meluzena - Přečtené 161


Lingvistické pohádky
? - duben 2019
Lingvistické pohádky 2015, P. Nikl

Všechny pohádky jsou zajímavé jazykem, kterým jsou napsány, některé zaujmou i svým obsahem (ovšem nikoli jako klasické pohádky) - jsou to takové úsměvné blbůstky. A k tomu roztomilé ilustrace. "'Takové písmeno, které samo sebe přeškrtává, nemůže přece existovat!' rozčílilo se jednou X, narovnalo se a odešlo jako římská dvojka do lesa."


K moři
? - duben 2019
K moři 2007, P. Soukupová

Výborně napsaná kniha o vztazích nejen rodinných. Těžko lze přehlédnout naléhavost, s jakou nás autorka mezi řádky upozorňuje na důležitost komunikace (ač ještě ne tak drásavé jako v její následující knize Zmizet). Text oživují občasné vsuvky - jakoby to komentoval někoho zvenku; někdy vtipné, někdy z nich až zamrazí. (např.: "Bára má na hlavě sombrero, protože jí připadá, že jí sluší, což se ale plete." nebo: "Ještě je čas, ale jednou se ukáže, že v Johance všechna krása zůstala venku. Ale pomalu k tomu míří.")


Probudím se na Šibuji
? - duben 2019
Probudím se na Šibuji 2018, A. Cima

Osvěžující čtení, příjemně načichlé "Murakáčem". Autorka mistrně proplétá několik dějových linek, svěží je zápletka i (ne)očekávaný konec; vše napsáno s jakousi samozřejmou lehkostí, takže možná ani nepostřehnete, kolik zásadních (a těžkých) témat je v knize obsaženo. Kombinace hovorového a spisovného jazyka sice občas praští do očí, nicméně hovorová čeština dodává textu zvláštní šmrnc. Možná úplně nevím proč, ale čtení téhle knížky bych přirovnala k tomu, jako když po dlouhé době vyjdete na čerstvý vzduch a zhluboka se nadechnete.


Vlak osamělého muže
? - duben 2019
Vlak osamělého muže 2018, M. Waltari

Mladý muž popisuje svou cestu formou jakýchsi krátkých poznámek - holé či jednočlenné věty jsou podstatně častější, než rozvité věty či souvětí. Z textu tak čiší hrdinova roztěkanost, nuda a zklamání z cesty, což byly bohužel i moje převažující pocity z čtení knihy. Poslední dvě kapitoly jako by napsal někdo jiný, zmoudřelý, a člověku dojde, proč celá kniha byla tak divná (leč celkový nepříjemný pocit z četby zůstal). Nicméně kniha jistou zajímavost určitě má: subjektivní pohled mladého muže na jednotlivá místa 10 let po první světové válce.


Další příhody z černého kufříku
? - duben 2019
Další příhody z černého kufříku 2001, A. J. Cronin

Kratičké čtivé příběhy s ponaučením. Na můj vkus možná až příliš krátké a příliš čermobílé, což je trochu škoda - všichni zlí/sobečtí/arogantní/atd. lidé dojdou buď zaslouženého trestu nebo prozřou a změní se k lepšímu, přičemž moudrý, prozíravý a skromný lékař jedná vždy správně (až na dvě výjimky, kdy tím hlupcem je on sám). Od začátku víte, kdo je černý a kdo bílý, moralizující vztyčený ukazováček je stále přítomen - skoro jako v bajkách. Mno.. A přitom možná stačilo jen netlačit tolik na pilu.


Cizinka
? - duben 2019
Cizinka 2010, D. Gabaldon

Autorce nelze upřít vypravěčský talent. Kniha sice balancuje na samé hraně červené knihovny, ale vhodně načasované cynické poznámky umně shazují patos potenciálně přítomný v blízkosti velkých emocí, lásky, cti a pravdy (ač ta poslední zápletka a její rozuzlení už opravdu byly přitažené za vlasy). Fajn čtení jako oddech od naší překombinované a pretechnizované doby; v rámci žánru klidně 5 hvězdiček. --- "Byl jistě naštvaný, protože jsem mu řekl, že pivo je slabé. Řekl jsem mu, že pravé skotské pivo vyžaduje, aby se do sudu přidala stará bota, a cedí se přes řádně obnošené spodní prádlo." --- "Stoupala jsem po úzkých točitých schodech, které byly nestejnoměrně vysoké. Někdy jsem si musela zvednou sukni, abych nezakopla. Usoudila jsem, že tesaři v osmnáctém století měli buď špatné měřicí metody, nebo velký smysl pro humor." --- "Vzpomněla jsem si na strýcovu neukojitelnou touhu po vědění a jeho cynismus, s nímž pohlížel na všechna náboženství. Podle něj byla pouhými doklady o lidské kultuře, které mohly být přehledně katalogizovány."


