Jeden den Ivana Děnisoviče

Jeden den Ivana Děnisoviče https://www.databazeknih.cz/img/books/98_/98831/bmid_jeden-den-ivana-denisovice-m0B-98831.jpg 4 1731 233

Dnes již legendární novelu Jeden den Ivana Děnisoviče autor promýšlel v Ekibastuzském pracovním lágru v zimě 1950–51 a její původní název zněl Šč-854 – Jeden den jednoho mukla. Postavu Ivana Děnisoviče vytvořil Solženicyn podle vojína Šuchova, který s ním bojoval za sovětsko-německé války, a podle vlastních zkušeností v lágru, kde pracoval jako zedník. Usnesení o uveřejnění novely bylo schváleno na politbyru ÚV KSSS v říjnu 1962 na osobní nátlak Chruščovův. Novela vyšla v časopisu Novyj mir v roce 1962, brzy nato začala vycházet ve statisícových nákladech. V roce 1971 vydalo sovětské vedení tajnou instrukci, na jejímž základě byly výtisky knihy vyřazeny z knihoven a zlikvidovány.... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány , Historické romány

Vydáno: , Leda , Rozmluvy
Originální název:

Один день Ивана Денисовича , 1962


více info...

Komentáře (233)


Ema22
Ema22
26.02.2024 5 z 5

(SPOILER) Věcný popis strastí a nelidských podmínek v táboře nucených prací mě nechal zvážit 200, pak 300 gramů chleba na den. Myslím si, že je má představa o gulagu zcela povrchní, neměla jsem sílu domýšlet všechny detaily. Vůbec si nedokážu představit, že bych tam zvládla pár dní fungovat. Ještě teď mi mrazí, zážitek je silnější o vědomí, že Solženicyn popsal své zkušenosti.

Jochen77
Jochen77
09.02.2024 3 z 5

Během čtení máte neustále hlad, je vám zima a nejradši by jste si zapálili. Nechápu jak takhle mohli lidé v lágrech přežít třeba 10 let...v tom lepším případě. Prostě neskutečný, chlap bojuje za vlastní zemi, je zajat, uteče ze zajetí, ale vlastní ho poté odsoudí a zavřou bo určitě pracuje pro Němce. Tohle prostě nevymyslíš a i tak ti lidé byli schopni ve výkonu trestu i po něm dál žít. Prostě měli tu chuť dál žít...


Gimli
Gimli
21.01.2024 4 z 5

Mrazivě příjemný den.

Nymfadora
Nymfadora
06.01.2024 2 z 5

Ech...
Kniha je napsána velmi srozumitelně a dosti jednoduše, ale naprosto suše. :(
Hrůzy, které vězni zažívali v lágrech, se mě tak nějak nezvládaly dotknout samy od sebe a já si musela připomínat, o čem že to vlastně čtu. Což protáhlo čtení téhle útlé knížečky na několik TÝDNŮ. ( A to má cca 200 stran...)
Takže, pokud z toho chcete tahat fakta, je suprová, (otázkou ale stále zůstává, jak moc je to důvěryhodný pramen - co vše si Solženicyn "přibarvil"); ale pokud čekáte něco co "poučí i pobaví," tak zvolte raději jiná dílka. :))

tittanie
tittanie
16.11.2023

Myslím si, že je to první kniha od ruského autora, od kterého jsem něco četla. A musím se přiznat, že asi nevím, co napsat.
Bylo to zajímavé, tématika komunistických vězňů mě zajímá, ale přišlo mi, že kniha byla napsaná tak nějak suše.

JohnMiller
JohnMiller
16.11.2023 5 z 5

Hlavná myšlienka je geniálna. Zachytiť jeden všedný deň väzňa, ktorý si odpykáva trest v neslávne známom systéme trestaneckých táborov v Sovietskom zväze - v Gulagu. Výpoveď je o to silnejšia, že sám autor Alexandr Isajevič Solženicyn prežil v týchto neľudských podmienkach 8 rokov a postaral sa o to aby sa na nespravodlivosť tohto šialeného režimu nezabudlo. Preto autorovi úplne dôverujem v autentickosti diela a verím, že si nič neprikrášľoval ani neidealizoval. Ide o surový kus reality vtesnaný do novely, ktorý ale prekvapí absenciou emócií. Na takéto tragické udalosti by sa nemalo zabúdať a z času na čas je dobré si ich aj pripomenúť, aby sa raz náhodou nestalo to, že sa budú v budúcnosti opakovať.

