los komentáře u knih

Weissovo autobiografické exulantské lamento tu funguje jako akt odstupu od minulosti (nejenže generace rodičů není schopna autoritativní výchovou předat potomkům žádné vzory, navíc ještě vyrábí problémy globální, třeba nacisty); je sice psáno nepřetržitým proudem řeči (80 stran hustého textu v jediném bloku bez odstavců!), ale není to automatické psaní psychoanalýzy, která rekonstruuje původ traumatu = minulost je tu i přes freudovské motivy par excelence (sourozenecký incest, nekrofilie, popisy poluce a masturbace, impotence při styku s prostitutkou, homosexuální vztah, oidipovský komplex, touha vrátit se do matčina lůna, závěrečné setkání s lovcem-dvojníkem) záměrně rozostřována a chce být zapomenuta, musí být odložena, aby člověk mohl dospět, transformovat se v sebevědomou osobnost po době osobních i světových krizí

AI dokáže rychlostí blízké rychlosti světla zpracovávat obrovské objemy dat a vytvořit z nich metadata, tj. data o datech = lze to označit za myšlení? snad, ale člověk se kromě inteligence projevuje také tvořivostí

zpočátku může strohý výklad prostý jakékoli omáčky působit jako výpisky nejzákladnějších poznatků a informací, které zájemci a uživatelé AI četli jinde už stokrát (historie, typy, pojmosloví...), nejpozději však od kapitoly Vědomí se ozve starý známý Koukolík (například: dosavadní biometrické monitorování sleduje fyzický stav člověka, co se stane, až AI začne sledovat jeho stavy emoční?)

(SPOILER) hádal bych na výrazně autobiografické prvky v obou novelách, možná právě proto jsou v knize řazeny ne podle data vzniku, ale podle věku ústřední ženské postavy;
patnáctiletou Gigi vychovávají příbuzné tak, aby se v životě neztratila jako luxusně vydržovaná štětka (děje se v Paříži roku 1899), nakonec však svolí ke sňatku s výrazně starším bohatým "strýčkem" Gastonem: radši být podváděná manželka než dočasná milenka;
v novele Kočka se záhy rozpadá manželství dvou emocionálně nezralých partnerů: zhýčkaný mamánek věnuje veškerou lásku, péči a pozornost micině namísto novomanželce, a ta si na ní vybíjí svou žárlivost a pocit nejistoty;
k dalším prózám Colette asi nesáhnu, ale musím ocenit pozorovací talent autorky, schopnost zachytit detail a rozmanitost, i její jemnou ironii bez předsudků

před 40 lety mi ten příběh přišel dlouhý a neuvěřitelně napínavý, dneska jsem knížku (objev z knihobudky) s nostalgií přelouskal za jedno odpoledne - a ouha! v 25. století humidují i děti, a taky bych nikdy nevěřil, že se dožiju existence CML

ale ono se dá i o lascivnosti psát kultivovaně... výklad nepůsobí popularizačně, ale přehnaně bulvárně (mně třeba v non-fikci už z principu vadí historický prézens) a hlavně mi není jasné, o čem vlastně chce autor psát, ta kniha nemá absolutně žádnou osnovu ani páteřní téma: od dětského patologa jsem čekal přístup odborníka-lékaře, začíná se ale leeringem dvorských parukářů za VFBR a popisem porodu aristokratek vsedě a končí malebností kreseb v mikroskopii, mezitím autor stihne sáhodlouze vyprávět osobní příhody, stejně jako náhodné postřehy z četby humoristické beletrie renesanční doby; také opomíjí dobovou a regionální proměnu sociokulturních paradigmat: nejen každá kultura, ale i společenská třída či (náboženská) komunita v různé době i místě považuje za tabu, nechutné, oplzlé, vulgární, pikantní, frivolní, dráždivé či vzrušující něco jiného, co se nám dnes jeví úchylné, bylo dříve naprosto normální;
fotka na obálce se povedla, ale těch pravopisných kotrmelců v textu...

co se změnilo za bezmála dvě a půl století? nic a všechno: občas máme snad každý potřebu utéct od vší té přetvářky, servility a buzerace někam do arkádie, wo die Zitronen blühn... Goethe ale dostál svému předsevzetí systematicky studovat historii, přírodu i společnost, uspořádat si myšlenky a zapracovat na svých uměleckých i učeneckých textech - v ruinách antiky znovu nalézá osobní i tvůrčí rovnováhu mezi rozumem a citem, osvícenstvím a romantikou, intelektem severu a estetikou jihu, analytickým pozorováním a hlubokým emocionálním prožitkem;

ta intenzivní existenciální závrať z časové kontinuity a historické rezonance, když se Seveřan loučí u Kolosea s Římem... akorát že já měl za zády vstup do metra, Goethe tam měl zjevně méně rušno

samozřejmě doporučuju; vydání Academia 2023 je doplněné obsáhlým a poučným doslovem Zdeňka Hrbaty, akorát zas ta odfláknutá korektura...

