marara komentáře u knih

Kniha se mi krásně četla. Díky za víceméně chronologické vyprávění (i když se vypravěči střídají). Očima Barbory by se to vyprávět celé ani nemohlo, s její zahořlostí by čtenář nebyl rád. Ráda jsem si trochu zažila těšínskou historii, o té jsem do teď nic nevěděla.

12 15.01.2021

Člověk tak nějak neví, co to vlastně čte. Je to detektivní příběh, nebo něco ve stylu Vyhoďme ho z kola ven? Až v závěru se nám odkryjí postavy Einsteina, Newtona, ale i slečny doktorky. Policista se vlastně nestačí divit. Postava Möbia je vlastně čapkovská. Jeden z mála vědců, který přemýšlí o důsledcích svého poznání. Líbí se mi myšlenka, kterou pronesl: "Pronikli jsme v naší vědě až k hranici poznatelného, Známe několik přesně formulovatelných zákonů, několik základních vztahů mezi nepochopitelnými jevy, to je všechno, ohromný zbytek zůstává tajemstvím, které je rozmu nedostupné. Došli jsme na konec naší cesty. Jenže lidstvo tak daleko ještě není. My jsme se probojovali dopředu, ale nidko nejde za námi, pronikli jsme do prázdna. Naše věda je hrozná, následky jsou smrtící, naše bádání je nebezpečné. Skutečnost nás nedorostla."

2 19.11.2020

Tenhle text miluju. Všchny postavy jsou nádherně vystavěné. Claire, Alfréd Ill, jeho dcera, syn a manželka, farář a učitel jsou mistrovským dílem. Fascinuje mě, jak Dürrenmattovi staí pár slov a lehké nahození situace, aby vystihl jemné nuance změny nálady. Šrouby napětí mistrovsky utahuje a utahuje a čtenář ví, k jakému závěru směřujeme. Přesto zůstavá bez dechu. Opravdu je každý z nich úplatný? Co média, ta přece vše sledují a musí zajistit zákonnost! Claire to v poslední chvíli musí zarazit. Pokud to někdo opravdu udělá, tak kdo to na sebe dokáže vzít,když se všichni tváří, jako že já nic, já muzikant... ale sem s výhodami! Zase jeden text, který zkoumá hranice lidskosti.

19.11.2020

Tato kniha mě od prvních stránek naprosto pohltila. Je velmi citlivě a čtivě napsaná. Vedle známých faktů se setkáváme s příběhy blízkých Milady Horákové, jejího manžela Bohuslava Horáka a dcery Jany Kánské. I tyto příběhy jsou velmi silné a člověku znovu zůstává rozum stát nad tím, jak je možné, že toto dokázali způsobit Češi Čechům. Nejenže nechají popravit člověka, ženu, ale také zabijí dceři matku a osmdesátiletého muže nechají prožít žal nad ztrátou už třetího svého dítěte. Je skvělé, že takovéto knihy vycházejí dnes, v době, kdy sílí velmi zvláštní hlasy takzvaných revizionistických historiků.

Připojuju si několik citátů ze zajímavých názorů Bohuslava Horáka:
"Teď jsem teprve poznal, co umí a co si může dovolit propaganda. Bylo to neuvěřitelné: lež na lež, a my proti tomu nic nedělali a ani snad neuměli udělat. Československá slušnost byla přímo sebevražedná."

Takto popisuje svého nadřízeného na ministerstvu informací, Ivana Olbrachta: "Imponoval mi jako spisovatel a těch několik románů, které za svůj život napsal, bylo vskutku dobrých. Ale jak jsem Olbrachta stále více poznával, byl to sobec a vypočítavý komunista, který jistě dostával informace z ústředního sekretariátu partaje a zařizoval se podle toho."

3 03.10.2020

Skvělá kniha. Je napsaná čtivým jazykem, je vidět, že autorka je "píáristka" a umí hovořit jazykem působivým, takovým, kterému lidé rozumějí. Objasnila mi několik nových věcí o dezinformacích a propagandě (například jsem díky ní konečně trochu porozuměla tomu, proč Britové hlasovali pro brexit, měla jsem pocit, že musím snížit své hodnocení intelektu Britů, ale přitom jsem se dozvěděla, že podobné volby nejsou jen důsledkem nízkého intelektu a nedostatku informací, ale také toho, že podléháme zjednodušujícím vysvětlením propagandistů, což ale vlastně zase tak nové není) a oprášila mi znalosti staré, či je zasadila do nových souvislostí. Výborné čtení, jen je škoda, že ti, kteří by si to měli přečíst především, si to nikdy nepřečtou. Raději dál budou čekat, jak je o světě budou informovat sociální sítě.