LukasB.453
LukasB.453
12.07.2023 5 z 5

hrůza lágru a sovětského svazu celkově z pohledu nikoli intelektuála nebo hrdiny, ale z pohledu prostého slušného člověka, vesnického malého zemědělce a řemeslníka. ano, z pohledu toho, jehož jménem se ten obludný byzantský režim zaštiťoval a kterému nejvíc ublížil.

Valikcz
Valikcz
08.07.2023 4 z 5

Začátek knihy mě nadchl, vtáhl mě do děje a byla jsem zvědavá na pokračování. Bohužel tak v polovině jsem se začala ztrácet a bylo těžké se na děj soustředit.
Určitě ale knize nevyčítám, že by v ní nebyla zápletka, nebo byla nezajímavá. Takový postup děje mi dodával na uvěřitelnosti, že takto skutečně vypadal ten jeden den, který byl monotónní, jako každý jiný.

KadetJaina
KadetJaina
01.07.2023 3 z 5

Konečně jsem dohnala jednu z klasik, ale nejsem z ní nijak nadšená. Velmi suché, velmi k věci, člověk si nějakou představu o životě v táboře udělá. Nečetla jsem to vyloženě na sílu, ale ani mě to moc nebavilo.

changaj
changaj
18.06.2023 5 z 5

Největší sílu vidím v té strohé až deskriptivní reportážní formě. Žádné hluboké úvahy, politika naprosto okrajově... o to údernější je vyznění.

denoush
denoush
13.06.2023 3 z 5

Knihu jsem nedočetl, protože mi přišel autorův styl extrémně nudný. Ale jelikož jsem měl z knihy referát do školy, tak jsem si našel film Jeden den Ivana Děnisoviče, a ten mě překvapivě bavil. Takže po dějové stránce je tahle kniha skvělá, jen styl psaní mi neseděl.

misssicccka
misssicccka
15.04.2023 5 z 5

Jako vzdy skvele.
A audiokniha bezvadna a vytecna.

Zahonek
Zahonek
24.02.2023 5 z 5

Kdysi jsem od Solženicyna četl Souostroví Gulag a bylo to poněkud rozsáhlé a náročné čtení. Jeden den Ivana Děnisoviče je oproštěn od zbytečných popisů a nudných pasáží a nabízí jen to podstatné ze života vězně pracovního tábora.

Kabuky
Kabuky
01.01.2023 5 z 5

Perfektní čtení.

Hnaty
Hnaty
06.11.2022 2 z 5

Pardon, ale mě dílo neskutečně nudilo.

sgjoli
sgjoli
23.10.2022 4 z 5

Vyposlechnuto jako audiokniha.
Tohle je jedna z těch knih, kterou jsem si chtěla přečíst už od dob svého studia na gymnáziu. Nějak to na mne tehdy během hodin literatury zapůsobilo. Ale dostala jsem se k tomu až teď ve formě audioknihy, kterou skvěle namluvil Miloslav Mejzlík. Jeho přednes hodnotím velmi vysoko. Způsob, kterým to vyprávěl, mne do příběhu vtáhl raz dva a vlastně i díky němu jsem to v práci vyposlechla na dva zátahy. Příjemný hlas, skvělý přednes, dobře doplněný o zvukové předěly.
I po obsahové stránce to bylo dost zajímavé - a především teda dost smutné a drsné. Na jednom dni jednoho odsouzeného čtenář, resp. posluchač poznává tíživé události vězňů odsouzených do pracovního lágru. A přitom je to vyprávěné s takovou lehkostí, jako by se to snad ani v lágru neodehrávalo.
Přiznávám - neumím říct, jak by na mne kniha zapůsobila, kdybych ji četla v papírové podobě. Ale ten poslech byl skutečně působivý a mně z toho příběhu vlastně bylo svým způsobem smutno, na jak hrozné věci si lidé žijící v těchto táborech museli zvyknout, aby vydrželi své tresty (mnohdy zbytečně přísné za naprosté maličkosti.
Za sebe určitě mohu doporučit.

