marara
komentáře u knih
Vikomt, který mě miloval
Julia Quinn
Kniha je sice napsaná čtivě a nevadila by mi ani předvídatelnost děje, ale dost mě zlobilo, že autorka vloží text do 1. poloviny 19. století, ale naprosto nerespektuje ducha doby. Umíte si představit, že by v knize z této doby bylo tolik erotických scén tak otevřeně popisovaných? Myslím, že to v mladých čtenářích bude vytvářet pomýlený obrázek doby...
Mlčící fontány
Ruta Sepetys
Tahle kniha mi bude nějakou dobu ležet v hlavě. O frankistickém Španělsku jsem doteď věděla jen základní fakta, nějak se o něm neučí, nepíše, nediskutuje. Věděla jsem jen, že to byl režim autoritářský a kdysi jsem cosi zaslechla o praktikách odebírání dětí, ale nijak mi to neutkvělo. No, tak teď, když jsem díky knize prožila příběh Any, její sestry Julie, bratra Rafa a sestřenice Puri, kteří se tématu tajného odebírání dětí republikánským rodinám dotkli každý z jiné strany, si to už pamatovat budu. Tyto praktiky mnou opravdu otřásly, navíc, když jsem si v doslovu přečetla, že pokračovaly ještě hluboko do 80. let, tedy dlouho po Frankově smrti, a že se týkaly zhruba 300 tisíc dětí a jejich rodičů.
Stejně tak se mě dotklo téma Vallecasy, místa každodenního boje o jídlo, strachu, bídy, děsivých životních podmínek, ale také sounáležitosti, snů a vášnivého vztahu k životu. Kontrast života Američanů a chudých Španělů byl obrovský.
Zajímavé také bylo, jak nás autorka prostřednictvím dobových dokumentů, umístěných mezi kapitolami, neustále upozorňuje, že tyto příběhy byly ve Španělsku realitou.
Ani mně se moc nelíbil závěr. Jednak to bylo příliš sladké (na druhou stranu mám dobré konce ráda), jednak bych ráda, aby byla lépe uzavřena Puriina dějová linka. Dozvěděla jsem se velmi málo o tom, jaké byly její osudy v těch vynechaných 18 letech. Náznaky mi nestačily... I tak to ale bylo výborné čtení.
"Lidé odjinud tomu nemůžou rozumět. Mezi dějinami a pamětí je napětí. Někteří z nás touží uchovat a vzpomínat, jiní touží zapomenout."
Šarlatán
Josef Klíma
Velmi silný příběh. Film jsem viděla už před rokem a ještě teď jsem při čtení dialogů slyšela Ivana Trojana. Líbil se mi téměř minimalistický styl, kterým je kniha napsaná. Jen škoda těch fabulací, Mikoláškův příběh by byl silný, i kdyby byl dle skutečnosti. Zvlášť temná stránka jeho osobnosti, kterou doslov rozporuje, byla v knize skoro navíc.
Uteč!
Dagmar Česká
Tahle kniha pro mě byla překvapením. V knihovně jsem si ji vybrala náhodou. Zaujalo mě jméno autorky a barvy obálky, které byly stejné jako na knize Pražské jaro od Simona Mawera, kterou jsem měla rozečtenou. Hannina cesta za poznáním sama sebe mě ale bavila. Je to další kniha, která ukazuje, jak je dlouhá pouť v životě důležitá, jak nám dává šanci přerovnat si hodnoty a podívat se na sebe i svůj život s odstupem. Z postav se mi nejvíce líbil Hannin mentor, její mrtvý strýc Harold, který k ní promlouval prostřednictvím dopisu a směroval ji tak i po své smrti na správnou životní cestu. Zajímavý byl ale také drsný motorkář Jay. Jeho příběh pěkně ukazuje, že se často stává, že tvář, kterou nám člověk ukazuje, je často jen maskou, kterou si nasadil proto, aby ve světě dokázal žít a přežít. Zaujala mě také linie kriminality, života ve vězení a také po propuštění z vězení.
Na druhou stranu příběh obsahoval řadu míst, která ho znevěrohodňovala a ubírala mu pomyslné body. Svět bohatých a úspěšných versus svět kriminálníků a násilníků jsou zbytečně velké extrémy. Tonyho nasazení při pátrání po Hanně, jeho snaha přimět ji k sňatku, jeho vyhrožování, to vše bylo prostě trochu moc.
Celkově se mi ale autorčin styl vyprávění líbil, kniha se krásně četla.
