Harry Potter a Ohnivý pohár

Harry Potter a Ohnivý pohár je pro mě díl, ve kterém se celá série začíná výrazně měnit. Zatímco první knihy mají místy hodně dobrodružnou, hravou a pohádkovou atmosféru, tady už je cítit něco mnohem ponurejšího. Svět Harryho Pottera začíná být krutější, tajemnější a nebezpečnější a člověk při čtení postupně získává pocit, že už nejde jen o kouzelnické dobrodružství ve škole, které končí u jezera nebo u zapovězeného lesa. Přestože jsem film viděl mnohokrát, kniha mi ukázala obrovské množství detailů, které se do filmového zpracování vůbec nevešly, a právě díky nim na mě tenhle díl působí mnohem komplexněji. Velkou část knihy samozřejmě zabírá Turnaj tří kouzelníků, který příběh rozvíjí a možná jen trošku upozaďuje takový ten bradavický svět ve prospěch Kruvalu a Krásnohůlek. Ve filmu mi vždycky přišlo, že turnaj trochu zastínil samotný život v Bradavicích, ale v knize je jeho fungování mnohem propracovanější, detailnější a je tu nějak víc toho učení kouzel, zápasu Harryho s úkoly a věci kolem toho všeho, taky událostí, vztahů mezi studenty i samotné atmosféry kolem jednotlivých úkolů, které plní celý školní rok. Zároveň je ale škoda, že kvůli tomu se do filmu dostalo méně z některých úžasných částí knihy. Čtenář totiž mnohem víc poznává běžný život v Bradavicích a má pocit, že tam opravdu nějakou dobu žije společně s Harrym, Ronem a Hermionou, to je to co se mi na knihách líbí asi nejvíc. Jednou z věcí, které mě na knize bavily opravdu hodně, je Hermionina snaha změnit život domácích skřítků. Její iniciativa může na první pohled působit trochu úsměvně, ale zároveň krásně ukazuje její charakter a její potřebu zastávat se těch, kteří sami svůj hlas nemají. Obzvlášť zajímavé jsou potom části s Dobbym v kuchyni, které ve filmu úplně chybí, jak ta kuchyň funguje, že v ní je spousta skřítků a jak si tam Harry, Ron a Hermiona vždycky zajdou pro nějaké to jídlo navíc. Právě takové drobnější scény podle mě dělají knihu tak kouzelnou. Nejde jen o hlavní děj, ale o spoustu malých příběhů, které vytvářejí mnohem živější svět plný kouzel, školních pozemků za mhly nebo sněhu, kdy se studenti koukají ven a žijí život na hradě, který jako by hlídal jejich svět. Moc se mi líbí také vztah Harryho a rodiny Weasleyových, hlavně s Molly, která je tu k němu opravdu pozorná a milá. Jejich přístup k Harrymu je v knize ještě hezčí a člověk opravdu cítí, že ho berou jako součást rodiny. Podobně mě bavily části se Siriusem a jejich komunikace, protože Harry díky nim získává dalšího člověka, kterému může důvěřovat. A samozřejmě nemůžu vynechat Pošuka Moodyho, kterého mám rád už od malička. Jeho přítomnost dodává příběhu zvláštní atmosféru a pokaždé, když se objeví, mám pocit, že se kolem něj něco děje, jeho minulost plná soubojů a lovu smrtijedů mi vždycky ten svět ukazovala i ve světle toho na co se dají všechna ta kouzla používat, mám tu jeho postavunějak spojenou s hrami co jsme dřív hráli a kouzla tam byla to hlavní. Velmi rád mám také obyčejné bradavické momenty, které mohou vedle hlavní zápletky působit nenápadně, ale právě díky nim je kniha tak příjemná. Scény u krbu ve společenské místnosti Nebelvíru, Hermiona v knihovně, školní předměty, obrana proti černé magii, jasnovidectví, různé části školního života nebo kouzelné momenty na pozemcích Bradavic – to všechno vytváří atmosféru, kterou film podle mě nedokáže úplně nahradit, spíš tak nějak pomůže utvořit vizuální podobu toho všeho. Kniha má jednoduše mnohem víc prostoru ukázat, jaké to je být studentem v Bradavicích. A potom přichází druhá polovina knihy, kdy se atmosféra začne postupně měnit. Úkoly v turnaji jsou čím dál nebezpečnější, bludiště působí tajemně a nepříjemně a všechno směřuje k jedné z nejtemnějších částí celé série – scéně na hřbitově. Právě tady je podle mě nejvíc vidět, jak moc se Ohnivý pohár liší od předchozích dílů. Najednou už není všechno jen dobrodružné a kouzelné. Kouzelnický svět má svou temnou stránku a Harry se s ní začne setkávat opravdu naplno. Celkově mám Ohnivý pohár opravdu rád. Je tajemný, kouzelný, dobrodružný, ale zároveň krutější a temnější než předchozí díly. Nejvíc oceňuji právě množství detailů, které film nemohl obsáhnout – domácí skřítky, Dobbyho v kuchyni, Hermionu a její boj za jejich práva, Siriuse, Weasleyovy, Moodyho, každodenní život v Bradavicích i všechny ty malé kouzelnické scény na pozemcích a ve škole. Je to podle mě jeden z těch dílů, na kterém je krásně vidět, jak se Harry Potter postupně mění z dětské fantasy v mnohem vážnější, temnější a emocionálnější příběh. A právě proto mě jeho knižní podoba tolik bavila – pořád je plná kouzel a úžasných momentů, ale pod tím vším už člověk cítí, že přichází něco opravdu zlého.