Kniha Jón
? - březen 2019
Kniha Jón 2018, Ó. Sigurðsson

Z doslovu překladatelky se dozvídáme, že rok 1755 je jediné bílé místo v životopise inslandského národního hrdiny Jóna Steingrimssonona, což inspirovalo autora k napsání této fikce. Autor zvolil formu Jónových dopisů ženě, ve kterých se mísí celkem čtivé “civilní” popisy Jónových příhod s křesťansky orientovanými pasážemi a jakýmsi básnicky/snově útržkovitým popisem reality a snů, kde máte najednou pocit, že sledujete nesouvislou řeč zasněného básníka. (Ale možná, že Jón takový byl a autor přesně vystihl tyhle tři složky jeho osobnosti. Kdoví...)


Dědina
? - březen 2019
Dědina 2018, P. Dvořáková

Zvláštní kniha. Taková hrabalovská, přímo ze života. "To je všechno tym, že mladí chcou žít po městsku. Kolikrát si řikám, že se mají do toho města rači teda vodstěhovat, dyž jim dědina není dobrá." "Tady na dědině člověk musí umět vodpoustit. I těm závistivejm. To nestačí jednou za život. To musite každej den znova, jinak byste tady nemohli žit." To platí na dědině stejně jako v zahrádkářské kolonii, chatové osadě, ale i v činžáku či satelitu. Tím víc, čím víc si vzájemně vidí do talíře.


Žlutí lvi
? - březen 2019
Žlutí lvi 2011, P. Nikl

Kratičký, mýticky symbolický příběh. Doporučuji.


Divňáci z Ňjújorku
? - březen 2019
Divňáci z Ňjújorku 2012, P. Nikl

To, že je New York plný exotů, ví každý, kdo tam byl (nebo je viděl v televizi / na internetu). Petr Nikl si je fotil a fotky pak převedl do kreseb a veršů. Kresby jsou řemeslně zdařilým přepisem fotky asi jako to vídáme u pouličních umělců. Pokud je vrcholem vašeho výtvarného umění domeček jedním tahem, asi budete nadšeni. Pokud aspoň trochu umíte vzít tužku do ruky, budete nejspíš čekat od kreseb v knize něco víc než jen kresebnou "kopii" fotek - budete čekat nějaký "osobní otisk" kreslíře. (Marně). Veršovánky jsou na tom podobně - občas trochu zakopávají, jindy potěší zajímavým detailem. "Bělostná Bílá dáma s bílým psem / splývá v jednu bytost / omotanou poklusem: / Filoména & Horst. // Tlapy nosí návleky, / ona mokasíny, / bílý kožich pravěký / pln Horstovy psiny. // Oba spolu tancují / na pupeční šňůře, / ona má jej a on ji / jako vejce kuře." Ať už vás kresby a verše nadchnou či nikoli, jedno "Divňákům z Ňjújorku" nelze upřít: jemně nás upozorňují, že i to, co se nám nelíbí, nás svým způsobem fascinuje a přitahuje naši pozornost.


Slovohledě
? - březen 2019
Slovohledě 2016, P. Nikl

"Znáte to. Usednete nad psaním, opřete se omylem o klávesnici, nebo vám po ní přejde kočka, a ejhle! Písmena se osvobodí a rázem vypráví jinak." Hravé a roztomilé. Kniha pro všechny, kdo se umí usmívat.


Malevil
? - březen 2019
Malevil 1974, R. Merle

Ano, kniha to není dokonalá - biologie a fyzika tu pokulhává, věci ohledně náboženství (poplatné francouzskému venkovu v době vydání) můžou leckoho iritovat a opravdu to není klasická postkatastrofická knížka. Ale rozhodně není špatná. Má své nesporné kvality, a navíc přidanou hodnotu, kterou autor ve své (ještě ne tak konzumní) době ani nemohl plně dohlédnout: kniha v podstatě rozvíjí úvahu na téma "Jak bychom žili, kdybychom najednou přišli o VŠECHNY technologie a jejich produkty?" a na rozdíl od všech klasických postkatastrofických knih přidává vlastně velice příznivou podmínku: "...pokud bychom nemuseli řešit kontaminaci, bezprostřední smrt hladem, rabování, epidemie atd." To vytváří zajímavý prostor k zamyšlení. K věcem, které běžně člověka napadnou, že by je postrádal (telefon, internet, auta, světlo, domácí spotřebiče a vůbec všechno co je na elektriku či baterky vč. vodovodu a kanalizace..) tady přibydou "nenápadné drobnosti" jako oblečení, boty, opasek, svíčka, tužka, papír, mýdlo, kombinačky, kladivo, hřebíky, drát, provázek, nůž, nůžky, léky a všechno, co spotřební společnost s klidem spotřebuje nebo vyhodí a koupí si nové. A taky vztahy. Běžné mezilidské, ale i z pohledu plození a hrozící degenerace při plození v malé uzavřené skupině... A samozřejmě všechny dosud nashromážděné znalosti - jak co pěstovat a uchovávat, jaké byliny jsou na co, jak si co vyrobit... Napadlo vás někdy, kde potom tyhle "obyčejnosti" vzít? Téma natolik nosné, že z mého pohledu vyváží všechny nedostatky.