3 03.10.2020

Velmi zajímavý nápad, ale orientovat se ve třech rozdílných verzích bylo to pro mě trochu složité. Každá z verzí životů Evy a Jima byla v něčem krásná a v určitých momentech složitá. Je zajímavé zamyslet se nad tím, jak i banální události všedního dne určují naši další životní cestu a na jejích rozcestích různě přehazují výhybky. Ale důležité je těch rozhodnutí nelitovat, jak to vyjádřila Eva z druhé verze: "Myslela na všechny ty roky, které k tomu vedly - na všechny ty vteřiny a minuty a hodiny strávené jinde, s jinými lidmi, kdy dělali jiné věci; žádná z nich nebyla promarněná, ani jí nelitovali, ale žádná z nich nebyla vzácnější než tahle chvíle."

1 23.08.2020

Číst tuto knihu bylo jako vrátit se do devadesátých let. Připomněla jsem si všechny tehdejší události, které se mi už vykouřily z hlavy, a zkonretizovala si důvody, ze kterých pramení moje nechuť k našemu současnému prezidentovi i jeho předchůdci. Je hrozné číst o tom, jak se v dobách opoziční smlouvy zametaly kauzy pod koberec, jak si vyšetřovatelé nevzpomínali, že kauzy nebyly dokončeny, jak politici už tehdy ovládali média a využívali je k šíření svého vlivu. Ještě horší ale je, že jsme si z těchto událostí nevzali žádné ponaučení, že stále necháváme vládnout politiky, kteří v politice nehájí zájmy země, ale své vlastní, že nám připadá v pohodě, když se útočí na nezávislá a veřejnoprávní média a když jsou do jejich kontrolních orgánů dosazeni lidé, kterým veřejnoprávní média leží v žaludku. K varování historie jsme slepí a hluší.

5 23.08.2020

Vím, že má každá kniha mnoho rovin, kterými na nás působí. V Selským baroku na mě působily všechny - brilantní jazyk, který výborně podtrhoval atmosféru knihy, zvláštní Hájíčkovská kompozice (už jsem na Hájíčka odbornice, když jsem přečetla 2 jeho knihy :)), strašně zajímavé postavy, které autor několika mistrovskými tahy vykreslí, i když je to postava vedlejší. Na knize mě ale vždy nejvíce zajímá téma a to mě tady opravdu dostalo.

Genealog Pavel Straňanský hledá pravdu o příběhu vesnické krásky Rozálie Zandlové. Jenomže co je to pravda, jde ji vůbec po 60 letech najít? Pamětníků moc není, vzpomínat a mluvit o tom moc nechtějí, navíc si pravdu pamatují každý z úhlu pohledu svého života, takže to je taková polopravda. Fascinovala mě postava Daniely, vůbec mi nebylo jasné, co v příběhu dělá, byla zjevení z jiného světa. I ona bažila po pravdě, ale vlastně vůbec neměla ponětí, co pravda je. Jediný Pavel Straňanský nám ukazuje, jak se pravdy alespoň dotknout. Studovat historii, dobové archiválie, dopisy, kroniky a ty pak srovnat s interpretacemi pamětníků. Někde uprostřed pak pravdu zahlédneme.

A toto poselství mi připadá strašně důležité i dnes, v době, kdy člověk hledající pravdu o době komunismu, je nálepkován jako antikomunista a ideolog, a to dokonce i lidmi z akademické obce, kteří mají šířit vzdělanost a podporovat hledání pravdy.

4 14.08.2020

Román s pomalou, zádumčivou atmosférou, který se mi výborně četl. Moc se mi líbilo téma, dost koresponduje s tím, o čem v současné době uvažuju. Pokud se žena po mnohaletém manželství rozvede, jaké jsou její pocity kromě vzteku na parntera, který zradil? Na to mi Hájíček odpovídá. Strach ze samoty, pocit prázdnoty. Moc se mi líbil přístup Marie, která necítila potřebu využít první příležitosti pomstít se manželovi nějakým románkem. Bylo to pro ni těžké, ale vybojovala si tím příležitost poznat sama sebe, přehodnotit ve svém životě vše a poznat, co je podstatné a co nepodstatné. Velmi zajímavé byly i další linky příběhu - problematický vztah se sestrou, vyrovnání se s těžkými nemocemi rodičů a také pohled vesničanů na úspěšnou Marii, která jako jedna z mála z rodné vesnice odešla, vystudovala a vybudovala si akademickou kariéru. Je to moje první Hájíčkova kniha, ale už mám připravené Selské baroko.

