Siegfried Lenz

německá, 1926 - 2014

Nová kniha

Einstein přeplouvá Labe u Hamburku

Einstein přeplouvá Labe u Hamburku - Siegfried Lenz

Siegfried Lenz (1926–2014) proslul zejména svými romány, jeho povídková tvorba ale také stojí za pozornost. Texty jsou sice literárně náročné, zároveň však poet... detail knihy

Související novinky

Dny v knihkupectví Morisaki, Pavučina lstí a další knižní novinky (7. týden)

Dny v knihkupectví Morisaki, Pavučina lstí a další knižní novinky (7. týden)
Vítáme vás u dalšího článku s připravovanými knižními novinkami. Tentokrát se zaměříme na období od 12. do 18. února. Můžete se těšit na dlouho očekávané ti... celý text

Populární knihy

/ všech 10 knih

Nové komentáře u autorových knih

Přeběhlík Přeběhlík

Skvělé a obtížné čtení. Román napsaný v roce 1951, který byl nakladateli odmítnut pro kontroverznost tématu. Nalezen po autorově smrti v pozůstalosti, v roce 2016 vydán v Německu, poté převeden do několika dalších jazyků. Český překlad je skvělý. Cesta asistenta Prosky z vlaku, který má hlídat a ve kterém se seznámí s Wandou převážející popel vlastního bratra, po dopis sestře - omluvu za zabití jejího muže - přes zběhnutí z wehrmachtu a přechod na druhou stranu. Je líčena přes všednodenní zážitky vykořeněného člověka, který si nemůže být jist ničím, a už vůbec ne správností svého jednání. Protože která strana je "ta pravá"? Krásný jazyk, množství metafor, líčení krajiny jako odrazu duše a skvělé dialogy. Všichni jsme "stara ščuka"...... celý text
petrarka72


Einstein přeplouvá Labe u Hamburku Einstein přeplouvá Labe u Hamburku

Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s @knihkupectvi_luxor za účelem recenze. #spoluprace Po delší době jsem přečetla knihu z edice Knihovna klasiků z Odeonu a rovnou tu nejnovější. Jedná se o sbírku třinácti textů Siegrieda Lenze, který patřil k určujícím postavám německé poválečné literatury. Povídky se odehrávají v letech 1966-1974 a každá je z úplně jiného soudku - pár čeká, až přijdou hosté na večeři, plavba na lodi, do detailu popsaný druhý poločas zápasu A navíc se od sebe liší i po stylistické stránce - celá jedna povídka napsaná jen ve třech odstavcích, pak rozhovor mezi dvěma postavami, věty ukončené třemi tečkami, vyprávění z několika pohledů Příběhy u nás vycházejí poprvé v překladu Jany Zoubkové. Jsou sice krátké (dvacet stran a méně), ale velmi náročné a některé z nich jsem četla i dvakrát. Buď mi jedno čtení nestačilo z nedostatku porozumění, nebo mě natolik zaujal, že jsem si ho chtěla přečíst ještě jednou.... celý text
lena.o.knihach


Vlastivědné muzeum Vlastivědné muzeum

Ako som u Lenzových kníh zvyknutý, mnohé je tu symbolom dačoho iného. Tu je hlavnou témou vlasť, tá pôvodná stratená a tá nová, a v neposlednom rade tá spomienková. Nečíta sa to ľahko, ale je to bomba! Dal som ju čítať ľuďom v miestnom bookclube, tak som zvedavý, čo na to povedia. Zatiaľ však najmenej čitateľná autorova kniha.... celý text
netopýr088