Anna ze Zeleného domu
? - březen 2019
Anna ze Zeleného domu 1982, L. M. Montgomery

Milý příběh o tom, jak se ošklivé káčátko stalo bílou labutí. Anna je sirotek, kterého nikdo nechce - je zrzavá a příšerně užvaněná, ale má ohromnou fantazii a silně nakažlivý optimismus. Navíc je snaživá a dobrosrdečná, a tak není divu, že vyrtoste v sympatickou mladou dámu (která neztratila svůj optimismus a fantazii, ale už tolik neplýtvá slovy). Knížka pro všechny, kteří potřebují koňskou dávku optimismu.


Medvědín
? - březen 2019
Medvědín 2017, F. Backman


Zlodějka knih
? - březen 2019
Zlodějka knih 2009, M. Zusak

Celý svět se díval na Němce jako na nepřátele. Jenže takových jako Liesel, Hans, Rosa a Rudy bylo víc (osobně by mě zajímalo jaké procento) a Führera a jeho propagandu nenáviděli úplně stejně jako zbytek světa. Hajlovali, vyvěšovali vkajky, vstoupili do strany a narukovali do armády "aby bránili svou vlast" nikoli z přesvědčení, ale protože chtěli přežít. Jim pak Spojenci vybombardovali domovy a zabili jejich nejbližší. Ti, co přežili, to měli věru těžké, protože museli žít s tím, co viděli a čím si prošli. (Nepřipomíná vám to něco z naší ne tak dávné minulosti? Kolikrát už se v historii tohle schéma v různých obměnách opakuje?) Výborná knížka o nesmyslnosti války. Občasná klišé celkový dojem nenaruší.


Zmizet
? - únor 2019
Zmizet 2009, P. Soukupová

Tři různé příběhy o tom, jak se jednotlivé malé křivdy nabalují jako sněhová koule, která jednoho dne jako lavina nenávisti smete vzájemné vztahy. Nevratně, protože to nikdo nechce řešit. Mistrovsky úsporné vyprávění. Syrové a bez servítků. Až na dřeň. Ale třeba může čtenáře vyburcovat k tomu, že si své malé křivdy nebude pěstovat a hromadit - protože většina z nich vznikla z nepochopení či nedorozumění (a sobectví, samozřejmě), která se dají vysvětlit. Pozitivní na tom je, že ať se člověk dostane do jakékoli mizérie, vždycky se může zvednout a jít dál. Doporučuji.


Tajný život stromů
? - únor 2019
Tajný život stromů 2016, P. Wohlleben

Krásná knížka o životě stromů, ve které se dozvíte spoustu věcí, které se v přírodopise neučí a bohužel asi ještě dlouho učit nebudou (pokud vůbec někdy), o lesnických školách ani nemluvě. Příroda má skvěle a do detailů promyšlený celý ten složitý propletenec důvodů, příčin a následků, kde vše má své místo, zatímco my lidé jsme z něj zatím odkryli jen zlomek, ale myslíme si, že už víme skoro všechno; na základě toho pak jednáme (a pácháme škody). Tahle kniha vám může otevřít oči a změnit váš úhel pohledu (pokud ovšem budete chtít).


Prvok, Šampón, Tečka a Karel
? - leden 2019
Prvok, Šampón, Tečka a Karel 2012, P. Hartl

Asi jako muzika v čekárně u doktora - má svůj okruh posluchačů, nenadchne, neurazí. Nelze tomu však upřít zajímavý pohled, jak stejnou situaci si každý zúčastněný vykládá jinak, a protože spolu nekomunikují, vznikají zbytečná nedorozumění, jejichž následky se pak těžko narovnávají. Sice to není nic nového pod sluncem, ale aktuální to je bohužel čím dál víc.


Muž se srdcem kovboje
? - leden 2019
Muž se srdcem kovboje 1970, J. Schaefer


Sloni mlčí
? - leden 2019
Sloni mlčí 2002, P. Brycz

Hlavní hrdina Kryštof se vnímá jako "mrtvý básník, i po smrti tak nedospěle dětský" a jeho jeho přítelkyně ho miluje i s jeho přecitlivělostí a sarkasmem. Protože nemají kde bydlet, žijí spolu na střeše paneláku v neurčitém českém městě, které jako součást tradice chová stádo slonů. - To zní jako docela slibný začátek... Jenže poetika/romantika se nějak nekoná a Kryštof se ukazuje spíše jako nepoužitelný rozervanec, který sice chce žít v konkrétní společnosti, ale není schopen (ochoten) pochopit a respektovat pravidla jejího fungování - čehož zcela logickým důsledkem jsou všemožné potíže.