15 05.08.2020

Moc hezky se to četlo, i když jsem rozuzlení dost dlouho předpokládala, jistá jsem si nebyla. Jen asi za týden nebudu vědět, o čem to bylo. Prostě thriller

2 27.07.2020

Citlivá kniha, která má pomalé až líné tempo, ale v něm je skryté drama ženy žijící v 1. polovině 20. století. Na začátku roku 1904 je to svobodomyslná, vzdělaná dívka plná snů o životě, práci učitelky na svobodné škole, má plno nápadů a své žáky miluje a velmi citlivě vede. Jenomže 20 let manželství z ní udělo ženu, která si nevěří, obává se, že má špatnou paměť, nemá žádné sny a vede prázdný život. Líbilo se mi, jak se po smrti manžela začala pozvolna vracet sama k sobě, ke své nezávislosti a vlastně v rozporu s dobou si zpátky vydobyla svůj vlastní život. Krásné čtení.

1 27.07.2020

Jsem ráda, že se mi kniha dostala do rukou, je to velmi dobré a komplexní shrnutí mediální problematiky. Je fajn mít na jednom místě popsané vlastnictví jednotlivých mediálních titulů, historii vzniku nezávislých médií i pracovní cestu mnohých současných novinářů. Jen je to trochu smutné čtení. Pro mě byla červnou nití táhnoucí se celou knihou otázka pravdy. Na jednu stranu je v ČR stále dost novinářů, kteří se o nalezení a zprostředkování pravdy čtenářům pokušejí, na druhou stranu je dost těch, kteří část pravdy zamlčují tak, aby se to hodilo vlastníkům médií, či inzerentům. Vzniká informační guláš, ze kterého si čtenáři jen obtížně hledají, co je vlastně pravda, a často na její hledání úplně rezignují. Právě těmito lidmi je pak snadné manipulovat a z toho těží populističtí politici. A to už je velký problém.

2 23.07.2020

Knihu jsem koupila synovi k Vánocům a než se k ní dostane, přečetla jsem si ji sama. S autorkou ani s filmem jsem se zatím nesetkala, ale bylo to příjemné překvapení. Chápala jsem, že čtu antiutopii, takže jsem hledala ty skrytě problematické stránky života Společenství, ale dlouho jsem je tam neviděla. Autorka mě dostala, protože popisovaná společnost nevyznívala negativně. Všudypřítomný je pocit bezpečí, všichni jsou pečlivě vychovánáni k ohleduplnosti, chybí zde předsudky, násilí, chudoba, všichni jsou si rovni v tom dobrém slova smyslu. Opravdu mi trvalo, než mi došlo, že v tomto světě absentují barvy, emoce a vzpomínky a že je to svět zbavený lidskosti. Hodně zajímavé zpracování, které rozhodně není jen pro děti.

5 11.07.2020

I když mě Mise Afgánistán a Africká zima velmi zaujaly, do v pořadí třetího Tomáše Šebka se mi už moc nechtělo. Měla jsem pocit, že válečné chirurgii a Lékařům bez hranic už dobře rozumím a že mi autor už nemůže přinést moc nového. Jenže jsem se spletla. Šebek se od minulé knihy změnil. Jednak velmi omezil vulgarismy (v minulých knihách mi nijak nevadily, brala jsem je jako součást jeho stylu a jako odraz drsného světa válečné chirurgie) a tím vcelku překvapivě autor získal punc životní vyzrálosti, nadhledu a veliké opravdovosti. Druhou velkou změnou je omezené líčení chirurgických výkonů (byť byly podané zajímavě i pro nelékaře), čímž vznikl větší prostor pro myšlenky, které mě velmi zaujaly. Jednoduchý popis válečné situace v Jemenu, prudkého zhoršení životních podmínek, které válku provází, střetu předpokladů českého lékaře vůči jemenským ženám - muslimským lékařkám s jejich vlastním pohledem na svou životně-pracovní situaci, kapitola, v níž autor ukazuje příčiny toho, proč chirurgy nálepkujeme jako arogantní neurvalce, to všechno a mnoho dalších byla místa, nad kterými jsem musela knihu odložit a jít si je srovnat se svými životními postoji. Leitmotiv knihy - děti do války nepatří - mě hluboce dojal. Příběh omylem téměř smrtelně postřeleného chlapce draka Dhana sice díky Lékařům bez hranic dopadl dobře, ale kolik dětí -bezejmenných válčených obětí takové štěstí nemá?
"Můžeme očkávat válku. Váku, která k nám přivádí skoro až v polovině případů dětské pacietny. Válku, které nerozumím, protože i pro místní je občas nepochopitelná. Válku třetího tisíciletí, která se vede konvenčními zbraněmi na vrcholu technologické revoluce tak pitomě, že stále ještě nevynechává alespoň dětské oběti. Děti do války nepatří! Děti máme všude na světě chránit před hloupostí nás dospělých. Nemáme je trápit válkou. Máme je v dobrém "trápit" dostatečným vzděláním a vytvářet jim pro to bezpečný svět."

