los komentáře u knih

tato publikace je vyváženější než Devadesátky, nezaměřuje se tolik na konzum, ale upřednostňuje alespoň ty nejznámější události v politice, kultuře, sportu, hospodářství... škoda že podobné přehledy se nedokážou vymanit z přílišné simplifikace a předpojatosti

oživil jsem si spoustu věcí a jevů, na které jsem už opravdu rád zapomněl a víc si na ně nechci rozpomínat (a není to jen oficiální hudební scéna osmdesátek, která mi působí přímo fyzické utrpení)


Co bude za 100 let napsáno v encyklopedii u hesla Gustav Husák?
Bezvýznamný československý politik, který působil v době Karla Gotta.

5 25.12.2023

takže Eliotova Pustá země, slova přetížená významy, verše plné náročných metafor a kulturních odkazů... hmm, když já jsem už moc starej, a tudíž línej to luštit a promýšlet, když se nakonec stejně dospěje k poslání, že báječný (= vybájený) "zlatý věk" už je dávno ztracen a všechny následující epochy už budou jenom horší, ať už je definujeme jako dobu stříbrnou, železnou, ..., parní, ropnou, atomovou, plastovou nebo digitální...

víc mne ve výboru zaujal cyklus Dutí lidé, jehož sdělení vnímám opačně: "takhle svět končí - / ne bouchnutím, ale zakňouráním"

6 15.12.2023

Striptease Chicago jsem rozečetl na počátku devadesátek a hele, po 30 letech jsem na stejné (první) vydání náhodou narazil - a tak jsem se do něj pustil znovu, jestli má text pořád ty stejné grády; dokonce se mi podařilo identifikovat místo, kde jsem tehdy skončil, a jsem nadšen nejen bezbřehým cynismem a o hranu broušeným černohumorem, který ještě není cenzurován politickou korektností, stejně jako otevřeností bez nadsázky, ale i svéráznou, velmi živou a po letech stále účinnou prací s jazykovými prostředky, různými stylovými rovinami, zapojením autentické hovorové mluvy čechoameričanů, bavily mne nebývale originální metafory a trefná přirovnání (národ rozdělený na dvě půlky jako prdel; láska je namátková jako pasová kontrola)

doporučuju s varováním mladších a útlocitných, že jim Novákova výstižná charakteristika čecháčkovství může způsobit emoční dysbalanci

8 13.12.2023

denní zápisky mladého, hudebně nadaného a lékařsky vzdělaného muže z přelomových let 1945-1948, z osobního (profesního, studentského i intimního) života a reflexe z výletů a cest do zahraničí (Dánsko), představují unikátní dobové svědectví se spoustou zajímavostí a jedinečných postřehů, které se navíc skvěle čte

Václav Polívka byl synem filoložky a překladatelky Marie Jensen-Rádlové a vnukem známého matematika Františka Rádla, bydlel v Praze na Hradě ve Zlaté uličce, takže vlastně v centru dění, ať už se jedná o postavení společenské (rodina měla podporu nejvyšších kruhů, snad i díky tomu se Polívkovi podařilo emigrovat), nebo místní (např. očité svědectví květnového povstání, bombardování a osvobozování Prahy, přítomnost cizích vojsk, poválečný stav v hospodářství, školství...)

oceňuju, že vydavatelé deníků nepodlehli bulvárním a komerčním tlakům a vypustili pasáže "důvěrného" charakteru, myslím, že do nich nikomu nic není (a snad každý si dokáže domyslet, o čem sní a co občas tajně provádí každý dospívající)

6 12.12.2023

jojo, jak píše čtenář rikke níže: zase jiný Jacobsen - jiný než v "ostrovní" tetralogii, jiný než ve Dřevařích - myslím, že ona stylová jinakost Sígrů pramení z hojného zapojení dialogů postav

zaujalo mne vyprávění zasazené do období německé okupace Norska, atmosféra chudinských čtvrtí s každodenním "provozem" zázemí mi připomněla střízlivý, úsporný ráz líčení McCourtova románu Andělin popel

v Sígrech Jacobsen osobitě poukazuje na převrácenost světa (nejen válečného a válčícího), v němž děti přebírají odpovědnost za své rodiče = nadčasová generační výpověď!!!