Průvodce povětřím a tmou
? - prosinec 2018
Průvodce povětřím a tmou 1988, L. Němec

Nenáročné vyprávění o jednom roce průvodcování 18letého Jana na brněnském Špilberku za socialismu, i jak na vlastní kůži zakusil, že svého života se člověk musí účastnit nikoli jako divák, ale jako hybatel. Pokud vás hned nechytne ta forma lekcí (jako mě), zkuste chvíli vydržet. Možná pak zjistíte, že umožňuje něco, co prostý text ne - třeba namířit na vás prst kontrolní otázkou (a co vy?) nebo doplňovačkou přizvat vaši fantazii - takže z úplně obyčejných situací dokáže vytěžit až překvapivě hodně. A vy si třeba uvědomíte, že tohle trochu přidrzlé burcování je vám vlastně docela příjemné. --- "Život je jako trubka. Musíš do něj napřed pořádně foukat, abys něco uslyšel."


Chlupatý sluha pana faráře
? - prosinec 2018
Chlupatý sluha pana faráře 1995, A. Paasilinna

Příběh lehce potrhlého vesnického faráře z finského zapadákova nám ukazuje, že být jiný sice znamená jisté nepříjemnosti, ale venkoncem je velmi osvobozující. Napsáno vlídně, s lehkostí a mírnou nadsázkou. Občas vtipné, občas k zamyšlení; určitě doporučuji. --- "Podle biskupova mínění se pro duchovního nehodilo, aby choval medvěda. Bylo to příliš výstřední. Farář nesmí vybočovat z průměru, musí být dokonce obyčejnější než průměr, pak teprve může úspěšně hlásat Boží slovo. Je to jako v televizi: čím hloupější program se vysílá, tím víc má diváků." --- "Před příchodem spánku pan farář Oskari Huuskonen nesoustavně přemýšlel, že kdyby Ježíš byl Fin, tak chození po vodní hladině by nebyl žádný velký div, rozhodně ne v zimě. Při chůzi po hladině totiž nejde o sílu víry, ale o tloušťku ledu." --- "Ale jinak se holub s medvědem nedají moc srovnávat, každý je úplně jiný. Holub nespí v zimě a medvěd zas nelítá."


Všechno, co si nepamatuju
? - prosinec 2018
Všechno, co si nepamatuju 2017, J. H. Khemiri

Zajímavý námět a zvláštní styl vyprávění. Rozhodně se u téhle knihy nemusíte obávat nějakého polopatického vysvětlování - občas je to totiž jako byste poslouchali "rozhovor" dvou lidí, ale slyšeli jste jen jednoho z nich a měli si domyslet vše ostatní. Rychle se střídající krátké sekvence různých scén (třeba jen jeden odstavec či jedna věta) přenáší na čtenáře nervozitu a roztěkanost. Autor nezaujímá stanoviska a netlačí čtenáře do černobílých soudů - jako by nám jen předložil svoje záznamy a ty si s tím, čtenáři, nalož jak chceš. Za povšimnutí určitě stojí nevyřčené otázky, které zůstanou viset ve vzduchu i poté, co knihu dočtete. Jak hodně se znají blízcí přátelé? Jak hodně svou vstřícností či sobeckostí ovlivňujeme druhé? Nakolik jsme tím za ně zodpovědní (pokud vůbec)? Na čem závisí konečné rozhodnutí sebevraha - na vnějších okolnostech, chování lidí z jeho okolí, jeho (ne)vůli žít? Kde je hranice viny?


Co by můj syn měl vědět o světě
? - prosinec 2018
Co by můj syn měl vědět o světě 2017, F. Backman

Začátek celkem ušel. Ale pak se nějak víc a víc tlačilo na pilu až mi to pak přišlo jako nějaký "knižní sitcom" pro pobavení mas. Někde za půlkou jsem knihu odložila.


Do tmy
? - prosinec 2018
Do tmy 2015, A. Bolavá (pseudonym)

Sestupná spirála sebedestrukce zabalená do hezkých slovíček. Jestli to někdy byla láska k léčivým rostlinám, nyní už je to jen čirá posedlost a mamon. Nemocné tělo, chorá mysl, lhaní a nalhávání si, rozpad vztahů a sociálních kontaktů. Takový je příběh v podstatě jakéhokoli feťáka v posledním tažení - nechce (si) přiznat, že má problém, odmítá jakoukoli pomoc, neslyší na potřeby svého těla, nejí, nepije, nespí, neléčí svá zranění, postupně odkopává všechno a všechny, včetně svých nejbližších. Feťák má své bludy, Anna krásná slova o léčivkách, obojí je ale únik z reality. Feťák chce svou dávku, Anna polyká analgetika, protože chce sbírat byliny a každé úterý je odevzdat. Feťák začal dobrovolně, u Anny nevíme, jestli je její zhoršující se zdravotní stav nevyhnutelný nebo je pouze důsledkem odmítnutí jakékoli léčby. Kniha může čtenáři odhalit, že ta bylinková víla může být jen obyčejně vyšinutá osoba a že nelze pomoct někomu, kdo pomoct nechce. A taky že rozhodnutí snášet bolest může být vlastně projevem slabosti a nikoli vnitřní síly - jako když člověk raději snáší nelidskou bolest jen proto, že se bojí jít k zubaři.


