marara komentáře u knih

To jsem si zase početla! Dost podobný námět jako u Marťana, ale vylepšený. Osamocený člověk ve vesmíru, všechna ta věda a vynalézavost, to bylo zajímavé. Bavila mě postava doktora Grace, který byl opravdu odolný kus. Myslím, že přežít sám se sebou mu umožnil jeho suchý humor. Fascinovala mě pasáž, kde přicházel na kloub eridianskému jazyku. Už se těším na dalšího Weira.

20 30.06.2023

Citlivě napsaná knížka ne jenom o problematice bezdomovectví, ale také o tom, že složité problémy nemají jednoduchá řešení. Autorka vytvořila velmi zajímavé a barvité postavy, bavily mě vlastně všechny - Lou, No, Lucas i táta. Jen nad mámou jsem kroutila hlavou. Že ji smrt dítěte silně zasáhla, je jasné, ale jak mohla zapomenout na to, že má ještě druhé dítě, které ji potřebuje, to je neomluvitelné. Navíc byl příběh prošpikován zajímavými úvahami.

"Je na omylu, kdo si myslí, že gramatika je jenom souhrn všelijakých pravidel a příkazů. Stačí se do ní ponořit a zjistíte, že gramatika odhaluje skrytý smysl dějin, zakrývá zmatek a rezignaci, propojuje jednotlivosti, sbližuje protiklady, gramatika je prostě úžasný způsob jak uspořádat svět tak, jaký bychom ho chtěli mít."

"Já teď vím, že život není nic jiného než střídání klidu a zmatku, které se neřídí vůbec žádnými pravidly."

"Když si hodíte desetkrát mincí, jedna strana vítězí. Ale když hodíte milionkrát, panna nebo orel vyjdou zhruba nastejno. To je zákon velkých čísel."

Našla jsem zde hezky formulované zásady argumentace, tak si je sem uložím:
"Úvod: seznámila jsem se s jednou osmnáctiletou dívkou, která žije na ulici a po ubytovnách. Potřebuje pomoc (směřuji k podstatě věci, žádné dodatky, žádné příkrasy).
Zaprvé (teze): mohla by bydlet u nás, než nabere síly, než si najde práci (nachystala jsem si předem konkrétní argumenty a praktické návrhy). Spala by v pracovně a podílela by se na domácích pracích.
Zadruhé (antiteze: člověk sám sobě klade protiargumenty, aby je mohl lépe vyvrátit): Samozřejmě existují různé speciální instituce a sociální pracovníci, nejsme to nutně my, kdo by se měl starat o někoho v nouzové situaci, je to složitější, než se zdá, neznáme ji, nevíme, s kým máme co do činění.
Zatřetí (syntéza): Ve Francii žije přes dvě stě tisíc bezdomovců a stát to nezvládá. Každou noc spí na ulici tisíce lidí. Je zima. A v zimě lidi na ulici umírají.
Závěr: Co nám brání to zkusit? Čeho se bojíme, proč jsme přestali bojovat?"

4 17.06.2023

Austenová vytvořila přehlídku typů anglických aristokratů. Je smutné, že mezi nimi bylo tolik duševně prázdných lidí, kteří dbají jen na vnější lesk, dobré styky a majetek, ale vzdělání, moudrost a kvalita člověka je nezajímají. Vždy když toto čtu je mi smutno z prázdnoty jejich životů. Jak je mohlo bavit žít jen návštěvami přátel, večírky, plesy, lovem a nekonečnými společenskými rozhovory! I když je Elinor hodně zidealizovan á, líbí se mi její moudrost, schopnost přijímat věci tak, jak jsou, a inteligence, kterou si vybrousila sama, bez systematického vzdělávání.

"Elinor uvažovala v duchu o tom, jaké nenapravitelné škody napáchá finanční zajištěnost ve věku příliš mladém, se všemi důsledky v podobě navyklé nečinnosti, požitkářství a života v nadbytku, na rozumu, povahových vlastnostech a životních osudech mladíka. Okolnosti u něho vypěstovaly poživačnost a marnotratnost - a poživačnost a marnotratnost z něho udělaly chladnokrevného sobce."

4 10.06.2023

Příjemné čtení. Že se jedná o romanťárnu, se dalo čekat, přece jen název leccos prozradí :). Jsem ráda, že jsem si přečetla něco z prostředí italského protifašistického odboje a moc se mi líbila ta hudební dějová linka příběhu.

