Krajina roztavených zvonů
Jan Štifter
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534745/bmid_krajina-roztavenych-zvonu.jpg
4
158
158
Dvě staletí příběhů. Povídková mozaika bouřlivé rodinné historie. Jak daleko sahá paměť jedné rodiny? Ve vyprávění sedmi mužů se odvíjí pohnutý příběh prorůstající dvěma staletími. Lékař v roce 1832 se připravuje na nejdůležitější životní zkoušku, když do Čech přichází dosud nepoznaná epidemie. Chlapec v roce 1955 pátrá po tom, co se v jeho rodině přihodilo na konci druhé světové války. Nejmladší generace se chce odpoutat od společenských konvencí a zařídit se po svém. Kniha jako rodokmen, slova jako most mezi generacemi. Vstupte na něj… a kráčejte opatrně.... celý text
Přidat komentář
Knížka se mi líbila, dost k tomu přispěly i ilustrace a celkově zpracování. Co se týče příběhu (příběhů), tak tady by nebylo víceméně co vytknout, obzvlášť titulní povídka Krajina roztavených zvonů je hodně silná a smutná. Akorát musim tady souhlasit s dost lidma v komentářích, poslední povídka z budoucnosti se mi vůbec nelíbila, respektive se rovnou přiznam, že jsem jí nepochopil. Škoda toho, trochu to kazí celkovej dojem z knihy.
sedlák se nedoprošuje, co mít nemá, nedostane.
Pěkným jazykem pan Štifter vládne...
Kronika doby rozdělená do etap, které dobře fungují jako samostatné povídky. Většina textu má všechny přednosti Jana Štiftera, nejdelší část by klidně vydala na samostatný román. Nechronologické uspořádání může čtení komplikovat, ale od toho je v úvod vysvětlující ilustrace. Vsuvky, které vyprávění narušují, završí finále, které pro změnu všechny Štifterovy přednosti postrádá. Ten krok jinam (nejen žánrově) bohužel úplně nevyšel. A ani nebyl nutný. Ocení ho nejspíš málokdo, protože oproti zbytku knihy je to text, který nenaplňuje očekávání a spíš autora vystavuje nevděčnému srovnání s něčím, s čím by srovnáván být neměl.
Štifterovy knihy mám strašně ráda. I toto dílo je napsané pro autora typickým jazykem, ale musím přiznat, že poslední kapitolu jsem se číst nutila a nejsem si jistá, jestli jsem ji vůbec pochopila. To je také důvod, proč se můj celkový dojem z knihy posunul o jednu hvězdičku vlevo. Úsudek si musí každý udělat sám.
Před pár měsíci se na pultech knihkupectví objevila další knižní novinka od autora Pavích hodů, Jana Štiftera. Osobně mě styl psaní autora právě v Pavích hodech hodně zaujal, takže Krajina roztavených zvonů byla jasná volba k přečtení.
I tady nás Štifter neochudí o svůj skvělý pisatelský talent, který je opojný krásnou češtinou a zároveň tak trochu melancholický. Jedná se o povídky, takže krátké čtení, kdy vám nemusí sednout úplně vše (mě osobně nesedla poslední část). Každý ze sedmi mužů nám vypráví svůj příběh, takže se ocitneme například s lékařem v 19. století při nečekané epidemii. Povídky jsou doplněné o ilustrace Ditty Kůtové, které jsou velmi ponuré, ale svým způsobem nádherné a hluboké. Rozhodně se ke knize skvěle hodí.
Asi nejvíce se mi líbilo to, že kniha postupně odkrývá svůj potenciál a byť mi ze začátku trochu trvalo se do příběhů vžít, nakonec jsem si našla to své. Doporučuji všem čtenářům, kteří si zakládají na pěkném poetickém jazyku, zajímavým příběhům a nevadí jim povídkový styl. Já byla spokojená, ale určitě to není kniha pro každého.
Štifterovy knihy čtu ráda a poznámka na obálce: "Dvě staletí příběhů. Povídková mozaika bouřlivé rodinné historie." mě navnadila ještě více.
Viz Recenze.
Jedná se vlastně o rodinnou kroniku psanou v povídkách, která zahrnuje období dvou století. A nevypráví jen historii, ale nahlíží také do budoucnosti.
Povídky nejsou řazeny chronologicky, ale v orientaci pomáhá ilustrovaný rozpis v úvodu knížky. Mimochodem ilustrace Ditty Kůtové, které doprovází celou knížku, tvoří skvělý tandem se samotným textem.
Nejrozsáhlejší povídka nese stejný název jako celá knížka a líčí události za epidemie cholery na Svinensku. Úplně mě mrazilo, jak se historie opakuje. Jen dneska máme již docela jiné možnosti a prostředky, a přesto to bylo ve spoustě věcech stejné. Okénko do budoucnosti bylo poučné a k zamyšlení.
Celkově se mi líbil autorův styl vyprávění a poetika, nadchla mě forma. Knížka je nádherná i co se týká grafiky a již zmíněných ilustrací. Prostě skvost do knihovny.
Drze si zde dovolím familiární oslovení: Proboha, Jane! Tři tečky, dlouhá pauza.
