Jana283 komentáře u knih

Velmi zajímavý román podle životního příběhu skutečné hrdinky Evy Paničové. Pohled do válečných a poválečných dějin Titovy Jugoslávie očima 3 generací žen, které se vydávají na cestu za kořeny rodinné historie a zároveň na cestu, při které se snaží pochopit jedna druhou , což při složitosti jejich povah není vůbec snadné. Výborně napsané i přeložené. Hluboké a působivé.

Solidně napsaný historický román odehrávající se v letech 1888 -1947 na jihočeském venkově.

Nečekejte životopis bývalé (skvělé) herečky a významné a výrazné političky. Jde o rozhovor o nás. O našich názorech, postojích, o našem místě v dějinách i současné politice. O naší zodpovědnosti, podléhání snadným řešením a populistickým lákadlům. Není to snadné čtení, ale je velmi moudré (tak jako paní Magda Vašáryová), ale je velmi naléhavé a potřebné.

„Podléháme procesu viktimizace. Když ze sebe uděláte oběť, nikdo po vás nic nechce. Nemusíte nést zodpovědnost.“
„Osud střední Evropy, a nejen té, opakovaně určuje asi 35 procent voličů, kteří touží v určitých situacích uvěřit, že je jeden člověk ochrání – že takový jedinec dokáže zvrátit běh světa.“
„Nikdy jsem neslyšela žádného Dána, že by o své vlasti prohlásil, že je malá a bezvýznamná.“
„Velká část spoluobčanů ztratila soucit, nejdůležitější lidskou emoci. Pokud budeme postrádat soucit a spolu s ním ochotu něco obětovat, přijdeme o všechno. Soucit nesmí být krátkodobá záležitost. Tohle není soucit, tohle bylo normální lidské slitování, které však rychle vyprchá. Soucit si žádá morálku, jenže pozvolna převládly lhostejnost a nuda.“
Populista se odlišuje tvrzením, že on a jedině on zastupuje skutečný lid. Tvrdí lidem, že jsou chudí a utiskovaní – vinou těch nahoře, sázejí na lidskou chamtivost a na fakt, že většina se o politiku nezajímá, nabízí jim bezbolestná řešení složitých problémů…. Populismus dokáže demokracii zničit.“

Hodně moc se mi to nelíbilo. Oba bratři psychopati za hranicí reality. Nechtěla bych mít takové lidi v rodině.

Chápu, že HT prošla velmi náročnou a bolestivou cestou. Ale literární úroveň je nevalná a osobnost autorky opravdu hodně nevyzrálá. Jako by to napsalo dvacetileté děvče, které se ještě hledá... Nebudu komentář rozepisovat, myslím, že autorka si kritiky užila dost. Druhá polovina knihy - rozhovory s dalšími ženami které prošly různě komplikovanou cestou k mateřství a rozhovor s MUDr. Štěpánem Budkou hodnocení vylepšily.

(SPOILER) Po knize jsem sáhla díky komentářům a výbornému hodnocení na DK a jsem docela zklamaná. Kniha nemá šmrnc, příběh se ztrácí v dlouhých popisech činností postav bez energie a charizmatu. Děj mi připadal docela nudný a opravdu jsem ze stránek knihy necítila napětí či hrůzu. Zlo plodí zlo, takže to, co započalo násilím v koncentračním táboře se dál táhne přes normalizaci až do současnost. To jediné, mne zaujalo. Jinak čajíček na strašení dětí.