5 03.06.2023

Tohle číst je jako pohlazení po duši. Moudrost, vzájemná oddanost a touha pomáhat ostatním, ale i životní vášeň všech postav jsou nádherné vlastnosti. Je krásné čist o tom, jak všichni žili neokázalé, skromné, zdánlivě prosté životy, které ale byly tak neobyčejné. Kniha obsahuje spoustu mouder: když jsi nešťastný, pomáhej druhým, to tě naplní a přinese ti to štěstí; nejlepším lékem na bolest je smysluplná činnost. První polovina příběhu se mi líbila moc, druhá už byla trochu moc romantická.

16 03.06.2023

Nechápu, proč jsem od knížky nic moc nečekala. Jestli to zařazení jako román pro ženy, nebo téma vraždy? Ale nakonec jsem nadšená. Postava Kyi mě uhranula, její plachost, nedůvěra a opatrnost byly v přirozeném souladu s její citlivostí, pozorovacím talentem a vnitřní sílou, která jí umožnila přežít v bažině, naučit se sama vše potřebné a vydupat si z ničeho svůj život, udržet si nezávislost. Její soulad s přírodou, která jí naučila vše o životě a vztazích, její osamělost ve vězení, to vše bylo napsáno tak citlivě.a propojení příběhu s poesií bylo třešničkou na dortu.

"Řikali jsme jí holka z bažiny. Mnozí jí tak říkají dodnes. Někteří lidé si špitali o tom, že byla zčásti vlčice, nebo že je chybějícím článkem mezi opicí a člověkem. Že její oči ve tmě září. Jenže ve skutečnosti nebyla ničím jiným než opuštěným dítětem, malou holkou, která musela sama přežít v mokřadu, měla hlad a byla jí zima. Ale my jsme jí nepomohli. Kromě jediného přítele, Skokana. Ani jedna z našich církví, ani jedna z komunitních skupin jí nenabídla nic k jídlu, nesehnala nic na sebe. Místo toho jsme ji označili nálepkou a odvrhli, protože jsme si mysleli, že je jiná. Ale, dámy a pánové, vyloučili jsme ji proto, že byla jiná, nebo byla jiná proto, že jsme ji vyloučili?"

"Správný muž se pozná tak, že pláče beze studu, čte poezii srdcem, v duši mu zní opera a udělá všechno, co může, aby ochránil ženu."

"Nemysli si, že poezie je jenom pro bábovky. Jasně že existujou i ubrečený milostný básně, ale taky spousta básní vtipných, spousta o přírodě, nebo dokonce o válce. A všechny mají stejný cíl. - vzbudit v tobě pocity."

18 02.05.2023

Na román jsem se dost dlouho těšila a právem. Výborně napsaný příběh. Se sestrou Evaristou bych se chtěla setkat, byla skvělá. Silná, dokázala rychle a správně vycítit, kde je pravda a kde se uhýbá a slevuje, a za pravdou stála naprosto neochvějně. Nechyběl jí soucit, schopnost odpustit a pomáhat všem bez ohledu na jejich minulost. Možná to bylo až trochu černobílé, ale to mi vůbec nevadilo. Mám pocit, že právě tato postava ukazuje, jak se má žít.

Hrozně zajímavé je i to, jak autorka příběh vyskládala z různých typů textů. Chápu, že historik by asi vytkl, že všechny ty protokoly a zprávy komunistických funkcionářů nejsou jazykově správné, když neobsahují ty příšerné prázdné fráze a jsou stylisticky obratné, ale díky kdyby byl napodoben jazyk komunistických kádrů, kniha by se nedala číst. Moje prázdninové plány se rozšířily o návštěvu Bílé Vody a jejího hřbitova a Mariahilf. Už jsem si to googlila...

20 09.04.2023

Tohle bylo hrozně zvláštní čtení. I já jsem se ke knize dostala jen díky čtenářské výzvě, ale jsem ráda. První třetinu jsem četla jen stěží, ale pak mě ta surrealistická atmosféra vcucla. Dostávalo se mi ale víc otázek než odpovědí. Stejně jako děti Ivana Ivaka váhám, co vlastně byla realita jeho života. Prožil Ivan vše, jak vypráví, nebo byly některé popisované události jen autorskou fikcí, která má děj učinit zajímavým? Může vůbec spisovatel napsat pravdivou autobiografii? Vždy přece musí některé události vybírat a jiné potlačit, klíčové osoby svého života a jejich jednání si interpretuje, ale trefí se?

