Jasno lepo podstín zhyna

Já asi půjdu proti proudu. Knize se určitě nedá upřít originálnost, zajímavý jazyk, dokonalé popisy fauny a flory se zajímavými detaily. V tomto směru smekám před paní překladatelkou. Ale to, co popisuje v doslovu knihy jsem tam já tak úplně nenašla nebo nepatřím mezi náročnější čtenáře. Kniha vlastně ani nemá nějakou dějovou linku, která by člověka nutila číst dál a dál, spíš se mi chtělo ji odložit. Rozuzlení se dostavilo asi až na posledních 60 stranách a pro mě bylo šokující. Nechci moc prozrazovat, ale to, co udělal hlavní hrdina se svým otcem bylo dost šílené. A důvod proč si vzal psa z útulku také nebyl zrovna romantický ( cituji z knihy "...hlodavci se bojí větších zvířat")
Takže já asi nejsem úplně cílovka a další knihu této autorky už nebudu zkoušet.

Poetické i naturalistické, dojemné i poučné. Kus života osamělého muže, kterému táhne na šedesát a rozhodl se, že už nebude sám a vzal si k sobě jednookého psa z útulku. Příběh postupně odhaluje, jak velmi zvláštní život má jeho hrdina za sebou a jak jej dokázal jeden zubožený pes změnit k lepšímu...

Dnes jsem dočetla. Krásná kniha a pořídím si ji do knihovny. K té se budu vracet.

Já jsem vždycky vděčná, když se mi do ruky dostane taková kniha. Komorní, poetická, nádherně napsaná. Častokrát jsem se usmívala a jihla nad těmi krásně poskládanými slovy, obraty, větami. Bylo to procítěné, dojemné, hřejivé, něžné. Úžasné.

Ono to bylo dost o ničem. Ale tak nějak hezky o ničem. Spíš náladové čtení, kus esence introverze...
Zas jednou kniha, která by se mi podle "papírových předpokladů" neměla líbit. Překvapení i pro mě, že se mi nakonec moc líbila.
Poklona i překladatelce, protože většina kouzla stojí na zajímavém jazyce.

Pro mne subjektivně to Vyšlapanou čáru nepřekonalo (vím že ta vyšla později, ale já ji četl jako první). Psáno úchvatným jazykem a z toho pohledu nemá chybu. Ale ten děj je až příliš jednoduchý.

Ideální kniha by měla mít tu moc, že pozmění pohled na svět svého čtenáře. Měla by se pravidelně zjevovat ve čtenářově hlavě, prolínat se s reálným životem, evokovat nové myšlenky, postupy, náhledy, pocity. Měla by se stát součástí čtenářova subjektivního vnímání světa. A bude-li počet následných vytanutí dostatečný, stane se navždy čtenářem samým.
A tak si zase o trochu více užívám samotu a ticho. A tak zkouším zpomalit a nalézt více krásy v ukrytém detailu. A tak více zaznamenávám stejné věci v různých ročních obdobích. A tak častěji vnímám prostředí skrze pachy a vůně. A stejně jako ve změti chutí hledám ve vůních jejich kombinace a pokouším se provádět jejich dekompozici. A nutí mě to zpomalit. Ztišit. Zastavit. Nastražit.
Je asi normální, že časem jsme schopni pohlížet na svět i partnerovýma očima. Je tedy zřejmě také normální, že jedná-li se o mezidruhovou lásku, získáme časem také částečnou schopnost vnímat svět jeho nejvyvinutějšími smysly. Získáme superschopnost.
Zajímavé je, že kniha se mě mnohem více dotýkala v situacích, kdy jsem ji zrovna bezprostředně nečetl. Sahala si na mě později. Intenzivněji doznívala, než bezprostředně zněla. Přesah hutnější, než samotný aktuální knižní prožitek. Zvláštní. Nové. Dobré.

Titul knihy je buď dokonalý nebo naprosto zavádějící, protože jeho význam jsem nerozklíčovala, dokud jsem si nepřečetla knihu. A i potom můj logický mozek klopýtal o zřejmou snahu zakomponovat poetiku a skryté významy ročních dob. A přece právě kvůli titulu jsem se chtěla seznámit se Sarou Baume. Irsko jsem zatím neměla příležitost navštívit, i když západní Anglie se mu snad trochu přibližuje. Tady jde totiž o zřejmou inspiraci rodným krajem, jeho zvláštnostmi i půvaby. A Baume vystavila nejlepší možnou pozvánku, jaké se člověku může dostat. Vedle drsné i krásné přírody to je osobní, intimní svět autorky, který se promítá do příběhu společenského outsidera Raye a jeho jednookého psa. Svět, který není každému blízký a snadno pochopitelný. Vztahy bývají složité, láska však nikoliv.

