Mendelův trpaslík

43 07. srpna

Už podruhé přiděluji britskému čestnému občanovi města Brna - fakt není? ale měl by být! :-) - 4 hvězdy. Což odpovídá chvále s jedním kritickým trnem – autorovi fandové, přeskočte následující odstavec.
Kdybych měla sexuální život pozemšťanů posuzovat dílem Simona Mawera, tak bych po první přečtené knížce podezíravě okukovala kolegyně i sebe samu, kdy u nás vyplavou na povrch lesbické sklony (Skleněný pokoj), po Mendelově trpaslíkovi bych se zaměřila zas na své mužské kolegy, kterým zřejmě stačí zahlédnout kousek ženského těla a hned běží někam do koutku masturbovat. V obou knížkách tuhle stránku autor přepálil, myslím si.
Čtivý tedy je, o tom žádná, nejen Brnem si nás v Česku získává. Se zájmem čtu komentáře a porovnávám je se svým názorem na obě části knihy. K té Mendelově: mé „znalosti“ genetiky přesně odpovídají ironickým uvozovkám, několik hodin výuky na gymplu ve mně vzbudilo zájem, ale vybavilo mě pár povrchními informacemi. Odborných pasáží je tu dost, ale na druhou stranu, nikdo vás z nich zkoušet nebude, stačí tedy zvolit čtení tomu úměrné. Lambertova část: to je ta pravá románová linka, s hlavní postavou plasticky zobrazenou – a riziko takového vykreslení se projevilo i v reakcích čtenářů. Pro mě bylo zajímavé sdílet pohled člověka, který si na otázku „proč zrovna já“ umí vědecky odpovědět, aniž by mu to pomohlo, který lidi posuzuje vědeckýma očima („zrůdička jako já“) a jehož obranou je sarkasmus a určitá míra arogance, někdy i vůči té, kterou má rád („Nebyla tak úplně prostoduchá, jak jsem si myslel.“). Mohla bych postrádat několikeré připomínání toho, že jediný orgán má normálně velký, ale já postavě Benedicta rozumím. Někteří voláte po jeho větší pokoře; porozuměla jsem tomu, ale pak se zarazila: není to právě předsudek, že zrovna takový člověk by měl být pokorný, možná i pokornější než jiní? Nejen takové otázky se mi v hlavě vynořily – a já mám ráda díla, jež mi otázky poskytnou a neodpovědí na všechno.

30 02. července

Kniha především o genetice. A o tom, jak si genetika může pohrát s lidským osudem. Plus za brněnského Gregora Mendela a jeho hrachové pokusy, dvě dějové i časové linie se prolínají a navazují na sebe. Našinec musí mít samozřejmě radost, že se britský autor již poněkolikáté inspiroval naším prostředím, našimi dějinami i kulturou. Takže plus i za Leoše Janáčka a Lišku Bystroušku.
Postava Benedicta Lamberta je vykreslena nesmírně plasticky a opravdově, ta směsice lásky k životu, současně nenávisti k vlastnímu fyzickému vzhledu, odstupu od ostatních lidí, sebeironie, touhy po normálním životě, po sexu, po lásce, po potomcích. Konec až malinko kýčovitý, ale takový Simon Mawer prostě je, píše ale způsobem, že mu to odpustíte…

„Když mě viděli, byli samozřejmě zaskočeni. Každý je zaskočený, když mě vidí poprvé. Přehlížejí mě, jako by čekali, že se za mnou, v prostoru nad mou hlavou, objeví někdo normálně velký, jako by čekali, až se za úsměvem Šklíby zhmotní i zbytek kočky. Když se nic podobného nestane, shlédnou na mě s výrazem, v němž se mísí překvapení i odpor, s výrazem někoho, kdo otevřel mrazák a mezi mraženým hráškem a rybími prsty uviděl lidskou hlavu.“
------------------------
Poznámka: Reaguji na příspěvek níže, že dva modroocí lidé nemohou mít hnědooké dítě, pokud to není kukačka. Na to se prostě musím ozvat. Víte, že to není pravda? Ač jako rodiče oba modroocí, máme jedno dítě hnědooké a jedno modrooké, a to i v té záplavě všech našich modrookých předků. Samé modrooké příbuzenstvo! A fakt naše děti nejsou kukačky, o tom bych musela vědět! :) Ale, přece jen, jeden předek, jeden z dědečků v té modrooké spoustě byl hnědooký… Takže pozor na genetiku, není to tak jednoduché, jak se zdá…