Zajímavé bylo poznat život Kyjeva: chudinská roklinka za války v kontrastu s luxusním bytem rodičů Máši Kalamatné, bytová situace mladé rodiny, která je nucená žít na ubytovně, později v jediném pokoji v intimní blízkosti s hlučným sousedem-opilcem a uklizečkou. Teprve jejich smrtí získali plnohodnotný třípokojový byt. Letmo jsem nahlédla do praktik sovětského režimu - jak probíhal nábor mladých kádrů NKVD, jejich studium i praxe kata. Jací lidé kati byli? Líbila se mi myšlenka, že ten, který se zaprodal, nemůže zemřít, ač po smrti touží. "Bylo zaznamenáno několik pokusů vyrovnat si s udavači účty. Málokoho zajímala jména vyšetřovatelů, kteří vedli spisy na jejich příbuzné. Ačkoliv vina vyšetřovatelů byla nesrovnatelně větší než vina donašečů."



"

4 09.04.2023

Na tuhle knihu jsem slyšela a četla samou chválu a já jsem z ní trochu rozpačitá. Námět byl dobrý, prostředí moc zajímavé, ale bylo to celé trochu moc rozmáchlé. Mnoho postav, mnoho osudů, příliš dlouhá doba. Postavy pak byly jen tak hrubě nahozené a člověk se s jejich osudy nijak zvlášť nesžil. Asi by se mi víc líbilo, kdyby to celé vyprávěla Rita.

7 17.02.2023

Když už život zajede do hlubokých kolejí nebo by naše současné já hrubě neobstálo před já šestnáctiletým, je fajn se zamyslet, co je v mém životě špatně. Najít něco, co mě z těch kolejí vyvede, je dobrý nápad, jen nějak nemůžu uvěřit, že by někomu jakkoliv mohla pomoci veřejná nahota. Nějak mi to nezní uvěřitelně. Všichni kamarádi mi připadali jako zoufalci, tak mi to vtipné nepřišlo. Tenhle humor mě míjí.

8 25.01.2023

Pohodové čtení, které rychle plynulo. Prostředí Kréty mě uprostřed zimy hřálo aspoň na stránkách knihy. Vyprávění mělo podle mě mezery, hlavně v tom, že nikdo nešetřil, jak došlo k Vandinu pádu.

"Každý má svůj příběh a my ho nikdy nevidíme celý."

1 14.01.2023

Tahle kniha mě dostala. Skvěle pojmenovává nástrahy sociálních sítí a digitálních technologií, bez nichž si svůj život dokážeme představit čím dál tím méně. Není to jen o zneužívání dětí rodiči při sdílení svého života na sociálních sítích nebo jen o touze být celebritou, ale i o pocitu životní prázdnoty, kterou zdánlivě může zaplnit život na internetu. Přitom je to past. Stejně tak mě to přivedlo k zamyšlení nad tím, jak velký problém je, že využíváme stále více digitálních technologií a vůbec neuvažujeme nad jejich etickou rovinou. Měli bychom myslet na to, že technologie jsou dobrým sluhou, ale špatným pánem. Měli bychom víc myslet na to, jaký vliv budou mít všechny ty textové editory, hlasoví asistenti, softwary pro rozpoznávání řeči na lidskou inteligenci, pokud si zvykneme na ně spoléhat. Měli bychom víc myslet sami a nezapomenout žít reálný život. Není to zdaleka jen problém matek sdílejících fotky a videa svých dětí na sítích, ale i problém teenagerů trávících velkou část svého času počítačovými hrami nebo sledováním čehokoli na svém chytrém mobilu. Po přečtení téhle knihy mě tyto fenomény děsí zase o trochu víc.

"A co když je už soukromí překonaným, zastaralým pojmem, v horším případě iluzí?"

7 08.01.2023

Parádní jednohubka po náročném dni. Člověk ani nemusí pít pivo a tak se vžije do těch pivařských úvah, že se cítí jako by s hrdiny flámoval.

5 14.12.2022

Jsem příjemně překvapená! Moje první Agátha Christie. Nějak mě nikdy nelákala, ale díky čtenářské výzvě jsem po ní sáhla. A nelituji. Bylo to svižné, skvělý příběh, krásně vystihnuté postavy. Bylo zajímavé sledovat, jak se se situací jednotliví hrdinové vypořádávají a jak bojují se strachem a panikou.