Četla jsem příběh, který mě zprvu úplně neskutečným způsobem iritoval svou nijakostí, hloupým dějstvím, dialogy silně připomínající rukopis brakových autoru... četla jsem zajímavý přímočarý ústřední příběh lékaře "za časů cholery"... četla jsem pasáže připomínající formou i obsahem Café Groll, při nichž jsem se asi měla pousmát... a pak najednou jako bych se znovu vnořila do stránek Světla z Pauliny. Něžná témata rodičovství, nastíněny otázky pokračování rodu, či toho, co po něm zbylo. Najednou se skládačka pomalinku spojuje, byť na její hloubkové pochopení bych si znovu měla prolistovat celou knihu... nebo ne a měl být nám smrtelníkům ústřední motiv navždy částečně skryt v závoji rodinných tajů? Mrzela mě zkratkovitost čehosi, co mi silně připomínalo Mawerovu Anatomii rodu, aby mě nakonec překvapila řada nedořešených otázek i témat k nejedné společenské diskuzi. Pravděpodobně mi kovová příchuť těch roztavených zvonů ještě dlouho ulpí na rtech.
Plně souhlasím s komentářem uživatelky "hzd". Poslední nejkratší kapitola mě nebavila, ale knížka zajímavá, přečtená během dvou dnů.
Klasická Štifterovina :-), mozaikový příběh jedné rodiny, z období časů cholery.
Jan Štifter mě už před lety učaroval. Ve své moci mě má stále a tak nemohu jinak než hodnotit plným počtem bodů. Krásný jazyk, nádherné grafické zpracování, zajímavé příběhy! Pokud jsou navíc spojeny s osobní rodinnou historii, wow, mají děti nádherně zachyceny rodné kořeny.
Také trochu "tápu" nad významem či myšlenkou ukrytou v posledním příběhu, ale i tak musím konstatovat, že mě kniha opět nadchla a budu se těšit na další ;)
Krajina roztavených zvonů je druhou knihou, kterou jsem od Jana Štiftera přečetla. Předcházely jí Paví hody, které se mi svou ponurou atmosférou moc líbily, a proto jsem se pustila i do této.
Je to takové moc hezky učesané povídkové čtení - jedna rodina, několik generací, dvě staletí.
Neznámá epidemie, běžné společenské záležitosti, pátrání po rodinné minulosti, pocit vykořenění i vhled do budoucnosti. Vše propojené generačními vazbami.
Asi je těžké hodnotit knihu v rozsahu "líbilo - nelíbilo'.
Já osobně si na povídkách cením toho, že jsou syrové, pochmurné, poetické i melancholické.
Nabízí vhled do způsobu života i myšlení různých lidí.
Jsou doplněné ilustracemi, které hezky korespondují s vyprávěním, obálku nevyjímaje.
Na druhou stranu se musím přiznat, že jsem si z knihy sama pro sebe nedokázala nic vzít. Možná mi dokonce nějaké souvislosti unikají.
I tak vám ale knížku určitě doporučit můžu. Bude záležet jen na vás, jak s ní sami v sobě naložíte :)
(SPOILER) líbí se mi Štifterova melancholie a inklinace k šumavskému prostředí, nicméně tentokrát mě zklamala nejen celková kompoziční a stylová nevyváženost knihy (porušení chronologie žánru rodinné kroniky už považuju za manýru než ozvláštnění: 2019 - 1832 - 1852 - 1930 - 1955 - 1859 - 2069), nejen klišé neustále opakované pointy (děti jsou naše budoucnost), ale především "vykradení" Čapkova RUR - jen místo robotů jsou tu jakési hlasy umělé inteligence, ovšem podané zoufale naivně a tvrdě antropocentricky s náznakem opakování božího stvoření (stejně jako u Čapka, i jméno Adam je ponecháno) - opravdu očekáváme, že umělá inteligence se bude dělit na dvě pohlaví a její touhou bude zplodit dítě???
Knize dávám plný počet, protože knihy Jana Štiftera prostě miluju. Velice se mi kniha líbila, baví mě ta syrovost jednotlivých příběhů, je to psané krásnou češtinou, čtivé, člověka to pohltí. Ale! Myslím, že jsem knihu nepochopila úplně dobře. Asi mi unikají jednotlivá spojení, některá jsou zjevná, ale jiná si nějak nedokážu dát dohromady. A přiznám jsem, ze jsem se vůbec nevyznala v části dvou Pepíků, a to jsem se k tomu znovu vracela.
Autor používá krásný jazyk, jeho knihy jsou originální, ale už podruhé jsem u jeho knihy nepochytila myšlenku. Nenašla jsem tam žádnou hloubku ani poselství. Jediná povídka, která mě zaujala, byla z období cholery.
Novinku od Štiftera jsem si užila stejně jako ostatní jeho knihy. Jen ta poslední povídka, ta mě minula, nerozumněla jsem jí.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Sběratel sněhu |
| 2022 | Paví hody |
| 2016 | Café Groll |
| 2020 | Světlo z Pauliny |
| 2014 |  Kathy |
(SPOILER) Nejprve jsem na ČRo poslouchala audioknihu (načteny povídky Krajina roztavenych zvonů a Růže z papíru), které mne chytly za srdce, a tak jsem pořídila i knihu, kde je těch povídek víc, ale stejně mne nejvíc oslovily ty výše jmenované, ostatní byly v lepším v případě takové nijaké a ta poslední byla vyloženě divná. Možná jsem to jenom nepochopila, možná to nedokážu docenit a dešifrovat záměr autora. Bohužel ta poslední povídka ovlivnila moje celkové hodnocení, jinak povídka, která dala jméno celé knize, si zaslouží být čtena a hodnocení 5*.