery nejrůznějšího druhu. Pán Zamjatin má své postavy rád a má pro ně hluboké pochopení, ač to nejsou žádní superhrdinové.
Určitě můžu doporučit.
---
"[Sluha] Larka se přibatolil rozzářený jako lívanec."
---
"Psovským čichem Tichmeň vyčmuchal jakousi člověku neviditelnou stopu a rozběhl se po ní - doprava, doleva, jel po ní jako had."
---
"Pravda, bláta bylo až po uši, hlína se lepila jako povidla, táhla se jako pop, vojáci koukali jako vejři. Ale co se dá dělat, služba je služba."
Na severu žijí obyčejným vesnickým životem, vždy zjara tam přijíždějí Lopaři, chvíli pobydou, vymění kožešiny, nakoupí a na zimu odtáhnou.
Pestrá mozaika vesničanů a Loparů (eskymáků?), propletenec příběhů, bolestných osudů, dva se tomu vymykají. Marej a Pelka.
Možná až příliš velký propletenec, v které jsem se občas trochu ztrácela. Ale i tak povídka stojí za přečtení.
Matka Nathanalie, představená, měla kdysi domek ve zdejším újezdu. Vychovala bez muže devět dcer, o všechny najednou přišla při jedné epidemii cholery, když nejstarší byla na vdávání. potom odešla do kláštera, a teď má dcer devadesát. Už je stará a drobounká a dnes má svátek, ale den běží jako obvykle, na mši přišlo jen pět poutníků a tři místní. Zato na zázračné ikoně - Pomocnici hříšníků - lidí nespočítaně a ona na všechny laskavě shlíží, oči modré a jasné.
Ti tři místní jsou packalové se zlými úmysly.
Výborně napsaná povídka o lidské podlosti.
Lev se ožral do němoty. Tedy statista, který ve lví kůži měl čekat na skále, až ho hlavní hrdina srazí kopím, a mrtvý spadnout dolů. Premiéra má začít za chvíli, v sále sedí lidový komisař z Moskvy - co teď? Přihlásil se divadelní hasič Péťa Koníček, že by za lva zaskočil, čímž všechny zaskočil. Vyzkoušeli to, ale Péťa že si musí ještě někam odskočit.
Velmi člověčenská, skoro (rozto)milá povídka.
Povídka z doby blokády Leningradu (Petrohradu), kdy lidé hladověli a mrzli, protože neměli čím topit. Vyprávěno stylem jako by po staletích znovu nastal pravěk a lidé žili v jeskyních, halili se do kůží a žili primitivním způsobem života. O to víc si člověk uvědomí hrůzu tehdejší reality.
Skvěle napsáno, až z toho běhá mráz po zádech.
Trochu bláznivá, ale velice dobře a s vtipem napsaná povídka.
Toho dne (20.5.1919) všechny občany od osmnácti do padesáti zřejmě čekalo něco neobyčejného." Rozkřiklo se, že zítra budou zaměstnanci fasovat pracovní oblečení, a Ale nikdo netušil, jaké pracovní oblečení to bude. Jakéhokoli oblečení se tehdy nedostávalo. Telegrafista Aljoša například už dávno chodil do služby v podvlékačkách, pomocí fermeže, sazí a minia předělaných na šedivé, červeně pruhované nepromokavé kalhoty."
---
A přede dveřmi kanceláře za stolkem slečna z druhu sekretářek (zvláštní forma pudlíka).
Attila jako mladík je poslán svým otcem, králem Hunů, jako host na Římský dvůr, kde se s ostatními mladíky též potomky vládců své země učí římským způsobům a řeči. Attila ale uvnitř zůstává divokým Hunem, jen se to naučí před ostatními dobře skrývat. Když pak zemře jeho otec a později i strýc, který převzal vládu, Attila se vrací domů a je jisté, že kdyby byl vládcem on, zemím z blízkého i dalekého okolí by nastaly těžké časy. Tady dílo zůstalo nedokončené.
Těžko hodnotit nedokončené dílo. Je to jen úvod, kde se dozvídáme o tehdejších poměrech v Římě, o pár postavách, a hlavně o mladém Attilovi. Možná to mohl být dobrý román, ale to už se nedozvíme.
Do tramvaje nastoupí krásný, elegantní mladík. Pak přistoupí hromotlucký podnapilý dělník a jen co zmerčí toho krasavce, je všem jasné, že to nedopadne dobře.
Kratičká povídka s pěknou pointou.
Sofie a Trofim Ivanyč žijí obyčejným spokojeným životem, až si najednou uvědomí, jak jim chybí, že nemají děti. Když zemře jejich ovdovělý soused, vezmou si jeho asi 13letou dceru Hanku k sobě a vypadá to, že pozvolna vytracené štěstí se vrátilo. Jenže Sofie si s Hankou nerozumí, zato Trofim Ivanyč až moc.
