Mendelův trpaslík

2 24. listopadu

Kniha se mi jakožto genetikovi velmi líbila, hlavní hrdina ve mně mnoho lítosti nevzbuzoval a mnohdy mě svým chováním dost štval. Závěr překvapil.
Pro laiky můžou být některé pasáže oříškem, ale určitě stojí za to vydržet :)

1 18. listopadu

Kniha má v sobě příběh Mendela, zakladatele genetiky, a jeho pra pra pra synovce, který je trpaslík a také genetik. Téma je zajímavé a umožňuje autorovi napsat hodně o dědičnosti, eugenice atd. Není to jen příběh dvou lidí, ale i obecná úvaha o těch "správných" genech a lidech. Konec příběhu mě přišel trochu přitažený za vlasy. Ztrácel jsem se už při vysvětlování práce Mendela natož Lamberta (trpaslíka). Kvůli těmto méně čtivým částem srážím hvězdu, ale za přečtení to rozhodně stojí.

01. listopadu

Musím se přiznat, že se mi kniha moc nelíbila. Byly tam sice zajímavé momenty, ale celkově mě kniha nebavila, dočetla jsem ji jenom s velkým přemáháním, protože nerada odkládám rozečtené knihy.

2 26. října

Knihy od autora se mi líbí. Obávala jsem se, že nebudu jako laik rozumnet genetickým pasážím. Ale mýlila jsem se. Je to tak skvěle napsané, že 90% odborneho textu porozumí i laik a ještě se něco přiuči!;) Příběh je silný. Až si říkám, že přesně takoví musí být "trpaslici" a nemyslím to v negativním smyslu. Konec příběhu mě šokoval.

2 02. září

Stejný problém jako u 'Jidáše' - zajímavé pasáže jsou střídány vysloveně nudnými, přtčemž ty druhé silně převažují. Navíc se tady autorova fascinace sexem dostala do silně obscénních poloh. Pokud čekáte knihu o Mendelovi budete - stejně jako ja - zklamáni. Je to víc o trpaslíkovi.

4 30. srpna

Styl psaní Simona Mawera mě opravdu nadchnul a opět klobouk dolů, co se týče teoretických znalostí autora. Je vidět, že ho práce s daty baví a dokáže ji úžasným způsobem zpracovat a podat i čtenáři, který by se o podobná témata třeba ani tolik nezajímal. Genetické pasáže mě bavily o dost víc než výklady o stavbě domu ve knize Skleněný pokoj. Ačkoliv v nich bylo obsaženo o dost více teorie, než jsem měla možnost během mých studií pochytit, jak už jsem psala výše, autor je dokázal podat takovým způsobem, že jsem i pro mě dříve nudnou teorii dokázala hltat se zatajeným dechem a klidně bych i četla dál. O něco horší je to s postavou Benedicta Lamberta. Zpočátku jsem cítila něco jako soucit, který byl v některých scénách trochu kalený pocitem nechuti, ale říkala jsem si, že i podrobné popisování úkonů odehrávajících se na toaletě knihovny prostě ke dobře zpracovanému dílu patří. Dokonce jsem hlavního hrdinu na malou chvíli začala mít ráda, ale ke konci to bylo čím dál horší, až mi byl nakonec krajně nesympatický. Konec pak už přišel velmi rychle, překvapil, ale nijak zvlášť do mého srdce nezasáhl. V případě Mawerových knih už je to druhý konec ze dvou čtených děl, který mi nesednul. Každopádně styl psaní je takový, že rozhodně budu číst další díla a třeba se jednou i nějakého toho vytouženého konce dočkám...

Tak to bylo drsný......