Řeka
Peter Heller
(SPOILER) Pro mě to byla strhující kniha, která střídáním dramatických a lenivých pasáží udržovala přesně tu míru napětí, kterou mám ráda. Autor výborně vystihl atmosféru putování po řece, je vidět, že ví, o čem píše. Nejvíce mě fascinovala část, která zachycovala lesní požár. Vnímala jsem ho všemi smysly (a fakt u nás nehořelo :)), cítila jsem kouř pálící v očích a vítr vytvářený požárem, slyšela explodovat stromy, viděla zvířata prchající před živlem. Tajila jsem dech, když oheň přeskakoval řeku. Zajímavé byly zvlášť sluchové vjemy: "Burácení už nebylo tlumené, ale pulzovalo. Téměř jako by požár dýchal."
Kniha je napsaná s obrovským citem pro přírodu, řeku, lesy, zvířata.
Jen mi tam chybělo nějaké wow. Snad jen to, že není dobré být vždy a za všech okolností jako Wynn, optimista, který vidí v lidech jen dobré a očekává, že vše vždy nakonec dobře dopadne. O dobré konce je třeba se zasloužit, předvídat a být ostražitý.
Údolí
Bernard Minier
Minier je asi poslední autor thrilerů, kterého jsem ochotná si přečíst. Koncetrace násilí a zla, která je v současných thrilerech obsažená je děsivá a autoři se předhánějí, kdo vymyslí větší zvěrstva. I tady to samozřejmě je přítomné. Ale u tohoto autora se mi líbí jeho úvahy o policii, o náboženství, víře, o měnícím se světě, o hudbě... Je to chytře napsané a zajímavě rámované suspendováním a disciplinárním řízením Martina Servaze.
"Myslel na všechny sociální, geografické, generační a ideologické změny, které zmítaly touto zemí a hrozily zbořit všechno, co lidé odvážnější, protíravější a hlavně odpovědnější postavili. Nové šílenství se dalo do pohybu. Všechno muselo být černé, nebo bílé. Žádné nuance. Žádná šeď. Jako kdyby na jedné straně existovaly lidské bytosti schopné absolutně jakékoliv špatnosti a na druhé absolutně čisté, beze skvrny na svém morálním profilu."
"Oba sdíleli absolutní jistotu, že končí jedna epocha. Otvírala se před nimi nová éra, v níž někteří upadnou do iracionality a násilí. Do éry chaosu a destrukce."
Beznadějný osud
Susanna Kearsley
Jsem trochu rozpačitá, co vyzdvihnout. Více mě bavila současná dějová linka o Sáře, která luští šifru deníku. Bylo zajímavé sledovat myšlenky a prožitky ženy s Aspergerovým syndromem, stejně jako ponořit se do atmosféry života ve francouzském starobylém sídle. Ta historická linie mě obohatila o poznatky o jakobinech. Jinak mě trochu zlobila předvídatelnost obou milostných vztahů.
Hořící měsíc
Jo Watson
Tohle byla jednohubka! Ideální čtení na pláž - nenáročné, vtipné, pohodové. Sem tam i životní moudro typu: "Člověk musí občas trochu couvnout, aby se dostal dál."
Konec prokrastinace
Petr Ludwig
O knize jsem slyšela mnohokrát a myslela si, že není pro mě, protože tyhle věci více méně znám. Pak ale přišla "výhodná" nabídka koupě (výhodná by byla, kdybych zakoupila jednu knihu, já si ale nedokázala vybrat a pořídila si tři!), a tak jsem ji zkusila. Sice vše, co tam bylo řečeno, znám, ale přesto knihu vůbec nepovažuji za ztrátu času. Je to velmi dobře shrnutý time management obohacený o prevenci vyhoření ( a to po roce distanční výuky potřebuji jako sůl). Ludwigovy nástroje chci zkusit používat, protože jsou pěkným dotažením toho, co učím své studenty i já (jenomže sama pro sebe je praktikovat, no to je jako když kovářova kobyla chodí bosa...). Moc se mi líbily citáty, které jsou v knize použité.
Utajená sestra
Diane Chamberlain
Příjemné, svižné čtení. Sice si příběh asi dlouho pamatovat nebudu, ale bylo to dobře vystavěné.
