Jasno lepo podstín zhyna

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Pozoruhodný titul úspěšné prvotiny mladé irské autorky je poetickou variantou názvů čtyř ročních období, která tvoří časový rámec příběhu přátelství dvou psanců – osamělého člověka a týraného psa. Sedmapadesátiletý podivín Ray žije sám v domě po svém otci v nejmenovaném městečku na pobřeží. Nikdy nechodil do školy, bojí se lidí, jeho jedinými společníky jsou knihy. Jednoho dne si v místním útulku pořídí zohaveného jednookého psa, rychle k němu přilne a poprvé v životě pocítí hluboké pouto k jiné živé bytosti…...celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/31_/310022/jasno-lepo-podstin-zhyna-wia-310022.jpg 4.2201
Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Odeon
Orig. název:

Spill Simmer Falter Wither (2015)

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (83)

Kniha Jasno lepo podstín zhyna

Přidat komentář
Roscata
21. května

Zvláštní kniha...příběh se mi líbil ale asi pro mě tehle typ psaní není. Nicméně času stráveného s Rayem a Jednookem nelituji.

Radka_p
28. dubna

Knihu som možno nečítala v najlepšom období, pretože na ocenenie kvality knihy asi treba náladu na niečo pomalé, niečo nad čím má čitateľ chuť rozjímať, kochať sa nad opismi a jazykom, ktorý autorka v príbehu používa. Kniha o jedinečnom priateľstve opusteného psa z útulku a osamelého muža po 50-tke, opisuje ich putovanie 4 ročnými obdobiami a to je ozaj všetko čo sa v nej stane. Záverečných pár strán šokuje, inak je dej veľmi pomalý rozvláčny.

Bet.hy
05. dubna

Úžasné. Popisy, hra s barvami, hlavní hrdina, který si vás získá a možná se i v některých jeho kouscích najdete a hlavně pes. Pes svéráz, který svého nového páníčka perfektně doplňuje. Dojemné, emočně mě to málem zabilo. :-D Ale je to jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla a určitě jsem ji nečetla naposledy. :-)

TomTomis
17. března

To byla velmi pomalá jízda. Komorní příběh. Smutný. Četl jsem těch 250 stránek neuvěřitelně dlouho. To není výtka, to je jen konstatování. Někdy jsem si procházel některé pasáže znovu. Snažil jsem se vnímat jazyk hlavního vypravěče, i když nevypráví mě, ale oslovuje hlavně svého čtyřnohého kamaráda.
Těším se, že se někdy dostanu k autorčině další knížce.

morava
02. března

Nevzpominam si, ze bych nekdy cetla podobnou knihu.Je necim hodne zvlastni, hodne jina. Asi musim i podotknout, ze jsem cetla v holandskem prekladu, ale uz po par strankach jsem si byla jista, ze si ji chci poridit i v cestine. A proc ? Aby jsem si uzila krasny jazyk teto autorky i v mem rodnem jazyce. Krasne popisy prirody,krasny, ale zaroven bolestny pribeh Raye a Jednooka, kteri spolu proziji jedno jaro, jedno leto, jeden podzim a jednu zimu. Behem techto 4 rocnich obdobi v knize, me behal mraz po zadech, i kdyz jsem cetla prave letni cast knihy. Kniha plna krasnych vet, ale take plna bolesti v dusi, jak te lidske , tak te psi. Je to ale i pribeh plny lasky. Jsou knihy, u kterych mi na konci tecou slzy. Pri cteni teto mi bylo smutno hned od zacatku a slzy se mi draly do oci nejen na konci .

tanuki
27. února

Bezpochyby kniha na vysoké jazykové úrovni. Obdivuji autorku, že dokázala napsat 240 stran příběhu, ve kterém se lautr nic neděje. Postarší pán si koupí psa. Je to podivín a se psem se po jistých peripetiích vydává na cestu, autem, a na té cestě mu popisuje všechno, co vidí, co ho napadne, na co si vzpomene. Samozřejmě má v životě schovaného kostlivce, jehož dostávání ven ze skříně je tím jediným aspoň trochu zajímavým, co se tam děje. Leze to z něj ale příšerně pomalu, snaží se čtenáře ukolébat vleklou monotónností vyprávění, aby pak ta rána více pleskla a o to více probrala člověka z letargie.