Uz trosku jiny kouzelnicky svet, kde je uz vsecko trosku jinak. Porad krasne ctviva knihs!

U Ohnivého poháru bohužel podle mě přichází poměrně výrazný pokles kvality. Především je zde až příliš vidět, že by Rowlingové prospěl někdo, kdo by jí pomohl se škrtáním. Více než pět set stran je zkrátka příliš a proškrtání o sto či dvě stě stran by knize výrazně prospělo. Typickým příkladem je úvodní mistrovství světa ve famfrpálu, které zabere téměř sto stran, aniž by děj někam zásadně posunulo.

Zároveň začíná být stále patrnější šablona, podle níž je série vystavěna. Přestože se tentokrát mění kulisy a přibývá Turnaj tří kouzelníků, základní struktura zůstává stejná a kniha jako celek paradoxně příběh posouvá méně, než by člověk od tak rozsáhlého dílu očekával. Rowlingová se sice snaží o hlubší vykreslení postav, ale příliš se jí to nedaří.

Podobně jako v předchozích dílech trpí příběh nelogickým chováním postav, množstvím náhod a situacemi, které existují hlavně proto, aby posouvaly děj kupředu. Některé informace zůstávají utajené jen proto, aby mohly být odhaleny ve správný okamžik, a učitelé i studenti často zapomínají na kouzla a schopnosti, které by jim řadu problémů okamžitě vyřešily.

Tentokrát však největší problém nepředstavuje neschopný učitelský sbor, ale samotná hlavní trojice. Harry, Ron a Hermiona spolu neustále vedou malicherné spory, vzájemně spolu nemluví a každý si nechává důležité informace pro sebe. Čtenář tak často získává pocit, že značná část konfliktů existuje jen proto, aby postavy mlčely ve chvíli, kdy by obyčejný rozhovor vyřešil polovinu problémů.

Nejvíc mi však vadilo, že se z Harryho začíná stávat překvapivě otravná postava. Jeho chování je místy těžko pochopitelné a v kombinaci s přemrštěnou délkou knihy a množstvím nedomyšleností už začínají být slabiny celé série výraznější než v předchozích dílech.

