Pohádka přehled

07.07.2025

Mě se to líbilo. Četlo se to dobře a dobro zvítězilo nad zlem. Jako v pohádce.

SPOILER

Pominu-li loňské Pod kupolí, žil jsem bez Kinga nějakých pět let, s nástupem na vysokou, opustil mne americký hororový mistr. A říkal jsem si, že se pro to nemám nikterak hůře, můj život vcelku pohodlně jde dál a nic mu nechybí. Pak jsem na polici knihkupectví narazil na Kupoli a Pohádku, které mne zaujaly tak, že jsem neodolal. Pohádka však musela počkat další rok.

A ukázalo se, že mi King celkem chybí. Už pěknou řádku měsíců se mi nestalo, že bych tři dny nemohl knihu dát z ruky, jak mne chytla a nechtěla pustit. A jakkoliv jsem si stále dával pauzy na čtení Schröderova Recht als Wissenschaft - Geschichte der juristischen Methodenlehre in der Neuzeit, neustále jsem se k ní vracel a obával se dalšího, fyzicky však nevyhnutelného čtení. Proč obával?

Kniha není dokonalá a je otázka, zda 88% není trochu nadstřel. Kniha má v zásadě čtyři party, které jsou napsané v podstatě schematicky a bez jakýchkoliv odboček. Nejprve dojemný příběh o starci, kterému do života vnesl světlo jeho chlapec, který se zamiloval do psa (až pateticky), který je nadto uveden neuvěřitelně přihlouplou (a opět schematickou) povídačkou o zajeté mamince a tatínkovi alkoholikovi (v podstatě dobrý chlap, ale tak trochu kretén). Potom následuje pasáž cesty (a je to opravdu jenom ťapkání z bodu A do bodu B bez komplikací výrazného střihu). Potom part vězeňský a gladiátorský (zase úplná blbina, která tam být musí, protože náš dokonalý hrdina hrával hned několik sportů), konečně vzestup hrdiny, jediná pasáž nesporně pohádková.

Ta kniha je v podstatě hloupoučká a kritickým okem by jeden řekl až špatná. Hned od začátku váz emocionálně ždímá až nechutným způsobem. Umírající pes (notak, všichni milujeme psíky a když vidíme, že je něco bolí, je nám smutno, to je tak sofistikované hraní na emoce, že jen chybělo, aby se to odehrávalo v koncentrák), umírající děda (v podstatě dobrý chlap odvyklý společnosti z moc dobrých důvodů, kdo by ho nemiloval?), chlapec laskavého srdce a milý tatík, který si prošel peklem a vrátil se znovuzrozen. To je debilní, je to zlé protože je ro slzopudné apriori. Pak se dostaneme do říše pohádek, ve které jdeme a potkáváme samé hodné lidi, s jedním případem zlého liliputána. Na konci cesty (ne-li už v průběhu) nadto začíná být děj natažený a naprosto nezajímavý. Konec je velice ukvapený a vlastně postrádá plné zadostiučinění – tedy alespoň v Druhém světě, epilog na světě Prvním je velice pěkný.

Tohle všechno z knihy dělá brak, nadto brak v jisté míře až opovrženíhodný a malý exkurs do krajin pohádek tomu nepomohl. Ale! Ale já si to strašně užil, já strašně miloval Radar, já chtěl brečet když děda umřel a když jsem se bál (bál?) že umře i psík. Mě zajímal Druhý svět a mě bavily schematické postavy Druhého světa. Proč? Protože je King prostě geniální vypravěč se snad nejpoutavější (jakkoliv jednoduchou) stylistikou s jakou jsem se setkal. Čtení Pohádky mi bylo neuvěřitelně milým zážitkem, který si velice rád zopakuji, protože je to prostě skvěle napsané. Jakkoliv uznávám, že od druhé poloviny tu nudu neutáhnul tak úplně ani Kingův styl a v podstatě by mi stačilo prvních 200 stran a byl bych spokojený.