Pro zapřísáhlé lyriky a vyznavače nekonečných popisů vnitřních pocitů a neusměrňovaného proudu volně plynoucích myšlenek asi dobré. Já ale trochu skřípal zubama. :o)

mirektrubak
27. února

„Někdy v tobě vidím smutek, ten stejný smutek, co v sobě nosím já. Pozoruju ho v tom, jak vzdycháš, jak se tak upřeně díváš a jak věšíš hlavu. V tom, jak se nikdy docela neuvolníš a jak ten svět, který jsem ti už dal, nepovažuješ za samozřejmost. Můj vlastní smutek není pocit, ale něco chyceného ve zdech mého těla, lapeného uvnitř jako smog. Všechno to zbavuje lesku. Obaluje to svět sazemi. Vysává mi to sílu z rukou i nohou a hrbí mi to záda.“

V seznamu štítků k této knize je uveden i „autismus“. Nemyslím, že je to správně. Autorka tuhle diagnózu nikde nezmiňuje a podle mě je důležité, že to nedělá. Protože její Ray není ani žádný Rain Man, a ani to není Charlie z Růže pro Algernon. Jeho nekompatibilita se světem není předem dána, jeho samota není předurčená nějak biologicky nebo geneticky. Vyprávění je o tom (alespoň podle toho, jak to vnímám já), jak může lidská bytost zpustnout, když není vystavena lásce svého okolí. Ray by jistě ani v „běžných podmínkách“ nebyl úplně standardně fungující osoba, ale jeho jinakost by mohla být zakomponována do fungování komunity a mohl by ze společnosti čerpat i společnosti prospívat. „Pouze“ neměl to štěstí, které má většina z nás – a já si zase jednou uvědomil, že milující a pečující rodiče nejsou takovou samozřejmostí, jak by se to mohlo zdát.
Že je Ray zajímavou a inteligentní osobností je zjevné – jeho postřehy jsou precizní a trefné a jeho schopnost navázat citový vztah dosvědčuje jeho péče o Jednooka. Jenže... No, snad se nedotknu milovníků psů, ale zdá se mi jasné, že se jedná spíš o nastínění jeho emocionální kapacity, o náhražku opravdového vztahu, o naznačení toho, jak by se Ray mohl rozzářit, kdyby narazil na člověka, který by s ním měl trochu (spíš trochu víc) trpělivosti. V tomto smyslu mi přišla velmi výmluvná epizoda, ve které Ray pomáhá nahánět krávy – je to drobnost, ale Ray se po ní cítí rozjařený a mě se zdá, že je v té situaci zobrazeno, jak je člověk stvořen k tomu, aby byl ostatním užitečný, jak ho vědomí jeho prospěšnosti uspokojuje.

Líbilo se mi, že Sara Baume nenapsala žádnou moderní irskou Popelku, že se vyhnula riziku sepsat sentimentální vyprávění o čistém člověku, který není pochopen necitlivou společností. Rayovo chování je v mnohém problematické, je komplikovanou osobou, žádný průzračně jasný klaďas. A ani jeho vývoj není směřován k přehlednému sladkobolnému konci. To dodává příběhu hloubku a věrohodnost.
A musím zmínit jazyk, způsob, jakým je román napsán. To na mě udělalo velký dojem – navíc s vědomím, že se jedná o debut. Kniha je vyprávěna suverénně, působivě, dokáže být naléhavá, intenzivní, ale zároveň i citlivá a v dobrém slova smyslu civilní – a tedy i uvěřitelná. Klobouk dolů!

„Ze všeho kolem nás vyzařuje takový lehounký příslib. Všechno je tak tiché a pěkné, že si připadám o malinko míň divný a míň hrozný. To mě zneklidňuje. Připomíná mi to, že k přízni osudu musím být nedůvěřivý.“

EL.ZA
21. února

Jedna z nejlepších knih co jsem kdy četla. Vše už bylo napsáno v komentářích.


Štítky

prvotina člověk a pes osamělost člověk a zvíře Magnesia Litera irská literatura

Autor a jeho další knihy

Sara Baume

Sara Baume
irská, 1984

Podobné knihy

Kniha Jasno lepo podstín zhyna je:

v Právě čtených12x
v Přečtených220x
v Čtenářské výzvě97x
v Doporučených34x
v Knihotéce74x
v Chystám se číst237x
v Chci si koupit40x
v dalších seznamech3x