(SPOILER) Pro milovníky filmů doporučuji přečíst právě tento díl, protože to, co ve filmech provedli s bludištěm je naprosto promarněná příležitost. Přesně jak už tady někdo psal, z dětských pohádek je tohle převoznická knížka už k dospělejšímu Harrymu, což způsobuje první úmrtí v knížce a samozřejmě návrat Voldyho. Celkově je ale knížka pro mě asi nejvýraznější ze série, jelikož se zde pořád něco děje.

Čtvrtý díl mi vždycky připadal jako zlom mezi úvodními pohádkovějšími příběhy a temnějšími pokračováními. Díky Turnaji tří kouzelnických škol je děj napínavý i zábavný, a kniha navíc přináší asi nejlepší dějový zvrat v celé sérii. Přítomnost studentů z jiných kouzelnických škol je pak skvělým osvěžením. I po letech tak Ohnivý pohár zůstává mým vůbec nejoblíbenějším dílem.

Musím říct, ze tento díl jsem si zatím užila nejvíc, tolik věcí, co jsem se dozvěděla. Opět se dostáváme do Bradavic, kde na Harryho čekají nové výzvy.

I když film bych mohla citovat snad i pozpátku tak jsem si užívala čtení a pasáže, které se do filmu nedostaly a v mnoha ohledech doplňují děj a ja pak manželovi u filmu řeknu 100x "a v knize, ..." radost se semnou dívat.

Taky by mě zajímalo, co se stalo s Pobertovým plánkem

Co mě trochu zarazilo byl konec, kdy Harry odjížděl na vlak, že už neviděl při odjezdu tesraly (doufám, že jsem to napsala správně). Teda pokud se objeví v pátém díle jako ve filmu

(SPOILER) Pokračování Harryho Pottera začalo opravdu už od začátku temnou atmosférou, když se na scéně při mistrovství světa ve famfrpálu objeví smrtijedi. Podle náznaků v knize nás autorka připravuje, že další pokračování knižní série nebudou už o krásné atmosféře a hostinách v čarodějné škole čar a kouzel v Bradavicích.
Kniha se četla rychle a děj byl opravdu napínavý, poskytl nám mnoho nových informací a postav, které ve filmu opravdu nezjistíte ani nenajdete…
Harry zakusil poprvé velkou zkoušku v přátelství s Ronem a myslím si, že to nebylo naposledy. Postavil se v závěru knihy samotnému pánovi zla a náš kouzelný dědeček s čapkou Brumbál ukazuje svoji temnější a dost vypočítavou tvář…
Za mě si nejsem úplně jistá, jestli toto je ještě čtení 9+. Přišlo mi to místy už hodně temné a násilné. Jsem opravdu zvědavá na další pokračování v knižní podobě...

Po pár letech jsem zase dostal chuť ponořit se do světa HP a Ohnivý pohár je k tomu jako stvořený. Byť solidní bichle o skoro 800 stranách, čte se neuvěřitelně snadno (a rychle) a pro mě osobně jde o asi nejoblíbenější knižní díl. S jeho koncem už se totiž dávají do pohybu věci, které naruší tu tradiční "školní atmosféru", tolik typickou pro předchozí díly. Odklon od ní v následujících knihách je samozřejmě příběhově naprosto logický, ale nemůžu si pomoct, vždycky mi pak hrozně chyběla :)

Naposledy jsem knihu četla v roce 2022, od té doby jsem zase nesčetněkrát viděla filmy a myslím, že bych se na ně měla přestat dívat.
Předtím jsem ji četla asi jen jednou, maximálně dvakrát, a teď jsem byla zase jako bych ji četla poprvé.
Vážně! Překvapilo mě hned několik věcí (do toho jsem ke každé kapitole poslouchala i patřičný díl podcastu "Neplecha ukončena" a byl to zážitek navíc).

Jsem prostě nadšená a hodnotím už 5*, protože tohle bylo fakt báječné! Film vynechal takovou spoustu věcí! A podle mě i důležitých! Winky, příběh o Bartym, Ritu Holoubkovou, Siriuse- je to fakt miláček!