3 07. června

jo tak tohle je vskutku hodnotitelský ořech.... kniha mě upoutala obálkou a taky tím, že měla být o genetice a hráškopěstiteli :-)

poznatky o životě mendela byly vskutku zajímavé, stejně jako genetické vsuvky, které však leží dost za hranicí pochopitelnosti pro širokou veřejnost (já s biologií kdysi trochu koketovala, něco málo si můj mozek uchoval, tak sem se aspoň rámcově orientovala, ale některé termíny mohly být prostě vysvětleny - klidně pro klid duše, že jim můžou aspoň čtenáři trochu porozumět)....

celkem mě taky rozčilovalo to věčné fňukání nad nedoceněním práce mendela.... no, tak to prostě bylo, ne všichni vědátoři měli na růžích ustláno a navíc z korespondence vyplývá, že on snad ani po nějakém uznání netoužil, že to nebyl jeho životní cíl a že si možná ani velikost svých poznatků nedokázal vůbec uvědomit, představit.... že objevil něco tak zásadního.... ač možná nevěřící kněz, tak pokora mu teda podle mě nechyběla na rozdíl od bena....

čímž se dostáváme k hlavnímu jádru knihy - k onomu prcajzlíkovi - tahle komická zkomolenina slova trpajzlík vystihuje toho genetika vlastně uplně přesně, zatemněná mysl vlastním postižením a touhou rozmnožit své geny.... nejsem žádnej puritán, to rozhodně ne, ale snad půlka textů o benovi byla zasvěcena jeho nezvladatelným choutkám.... a touze prožívat milostný život.... na tom by asi nebylo až tak nic moc pobuřujícího nebo nepochopitelného, ale cesta, kterou se vydal, byla tak do očí sobecky bijící, že prostě se s ním jako s postavou nemůžu ztotožnit a tedy ani s ní souznit.... přišel mi prostě jedním slovem odporný - ne proto, že se narodil s vývojovou vadou, ale tím, co bylo v něm, to z něj dělá zrůdičku....

na druhou stranu nelituju času věnovanému téhle knize, spousta zajímavých věcí a i dramatické vyvrcholení příběhu tomu dává něco víc než jen průměrnému románu....

3 26. května

Hodnotit tohle dílo je docela těžké. Na jednu stranu mi to přišlo až zbytečně odborné, na druhou vlastně tak dobře napsané, že i ten odborný text se četl výborně. A dějově? Snad do tři čtvrtě knihy se nestalo vůbec nic a přitom vlastně úplně všechno, protože si autor poctivě budoval své podhoubí. Mendelův příběh je vlastně o tom, jak vůbec nic nezažít a přitom udělat jeden z největších genetických objevů, přičemž to je všem okolo putna. U Benedicta Lamberta se mi zase líbila sonda do jeho duše. Těžko říct, jaký by byl, kdyby byl "normální". Pardon. Lepší slovo mě nenapadá a jak by řekla Jean, ta šedá myška, takhle bych mluvit neměl. Zajímavé téma a hlavně dobře nastudované.

2 30. dubna

Na tuhle knihu i autora jsem se moc těšila. Mám vystudovanou Mendelovu univerzitu v Brně, ale to samozřejmě není úplně jediná věc, která mě na autorovi zajímala. Kniha vypráví o dvou příbězích, hezky čtivé, jinak jsem tak nějak od knihy čekala víc, proto nedávám plný počet hvězd. Pěkné, vědecké, ale ne 100 % :) ..

15. března

Originální příběh, zajímavé vědecké i historické detaily, kniha pro mne byla poučná i čtivá, hodně momentů k zamýšlení. Pan Mawer je opravdu mistr. Doporučuji!

1 08. března

Před chvílí jsem došla k poslední větě tohoto jedinečného díla. Musím to strávit... Díky za precizní překlad, pane Lukáši Nováku. Jo. Konečně zase literatura.