marara komentáře u knih

Výborné čtení! Knihu jsem měla půjčenou jen na 2 dny, myslela jsem si, že ji jen prolistuji a občas si něco přečtu. Nakonec jsem u ní ale ztvrdla a četla každou volnou chvilku (kterých nebylo moc). Dostala jsem se do poloviny knihy a na pokračování si musela počkat. Díky této biografii jsem si tak nějak lépe dokázala představit život meziválečných avantgardních umělců. Nejen Toyen, Štýrský, Breton, ale i Nezval, Seifert, Teige a mnoho dalších mi tento svět dokázali živě přiblížit. Ale ani ne tak oni jako Andrea Sedláčková, která životopisné informace, popisy obrazů propojila do čtivého příběhu, kdy mi připadalo, že do životů protagonistů nahlížím jako zaujatý pozorovatel. Skoro jsem v těch kavárnách byla s nimi a účastnila se všech těch jejich debat, hrátek a hádek. Lépe jsem pochopila, co poetisté mysleli tím, že chtějí svět přetvořit, aby byl živou básní.

21.04.2024

(SPOILER) Sice jsem od začátku věděla, k čemu by hrdinka nakonec měla dospět a proč, ale bylo to zajímavé čtení. Člověk má možnost nahlédnout pod pokličku životů, které chtěla žít, ale rozhodla se jinak, a pak si to zpětně vyčítá. Jenomže vše má svou stinnou stránku, i sláva života světoznámé zpěvačky, i úspěch polární badatelky, i manželství s člověkem, před kterým ji intuice varovala. Snad jen smysluplná práce, rodičovství a dobré vztahy s mým nejbližším okolím můžou být návodem...

8 21.04.2024

Chytře vymyšlené a svižně napsané, jen Ambeřin lov na začátku mě moc nebavil. Pro tyhle zlatokopky okouzlené mámivým pozlátkem bohatství a luxusu nemám žádné pochopení. Vlastně jsem ji dost dlouho litovala. Kdo ví, co se skrývá za zdmi těch snobských vil?

6 15.03.2024

Šílené 20. století odvedlo Gruzii od jejích ambicí stát se Francií východu do područí sovětské totality. Právě ta zničila zemi, lidi, jejich sny a nebylo z toho cesty ven ani po rozpadu SSSR. Ráda jsem si doplnila znalosti o Gruzii, ale hlavně mě vzaly za srdce osudy silných a velmi zajímavých žen jednoho rodu, které ale ničili jejich muži. Stasii její bílo-rudý nadporučík, který byl ne zcela dobrovolně víc v armádě a ve válce než doma, krásnou Christine a jejího muže, vysoce postaveného komunistu Ramaze, zase zničil malý velký muž, který se do Christine zamiloval a využíval ji jako milenku. Neuvěřitelná Kitty Džašiová, která pykala za jedno chybné rozhodnutí svého Andra Eristaviho celý život. Jako jediná unikla ze sovětského pekla, ale za krutou cenu izolace od rodiny. Její svéhlavá neteř Elena, která celý život rebelovala proti rodičům, zvlášť proti svému otci Kosťovi, a její dcery, krásná Daria, která se špatně zamilovala, a nakonec vypravěčka příběhu Nico, která před tragédií své rodiny i země odešla do Německa, kde se snažila vyrovnat s traumaty, která prožila. Nad všemi těmito silnými osudy se vznáší neodolatelná vůně prokleté čokolády. Trochu to připomíná Márqueze a Sto roků samoty.

7 27.02.2024

Tentokrát mi trvalo dlouho, než jsem se začetla. Ale velký počet postav, který se zpočátku zdál jako nevýhoda, se ukázal být vynikající příležitostí, jak na pár stovkách stránek jediného románu vykreslit množství různých typů lidí a jejich postojů v těžkých dobách 1. světové války, hospodářské krize, nárůstu nacionalistických nálad v Sudetech, doby okupace i konce 2. světové války. Bylo zajímavé číst o všech těch typech Čechů i Němců, žijících na Benecku.