26 11.12.2022

Já toho pana Mawera baštím! Číst o tom, jak se Marian těžce vyrovnává s hrůzami, které prožila za války bylo poučné. A snad ještě víc poučné pro mě bylo, jak autor čtenáři přiblížil problematiku poválečného světa.
Vlastně mě nikdy nenapadlo, že pokud byla jaderná zbraň v rukou Američanů, byl to destabilizující a velmi nebezpečný prvek, který mohl skončit svržením bomb na ruská města. Tak by se USA sice vypořádaly s problémem socialistického SSSR, ale za jakou cenu. Kladu si otázku, jak by svět po takovém zásahu dnes vypadal. Čapkovsky se ukázalo, že odpovědnost vědců za jejich vynálezy zdaleka nekončí přivedením vynálezu na svět. Musí promýšlet, jaké důsledky bude pro lidstvo mít a v případě negativních důsledků přijmout osobní zodpovědnost za znovunastolení rovnováhy. Přesně to udělal Marianin bratr Ben.
Jediné, co mi trochu vadilo, byl vypravěč. Protože jsem knihu četla pomalu, zapomínala jsem, kdo to je, když v příběhu vystupuje tak málo. Rušivé pro mě bylo, že o Marian věděl tolik, i když s ní v kontaktu prakticky nebyl. Zavánělo mi to domněnkami o ní.

5 06.12.2022

Velmi zajímavé, ale kruté čtení! Až v průběhu románu jsem si uvědomila, že obrázky podvyživených dětí a neustálé nabádání k dojídání jídla, které mě v dětství provázely, jsou spjaté právě s válkou Nigérie proti Biafře a hladomorem, který ji provázel. Knížka je velmi zajímavě napsaná. Začíná to jakoby nic. Intelektuální prostředí univerzitní atmosféry ve svobodomyslné Nsuce, debaty profesorů, jejich filozofické večírky, běžné starosti s láskou, tchýní, proces asimilace mladičkého domorodého sluhy Ugwua do toto prostředí, jeho snaha o vzdělání, to vše je poklidné a pohodové. Pak se ale události stupňují, napětí narůstá a autorka nás nechává projít událostmi vyhlášení svobodné Biafry, ale vzápětí pogromy na Igby, válkou Biafřanů za nezávislost, hladomorem a nakonec jejich nevyhnutelnou porážkou, kterou to vše ale zdaleka nekončí. Autorka nás nechává vařit jako žábu a mistrně stupňuje napětí. I když to vlastně nedělala ona, spíše události samé. Hodně se mě dotkly sestry Kaienne a Olana i jejich muži a sluha Ugwu. Byli to lidé velkých snů a ideálů, kteří se ale hrůznými událostmi nenechali zlomit. Obdivovala jsem, jak nereptali a přijímali prudce se zhoršující životní podmínky, strach a nebezpečí. I na tak silné lidi toho ale nakonec bylo příliš. Jsem moc ráda, že jsem si knihu díky výzvě přečetla.

6 20.10.2022

Jak už je u Miniera zvykem, tohle není obyčejná detektivka. Autor pojmenovává nejpalčivější potíže nejen Francie, ale i naší společnosti. Žijeme v liberální demokracii, která každému nabízí šanci v životě uspět, ale ne každý svou šanci dokáže popadnout za pačesy a využít. Neúspěch je pak snazší hodit na okolní svět - na nefunkční státní instituce, policii, nebo dokonce na liberální demokracii samotnou. Mrazí mě z úvah, které si sem odložím, abych se k nim mohla vrátit. Jsou zdviženým prstem i pro nás.

"Na sídlištích, která ovládají dealeři, je z prodeje drog financován i fundamentalismus. Prodej omamných prostředků nevěřícím je považován za halal, povolenýá, protože financuje kauzu a solabuje nepřítele. Mladí lidé jsou oblíbeným cílem fundamentalistů, kteří se je snaží naverbovat, zavést v sídlištích právo šaría a vytvořit tam sociální a kulturní hranici se zbytkem společnosti."

" Pro spoustu mých kolegů - učitelů platí, že Francie je strukturálně rasistickáa že dluh vůči potomkům otroků nebo lidem z kolonií je nesplatitelný. Nechápou, že první oběti současné situace nejsou běloši z krásných čtvrtí, ale obyvatelé předměstí, místní děti... Znáte Camusům citát:" Špatně pojmenovávat věci znamená přispívat k neštěstí světa."

V tomto lyceu jsou kluci, kteří veřejně prohlašují, že upálí homosexuály... Jsou tu holky mluvící o nadřazenosti černé rasy... Dvě stě metrů odsud je tělocvična, kam nesmí chodit Židé a ženy. V mnoha školách se nesmí vyučovat určité předměty, protože by došlo k zastrašování od některých žáků a rodičů. Jedná se samozřejmě o holokaust, ale i o evoluci druhů, vznik vesmíru, sexuální výchovu, teorii ras...

