Clara_C komentáře u knih

Určitě by knihu neměl minout nikdo, komu není humor Woody Allena cizí. Na jedné stránce se řežete smíchy a o pár stran dál nechápete, že se mu dělo to, co se mu dělo. Naštěstí má Woody úžasnou povahu a podobné věci po něm stečou jako voda. Jsem moc ráda, že jsem tuhle knížku díky databázi objevila, je pravda že poslední dobou jsem Allenovu tvorbu úplně nesledovala. Musím napravit.

" Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem pracoval v nočních klubech, musím říct, že dnešním bavičům a bavičkám nesahám ani po pás. Jediné, co mi na nich vadí, že mnozí z nich jsou zbytečně sprostí. Všimněte si, že říkám zbytečně. Nevadí mi vulgarity, když přispívají ke komickému účinku, ale od šedesátých let, kdy se jazyk osvobodil, je člověku často trapně, když slyší komiky, jak špikují svoje čísla někdejšími takzvanými sprostými slovy.
.....

Dnešní tuctoví komici vylezou na jeviště, vytáhnou mikrofon ze stojanu, aby se mohli potulovat po jevišti, vykřikovat své vtipy a nedejbože chodit k židli nebo ke stolu uprostřed jeviště, na kterém stojí láhev s vodou, aby se ten komik mohl tu a tam napít. Odkud se vzali všichni ti žízniví komici? Ještě jsem nezažil, aby někdo uprostřed monologu padl k zemi žízní. Herci dokáží celé hodiny hrát Shakespeara, aniž se Hamlet nebo král Lear odkradou do kulis loknout si minerálky. Ale v televizi můžete vidět i komika, co přechází sem a tam po jevišti a vykládá - Víte, co mě sere? Byli jste někdy na jedné z těch zasraných výletních plaveb po Karibiku? Ty jsou úplně na hovno- A hned si musí cucnout vody, jinak najdou na jevišti jeho vysušené ostatky jako kostru na poušti. Než si svlaží vyschlé mandle, přepnu vždycky na něco poutavějšího, jako je třeba reklama na hodinky."

15 27.05.2023

Zajímavá kniha. Četla se dobře, ale na to, že je to krimi, jsem nijak nechvátala se čtením, abych zjistila, kdo je pachatel. Spíš jsem se podřídila zdánlivě poklidnému tempu příběhu. Postava detektiva Crosse byla rozhodně podivuhodná. Nicméně někteří lidé se chovají podobně neomaleně a přitom žádnou chorobou netrpí :-)

15 30.10.2022

Ani jsem netušila, že mně knížka zaujme tak moc. Ty směsice pocitů, od puberťačky po rodiče a prarodiče, jejich životy a vzpomínky. Možná všední, stále stejné vzorce, ale pro každého jedinečné. Některé pocity jakoby mi hovořily z duše. Člověk by neměl zapomínat na dobu, když byl mladý. Změnil se svět kolem, jsou jiné možnosti a způsoby komunikace, ale lidská podstata a jeho city nikoliv. A že se někdy city i láska špatně udržují na uzdě a je jedno, kolik vám je. Něco o tom také vím :)
Myslím, že zkusím i další knížky od paní spisovatelky.

15 11.09.2022

To byla kniha. Není to žádná bichle, přesto mi její četba zabrala poměrně dost času. Ale u takové knihy to ani nejde jinak. Neustálé třídění myšlenek a děje. Navíc autorovy vysvětlivky na konci..no mohla bych díky nim začít číst znovu od začátku. Škoda, že není přeloženo víc děl od autora případně děl, na které odkazuje.
Každopádně nezapomenutelná kniha. Bude ve mně ještě dlouho rezonovat. Pouze kapitola Nový člověk ve mně nechává rozporuplné pocity, ale i to je inspirativní. Kde končí starý člověk a začíná nový? Co jednomu přijde hloupé, považuje jiný za geniální.
Děkuji překladatelce, i díky ní neměla knížka žádnou vadu na kráse.

15 15.07.2022

Zaujalo, moc.
I vzhledem k tomu, že mám pubertálního syna sledujícího různé kanály, youtubery, influencery a podobné platformy dnešní doby. Budu si s ním muset ještě promluvit, aby mně poučil, o té české slečně z doslovu nemám tušení, on bude určitě vědět.
To, že někdo předvádí svou rodinu jako opičky v cirkuse, to mi hlava nebere. Ale citově vyprahlých a znuděných lidí je na světě asi dost. A dnešní technika jim umožňuje cítit se výjimečně. Také jsem poměrně aktivní na určitých sociálních sítích, ale aby mi řídil život počet líbítek pod příspěvkem, no... :-)
Rozhodně skvěle zpracované téma, které bychom neměli opomíjet a každý, kdo je rodičem, by si měl rozmyslet, než zveřejní cokoliv o svých dětech.