4 30.12.2023

Zajímavý příběh silné ženy, která si šla za svým snem a od života si vzala to, co chtěla nejvíc. Navzdory nepřízni osudu, navzdory předsudkům vůči ženám hudebnicím. Smutné je nejen to, že musela volit mezi svým talentem a láskou, horší je, že tyto volby musely dělat ženy nejen v první polovině 20. století, ale že jsou před ně stavěny stále. I dnes je dirigentek velmi málo. Ale možná to nebude jen předsudky, možná tato práce vyžaduje i mužské myšlení a povahu.

2 30.12.2023

Normálně čtu rozhovorové knihy dost těžce, ale tohle bylo strhující. O tom, jak se žije v KLDR, jsem neměla žádné iluze, ale přece jen mě hodně věcí šokovalo. Šikana ve školách, které jsou vystaveny děti z nižších kast od svých spolužáků i od učitelů, která je navíc vnímaná jako zasloužená. Nikde nemá výčitky svědomí, kousek empatie. Podmínky v armádě, kde mladí muži živoří v příšerných podmínkách 10 let a ženy jsou zde dokonce vystaveny i brutálním sexuálním útokům. Rozhlasová veřejná dehonestace provinilců. Představa rozhlasového hlášení, kde je zveřejněno například i to, že žena čeká nemanželské dítě, je bizarní. Silné emoce těch, kteří utekli, ale doma vědomě i nevědomě nechali své blízké, i když tušili, co se s nimi stane. Jak krutý musel jejich život být, když je dohnal k takové volbě... Život v socialistickém Československu byl proti korejské realitě vlastně pohoda. A to píšu s vědomím toho, že i tady to byla bída. Ekonomická, lidskoprávní i morální.

13 01.11.2023

Myslela jsem si, že o holocaustu už jsem si přečetla snad všechno. Ale ne. O situaci maďarských Židů jsem věděla jen to, že jejich transporty začaly "až" roku 1944 a že se jich díky tomu alespoň část zachránila. Zásluhu na tom měl maďarské regent Miklós Horthy, který několik let odolával německým požadavkům na deportace Židů na území okupovaného Polska. V březnu 1944 ale Wehrmacht obsadil Maďarsko a pod taktovkou Eichmanna začaly v květnu odjíždět transporty, které denně odvážely 12 až 15 tisíc lidí. 9. července Horthy transporty na nátlak světové veřejnosti (poté, co byla zveřejněna zpráva dvou vězňů, kteří z Osvětimi utekli, Vrby a Wetzlera) zastavil, ale to už z původního počtu 725 000 prošlo bránou koncentráku 420 000 maďarských Židů.

Viola Sternová mohla žít zajímavý a naplněný život, nebýt mocichtivých šílenců, kteří holocaust vykonstruovali, nelidských krutých bestií, kteří ho provozovali, a sobecké a lhostejné většiny normálních lidí, kteří jej přehlížením krutostí umožnili. Všichni tito lidé měli svůj podíl na tom, že ona i miliony dalších obětí museli projít peklem na zemi a nahlédnout až na samé dno sadismu, který se v lidských bytostech skrývá, který za určitých podmínek může vyjít na povrch a jinak běžného člověka nechá páchat zvěrstva, která si ani nechceme představovat.

V tomto ohledu byla vedle šílence Mengeleho asi nejhorší postava vězeňského kápa Baby. Tato sadistka, která byla schopná usmrtit spoluvězenkyně tím, že po jejich ležících tělech skákala, byla také vězenkyně, jen se pod vidinou lepšího zacházení zaprodala Němcům a umožnila jim provozovat mašinerii koncentráku, což by bez pomoci vězňů sami nemohli v tak velkém měřítku dokázat. Naštěstí Boží mlýny v případě Baby mlely a Viola ji krátce po válce potkala a předala spravedlnosti.