Každý den se setkávám s rodiči potrestaných žáků. Když se jejich děti dopustí něčeho špatného, říkají: "To je vaše chyba!"

"Ester Kopelmanová litovala, že si nebude moci ke kávě zapálit, stejně jako litovala doby, kdy mohla říkat kočce kočko, nosit minisukni na ulici, aby jí nikdo nenadával do děvek, nebo dokonce říkat svůj názor, aniž by ji napomínali samozvaní cenzoři, kteří v ústraní sledují dodržování nových a přísnějších norem. Těm, kteří se pokoušejí vnutit jí i jejím kolegům, zastrašují je a vztekle tweetují. A fungovalo to. Měla čím dál víc kolegů cenzurujících sami sebe."

"Nemyslíte si, že kdybychom v posledních desetiletích poskytli těmto mladým lidem větší možnosti se integrovat a prosadit se v naší společnosti se stejnými šancemi, jaké má zbytek populace, kdybychom nevytvořili ghetta a kdybychom vložili miliony do politiky jednotlivých měst, byli bychom pořád ve stejné situaci?"

"Musela se dostat do doby, kdy papír byl král, kdy si stovky a tisíce čtenářů kupovaly tištěné noviny a časopisy u stánků, kdy lidi ještě hladověli po konkrétních článcích a konkrétních autorech, po podstatných analýzách a ověřených informacích. Do doby, kdy ještě věřili novinářům a kdy jimi neopovrhovali jako dnes. Vzpomněla si na jeden román, který kdysi četla: Zatímco se někteří novináři snažili vyrvat ze země pravdu, jiní se snažili ji zakopat. To byla možná příčina záhuby. Nebo její potvrzení. Čím dál větší počet lidí už nesnášel informace, které nepotvrzovaly jejich názory, a kašlal na pravdu."

5 20.08.2022

Kniha se mi tematicky opravdu hodně hodila k podcastům Opravdové zločiny, které v tomto létě často poslouchám. Námět byl hrozně zajímavý, bavilo mě i líčení života Grace ještě v Irsku, tragická plavba její rodiny do Kanady, i její příběh, coby služebné. Něco mi na ní ale chybělo. Něco těžko postižitelného. Že by byla zachycená moc pozitivně a moc sympaticky? Jako by mi autorka vnucovala, že byla pouhou obětí. Přitom její příběh byl o mnoho spletitější.

Velké plus za jazyk a řeč postav. Díky pasážím, kdy Grace vypráví svému psychiatrovi Jordanovi a autorka často užívá nevlastní přímou řeč, jsem měla pocit, že se Grace dostávám do myšlenek.

Druhé velké plus je za zachycení stavu psychiatrických poznatků doby. Střetávání výzkumu pana Jordana ohledně nevědomí, stav psychiatrických léčeben a jejich hrůzné postupy v polovině 19. století a podloudný pokus o neurohypnózu Grace od pana DuPonta, to byly pasáže, které skvěle ukázaly, že psychologie jako věda teprve vzniká.

7 12.08.2022

Jasně, je to oddechové čtení, konec můžeme předvídat už na začátku, Moyesová takové knížky píše vždy, ale moc mě to bavilo. Autorka dokáže vytvořit opravdu sympatické hrdiny. Mně se moc líbil Jess s jejím nezdolným optimismem, její dcera, nadaná matematička Tanzie, i její nevlastní syn, který těžce hledá své místo ve světě, který k němu i jeho rodině moc přívětivý není. I já sama mám sklon k moralizování a k hledání pozitivního i v životních průšvizích, proto mě Jessino vidění světa fascinovalo. Spřízněná duše!

8 12.08.2022

O amišském způsobu života jsem věděla jen v hrubých rysech, tady jsem ale pochopila nejen jej, ale hlavně jejich mentalitu, která je fascinující. Setkání amišské dívky Katie a její typický americké obhájkyně Ellie mi opět ukázalo, že od každé kultury je možné se něco užitečného naučit. Tady to byl jejich klid a pomalý život a jejich oddanost pravdě. Amišové nejsou schopni lhát, protože pravda je hodnota, kterou jim vštěpují od dětství. Ellie zjistila, že lhát sám sobě je stejně trestuhodné jako lhát ostatním. Smysl pro pravdu dnes hodně postrádám.

7 03.08.2022