Enzensbergerova poezie byla a je politická, ale nikoliv dogmatická = je to poezie intelektu, ne agitace; vybrané básně z raného tvůrčího období mne zaujaly nejvíc: věcné, analytické verše plné společenské skepse, polemiky, se zřejmou ironickou distancí; tady autor asi ještě věří v kritiku jako nástroj změny?;
(žalmické Die Frösche von Bikini se necítím způsobilý interpretovat, nejde mi proniknout do sdělení);
v pozdější sbírce Die Furie des Verschwindens čtu deziluzi z kradmého vytrácení se, že kritičnost může být postojem, ale ne už hybatelem reforem, že svět nevybuchne, ale vyšumí v banalitě

*bojovat proti době ledové zápalkami
*farizej, ten navěky lepší člověk, ta svině s čistým svědomím
*bezbolestně a přes noc jak mléčný zub to zmizelo - například německá říše
*ty ženy - jak ploutvonožci z kynutého těsta

stručné, srozumitelné a přehledně strukturované poselství odborníka v oblasti patopsychologie: jakmile připustíte, že jste manipulováni a terorizováni narcistou, utíkejte, hned a bez ohlášení, a už se nikdy, za žádných okolností, slibů a pokusů o nápravu či mediaci, nevracejte, nečekejte omluvu ani změnu, rány si musíte vylízat sám

knížka by mohla být o 50 stran kratší, které zabírají resumující citáty z každé podkapitoly, na druhou stranu kdo preferuje rychločtení, stačí mu právě tato shrnutí na šedivých stránkách

stroboskopicky rozostřený exkrement experimentálního tvaru, vkusně doplněný jurodivou mouchou Elis, vydávaný za hyperrealismus a zároveň za magický realismus (jaký koumák psal tu anotaci?), a protože za něj zaplatily Ministerstvo kultury, Národní plán obnovy, Evropská unie, kulturní centrum Maribor a další, Uhde "trpící sečtělostí" odkáže v doslovu na Apollinaira a Nezvala a dáme tomu Magnesii Literu, aby snad někdo nezapochyboval, že je to umění, a aby se tvůrčí stipendia rozdávala i napřesrok

myšlenka kultury autonomie nosná, vhodná pro veřejnou debatu, ale pojednaná příliš populárně a esejisticky, bez odborných zdrojů, Pospěch zůstává ve své bublině, soustředí se na vysvětlení své hypotézy, nenabízí východiska ani prognózy, pomíjí strukturální a diskurzivní dimenze individualismu a jeho institucionální zakotvení a sociální podmíněnost převádí na otázky identity, autenticity a samostatné volby

daleko širší teoretický rámec nabízí třeba Zygmunt Bauman = myslím si, že podle něj není aspekt osamělosti kulturním fenoménem, ale problémem systému, a ten lze řešit - společně

i když se mi všech 18 povídek útlého souboru nakonec slilo dohromady, musím před tak mladou autorkou smeknout jednak za vyzrálou prvotinu, druhak za její schopnost zevrubně pozorovat okolí a senzitivně vnímat druhé bez jájínkovského bolestínství a třeťak za náměty z prostředí sociálně znevýhodněných, slabých a závislých;
v dětské a mládežnické perspektivě se jistě nezapřou autofikční prvky, Škrdlíková je však nepodává jako zpětně odhalovaná traumata, nýbrž líčí děje a jevy věcně, jako přirozené, odpovídající daným sociokulturním či rodinným poměrům;
a zjevně dost dobře rozumí kytičkám... (ad str. 40: ryby ale nad hladinu hlavu nevystrkují, leda tak ve večerníčku; stejně jako lidi nestrkají hlavu do rybníka)

doufám, že Soukupové a Dvořákové roste na poli české literatury velká konkurence

přidávám se, od prvních stránek Sebauerové Nincshofu mi vystoupla atmosféra Hlaučových Letnic, i když bych měl spíš pátrat v rakouské kulturní tradici "identity a kulturního šoku" u Klause Hoffera (Bei den Bieresch); když přistoupím na specifický druh humoru a "pohodovou roztomilost", které se s rozsahem románu rychle vyčerpávají, je to odlehčená společenská kritika, satira na nostalgii folkloru a zároveň připomínka, jak moc se nám - digitálním bytostem - stýská po soukromí, světu bez dohledu a bez okupace našeho "životního prostoru" otravnými turisty

mě teda Zeď vůbec nezaujala, na postapo je to málo scifi, "ohraničený" svět je dokonale připraven na survivor výzvu, kde se zdroje zázračně nevyčerpávají, a hrdinka v něm jedná zcela nelogicky, takže to má být spíš eko-feministicky filozofické,
zprvu jsem hledal alegorii politickou (Berlínská zeď), ale Haushoferová prý začala text psát už v roce 1960, takže spíš kritika rakouského Wirtschaftswunder?

