Jana283 komentáře u knih

Milovanou knížku z mládí jsem si poslechla jako audioknihu v podání výborného Václava Neužila. Neztratila nic ze svých bolestně romantických půvabů.

Jako všechny knihy, které vznikají z blogů, tak i tahle trošku nedrží pohromadě. Paní farářka staví až moc do popředí sama sebe (Tak už ta obálka...). Ale je tam spousta krásných myšlenek a námětů k zamyšlení. Zajímavé grafické zpracování.
„… Všechno, co se v životě děje dává dřív nebo později smysl. Někdy (a někdy taky častěji) v životě dávají smysl příběhy až teprve ve chvíli, kdy od nich kousek odstoupíme. Kdy přestaneme tahat za nitky a mermomocí o všem rozhodovat… Zas a znovu se učme počkat na ten význam, nedomáhat se pravdy dřív než všechno dozraje.“

17 29.10.2021

Kniha se mi líbila moc. Nemusím spisovatele Kunderu, miluji spisovatele Jana Nováka. Více než 800 stran textu na tom nic nezměnilo. Novákova kniha je výborně napsaná. Poctivá, mravenčí práce se zdroji a fakty jí neubírá na čtivosti. Není to pouhý obraz spisovatele, ale především bohatý a poutavý obraz doby a lidí, které formovala. Jak se s ní vyrovnali bylo na nich, na jejich vůli, odvaze či zbabělost. Novák nesoudí, pouze vrší fakta a seznamuje nás s celou plejádou osobností, které sehrály důležitou roli v Kunderově životě i historii (Ivo Pondělíček, Jan Trefulka, Milan Uhde, Vítězslav Nezval, Pavel Juráček…). Velmi zajímavé jsou i kurzivou psané „odbočky“ např. o Juliu Fučíkovi, Janu Zahradníčkovi, Janu Drdovi, Janu Benešovi, Ivo Pondělíčkovi aj - malé autobiografie v jedné velké.
Myslím, že Novák se snaží opravdu poctivě Kunderův život uchopit a porozumět mu. Je to cítit i vybraných citátů Kunderových děl:
„ Nic naplat, nedá se nic dělat. Lidská bytost je spojená ze zázračných a vždycky trochu nepochopitelných protikladů. Měli bychom se to učit respektovat. A nejen u velkých lidí, ale v každém člověku. I ta nejlepší despocie je hloupá právě proto, že je despocie, a dobře jí tak, ocitne-li se v rozpacích. „
„Smyslem života je bavit se životem, a je-li život na to příliš lenivý, nezbývá než ho trochu postrčit. Člověk musí neustále osedlávat příběhy, ty střelhbité klisničky, bez nichž by se ploužil v prachu jako unuděný pěšák.“
„ Mluvit pravdu v tomto bezvýznamném světě, by byl vrchol směšnosti.“
„Spisovatelské já se vyjevuje jenom v knihách.“
Myslím, že ten poslední citát je klíčový. Milan Kundera nestojí o pohled veřejnosti. Kdo ho chce poznat, objeví ho v jeho dílech.

17 04.08.2020

Nerada dávám jakékoli knize hodnocení odpad, protože vím, kolik úsilí stojí napsat jí a vydat. Ale tohle je fakt trapné. Nedaří se mi na dílku sebestředného stvoření, jehož život se točí okolo přejídání se, pochlastávání a nakupování, najít nic zajímavého ba (bohužel) ani vtipného.

Téma holocaustu je tématem i mé rodiny, takže takové knihy čtu hodně často. V tatérovi mi něco trošku nesedlo a drhlo. Ten koncentrák na mne působil takovým “fešáckým“ dojmem a byl jen jakoby nucenou kulisou vztahu Laleho a Gity. Děj klouzal po povrchu bez velkých emocí, jedna „šťastná“ náhoda se vršila na druhou. Ale kdo ví, kolik osudů, lásek a náhod se skutečně za ostnatými dráty odehrálo… Jen Ti, kteří to přežili, a těch už zbývá tak málo… Proto je každá takováto kniha (byť i méně zdařilá) potřebná. Mne nakonec nejvíce oslovil doslov autorky a syna Laleho.

17 08.07.2019

Přečetla jsem knihu o sportu. A přečetla jsem ji jedním dechem. Já , která si pletu volejbal a basketbal. .. Přečetla jsem knihu o hokeji a líbila se mi, protože byla o hokeji. A líbila se mi i proto, že byla o mnoha dalších věcech – především o bezpodmínečné rodičovské lásce, o přátelství, partnerství, věrnosti, loajalitě, strachu, o vítězství a prohrách…. Odpustila jsem autorovi všechna klišé, protože jsem byla součástí příběhu a všechen příval emocí, kterým mne kniha zavalila jsem skutečně prožívala. Byla jsem obyvatelkou Medvědína a musela se rozhodnout, jak dál…
„V dospělosti zažíváme dny, kdy máme pocit, že meleme z posledního. Najednou nevíme, za co tak dlouho úporně bojujeme, jsme pohřbeni ve skutečnosti a všednosti a ptáme se, jak dlouho to ještě vydržíme. Skvělé je, že všichni takových dnů ustojíme víc, než si myslíme. Děsivé je, že nikdo neví, kolik přesně.“

17 04.12.2018

Přečetla jsem v patnácti letech ve slovenštině za jeden den na návštěvě u známých na Slovensku. Odmítala jsem opustit zahradní altán, dokud nebyla dočtena poslední stránka. Některé knihy mají zásadní vliv na náš život a je dobře, že jsou přečteny v tom niterném období " -nácti". I když člověk v danou chvíli třeba není schopen pojmout všechny myšlenky, tak jeho "světonázor" to ovlivní navždy.

