Satanské verše

od:

Satanské verše

Satanské verše (1988) je román spisovatele Salmana Rushdieho, psaný v autorově stylu magického realismu. Mnohavrstevné dílo vykresluje rozpory mezi způsobem vnímání rozdílných kultur, především muslimské mystiky a západního racionalismu. Za toto dílo byl autor odsouzen ájatolláhem Chomejním k trestu smrti. Na podporu tohoto trestu se konala shromáždění v Karáčí, Teheránu, Bombaji atd. Rushdie je proto nucen se za pomoci Scotland Yardu skrývat....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/29_/29462/satanske-verse-29462.jpg 3.975
Originální název:

The Satanic Verses (1988)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Brána
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (15)

Přidat komentář
laepus
25. července

Nemůžu výš než tři, prostě to nejde. Je to pořádná orientální krávovina - emoce, sny, představy, fantazie, touhy, vzpomínky... Jestli za tohle byla nad autorem vyhlášena fatwa, tak to nevypovídá něco ani tak o něm, jako spíš o těch, kteří ho za tuhle knihu chtěli zabít. Proč? Za jednu asi třicetistránkovou kapitolu, kde si lehce udělá legraci z Mohameda tím, že ho nazve Mahounem a ironicky vykreslí jeho působení? To je smutný pohled na náboženství, které není schopné ne smíchu (to by bylo silné slovo), ale aspoň lehkého nadhledu samo nad sebou. Ostatně náboženský fanatismus se knihou prolíná pořád - nejen ten islámský, ale také hinduistický či náckovský (dobře, ten není náboženský). Další nezpochybnitelnou rovinou pak zůstává rozdíl mezi kulturami a hlavně postoj jednotlivce, jestli vlastně je vůbec možné se ze svého rodného prostředí zcela vyvázat.
Tento odstavec je SPOILER. Co říct k ději? Dva týpci přežijí leteckou nehodu, rozejdou se ve zlém, oba se promění v nadpřirozenou bytost (jeden v kozla, druhý v anděla), aby je to za pár týdnů přešlo a zase se zpět vrátili do Indie, kde jeden z nich spáchá sebevraždu. To je motiv na stostránkovou novelu a ne pětisetstránkový román.
Vynikající je první kapitola o pádu letadla, která mě fakt nažhavila, pak se objasní charakter a osobní historie hlavních dvou postav, aby asi ve třetině se kniha stala nečitelnou (přichází tisíc nových postav a snových vizí). Když pak sny skončí, lehce se křivka zvedá a napínavě vrcholí události v Anglii. Pak přichází (k předchozímu i následujícímu ději nijak nepatřící!) ona kapitola o Mahounovi - přiznávám, autor musel mít odvahu, takhle si s muslimy zašpásovat. Pak opět plno snů a nesrozumitelností. A nakonec finále v Indii, kdy poslední kapitola je opět vynikající. Takže asi jako profil etapy na Tour de France - jeden vrchol na začátku, menší uprostřed a závěrečné nádherné stoupání na Tourmalet v závěru :)
Jsem ale rád, že jsem tuhle knihu přečetl: 1. jsem pořád schopen zvládnout tak tlustou bichli, 2. potvrdilo se, že často další osud knihy může stonásobně překonat její samotný obsah.

zimela
03.12.2017

Achjó, a já se tolik těšil na ono slastné, povýšenecké opojení, kdy nebudu muset přemýšlet o své mrzké existenci, zaopovrhuji si taky pro změnu někým jiným, zde konkrétně méněcennými sektáři, co se směrem k jakési černé kostce dennodenně tlučou Zemí do čela, a namísto něj se mi dostalo něčeho, co většinou připomíná výslednici toxických voskovek, sněhobílé á jedničky a hojností drinků ze zkvašeného avokáda motivovaného lemura...eee, což by vlastně k opovržení stačilo.
Cha, to bych v rovnici ovšem nesměl zapomenout na dvě zásadní proměnné; a sice, že onomu poloopu nechybí šmrnc a že občas hluboce perlí...a tak jsem zvolna tál, opouštěl mnou předrýsovanou dráhu nenávisti a místo ní se začal Rushdiovou radikálně nestoudnou hrou s avatary pochybných kategorií dobrozla ryze kochat...
..Po dočtení už pak nezbylo, než vytáhnout nohy z medu, žihadla z té průhledné věci v hrudi a jít za plnou palbu.

