Děti půlnoci

Tak po dlouhé době kniha u které si musím přiznat že na ni nemám.
Schopnost autora vyplýtvat 10 stránek na to, co by jiný zvládl jednou holou větou je nad moje síly.
Ale i tak musím uznat, že psát teda umí, ale ne pro mě.

Všichni na to pěli chválu, tak jsem si to chtěla přečíst a zjistit, jak to s tím příběhem a úžasností této knihy je. A popravdě? Nemohla jsem se vůbec začíst, přišlo mi to zdlouhavé, děj nijaký, nic se tam pořádně nestalo, prostě jsem si s autorem a jeho stylem evidentně vůbec nesedla.

Umění vyprávět – tato slova na tento román sedí podle mě ze všech nejlépe. V tom je Rushdie naprostý mistr a bezesporu je to jeho nejlepší román v tom nejčistším slova smyslu. v těch dalších už jde jen o popisování událostí a jejich sled, což i tady lehce předznamenal, ale prvky magického realismu, pravda, jen velmi letmého, ten sled trochu rozbíjejí. I proto jde o tak skvělé čtení.

Všichni dlužíme smrti život.

Zdá se, že magický realismus dokáže fungovat v nejrůznějších kulturních kontextech: jihoamerickém (García Márquez), středoevropském (Grass) i indickém. Pokaždé má jinou specifickou příchuť, ale stejně tak i společné jmenovatele. V Indii jsem nikdy nebyl, ale představuji si všeobjímající a brutální útok na všechny smysly, přesně takový, jakým je ve verbální podobě Rushdieho románová kronika. Hrne se to na vás ze všech stran, motivy se vrší, opakují, proměňují, obrazy bobtnají a bují, postavy mizí a zase se objevují, malé a velké dějiny se melou v jednom pytli. Rushdieho vypravěčské plátno je velkoryse rozmáchlé, opulentní až rozmařilé, zároveň ale do detailu prokreslené, místy až naturalisticky věrné. Betelový plivanec i božská nádhera v jednom nádechu. Lidská komedie v indickém pařeništi.

Baroko bylo takhle nakašírované, iluzivní a rozkošatěné.
Mimochodem pro Marvarid: vylábat znamená slangově vypít, u nás se zase říkalo vyzunknout.
Mnoho bylo napsáno, nač opakovat? Pohleďme na Rushdieův svět jídla:

...v kuchyni Mary Pereirová v klidu připravovala nejlahodnější a nejvybranější mangové čalamády, limetková čatný a okurková kasaudí
A Amína najednou začala cítit, jak do ní pronikají emoce z jídla jiných lidí – protože – velebná matka rozdělovala karí a masové kuličky neústupnosti
jídla nasycená osobností jejich stvořitelky
Amína jedla rybí sálány umíněnosti a bírjání odhodlání
A třebaže Mariiny čalamády měly zčásti opačný účinek, přimíchala do nich hluboký pocit viny a strach z prozrazení, takže ačkoli byly velmi chutné, měly tu moc, že ty, co je jedli, vystavovaly nepopsatelným nejistotám a snům o vyčítavě namířených prstech
...matčina jídla naplňovala Amínu jakýmsi vztekem

Nepoznali jste jídla, co mají takovou moc? Jíte jen v závodce?
Tak to vás tady čeká! Jo, baroko...

Zpočátku mi vadil silně patetický styl vyprávění. Kniha veledůležitě a zdlouhavě vyprávěla v podstatě o ničem, přičemž chvílemi samoúčelně odbíhala k biologicky nechutným „vtipným“ podrobnostem. Souvětí byla dlouhá a šroubovaná. Některé novotvary užité překladatelem snad nebyly ani česky a jejich smysl jsem si domýšlela z kontextu (vy víte, co to je např. „vylábat“ ?). Kdybych sebou tuhle bichli nevzala na dovolenou (kde prostě jiné čtení nebylo), nejspíš bych ji odložila a nedočetla. Což by nakonec byla asi škoda. V druhé polovině se děj začne ubírat alespoň trochu zajímavým směrem, hlavní hrdina- vypravěč přestane být tak sebestředný a třeskutě vtipný (omezí se i motiv dětí půlnoci, bez kterého by se myslím celé vyprávění velmi dobře obešlo) a z knihy se opravdu stane freska popisující stav indické společnosti pár let po vzniku státu.

Vpravdě monumentální dílo, ve kterém se prolíná osud jednotlivce s osudem národa.
Přestože Indie není Kolumbie a Bombaj není Macondo, a samozřejmě Rushdie není Marquez, je to výtečná kniha. Na rozdíl od Sta roků samoty postrádá živelnou radost, tepající, životný gejzír prožitků, který je pro legendu magického realismu tak typický. Ale to je možná dáno nejen osobnostmi obou autorů, ale i zeměmi, národy a odlišnou spiritualitou Indie a Kolumbie. Jsem plná dojmů a s radostí se začtu do dalších autorových knih.