17 23.02.2018

Docela mě překvapuje nepříliš příznivé hodnocení této knihy. Já jsem měla ( a mám) Robinsonku moc rádá, i když při představě jejího osudu se mi vždy svíralo srdce a bála jsem se o své rodiče. Je pravda, že dřív byly děti asi více "dětské", hravější, měly více fantazie, ale na druhou stranu se také dokázaly se životem poprat. Připomíná mi to osud mé maminky, která vyrůstala bez otce a musela zastat v domácnosti věci, o kterých se dnešním dětem ani nezdá. Možná i proto je mi Robinsonka tak blízká, velmi ji obdivuji a v mé knihovničce má místo mezi oblíbenými knihami mého dětství. Přimlouvám se - dejte jí šanci.

17 06.12.2017

Jak je možné, že už tenkrát věděli...
Jak je možné, že dnes někteří stále ještě neví...

17 12.07.2017

Zpočátku mne kniha bavila, ale pak se to nějak začalo táhnout a skřípat. Ač nejsem prudérní vysoká frekvence slova „šukat“ pro mne byla natolik iritující, že mne to svádělo místo čtení hloubat, jaký ekvivalent mohla překladatelka použít. Ať už byla pravda jakákoli, Verity z toho vyjde vždy jako odporná psychopatka a nevím, která z možností je více zvrácená. Nechci o takových lidech číst.

16 15.12.2023

Miluji tlusté romány, takže jsem knihu opravdu užila. 100 let života jedné dějinami zmítané gruzínské rodiny. Silné a osudové ženy. Autorka si drží od příběhu emoční odstup, nesoudí, nemoralizuje, o to více je však její vyprávění působivé. Provede nás nejen dějinami Gruzie, ale seznámí i s hrdou povahou Gruzínců a jejich vztahem k (a v rámci) SSSR. Složité a těžké dějiny Gruzie ovlivňují osudy hrdinů více než metaforický šálek hořké čokolády, jehož vůně prostupuje celý příběh. Je otevřený konec nadějí pro Brilku?

16 20.06.2023

Můj literární objev roku! Smích přes slzy. Vyprávění o velké bídě a přesto s úsměvem, láskou a poctivostí. Moc krásné, silné a čisté čtení. Kniha, na kterou nezapomenu, budu se vracet a také doporučovat.

16 11.11.2022

Tak já se přiznám- nemám ráda Kunderu. Nemám ráda jeho pohled na vztahy mezi lidmi, na ženy, na lásku... A opravdu bych nechtělabýt hrdinkou některého z jeho románů.

16 08.04.2019

Jedna z mých oblíbených knih (a moc se mi líbil i film). Znáte ten pocit, milí knihomolové, když si říkáte: brzdi, nečti tak rychle, taková literární dobrůtka tě dlouho zase nepotká..., ale nemůžete se zastavit, s očima zarudlýma otáčíte stránku za stránkou, protože vy ten příběh nečtete, ale žijete. A když knihu zaklapnete, je kus života pryč a vám je smutno skoro jako když vám dobrá kamarádka řekne, že se stěhuje na druhý konec světa... Tak takovou knihou je pro mne Černobílý svět.

Tak na tohle jsme, milé děti, stáli frontu. Nostalgicky vzpomínám na knižní čtvrtky - ty mi chybí - člověk potkával skutečné živé knižní blázny, se kterými se teď žel bohu setkáváme jen virtuálně na této databázi. A bylo nač stát - malé poklady. Čtvrtky mi chybí, ta doba ne. Koho by tenkrát napadlo, že tohle bude povinná četba. Je to dobře, i když pro naše děti je to něco jako Staré pověsti české. A to je vlastně taky dobře.

16 28.06.2017

Nádherné. Silné. Dojemné. Příběh tří statečných silných žen, jejichž osudy se na dálku protnou. Velmi mne zasáhlo.

15 18.03.2023

Jazykově chudičké. Stejně jako postavy. Takové příběhy si vypráví děti u táboráku a pak se bojí jít spát do stanu. Ale kniha? Žasnu, co dokáže dobrý marketing. I od tzv. oddechové literatury čekám víc…

15 14.07.2022

Šumava a její historie jsou mými oblíbenými tématy. Knihu Petry Klabouchové jsem otvírala trochu s obavami, protože téma poválečných odsunů a drsný život v pohraničí se v poslední době snaží vytěžit kde kdo, mnohdy ku škodě tématu. Ale tohle bylo milé překvapení – svižně ubíhající děj, kde se minulost nenásilně prolíná do vztahů v současnosti, pěkná čeština a očividně blízký vztah k místům, kde se příběh odehrává. Bylo to moc pěkné a napínavé čtení.

15 13.04.2022

Takové téma, taková hrdinka... a takhle to zabít. Eugenie z pera autorky vychází jako sebestředná rozmazlená sobecká husička, která se patlá ve svém nitru a opájí se křivdami, které jí "nelehký" osud hoteliérky přináší. Nebaví jí být manželkou, nebaví jí být matkou... Baví jí polehávat, popíjet kávu a litovat se. Dobové reálie povrchní, popisy nudné. Moje druhá a asi poslední kniha od Jany Poncarové.

15 18.05.2021

Myslím, že jsem pochopila autorčin záměr, ale postavy a jejich konání mne příliš nenadchlo. Myslím, že svobodně létat lze i jinak... Asi bych na otázku, kde je hranice mezi svobodou, sobectvím a nezodpovědností odpověděla jinak než autorka a její hrdinky. A také to nějak moc to tlačí na pilu - humor za každou cenu, na každé stránce.
Prvotina Vířivka se mi líbila mnohem víc.

15 08.03.2021