A tak sledujeme monolog muže, jehož současné Irsko (píše se rok 2013) opustilo, s jeho psem, kterého opustil lidský svět, nejdříve však pořádně ztrestal. Prostě proto, že mohl. Jako bych nahlížela klíčovou dírkou do světa, kam se člověk běžně nepodívá. Baume nabídla jedinečný pohled na svět a jeho mezilidské vztahy se smyslem pro krásu a detail. I když praktickými obtížemi života Raye a Jednooka se jaksi nezatěžovala. Pro příběh zjevně nehrály rozhodující roli. Jde o duši živé bytosti, proč se zatěžovat účty ;-). Ocenila jsem taky znalost irské fauny a flóry; já téměř naprostý neználek jsem se rozhodla se v blízké budoucnosti dovzdělat a lépe porozumět světu kolem sebe beze slov. Ne každého Sara Baume osloví, to ji ale asi moc netrápí.

Nějakou dobu to trvalo, než ke mně kniha doputovala ....
Ale přišla v pravý čas - tak to knihy někdy umí ....
A já se postupně začítala do dojemného příběhu dvou osamělých, ztracených, světem zraněných a lidmi nechápaných postav ....

Ray a Jednooko - jsou na cestě ....
Jsou zde jeden pro druhého .... Ray se brání osamělostí a Jednooko agresí ...

.... Neměl jsem žádné právo ti vnucovat svá lidská kriteria....
..... Mně to, že jsem člověk. nikdy nic dobrého nepřineslo ....

A tak se společně vydávají na road movie - na útěk před lidskou zlobou...
Přes čtyři roční období - jasno, lepo, podstin, zhyna .... a tato alegorie nám přibližuje i jejich smutný osud ....

Krásné popisy irského venkova - i s poznatky místní přírody .... a také moře ....

.... Moře je tak trochu jako řeka ... ale místo aby teklo z jedné strany na druhou, mezi dvěma kusy země - tak utíká pořád dál , až se rozlije do oblohy ....

A stejně tak probíhá pouť těch dvou .... na konec útesu, kde je pouze moře a obloha ....

..... Nepatří mi roční doby, nepatří mi moře .... a nepatří mi ani obloha ....
Ovšem to, co jim patřilo, byla zvláštní láska jednoho k druhému ....

Pomalé a vnímavé čtení - doporučím.

Kniha je rozdělena do čtyř částí podle ročních období a zatímco první část mě opravdu zaujala, v těch už se autorka hodně opakovala. Přibývaly lyrické popisy krajiny, které já v knihách moc nemusím. Čekala jsem také, že se příběh bude více točit kolem psa Jednooka, ale přišlo mi, že postupně byl jeho vztah s hlavním hrdinou spíše upozaděný. To bylo to, co mě na knize zklamalo asi nejvíc.

(SPOILER) Konec jsem si přečetla 3x a pak se rozbulela...

slova autorky:
Postupně, v útržcích a náznacích se dozvídáme o příčinách
jeho strachu, nedostatku sebedůvěry a neschopnosti
komunikace. Vyvstává před námi obraz života prožitého v
izolaci pouze s chladným, často nepřítomným otcem, dětství
bez mateřské péče, bez společnostijiných dětí. Otec mu dával
najevo, že je nějakým způsobem zvláštní, nenormální: Vidíš, jak
tohle vysvětluje, proč pak už u nás nikdy nikdo nezazvonil? Tím se
vysvětluje, proč mě nezapsal do školy, proč jsem tam nikdy
nenastoupil s ostatními dětmi, co to měly v hlavičce v pořádku a
nebyly zvláštní. Absence matky, za jejíž smrt se Ray cítí matně
zodpovědný svým narozením, znamená v jeho případě i
absenci lásky, něhy, pohlazení, lidského dotyku, porozumění a
soucitu, absenci dobra. Je to děsivý svět a má pro jeho další
život děsivé následky.
Ponechán bez formálního vzdělání, snaží se Ray pochopit
vnější svět a zákony lidské společnosti náruživou četbou a
sledováním televize, což ho dovádí k originálním závěrům,
pronikavým i komickým. Pozorně vnímá detaily ve svém
okolí, moře a oblohu, rostliny, živočichy, chování lidí.
Schopnost soucítit a touha porozumět jiné bytosti se u něj
naplno rozvine ve vztahu ke zvířeti, ve kterém vidí stejně
osamělého vyděděnce, jako je sám.