8 08.07.2020

Toto je kniha, která mi vzala těch pár iluzí, které jsem měla o baletu. Mám ho moc ráda, ale myslím, že už se na něj nebudu přístě nebudu dívat se stejným okouzlením. Věděla jsem, že je to dřina, že v uměleckém prostředí vládne rivalita a aktivní kariéra baletek je krátká. Dokázala jsem se vcítit do toho, že baletka po skončení kariéry musí cítit prázdnotu a nenaplněnost. Ale že je taneční konzervatoř nejen plná dřiny, ale také ponižování, arogance moci a šikany profesorů a že jejich přístup ty mladé holky tak strašně fyzicky i psychicky poškozuje, to mě zasáhlo. Je to tak tvrdý svět, který má vychovávat "elitu", ale jehož vedlejším produktem je, že desetileté děti přestávají jíst a jen o trochu později objevují zvracení, projímadla, alkohol a drogy. Chtěla bych věřit, že to byly metody let devadesátých, ale možná jsou nutné k tomu, aby baletky vychovaly, aby z nich vytvořili "unifikovaný produkt". Jak v závěru Miřenka Čechová píše: "Vís, proč jsou baletky navenek tak milý, skromný, usměvavý a submisivní? Protože jsou zkrocený. Víš, jak se krotí medvíďata? To je prostě hodíš na rozpálenou plotnu a oni začnou bolestí poskakovat na zadních, což potom na povel opakujou i bez plotny. Ta zkušenost je zformovala."
Na druhou stranu ale je určitá útěcha v tom, že některé baletky to mají jako Natálie. Neměla ambici být sólovou tanečnicí a našla se v operním baletu: "Jsme jen jedno z koleček celý tý jevištní mašinérie, tam opravdu nejde o nějakej individuální výkon. A já miluju bejt na jevišti. Ne kvůli sobě, ale kvůli tý voni divadla a kvůli hudbě."
Zajímavé byly i další linky knihy - nalezení nepoznaného bratra, vyrovnávání se se změnou pohlaví blízkého člověka, ale hlavně role rodičů ve výchově dívky, která v deseti letech odchází na internát a na niž už nemají vliv. Soucítila jsem s matkou, která ač nerada a jistě i s vědomím rizik a nástrah pouští dceru na internát do vzdálené Prahy, kde na ni bude mít minimální vliv. Dočasné citové odcizení matky a dcery bylo asi logickým vyústěním toho, že každá žila v úplně jiném vesmíru. Přesto byla její máma člověkem, který poskytoval velikou podporu hlídáním toho, aby jedla alespoň o víkendech, tím, že byla pyšná na její úspěchy a že nakonec byla jediná, kdo hrdince nevyčítal rozhodnutí nevěnovat se po absolutoriu baletu.
Miřenka Čechová v rozhovorech říká, že knihu vydala i proto, aby uchazečky o studium na konzervatoři i jejich rodiče věděli, o čem to je. Nemyslím si, že by je tato kniha měla odrazovat, ale jen přivést k obezřetnosti. Nemůžeme dětem zakázat jít si svou cestou, jen je na ní bedlivě sledovat, fandit jim a věřit, že co jsme do nich vložili, bylo dost na to, aby svou cestu zvládli se ctí a aby je dovedla k nalezení štěstí, spokojenosti a sama sebe. A to se autorce nakonec podařilo.