1Q84: Kniha 3
? - prosinec 2018
1Q84: Kniha 3 2013, H. Murakami

Výborně promyšlené vyprávění, které vás napíná jako kšandy - jako by s vámi autor hrál stopovačku a vy jste netušili, kam vás vede. A když si náhodou začnete myslet, že VÍTE, přijde nečekaná odbočka, která zcela mění směr. Oproti Knize 1 a 2, která UŽ TAK pěkně odsejpá, má Kniha 3 ještě větší spád, a i naléhavost. Překlad bohužel občas zaskřípe jako nehty o tabuli (podivnou stavbou vět i jednotlivými slovy, např. "vražednice" místo vražedkyně, "klepe pěstí" místo buší, "dětská klouzačka" místo skluzavka apod.) Příběh sice operuje s prvky nadpřirozena, nicméně to nejzákladnější poselství zůstává pěkně nohama na zemi, což je velmi příjemné. Určitě doporučuji.


1Q84: Kniha 1 a 2
? - prosinec 2018
1Q84: Kniha 1 a 2 2012, H. Murakami

Dva paralelní příběhy se spoustou meandrů a odboček a taky detailů, které je dobré nepřehlédnout, protože tvoří zásadní střípky do mozaiky. Celé je to takový zamotanec, až si říkáte, kam to asi vede. A pak najednou dočtete poslední stránku Knihy 2 a nevěříte vlastním očím, že je to FAKT POSLEDNÍ stránka, protože takhle useknutý konec vás zaskočil. A když pak trochu vychladnete, dojde vám, že je to vlastně trilogie, zajdete do knihovny pro Knihu 3 a při jejím čtení vám všechny dílky zapadnou na svoje místo. Jojo, ten celkový obraz stojí za to. --- Český překlad je psán krásným květnatým jazykem; o to víc překvapí občasné do očí bijící jazykové kiksy (např. "prostranná místnost" místo prostorná, "dětská klouzačka" místo skluzavka, "O Bohu toho nevím skoro nic." apod.).


Autobus sebevrahů
? - listopad 2018
Autobus sebevrahů 2006, A. Paasilinna


Letec
? - listopad 2018
Letec 2018, J. Vodolazkin

Pan Vodolazkin touhle knihou ukazuje, že o ruských gulazích a bolševickém teroru těsně po VŘSR, o rozkrádání a morální bídě na konci 90. let, i o stýskání po časech vlastního mládí lze psát s lehkostí - bez hořkosti, sebelítosti, obviňování. Vše mistrně zabalil do v podstatě velmi jednoduchého příběhu, který nám pozvolna citlivě rozkrývá, a přesto zasáhne až do morku kostí.. Určitě doporučuju k přečtení. --- „Moudrost je především zkušenost. Promyšlená zkušenost, samozřejmě. Kdyby nebyla promyšlená, všechny kopance života by neměly žádný smysl. Když jsem to řekl nahlas, Innokentij namítnul, že k pochopení se dá dojít i bez kopanců.(...) Innokentij říkal, že jeho neformovalo bití v lágru, ale úplně jiné věci. Například vrzání kobylek na Siverské. Vůně samovaru, ve kterém právě začala vařit voda.“ --- „V televizi mě nejprve líčili – napudrovali mi obličej, na vlasy mi rozprášili lak z kovové nádobky. Za mě tomu říkali rozprašovač a dnes je to sprej. Sprej je samozřejmě kratší. V angličtině je mnoho takových slovíček – malých a zvučných jako pingpongový míček a veskrze úsporných a pohodlných. Jenže dřív se na řeči tolik nešetřilo.“ --- „Pro bych tam měl vstupovat?“ „Dělat revoluci. Revoluce jsou podle Marxe lokomotovami dějin.“ Seva je teď podle všeho marxista. „A co když se lokomotiva nevydá tím správným směrem?“ ptám se. „Vždyť ji neřídíš ty.“ Seva takovou možnost nepřipouští (...) „Strana,“ říká, „to je síla. Víš, kolik nás je! Nemohou se mýlit všichni!“ Tak za prvé, mohou. Za druhé, dost na tom, když se zmýlí strojvůdce.


Chceme to, co máte vy
? - listopad 2018
Chceme to, co máte vy 2014, J. Lanchester