Jsem tedy nadšená a těším se na pokračování! Vím totiž, že poslední tři díly jsem měla tenkrát, když vyšly, jen půjčené od kamarádky a pořídila jsem si je pro sebe teprve nedávno. Takže vím, že je mám přečtené jen jednou, to bude zase jako poprvé. :)

(SPOILER) Tak a je to. Rowlingová se definitivně rozbila a jakýkoliv náznak odhadu kolik stran je schopná napsat, aby se čtenář nechtěl ukousat nudou k smrti, ji opustil. A podívejte, možná to není patrné při prvním čtení. Já už to nicméně četl po několikáté a teď s dlouhým odstupem a většinu času jsem prostě chtěl umřít. Fakt umřít. Číst si o tom jak Harry chce házet věci po Ronovi, protože se s ním nebaví, bylo asi tak zábavné, jako kdybych byl nucen číst, já nevím, o tom, kterak se oba nebaví s Hermionou z nějakého stejně hloupého důvodu... Oh... Wait... Ajo vlastně, to ona Rowlingová jenom používá ty samé literární topy stále dokola. Příběh každé její knihy je pokaždé stejný a stejný je i narativ. Jediné co je schopná jakž takž proměňovat jsou jména vedlejších figurek a atmosféra děje (která už jde od Vězně jen do háje - což je ale velkou výhodou oněch knih, protože alespoň nejsou k smrti nudné jako první dva díly).

Rowlingová se pokouší zaplácat ten naprosto nepřiměřený rozsah plácáním. A tak po první kapitole, která je, to říkám otevřeně, jedna z nejlepších věcí co autorka kdy napsala a fakt ji mám rád, baví mě a to pokaždé když ji znovu čtu nebo slyším, následuje celkem jedenáct kapitol než se dostaneme do Bradavic, přičemž sedm z nich v podstatě nic neříká a nemusely by v knize být. I ve zbytku knihy několik kapitol přibývá a jedná se v podstatě jen o něco, co bych, ukradnutím terminologie, nazval Lückengestellung. Zaplňuje mezery. Ale dělá to na houby.

Čím to dělá? Obligátní chvilka na deskripci morální zvrácenosti knihy. Víte co, nakonec je mi fakt líto, že v seriálu nehraje Hermionu opravdu festovní černoška. Fakt je. Strašně bych chtěl vidět, jak Ron, Harry a Hagrid vysvětlují mladé černošce, že otroctví je strašně fajn. Podivejte se, já jsem dalek podpory lidskoprávního imperialismu. Zkoušeli jsme to, nevyšlo to a asi z dobrých důvodů. Ale co je moc, to je moc. Klasický problém s vysvětlováním otrokářství je jednoduchý. Když se otroci propouštěli, často zůstávali u svých původních pánů, protože je idea svobody odrazovala, nelákala. Čili "oni to chtějí". Což je ten nejpitomější argument, co vás může napadnout. Říká se tomu sociální determinismus a to, že nám všem je tak trochu ouzko ze ztráty svobody je jeho důsledkem a vice versa. Ale zeptejte se dneska pravnuka toho otroka "co to chtěl" jestli by chtěl být taky otrokem. Zavolá na vás nejspíš policii, ale stejně to zkuste. Rowlingová věnovala mnoho stran textu (úplně mimo děj knihy!) vysvětlování toho, že otroctví je fajn, protože to tak chtějí Hermiona je zlá, špatná, divná, hodná výsměchu, protože jim to vnucuje, mrcha jedna mrňavá. Tenhle text, drazí moji milí, je prasečina, která není věcně výrazně horší, než Protokoly Sionských mudrců. Byť je Ohnivý pohár lépe napsaný - primitivně, ale přeci lépe.

Spoiler. Prostě je tu spoiler. Jestli jste se teď narodili, nebo žili patnáct let pod kamenem, nečtěte to.