15 02.07.2020

Příjemné a velmi zajímavé čtení. I když je to celé trochu moc proamerické, je to opravdu všestranná sonda do života na Floridě. Je mnoho věcí, které můžeme Američanům opravdu závidět. Usměvavé a nápomocné prodavačky, rychle se rozšiřující dálniční síť, a za mě hlavně systém Zrychleného čtenáře, který děti přirozeně přiměje číst, tedy i samostatně myslet. Na druhou stranu Jana Ciglerová otevřeně popisuje rasismus přetrvávající v americké společnosti a bizarnosti tamního zdravotního "systému".

2 28.06.2020

Opravdu dobrá detektivka, ze které se toho člověk dozví o spoustě věcí - o stalkingu, typologii stalkerů a jejich chování a opravdu mě bavily kinezické analýzy agentky Danceové. Člověk si také do hloubky, v čem všem je život hvězd nezáviděníhodný. Výborná zápletka, atraktivní prostředí, zajímavá vyšetřovací metoda a trojnásobné rozlousknutí případu, kdy si vždy myslíme, že už je vrah jasný, to jsou ingredience, ze kterých je tento román namixovaný.

1 26.06.2020

Příjemné romantické, napínavé čtení.

3 23.05.2020

Tohle se mi moc líbilo. Už podle anotace jsem čekala zajímavé psychologické drama, ale překvapila mě šíře témat, která příběh otevírá. K jakým následkům vede jedna lež? Existuje něco jako mateřská intuice, nebo je to jen slepá důvěra ve své dítě? Co přesně znamená milovat své dítě tvráří v tvář tomu, že je obviněno z trestného činu. Jak by měla matka za dítětem stát, aby jej ve složité situaci podpořila, ale neublížila? Můžeme vůbec své děti doopravdy znát? Jak rychle dokáží lidé z okolí ostrakizovat všechny kolem obviněného? Může přátelství dvou žen přežít situaci, kdy je dítě jedné napadeno dítětem druhé? Co všechno se může rozpadnout, než se hlavní hrdinka dostane na dno? A jak se z něj dostat?

5 13.04.2020

Skvělý Dan Brown mě opět přiměl pocítit chuť sbalit si kufr a na vlastní oči znovuprozkoumat Barcelonu. Jenže to teď v době koronavirové není možné (ne že bych si i v normální situaci mohla dovolit hodit vše za hlavu a vyrazit), tak jsem si alespoň surfovala po internetu a zkoumala Guggenheimovo muzeum v Bilbau, barcelonské skvosty Casa Mila a Sagrada Familia, podívala jsem se do Údolí padlých. Takže jsem si hezky pocestovala.

Co se příběhu týká, byla jsem dloho zvědavá, k čemu se vlastně dostaneme. Východiskem je souboj vědy s náboženstvím a nalezení odpovědi na otázky kdo jsme, odkud pocházíme a kam směřujeme. Moc se mi nelíbilo, kam futurolog Edmond Kirsch svým objevem míří, o to více ale souhlasím s myšlenkami profesora Langdona a otce Beňa, kněze Sagrady Familie. Všechna světová náboženství by měla přestat odmítat vědecké objevy a stát se partnerem vědy (a věda by to měla umožnit a přijmout). Neměl by to být souboj kdo z koho, protože, pokud budeme slepě věřit vědě a následovat její překotný vývoj, může to být cesta do pekel. Zvláště rozvoj umělé inteligence je třeba řídit podle přísných pravidel . A právě tady je role náboženství - pomáhá nám hlídat morálku, společně s filozofií by měla pomoci uhlídat, aby nás v budoucnu technologie "spojovaly, obohacovaly a posouvaly vpřed ... a ne aby nás zničily."

Náboženství jako taková by ale také měla nastoupit cestu modernizace, především přestat odmítat vědecké objevy a soupeřit mezi sebou. "Připadá mi, že se kvůli Bohu zbytečně moc přeme. Každý má jinou verzi pravdy. Kdybychom všichni uctívali gravitaci, nehádali bychom se, kterým směrem táhne. Abyste spatřila cizí pravdu, stačí někdy jen troch změnit úhel pohledu." Toto říka Langdon Ambře a ukazuje jí, jak relativní je neplatnost rovnice I + XI = X. Když se na tuto rovnici podíváme vzhůru nohama, najednou platná je.

9 13.04.2020