Majonéza k snídani

Začátkem bych uvedla, že tato kniha byla dárek a sama bych po ní asi nesáhla.
Autorka píše čtivě, o tom žádná, ale hlavní hrdinka by byla asi snesitelnější, kdyby nyla pouze postavii vedlejší. Na druhou stranu mě její povaha a postoj přinutila k zamyšlení o tom, zda se v mém okolí nenacházejí podobní lidé a musím konstatovat, že pár s takovým postojem by se našlo.
Trvalo mi než jsem se naladila na styl psaní a začetla se (nebo spíš zvykla si na Emu xD), střed knihy byl docela svižný a závěr si dovolím nekomentovat. Dosti předvídatelný a možná i důvod, proč tento styl knih není můj denní chleba. Nicméně po Okamžicích štěstí jsem is aspoň trochu spravila chuť xD

Byla to moje první kniha od Markéta Lukášková. Některé prvky mi přišly velmi zajímavé a podnětné, ale celkově jsem měla pocit, že jsme se v tématu příliš neposunuli. Knihu bych proto vnímala spíše jako četbu pro teenagery – jako hledání zkušeností, cest a možností v mladém životě. Zároveň ve mně ale zůstala zvědavost, co by se s postavami dělo dál.

Poslouchala jsem jako audioknihu, ale nějak zvlášť mě to neoslovilo. Celé to na mě působilo pochmurně, smutně

Moje prvotina od Markéty a jsem opravdu moc spokojená. Poslouchám chumelenici a trochu jsem se obávala, aby kniha nebyla zklamáním, jako tomu bylo u jiné slavné podcasterky.. Příběh je krásně napsaný a i za relativně krátký čas jsem si vytvořila vztah k postavám. Třešničkou na dortu bylo, že jsem také maturovala v době covidu, tak bylo takové hezké zavzpomínáni.

Překrásný příběh o lásce v různých podobách. O komplikovanosti rodinných vztahů a opět jsem si v tom našla “to své”. Knihy Markéty Lukášové mám moc ráda. Mohla by brzy vydat další. Uz mám všechny přečtené.

Jedna hvězda za relativně zajímavé "vsuvky" příběhů rodiny a druhá hvězda že se to vlastně dalo i číst. Od autorky mám dočtenou Pandu v nesnázích a bavila o mě něco víc. Hlavní hrdinka jako ledová královna mě neoslovila, chování hlavních postav (Ema, Jan, Adam) je mentálně opravdu na úrovni pubertálního věku. Proto bych knihu spíše doporučila teen čtenářům. Je to nenáročný děj a jako oddechovka je celkem ucházející.

Knihu jsem měla rozečtenou několik měsíců, bohužel mě děj zase tak nevtahl. Když jsem se k ní později vrátila, dočetla ji paradoxně docela rychle. Konec nebyl špatný, rodinné osudy byly zajímavé. Je to moje třetí kniha od této autorky a chystám se na další.

Do knihy jsem se pustila v podstatě ihned po přečtení Pandy v nesnázích. Zpočátku jsem to chtěla vzdát, měla jsem pocit, že půjde o dívčí román. Čím dál jsem se v příběhu dostávala, tím víc se mi dostával pod kůži. Určitě si přečtu i další knihy od autorky.

Majonézu k snídani jsem dostala vloni jako dárek od ségry se slovy, že mi schválně dává knížku, jakou bych si nejspíš nevybrala. No a mě už se dlouho nestalo, abych slupla knížku za 3 dny, protože tohle bylo prostě čtivé.

Trošku na pomezí Young adult, taková propracovanější Lanczovka (a to myslím v dobrém, protože k tomu mám dost nostalgii), s nosným nápadem i zajímavým zpracováním.

Hlavní postavou je maturantka Ema, která se pouští do vztahového experimentu se svou první láskou a zkoumá na svých rozvedených rodičích a taky prarodičích, co je to láska a kam se ztrácí.

Řeší se i mezigenerační vztahy, je tam linka Emina nejlepšího kamaráda, který chce od života něco jiného, než pro něj chtějí jeho rodiče.

Některé dialogy mi nesedly, covid se objevil naštěstí až na konci, celkově příjemná knížka, do které jsem si zaznačila docela dost lepíků a klidně bych doporučila i Young adult čtenářům.

"Byl to její nejlepší vynález - zavřela svoji duši do krabičky a tam si ji pěstovala jako bonsaj."

"Největší potěšení a uspokojení nacházíme v očekávání a pak až ve vzpomínkách. Že pro člověka je lepší o dané věci nebo člověku jenom snít a představovat si je než je skutečně prožít.
A stejnou míru milosrdného zkreslení pak mají i vzpomínky. Ta věc samotná, ta prostě nebývá taková."

"Ve světě dospělých nikoho nezajímá pravda, ale přiklánějí se k tomu, co jim v životě působí nejmenší problémy."

Líbilo a moc. Ani tato kniha Markéty Lukaskove mě nezklamala.

Skvělý, čtivý příběh o mezilidských vztazích, o vztazích v rodině a hlavně o lásce, která má několik podob a kam se časem vytrácí....

....aspoň vidíš jaká je rodina iluze. Lidi o sobě ví tak málo...
První láska je důležitá pro ty další.