A ještě jedno silné téma chci zmínit. Otázku odpovědnosti většinové společnosti. Paní Fischerová opakovaně zmiňuje chování ostatních obyvatel Lučence, kteří nejdříve tiše přihlíželi prvním známkám utlačování Židů, někteří z pocitu, že to není jejich věc, jiní pod vlivem protižidovské propagandy rychle a ochotně uvěřili, že Židé můžou za všechno zlo světa. Šokující ale je, že tomu uvěřili i jejich dřívější přátelé a sousedé, tedy lidé, kteří je osobně znali jako dobré lidi a spořádané občany.

Na druhou stranu vidí hlavní hrdinka i to, že i Židé mohli udělat víc, aby ochránili sami sebe. Mohli při prvních náznacích utéct a v bezpečnější části světa se přidat k boji proti nacistům, jako to udělal Jura Fischer, nebo se mohli vzbouřit. Když jim brali majetek, když je nahnali do gheta, když je tam terorizovali, když je naháněli do transportů, ale nakonec i v táboře, kde bylo esesáků, byť ozbrojených, mnohonásobně méně. I tam nakonec ke vzpoře došlo. Byla to vzpoura Sonderkommanda roku 1944, při které vězni vyhodili do povětří jedno ze čtyř krematorií. Důvodem, proč se nikdy nevzbouřili a nevzali svůj osud do svých rukou byl strach. Strach z toho, že mají stále ještě co ztratit. Dokonce i v koncentráku.

Příběh nám ukazuje sílu, jakou propaganda působí na lidi. Pár umně šířených hesel typu: Židáci nám chtějí sebrat Bratislavu! Chtějí rozbít celé Slovensko! Pomáhají Maďarům! a nenávist vůči nim se rozlezla všude. A tady nás historie varuje. Vždyť i dnes vidíme podobnou nenávistnou propagandu. Čteme ji na sítích a bohužel ji slyšíme i z úst některých politiků. Jen je slovo Žid nahrazeno slovy jinými: EU, NATO, vláda...

6 21.10.2023

Ohromně zajímavé čtení. Téměř zničený svět po atomové válce, jen malé skupinky přeživších, kteří se musí naučit žít bez výdobytků techniky a znovu vybudovat civilizaci. Zaujalo mě, jak nám Merle ukazuje, že takováto situace by lidstvo vrhla zpět do prvobytně pospolné společnosti. Lidé (ne všichni) si sice zachovali historicko-morální zkušenosti, ale v lecčems se museli vrátit zpět. I tváří v tvář možnému konci lidstva se najdou tací, kteří usilují hlavně o získáni moci a svůj vlastní prospěch, a to na úkor ostatních přeživších. Místo aby se lidstvo snažili zachránit, a když už se jim dostalo daru života, žili jej v pospolitosti, radosti, pomoci druhým, myslí jen sami na sebe. No, ale takoví lidé prostě jsou! Líbilo se mi, jak Merle vystavěl postavy, žádná z nich není jen kladná. I Emanuel má své mouchy a Tomáš musí jeho vyprávění trochu uvádět na pravou míru.

12 10.10.2023

I já jsem kdysi viděla film, i když konec jsem si tedy nepamatovala a dost mě překvapil. Silný příběh, krásně napsané postavy, které nám na každé stránce dokazují, že nic není černobílé. Vše je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá. Někdy nejenže není možné najít dobré řešení, někdy neexistuje ani nejlepší řešení ze špatných.

11 20.09.2023

(SPOILER) Ponurý, ale skvěle napsaný silný příběh Agnes Magnúsdóttir, mladé ženy, která na počátku 19. století ve společnosti spokojené s nepřesnými a mnohdy předsudečnými informacemi prostě neměla šanci. Neměla šanci na spokojený život, protože se špatně narodila a stejně tak neměla šanci, aby lidé poznali pravdu o jejím příběhu. Jen farář a rodina jejích "věznitelů" jí byli mnohdy neochotně schopni naslouchat. Závěr byl strhující a bude mi dost dlouho ležet v hlavě.

1 02.09.2023

I tohoto Mawera jsem si užila. Nejsem horolezec, ale horolezecké pasáže se mi líbily moc, dokázaly mi výborně přiblížit krásu tohoto pro mě riskantního sportu a atmosféru velšských hor i Eigeru. Četla jsem během dovolené v Alpách, a to byla ideální kombinace.