4 09.12.2023

to snad není možný, že něco takového může být vytištěno a prodáváno... asi jsem páteru Koniáši křivdil

už třetí "vánoční" antologie starých strašidelných vyprávění a myslím, že stále se stoupající kvalitou: oceňuju krátké medailony informující o autorovi a jeho díle, čtenář si v případě zájmu může dohledat další texty (anebo zbytečně neztrácet čas pátráním, pokud se jedná o nedostupné zdroje)

zařazení Lovecrafta možná trochu diskvalifikuje ostatní povídky, protože mistru se jen tak něco nevyrovná: jeho obrazotvornost, metaforika i slovník nasazují opravdu vysokou laťku

čtenářsky mne zaujala poslední, samotným pořadatelem a překladatelem souboru doporučená povídka Franka Cowpera Štědrý večer ve strašidelném vraku, ale také povídka Porcelánový talíř od Marjorie Bowenové, připomněla mi rovněž skvělou antologii Svědkyně temnot

jednotlivé knihy v sérii dodržují jednotný vizuální styl, ale i formát a rozsah, takže se pěkně vyjímají i v knihovně, což vybízí k založení příjemné vánoční tradice - každý rok nový svazeček?

6 07.12.2023

souhlasím s čtenáři níže, vypravěčsky úplně jiný Jacobsen než v "ostrovní" tetralogii - i když stejně jako v ní je vypravěčem / pozorovatelem dění "malý člověk", bez obecného vzdělání a širšího společenského nebo politicko-historického rozhledu, a právě jeho (nikterak nekarikované) hledisko dodává "velkým dějinným událostem" (počátek druhé světové války v konfliktu Finsko-Rusko) na relativitě v mezilidských vztazích a naopak utvrzuje v nesmyslnosti a absurdnosti válečné mašinérie

rubat celý den v lese dřevo při minus 35 stupních Celsia? ...u nás dnes ráno bylo minus sedm, vylezl jsem na dvorek, protože jsem si potřeboval nařezat pár latěk, a nadával jsem, jak mi zalezlo za nehty... že mi není hanba...

dřevař Timo se vlastně rozhodne vzepřít všem válčícím mocnostem, když přes vyhlášenou evakuaci civilního obyvatelstva, posuny frontových linií, ostřelování a vypalování vesnic atd. zůstane doma a vytrvale zde dál dodržuje svůj životní a pracovní rytmus, ať se děje co se děje, pokud se setká s dobrým člověkem, ať je to Fin, Rus nebo Žid, pomáhá mu přežít = beru si z něj ponaučení, že člověk může být slabý a prostý, ale když má kolem sebe lidi ještě slabší, nezbývá mu nic jiného než se stát sám hrdinou

5 06.12.2023

psát v prudérní a pokrytecké měšťácké společnosti konce 19. století o problémech dospívání, o tělesnosti, pohlaví, sexu, masturbaci, erotických představách, ale i o rychlých proměnách pubertálních nálad, o naivních touhách, snech o nekonečné budoucnosti, o adolescentní posedlosti smrtí atd., to se dobové cenzuře ani veřejnému mínění nemohlo líbit

téma je a ostatně vždycky bude aktuální, jen se proměňují kulisy a propriety, člověk - v procesu dospívání - nikoliv

dal bych ruku do ohně za to, že se Wedekindovým Probuzením jara inspiroval Fráňa Šrámek, když psal Stříbrný vítr

5 05.12.2023

mistrně zachycené mezilidské vztahy v prostředí podnikatelské elity předválečné Prahy - společným jmenovatelem jsou peníze a pomluvy

volné pokračování románu Odkaz a podobně jako v něm i v Zakladatelích je Součková výrazně autobiografická; prvotním záměrem však není sepisovat klasické paměti jako v čase pevně zakotvenou výpověď o "já", ale objektivizovanou er formou zachytit pomocí drobné, nicotné subjektivní vzpomínky obecnou charakteristiku doby, společnosti; jako by si vypravěčský hlas chtěl co nejvíc zachovat odstup od popisovaných dějů, jevů a obrazů, zůstat nad věcí, přestože je jimi zcela pohlcen a nenabízí srovnání, neboť žádný korektiv, vnitřní ani vnější, nemá a nezná

v kontextu celého díla a dochované korespondence se Součková hodně opakuje, znovu a znovu píše v podstatě to samé, překvapila mne svou extrémní sebestředností