Vynikající psychologická povídka o citovém zmítání 40leté bezdětné ženy.
Při Večeru vzpomínek se o slovo přihlásí soudruh Čurygin ze zapadlé vesnice uprostřed hlubokých lesů, aby odvyprávěl, jak prožívali události kolem svržení cara Nikolaje a nahrazení pravoslaví "vědeckejma zákonama našeho drahýho Marxe". Vypráví jazykem negramotného prosťáčka, "z celýho svýho pravoslavnýho srdce", pročež nám události přímo ožívají před očima. Čuryginova nezáludná přímočarost nechtěně odhaluje nesmyslnost, ukvapenost a hloupost nastolení vlády lidské spodiny. Čtenář si pak snadno dá dohromady tyhle příčiny a tragické následky, které to přineslo.
To se panu Zamjatinovi moc povedlo.
Dva paralelní děje:
- Na jakési vzdálené planetě/hvězdě(?) jsou živí poslední čtyři lidé - mladý muž, mladá žena, slepý chlapec a stará Matka. Nemají vzduch k dispozici jako my - pijí ho po douškách z lahví a zbývá jim poslední.
- Na Zemi po sobě přes údolí střílí vzbouření sedláci a sovětčíci. Nikdo neví, kam se to vyvine a kdo přežije.
Povídka s těžkými tématy vyprávěná spíše v náznacích, jakýmsi "básnickým" snovým jazykem. Já bych upřednostnila víc polopatičtější styl, abych se neztrácela v tom, co se právě děje a komu.
Vynikající povídka z Londýna, která nahlíží do různých lidských charakterů. Každý si jde jen za svým cílem a cíle i dvou lidí se těžko protnou. Varhaník Bayley, pan a paní Cruggsovi, sousedka paní Fitzgeraldová. A zepelíny, které nikdo nečekal, a rozhodně nezval.
Až krutě moudrá povídka je promluvou k psovi, který věrně slouží a trpělivě snáší veškerá příkoří, i změnu pána, jen když má plnou misku. Byť i ztuchlého masa. Ale v těch očích má zapsáno všechno.
---
"Neumíš mluvit. Dokážeš jenom kničet, když tě bijí, vrčet a kousat, když pán poroučí, a celé noci výt na hořký zelený měsíc.
Ale proč máš tak krásné oči? A na jejich dně takovou lidskou smutnou moudrost."
Vynikající povídka. Autor skvěle vystihl, jak se hloupoučké vesnické děvče Dášenka chce zároveň co nejvíc pochlubit, jak se mu ve službě ve městě daří, a tak přehání, jak jsou na ni hodní a co dostala a kdo se jí dvoří, ale zároveň si musí postěžovat, a tak pravdivě píše, že dostává jen odložené nebo poničené věci, nikam ji nepouštějí, milostpaní je semetrika, atd., přičemž obojí je vlastně "čistá pravda". Sice nenapíše, že se jí stýská, ale to, jak něžně píše, že ve městě nikde neroste šťovík jako u nich na vsi, mluví samo za sebe.
Kraťoulilinká povídka o chlapci, který návštěvě ukazoval svoje obrázky a povídal, co na nich je, jenže návštěvník neměl s chlapcem trpělivost.
Mrazivá "pohádka" o tom, jak že hloupý a líný anděl nemůže být nikomu ku prospěchu. Ani sedlákovi, flámovi a větroplachovi, ke kterému ho přidělili.
---
"Byl jeden hloupý anděl a jmenoval se Dormidon.
Všichni andělé, jak známo povstali z Božího dechu. Pánbůh vydechl - anděl, vydechl podruhé - další. Ale tentokrát bylo ošklivé počasí, Pánbůh kýchl - i vyletěl anděl při tom kýchnutí, ale takový moc divný. Huba jako struhadlo, oči u šly každé jinam a na levé ruce na malíku prstýnek s ametystem. No copak se to na anděla hodí? A co se díla týče, pokaždé všecko odflákl, jen aby už to měl z krku. A potom se svalil a chrněl. A tak ho na nebi trpěli spíš jenom z milosti."
Skvělá povídka o tom, že splněný sen může vypadat úplně jinak než na jaký se člověk těšil.
V bohatém a starém (švábím) království proslulém plodností ženského pohlaví a chrabrostí pohlaví mužského, nacházejícím se za pecí u postilióna Mizjunina, se buřič a otevřhuba Seňka vydá na světlo, aby se přesvědčil, jestli Bůh je nebo není. A zjistí že je! Hrozný a strašlivě ohromný, v růžové kartounové košili. A tak se Mizjunin se Seňkou spřátelil, protože neměl s kým jiným pohovořit.