Eowyn Ivey

americká, 1973

Populární knihy

Nové komentáře u autorových knih

Dcera sněhu Dcera sněhu

Nesmírně příjemná záležitost. Na jednu stranu může působit jako oddechovka.Klame tělem:) Na druhou,až dosti drsná storka ze studeného divokého severu. Stačí si představit a vžít se do postav,nálada aljašská trudomyslná (to je tak,když nemáte sebou míč) zásoby docházejí,dřevo mokrý,co ted s námi bude ? Pomalu plynoucí a přesto dobře čtecí,neuspávající :) melancholicky svěží,všeobecně velmi příjemná. O láskách a touhách.O vzpomínkách i pocitech o to laskavějších,tak jako tenkrát,když byl ve vzduchu cítit brzký příchod první sněhové nadílky. Ten příběh jen tak z mysli nevyvane,podobně jako vítr neschová stopy po tajemném přízraku holčičky. Když jsou někde lidé osamoceni,lehce mohou propadnout různým představám,snům,zjevením,klamům,viděním,legendách dávných věků. Zpočátku kapánek možná mysteriozní až magicky realistické.Vše je vysvětleno dosti uvěřitelně a jemně šmrncnuto tehdejšími představami lidí žijících daleko od měst v souladu z přírodou a osamoceni divočině. Samota vs. útěk z civilizace,nechává vzpomenout třeba na filmového Jeremiah Johnsona. Někdy tísnivý a vlivem prostředí i docela vkusně mrazivý sněhobílý příběh. Hlavně o lásce k člověku,zamilovanosti,ztrátě i pohlcení přírodou s pokorou i posvátnou úctou k živému přírodnímu cyklu. Ne příliš až tak dramaticky vyhrocené,ale o to více podmanivé vyprávění.Bez přehnaných výstřelů,hrůz a podobně jiných berliček. Myšlenkově i dějově hluboké rozjímání.V takové vánici,to vás teprve napadají prapodivné věci. Není na škodu někdy zklidnit,nechat se unášet větrem a nebo jen si tak plout na vlnách stránek,třebas právě s dcerou sněhu. Ztracená holčička s její průvodkyní liškou stojí za přečtení i pohlcení zároven.... celý text
opic 12


Dcera sněhu Dcera sněhu

Na knihu jsem se těšil, ale příběh je jako padající sníh. Pozvolně přikryje všechno pod bílou duchnu, až člověka unaví ke spánku.
aydam


Dcera sněhu Dcera sněhu

Mrzí mě to, ale na rozdíl od mnoha komentářů já nadšení z této knížky nesdílím. Možná nedokážu najít konkrétní důvody, ale po dočtení cítím jakousi pachuť, jako bych byla podvedená. Přijde mi, jako by autorka nevěděla, o čem to chce napsat a v jakém žánru. To, o čem píše anotace (pohádkovost, možná magický realismus) je jen kus knížky (a je opravdu nádherný). Jenže pak člověk dostane ránu mezi oči, že nene, to všechno je reálné, drsně lidské a vysvětlitelné, a pak zase nene, hleďme na ta kouzla - atd., několikrát dokola. V reálných kusech mi překážela pohádková prvoplánovost a ne-uvěřitelnost postav a jejich vývoje. Z pohádky a reálu udělala autorka roládu a několikrát nás nachytá, že to je přeci reálno a pak zas, že to přeci není reálno – jako by si pohrávala s čtenářovou důvěřivostí a vždycky z něj udělala hlupáka, že jí na to zase skočil. Pro mě to přelévání mezi nimi pohádkou a reálnem tam a zase zpátky nefungovalo, nedrželo to pohromadě. Tohle tančení mezi žánry a tahání čtenáře za nos chce mistrovskou lehkost a eleganci, aby se čtenář zasmál sám sobě, což se tady podle mne nepovedlo. Jako by autorka chtěla zvládnout víc, než na co stačí. Asi si radši najdu a přečtu onu starou ruskou pohádku o Sněguročce.... celý text
meluzena



Dcera sněhu Dcera sněhu

Úžasná knížka! Pro mě nejhezčí kniha, jakou jsem četla.
jitka9251


Dcera sněhu Dcera sněhu

Aljaška se ničeho nevzdává snadno. Byla/je --- neúrodná, divoká a lhostejná k lidskému počínání. Být tam je jako, jako dívat se do očí samotné divočině, která vám nic nedaruje jen tak --- Ticho a zvláštní klid lesa dělají z domova Mabel a Jacka místo pro přemýšlení, vlastně se to stane každému, kdo se tam /bez předchozí znalosti takového místa/ ocitne, tedy i čtenáři. I on bude muset hodně přemýšlet a bude se spolu s Mabel a Jackem muset taky hodně učit – hlavně o tom, jestli člověk může na takovém místě, ne přežít, ale obstát! Bude se učit spolu s nimi chápat tuto zvláštní divokou zemi a věřím, že spoustu vás čtenářů, stejně jako mě, vezme tahle krajina za srdce_ její magická divokost a její bezbrannost /k lidskému počínání/. Tím zvláštním světem sněhu, skal a tichých stromů vás Mabel s Jackem provedou, mají totiž výjimečnou pomocnici, která umí přeskakovat klády jako laňka, která pobíhá po lese jako víla, a ke které dostat se blízko stojí hodně trpělivosti, pak ale budete odměněni _ spatříte její úsměv :-). Trpělivost si na cestu rozhodně vezměte, příběh, který budete číst nemá rychlý spád, právě naopak, posouvá se vpřed skoro váhavě, pomalu, jako pomalu ubíhá zima, polehoučku, jako se snášejí sněhové vločky, musíte totiž dávat pozor, abyste nevyplašili divokou zvěř, a taky právě proto, abyste spatřili ten stydlivý a sladký úsměv! Na začátku příběhu je jedna dost známá pohádka, pak spousta žalu, zaháněného tvrdou prací, jehož ostří možná otupí, ale touhu, tu nezažene - zůstává s vámi, v křehkém, něžně melancholickém příběhu až do samotného konce. Pokud budete mít dost trpělivosti, je tohle přesně ten druh příběhu, který prožijete a procítíte --- „V jemných kresbách tužkou zachytila něco, co cítil, ale nikdy nedokázal vyjádřit. Byla to plnost, jakýsi teplý, zhmotněný život, který se ... tu usadil ... “... celý text
alef