4 26.11.2023

rodilé Vimperáky příběh jistě potěší, mne ale vůbec nebavil, pro dospělého čtenáře je příliš naivní a jazykově neobratný (nejen malá slovní zásoba, ale nejsou využity ani stylové rodiny jazyka, jak by se zrovna pro dětskou/chlapeckou mluvu nabízelo), svět dobra a zla je očekávaně nastavený a bez zvratů či relativizace, nic nového mi to nesděluje; jen další z mnoha "svědectví", jak nám za socíku bylo ublíženo

5 25.11.2023

románovou tvorbu Součkové jsem dodnes neznal, dříve jsem četl jen její Mluvící pásmo (které mne moc nenadchlo), ale jako zralá prozaička mě ohromila, nejen uhrančivě výstižným, v nejmenším detailu věrným zachycením české společnosti na venkově i ve městě před první světovou válkou, ale i moderním způsobem vyprávění (často je v této souvislosti připomínán Proust nebo Joyce, mně se vybavil i Šrámek nebo Poláček): objektivizovaná forma stírá rozhraní na škále různě (ne)spolehlivých vypravěčů, komentátorů dění, personálních vypravěčů, i promluv postav a jejich vnitřních monologů, čímž dává subjektivnímu postřehu platnost nadosobní, trvalou, obecnou

prostě paráda, úplně zírám, jako bych četl z rodokmenu vlastní rodiny, hned jdu na druhý díl (Zakladatelé)

4 22.11.2023

perfektní slovník s podrobným, rozšířeným výkladem

jen jediný problém: ty bichle jsou tak obrovské a objemné, že je člověk (já) líný s nimi manipulovat - a nakonec pak hledá na netu... tenhle slovník bych uvítal v digitální podobě

3 22.11.2023

11 krátkých povídek ponejvíce (sebe)reflexivního zaměření, jednoznačně určené ženskému publiku (mužský element v jednotlivých textech hraje výhradně role hajzla, manipulátora, sobeckého egoisty, děvkaře...)

Rudčenková odhaluje niterní sváry hrdinek s okolím i vnitřní monology jich samých se sebou v procesu radikální proměny vlastního života, která je většinou iniciována změnou prostředí (třeba několikadenní pobyt v naprosté tmě, cesta do zahraničí, road trip s kamarádkou atp.), v tomhle docela úspěšně tento soubor povídek naplňuje žánr motivačních textů

asi jsem se zase jako cílový čtenář netrefil, poslání jednotlivých próz mne nezasáhlo (a opravdu nedávám ty ezo/astro názory), žánrově ze souboru vybočuje povídka Čtyři pokoje, psaná po vzoru Samuela Becketta, a ta mne fakt bavila, naopak titulní Tchyně nemá jazyk, kvůli níž jsem po knize sáhl, nenaplnila má očekávání

konečně mne mrzí komerční postup, který bych od Odeonu nečekal: kniha je sázena velkým písmem a obsahuje tolik vakátů (úplně prázdných stránek a listů), kolik jsem snad ještě v žádné publikaci, kromě školních diářů, neviděl, určitě 20; kdyby se text vysadil běžným písmem, nevyšlo by to ani na 60-70 stránek, takhle to podle kvality některých povídek vypadá, jako by je autorka rychle dopsala, aby to vydalo aspoň na útlou knihu

6 20.11.2023

(SPOILER) kdepak utopie, ale jen krapet nadnesená realita!

velmi originální námět, jako bych četl moderní variaci na Huysmansovo Naruby

moment "napravení a prozření" Simona ve vězení díky manuální práci je trochu moc idylický, ale chápu, co chtěl Langmead vyjádřit, a závěr? možná vidím trávu růst, ale pro mne je to biblické podobenství na "vyhnání z ráje"

čteno výše naznačenou interpretací považuju Třpytné za vynikající literární počin, s jakým jsem se už dlouho nesetkal, a doporučuju!

