Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři

Rozhovory se zajímavými lidmi mám ráda, ale tady se mi asi nejvíce příčil Strážce prahu. To opravdu ne!

Rozhodně to je zajímavá kniha. Jedna se o velmi dobře vedené a sepsané rozhovory s různými samotáři a myslím, že co respondent, to jiný typ osobnosti, jiný důvod k útěku do samoty. Protože mám pocit, že se vlastně vždycky o nějaký útěk jednalo. U některých rozhovorů mi rozum zůstával stát, nedokážu plně pochopit, co se děje v hlavě lidí pod vlivem alkoholu, drog nebo jakéhosi náboženského vytržení. U jiných rozhovorů jsem naopak cítila až skoro pochopení, u jednoho dokonce obdiv, i když já sama bych se pohodlí civilizace vzdát nechtěla. Opravdu zajímavé. A i graficky je kniha povedená, obsahuje dobré fotografie.

Ke knize jsem se dostala díky čtenářskému klubu, sama bych po ní asi nesáhla.
Rozhovory jsou bezpochyby zajímavé a místy hodně silné, ale často jsem měla spíš pocit nepochopení než obdivu. U většiny zpovídaných jsem si říkala, že tohle už není romantika samoty v přírodě, ale spíš útěk od světa za každou cenu. A postupně se ukáže, že za tím často stojí drogy, alkohol nebo jiné osobní problémy. Výjimek je jen pár.
Jako sonda do jiných životů je to poutavé čtení, ale zároveň trochu těžké a místy až nepříjemné. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, ale vracet se k ní nepotřebuji.

Príbehy ma veľmi bavili. Niektoré boli síce dosť uletené, keďže tam veľkú úlohu zohrávali drogy a alkohol. Ale najmä príbehy žien boli pre mňa inšpirujúce.

Svým obsahem určitě zajímavá kniha. Osm příběhů o šumavských poustevnících psané formou rozhovoru. A mně to přišlo všechno strašně podobné a nudné a takové životy nepochopitelné.

*Maloměsto je bastard, má to nejhorší z velkoměsta a to nejhorší z venkova.*

Palán jednotlivé rozhovory skvěle vede, umí naslouchat, nechá se vést respondentem a přitom se objektu svého zájmu nenápadně krůček po krůčku dostává pod kůži. Navíc i téma samo o sobě je nosné a skýtá nepřeberné množství možných náhledů. Jednoho to až vyloženě láká, protože spousta lidí co znám, si onu zromantizovanou představu „(zkusit) žít mimo civilizaci“ v hlavě hýčká; speciálně pak my muži jednou za čas potřebu „se na víkend/týden/zbytek života zdekovat a být sám se sebou“ v sobě máme.

Proto mě překvapilo (sám nevím, zda mile či ne), že výběr vesměs zahrnuje samotáře ze škatulky „podivín“, kteří na samotě žijí v důsledku „z nouze ctnosti“ kvůli útěku před vnitřními démony, zodpovědností apod. Ti spadající do škatulky „romantik“ takřka absentují (jsou dva). Chápu že prvních bude většina, ale stejně… S tím souvisí i mé brblání nad výběrem „jen ti co žijí o samotě aspoň dekádu“. Vyloženě tu pro porovnání chybí i nějaký novic, který je teprve na počátku samotářské pouti, a naopak ztroskotanec, který život o samotě po několika letech vzdal. Takto je to dosti jednostranně zaměřené, byť o vyloženou výtku nejde, je to jasný autorův záměr.

A tak jediný skutečný problém publikace je její zdánlivá největší přednost. A sice Šibíkovi fotografie; snad až na tu z přebalu (která navíc není od něj) a ještě jednu dvě výjimky se jedná o fotografie bez náboje a výpovědi, což naprosto nesouzní s tématem a ani s jednotlivými osobnostmi. Použít náhodné fotky „podivínů na samotě“ z fotobanky, tak je výsledek nemlich stejný. Což je zklamání, protože Šibík fotit umí, ale tady si to žádalo portrétistu „co fotí duši“ spíše než tradičního reportážního fotografa.

PS: Doufám že naznačená „dvojka“ o rodinách, které se rozhodly žít na samotě a vychovávat děcka mimo tradiční vzorce, a jejich následný střet s realitou, vznikne. Za mě je to ještě o chlup nosnější téma.

Jaký je v dnešním Česku život mimo civilizaci?
Co se dá takovým životním stylem získat a co ztratit? A najdou se i v dnešním Česku autentičtí poustevníci? I na tyto otázky odpovídá tato kniha rozhovorů.
Kniha Aleše Palána – Raději zešílet v divočině je pozoruhodným souborem rozhovorů s lidmi, kteří se záměrně rozhodli odejít ze společnosti a žít v samotě, často v extrémních podmínkách šumavské divočiny. Palán k nim přistupuje s respektem, empatií a bez senzacechtivosti. Nehodnotí, spíše naslouchá a nechává čtenáře, aby si vlastní úsudek vytvořil sám.
Síla knihy spočívá v kontrastu mezi životními příběhy jednotlivých „samorostů“ a v tichém, civilním tónu autorova vedení rozhovorů. Postupně se ukazuje, že útěk z civilizace není nutně projevem šílenství, ale často hluboké potřeby autenticity, svobody a duchovního klidu.
Palánovi se daří vykreslit pestrou mozaiku motivací – od ekologických a spirituálních důvodů až po zklamání ze společnosti či osobní traumata. Kniha tak otevírá otázky po smyslu moderního života, vztahu k přírodě i hranici mezi svobodou a osaměním.
Celkově jde o silnou, citlivou a místy až filozofickou výpověď o lidech, kteří se rozhodli žít „jinak“.
Radikálnost, s níž hrdinové knihy sledují své cíle, může být zvláště pro městské hledače optimálního duchovního směru pozoruhodná. Místo abstraktního vzývání přírodních principů se v osmi rozhovorech ukazuje skutečný a značně obtížný život na “pokraji světa”.