Začnu pozitivy. Název knihy mi přišel velmi poetický a zpočátku poeticky zněl i jazyk knihy, který vyniká ve schopnosti popsat fádní věci zajímavým způsobem a vypíchnout drobnosti, kterých by si většina lidi nevšimla. Jenže po asi sto stranách mě kniha přestala bavit. Děj je velmi pomalý a vůbec mu nepomáhá postava Raye, který není příliš sympatický. P. S. Jak je možné, že když Ray na téměř rok odjede z domu a neplatí účty, nemá odstřiženou vodu a elektřinu? Kam mu chodí sociální příspěvky? Jakto, že nikdo nehledal jeho "kostlivce ve skříni"?

Lyrická próza v pomalom tempe a zvláštnom rytme prináša netypický príbeh vzťahu starnúceho muža a psa z útulku. Pozorovanie a poetický popis zdanlivo bezvýznamných detailov dominujú nad dejom a udalosťami. Úžasný jazyk a štýl, výborný preklad.

(SPOILER) Opět jsem sáhla po ceně Magnesia Litera a mohu jen doporučit. Neuvěřitelné, jak němá tvář dokáže upřesnit a zaměřit pozornost na to, co je opravdu důležité. Jak je chlupáč trpělivý, že to jednou také dokážu pochopit... Musí mít nějaký další smysl, kterým vnímají smysl pomíjivého ... Až když mi to konečně sepne a taky dojde, tak vnímám krásu, která je všude kolem... a každý okamžik, jen se soustředit na tu krásu a umět ji přijímat.

Nádherný, poetický příběh o vztahu muže a psa, muže na okraji společnosti a stejně zraněného a osamělého zvířete. Kniha je psaná moc krásným jazykem a rozdělená na čtyři roční období.

Autorčiny popisy jsou něco krásného :) Spousta všedních detailů, které dohromady tvoří nevšední atmosféru celé knihy.

(SPOILER) .
JASNO LEPO PODSTÍN ZHYNA
Hodnocení Knihánkova: 3 ⭐️

Tak tohle byla velice zvláštní kniha - s tím jsem počítala, protože Odeon (za mě hodně kvalitní literatura, která je ovšem náročnější - proto si tyto knížky dávkuji jen jednou za čas:)). Vybrala jsem si ji proto, že jsem měla chuť na něco "zasněného", intelektuálního a hlavně na něco, co popisuje vztah mezi člověkem a pejskem. V této knize si náš hlavní hrdina adoptuje pejska z útulku - pejsek má jen jedno očičko a rozhodně nemá jednoduchou povahu (tu ale nemá ani jeho nový majitel) - jednoho dne pokouše cizího pejska a oba naši hlavní hrdinové vyrazí na cestu - takový útěk - napříč zemí.

Mrzí mě, že jsem nedostala to, co jsem primárně očekávala: popis vztahu člověk - pejsek. Samozřejmě to v knížce bylo také, ale spíš tak nějak v pozadí. Hlavní důraz byl kladen na popis (nádherné) krajiny a poznávání našeho lidského hrdiny - skrz jeho myšlenky vracení se do jeho dětství a otevírání starých ran.

Knihu svým způsobem můžu doporučit - náročnějším čtenářům - ale fakt mě mrzí, že to vlastně o tom pejskovi zase tolik nebylo...
Konec jsem nepochopila - což mi taky vadí. Čekala jsem všechno možné, ale toto ne :D. Závěrečné povídání o knize na konci mi sice pomohlo (a líbilo se mi), ale i tak ten konec za mě velice otevřený a mnou ne úplně pochopený.

Více na mém YouTube - Knihánkov :).

Dneska jsme našli chudáka psa a shodou okolností jsem si vzpomněla, že jsem zde zapomněla nechat komentář!
Ač nejsem genderově vyhraněná, trochu mě překvapilo autorství. Tenhle beatnický nádech a zmar bych čekala od muže, nikoli od pěkný Irky. I když oni ti Irové asi nejdou nikterak škatulkovat, si myslím?
Jde o moc hezký vyprávění, jenže pak to sešupem přejde do deprese a frustrace. Jak z něčeho takovýho ven? Predestinace hlavního hrdiny by nešla změnit ani kdyby se stalo kdovíco. O to je to horší. Proč někdo nedostane vůbec tu šanci. Ray se pere statečně. Jedno Oko taky. Ale to mnohdy nestačí.
Není to rozhodně prvoplánová depka, jak by se z mého komentáře mohlo zdát. Ba naopak. Je to chvílema strašně milý. Nadějeplný. Protknutý láskou a důvěrou. Jen na optimismus se na tomhle světě už moc hrát nedá.

Smutnokrasné čtení.
Sara Baume si úžasně pohrává se slovy a kniha se čte jedním dechem.
Každé společenství má své podivíny a my teď prostřednictvím krásného příběhu mohli nahlédnout do duše jednoho z nich.