Hodina němčiny Hodina němčiny

Lenzovo vyprávění mě úplně pohltilo (hned mi naskočil Grassův Plechový bubínek), tolik metafor a jinotaje, při pozorném čtení se dají objevit další a další vrstvy významů a odkazů: exprese (vyjádření - slovo) + imprese (dojem - obraz), tedy slova (smysl a význam, obrazná pojmenování) provázaná s obrazy (kresba, malba) jsou Nansenovými "neviditelnými obrazy", tedy myšlenkami i fantazií, Siggiho vzpomínkami - ať se jeho otec snaží, jak chce, ty nelze zabavit ani zakázat; a jak říká Nansen: "existují jen znaky", které budou vidět, až nazraje čas - všechno začneme chápat až později a každý z nás má pocit, že vyhrál cynický závěr vyrovnávání se s němectvím po válce: má se z trestance po dokončení trestu stát dozorce? hned bych šel "našlapávat platejze a kambaly", ale určitě bych nepozřel "eintopf z fazolí, masa a hrušek"... celý text
los


Hodina němčiny Hodina němčiny

Siegfried Lenz (1926 - 2014) patřil vedle Heinricha Bölla či Güntera Grasse k nejvýznamnějším poválečným (západo)německým spisovatelům, na rozdíl od těch dvou ale nikdy nedostal Nobelovu cenu za literaturu. U nás byly přeloženy např. romány Muž v proudu, Vzor, Vlastivědné muzeum, Cvičiště a Přeběhlík a také Lenzův vrcholný román Hodina němčiny (Deutschstunde) z roku 1968. Vypravěčem je dvacetiletý Siggi Jepsen, chovanec ústavu pro narušenou mládež. Píše se rok 1954 a Siggi má napsat v hodině němčiny kompozici na téma "Radost z povinnosti". Během hodiny nedokáže napsat nic, a tak za trest píše práci v ústavním karceru. Psaní se prodlužuje, protože Siggi vzpomíná na svůj dosavadní život a především na dětství za druhé světové války. Siggiho otec Jens je vesnickým policistou v Rugbüllu v nejsevernějším cípu Německa a ztělesněním oné "radosti z povinnosti". Propadne nacismu a s vášní vykonává ty nejnesmyslnější příkazy. Neváhá zavrhnout vlastního syna, Siggiho staršího bratra Klaase, který se raději zmrzačí a dezertuje, než aby byl v armádě. A stejně tak neváhá špehovat, hlídat a udávat svého kamaráda, malíře Maxe Ludwiga Nansena, který má zákaz malovat. Siggi vyrůstá v neláskyplném prostředí, s přísným otcem, chladnou samotářskou matkou a sestrou Hilke, která se doma příliš nevyskytuje. Vlídnější přijetí naopak poznává u malíře a jeho ženy. Drsná severoněmecká krajina se promítá nejen do malířovy tvorby, ale i do okoralých duší a narušených vztahů skoro všech postav románu. Pro Siggiho je proud jeho psaní a vzpomínek jakousi terapií, ostatně v ústavu se o něj zajímá nejeden psycholog, což je ovšem popisováno s velikou ironií. Kritická lekce o němectví pro Němce je nadčasovým příběhem o tom, že "velké bouře přetrvávají jen ti, co mají hluboké kořeny", nebo jak různě se dá vykládat povinnost a jak různě s ní lze nakládat. Když malíř Nansen nemůže malovat, řekne si: "Blázni, jako by nevěděli, že existují taky neviditelné obrazy." A ptá se: "Může se zakázat to, co člověk dělá ve snu?" Jens malíři namítá, že on jen plní svoji povinnost. Na to mu Nansen oponuje: "...když si myslíš, že člověk musí konat svou povinnost, pak ti řeknu opak: člověk musí dělat něco, co se příčí povinnosti. Povinnost, to je pro mě jen slepá domýšlivost. Člověk musí nevyhnutelně dělat něco, co jí není po chuti." Velkolepý román se čtenáři zadere pod kůži jako ten ostrý severní vítr: "Za našeho větru, myslím, měly střechy jemný sluch a stromy byly jako věštci, vítr nechal vyrůst starý mlýn, hnal se naplocho přes strouhy a přiměl je k blouznění, nebo klopýtal přes čluny na rašelinu a plenil jejich beztvarý náklad."... celý text
milan.valden