Pražské jaro
Simon Mawer
Už u Skleněného pokoje mě zaujalo, jak hluboké pochopení může mít Angličan pro české moderní dějiny. A tady je to patrné ještě víc. Moc se mi líbilo, jak dal do kontrastu dvojici Jamese a Ellie ze svobodného Západu a Lenku Konečkovou s přáteli Zdeňkem a jeho ženou Jitkou. I když tito Češi žijí v ovzduší reforem a víry v dobrou budoucnost, ani se jim nesní po svobodě obou Angličanů. Hodně zajímavá je také postava britského diplomata Sama, který dění v Praze pozoruje.
Moc se mě ale bavily i historizující pasáže o Janu Masarykovi, Benešovi, Miladě Horákové apod., které na několika málo řádcích vystihly to podstatné z dobového dění a myšlení.
Temná dcera
Elena Ferrante
Chtělo se mi napsat, že jsem od autorky slavné Geniální přítelkyně čekala víc, ale vlastně jsem čekala jen něco jiného. Má to zvláštní atmosféru, čekala jsem temnou, ale ona byla spíš letně líná. Člověk si na ten styl musí zvyknout, ale nakonec to byla zajímavá sonda do psychiky matky a také do života Neapolitánky, která by na své kořeny ráda zapomněla. Pak ale den po dni na pláži pozoruje rodinu Neapolitánů a ta jí zrcadlí vlastní zkušenosti a postoje. Být máma každopádně není jednoduché, v každé z nás to odkryje hlubší psychické rysy než jakákoli jiná životní role.
Písařka ze Sieny
Melodie Rose Winawer
Knihu tohoto typu jsem si právě potřebovala přečíst. Nic složitého, ale plné fantazie. Jaké by to bylo ocitnout se v renesanční Itálii? Nebýt morové epidemie, tak musím říct, že Beatriči Trovato docela rozumím. I když bych tam nechtěla žít natrvalo, taková dovolená by se mi určitě moc líbila. Učarovala mi také její fascinace prací písařky.
V lesích
Tana French
Už jsem přečtla několik knih této autorky. Dokonalá podoba mě nadchla, Místo pro tajnosti mě také zaujalo a obě tyto knihy si velmi dobře pamatuji i po pár letech. Na Věrnosti už bylo horší a Vetřelce jsem četla nedávno, ale bylo to takové nějaké průměrně zapomenutelné. Tak jsem Tanu French pomalu začala opouštět.
Pak jsem byla přesvědčena, abych si přečetla i toto a jsem opět nadšená. Ne tak tématem a hrdiny, ale autorčiným stylem. Bylo to hezky napsané. Vypravěč komunikuje se čtenářem, komentuje děj i své chování a rozhodnutí, v chytrých náznacích předjímá, co se bude dít, což vzbuzuje zvědavost. Zajímavá je psychologická linka příběhu a výborné popisy, zvláště popisy lesa. Jako bychom tam s těmi třemi dětmi byli... Krásná prvotina.
Lidé, kteří mě znali
Kim Hooper
Čekala jsem jaksi víc. Někdy mně nevadí číst o hrdinech, kteří jsou vlastně antihrdinové, ale Emily mi vadila. Byla tak sobecká! I když je jasné, že ocitnout se takhle mladá v situaci, kdy má své mládí obětovat bezbřehé péči o beznadějně nemocnou tchyni s Parkinsonem, to vydrží málokdo. Ale vyřešit to tím, že zmizí a nechá své blízké žít s tím, že zemřela, to je sobecké a vrcholně zbabělé. A ještě zbabělejší bylo nevrátit se. Ta kniha mě zklamala hlavně proto, že jsem v ní necítila morální dilema, deklarované na obálce: A co byste udělali vy? No tak tohle určitě ne!
Pýcha a předsudek
Jane Austen
Četla jsem to před mnoha lety a teď jsem to vyzkoušela znovu. Zpočátku mě dost zlobila plytkost života a rozhovorů sester Bennetových a nechápala jsem, proč se mi to kdysi tak líbilo. Pak se ale příběh rozvinul, a i když byl jen o hledání ženichů, byl psaný tak roztomilým jazykem, že mě to nakonec zase strhlo. Velmi milé čtení!
Větrná hůrka rodiny Brontëových
Hana Parkánová-Whitton
Krásně zpracovaný životopisný román sourozenců Brontëových. Dozvěděla jsem se množství informací o jejich životě, dýchla na mě atmosféra yorkshirských vřesovišť. Krásné byly pasáže, které hovořily o tom, co autorky inspirovalo k napsání Větrné hůrky, Jany Eyrové, i Dvojího života Heleny Grahamové, které jsem kdysi hltala. Navíc jsem si opravila mylnou domněnku, že totožnost skutečných autorek vydaných románů odhalil až po jejich smrti Branwell. Nevím, kde jsem k tomuto omylu přišla.