2 18.11.2023

prostě si nedokážu zvyknout na odborný výklad psaný ich formou = americký styl popularizace, hodně ukecaný, prokládaný osobními příhodami a subjektivními komentáři, ve snaze názornou a zábavnou analogií vysvětlit fyzikální jev, model nebo hypotézu často křečovité a nesrozumitelné; myslím, že úplný laik si z výkladu nic neodnese, než že vesmír za hodně moc dlouho zanikne a že Macková fandí teorii multiverza (paralelní vesmíry, teorie strun atp.)

překladatel se ale snažil a na několika místech se v poznámce pod čarou pokoušel vysvětlit vysvětlované, nicméně autorka si často protiřečí tak okatě, že se to ani v překladu ztratit nedá

nedoporučím, kniha nepřináší ani nové informace, ani inovativní metodu popularizace

4 17.11.2023

naprosto se shoduju s čtenářkou Alma-Nacida, která komentovala knihu níže: na Tobiáše jsem četl jen samé nadšené kritiky a dostával od dětí a dospívajících jen skvělá doporučení, a přestože mne na začátku upoutal nápaditý a originálně vystavěný fikční svět, který se zjevně chce cíleně vymezit proti magii, kouzelnickým školám a nadpřirozenu vůbec, nedokázal jsem se popasovat ani s příhodami, ani s postavami a už vůbec ne s posláním příběhů - vyprávění se pořád vrací do jakési tíživé, vážné atmosféry a předpojatě tlačí na city, charaktery jsou a zůstanou úplně ploché, bez vývoje a života, ono pohádkové rozdělení dobra a zla je extrémně ohraničené na trpící, soucitné, utlačované, spravedlivé a moudré dobráky proti krutým, úplatným, podlým, špinavým a ošklivým padouchům...

nezaujalo, spíše nudilo... nechávám k posouzení menším dětem, které už/ještě nebaví HP a LOTR

2 15.11.2023

tuhle knížku moderních pohádek mám rád kvůli vodníkům a rybám a líbí se mi Nepraktovy ilustrace, ale s autorovým humorem i osobním projevem mám problém - jako prcek jsem se ho bál a pak už mi byl jen trapný

4 15.11.2023

ne, ne a ne, takhle se literární historie nepíše, Ivanovovy texty žánrově připomínají dokudramata (hojně produkovaná např. Českou televizí) říznutá bulvárem; tendenční argumentace a interpretace vymyšlená od stolu s předem daným cílem, co má být dokázáno; hlavně aby to bylo škodolibě líbivé a kořeněné tajemstvím

autorská či textová atribuce je vědecká disciplína s exaktně definovanými postupy a metodami... atd., Ivanov vůbec nepřipouští možnost vyvrácení hypotéz či relativizaci svých tvrzení = vědec nikdy nemá ve všem jasno!

téma gentrifikace je v české literatuře zatím ojedinělé, Rejžková se jej zhostila zaujatě a představuje ho v souladu se současnými názorovými trendy jako výrazně negativní jev, možná by trochu relativizace a nazírání problému komplexněji, v širších souvislostech neškodilo... tradiční zákoutí starých městských čtvrtí až ghett, kde polovinu roku tráví minority na chodníku, squoty, lidová tržiště, bazary, šňůry se zapraným prádlem natažené přes balkony, bláto, oprýskané omítky a všude ušmudlané děti a podvraťáci... má to své kouzlo, ale...

současně se hlavní aktérka příběhu snaží nalézt smysl života a vymanit se z přetrvávajících stereotypů o budování stabilního rodinného zázemí a prestižní kariéry... nezdá se mi, že by se jí to ale únikem do cizí země podařilo, soužití s obyvateli "přístavu" ji jistě naplňuje (snaha pomoci slabším), zároveň ale přináší i rozčarování z nejistoty (bydlení, bezpečnost, nespolehlivost a přelétavost milenců...)

románový příběh tak nějak vyšumí do prázdna, stejně jako postupně mizí původní obyvatelé, obchodníci, trhovci a kurvičky z přístavní čtvrti

4 13.11.2023