15 18.02.2022

Úchvatné. Je to lepší než první díl. Olive je starší a tím pádem se zdá být čtení depresivnější. Téma smrti - k smrti se bojím smrti - je téměř všude. Ale jsou to stejné otázky, které si klademe všichni, stejná tajemství i trable řešíme ve svých rodinách.
Krásné. Dojemné. Jednou si budeme muset každý přiznat, že jsme zestárli, když se podíváme na svoje ruce, na svoje kdysi mladé tělo a budeme se velmi divit, kdy se nám to v životě vlastně stalo.

15 08.01.2022

Ne úplně lehké čtení. Tragédie, s níž se nikdy zbývající členové rodiny nevyrovnali. Ačkoliv se může zdát, že z Elišky vyrostla normální žena, z té rány se nejde vzpamatovat. Snad jí její nejbližší pomohou. Nejhorší je, že člověk zůstane se svými nočními běsy i pocity sám, protože ví, že tohle nikdo jiný nepochopí. Je těžké překročit svůj stín.
Pouze pasáže, které popisovaly podobné, skutečné zločiny na dětech, jsem přeskočila. To mi vskutku coby matce dobře nedělalo. Ne proto, že bych byla přecitlivělá, ale těch hrůz je kolem už nějak moc.
Nicméně obdivuji a smekám před každým, kdo neměl jednoduché dětství a přesto se dokázal postavit na vlastní nohy.

15 04.01.2022

Výborné. Nečekala jsem od knížky žádné zázraky a o to víc jsem si čtení užívala a na konci docela čuměla. Mám ráda knížky, kde se prolínají různé časové roviny, navíc vypravěné ze dvou úhlů pohledu. To, že je to tady tchýně vs. snacha je pochopitelné, je to asi nejvíc diskutovaný vztah. Nicméně tohle funguje obecně v rodině, ať je to manžel x manželka, matka x dcera, ale hlavně se to týká nás, žen, které musíme všechno pitvat a tisíckrát všechno převrátit, aniž bychom dosáhly nějakého řešení. Prostě přesně tak to v životě chodí. Říkáme si, že v knížce spolu lidé v rámci rodiny nemluví, každý něco tají. A ono je to v reálu jinak? Každý máme od těch druhých jiná očekávání a každý se vidí jinak v očích těch druhých.
Myslím, že tohle bylo v knížce velmi výstižně popsané, ale málokdo se v tom bude chtít najít.

" Zmlknu. V jejím výrazu se odráží čirá, nefalšovaná nenávist. Vzpomenu si na Ollieho návštěvu před pár minutami a náhle si uvědomím rozdíl mezi syny a dcerami. Synové vidí vaše nejlepší stránky, zato dcery vás vidí skutečné. Vidí vaše chyby a slabé stránky. Vidí všechny vlastnosti, které samy nechtějí mít. Vidí vás přesně takové, jaké jste....a nenávidí vás za to.

Vše, na čem mi záleží, jsem si musela vybojovat. A nic, na čem mi záleží, nestálo ani cent. "

15 10.12.2021

Krásný nadčasový román. Nemá cenu psát o ději, který nelze v několika větách obsáhnout. A navíc je zde řečeno asi již vše. Sovětský svaz potažmo Rusko, to je studnice osudů, které jsou zde brilantně utkány v pestrém koberci. Každý si v knize najde svoje pasáže, se kterými souzní víc než s jinými.
Půjčeno z knihovny, určitě si knihu časem koupím, není to četba na jedno odpoledne a nekončí přečtením poslední věty.

Kdo nečetl, nechť nečte dál.

" Jistě by mě přijali s nadšením a láskou, kdyby byla Tekla vydržela dobu, která už nebyla její, kdyby Stasia směla následovat Petra Vasiljeva, kdyby Ramaz Iosebidze nedovolil, aby si jeho žena na onom silvestrovském bále sundala masku, kdyby Ida zdolala naději, kdyby můj dědeček nalezl dveře mezi mořem a obzorem a otevřel je, kdyby nebylo zapotřebí šití po operaci ve školní třídě, kdyby se Andro Eristavi dozvěděl, že Kitty kvůli jeho pomýlenosti vyrvali z břicha dítě, kdyby Kitty zadržela smrt, kdyby byla zůstala, kdyby svět vykastroval Malé velké muže, než mohli zasít svá semena, kdyby přízraky směly své písně dozpívat až do konce a kdyby hlad nebyl silnější než láska. Ano, pak by bylo všechno lepší, svět by vypadal tak, jak vypadat má, když se jeden chystá narodit: milující rodiče, svobodná země bez Brežněva - a Lou Reed pro všechny. "

15 18.06.2021

Smekám před všemi lidmi jako je Tara. Že měla tu sílu se vymanit z prostředí, které pro ní mělo být útočištěm, ale místo toho to byla její noční můra. Díky jejím myšlenkám a názorům, které se jí honily v hlavě, člověk chápe týrané lidi svými nejbližšími, kteří jejich chování stále omlouvají, až to skončí fatálně. Ale je prostě strašné, co někteří lidé považují za normální chování a ještě strašnější jsou ti, kteří nezasáhnou. Viz. Tary matka, která nechá trpět šílenou bolestí vlastní děti, ať už z jakýchkoliv pohnutek.