Jenom pro úplnost dodávám, že kniha je inkonzistentní a nic, ale opravdu nic, v ní nedává smysl. Nejvíc mě baví asi to, že mezi dalšími pěti Weasleyovými, které zjevně zná minimálně skrze postavu Arthura, říká Skrk Percymu Weatherby, což z něj, ve prospěch nízkých humorů, dělá totálního idiota.
Nebo to, že McGonagallová zčistajasna zapomene že existuje patronovo zaklínadlo, když by bylo naprosto kruciální jej použít aby nemusely vzniknout následující tři knihy.

Nebo že Harry zapomene, že se zrovna naučil přivolávací kouzlo, zrovna ve chvíli, když je to důležité pro další plot.

Nebo že McGonagallové nebylo vůbec podezřelé, že Harry použil žaberník právě po tom, co si s ní Moody hlasitě povídal o tom, že by měl použít žaberník.

Mimochodem, Rowlingová není schopná udělat pořádně nic. Nikdy jsem tomu nevěnoval pozornost, ale při tomto čtení jsem došel závěru, že podělala i Diggoryho smrt. Pojďme postupně. Voldemort nařídí Červíčkovi zabít Cedrika, což on učiní. V pořádku. Ale čím? Červíček svou hůlku nemá, Voldemortovu ale ano (proč a jak? Nevíme.), bylo by tedy lze předpokládat, že použil Voldemortovu. Přesto ale autorka o odstavec dál píše „The short man in the cloak had put down his bundle, lit HIS wand“. Stále by mohla být míněna Voldemortova hůlka, Potter přece neví, jakou má který z nich hůlku. Ovšem to by se o kousíček dál v textu nesmělo psát „Voldemort slipped one of those unnaturally long fingered hands into a deep pocket and drew out a wand.“ Což po čtenáři vyžaduje věřit tomu, že Červíček s uříznutou rukou našel ve Voldemortově hábitu kapsu (což není prdel!) a schoval tam jeho hůlku aby si ji šéf mohl v klidu vytáhnout. Což nedává dobrý smysl, omlouvám se vám. Nota bene vezmeme-li v potaz, že Červíček předtím musel jistě odzbrojit Bertu a podle pozdějších pravidel mu tak patřila její hůlka. Na tak složitá zaklínadla jako je smrtící kouzlo či rituál oživující Voldemorta by jistě použil hůlku, která je mu věrná, byl by blázen kdyby ne. Ta scéna by tedy vypadala zhruba tak, že Červíček nese mimino, v druhé ruce má Voldemortovu hůlku, kterou použil k usmrcení Cedrika, tu potom schoval, vytáhl HIS wand k přivázání Pottera a rituálu, uříznul si ruku, schoval Voldemortovu hůlku do hábitu, ten na něj pak (jistě velice zakrvácený) natáhnul a pak nejspíš vykrvácel, protože se šéf vykecával. Eh? Proto, aby dávalo smysl, že Cedrika hůlka následně vyblije, musíme věřit takový... tomuhle. Šmarja panno…

Paradoxně se jednalo o můj první díl HP (díky babi:-D), a proto má pro mě zvláštní význam. Hlavní hrdinové už vyrůstají z dětských hábitů a musí se připravit na největší výzvu svého života. Už jsem si ani nepamatovala, jak moc je tento díl scenáristy osekán a diváci jsou ochuzeni o spoustu souvislostí, které se z filmu prostě nedozví.

Byl to suprový díl. Bavil mě. Možná děj někdy zdlouhavý ale přesto to dobrý.

Tento díl mám velmi rád, přitom patří mezi ty, které to od fanoušků "schytávají" nejvíc. Za mě mu turnaj se svými postupně odkrývanými úkoly a vzájemným soupeřením šampionů dodal skvělou dynamiku, přinesl opět něco jiného. Navíc se dozvíme i o kouzelnících za hranicemi Británie, hrdinové prožívají první nesmělé milostné zahoření, prostě Harry a ostatní dospívají. Jelikož jsem byl v době čtení také puberťákem s prvními nešťastnými láskami, víc jsem Harryho a Rona chápal, cítil jsem se jim bližší. V závěru dílu pak opouštíme pohádkové období dětství a děj se stává výrazně vážnějším.