666Jitka
666Jitka
15.07.2022 5 z 5

Je tomu něco málo přes rok , co jsem tuto knihu s mrazením v zátylku přečetla. Nyní jsem si příběh vychutnala jako audio verzi ve výborném podání Miloslava Mejzlíka. Popis jediného dne stráveného v "táboře" za něco, co I.D.Šuchov neudělal, nám dává nahlédnout, jak to v takových zařízeních chodilo, jak zdánlivé maličkosti udržovaly člověka při zdravém rozumu a dávaly mu naději, že tento zlý sen snad nějak přežije. Kniha člověka donutí k zamyšlení nad vlastním životem plným plýtvání, absurdností toho, čemu říkáme problémy, nesnáze a trápení. Nevážíme si života a toho, že máme všeho dostatek, netrpíme hlady ani zimou. Je dobré si čas od času takové knihy přečíst a nezapomínat.

Kopta
Kopta
10.07.2022 3 z 5

V něčem docela jednohubka. Čte se to rychle, ale ne nijak zajímavě. Možná problém je právě to, že se jedná o jeden den. Jasně, je to o to intenzivnější a své fanoušky si to najde. Mně to připadalo jako změť dění, které mnohdy ani nemá smysl nebo pointu. Pak je otázka jestli ten celý systém ji měl. Což neměl. Suma sumárum ovšem chápu důležitost díla a každý by si ho měl povinně přečíst. Jestli ale něco předá nebo zaujme už je kus od kusu. A já jsem ten vadný.

alabra
alabra
08.07.2022 5 z 5

Jeden den jako z jiné planety, nelidskost, absurdnost se střídá se solidaritou, vzájemnou podporou snahy přežít den.
A druhý den po komentáři čtu, že moskevský starosta dostal šest let za kritiku války. To jsme se opravdu neposunuli dál za těch šedesát let?

jadran
jadran
09.06.2022 5 z 5

Kniha, které jsem se až bál. A radši jsem ji poslouchal perfektně načtenou na dlouhé cestě v autě, kdy před oním nemilosrdně a přitom střízlivě vyprávěným příběhem jednoho dne nebylo úniku. Solženicyn nemusí přehánět, vymýšlet ani fabulovat, jeho pohled je zcela realistický a věcný, bez nějakých za každou cenu drastických zvratů. Nakonec, prožitek osmiletého pobytu v těchto táborech by mu nějaké "akčnosti" za každou cenu nedovolily. Přesně věděl, o čem píše. Komu se to zdá málo drastické a těšil se na bití, mučení a vraždění doporučuji jinou literaturu na toto téma. Zdánlivě nezúčastněný styl vyprávění nás nutí věci domýšlet a, jsme-li toho schopni, se aspoň trochu vcítit do pocitů jednotlivých osob, se kterými se postupně seznámíme. Přitom je to hluboká sonda do především ruské mentality, která je nám přes všechen soucit a pochopení k vězňům, kde jejich většinu tvořili Rusové, bytostně cizí a nepochopitelná. V tom je tato povídka aktuální i k dnešku. Gulagy sice úplně nebyly prvními tábory tohoto druhu (prvními byly ty, kam Britové za búrské války nahnali civilní obyvatelstvo, aby nemohli podporovat búrské partyzány), ale teprve sovětský režim dovedl tyto tábory k oné masovosti a dokonalosti, kterou nacisté později dohnali, ale nepředstihli. Vybavilo se mi Djilasovo tvrzení z jeho Nové třídy, že komunistický režim je vlastně ještě mnohem horší než byl starověký otrokářský systém. Gulag to potvrzuje naprosto dokonale. Nebudu tady opakovat to, co sem řada ostatních už perfektně napsala včetně nejsilnějších citátů, ale překvapuje mě jedno "zdvojené" hodnocení, že Solženicyn nenáviděl Sovětský Svaz a že ti vězni tam byli zavření na základě zákonů. A že se v nepříliš povedené "novele" neřeší fakt, že byli v gulagu i klasičtí kriminálníci. Byli, o jejich přítomnosti i postavení nad "mukly" je tam toho víc než dost. Je strašné, že tohle dneska někdo dokáže napsat, ale zase je to zcela menšinový názor. A abych přispěl svojí špetkou do společného mlýna, mně vyrazil dech onen kapitán druhé třídy a to tím, že za největšího gaunera pokládal onoho britského admirála, který mu poslal dárek k vánocům a tím se pro NKVD stal rázem špionem. Solženicyn to příliš nerozpitvává, pouze to uvádí, ale je to další kamínek k tomu, abychom pochopili, anebo spíš nepochopili ruský způsob myšlení...