V loňském roce patřily mezi mé přečtené top knihy dvě od Renaty Kalenské – rozhovor s Markem Orko Váchou - Když za nás bůh netahá kaštany z ohně a Orgány nepatří do nebe. Obě jsou taková pohlazení po duši, knihy, na které se nezapomíná, zapíší se do srdce a člověk se k nim rád vrací. Troufám si napsat, že v lecčems i dokázaly změnit můj pohled na život. Po jejich přečtení jsem si kvůli autorce hned koupila další knihu rozhorů, ale vzhledem k tématu sexualizovaného násilí jsem četbu poměrně dlouho odkládala. Kdo by o takových věcech rád četl, že. A taky jsem si myslela, že to není kniha pro mne, že se mne tato tématika (naštěstí netýká). A po přečtení musím napsat, že teda sakra týká a moc bych chtěla dát vědět, co nejvíce lidem, jak je tahle kniha úplně pro všechny potřebná a důležitá. Nejen, že Vás poučí o tom, jak poznat chování predátorů (často velmi rafinovaně maskované). Nejsou to strejdové v dlouhých kabátech nabízející před školou bonbóny. Jsou často velmi vzdělaní, společensky úspěšní a oblíbení. Naučíte se zachycovat signály násilí a nahlédnete do bolavých duší obětí. A já tedy hluboce smekám nejen před autorkou (která sama šla se svou bolestí „na trh“) , ale taky před všemi, kteří dokázali své příběhy odvyprávět. A moc jsem u té knížky přemýšlela i o sobě, o svých postojích a předsudcích Budu teď daleko více přemýšlet o lidech kolem sebe, snažit se pochopit a třeba i pomoci (byť třeba jen citlivým přístupem). Takže tuhle knihu upřímně doporučuji úplně všem. Přečtěte si ji a pošlete to, prosím, dál….

„Proto má domácí násilí takovou sílu. To je síla lásky. A když v tom máš tolik lásky, je strašně těžký se z toho vymotat.“
„Normální psychicky zdravý a vyrovnaný muž vedle sebe chce sebevědomou , vyrovnanou ženu.“
„Manipulátor ze sebe často umí udělat oběť a získat soucit ostatních.“

Při čtení jsem měla pocit, že autor se nemůže rozhodnout, jaký žánr chce vlastně psát - psychologický či milostný román, investigaci, detektivku…. Vytvořil blázinec a do něj zavřel postavy, které tam svým naturelem patří….

Výborný historický román. Každá válka je hrozná. A nemusí jít jen o frontu, zákopy, kriminály…Hana Poncarová píše o všedních dnech Marie, jejíž muž František narukoval do první světové války a ona zůstává sama s dvěma dětmi a velkým hospodářstvím. Autentický a silný příběh, který bez patosu a tlačení na emoce vyvolává mrazení. Co všechno museli naši předkové zvládnout. A obstáli bychom my? Výborně popsané reálie, mnoho zajímavých informací o životě za první světové války, která i po svém skončení zanechala mnoho bolesti a hořkosti. A lidstvo je nepoučitelné – Mariin syn František dospěl v muže a je tu rok 1938….

Jak pejsek a kočička pekli dort a Patrik Hartl psal román. Vrazil do toho STB, tsunami, coronavirus, krizi středního věku, podnikání, nevěru, smrt….míchal , míchal, ale kvalitní literaturu neumíchal.

Mám knihy paní spisovatelky Wilkové moc ráda. Nabízí mi to, co od četby očekávám – nové informace, zajímavě zpracované téma, hezkou češtinu, plnokrevné postavy s lidskými chybami i cnostmi… A tentokrát Řecko. Moje milované Řecko…. A najednou ho vidím i jinak než turista. Očima těch, kteří zde žijí a svou zemi milují i těch, kteří ji bez zaváhání rozprodávají (ach, jak jsme v tomto podobní Řekům). Ač jsem cestovatel, který vyhledává spíše zapadlé kouty a straní se resortů, hotelů, turistických atrakcí a „profláklých“ destinací, stejně cítím, že těch masových přesunů lidí sem a tam a našich zásahů do přírody i života obyčejných „domorodců“, je více než je únosno. A tato kniha mi otevřela oči ještě víc….Co s tím? Tak ráda bych zase pohladila vlny moře, písek pláží a drsnou kůru olivovníků… Jak to udělat a neubližovat? Děkuji za moudré podnětné čtení a těším se na autorčinu další knihu.