Harry Potter a Ohnivý pohár je podle mě moment, kdy série definitivně dospívá. Najednou už nejde jen o školní dobrodružství v Bradavicích. Přichází Turnaj tří kouzelníků, draci, temnější atmosféra a pocit, že se něco velkého a nebezpečného blíží.
Turnaj, který měl být velkolepou soutěží odvahy mezi třemi kouzelnickými školami, se postupně mění v něco mnohem nebezpečnějšího. Od prvního úkolu s draky až po bludiště v poslední zkoušce je jasné, že tady nejde jen o body a slávu.
Když Harry s Cedrikem společně dosáhnou poháru, vypadá to na spravedlivé vítězství. Jenže během pár vteřin se všechno obrátí přenesení na hřbitov, Voldemortovi stoupenci a krátká věta, po které Cedric Diggory umírá. Ten moment je šokující právě svou náhlostí. Je to okamžik, kdy si člověk uvědomí, že od této chvíle už kouzelnický svět nebude takový jako dřív.

Více knižních recenzí najdete na mém Instagramu @knizni.holka

V teto knize uz zažíváme vetší rozdíly oproti filmům. Navíc se setkáváme s více emočními situacemi které na obrazovce nejdou dostatečně zachytit ( harry strach, vztek i smutek). Ja mám tento díl ráda tím že je o něco odlišnější než všechny ostatní nahlédneme i do ostatních škol a dozvídáme se i více o smrtijedech.

Předchozí tři díly se mi líbily více a taktéž filmové zpracování mě zaujalo tentokrát víc. Nicméně zde v knize bylo hodně vysvětleno a hodně toho, co ve filmu chybělo.

Četla jsem kdysi dávno a teď jsem si to zopákla v originále, prostě klasická pecka.

Harry se na konci ročníku výjimečně nesetkal s Voldym, ale zato získal stabilní otcovskou figuru, která je sice emočně zaseklá někde v 19ti letech kvůli 12ti letům strávených psychickým týrání od Mozkomorů, ale zato je přítomná a pořád dost zralá na to, aby si Harry nepřipadal jako totální sirotek.
Ale je tu problém - pálí ho jizva. Teda, ona ho pálila vždycky, ale tentokrát je to horší, a doprovázený grafickými, děsivými sny. Ale světový famfrpálový turnaj, který Británie hostí, by ho snad mohl trochu rozptýlit.
Ve škole k jeho zklamání zruší na rok famfrpál, nabalzamují dávno shnilý odkaz Turnaje 3 kouzelníků a pozvou si do školy studenty a učitele jiných kouzelnických škol (jejichž vylosovaní zástupci se mají Turnaje zúčastnit) a trochu šílenějšího klona Remuse Lupina, kterýho kvůli jeho *ehm* problémům s náměsíčností byli veřejností nucení vyhodit. Dotyčný je znám jako Pošuk Moody, a jo, byť šílený, je stejně dobrý učitel, možná ještě lepší, než byl Lupin.
Pak někdo hodí lístek s Harryho jménem do Ohnivého poháru. Ten funguje podobně jako tombola, akorát místo upatlaných zákusků a zbytečných kravin získáte možnost riskovat plný počet končetin, potažmo život výměnou za výhru 1000 galeonů. Jo, a k tomu patří i věčná sláva, čest, uznání, blablabla.
Jenže k tomu, abyste se mohli vůbec přihlásit a překročit kouzelnou linii kolem Poháru, musíte být plnoletí. A to Harry není. Takže otázka zní následovně: kdo ho chce zabít?!
Teda pardón: kdo ho tam přihlásil a proč?

HP sérii čtu opět po letech s mými dětmi. Čtvrtý díl už vyžaduje větší pozornost čtenáře, složitější zápletky jsem synovi (8) občas musela dovysvětlit. Objevuje se i první láska a smrt. Za to autorku velmi oceňuji.
S nostalgií pozoruji syna, který přijde ze školy a chce číst Harryho.
Za mě nejoblíbenější díl z celé série.