Osvětimský orchestr
Fania Fénelon (p)
Velmi zajímavá kniha, která mi zase rozšířila obzory. Už jsem toho o holocaustu přečetla dost, ale stále ještě jsem měla naivní přestavu toho, že lidé v koncentračním táboře měli určitý pocit sounáležitosti, že si sice většinou nemohli významně pomáhat, ale že si ani významně neškodili (kromě krádeží jídla). Omyl. Fénelonová mi ukázala, že takto dramatická situace ještě zvýraznila, co je v člověku nejlepšího co nejhoršího. Nejvíce to bylo patrné na Ireně, která je na začátku nevinnou, přátelskou dívkou, pak ale neváhá prostituovat se a nakonec se stala krutým kápem a své spoluvězeňkyně ponižovala, bila a vynalézavě týrala.
Citát z knihy: "Zničit sebemenší stopu lidskosti, vyvolávat nejnižší pudy, stavět jedny proti druhým, vnutit všem zákony džungle, drtit slabé a preferovat ty, které se jim přpodobnily - to je esesácký systém. Má jediný cíl: zničit lidskou důstojnost. U některých primitivních bytostí jim to ani nedá moc práce - stačí je střídavě bít a odměňovat, a sami se stanou mučiteli."
Překvapilo mě také, že i zde bujel antisemitismus a že i tváří v tvář utrpení a smrti se árijky cítily nadřazné nad židovkami. O to silnější je ale postava zpěvačky Fanie, která si i v těchto podmínkách dokázala zachovat morálku, dokázala se dělit a postavit za druhé.
Sladký čtvrtek
John Steinbeck
Vyprávění svérázných postaviček z okraje společnosti. Chvíli trvá, než se člověk začte, ale je to příjemné čtení. Nejvíc mě bavila pasáž, kdy bordelmamá Fauna udílela rady Suzy, jak na muže:
"Ty i já v jednom kuse překypujem zázorama. Starou belu máme, Suzy, ne názory. My prostě papouškujem, co jsme slyšely nebo viděly v biografu. Bojíme se, že když se neprojevíme, zmeškáme autobus.
Teď přicházím k číslu tři: Skoro nikdo neumí naslouchat, a přitém je to tak snadný. Jde to skoro samo, automatick. A docela se přitom i pobavíš. A když mužskej vypravuje něco, co tě koneckonců interesuje, dej mu to najevo. Soustřeď se spíš na jeho myšlenky než na uvažování, co ty na to.
Nehraj si na něco, do čeho máš daleko, a netvař se , že víš něco, co nevíš. Pamatuj, že dřív nebo pozdějc pýcha předchází pád. A k tomuhle, ať už to je třeba za tisícáty, ještě doplněk: Historie nezná příklad, že by se někdo urazil kvůli otázce. Dejme tomu, že pan doktor řekne něco, čemu nebudeš rozumě, tak se zkrátka zeptáš. To nejhezčí na světě, co můžeš udělat pro kterýkoholi člověka, je dopřát mu, aby tě poučil...
Přimět lidi, aby na tebe mysleli, jde těžko, protože maj plný ruce práce s myšlením na sebe. Získat jejich pozornost se dá dvěma třema způsobama: Především mluvit. O těch lidech. Když vidíš něco příjemnýhonebo správnýho nebo hezkýho, pověz jim to. Ale nešvindluj. Nikdy nezačínej hádku, a když nějaká vypukne, počítej do sta, než se do ní namočíš. Na světě nejlepší způsob obrany je držet se stranou. Když si tě pak někdo všimne, chce ze všeho nejdřív pro tebe něco udělat. Nech ho. Nebuď pyšná a netrvď, že to nepotřebuješ nebo nechceš. To je podraz. Lidi jsou celí žhaví dát ti něco, co by se ti líbilo a co potřebuješ. To je vyzkoušený. Funguje to. Zkus to."
No není kouzelná?
Dokonalá
Cecelia Ahern
Druhý díl Vadné se zase četl sám. Je to kniha o tom, že i zcela normální člověk se může stát inspirací pro mnoho ostatních. Zásadní je, aby uměl být soucitný, řídit se logikou a také aby měl podporu a důvěru svého okolí. Ahernová příběh prošpikuje krásnými metaforamy a moudry a to se mi líbí.