" Nejste kočičí zlato, které září jen v určitém světle. Bez ohledu na to, kým budete, cokoliv ze sebe uděláte, vždycky jste tím byla. Máte to v sobě. "

" Dva dny nato mi přišel balíček, expresně z Idaha. Bylo v něm šest tinktur, dvě lahvičky s esenciálními oleji a pytlík s bílým jílem. Poznávala jsem receptury - oleje a tinktury mi měly posílit játra a ledviny a z jílu jsem si měla udělat vodní lázeň na nohy, abych dostala toxiny z těla. Byl tam i vzkaz od mámy: Prosím tě, užívej je tak dlouho, jak dlouho hodláš brát léky. Mám tě moc ráda.
Opřela jsem se o polštář a téměř okamžitě jsem usnula, ale ještě předtím jsem se stihla zasmát. Máma mi neposlala žádný lék na streptokoka ani mononukleózu. Jen na penicilin. "

15 24.05.2021

Milá knížka. Díky knížkám pana Hájíčka mám ráda jižní Čechy ještě o kus víc. Ale už jsem tedy od pana spisovatele četla lepší příběhy, které šly víc na dřeň. Tady mi přišlo plno nevyřčeného, nevím, jestli to byl záměr. Je možné, že vzhledem k mému podobnému věku s Marií, podobným strastem, jaké prožívá Marie, jsem čekala nějaké rozhřešení, které pochopitelně neexistuje, ale přes krásnou práci s jazykem mi příběh přišel pouze takový povrchní, jakoby klouzal na vlnách jako ta plachetnice z rumových vinět.

"Co bych o vlastní matce dokázala říct? Znám jí vůbec? A nakolik jí znám? Marie si vzpomněla na svou disertační práci. Měla jí založenou v polici s knihami. Už pár let jí nevzala do ruky. Psychologický portrét paní Dallowayové. Svázané v tvrdých deskách od knihaře. S anglickým resumé na konci. The Psychological Portrait of Mrs. Dalloway. Dokázala jsem napsat psychologický portrét ženy, která neexistuje. Je to jen románová postava. A rozebrala jsem jí na šedesáti stranách. O vlastní matce bych zřejmě nebyla schopná napsat jediný odstavec, který by dával smysl. Tvář se jí roztáhla do úsměvu. Nástup pláče někdy připomíná smích, začíná podobně a také tak zní. "

15 09.12.2020

Tři povídky, od nejdelší po nejkratší. Paradoxně ta poslední, nejkratší, mě zasáhla nejvíc. Člověk si může malovat budoucnost, jít si tvrdě za svým a ono stejně nikdy není nic tak, jak jsme si vysnili.. Nicméně i další dvě povídky stojí za přečtení, manžel zcela ovládnutý vírou, pro mě jako ateistu zajímavá sonda. Chápu, pokud si člověk není jistý sám sebou, že hledá nějaké berličky pro život v jakékoliv podobě..Z první povídky na mě dýchla trochu naivita hlavní představitelky, ale člověk by chtěl být někdy naivní a věřit, že našel toho pravého...
Shrnuto a podtrženo: těším se na další knihu od této autorky.

15 16.02.2020

Moje první knížka od paní Dvořákové. Přečteno rychle a nutno dodat, že se zaujetím. Nikdo nechceme být tím pacošem, a už vůbec ne tím s komplikacemi.. Velmi věrohodně vykreslené lékařské prostředí, i to, že i lékaři jsou jen lidi.. Pasáže o úmrtí otce jsem probrečela, oživily mi rány, které jsem utrpěla, když zemřel otec minulý rok mně..

15 08.02.2020

Děkuji paní Soukupové za velmi zdařilou sondu do rodinných vztahů. Myslíme si, jak jsme jedineční a přitom jsme všichni tak stejní.. :-)

15 21.04.2019

Zkraje jsem byla lehce udivená, cože to vlastně čtu a proč. Plkání chlápků v sauně o ženských? A ještě takové kecy, co si to o nás vlastně myslí? ..............................................
A teď po dočtení jsem naopak velmi překvapena. A sedím a přehrávám si ty jejich rozumy v hlavě. Jo, za mě dobrý. Ale - není to čtení pro každého.