PS: A promiň Tanuki, jestli ti třeba takovýhle pár exeláns pokus o uchopení rtuti příde jako prázdné tlachání pro ukojení vlastního ega, tak nevím; „...život není fraškou a dokonce ani sentimentální komedií; naopak vyrůstá z těch nejtragičtějších hlubin bytostné nouze, které mu dovolují vykvést a přinést plody a v nichž je svými kořeny poután ten, kdo jej žije...“
Sakra, to je do sténání, krve, trávy zrozené bytosti ubohosti tesané drama, kterak minerální nevšímavost nebytí rozbít, byť něčím tak nešikovným, jako je ta nouze po bytí. životem.

Delicius
01.12.2017

Wosch- který překlad myslíš? Jsou dva...

wosch
30.11.2017

Příšerný překlad

ambasador
29.10.2017

Rozhodla jsem nehodnotit. S knihou jsem stravil 3 dny. Alegorie, odkazy. Snove vyjevy byly velice zajimave, celkove me to dost zaujalo, ale nemuzu k tomu zaujmout postoj. Prvnich 50 stran bylo naprosto silenych ke cteni, absolutně jsem nechapala co se deje, moc mi to nedavalo smysl. Pak se to trochu ustali a clovek se dokaze zorientovat. Zajímava sonda, do životu mi nahony vzdalenych

tanuki
03.03.2017

Co se stane, když se u břehů Anglie zřítí letadlo a dva Indové si to hasí z deseti kilometrů pěkně svižně k zemi a přistanou si jako do bavlnky? Něco je asi špatně. Pánové jsou z tohoto vývoje událostí samozřejmě celí tumpachoví a těžko se jim s nově vzniklou situací vypořádává. Prvnímu se navíc za hlavou objevuje zvláštní nažloutlé světýlko a druhému z lebky raší dva hrbolky. Jeden by se z toho zbláznil...což je stav, ke kterému čtenář mnohdy nemá daleko, protože pan Rushdie ho zavalí takovou lavinou slov, významů, odkazů, filosofických teorií a náboženských disputací, že nemůže dýchat a má pocit, že se mu hlava rozskočí vedví. Je to text hutný, těžký a náročný.
Naši dva hrdinové jsou nehodou poznamenáni, jejich životy se změní a oni musí nějak žít dál, což jde ztuha. Zvlášť, když se jeden z pánů začne fyzicky proměňovat a druhý zažívá ve snech dost neobvyklé vize. Právě tyto snové příběhy jsou naštěstí napsány přímočaře a srozumitelně. Nedovolí unavenému čtenáři, aby se pod tíhou vyprávění nadobro zhroutil a padl vyčerpáním. Některé postavy v různých snech mají stejná jména, prolínají se a proplétají, ač se jedná o jiné lidi. Skvěle zde fungují prvky magického realismu a je těžké se rozhodnout, zda jsou to jen výplody fantazie či skutečné události. Napětí a nejistota. Dva motory, které dokážou toto složité dílo s vypětím všech sil dotáhnout do konce.
Možná by měl pana Rushdiho někdo pevnější rukou v jeho spisovatelském rozmachu korigovat. Nenechat ho překročit mez, kdy se ze zajímavého vyprávění stává jen nadmuté prázdné tlachání, které slouží k uspokojení vlastního ega. Pak by mohla vzniknout opravdu skvělá kniha, jejíž čtení nebude doprovázeno potem a odříkáním.

Stolda
25.11.2016

Určitě netradiční, neklasické čtivo, myslím, že pro klasického čtenáře , mezi něž si myslím, že patřím, působí při držení knihy před přečtením prvořadý faktor jakéhosi "zakázaného ovoce" , ale během čtení si postupně vytvoříte názor, že zas až taková bomba to není.

