Hobo komentáře u knih
Dobově ideologicky poznamenané, naivní, ale co naděláte. Sci-fi v té době nevycházela a já to četl s naprostým nadšením. Jenom ten třetí díl byl spíš proškrtán než přepracován a pamatuji si na zklamání, když v něm chyběly pasáže, které jsem útržkovitě četl v Pionýru. Proto odebírám hvězdičku. Jinak ten počet není za kvalitu či vědeckou předvídavost, ale za požitek, který mi kniha v tom správném věku přinesla. Pro dnešní desetileté zřejmě už neúčinné...
Podstoupil jsem kúru profesionální krabičkové diety a shodil 11 kg. Jenže dlouhodobě si to opravdu nemohu dovolit. Tato kuchařka je přesně to, jak navázat.
Knihu jsem začal číst s představou, že hlavním tématem v ní je poznání lékaře, jaké to je, když se stane pacientem a stane se součástí zdravotnického systému z druhé strany. No, trošku to je i o tom, ale hlavní pozornost je upřena na pocit odcizení vlastní nohy. Zpočátku jsem měl pocit, že pan doktor se nějak příliš pitvá, stále o tom filozofuje a popisuje v zásadě vlastní strach, ale pak jsem si uvědomil, že píše vlastně o přímém opaku toho, co já mám plně zažito; však to také zmiňuje jako opak fantomových pocitů při ztrátě končetiny, kdy cítíte něco, co už nemáte. A tady to začalo být pro mne vysoce zajímavé.
Utopie či antiutopie - fakt nechápu, jaký je v tom rozdíl, vždyť všechny utopie jsou antiutopiemi, ať již vykreslují ideální svět jakkoli - mne zajímají od té doby, kdy jsem přečetl Utopii Morovu. A všechny mi jen dokazují, že všechny člověkem vymyšlené ideální světy vykreslují ideální dokonalou totalitu.
Četl jsem už před několika nemnoha lety a fakt dobré. A jak ti intelektuálové u nás od té doby vyrostli, že to budu muset z knihovny znovu vytáhnout! Pro oživení.
Výborně napsaná kniha, kterou následná filmová série důkladně devalvovala na pokleslý komiks.
Moje první setkání se Solženicynem a to už v době prvního vydání z roku 1963, někdy v roce 1968, tedy jako dvacetiletý. A pak přišla normalizace.
Díky, Alexandře Isajeviči, zůstal jste nezapomenut. A dnešní doba, která Vás začala vynášet do nebes a strkat do čítanek, opět Vás z nebes i čítanek nenápadně sundává, jen dokazuje Váš význam!
Hodnocení současné, leč daleko v minulosti přečtené knihy. Vzpomínky holt přetrvávají.
V krátkém sledu po sobě jsem se potkal se 3 autory magického realismu, každý z jiného soudku. Všechna jejich přečtená díla mě fascinovala. Prvním byl Márquez (Sto roků samoty), druhým Petr Stančík (Andělí vejce), nu a třetím Salman Rushdi a jeho Satanské verše. O aféře s fatwou jsem samozřejmě věděl od počátku, a tak když jsem v Městské knihovně narazil na jeho vystavenou knihu, řekl jsem si, že je čas, abych se s ní seznámil.
Původní zmatený pocit nad prvními stránkami vystřídalo nadšení a pomalu jsem se začal do opravdu obsáhlého románu nořit. Pravda, asi je dobře, že ve svém věku už nejsem tolik nucen starat se o vlastní obživu a mohl jsem tomu dát čas a vychutnat si to. Takže jsem si mohl prožít i svůj víceméně filozofický odpor k islámu a plně pochopit, proč se fanatikovi Chomejnímu nelíbil tolik, že vynesl rozsudek smrti. Román je účinnější než politologické, filozofické a všelijaké jiné vědecké rozbory a ničivý účinek Prorokova učení na jeho dobu i dobu následující může v detailech popsat jen podobné dílo jako Rushdího. Chomejní, a ostatně i ostatní muslimové, to pochopili.
Ani u tohoto dílu nejsem zklamán. Jsem asi rád, že ve svém věku jsem se tohoto díla dožil a mohu umřít v klidu.
Opravdu jsem si početl. Temné, završující.
Podobná fantazy dokáže získat i skalního vyznavače sci-fi.
Opravdu mě fascinuje, jak autorka pouze nenapíše další díl, jako tak mnozí autoři, ale na předešlém staví a rozvíjí tendenci.
Autorka sleduje správně svou linii - Harry stárne a v tomto díle se chová jako dokonalý puberťák.
Smlsnul jsem si ještě o trochu víc než u předchozích dílů. Oceňuji, že jak Harry stárne, mění se přiměřeně věku.
Není to žánr, který bych často četl. Zároveň nejde o knihu, která by mě významněji zaujala. Alespoň tak, že bych sháněl další díl.
Tak pokud jde o mne, kniha ve mně vzbudila bouři odporu a odložil jsem ji, protože nechápu, proč bych tohle měl číst.
Overtonovo okno.
Čtivá, zdánlivě lehká četba, která však obsahuje hluboké postřehy a přináší i postřehy o Vietnamcích samotných včetně jejich komunitě u nás. Přečetl jsem s radostí a jistým odlehčením.
Knihu jsem četl pod dojmem Tábora svatých a pocity, které ve mně zanechala, jsou obdobné. Připadá mi, že my všichni jsme svým způsobem králové patagonští a možná proplouváme životem se svými sny, aniž bychom si přiznali, že realita je poněkud jinde. V každém případě však platí: nevzdávejme se svých snů. Pozoruhodná kniha.