V marketingu téhle knížky jako by někdo šlápl trochu vedle. Dvojznačný název originálu byl báječně výstižný - Capital znamená jak "hlavní město" tak "kapitál" (majetek, o který v knížce jde opravdu všem). Český název "Chceme to, co máte vy" je naproti tomu poněkud zavádějící, protože rozhodně není hlavním tématem knížky. Ale i anotace jako by mluvila o jiné knížce. Spíš než román jsem to vnímala jako několik dobrých samostatných povídek o různých lidech, vyprávěných paralelně - jednotlivé příběhy totiž spolu až na pár výjimek nijak nesouvisí. Tolik k propagaci. Co se týče samotné knížky, děj pěkně odsejpá; je inspirován obecnou realitou současného multikulturního Londýna i skutečnými příběhy (což se dozvíme v doslovu). Problém nastane, když si uvědomíte, že většina postav je víc černobílá než je zdrávo, rozpoznáte leckterá klišé nebo dokonce ucítíte lehkou manipulaci, která se pokouší bořit zajeté předsudky a naznačit, kdo že je tu ten černý a kdo bílý. (Což ovšem neznamená, že africká kontrolorka nemůže být spolehlivá, polský řemeslník poctivý a pracovitý, muslimská rodina tolerantní, džihádista fanatický a bohatá britská panička pěkná slepice.) Suma sumárum je to poměrně dost dobře napsaná knížka, jejíž velká část je o přistěhovalcích. Fredrik Backman by asi řekl něco jako: "Je to složité. Známe-li celý příběh konkrétního člověka, je mnohem těžší vynášet černobílé soudy." --- "Šahídův názor: každý, kdo musí do práce chodit v obleku, den co den v hloubi duše trochu umírá." --- "Bavili se spolu způsobem, z něhož vyzařovala faleš, takže i sebekratší zdvořilostní konverzace byla jako navoněný prd."


Dveře do léta
? - listopad 2018
Dveře do léta 1984, R. A. Heinlein

Překrásná knížka. Spousta knih zasazených do budoucnosti, která je z našeho pohledu už minulostí (tahle je napsaná v roce 1957 jako sci-fi odehrávající se v roce 1970 a 2000), působí spíš úsměvně, protože obsahují předpotopní "technické vymoženosti", nebo naopak technologie, které jsou i v dnešní době stále v oblasti snů. Dveře do léta je oproti tomu dílko převelice roztomilé, protože jednak se v mnoha technických záležitostech až pozoruhodně trefuje a hlavně: samotný příběh je daleko víc o obyčejných lidských věcech jako je přátelství, zrada a láska (a nejmilejší kocour, samozřejmě!). Hezký příběh, svižně odvyprávěný pěkným jazykem, který přečtěte klidně na jeden zátah a máte z něj hřejivý pocit, že svět je snad stále ještě v pořádku. A že ikdyž je venku zima, má smysl hledat dveře do léta. Vřele doporučuji. --- "Můj táta vždycky říkával, že moudrý člověk by měl být připravený kdykoliv se rozloučit se svými zavazadly."


Babička pozdravuje a omlouvá se
? - říjen 2018
Babička pozdravuje a omlouvá se 2015, F. Backman

Vtipné a zároveň neskutečně moudré. Fredrik Backman nám naservíroval výbornou knihu a mistrně do ní propašoval dvě velikánská poselství: 1. To, jak vnímáme konkrétního člověka TEĎ, je jen zlomek pravdy. Pokud poznáme cestu, která ho sem dovedla, náš pohled rázem může být (a bude!) výrazně jiný. Sedí to na Babiznu, Příšeru i Ochlastu. (i na babičku). 2. Vyprávění pohádkových příběhů je báječný způsob, jak bystrému člověku něco zásadního sdělit („chytrému napověz…“). Možná už jsme díky své civilizovanosti zapomněli, že to, čemu říkáme pohádky, byly původně metaforické příběhy, na nichž se posluchači měli postupně učit, jak to na světě chodí. Nemyslím uhlazené pohádky B.Němcové, ale všechny ty drsné a syrové příběhy, které posbíral třeba K.J.Erben - kde vše bylo symbolické a bystrý čtenář měl rozklíčovat jednotlivé symboly a metafory a aplikovat je v reálných situacích. Přesně jako to dělala Elsa. Řeč totiž není jen o tzv. pohádkách. Nebo si snad nezkontrolujete svoje záležitosti když se dozvíte ve zprávách o nějakém podvodníkovi? Nebudete opatrnější na dovolené, když se dozvíte o konkrétních lidech, které napadl žralok, dostali úplavici ze závadné vody nebo se dostali do potíží, protože si vyfotili co neměli? Ono totiž není zapotřebí, aby každý jedinec znovu objevoval trakař, ani aby udělal všechny myslitelné chyby proto, aby se poučil. A k tomu slouží příběhy. O reálných lidech, o princeznách, dracích a worsech. (Protože jak jinak připravit dítě (Elsu) na drsnou realitu? Babička v tom byla nepřekonatelná a Elsu připravila skvěle.) Ano, Elsa často vystupuje nikoli jako skoro osmiletá. Jenže není to taky jen metafora o tom, jak Elsa opustí sladkou nevědomost dětství a „dospěje“, protože je odhodlaná postavit se stínům? Vždyť někteří lidé jsou malými Elsami i v dospělém věku, protože takovou odvahu nikdy nesebrali. Asi nečetli ty správné příběhy. -------------- „Pouze odlišný lidi maj schopnost změnit svět, nikdo normální ještě nezměnil ani prd,“ říkávala babička. -------------- „Je to složité,“ řekne máma. To dělá pořád. Mluví jako Facebook. „Všechno je složité, dokud ti to někdo nevysvětlí,“ odsekne naštvaně Elsa. -------------- „Táta je na tanec mimořádně nešikovný. Vypadá při tom jako medvěd vzpřímený na zadních, který právě zjistit, že od pasu dolů spí.“