MrKrahujec
24.11.2016

Přečetl jsem si hned zkraje první (anonymní) vydání a třebaže bylo hned po prvních stránkách jasné, že překlad je velmi chabý, knihu jsem (asi po necelém roce) opravdu dočetl, protože obsah je naprosto mimořádný. To rouhání a vše skandální je vlastně až druhým, ne-li třetím plánem celého díla, za rozhodující považuji, že je to možná i ojedinělé skutečně hluboké zamyšlení nad tím, co člověk opravdu je, za co je považován světem a co si sám přeje, aby byl. V tomto smyslu Rushdie sestoupil snad přímo k samotnému Aristotelovi a jeho teorii "přirozeného místa" věci, aby dokázal, že v případě člověka je "přirozené místo" naprosto nedosažitelná meta. Anebo by to šlo také charakterizovat jako konečně plné odhalení té těžce nefér hry, kterou s námi svět, osud, nebo bůh hraje. Člověk nese až příliš plnou odpovědnost za své činy, zatímco reálný svět kolem něj vlastně docela drze a hanebně zneužívá své převahy nad ním a neustále ho staví do absurdních a nepochopitelných situací. Takový je příběh dvou indických herců, kteří se zpočátku ani neznají a najednou se octnou v situaci, ve které není ani trochu jasné dokonce i to, jsou-li vůbec naživu, natož pak kde jsou a co vlastně jsou. Přestože jim osud, realita, nebo bůh (ani tohle není vůbec jasné) uštědří nekonečný řetěz naprosto smysl nedávajících proměn, zázraků a přesunů v čase, do samého konce se to nedovědí a čtenář samozřejmě také ne. Ouha, právě jsem prozradil celou závěrečnou pointu!

fojtikjirik
20.10.2016

Rok jsem se odhodlával k přečtení Satanských veršů. Nebál jsem se ani tak skutečnosti, že nad autorem je vyhlášena fatwa, jako spíše velkého rozsahu díla.
Před několika týdny jsem se konečně rozhodl knihu přečíst a vypůjčil jsem si první vydání z roku 1994.
Teď mé hodnocení. Sice rozhodně nelze popřít, že kniha je rouháním doslova prosáklá (Mohamed jako Muhamák, obecné zesměšování vzniku a šíření islámu, prostitutky se jmény Mohamedových manželek atd.). Dílo ovšem přesto něco do sebe má. Nicméně děj je velmi zdlouhavý, takže po určité době jsem se začal nudit. Proto dávám 3*.

weny
11.07.2016

Ze svého nadšení, že si přečtu jednu z nejkontroverznějších knih posledních desetiletí, jsem poměrně rychle vystřízlivěl. Jako první mě zarazilo, že kniha(Paseka, 2015) je vysázena jako by šlo o slabikář pro malé děti. Druhý šok přišel ihned po přečtení první stránky knihy. Tu jsem si pro jistotu přečetl třikrát, protože jsem nechtěl uvěřit tomu, co je tam napsané. Skoro mi to až připadalo, že jsou to nesouvisející věty náhodně pospojované do odstavců.

Po překousnutí prvních pár stránek mě nadšení z knihy už zcela opustilo. Stránek a odstavců, které jsem si přečetl vícekrát, postupem času jen přiývalo. Ani skripta matematiky na VŠ mi nedala tak zabrat.

Knihu jsem s velkým odporem po 3 týdnech vnitřních bojů dočetl. Dle mého názoru nejde o nejkontroverznější knihu posledních desetiletí, ale o nejpřeceňovanější knihu. Kdyby na autora nebyla vydána fatwa, sotva by si jí někdo všimnul.

Jistě, kniha je svými částmi rouhačská (muslim přecpávající se vepřovým, prostitutky se jmény Mahounových žen, floutek Džibríl diktující obsah Koránu ...), ale čekal jsem od toho trochu víc.

Přístě si dvakrát rozmyslím, jestli se pustím do čtení knih orientálních autorů pouze na základě marketingovému taháku jménem 'fatwa'.