JP mám jako autorku ráda. Ne každá kniha mi sedne, tahle patří k těm lepším. Vždy, když otvírám stránky jejího nového románu, tak ho před sebou tak trochu shazuji, že je to jen „holčičí čtení“, ale nakonec mne zase emočně dostane – tím že dokáže vykreslit postavy, tak že chápete a vnímáte jejich postoje (byť byste je zprvu rádi šmahem odsoudily a zavrhly), tím, že nepíše černobíle a dokáže přiblížit city a pocity všech aktérů, stejně tak jako různá prostředí , v nichž se osudy hrdinů odehrávají ( nemocnice, ranč…) Čas strávený s jejími romány není jen pouhý relax. Vždy mne donutí zamyslet se nad nevšedními tématy.

Hodně drsné čtení. Výborně vykreslené postavy. Otec slaboch a matka opravdu hnusné stvoření – alkoholička a manipulátorka bez kapky vůle. A mezi nimi křehké bezbranné stvoření – jejich dcera Klárka. Snažící se přežit.... Autorčin styl – takové vlastně jen suché konstatování faktů bez emočního přibarvení byl velmi působivý. Kniha, na kterou po přečtení jen tak nezapomenete.

Krásné ilustrace, krásné myšlenky....Nepřipadalo mi to ani povrchní ani prvoplánové. A jak zmínila Divnodívka - určitě vhodná i pro malé čtenáře, kteří se rádi vrací k oblíbeným přátelům z knih a my dospělí jim můžeme nejen číst texty, ale také si s nimi povídat nad snovými obrázky.

Lucie Hlavinková si umí vybírat zajímavá historická témata. To vím už z jejích předešlých knih. Vyčítala jsem jí však trochu povrchní zpracování. Jak to vypadalo v Gottwaldově mauzoleu a co prožívali jeho zaměstnanci, mne opravdu zajímalo. Byla to taková esence života v hnusných padesátých letech. Ponurá atmosféra a všudypřítomný strach na mne vystupovaly ze stránek knihy, která se mi zatím z děl LH líbila nejvíc.

Nikdy…. Tahle kniha mne oslovila od prvních řádků. A vlastně ani nevím proč. Chtěla jsem děti, mám je… A přesto mi byla hlavní hrdinka sympatická. Snad svým postojem, že člověk nemá dělat věci jen proto, že jsou od něj očekávány a stát si za svým. Nevím, zda bych dokázala čelit tlaku okolí, protože nemít děti přece není normální a co by za to jiné ženy daly, jednou tě to bude mrzet… Jo, dobré čtení .

Cesta naděje obdivuhodné ženy a vědkyně. Jane je mi svou láskou k přírodě a zvířatům velice blízká. Její pevné životní postoje a naděje, kterou rozdává ostatním jsou nesmírně inspirativní a povzbuzující. Je to kniha, ke které se budu vracet, když budu potřebovat načerpat sílu.

Pokud je vám - cet, tak vás tahle kniha dojme. pokud je vám -sát, tak vás hluboce zasáhne. Stáří, osamělost, nepochopení, ztráta důstojnosti, přátel, lásky, blížící se konec... Pro všechny, bez rozdílu...
"Jestli mi vezmou Sixtena, zabiju se."

Jsou dny, na které se nedá zapomenout. 21.12. 2023 jsem seděla přikovaná k televizi a nevěřícně sledovala televizní zpravodajství. Nevěřila jsem, že se dívám na záběry z Prahy, nevěřila jsem, že je to možné…. A ano, přiznám se, byla jsem sobecky šťastná, že jsou obě moje děti doma. Je mi moc líto, že tato kniha musela být napsaná. Je mi nesmírně líto všech dětí, jejich rodin, učitelů, přátel …. Tato tragédie zasáhla tolik lidí. Nás všechny. Děkuji Doře Čechové, že dokázala napsat tak intimní a silnou knihu. Přejí všem hodně síly a lásky.

Zajímavé čtení. Psychologie nemoci těla i duše. První část výborná, ve druhé jsem se začala trochu ztrácet a asi jsem nepochopila všechny autorovy záměry. Srpny se mi líbily víc a těším se na na další knihy pana Stanjury.