Les - Návod k použití
? - říjen 2018
Les - Návod k použití 2017, P. Wohlleben

Dvě věci jsou naprosto jisté: autor má les opravdu rád a ví o něm opravdu hodně. Jenže jakoby nevěděl, pro koho tuhle knížku vlastně píše - zda pro nedělní procházkáře, ostřílené skauty, biology, ekology, hledače hlubších souvislostí a duchovních pravd nebo koho vlastně. A tak vedle sebe najdeme informace o tom, jak si opucovat zabahněné boty, jak se chránit před deštěm a komáry, proč nejíst zvěřinu, nesbírat moc hub, mít smíšené lesy a netěžit dřevo, proč se kmeny kroutí a rozdvojují, jak komunikují houby a stromy, jaký je duchovní význam stromů, že naše lesy nejsou lesy, ale plantáže na dřevo, atd. Každý čtenář si tak najde těch pár "svých" kapitol a ostatní ho moc neosloví, protože to už buď dávno zná nebo ho to (ještě) nezajímá. Celou knihou se vine apel, jak důležité je lesy chránit a často jsou uvedeny konkrétní důvody. V tomto kontextu pak působí poněkud podivně například to, že autor obšírně vysvětluje, jak škodlivá jsou zahradní krmítka a lesnické krmelce pro lesní ekosystém, načež se rozněžní nad tím, jak sám krmítka má a obhospodařuje, protože na nich rád pozoruje ptáčky. Navíc autor je Němec, takže se nám dostanou informace ohledně německé lesní legislativy, hospodaření, statistických údajů, stavu porostů a zvěře a otázka českého čtenáře, jak je to asi u nás, zůstane viset ve vzduchu.


Muž s fasetovýma očima
? - září 2018
Muž s fasetovýma očima 2016, W. Ming-Yi

Velmi zvláštní, mnohovrstevnatá kniha. Tenhle poměrně nesourodý mix příběhů s občasnými prvky magického realismu ve čtenáři zanechá jakýsi neklid: Jak vlastně člověk svou činností ovlivňuje životní prostředí a jaký to má dopad na konkrétní lidi a oblasti? (... a co kdyby se to stalo mně?) Jakožto vnitrozemci sice čtěme příběhy lidí spjatých s oceánem "z bezpečné vzdálenosti", a přece je otázka "Jaký je můj vklad?" více než na místě.


Srovnávání, zabiják vašeho sebevědomí aneb Jak se srovnat sám se sebou
? - září 2018
Srovnávání, zabiják vašeho sebevědomí aneb Jak se srovnat sám se sebou 2017, K. Szabados Filasová

Povinná četba pro nás všechny, kteří jsme vyrostli v západní kultuře založené na soutěžení a všemožných tabulkách určujících již od dětství, kolik máme kdy měřit a vážit, kdy máme začít lézt, sedět, mluvit, chodit na nočník, kdy nám mají začít růst prsa/vousy atd. atd., takže už pak automaticky klademe otázky, kdy máme začít se sexem, jak často ho mít a kdy (ne)dělat to či ono. Též velmi užitečné čtení pro ty, co žijí Facebookem a sledují reklamy - není od věci se nachytřit, co na člověka v skrytu číhá. Vše hezky utříděné a vysvětlené. Nicméně jak říká i sama autorka, uvědomit si to je jen první krok. Skutečnou změnu může přinést až hlubší práce (terapie). Pokud patříte k těm šťastlivcům, že jste vůči svodům sociálních sítí a médií imunní nebo máte téma sebevědomí/srovnávání již zpracované, asi knihu zběžně prolistujete, ale nic objevného v ní nenajdete.


Kafka na pobřeží
? - září 2018
Kafka na pobřeží 2010, H. Murakami

Cesta do středu sebe sama je jako skok do prázdna - vyžaduje velikou odvahu, dopředu se o ní nic moc neví a záruky se neposkytují. Ale vyplatí se miliónově. To vám potvrdí každý, kdo ji absolvoval - jako Kafka - protože pak už může přestat utíkat. Zajímavé a zamotané příběhy hlavních postav odkrývané postupně, s lehkými prvky nadpřirozena. Poklona autorově vypravěčskému umu i propracovanosti děje. Knížka, která určitě stojí za povšimnutí, přestože závěr působil poněkud useknutě.


Tulák po hvězdách
? - srpen 2018
Tulák po hvězdách 2005, J. London

Ve své době to musela být bomba. Pokud jste reinkarnaci teprve objevili, budete asi nadšeni. Pokud je ale pro vás samozřejmou součástí reality, asi si víc budete všímat obsahu a formy knížky a třeba vás bude iritovat, jak hlavní hrdina některé věci opakuje pořád dokola. Kniha jako by byla 3v1 - o brutálním vězeňskému systému, o "toulání po hvězdách" a o převtělování jako přirozené součásti života duše - a každou z těchhle "částí" bych hodnotila jinak. Příběhy předchozích životů jsou výborné a nadčasové, na zbytku je už trochu znát, že je to napsáno před více než 100 lety.