Delicius
03.07.2016

Je možné, že to co napíšu je v knížce uvedené- v tom případě je můj příspěvek naprosto zbytečný, pokud tam neí, tak to může být zajímavé.
Ivan Hrbek (náš přední arabista, překladatel Koránu), kdesi psal, že ještě před vydáním fatwy proti Rushdiemu, asi půl roku před, vyšla v Iránu recenze na tuto knihu, ve smyslu, že je to hrozná kniha. Ale nikdo to tehdy neřešil. Kniha se stala známá až po pů roce, když byl Irán zabředlý ve vnitřích konfliktech a potřebovali obětního beránka- jak tu píše Thanyss.

Ke knize
Knihu jsem četl asi před dvěma lety, a ohromně jsem si ji užil, obrazy libozvučnost jazyka, prostě nádhera. Četl jsem v prvním českém, údajně "nekvalitním" překladu. Ten "kvalitní" český překlad jsem nečetl, ale přišlo mi to jako urážlivé vůči původnímu překladateli to použít jako reklamní tah.

Pro komplexnější pochopení knihy, bych doporučil přečíst předmluvu k Koránu od Ivana Hrbka, je to asi 80stránek, ve kterých popisuje historii vzniku Koránu, soudobou arabskou společnost...nebo první kapitoly z Tauerova (pro změnu překladatel Tisíce a jedné noci) Světu Islámu.

Kniha, kterou jsem měl tehdy půjčenou z knihovny byla v hrozném stavu, měl na sobě skvrny, které vypadaly jako šlápoty od bot, vždy se mi líbila (a děsila mě) představa, co za člověka to mohl udělat.

Cacolinka
28.02.2016

Přátelé, abych této knize mohla dát pět hvězdiček, to bych toho musela zatraceně víc vědět o Koránu a islámu vůbec. Kdybych dala pět hvězdiček, to bych si moc blahopřála k vlastní inteligenci.

Jinak to, že Džibríl se choval spíš jako Šajtán....a naopak, toho jsem si všimla. Proto čtyři hvězdičky.

Thanyss
11.12.2013

Nebudu si nic nalhávat, než jsem se do Satanských veršů začetla a začala je chápat, připadala jsem si jako při procházce očistcem. Bylo to bláznivé a vířivé, ale postupně se mi odkryla úžasná freska několika příběhů, které se nenásilně prolínají. Ano, je to rouhačské, Rushdie se koránu nepokrytě vysmívá, předkládá čtenáři svou verzi vzniku kontroverzního náboženství, jež je pro zrozence západního světa dodnes plně nepochopitelné, ale že by to byl příběh hodný trestu smrti, to si nemyslím. Spíše mi přijde, že v roce 1989 potřeboval Chomejní nějakého obětního beránka, na kterého by se zaměřil vztek islamistů a Rushdie se svými Satanskými verši mu nahrál do karet.
Dost ale politiky, tu hoďte za hlavu, raději se soustřeďte na dvě lidské bytosti, které se po letecké katastrofě stávají živoucími obrazy anděla a ďábla a pak pochopíte, že dobro a zlo není jednoznačně dané a definované, jedno nemůže být bez druhého – i ďábel může mít ušlechtilé myšlenky a anděl se může ocitnout na pokraji nervového zhroucení.

kiddlinka
29.09.2011

Kdokoli se dostal dál než za prvních dvacet stránek, tomu musí být jasné, že ty masy požadující Rushdieho smrt tuhle knížku neviděly ani z rozjetého vlaku. Ne proto že by nebyla rouhačská (sekvence z bordelu, kde prostitutky nesou jména Mohamedových žen, je rouhačská přímo orgasmicky, zrovna tak otevřený výsměch vzniku Koránu), ale protože takhle surrealistická, symbolická a intelektuální próza zrovna čtivo pro masy není. Něco tak báječně nactiutrhačského a nekorektního by dneska už nikdo nevydal.

tania1966

Ornamentální styl je trošku zvláštní pro evropského čtenáře, ale o to barvitější, když najde tu linii, umí ji sledovat a zároveň vnímat ornament jako celek, :o)