29.08.2023

V této knize je výborně zachycené kouzlo Benátek. Díky nim objevila mladá Juliet umění žít naplno, i když to bylo jen na krátkou dobu. Jakoby lidé neměli dost překážek k nalezení štěstí, tady se jim ještě do cesty postavila válka. Mezi většinou milými postavami mě zvláštně zaujala contessa Fioritová. Mecenáška umění, zachránkyně židovských uprchlíků, která navzdory nebezpečí užila ze svého života každou minutu tak, jak chtěla.

2 19.08.2023

Kniha se dobře četla, mělo to spád. Obě dvě vypravěčky, Amanda i Lizzie, měly složité dětství a mládí, bavilo mě sledovat, jestli se z něj dokážou oklepat. Opět se ukázalo, že mít tajnosti není dobrý nápad. Co když je někdo vyhrabe a zneužije?

1 17.08.2023

Kniha je zajímavě napsaná. Celé se to odehrává během návštěvy milenky Anny v butiku manželky Lucie. Zaujalo mě také to, kolik současných témat autorka otevřela - deprese, sebepoškozování, homosexualita. Je poučné nahlédnout do křehoučké psychiky hrdinek, které jsou vcelku typickými představitelkami dnešní "vločkové" generace. Lucie měla v životě dost naloženo, ale držela se nejlépe, hlavně proto, že měla v životě nějaký řád a bylo jí vštípeno, že někdy v životě přijdou těžká období, kdy je třeba zatnout zuby. Zato Julie a Anna! Obě by rády byly zajímavé, měly neobyčejný život a tyhle představy je ničily.

2 27.07.2023

Pěkná oddechová detektivka. I když jsem už od začátku věděla, kdo zabil obě kamarádky, byl mi jasný motiv, stejně na konci překvapení přišlo.

1 25.07.2023

Ráda se dozvím něco nového i z témat, o kterých nic moc nevím, ale tady té odbornosti bylo trochu moc. Ale hlavně jsem hrubě nespokojená s koncem. Autor si se mnou nepěkně pohrál.

25.07.2023

Knihou jsem se prokousávala pár týdnů, ale teď mě mrzí, že jsem to už dočetla. Jako všechny knihy Madeleine Albrightové je i tato plná velmi zajímavých úvah o světě, o minulosti, o demokracii, ale i o životě. Bylo tam toho tolik, že si budu muset udělat výpisky! Poučné jsou pasáže o velkých konfliktech nedávné minulosti, vhled autorky do dění je obdivuhodný. Ale kniha je zajímavá i z lidského hlediska. Už na začátku jsem tak trochu zkoprněla, když ukázala, že rozvod byl pro ni ránou z jasného nebe, ale nebýt něj, asi se nikdy nestala ministryní zahraničí a její kariéra by nebyla tak vlivná. Madeleine Albrightová mě fascinovala svou energií. I po odchodu z úřadu hledala cesty, jak zlepšovat stav světa a demokracie. Měla tolik aktivit! Hledala nové lidi, kteří by jí pomáhali prosadit její vize. A navíc měla nádherný humor! Ještěže těch knížek napsala 7 a ještěže jsem přečetla teprve tři!

7 15.07.2023

Krásná knížka, která s jemnou melancholií ukazuje, jak lze bojovat s krizí středního věku. Člověk ji nemusí řešit razantními životními veletoči, stačí znovu si definovat své hodnoty a podívat se, jestli jsem člověkem, jakým chci být. Vrátit se na svou cestu vyžadovalo pro Zbyňka hodně odvahy a vytrvalosti, ale vyplatilo se.

8 10.07.2023

Trochu ponuré, ale moc pěkně napsané. Dost mi to připomínalo Pána much, protože při čtení obou knih rychle ztratíme iluze o tom, že by člověk svou přirozeností měl být spíše dobrou bytostí s vrozenými základními morálními principy. Tak to asi ne!

9 01.07.2023