Jasno lepo podstín zhyna
? - srpen 2018
Jasno lepo podstín zhyna 2016, S. Baume

Ač ve vlastním domě, žije jako bezdomovec, na okraji společnosti, odpudivý i sám sobě. Příliš starý na to, aby ještě něco dokázal a příliš mladý, aby to už vzdal. Jediný blízký tvor je jednooký pes, kterého si vezme z útulku. To poslední, co byste od něj čekali, je nezatížené, a vlastně velmi poetické vnímání. Pokud se oprostíte od vlastních předsudků nad všechnu tu ošklivost a krutost a vlezete si do jeho bot, překvapí vás hloubka, kterou tam najdete. „Za odlivu vidíme brodivé ptáky, jak ostrými zobáky rozrývají bahno a drancují podzemní civilizaci slaných organismů. A za přílivu vidíme dvojice kachen, vždycky v páru. Kachny jsou jako ponožky. Když máte jen jednu, tak něco nehraje.“ -- „Brzy se v obchodech objeví bachraté oranžové dýně (...) a plastové masky na gumičku s dírama pro oči. Brzy nastane čas, kdy být pochmurný a strašidelný, podivný a zpotovřený je skoro přijatelné.“ -- „A stejně tě musím obdivovat, jak se chováš podle svého. Nechci z tebe udělat takovou tu hračku na baterky, která ťape a ňafá, když jí zmáčkneš knoflík. Neměl jsem ti říkat fuj. Neměl jsem žádné právo ti vnucovat svá lidská kritéria, když mně to, že jsem člověk, nikdy nic dobrého nepřineslo.“ -- „Já taky hltám. I když teď nikdy nehladovím, pamatuju hlad, a tak občas zoufale, bezmyšlenkovitě hltám, jako bych najednou moh sníst všechna ta pořádná jídla, která jsem nedostal v dětství.“


Cizinec v manželství
? - srpen 2018
Cizinec v manželství 2016, E. Kusturica

Kusturicovy balkánsky švihlé filmy můžu, ale v knižní podobě mi to nějak nesedlo - jako by všechen ten bezútěšný život přeplněný alkoholem, násilím, socialismem, válkou a kriminalitou, navíc bez naděje na zlepšení - jako by mě to zavalilo jako balvan. Díky tomu jsem si ale uvědomila Kusturicovu genialitu, s níž tuto atmosféru ve svých filmech odlehčil a překlopil do černohumorné polohy. Pro povídku V hadím objetí neplatí výše uvedené - ta je tíživá i poetická. Díky za ní.


Vlčí léto laponského mlynáře
? - srpen 2018
Vlčí léto laponského mlynáře 2007, A. Paasilinna

Knížka mi evokovala vynikající film Volný pád, kde vcelku spořádanému Michaelu Douglasovi prostě jednou rupnou nervy, čímž spustí domino destrukce s tragickým koncem. Ale protože Vlčí léto laponského mlynáře není hollywoodská produkce, vše je trochu jinak, a to je moc dobře. Gunnar Huttunen je vcelku neškodný podivín, který starousedlíky irituje už z podstaty – přišel odněkud z jihu, nikdo o něm nic neví, koupil starý mlýn a opravil hoblovku na šindele a daří se mu, místní mládež místo aby spořádaně seděla doma, vysedává u něj a směje se jeho vyprávění a předvádění různých zvířat; a nejhorší je, že v noci občas vyje tak, že se rozštěkají psi v širokém okolí a nikdo se nevyspí. Svoji nelibost dávají nepokrytě najevo, aniž si připustí, že tím provokují mlynářovu potrhlost. Tahle tenká knížečka nabízí k zamyšlení téma normality – co jsme ještě ochotni tolerovat a kam až jsme ochotni zajít, abychom se zbavili toho nenormálního. (Anebo co je kdo ochoten tolerovat nám?*) Celá knížka je výborně napsaná, má svižné tempo, výborná je též směsice charakterů vč. samotného Gunnara. Celé vyprávění je lehce švihlé a závěr tomu všemu dá korunu. Určitě doporučuju k přečtení. ------- *) ...protože co když jste tím Gunnarem vy? Co když jste v očích vašich sousedů obtížným hmyzem třeba proto, že máte pět opravdu živých dětí nebo cvičíte v paneláku na trombón nebo máte štěkací psy? Nebo jste jiní=divní třeba tím, že sekáte trávu starou sekačkou (neřku-li kosou), chodíte pěšky, jezdíte vlakem, nejíte maso, nebo co já vím...? Co byste udělali vy, kdyby na vás dělali hon jako na Gunnara?


1 2 3 4 5 >