Za mně nezáživna nuda, na straně osmadvacet jsem to utnula.

Náročná kniha se spoustou příběhů, osob, návratů do minulosti, přítomnosti a zpět...hodně politických názorů, válečných konfliktů, náboženství....trvalo mi to dlouho, ale dala jsem jí...dobrá tečka za letošním čtenářským rokem:-)

Jeden velký čatní provoněný, magický mišmaš kultur, lidí, myšlenek a politiky.
Realita se misí s fikcí a já mám chuť navštívit indickou restauraci, objednat si kárí a pokecat s číšníkem o kulturním pluralismu jeho rodné země.

Doporučing pro všechny kulturní nomády a milovníky orientálních vůní, chutí a barev.

Kniha, ktorá ma vrhla do čitateľskej krízy. Síce som chápala metafory, hrátky autora s čitateľom, chápala som všetko a oceňujem jazyk. Ale mňa to strašne veľmi nechytilo...

Dobří spisovatelé při vyprávění příběhu občas přihodí nějaký nepodstatný detail nebo vedlejší příběh, aby děj oživili a všechno působilo reálně. V dětech půlnoci dostanete detail detailu detailu ve vedlejším příběhu s dalšími detaily a jejich detaily a dalším vedlejším příběhem atd. Sama o sobě je řada z nich zajímavá, ale pokud čtu 257. detail třináctého mini příběhu, tak mi to celé začíná být jedno.

Ze začátku poměrně hutné čtení. Měl jsem problémy s indickými reáliemi. Pomohlo by mi otevřít si k tomu encyklopedii nebo si před tím prostudovat moderní dějiny Indie. Po zhruba 50 stranách se rozjel i děj a kniha byla přece jen poněkud čtivější. Nakonec docela zajímavá sága.

Paralela s Indií ohromná, ale jinak docela děs běs. Vypravěč je tak sebestředný, že kliďánko věnuje desítky stran popisu svých potenciálních matek a otců, což vážně nemám zapotřebí číst. Docela zklamání, poněvadž Děti půlnoci jsem měla v hledáčku dlouho a dost jsem se na ně těšila.

Velká sága o Indii a jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Víc není třeba dodat. Snad jen: pokud vás na konci mrzí, že už je konec, sáhněte po Hanbě a jízda - tentokrát v Pakistánu - pokračuje.

Tak tahle kniha mi dala zabrat. Děti půlnoci nejsou vůbec rychlým čtením; ve skutečnosti se pohybují na hranici nepříjemného opaku. Jsou neskutečně hutné a neustálé dílčí odbočky pro mě byly frustrující. Přiznám se, že jsem to zpočátku vůbec neocenila. Pak přišlo období, kdy jsem si na klikaté tempo románu zvykla a užívala si každého slova, přirovnání a žasla jsem nad fantazií a schopnostmi autora. A pak jsem z ničeho nic napojení na příběh ztratila. Potíž vidím v tom, že neznám (a byla jsem líná hledat) všechny reálie na které autor naráží. Předpokládám, že bych měla větší požitek ze čtení po nastudování indické historie, kultury a zvyků. Jsem si jistá, že alegorie byly brilantní a symbolika vznešená, ale z velké části mi to uniklo.
Líbil se mi jazyk a oceňuji ústřední metaforu: vyjádření zrodu a růstu národa prostřednictvím jeho dětí, ale zároveň jsem nebyla dost trpělivá a asi nebyl ten správný čas.

Tohle byla síla. Rozsáhlý a velmi rozvětvený román, příběh dětí narozených o půlnoci, kdy Indie získala nezávislost. Celé vyprávění jako parafráze toho období, plné hinduistické i islámské mystiky, pochopitelně opět v parafrázích. Roztržitost a četnost příběhů zase pochopitelně odkazuje na tisíc a jedno vyprávění Šeherezády. Těžká, šílená a neskutečně mnohovrstevnatá kniha. Zasloužila by si přečíst několikrát, ale myslím, že na to nenajdu dost sil. Jo, a ještě jedna věc – na rozdíl od mnohých současných knih, o kterých se to neprávem tvrdí, tohle je skutečný magický realismus. Neobsahuje totiž jen jeden jeho aspekt žánru (jako většina knih, které se tak dneska módně nálepkují), ale obsahuje je všechny. A taky proto jsou Děti půlnoci kniha tak skvělá a místy náročně čitelná a rozklíčovatelná...

Knihu jsem měl doma asi deset let a pokaždé mi dělalo problém překloenout prvních padesát stran, zkrátka se začít. Jakmile jsem to ale minulý měsíc dokázal, četl jsem a četl, nechal se omámit cizí rodinnou historií i jednotlivými postavami a hlavně vypravěčeským stylem autora, který je naprosto jedinečný. Dozvěděl jsem se spoustu detailů o Indii a Pákistánu, místech, která jsem dosud nikdy nenavštívil. Knihu doporučuji na dlouhé zimní večery.