15 05.03.2019

Nemůžu dát špatné hodnocení knize, jejíž poslední třetinu jsem doslova hltala. Ani já jsem se tedy nevyhnula určitým rozpakům, vadily mi tam zbytečné vulgarismy a občas nelogika, nicméně to, že čtu příběh, jehož určitá fakta si ověřuji na google, písnička od skupiny Zrní, moje snaha odlišit realitu od fikce...Nene, i když je jistě Tribeč nádherná krajina, na dovolenou pojedu raději jinam :)

15 18.06.2018

Rozhodně zajímavé téma, těžba smůly z borovic je něco co zde neznáme. Bodejť by jo, když šlo o surovinu pro lodní průmysl. Lidé pracující v lese to neměli nikdy jednoduché, les a drsné podmínky umí odhalit charaktery. Bohužel zde jsou buď špatní nebo dobří lidé. Ale v životě to prostě takhle jednoduše nefunguje. Nicméně aspoň Del byl zkraje knihy víc člověkem, když nenechal na pokoji žádnou sukni :-) Přečteno rychle, rozhodně to není špatné čtení, škoda, že konec uspěchaný a až moc přeslazený.

14 05.11.2023

Těšila jsem se na suchý humor a sarkasmus, ovšem zmizení v literární sféře asi není ten správný cíl. Kriminalisté vše zachraňují, hlavně pochopitelně Barbarotti, svými úvahami nejen nad případem, který jakoby ani neměl řešení. Nicméně přečteno a další knihy od pana spisovatele nezavrhuji.

" Barbarotti si povzdechl a konstatoval, že se před ním vyrojilo asi dvacet otázek a ani jedna odpověď. Ani její stín.
Co na to šestý smysl?
Tenhle výraz neměl rád. Stejně jako předsudky a stereotypní soudy. To, co člověk neví, prostě neví.
Barbarotti žije ovšem v době, kdy je v ohrožení samotný pojem fakta, jen co je pravda. Ve světě v němž pravdy příliš rychle kapitulují před názory. Každý má právo na svou pravdu. Takové bláboly!
Náhle si vzpomněl na jedno staré perské přísloví, které cynicky praví: Povedená lež dojde z Bagdádu do Konstantinopole, zatímco pravda hledá, kam si uložila sandály.
Tak to bychom měli. "

14 04.05.2023

Ten typ knížky a příběhů, které mám ráda. Dokáže vás rozesmutnit, rozesmát, nutí vás přemýšlet, vidět vše očima dvou odlišných generací. I když tato je hodně melancholická.
Téma smrti na každé stránce a pokaždé jinak, i když ve finále je to vlastně stejné. Pocity viny a pitvání se v minulosti je nám všem zřejmě vlastní. Myslíme si, že zrovna my prožíváme něco strašného, abychom zjistili, že někdo jiný si prošel v životě horším trápením.

" Cítila jsem, že se ve mně něco zlomilo. Chapadla kolem kotníků byla pryč a já jsem si uvědomovala, že se skutečně dostávám ven z Mariánského příkopu. Měla jsem pocit, že můžu konečně pořádně oplakávat tebe, a ne nějakou vinu,která stála mezi námi. Cítila jsem se ti být tak nablízku jako už dlouho ne, poslední dva roky byl můj pohled zamlžený a teď jsem viděla jasně, cítila jsem jasně. Přišla jsem o bratra, ztratila jsem tebe a chyběl jsi mi každičkou vteřinu. Konečně jsem to dokázala opravdu cítit, neskutečně to bolelo, ale věděla jsem, že je to bolest, která se dá zvládnou. Protože jsem jí zároveň vnímala jako dobrou bolest. "

14 22.07.2022

Knihy Jean - Michel Guenassia jsou prostě úžasné. Nádherně popisné, skvěle přeložené ( pár drobností odpouštím ), poetické, a zde přímo ukázkově navázané na Klub nenapravitelných optimistů. Nejde číst bez toho, aniž by se člověk nepozastavil nad tím, zda by se zachoval stejně nebo jinak. Jen tak jí z hlavy nedostanu. A tak to má u dobrých knih být.

" Franck se v posteli posadí, lapá po dechu, nemůže se z toho snu probrat. Dlouho jen tak sedí, očima prohledává temnotu. Pomyslí si, že život je takový, jaký si ho uděláme. Že ho člověk nemůže vzít zpátky, ale může ho žít. Už ho znovu neminout. Vstane, zapálí svíčku. V kartonové krabici najde malé, trochu zrezlé nůžky a začne si stříhat své dlouhé vlasy. Pomalu. Metodicky. V odrazu okenní tabule spatří muže se smutným a zasněným pohledem. "

14 18.06.2022