Rekonstrukce

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/big_rekonstrukce-Zft-397708.jpeg 3.91113
Nahrávám...

Komentáře (323)

Kniha Rekonstrukce

pakoshka
29. listopadu

Poslední z volný trilogie a já jsem tý knížky TAK plná! Myslím, že se mě dotkla víc než Anežka a Houbařka, je hrozně smutná, drsná, všechno to pevně stojí, i když se svět kymácí. Líbí se mi to reálný myšlení, který Viktorie Hanišová dává svým hrdinkám, ta strohost a skutečnost bez nějakých zbytečně podsouvaných emocí - však k těm si člověk stejně dojde sám.

Velmi cením reálie ohledně vražedkyň a zmínku o vytváření vzpomínek.

twigxi
07. listopadu

Rekonstrukce se mi moc libila. Patrani v minulosti mam v knihach obecne moc rada a autorka toto tema zpracovala opravdu vyborne. Za me konec nemohl byt lepsi. Doporucuji!


janadibelkova
01. listopadu

Nejhezčí z volné trilogie, jednoznačně mohu jen doporučit... kritikům bych jen chtěla dodat, že přece rozhřešení v životě taky vždycky nepřijde a proto je to všechno tak zajímavé.. skvělé je, že se Eliška nevzdala.

TaJeMa
31. říjnaodpad!

Tak jsem tuto knihu dočetla jen s velkým přemáháním. Nechápu tu omáčku kolem příběhu, popisování zcela nesmyslných příhod, které tam byly vepsány asi proto, aby kniha neměla jen sto stran. Přitom potenciál by ta kniha měla mít, námět je dobrý. Eliščin postupný rozvrat osobnosti mohl být napsán mnohem lépe. Otevřený konec tu skoro všichni kritizují, kupodivu ten by mně až tak nevadil, kdyby mě to vtáhlo do děje, dokázalo vzbudit nějaké emoce. Nic.

Jitka822
26. září

Svižné, čtivé, ale ve výsledku na konci nenaplnilo moje očekávání.

Snoopi
21. září

Tak trochu /ne/povedená rekonstrukce jedné události, která zásadním způsobem ovlivnila život hlavní hrdinky. Chce pochopit motivy jednání své matky, jež zavraždila své dítě a sebe. Nebo to vše bylo jinak?
Zpočátku jsem byla nadšená - a zvědavá na výsledky pátrání, do něhož se Eliška na vlastní pěst s vervou pustila. Časem jsem však spíše byla unavená a roztrpčená - chování hrdinky se totiž později dalo i předvídat, období její "mánie" se opakovala s děsivou pravidelností. Otevřený konec celému příběhu rozhodně nepřidal.
Pro Elišku se samotné přehrabování v minulosti stalo smyslem života, kvůli němu zcela odsunula svůj život současný. Její posedlost mi přišla jako určitý druh obsedantně-kompulzivní poruchy spolu s rysy bipolární afektivní poruchy. Nejsem odborník, ale nezdá se mi pravděpodobné, že by s takovými potížemi dokázal někdo tak dlouho žít bez stanovení diagnózy. Navíc těch "bláznů" kolem ní bylo až podezřele hodně - kamarádka s depresemi, otec žijící minulostí, kantorka trpící bludy... O její matce se toho vlastně příliš nedozvíme. Odnášíme si jen pocit, že "rekonstruovat" chování druhého člověka je zhola nemožné. Hrdinka na to šla matematicko-analytickou metodou, ale uvažování a prožívání člověka se prostě nedá zjednodušit na jakési vzorce: ostatně, nejsme žádné stroje.
Zajímavá mi přišla postava vyšetřovatele, jenž Elišce leccos k tématu vražd ozřejmil, zároveň se však nebál odkrýt své pochybnosti, které mu jeho práce nakonec paradoxně přinesla.
Docela se divím, že se hrdinka neobrátila spíše na skutečné odborníky, tedy psychology a psychiatry, kteří se problematikou zabývají - místo toho jen sjížděla medializované případy vražedkyň. Text se tak zcela zbytečně "nafukuje" nudnými citacemi z reportáží, které jsou důležité pouze pro hlavní hrdinku.
Najdeme zde ale zajímavé úvahové pasáže - například tehdy, když se David snaží Elišce vysvětlit, jak nespolehlivé naše vzpomínky mohou být, a své myšlenky opírá o prokázaná fakta.
Oceňuji úsilí autorky přiblížit nám téma, o němž se příliš nemluví: motivace žen k vraždám v rámci vlastní rodiny. Román přináší i spoustu odkazů na další literaturu. Ztvárnění postavy Elišky však přeci jen lehce pokulhává.

ferdada
20. září

Velmi dobře napsaný uvěřitelný příběh. Kniha mne nenechala chladnou, není to jen krmivo (rozuměj - bytostně musím číst, tak jako musím jíst), ale zážitek. Je to už pár dní, co mám dočteno, ale stále ji mám v hlavě, přemýšlím o různých pasažích, střípcích.

misatrix
13. září

Osud Elisky byl silny a zaroven nebyl. Po precteni jsem si chtela precist dalsi Hanisovou, jelikoz me zaujaly jeji namety, jeji styl psani. S odstupem casu vsak musim rict, ze me dojmy vyprchavaji a nyni (asi mesic po precteni) bych dej shrnula dvema vetama: "Kdyz jsou lide unaveni, nebo psychicky nemocni, mohou udelat neco nemyslitelneho. Ale vic o tom bohuzel nevim."

1 ...