Na Šumavu máme kousek a máme ji slušně prochozenou a k té paní z Naturalu jsem roky chodila na obědy. Zajímavé rozhovory.

Nejedná se o beletrii, ale rozhovory autora s šumavskými samotáři, proto nechci udílet klasické hodnocení. Nicméně kniha se četla moc pěkně, některé příběhy se mi líbily víc, některé míň, ale jednalo se o moc zajímavé a obohacující čtení.

Bez pochyby zajímavá kniha. Dostala jsem se k ní až v souvislosti s dokumentem a událostmi okolo něj. Navíc jednoho z popisovaných samotářů znám. Pro mě osobně je nepochopitelné, jak někdo může takto žít. Nedokázala bych si život představit bez teplé vody a alespoň základních podmínek k životu, jako třeba elektřina atd. Některé příběhy mi přišly zajímavé více, jiné méně. Určitě bych třeba uvítala i knihu s rozhovory s rodinami s dětmi , které žijí podobně.

Tak toto byla vlastně hodně neobyčejná kniha.Co se týká grafického zpracování..krása.
Fotky jsou nádherné a celá kniha je opravdu krásná na první pohled.Z příběhů mě nejvíc zaujala kapitola o bratrech Klišíkových.
Velice pěkné povídání o jejich minulosti, dospívání a přítomnosti.Pak také příběhy žen žijících na Šumavě.
Ostatní kapitoly jsou téměř celé o lidech s velkou spotřebou alkoholu a omamných látek.
Ale neodsuzuji je, každý má právo na svůj život, jako i na své názory.Někdy zkrátka potřebujeme každý v určitých životních etapách berličku.

14.07.2025

Výborně audio zpracované nevšední téma samotářsky žijicích lidí v krajině, Načteno různýma rátorama je dobře vyladěno. Vítězný film festvalu v Karlových Varech r. 2025.

Skvělá kniha od Vynikajícího Aleše Palána. Mj. krásný rozhovor s mým přítelem Romanem Szpukem. Působivé a krásné fotky od Jana Šibíka.

Zajímavé… Možná se autor snažil přiblížit, vysvětlit, pochopit, proč se celkem „obyčejný“ člověk stane poustevníkem. Zvládla jsem tři příběhy z osmi, možná některý nepřečtený byl zajímavější, ale už mě to nebavilo. Navíc mi vadila grafická úprava, spousta zbytečných fotek, ať už celostránkových, navíc na silném papíru, tak třeba záhonu s kapustou či jakou zeleninou. A plýtvání papíru, 3,5 cm všechny čtyři okraje na stránce mi přijdou opravdu zbytečné. Asi jsou autoři placeni za počet stránek…

Jak je vidět i dokument o lidech, kteří si žijí naprosto obyčejný vlastní život zcela podle svého a dovedou se obejít bez toho všeho, co kdybychom my ostatní, včetně mě, neměli, tak se hroutíme, se dá napsat úchvatnou přitažlivou formou. Aleš Palán dokázal realitu jejich příběhu podat tak, že jsem mnohým na okamžik záviděl, pravda jen na okamžik, protože je to někdy odvaha, někdy nezájem o ostatní, někdy odtržení od reality někdy romantika. Každý je prostě spokojený s něčím jiným a nejdůležitější ke spokojenému žití je nehnat se nestále někam dál, výš a lépe, ale snažit se hledat radosti v těch obyčejných všedních věcech a blahoskloně je nepřelížet, protože jsou přece samozřejmé.

Zajímavá kniha o z půlky nesympatických a arogantních, ale z půlky i pár "jednoduchých" a pokorných lidech. Jenom jsem se utvrdil v tom,že hledání smyslu života je neskutečně směšná a bezvýsledná absurdita, která může vést k úspěšnému nalezení jen, když přestaneme přemýšlet a obalíme se vírou. To se mi ale nikdy nepřihodilo.

Dobrý nápad na knihu a také dobře zpracovaný. Autor dokáže hovořit s různými lidmi, nijak je nesoudí, jen je nechává říct svůj příběh. Skvělá kniha na zamyšlení.

Moc povedená kniha a skvělý nápad. Někteří z lidí to mají v hlavě srovnané lépe než kdekdo jiný. Každého z nás žene touha něco po sobě zanechat, děti, dům, poselství, ale chceme mít pocit, že náš život má nějakou cenu. Až skoro zapomeneme, že největší cenou je život sám a obdivuji každého, kdo se snaží nedupat podle ostatních, ale žít tak, aby obstál sám před sebou.
No, někdo k tomu rozhodnutí došel přes svoje démony, ale i to je cenné, pokud se z nich dokázal vymanit.
V době sociálních sítí, strašidelných zpráv, které se na nás valí úplně všude, tlaku konzumu, mám pro podobná rozhodnutí mnohem větší pochopení.

Perfektní kniha s trefným názvem je vedena formou šikovných rozhovorů. Je o lidech, kteří se rozhodli žít na samotě v krásné šumavské přírodě. Hlavně mimo dosah nynějšího civilizačního konzumního šílenství.