Největší potěšení a uspokojení nacházíme v očekávání a pak až ve vzpomínkách.

Možná že o první životní lásku člověk přichází proto, aby potkal tu druhou, která bude dospělá.

Traumata z minulosti člověk zřejmě musí prožívat opakovaně tak dlouho, dokud je nevyřeší.

Život je jako premiéra divadelní hry bez zkoušení a generálky.

Někdy je lepší si místo opravdových zážitků ponechat jen nenaplněná očekávání, protože často předčí skutečnost.

Že začátku mi kniha přišla hodně depresivní, ale nakonec mě pojetí lásky dost vtáhlo.

Po knize jsem sáhla jenom kvůli názvu. "Kdo, proboha, pojmenuje knihu 'Majonéza k snídani' a o čem to má jako být?" Zařadila jsem ji taky do jedné ze čtenářských výzev, když už jsem ji četla.

První polovina mě hodně potěšila. Ano, byl to veskrze náctiletý cajdák, ale dost lepšího ražení, než bývá běžné. Taky se mi líbila hlavní hrdinka vykazující rysy autismu, aniž by ale kdokoliv v knize zmínil diagnózu.

Bohužel to celé pozvolna vyprchalo v druhé polovině knihy. Měla jsem pocit, jako by autorce došly nápady, jak pokračovat s psychologií hlavní hrdinky, a tak tam naházela, co jí zrovna přišlo pod ruku. Některé události popisované v knižní přítomnosti a minulosti na sebe navazovaly jen tak, tak. A konec tomu zasadil poslední hřebíček do rakve.

Na román pro ženy docela nadprůměr, ale jenom u první poloviny, ta druhá už to pohřbila, takže tomu dávám průměr - 3 hvězdy. Škoda.

Opět super čtení!
S chutí se vrhnu na Odvahu.:)

Autorka prostě umí.

11.03.2025

Opět pěkné oddychové čtení, popisující různé nástrahy a překážky, které život lidem předkládá. Asi se v tom všichni najdeme a to je to, v čem je kniha tak přitažlivá a čtivá :-)

Mé hodnocení 65 %

Co se paní Lukáškové musí nechat, je parádní vykreslení jejich postav a to, jak se v daných situacích cítí, tím se postavy stávají reálné. Brouzdání vzpomínkami do minulosti dále doplňovalo charaktery vedlejších postav a odhalovalo důvody jejich chování. Závěr byl celkem svižný, možná až moc a takový sluníčkový, ale proč ne, čím víc člověk o druhých ví, tím více se stává tolerantní k jejich chování.

Majonéza k snídani ve mně zanechala dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu je příběh silně melancholický, což mu dodává hloubku, ale zároveň mi chvílemi přišel až příliš zahlcený touhle náladou. Ne že by to bylo vyloženě na škodu, ale místy jsem nevěděla, co si o knize myslet.

Autorka má talent na vystižení detailů a emocí, takže postavy působí autenticky. Místy jsem se v jejich pocitech našla, jindy jsem měla pocit, že to jde úplně mimo, ale i tak mě příběh udržel v pozornosti a nemusí to nutně znamenat, že je to špatně, každý si v příběhu najde to své. Interpretace talentované Pavly Dostálové tomu dodává další rozměr – hlas, intonace, to všechno pomáhá vtáhnout do děje.

Čeho si na knize cením, je autentičnost, upřímnost. Není to příběh, který by se snažil za každou cenu zalíbit. Prostě je takový, jaký je – trochu syrový, trochu smutný, ale tím vlastně pravdivý. I když jsem měla chvíle, kdy jsem si nebyla jistá, jestli mě to opravdu baví, nakonec jsem ráda, že jsem si ji poslechla.

Příběh, který možná úplně nesedne na první dobrou, ale zůstane s vámi ještě chvíli po dočtení.

(SPOILER) Hlavní postava je teda dost samolibá. Neustále zdůrazňování její chytrosti je otravný. Když by tam byly fakt chytré úvahy nemusí tam být slovo "chytrá" ani jednou. Okolí je vůči ní neuvěřitelně shovívavé. Ale možná to tak někteří jedináčci mají. Postava mi přijde uvěřitelná tak z poloviny. Takovéhle přemýšlení by mi dávalo smysl u někoho, kdo potlačuje citlivost. U někoho, kdo ji má málo?, jak se pořád dokola opakuje, mi přijde nereálné. Dobře uvěřitelná je třeba Zdeňka a Radomír. "Zásadní" linka o ztraceném sourozenci mi přijde jako nesmysl a nedopracovaná. Závěr, že napíše knihu, kde bude všechno jako v pokání moc nechápu, protože jak asi tak u šesti příběhů naráz? .. nemám moc ráda, když se v knížkách moc skloňuje slovo geniální, protože to naznačuje hlavně to, že to geniální moc nebude. Hvězdičky ale určitě jo, za to jak je to vyprávěné a jak to běží. Škoda toho závěru. Chybí tam podle mě něco doopravdy hlubšího. Jakože by se na ni ten týpek vykašlal normalně, například.. A co to s ní udělá, doopravdy. To mezi rodiči není nějak vysvětlující, je to divný.