kdo čeká, že si počte o poetismu, bude velmi překvapen - Revoluční sborník Devětsil je programovým manifestem mladých angažovaných umělců, kteří se v apokalyptické vřavě poválečného uspořádání světa zhlédli v různých podobách proletářství, z nějž má vyrůst nové umění - účelové, masové, revoluční, lidově zábavné, velmi široce rozkročeni mezi ruským revolučním hnutím a pařížskými bulváry, okouzleni nejmodernější technikou a vynálezy, kolektivismem a exotismem, spřádají na poli literatury, divadla/filmu, malířství a architektury velké plány o Novém Člověku

teoretické stati Teigeho, Černíka, Čecháčka, Honzla, Štulce, Erenburga, Jíry, Svrčka či Kaisera (ten v německém originále) jsou proloženy básněmi a povídkami Wolkera, Nezvala, Seiferta, Schulze, Vančury či Cocteaua (ten ve francouzském originále)
= minimálně z poloviny by se dneska nikdo neodvážil ani ocitovat, nicméně kluci z toho rychle vyrostli a každý šel svou cestou

reprint sborníku je doplněn dvěma literárněhistorickými studiemi: Ondřej Kavalír o evropské avantgardě a Tomáš Vučka o proletářství Devětsilu = výborné, přehledně shrnující, doporučuju

(ad čtenářka 1amu níže: Seifertova Paříž je jednak báseň, ne stať, a jednak pochybuju, že ze sborníku nejčtenější - třeba Nezvalův Podivuhodný kouzelník nebo Wolkerova Balada o očích topičových jsou určitě profláklejší)

bohužel, nedokážu se s tím vůbec popasovat, lyrický humor vyrůstající ze surrealismu, pro mne je to spíš jedno velké dada, ale "onanii s žiletkou" si budu pamatovat dlouho

malý průřezový výběr ze všech Šotolových básní (tj. z období 1946-1967), editor upustil od chronologického uspořádání a řadí je "do srozumitelného a jasného celku" (???), což znemožňuje sledovat proměny básníkovy poetiky: po volném verši či konkrétní (politické) narážce z pozdější doby (moc pěkná konfesijní báseň Úvod do poetiky) se najednou vrátí rýmovaná písňovost ("říkadlo naříkadlo") s válečným motivem atd.

* štěstí, děvka pihatá
* smrtelná je duše má, i ta má kůže léta nošená
* ukradené boty chodí po pokoji a ještě je v nich maso

Seifertovo Město v slzách je třeba číst v historických souvislostech: jako reakci na první světovou válku a vizi stvoření nového světa z revoluce proletariátu; kolem roku 1921 vycházejí také proletářské básně Neumanna (Rudé zpěvy), Wolkera (Těžká hodina), Nezvala (Most), Hory (Pracující den), doporučuju srovnat - Seifert je z nich holt nejradikálnější

příběh vzájemných vztahů v rodinách Chardinových, Jamenových a Virelových žijících ve Francii po čtyři generace, poznamenané světovými válkami, vývojem atomové bomby a dekolonizací Alžírska, mne okamžitě pohltil - a přesto všechno mi pořád schází jeden dva krůčky k dokonalosti Klubu nenapravitelných optimistů = přemýšlím, čím to může být? snad že rychle vyprchalo téma sociální nerovnosti, snad až přílišná dokonalost Arléne, oproti KNO mně ale především chybí kontroverznost

mé první setkání s Milotou básníkem, takže za mě pokud experimentální (jako pokus lyrizovat matematiku?), tak existenciální napětí a melancholie přebíjí mechaničnost deklarovaných jazykových permutací, která jsem se nepokoušel hledat, a přesto se mi to dobře četlo, přišlo mi, že prim tu má hrát myšlenka, ne básnický obraz; a s prominutím - při čtení prostě nedokážu nemyslet na "točité věty trýznivých měst"

Měla v žaludku lesklý klíč Zkoušeli K pokladně k sousedovu plotu
k dívčímu pokoji nikam se nehodil Utopili ten klíček
a ze žalu se opili hustým svařeným vínem Žal se ustál
jak kat Nikdo nepomyslel na své vlastní zámky

les je v germánské mytologii mysterium, místo ničivého nebezpečí a prostorem mrtvých; kdo má tedy sílu kráčet lesem, trvá na vlastním názoru i proti drtivé opozici (volby v totalitním státě) a překonává strach nalezením nového přístupu ke svobodě (jenž nelze zmírnit větším zbrojením)

"jen samotná potřeba dostávat zprávy vícekrát za den je příznakem úzkosti"